ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.133.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 133/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2002 dovolání podané obviněným V. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 11 To 533/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 92/2001, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný V. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 1 T 92/2001, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný V. V. shora uvedeného trestného činu dopustil společně se spoluodsouzenými J. K.a J. S. tím, že dne 4. 3. 2001 kolem 8.30 hod. v M. B. v domě č. p. 335 na tř. V. K., v bytě O. V., v podnapilém stavu společně fyzicky napadli údery pěstmi a kopáním nejprve M. M., po kterém chtěli pervitin nebo peníze a následně mu odcizili z krku a z ruky dva stříbrné řetízky v ceně 2988 Kč a pouzdro s osobními doklady, přičemž napadením mu způsobili pohmoždění obličeje, hlavy a levého oka, po něm pak napadli J. E., který přišel do uvedeného bytu později, rovněž po něm chtěli peníze a způsobili mu zhmoždění obličeje a hlavy.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. V. (dále jen obviněný) odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 11 To 533/2001, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému a jeho obhájci dne 12. 2. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Mladé Boleslavi dne 8. 2. 2002.
Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 18. 3. 2002 dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto podle §256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání. Jako dovolací důvody uvedl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve k důvodu dovolání, spočívajícím v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, uvedl, že dne 3. 12. 2001 vznesl námitku podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr. V. T., v níž poukázal na skutečnost, že se dobře zná s jeho synem, se kterým společně konzumoval a nabízel drogy. Toto bylo JUDr. T. známo a podle zjištění obviněného jej považoval za původce drogové závislosti svého syna. O vznesené námitce podjatosti bylo usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi, rozhodnuto tak, že JUDr. V. T. není z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení vyloučen. Proti citovanému usnesení podal stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Praze jako nedůvodná zamítnuta. Uvedená rozhodnutí argumentují vyjádřením JUDr. T., podle něhož mu tvrzení v námitce uvedená nebyla známa, a i kdyby byla pravdivá a známa mu byla, nemělo by to žádný vliv na jeho rozhodování ve věci. Toto tvrzení je však kromě údajů obviněného zpochybňováno i vyjádřením J. K., vyžádaným obhájcem obviněného, podle kterého si byla rodina JUDr. T. dobře vědoma častých styků obviněného se synem JUDr. T., T. T. za účelem shánění a požívání drog. Přitom již skutečnost, že dvě osoby shodně tvrdí, že JUDr. T. věděl o známosti svého syna s obviněným a věděl i o tom, že spolu požívali drogy, podle názoru obviněného sama o sobě zakládá pochybnost o nepodjatosti jmenovaného soudce ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Pokud stížnostní soud uvedl, že na vyjádření dotčeného předsedy senátu nemůže nic změnit výše uvedené tvrzení obviněného, neboť nejde o okolnost právně významnou, která by byla relevantním důvodem k postupu, jehož se obviněný domáhal, s tímto obviněný nesouhlasí. Podle jeho názoru drogová závislost syna je za předpokladu, že nejsou zcela zpřetrhány rodinné svazky, pro každého rodiče velmi tíživou skutečností a předpokládaný a potvrzený vztah k jejímu i údajnému původci nelze než označit za negativní a ani upřímná snaha o objektivnost nemůže s jistotou zajistit nestrannost v rozhodování. Krajský soud se podle dovolatele nedostatečně vypořádal s důvody, které byly ve stížnosti podrobně rozvedeny, neboť v odůvodnění usnesení se vůbec nezabýval výše uvedeným tvrzením J. K., podporujícím vyjádření obviněného ohledně vědomosti JUDr. T. o známosti jeho syna s obviněným a o tom, že obviněného dokonce považoval za původce synovy drogové závislosti. Dovolatel následně namítl nesprávnost závěru krajského soudu, podle něhož v dané věci nejde o žádný ze vztahů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř., neboť vztah JUDr. T. k němu je podle jeho názoru právě tím případem, který spadá pod zákonem užitý termín „poměr k osobám, jichž se úkon týká“. V daném případě lze s určitostí hovořit o vztahu nepřátelském. Není totiž reálné, aby otec zůstal v neutrálním postoji vůči osobě, kterou považuje za původce drogové závislosti syna. Zdůraznil přitom, že podle §30 odst. 1 tr. ř. k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení postačuje pouhá pochybnost, že pro některý z uvedených poměrů nemůže v tomto řízení nestranně rozhodovat, přičemž tato pochybnost je v daném případě založena právě uvedenými tvrzeními obviněného a J. K. Ve shora zmíněných skutečnostech pak dovolatel shledává porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
V části dovolání, vztahující se k důvodu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, obviněný nejprve obšírně zrekapituloval předchozí řízení, obsah rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a argumenty konstatované v odvolání. Uvedl, že má zato, že popis skutkových okolností, jak je uveden ve výroku a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (s nimiž se pak ztotožnil i soud odvolací), nevyplývá ze skutečností na které v dovolání dále upozornil a ze kterých dovodil vlastní subjektivní verzi skutkového děje. Soud podle jeho názoru ne vždy zcela přesně interpretoval jednotlivé důkazy, které, pokud by byly posouzeny jak jednotlivě, tak ve všech souvislostech, by nezbytně vedly k závěru, že situace na místě, kde podle rozsudku mělo dojít k napadení, byla velmi nepřehledná. Popis skutečností uváděných v odůvodnění rozsudku nalézacím soudem je proto problematický a založený mimo jiné na řadě domněnek. Soud měl také přistoupit k hlubšímu posouzení hodnověrnosti výpovědí jednotlivých svědků, ze kterých vyplývají značné rozpory a zcela nepochybně i zjevné lži. Konečně z dané nejasné důkazní situace pak jednoznačně nevyplýval podíl obviněného na žalovaném trestném činu, zejména pak jeho úmysl předpokládaný ustanovením §234 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasí proto s tvrzením odvolacího soudu, že právní posouzení skutku odpovídá provedenému dokazování, neboť skutkové okolnosti zjištěné provedeným dokazováním nejsou rozhodně toho druhu a charakteru, aby ho z předmětného trestného činu usvědčovaly, ze stejného důvodu nelze akceptovat tvrzení soudu o uceleném řetězci nezvratných důkazů svědčících o jeho vině. V případě, kdy i po vyčerpání všech dosažitelných důkazů nadále objektivně existovaly důvodné pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro posouzení některého ze znaků trestného činu, měl soud zvolit variantu pro obviněného příznivější ve smyslu zásady in dubio pro reo. Na základě výše uvedeného má dovolatel zato, že jeho vina žalovaným trestným činem nebyla prokázána bez důvodných pochybností, neboť skutek, kterého se měl dopustit, byl nesprávně právně posouzen.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející, a podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
Obviněný na výzvu Nejvyššího soudu svým podáním ze dne 19. 7. 2002 vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal na to, že celé dovolání v podstatě vyznívá jako opakování odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně a stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce JUDr. T. z provádění úkonů trestního řízení. Prvnímu v dovolání uplatněnému důvodu podle něj přisvědčit nelze. Sám dotčený soudce potvrdil, že si žádného poměru k obviněnému není vědom, dříve jej neznal, o stycích s jeho synem a jejich povaze nic nevěděl a neměl proto důvod být vůči němu zaujatý. Pokud by tomu tak bylo, za vyloučeného by se zřejmě prohlásil. Tvrzení spoluvězně v dané věci nemá žádnou zásadní váhu, jde naopak o zjevnou snahu obviněného mařit průběh trestního řízení obstrukcemi, s nimiž přišel teprve půldruhého měsíce poté, kdy byl vyhlášen rozsudek, jenž zřejmě považoval za pro sebe nepříznivý. Do té doby nikdy osobně ani prostřednictvím obhájce tuto námitku nevznesl. Rozhodnutí obou soudů ve věci vyloučení JUDr. T. z projednávání této věci považuje za správná a netrpící žádnou vadou, proto v této části považuje dovolání za nedůvodné. Podotýká, že ani z rozhodnutí o vině a trestu ohledně obviněného V. není jakákoliv zaujatost soudu patrná, přičemž navíc šlo o kolektivní rozhodnutí senátu, a nikoli o akt samotného jeho předsedy. Ve zbývající části obsahu dovolání je pak na základě vlastního hodnocení provedených důkazů předkládána jiná definice skutku, než k jaké dospěl soud prvního stupně a kterou odvolací soud aproboval. Na základě toho pak dovolatel konstatuje, že soud dospěl k závěru o vině a trestu na podkladě údajného vadného právního posouzení skutku. Ve skutečnosti však tvrdí, že soud měl dospět k odlišným skutkovým závěrům a ty posléze jinak hmotně právně hodnotit. Není tedy namítána nesprávná právní kvalifikace již zjištěného skutkového základu. Argumentace této části dovolání obviněného pak ve skutečnosti neodpovídá proklamovanému zákonnému důvodu dovolání, k jehož naplnění konkrétními námitkami nedošlo. Nebylo ani zjištěno, že by ve věci byl dán jiný z taxativně stanovených důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265j tr. ř. zamítl, přičemž vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný dovolatelem s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání v této části spočívá na nesouhlasu obviněného s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně vymezení průběhu skutku a okolností významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.
Nejvyšší soud tedy k části dovolání, vztahující se k dovolacímu důvodu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku /s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm g) tr. ř./, musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon.
Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se důvody odmítnutí dovolání vztahují k celému jeho rozsahu. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je na místě toliko konstatovat, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení nebylo ve vztahu k vadně uplatněnému důvodu dovolání podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumáno.
K řádnému uplatnění zákonem upraveného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, ve které je namítáno, že v předmětné trestní věci rozhodl vyloučený orgán. Konkrétní argumentace zde s uvedeným důvodem koresponduje, přičemž z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba poznamenat, že okolnost vyloučení orgánu činného v trestním řízení byla dovolateli již v původním řízení známa a také před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Nejvyšší soud ve vztahu k této části dovolání neshledal ani existenci jiného důvodu uvedeného v §265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinen dovolání odmítnout. Přezkoumal proto zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku usnesení Krajského soudu v Praze, a to v rozsahu zmíněného důvodu dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Nejvyšší soud především zjistil, že uplatněnou námitkou podjatosti podrobně popsanou v dovolání obviněného se oba soudy v dosavadním řízení již zabývaly, a to v procesním stadiu po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, avšak předtím, než rozhodl o odvolání obviněného soud druhého stupně. Jak na to poukazuje obviněný, usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 1 T 92/2001, bylo rozhodnuto tak, že JUDr. V. T. není z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení vyloučen. Stížnost obviněného proti popsanému rozhodnutí soudu prvního stupně byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 11 To 3/2002, jako nedůvodná. Uvedená rozhodnutí argumentují vyjádřením JUDr. V. T., podle něhož mu tvrzení v námitce uvedená, která se týkala vztahu jeho syna a obviněného, nebyla známa. Nejde tedy v tomto případě o novou skutečnost, kterou by obviněný namítal teprve v dovolacím řízení. Za této situace má vlastně Nejvyšší soud v dovolacím řízení posoudit, zda uvedený skutkový závěr o znalostech předsedy senátu ohledně okolností, jež mohly ovlivnit jeho vztah k obviněnému, učinily soudy důvodně, a pokud ano, pak zda z těchto skutkových závěrů lze učinit i právní závěr, že předseda senátu není vyloučen z projednávání věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud po zvážení uvedených okolností dospěl k závěru, že skutková zjištění, ze kterých oba soudy vycházely při rozhodování o případném vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně, jsou správná. Soudy se důvodně opíraly o prohlášení předsedy senátu JUDr. V. T. Skutečnosti, na které poukazuje dovolání, nepovažuje Nejvyšší soud za dostatečně přesvědčivé v tom smyslu, aby mohly toto prohlášení významným způsobem zpochybnit. Jde o dopis případného svědka, který, pokud se jedná o údajnou vědomost předsedy senátu o vztahu jeho syna k obviněnému, odkazuje na informace získané zprostředkovaně od dalších osob. J. K. se měl o takových vědomostech JUDr. V. T. dozvědět od svého otce, který byl zaměstnán u stejného zaměstnavatele jako bývalá manželka JUDr. V. T.
Nejvyšší soud proto zhodnotil otázku, zda věci rozhodoval vyloučený orgán, na podkladě těch skutkových závěrů, z nichž vycházely oba soudy. Za situace, kdy předseda senátu JUDr. V. T. nevěděl o namítaných skutečnostech, které by mohly vyvolat v jeho případě negativní vztah k obviněnému, a není ani známa jiná skutečnost, která by mohla zakládat pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se řízení dotýkalo, k jejich obhájcům zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat, není důvod pro jeho vyloučení podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Právní závěr soudů za uvedených skutkových zjištění je správný. Nelze přisvědčit dovolání, že samotné tvrzení obviněného a případného svědka uváděná v dovolání stačí k tomu, aby za uvedených okolností byla nestrannost předsedy senátu ve smyslu citovaného ustanovení zpochybněna. Důležité je, že pokud orgán činný v trestním řízení o určitých skutečnostech nevěděl, nemohou tyto skutečnosti budit pochybnosti o jeho nestrannosti, byť by šlo o skutečnosti, které by byly způsobilé vzbuzovat jeho negativní postoj k obviněnému.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl. Toto rozhodnutí přitom učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h