ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1582.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1582/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. arch. O. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 324/2005 ze dne 17. 8. 2005 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 174/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. arch. O. K. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 174/2003 ze dne 4. 5. 2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 324/2005 ze dne 17. 8. 2005 uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák.
Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že v P. v období od 24. 7. 2002 do 14. 5. 2003, v rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. Nc 406/98, který nabyl právní moci dne 14. 4. 1999, jímž bylo rozhodnuto o svěření jeho nezletilé dcery B. K., do péče matky Mgr. J. Z. – K., a určena pravidla styku otce s dcerou, měl stále nezletilou u sebe, ačkoli byl výzvou Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 11. 1999 a výzvou Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 8. 2001 vyzýván k respektování rozhodnutí soudu a usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 7. 2002, č. j. 13 P 281/2000-186, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2002, mu byla za nerespektování rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. Nc 406/98, uložena pokuta ve výši 9.000,- Kč.
Za toto jednání byl odsouzen podle §171 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců a podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město napadl obviněný odvoláním a Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým usnesením sp. zn. 8 To 324/2005 ze dne 17. 8. 2005 toto odvolání zamítl.
Usnesení Krajského soudu v Plzni bylo obviněnému Ing. arch. O. K. doručeno dne 16. 9. 2005, jeho obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství dne 14. 9. 2005.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 324/2005 ze dne 17. 8. 2005 podal obviněný Ing. arch. O. K. prostřednictvím svého obhájce dne 31. 10. 2005 dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
Nejvyššímu soudu České republiky bylo toto dovolání předloženo Krajským soudem v Plzni dne 12. 12. 2005.
V podaném dovolání obviněný zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a má za to, že ze strany soudů došlo k nesprávnému výkladu občanskoprávních předpisů, upravujících civilní soudní řízení, což bylo přímou příčinou nesprávných právních závěrů v trestním řízení.
Došlo k pochybení v právním výkladu soudu o doručení, neboť podle jeho názoru jde o dvě zcela samostatná řízení a plnou moc jednoho z uvedených řízení není možno použít pro zastupování v jiném řízení. V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že pokud bylo doručováno advokátovi rozhodnutí o uložení pokuty (v řízení, které zahájila matka nezletilé svým návrhem), pak advokát jednoznačně neměl plnou moc pro zastupování obviněného, a to z důvodů podrobně rozvedených v daném dovolání a dále z důvodů vyplývajících z povahy věci, totiž, že obviněný nemohl vědět o návrhu podaném matkou, neboť se o podaném návrhu na výkon rozhodnutí dozvěděl až při doručování rozhodnutí v rámci vykonávacího řízení, a proto nemohl s ohledem na tuto nevědomost udělit advokátovi plnou moc. Podle jeho mínění soud doručil rozhodnutí někomu, kdo ho nezastupoval, a proto nemohlo toto rozhodnutí nabýt právní moci. Z toho pak obviněný dedukuje závěr, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin.
Obviněný má rovněž za to, že pro posuzovanou věc platí ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. v tehdy platném znění a v tomto kontextu poukazuje na nálezy Ústavního soudu ČR, ve kterých byla opakovaně konstatována nutnost doručování podobných druhů rozhodnutí účastníkům a to samozřejmě i v případech, kdy jsou zastoupeni zástupcem. Pokud tedy soudy obou stupňů vyslovily v dané trestní věci opačné právní názory, stalo se tak podle názoru dovolatele v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ČR.
Za nesprávné považuje dovolatel rovněž závěry soudů obou instancí v tom směru, že založily jeho vinu na výpovědi jeho domnělého zástupce JUDr. K. a cituje jeho výpověď.
V dalším pak obviněný vyslovuje názor, že k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu je zapotřebí aktivního jednání obviněného, jímž maří povinnost stanovenou soudním rozhodnutím. V tomto ohledu pak zpochybňuje závěr o takovém jednání učiněný soudem v trestním řízení, neboť svým pasivním jednáním pouze umožnil pobyt nezletilé dcery ve svém bydlišti a vyhověl tak jejímu přání.
V závěrečné části dovolání obviněný namítá, že jeho jednání není trestným činem, neboť jeho společenská nebezpečnost není vyšší než nepatrná.
Z těchto důvodů proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil soudu první instance k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného Ing. arch. O. K. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce rozdělil námitky opírající se o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. do tří okruhů a k jednotlivým se podrobně vyjádřil.
S námitkou týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle §171 odst. 3 tr. zák. se státní zástupce neztotožňuje a má za to, že soud nepochybil, pokud rozhodnutí o uložení pokuty doručil JUDr. K. a okamžik tohoto doručení vzal za rozhodující pro stanovení právní moci.
Námitce obviněného, vztahující se k nesprávnému výkladu občanskoprávních předpisů, který byl podle úvah dovolatele příčinou nesprávných právních závěrů v trestním řízení o tom, že rozhodnutí o uložení pokuty v opatrovnickém řízení je rozhodnutím zakládajícím povinnost něco vykonat, nelze podle názoru státního zástupce přisvědčit. V této souvislosti pak státní zástupce polemizuje s názorem obviněného na judikaturu Ústavního soudu citovanou obviněným a konstatuje, že tuto judikaturu nelze v daném případě aplikovat. Státní zástupce své úvahy vztahující se k doručení rozhodnutí o uložení pokuty sumarizuje tak, že v posuzovaném opatrovnickém řízení zcela postačovalo doručit rozhodnutí o uložení pokuty právnímu zástupci obviněného, kterému udělil dovolatel procesní plnou moc k zastupování v tomto řízení.
K otázce stupně společenské nebezpečnosti trestného činu státní zástupce podotýká, že protiprávní jednání obviněného vykazuje společenskou nebezpečnost vyšší než nepatrnou a došlo tak k naplnění formálních i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
K námitce uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvádí, že v posuzované věci odvolací soud řádně provedl odvolací řízení a tudíž nelze jeho argumentaci přisvědčit.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného O. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Obviněný O. K. uplatnil v podaném dovolání dva dovolací důvody, a to dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod spočívá v tom, že skutek zjištěný soudem byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo vůbec o trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy je možné namítat, že zjištěný skutek byl soudem nesprávně právně kvalifikován, avšak není možné namítat, že skutek byl zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně, apod. Dovoláním tedy lze napadat právní kvalifikaci zjištěného skutku.
Z odůvodnění dovolání vyplývá, že obviněný Ing. arch. O. K. v podaném dovolání zpochybňuje naplnění formálních i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák.
Námitky obviněného lze shrnout do následujících okruhů. Předně podle jeho názoru pochybil soud při interpretaci norem občanského práva procesního, když nevzal v úvahu, že rozhodnutí o uložení pokuty bylo doručeno advokátovi, který ho v řízení nezastupoval. Současně nesprávně interpretoval §49 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2002, když rozhodnutí o pokutě nebylo doručeno i jemu samotnému, ale pouze jeho údajnému právnímu zástupci. Z toho podle názoru obviněného plyne, že rozhodnutí o uložení pokuty nenabylo právní moci a jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin.
Další námitka obviněného spočívá v tvrzení, že nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty. Ta podle jeho názoru předpokládá aktivní jednání, jímž pachatel maří povinnost stanovenou soudním rozhodnutím. On však pouze umožnil svým pasivním jednáním pobyt nezletilé dcery ve svém bydlišti.
Poslední námitka obviněného směřuje do hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, která podle jeho názoru není vyšší než nepatrná, a proto skutek nemůže být trestným činem.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. se dopustí, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Z textu zákona plyne, že zákon předpokládá bezvýsledné použití alespoň dvou opatření v občanském soudním řízení směřujících k výkonu rozhodnutí soudu (arg. „byla bezvýsledně použita opatření“, k tomu přiměřeně srov. R 19/1998 Sb. rozh. tr.). Skutková podstata trestného činu podle §171 odst. 3 tr. zák. nevymezuje konkrétní druhy opatření, jejichž bezvýsledné použití v občanském soudním řízení je podmínkou naplnění této skutkové podstaty. O jaká opatření jde, plyne z ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, zejména z ustanovení §272 a §273 o. s. ř. Obecně lze konstatovat, že opatřením v občanském soudním řízení se rozumí především mírnější způsoby donucení, jež lze použít k dosažení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí. Tím nejmírnějším způsobem je postup upraven v §272 odst. 2 o. s. ř. Na základě tohoto ustanovení před nařízením výkonu rozhodnutí soud písemně nebo ústně do protokolu vyzve toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil, resp. aby soudem schválenou dohodu plnil. Výzva současně obsahuje i upozornění na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě. Je zřejmé, že již tato výzva má charakter opatření, které má na mysli ustanovení §171 odst. 3 tr. zák. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že obviněnému byly doručeny dvě výzvy ve smyslu §272 odst. 2 o. s. ř. Ani po jejich doručení obviněný nezletilou dceru nevrátil do péče matky a měl ji i nadále u sebe. Již za tohoto stavu lze konstatovat, že proti obviněnému „byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující …“.
Podle ustanovení §273 odst. 1 o. s. ř. zůstane-li tato výzva bezvýsledná, nařídí soud výkon rozhodnutí. Občanský soudní řád zná dvě formy výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, a to uložení pokuty tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí; pokutu lze uložit do výše 50.000,- Kč a lze ji ukládat opětovně. Druhou formou výkonu je odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být a jeho předání tomu, komu bylo svěřeno nebo má být navráceno, případně tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu. Z toho plyne, že pokuta ukládaná podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odnětí dítěte nařizováno podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, jsou další dva druhy opatření, které má na mysli ustanovení §171 odst. 3 tr. zák.
Jen pro úplnost je třeba dodat, že pokutu lze uložit jen po předchozí výzvě podle §272 odst. 2 o. s. ř. a nařídit odnětí dítěte lze v některých případech i bez předchozí výzvy.
Stran subjektivní stránky předmětného trestného činu bylo v průběhu řízení prokázáno, že obviněný měl nezletilou dceru B. K. ve své péči, ačkoliv věděl, že byla proti němu použita opatření směřující k výkonu rozhodnutí.
Z tohoto pohledu neobstojí jeho námitka, že mu nebylo doručeno usnesení Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 13 P 281/2000 ze dne 2. 7. 2002 o uložení pokuty v celkové výši 9.000,- Kč za nerespektování rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. Nc 406/98 ze dne 15. 2. 1999, kterým byl obviněnému upraven styk s nezletilou dcerou.
Rozhodnutí o uložení pokuty bylo doručeno advokátovi JUDr. M. K. Tomuto advokátovi udělil obviněný plnou moc pro zastupování, která je založena na č. l. 140 spisu Okresního soudu Kroměříž, sp. zn. 13 P 281/2000. Jedná se o generální plnou moc, která advokáta zmocňovala, aby obviněného „obhajoval, resp. ve všech právních věcech zastupoval…“, tedy nejen ve věci návrhu na vydání předběžného opatření, jímž se obviněný domáhal svěření nezletilé dcery do vlastní výchovy, ale v celém opatrovnickém řízení, včetně řízení vykonávacího. Bylo tedy povinností soudu rozhodnutí o udělení pokuty doručit tomuto advokátovi. Z tohoto pohledu vzal soud zcela správně okamžik doručení rozhodnutí o uložení pokuty jeho právnímu zástupci za rozhodný pro stanovení právní moci tohoto rozhodnutí.
Pokud dovolatel tvrdí, že usnesení o uložení pořádkové pokuty v řízení vedeném ohledně výchovy jeho nezletilé dcery od svého právního zástupce advokáta JUDr. K. nepřevzal a tento ho rovněž o uložení pokuty neinformoval, z trestního spisu plyne, že obviněný zprostil v průběhu řízení advokáta K. povinnosti mlčenlivosti a tento v rámci svojí svědecké výpovědi jednoznačně potvrdil, že usnesení od Okresního soudu v Kroměříži o uložení pokuty převzal (důkazem je jeho podpis na doručence), faxem zaslal předmětné usnesení obviněnému a poté s obviněným o uložení pokuty maximálně v průběhu doby, po níž bylo možno proti usnesení podat opravný prostředek, telefonicky hovořil. Ze svědecké výpovědi JUDr. K. dále vyplývá, že obviněný dal tehdy jasně najevo, že soudní rozhodnutí o uložení pokuty nehodlá respektovat.
K otázce doručení rozhodnutí o uložení pokuty je třeba ještě připomenout, že k řádnému doručení o uložení pokuty ve smyslu občanskoprávních předpisů bylo postačující, aby toto rozhodnutí bylo doručeno jeho právnímu zástupci. V tomto kontextu lze poukázat na to, že rozhodnutí Ústavního soudu, která obviněný v podaném dovolání cituje a jichž se dovolává, řeší jinou problematiku (úhradu soudního poplatku ve správním soudnictví).
V dané trestní věci lze připomenout judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, např. rozhodnutí občansko právní a obchodní (civilní) publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2001 – usnesení sp. zn. 21 Cdo 1949/99. Při posuzování otázky, které jsou to úkony, jež má účastník osobně v řízení vykonat(a je třeba doručit písemnost nejen zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi), dospěla již soudní praxe k závěru, že takovým úkonem může být např. důkaz jeho výslechem, neboť je pro provedení tohoto důkazu nezbytná osobní účast takového účastníka. Naproti tomu, nemá-li zastoupený účastník v řízení osobně něco vykonat, nelze za účinné považovat doručení přímo účastníkovi.
Dle citované judikatury úvaha o tom, kdy je třeba doručit přímo zastoupenému účastníkovi, se zužuje na objasnění otázky, kterými úkony jsou ty úkony, jež má účastník v řízení učinit osobně. Z formulace zákonodárcem použité „osobně vykonat“ vyplývá, že se jedná o ty případy (úkony), kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí jít tedy o tzv. jednání nezastupitelné.
Na tomto místě je třeba posoudit otázku, jakou povahu má úkon spočívající v doručení nepravomocného rozhodnutí soudu o uložení pokuty v opatrovnickém řízení. Zde se jeví zcela dostatečným doručit zmíněné rozhodnutí o uložení pokuty právnímu zástupci obviněného, jemuž udělil obviněný procesní plnou moc v zastupování v tomto řízení. Tímto právním zástupcem byl nepochybně advokát JUDr. M. K., který za obviněného sepsal návrh na vydání předběžného opatření, jež by vedlo k tomu, aby nezl. B. K. byla svěřena do jeho výchovy. Přílohou tohoto návrhu je zmiňovaná plná moc. Ohledně tohoto návrhu bylo vedeno jednání před Okresním soudem v Kroměříži dne 19. 6. 2002 a ze spisové dokumentace vyplývá, že zde byl obviněný osobně přítomen spolu se svým obhájcem. Usnesení o uložení pořádkové pokuty v opatrovnickém řízení bylo vydáno Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 13 P 281/2000 dne 2. 7. 2002. Je tedy nepochybné, že opatrovnický soud tak učinil v rámci jediného řízení a o doručení výzev podle §272 odst. 2 o. s. ř. není sporu, neboť tuto skutečnost dokládají podepsané doručenky.
Je tedy evidentní, že obviněnému bylo usnesení o doručení pořádkové pokuty v rámci opatrovnického řízení řádně doručeno a že se od svého právního zástupce o tomto rozhodnutí dozvěděl.
Pokud obviněný namítá, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. předpokládá aktivní jednání pachatele, jímž maří výkon povinnosti stanovené mu soudním rozhodnutím, kdežto on jenom pasivně umožnil pobyt nezletilé dcery ve svém bydlišti, a proto nemohl naplnit tuto skutkovou podstatu, Nejvyšší soud konstatuje, že podle nauky je jednáním ve smyslu trestního práva projev vůle ve vnějším světě. Vůle řídí pohyb nebo zdržení se pohybu, jednání je proto nejen konání, ale i opominutí. Z toho vychází i trestní zákon, když v ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. stanovuje, že jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Je tedy zřejmé, že mařit výkon rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí lze nejen konáním (tj. aktivním jednáním), ale i úmyslným opominutím konání, k němuž byl pachatel povinen. I tato námitka obviněného tedy neobstojí.
K námitce týkající se materiální stránky předmětného trestného činu je třeba uvést, že objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. je zájem na respektování soudního rozhodnutí. To však bylo po delší dobu obviněným porušováno.
Prvoinstanční soud se velice podrobně zabýval posouzením materiální stránky a zcela správně přihlédl při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného sice k tomu, že nezletilá B. K. projevila opakovaně vůli žít s obviněným v místě jeho bydliště (zde se věnuje studiu, sportovním aktivitám a má blízké vztahy k ostatním členům rodiny), ale vzhledem k osobě obviněného (ten byl podle rejstříku trestů v minulosti již soudně trestán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit na svědkyni J. Z. – K., přičemž uvedené odsouzení není ještě zahlazeno) a vzhledem k době, po kterou se trestné činnosti dopouštěl, nelze dospět k závěru, že by stupeň společenské nebezpečnosti trestného jednání obviněného pro společnost nebyl vyšší než nepatrný. Soud se vypořádal i s otázkou, zda na hodnocení stupně nebezpečnosti činu má významný vliv fakt, že nezletilá B. byla dodatečně svěřena do péče obviněného. Nejvyšší soud se s jeho názorem plně ztotožnil.
K tomu je třeba podotknout, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení podle uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z hlediska takto uplatněného dovolacího důvodu (obviněný ho uplatnil v první alternativě) nelze považovat argumentaci dovolatele O. K. za právně relevantní, neboť v posuzované věci odvolací soud řádně provedl odvolací řízení, podané odvolání shledal nedůvodným, a proto je v souladu s ustanovením §256 tr. ř. zamítl.
Současně je třeba poukázat na to, že odvolací soud při svém rozhodování žádné procesní podmínky stanovené trestním řádem neporušil a dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vadami vytýkanými obviněným, přičemž z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že se s nimi v potřebné a dostačující míře vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně.
Dovolací soud tak učinil závěr, že právní posouzení tohoto skutku soudy obou stupňů je správné, neboť skutek obviněného popsaný ve skutkové větě výroku o vině a rozvedený v odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák., námitky obviněného jsou proto zjevně nedůvodné. Dovolání obviněného O. K. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman