ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1475.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1475/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 2. 2017 dovolání obviněného D. K., v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 32/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 1 T 32/2015, byl obviněný D. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře tří let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, jenž byl podrobně specifikován ve výroku citovaného rozsudku.
2. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný D. K. odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 6 To 187/2016, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) a písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že obviněného D. K. (ve shodě se soudem prvního stupně) uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře tří let. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo současně rozhodnuto o zabrání věcí podrobně specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (korigovaných a upřesněných odvolacím soudem) se obviněný D. K. dopustil trestné činnosti tím, že
,,ačkoliv neměl povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami dle ustanovení §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změnách některých dalších zákonů, v bytě č. ... v desátém patře panelového domu na adrese Ch., ulice U K. č. ..., okres S., od přesně nezjištěné doby do dne 17. 10. 2014 v 9.45 hodin, kdy byla v tomto bytě provedena domovní prohlídka, společně s nejméně jednou blíže nezjištěnou osobou přechovával pro nejméně jednu blíže nezjištěnou osobu celkem ve 27 igelitových sáčcích konopí (Cannabis) v podobě rostlinné sušiny o celkové hmotnosti 3.325,22 gramu, které je zařazeno mezi omamnými látkami v Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., v němž byla zjištěna přítomnost D-9-tetrahydrokanabinolu o celkové hmotnosti nejméně 409,44 gramu, který je zařazen mezi psychotropními látkami v Seznamu I Úmluvy o psychotropních látkách a v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb.“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. K. prostřednictvím advokáta JUDr. Jana Jasy dovolání s odkazem na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. Dle názoru obviněného totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv již toto rozhodnutí trpělo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že provedené důkazy neposkytovaly jednoznačný obraz o skutkových okolnostech, důkazy byly nesprávně hodnoceny a byla rovněž porušena zásada hodnocení důkazů za situace, kdy vzniknou pochybnosti, které by měly být hodnoceny ve prospěch obviněného. Dále poukázal na výpovědi svědků R., Š. a H., s nimiž se v určitém směru ztotožnil, avšak v určitých souvislostech rozporoval jejich obsah. Rovněž zpochybnil i závěr odvolacího soudu, když tento bez znaleckého posudku z oboru psychologie vyhodnotil nestandardní chování obviněného v tom směru, že o uložení drogy v bytě věděl. Obviněný své jednání naopak vysvětlil tak, že v důsledku požáru a evakuace byl v šoku a byl též velmi překvapen, když zjistil, že v bytě č. ... se nachází věci, o kterých neměl vědomost. On sám totiž tento byt pronajal muži vietnamské národnosti, přičemž při uzavírání smlouvy o nájmu nevěnoval zvýšenou pozornost k tomuto bytu a co tam tento muž nastěhuje. Obviněný tak popřel úmysl, že by přechovával pro někoho jiného uvedenou drogu.
6. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 6 To 187/2016, a přikázal Krajskému soudu v Plzni věc znovu projednat a rozhodnout.
7. K dovolání obviněného D. K. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 1106/2016 ze dne 27. 9. 2016), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby v dané věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
11. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nutno předně připomenout, že tento obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Nejvyšší soud pak konkrétně ve vztahu k námitkám, že obviněnému nebylo prokázáno jednání spočívající v přechovávání drogy, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů. Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětného trestného činu, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je tedy zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
15. Pokud jde dále o námitku týkající se porušení zásady in dubio pro reo , pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
17. Přestože v nyní posuzované věci nebyl ze strany obviněného namítán žádný z uvedených případů extrémního nesouladu, Nejvyšší soud se nad rámec stručně k výhradám uplatněným v dovolání vyjádří.
18. Pokud obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nebyla jeho vina ve vztahu k přisuzovanému trestnému činu prokázána bez důvodných pochybností, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkového stavu popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je naopak možno poukázat na řádné a logické hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 189-191), s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně (č. l. 236). V tomto směru pak nutno zdůraznit, že ačkoli v odvolacím řízení došlo k částečné úpravě popisu skutku, jednalo se o změny toliko dílčí (a spíše formulační), jež se žádným způsobem nedotkly podstaty jednání obviněného a správně užité právní kvalifikace ze strany soudu prvního stupně (č. l. 239).
19. Nejvyšší soud tak pouze ve stručnosti připomíná, že o vině obviněného svědčí především důkazy v podobě svědeckých výpovědí, protokolu o domovní prohlídce, znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví genetika, a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie. Na základě těchto řádně provedených důkazů pak soudy obou stupňů vyvodily odpovídající a logická skutková zjištění, že obviněný D. K. si byl dobře vědom toho, že v bytě, v němž byla v důsledku požáru provedena kontrola hasiči, se nacházelo konopí, k jehož přechovávání neměl příslušné povolení. Pokud dále obviněný v určitém směru rozporoval obsah svědeckých výpovědí D. R. a M. H., tak těmto výtkám rovněž nelze přisvědčit. Soud prvního stupně totiž přiléhavě a kriticky zhodnotil obsah jejich výpovědí (jakož i výpovědí dalších svědků), v nichž tito popisovali nestandardní chování obviněného před vstupem do bytu a místnosti, kde bylo později nalezeno konopí, i jeho chování po opuštění této místnosti. Zásadní rozpory mezi těmito výpověďmi (a to ani po opakovaném provedení výslechu M. H.) neshledal ani soud odvolací, který konstatoval, že při popisu chování obviněného se tyto výpovědi v komplexu nelišily, naopak na sebe vzájemně navazovaly a navzájem se doplňovaly. Soudy obou stupňů se taktéž vypořádaly se zjištěním, že kromě obviněného disponovala s věcmi v bytě ještě jedna blíže nezjištěná osoba mužského pohlaví, a tuto skutečnost správně promítly do právní věty výroku o vině obviněného. Jak navíc výstižně poznamenal odvolací soud (č. l. 240), v případě předmětného trestného činu spáchaného v alternativě neoprávněného přechovávání omamné či psychotropní látky pro jiného postačí pro naplnění znaku ,,přechovávání“ jakýkoliv způsob jejího držení. Pachatel tedy nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci. Tato podmínka byla pak nepochybně splněna, neboť obviněný nejméně jedné osobě vědomě umožnil přechovávat konopí v bytě, od něhož měl k dispozici klíče a byly zde nalezeny i další důkazy o jeho přítomnosti. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem se Nejvyšší soud též ztotožnil se závěry soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky přisuzovaného trestného činu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
20. V kontextu shora uvedeného je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněné námitky obviněného D. K. tak zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Závěrem pak nutno konstatovat, že pokud jde o druhý obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jeho naplnění nepřipadalo v úvahu v žádné z jeho dvou variant, jelikož odvolací soud v celém rozsahu, a to z podnětu odvolání obviněného, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a ve věci sám rozhodl rozsudkem, čímž nebyla splněna základní podmínka spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací soud pak nepřisvědčil v plném rozsahu všem námitkám uplatněným v odvolání obviněného, nelze z procesního hlediska klást na roveň vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání. Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl být za dané situace naplněn.
22. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu