ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1566.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1566/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2006 dovolání podané obviněným P. N., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 6 To 306/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 1 T 159/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 6 To 306/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 1 T 159/2004 byl obviněný P. N., roz. H., uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., za který byl podle citovaného ustanovení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem.
Podle skutkových zjištění shora citovaného soudu se obviněný dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy tím, že v době od 12. 9. 2002 do 31. 8. 2004 v H. T., okr. D., ani nikde jinde nehradil výživné vůči své nezletilé dceři V., které mu bylo stanoveno pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Domažlicích, ze dne 13. 3. 1998, č. j. 6 C 23/98, ve výši 1 500 Kč do každého patnáctého dne v měsíci, ačkoliv o své povinnosti věděl, řádně ji neplnil, nesnažil se jí plnit ani v minimální možné míře, a to ani v době, kdy byl zaměstnán, ani se vážně o získání zaměstnání nezajímal a za uvedené období dluží na výživném částku ve výši 31 000 Kč, když dne 8. 1. 2004 uhradil částku 5 000 Kč k rukám matky oprávněné.
Proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, usnesením ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 6 To 306/2005 tak, že obviněným podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému P. N. dne 5. 10. 2005 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Domažlicích dne 29. 8. 2005.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. A. V. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Domažlicích dne 18. 10. 2005.
Obviněný napadl svým dovoláním výrok usnesení soudu druhého stupně. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný v tom, že soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin podle §213 odst. 2 tr. zák., aniž bylo v jeho případě dáno zavinění ve formě úmyslu vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti, přičemž je toho názoru, že jeho zavinění k vzniklému následku lze kvalifikovat pouze jako vědomou nedbalost a z toho pohledu může jeho jednání naplňovat pouze skutkovou podstatu trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále svoji námitku proti kvalifikaci svého jednání jako trestného činu podle §213 odst. 2 tr. zák. opírá o tvrzení, že své nezletilé dceři sice neplatil výživné, ale pravidelně si ji k sobě bral, hradil její životní potřeby a kupoval jí dárky, a že poskytl matce své nezletilé dcery částečnou úhradu výživného.
V další části svého dovolání pak obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že soud prvního stupně neprovedl výslech svědka B. a ani se v odůvodnění svého rozhodnutí s touto skutečností nevypořádal. Obviněný dále nesouhlasí s jemu uloženým trestem, přičemž ho považuje za nepřiměřený a rovněž polemizuje se závěry soudů ohledně použití §39 odst. 2 tr. zák.
Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, rozhodl tak, že napadené usnesení odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí k novému rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že právně relevantní námitkou je v dané věci námitka obviněného, že zjištěný skutek nemůže být posouzen jako trestný čin podle §213 odst. 2 tr. zák., neboť chybí zavinění ve formě úmyslu, přičemž ostatní námitky považuje za nevýznamné, jelikož jdou mimo hranice citovaného dovolacího důvodu. K citované námitce pak uvedla, že popis skutku tak, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to ani ve spojení s odůvodněním, nedává spolehlivý podklad pro tvrzení, že se v daném případě jedná o trestný čin podle §213 odst. 2 tr. zák. Dále uvedla, že ze skutkové věty soudu prvního stupně nevyplývá, že by se obviněný svým jednáním vyhýbal plnění vyživovací povinnosti, přičemž jeho jednání tak, jak je ve skutkové větě popsáno, lze kvalifikovat pouze jako prosté neplnění vyživovací povinnosti, se zaviněním ve formě úmyslu podle §4 tr. zák. Pochybnost o správnosti výroku, podle názoru státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, vzbuzuje skutečnost, že soud prvního stupně nepolemizuje v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkou obviněného, potvrzenou i svědkyní J. N., že se pravidelně jednou za čtrnáct dnů setkával s nezletilou dcerou, že jí při této příležitosti dával drobné dárky, a že matce nezletilé z vlastní iniciativy jednorázově uhradil dne 8. 1. 2004 částku 5 000 Kč. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství pak uvedla, že skutečnost, že se obviněný nezajímal o práci na úřadu práce mu nemůže být přičtena k tíži, neboť jako živnostník mohl svoji absenci zaměstnání řešit jiným způsobem. Rovněž uvedla, že část právní věty rozsudku soudu prvního stupně, obsahující slovní spojení „podstatné skutečnosti a tímto jednáním způsobil škodu nikoliv malou“ je zavádějící a činí rozsudek zmatečným.
Závěrem proto státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích a aby později jmenovanému přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání formálně označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, v jakém rozsahu provedl soud dokazování, jak při provádění důkazů postupoval, jak provedené důkazy hodnotil, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/2004, str. 299, Sb. rozh. tr.). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v případě námitky obviněného, že soud prvního stupně neprovedl výslech svědka B.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však splňuje námitka obviněného, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podle §213 odst. 2 tr. zák., aniž bylo v jeho případě dáno zavinění ve formě úmyslu vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti.
K této námitce je třeba nejprve v obecné rovině připomenout, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Ustanovení §213 odst. 2 tr. zák. pak stanoví, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
„Vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného“ ve smyslu §213 odst. 2 tr. zák. je právní naukou i soudní praxí spatřováno v tom, že povinný nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale činí kroky směřující k tomu, aby se své povinnosti zbavil, oddálil její plnění nebo její plnění zcela zmařil zejména tím, že často mění zaměstnání a pobyt, neoznamuje vyživovací povinnost při změně zaměstnavatele, soustavně se vyhýbá práci a úmyslně snižuje pracovní výkon soustavným vynecháváním pracovních směn s cílem dosáhnout nižšího výdělku a tím i omezení vyživovací povinnosti (k tomu srov. např. č. 11/1984, str. 79, Sb. rozh. tr.). Výše uvedené jednání pak musí být zahrnuto úmyslem pachatele.
Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný v době od 12. 9. 2002 do 31. 8. 2004 v H. T., okr. D., ani nikde jinde nehradil výživné vůči své nezletilé dceři V., které mu bylo stanoveno pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Domažlicích, ze dne 13. 3. 1998, č. j. 6 C 23/98, ve výši 1 500 Kč do každého patnáctého dne v měsíci, ačkoliv o své povinnosti věděl, řádně ji neplnil, nesnažil se jí plnit ani v minimální možné míře, a to ani v době, kdy byl zaměstnán, ani se vážně o získání zaměstnání nezajímal a za uvedené období dluží na výživném částku ve výši 31 000 Kč, když dne 8. 1. 2004 uhradil částku 5 000 Kč k rukám matky oprávněné.
Soudy přitom v předchozím řízení z výše uvedené skutkové věty učinily právní závěr, že v případě obviněného P. N. jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. záležející v úmyslném vyhýbání se plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
S posledně uvedeným závěrem však nelze souhlasit, neboť ze skutkové věty, tak jak je vyjádřena v rozsudku soudu prvního stupně, nelze mít jednoznačně zato, že by obviněný činil aktivní kroky k tomu, aby se své vyživovací povinnosti zbavil, oddálil či ji zcela zmařil, ve smyslu citovaných znaků §213 odst. 2 tr. zák. Samotná skutečnost, že se obviněný v rozhodné době „vážně o získání zaměstnání nezajímal“, ještě bez dalšího neznamená, že by bylo možno u obviněného takové úmyslné jednání dovodit. Závěr o úmyslném vyhýbání se zákonné povinnosti vyživovat svou nezletilou dceru pak zpochybňuje i skutečnost, že obviněný jednorázově zaplatil část výživného ve výši 5 000 Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí sice uzavírá, že se ve skutkové větě a v odůvodnění rozsudku popsaným způsobem obviněný úmyslně vyhýbal plnění vyživovací povinnosti, ale tento svůj závěr, blíže nevysvětlil a zejména, žádné ze svých skutkových zjištění o posuzovaném činu obviněného (neplnění povinnosti vyživovat jiného) nepopsal jednoznačně tak, že by tento čin měl povahu úmyslného vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti.
Uvedené pochybení nenapravil ani odvolací soud v napadeném usnesení, ač v odvolání obviněného tato právní vada vytýkána byla. Povinností odvolacího soudu za popsané situace bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a buď uznat obviněného vinným na podkladě stejného skutkového stavu jen trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. nebo, pokud by dospěl k takovému – přesnějšímu - skutkovému závěru, a to třeba i na základě doplněného dokazování, popis skutku ve výroku svého rozhodnutí doplnit o dosud chybějící skutková zjištění charakterizující všechny znaky trestného činu podle §213 odst. 2 tr. zák., jímž byl původním rozsudkem uznán vinným. Odvolací soud sice rozhodoval jen na podkladě odvolání podaného ve prospěch obviněného, ale zákaz reformationis in peius vyjádřený v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. takové doplnění za popsaných okolností nevylučuje. Uvedená zásada znamená, že v případě, kdy je napadené rozhodnutí zrušeno jen na podkladě odvolání podaného ve prospěch obviněného nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obviněného se týká mimo jiné i skutkových zjištění (srov. č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). To však samo o sobě nevylučuje, že za situace, kdy ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nejsou vyjádřeny všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění některého znaku skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nebylo možné tyto skutečnosti v odvolacím řízení doplnit. Postavení obviněného totiž nezhoršuje pouhé doplnění a upřesnění skutkových okolností v tom smyslu, aby odpovídalo znakům trestného činu, jímž byl uznán vinným, pokud se jím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti.
Pro vyjádření činu, který má povahu úmyslného vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, by bylo třeba dovodit a ve skutkové větě uvést, že obviněný ve výroku rozsudku popsaným způsobem jednal například s cílem znemožnit proti sobě eventuální vedení výkonu rozhodnutí formou srážek ze mzdy. Jinými slovy cílem a povahou jednání obviněného by muselo být vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 odst. 2 tr. zák. nikoliv pouhé neplnění této povinnosti ve smyslu §213 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného P. N., roz. H., je v uvedených směrech opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady vytknuté rozhodnutím Nejvyššího soudu a podle potřeby doplní skutková zjištění (resp. již učiněná skutková zjištění jinak popsaná prezentuje v rozhodnutí) ohledně posuzovaného jednání obviněného spočívajícího v neplnění povinnosti vyživovat jiného i jeho psychického vztahu k porušení zákonem chráněného zájmu.
Na základě těchto podle potřeby doplněných skutkových závěrů pak krajský soud znovu zváží, zda zjištěným jednáním obviněného P. N., roz. H., byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., popř. jen podle ustanovení §213 odst. 1 tr. zák.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je krajský soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a také je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.). Pro úplnost je třeba připomenout, že shora popsané názory týkající se možného postupu při respektování uvedené procesní zásady v rámci rozhodování o odvolání se týkají i dalšího řízení po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podaného ve prospěch obviněného. Rovněž je pak třeba připomenout, že zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné provádění důkazů, byť by byly pro obviněného nepříznivé.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného P. N., roz. H., nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch