ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1600.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1600/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání obviněného P. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 12 To 35/2018-223, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 6. 2018 , č. j. 62 T 8/2018200, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I. rozsudku) a dále zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zčásti dokonaným, zčásti spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II. rozsudku). Za toto jednání mu byl uložen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon byl podle §82 odst. 1, §82 odst. 1, odst. 2, §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu a uložení povinnosti obviněnému, aby se v průběhu zkušební doby zdržel požívání omamných a psychotropních látek a podrobil se namátkovým kontrolám na jejich přítomnost. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest 700 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 300 Kč, tedy v celkové výši 210 000 Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Konečně pak krajský soud uložil podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikovaných věcí sloužících k pěstování rostlin konopí.
2. Trestná činnosti obviněného spočívala v tom, že jednak v době od dubna 2014 do listopadu 2016 na přesně nezjištěném místě u řeky Labe v okolí XY, vypěstoval celkem 6 ks rostlin konopí, které sklidil, usušil a zpracoval do stavu způsobilého ke spotřebě jako drogu marihuanu, a tuto používal pro svou potřebu kouřením, přičemž takto jednal bez příslušného povolení a s vědomím, že se jedná a zakázanou omamnou látku (bod I). Dále obviněný v období od června 2017 do 1. 11. 2017 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okr. Pardubice a v garáži domu, skrytým vnitřním způsobem za užití mj. pěstebních stanů, uměle vytvořených klimatických podmínek, umělého osvětlení a nucené ventilace vypěstoval nejméně 150 ks rostlin konopí, které sklidil, sušil a dále zpracoval do podoby drogy marihuany a na přilehlé zahradě rovněž pěstoval 9 ks rostliny konopí o výšce 30-50 cm, to vše v úmyslu marihuanu zčásti užít pro vlastní potřebu, zčásti prodat za účelem finančního zisku, kdy celková hmotnost upotřebitelné sušiny činila 31 566 g s obsahem čistého delta-9-tetrahydrokanabinolu 2 104,36 g, a opět takto jednal bez příslušného povolení a s vědomím, že se jedná a zakázanou omamnou látku (bod II).
3. V podrobnostech popisu skutkového děje, jakož i věcí, které podléhají uloženému trestu propadnutí věci, Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek krajského soudu.
Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018, č. j. 12 To 35/2018-223 rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o peněžitém trestu, náhradním trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to jednak opět věcí, které sloužily k pěstování rostliny konopí a rovněž v rozsudku specifikovaných nemovitostí zapsaných na LV č. XY, vedeném Katastrálním územím pro Pardubický kraj, Katastrální území XY, pro Katastrální území XY.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Posledně uvedený rozsudek vrchního soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, stejně jako, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
6. Obviněný předně konstatoval, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a řádně odůvodněný a zdůraznil, že ke svému protiprávnímu jednání se v plném rozsahu doznal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení při jeho odhalování. Svého činu litoval a považuje jej za exces z jinak řádného dosavadního života (s výjimkou nesouvisející trestné činnosti v roce 2007). Nalézacím soudem uložené tresty považuje za přiměřené, a to včetně peněžitého trestu, který je vzhledem k jeho zaměstnání zcela dobytný, což potvrdilo již v přípravném řízení finanční šetření policie. Pokud mu však byl odvolacím soudem následně uložen trest propadnutí věci v podobě uvedených nemovitostí, s takovou sankcí nesouhlasí.
7. Obviněný podrobně rozvedl okolnosti nabytí uvedených nemovitostí a konstatoval, že se jedná o jediný jeho výraznější majetek a životní jistotu. Nemovitosti nabyl na základě kupní smlouvy za částku 980 000 Kč a financoval je částečně ze svých úspor na stavebním spoření a dále hypotečním úvěrem. Na základě jsou nemovitosti zatíženy zástavním právem banky. Do následné rekonstrukce rovněž vložil své finanční prostředky, které obdržel z pojistných plnění souvisejících s dlouhodobou neschopností a zdravotním stavem. V důsledku toho je nyní prakticky bez úspor.
8. Obviněný rovněž poukázal na situaci, která pro něj pramení na základě ustanovení §41 odst. 1 a §13 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, kdy rozhodnutím odvolacího soudu zaniklo zástavní právo na předmětných nemovitostech, avšak na stát dluhy nepřecházejí, přičemž zástavní věřitel má právo odstoupit od smlouvy a požadovat po obviněném okamžité splacení jistiny. Tento postup ostatně doložil obviněný také smlouvou o hypotečním úvěru, která je součástí trestního spisu. Napadený rozsudek vrchního soudu jej tak postihl ve výši přibližně dvou milionů, neboť ve výsledku nebude vlastnit žádný majetek a ještě bude povinován uhradit veškeré dluhy související s jeho nabytím. Vzhledem k výše uvedeným poměrům, kdy veškeré úspory vložil právě do nemovitosti, pak nebude mít z čeho závazek hradit a bude čelit exekuci. Dovolatel vyslovil názor, že v takovém případě by bylo lepší uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, po jehož výkonu by se mohl plně resocializovat a žít řádným životem.
9. Pokud se tedy týká dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný uvedl, že uložený trest odvolací soud odůvodnil rozsahem trestné činnosti a domněnkou, že marihuana měla být nadále distribuována a měla představovat zdroj příjmů pro obviněného. Žádné skutečnosti však k takovému závěru nebyly zjištěny. Obviněný z vypěstovávané marihuany neměl žádný zisk, neměl síť odběratelů či stanovené ceny. Částka 3 mil. Kč, na niž upozornil státní zástupce ve svém odvolání, je založena na pouhých domněnkách. Byť se tedy odvolacímu soudu může zdát nepochopitelné, proč obviněný pěstoval drogu v takovém množství, v případě, že nebyl prokázán jeho úmysl tuto zpeněžit, mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo. Současně obviněný doplnil, že v průběhu trestního řízení byl 3 měsíce stíhán vazebně a tato zkušenost jej citelně poznamenala dostatečně preventivně i represivně.
10. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byl podle obviněného uložen trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž by k tomuto byly splněny zákonné podmínky. V souvislosti s tímto názorem dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 457/2010, v návaznosti na nějž se odvolací soud nevypořádal s existencí zástavního práva, byť úvěrová smlouva je součástí spisu a dané právo lze ověřit i nahlédnutím do katastru nemovitostí. Bylo též opomenuto vyjádření stran zásady proporcionality, jak to požaduje citovaná judikatura.
11. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
12. K podanému dovolaní se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství následovně. Nejprve rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, včetně rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a též veškeré námitky, o které obviněný opřel své dovolání. Státní zástupce k důvodu podřazenému §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitky prezentované obviněným jsou skutkového charakteru, směřují výlučně proti uloženému trestu propadnutí věci a jako takové proto uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vznesené námitky tomuto odpovídají, avšak tyto nepovažuje za důvodné.
13. Státní zástupce zdůraznil, že zákonné podmínky uložení trestu propadnutí věci vevztahu k dotčeným nemovitostem byly splněny, neboť tyto náleží obviněnému a byly jím použity k zřízení ilegální pěstírny marihuany. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 457/2010 nepovažuje za přiléhavý. V něm projednávaný případ se dotýkal propadnutí věci, která byla dotčena zajišťovacím převodem vlastnického práva. Přitom zřízením práva zástavního obviněný vlastnictví k nemovitosti pozbýt nemohl a samotná existence takového práva není překážkou uložení daného trestu propadnutí věci. Věc zatíženou zástavním právem není zpravidla namístě prohlásit za propadlou v případě, že by tím bylo ohroženo nebo znemožněno uspokojení nároku na náhradu škody subjektům, které byly činem poškozeny, což ovšem není případ obviněného. Námitky stran majetkových dopadů trestu na obviněného, zejména pokud jde o okamžitou splatnost zástavou zajištěné pohledávky se nacházejí mimo zákonný rámec podmínek pro uložení trestu. Fakticky se dotýkají nepřiměřené přísnosti uloženého trestu a neodpovídají zákonným dovolacím důvodům. Pokud se dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval otázkou existence zástavního práva k nemovitostem, nepředstavuje tato skutečnost vadu rozhodnutí ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. Státní zástupce proto uzavřel své vyjádření tak, že dovolání obviněného má za zjevně nedůvodné a navrhl, aby je Nevyšší soud jako takové odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání, s jehož konáním vyslovil souhlas.
15. K výše uvedenému vyjádření státního zástupce pak obviněný prostřednictvím svého obhájce adresoval Nejvyššímu soudu dne 9. 1. 2019 svou repliku. V ní uvedl, že si je vědom skutečnosti, že jím citovaná judikatura Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 457/2010 dopadá na zajišťovací převod práva, avšak v obecné rovině je přesvědčen, že by měla být aplikována i na jeho případ, a to včetně otázky přiměřenosti uloženého trestu. Oproti státnímu zástupci je obviněný toho názoru, že nevypořádáním se s danými otázkami v odůvodnění svého rozhodnutí s ohledem na požadavky takového postupu podle §125 odst. 1 tr. ř. , odvolací soud pochybil a jeho rozhodnutí je proto nezákonné. Obviněný dále rozvedl hodnotu nemovitostí, dotčených trestem propadnutí věci, kdy poukázal na odhadní cenu učiněnou propotřeby Hypoteční banky, jež činí 1,9 mil. Kč, kdy na její pořízení čerpal úvěr ve výši 1,6 mil. Kč s pravidelnou měsíční splátkou 6 148,70 Kč. K tomuto splácí závazek ze stavebního spoření ve výši 400 000 Kč. Uloženým trestem tak nebyl postižen v řádech statisíců, ale s přihlédnutím k možnosti odstoupení banky od smlouvy v řádu milionů (fakticky 4 mil. Kč). V budoucnu bude v důsledku takového citelného postihu nucen bydlet v malometrážním bytě s rodiči a bude nemyslitelné např. založení rodiny. Naopak uložení peněžitého trestu, by vzhledem k jeho zaměstnaneckému poměru a výši výdělku, bylo účelné a dobytné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
17. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
19. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
20. Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h ) tr. ř., je uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Je třeba doplnit, že pod daný dovolací důvod není možno podřadit pouhou námitku nepřiměřenosti trestu, ať již by tento byl vnímán jako nepřiměřeně přísný či naopak mírný, nejedná-li se o situace, kdy dojde k uložení nepřípustného druhu trestu anebo překročení jeho příslušné trestní sazby.
21. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. Je zřejmé, že obviněným podané dovolání fakticky brojí proti jediné skutečnosti, a to uložení trestu propadnutí věci napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a to nikoliv v jeho celkovém rozsahu, ale toliko v části, kdy jsou dotčeny nemovitosti zapsané na LV č. XY, vedeném Katastrálním územím pro Pardubický kraj, Katastrální území XY, pro katastrální území XY. Naopak nebylo vzneseno žádných námitek proti způsobu průběhu trestního řízení, zjištění skutkového stavu a podřazení daných závěrů o protiprávním jednání při rozhodování o vině P. Š. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I. rozsudku nalézacího soudu) a zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zčásti dokonaným, zčásti spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II. rozsudku nalézacího soudu). Ostatně jak obviněný správně zdůraznil, k této trestné činnosti se sám doznal a další dokazování tento jeho postoj potvrdilo.
22. V návaznosti na daná zjištění tedy bylo primárně na místě při odsouzení obviněného uložení úhrnného trestu za podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku, tedy zejména podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. Tím bylo v uvedeném případě ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku, v jehož rámci byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 8 do 12 let. Nalézací soud nicméně vzhledem k okolnostem případu a poměrům pachatele využil modifikačního kritéria, které mu přiznává trestní zákoník v ustanovení §58. V tomto směru vycházel při svých úvahách z dosavadní bezúhonnosti obviněného, jeho plného doznání, kdy zejména v případě jednání pod bodem I. se jednalo o stěžejní důkaz, dále projevu lítosti nad svým jednáním, stávající osobní situace, kdy je stabilně zaměstnán a rovněž z faktu, že jednání v bodě II. bylo zčásti spácháno toliko ve stadiu pokusu. V návaznosti na tyto skutečnosti soud dospěl k závěru, že v případě obviněného postačí pouhá pohrůžka nepodmíněným trestem odnětí svobody a jeho výkon tak podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu a stanovení přiměřených povinností. Jak bylo popsáno výše, tato sankce byla doplněna o peněžitý trest a trest propadnutí věci, konkrétně v podobě předmětů sloužících k pěstování marihuany.
23. Odvolací soud pak k výše uloženým trestům konstatoval jen obtížné vysledování naplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, když polehčující okolnosti vedoucí nalézací soud k takovému postupu jsou zcela běžné a nikoli mimořádné. Z důvodu brojení státního zástupce pouze vůči vedlejším trestům majetkové povahy, však odvolací soud nepovažoval za nezbytné z vlastní iniciativy překračovat takový návrh. Ztotožnil se naopak s návrhem na zpřísnění sankce tohoto druhu, neboť objem pěstované marihuany nemohl sloužit pro osobní potřebu obviněného a je zřejmé, že část sloužila k prodeji za účelem získání finančních prostředků, kdy takto získaná marihuana mohla mít na černém trhu hodnotu až několika milionů korun. Při zohlednění ceny nemovitosti pořízené obviněným v roce 2015 za částku 980 000 Kč, v porovnání s nákladností pěstování marihuany s ohledem na sofistikované zařízení a techniku, to vše při doplnění poznatků o výši měsíčních splátek hypotéky a podprůměrného příjmu obviněného, nabyl přesvědčení o zacílení jednání jmenovaného na dosažení nelegálních mimořádných příjmů. V důsledku toho pak považoval odvolací soud za potřebné obviněného citelněji postihnout na majetku, než to učinil soud nalézací.
24. V rámci shora prezentovaných pohledů, které zaujaly nižší soudy na jednání obviněného P. Š. při ukládání trestu, je třeba v prvé řadě konstatovat, že pokud nalézací soud zvolil postup v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody, bylo namístě si uvědomit, za jakých okolností je možné, resp. vhodné takový postup volit. Byť se do určité míry jedná odiskreci rozhodujícího orgánu a jeho posouzení okolností případu či poměrů pachatele, je zřejmé, že zákonodárce nepodřadil výsledek bezbřehé libovůli soudu. Také v intencích §58 tr. zákoníku je třeba dbát na zachování všech podmínek, které ustanovení pro daný postup zakládá. Je proto namístě zdůraznit právě prvek mimořádnosti či výjimečnosti podmínek, které jsou za hranicí skutečností, jež jsou řazeny mezi standardní polehčující okolnosti, o nichž hovoří zejména §41 tr. zákoníku. Oproti posledně uvedeným je třeba za tyto výjimečné okolnosti vnímat zejména takové, které svým významem, povahou či četností vybočují z jiných obdobných případů a způsobují výrazné snížení závažnosti trestného činu.
25. Pokud nalézací soud své závěry o trestech založil na doznání se obviněného, jeho formální bezúhonnosti a stávajícím vedení řádného života, popř. faktu, že část jeho protiprávního jednání byla ukončena ve stadiu pokusu, je třeba dát za pravdu konstatování odvolacího soudu v bodě 7 odůvodnění jeho rozsudku, že existence podmínek pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku je jen těžko vysledovatelná. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je tak spíše patrné, že se snažil spíše o určité zmírnění dopadu zákonem stanoveného rozsahu trestní sazby §283 odst. 3 tr. zákoníku na osobu obviněného. Soudu žádného stupně však takový postup nepřináleží. Rozpětí trestní sazby odráží škodlivost jednání pachatele, který svým jednáním naplní zákonem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu a celý mechanismus vyvěrá z potřeb společnosti, na které reflektuje svým postupem zákonodárce. Zásah ze strany soudu, který daná ustanovení aplikuje na konkrétní případ zasažený trestním řízením, pak podléhá již shora avizovanému naplnění zcela výjimečných podmínek, které jediné mohou odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
26. Je třeba dále zdůraznit, že namítaná nepřiměřenost uloženého trestu – v tomto případě propadnutí věci – nepodléhá a priori dovolacím důvodům, jejichž výčet je dán v §265b tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že uložení trestu propadnutí věci přichází do úvahy mj. za situace, kdy tuto věc pachatel užil ke spáchání trestného činu nebo tato byla k jeho spáchání určena (§70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku). Rozhodnutím dotčené nemovitosti přitom bez sebemenších pochyb představují místo, kde docházelo ze strany obviněného k páchání trestné činnosti v podobě tzv. indoor, a zčásti též outdoor, pěstování konopí bez příslušného povolení. Pokud obviněný namítá nezohlednění principu proporcionality při ukládání takového trestu, je třeba zdůraznit, že soudy vždy tuto posuzují ve spektru všech uložených sankcí, nikoliv každé zvlášť. Jestliže tedy obviněný namítá nepřiměřené uložení trestu, je třeba pohlížet na tuto námitku nikoli pouze optikou trestu propadnutí věci, ale všech sankcí, které mu byly uloženy. Již výše Nejvyšší soud konstatoval, že pokud by v případě obviněného P. Š. bylo možno hovořit o nepřiměřeném uložení trestu jako takového, pak čistě vzhledem k pochybnostem o naplnění podmínek postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy určitě nikoli v jeho neprospěch, neboť obviněnému měl být ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody v trestní sazbě od 8 do 12 let. Ve výsledku však takto výrazná sankce byla modifikována v trest podmíněně odložený. Vyjádření, které ve svém dovolání obviněný uvádí, a to, že trest propadnutí věci je pro něj likvidační a bylo by pro něj příznivější uložení trestu nepodmíněného, z jehož výkonu „by se měl kam vrátit“, lze hodnotit ve světle shora řečeného, spíše jako účelové. Vzhledem ke splnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci totiž nelze presumovat, že by v jeho případě bylo namístě omezit se „pouze“ na nepodmíněný trest odnětí svobody. Mimo to, v případě citelného postihu obviněného na osobní svobodě, by ztratil možnost výdělku, který mu umožňuje splácení hypotečního úvěru a při proklamované absenci dalších úspor by tedy s vysokou pravděpodobností z jeho strany rovněž došlo k porušení smluvních podmínek vůči bance a následné realizaci zástavního práva z její strany.
27. Nejvyšší soud tedy musí rekapitulovat dovolání obviněného následovně. V případě námitek pro uložení trestu propadnutí věci nelze tyto v prvé řadě podřadit pod obviněným uváděný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv v jeho rámci lze brojit proti nesprávnosti hmotněprávních posouzení týkajících se též výroku o trestu, např. pokud dojde k porušení zákonných ustanovení o uložení souhrnného či společného trestu, otázky stran chybného uložení druhu a výměry trestu náleží toliko pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněným tvrzené nesprávné závěry odvolacího soudu ohledně neprokázání pěstování konopí za účelem následného prodeje marihuany a tím i směřování k získání finančního prospěchu jsou ryze námitkami skutkovými, kterými se jmenovaný domáhá jiného hodnocení důkazů a skutková zjištění nižších soudů nahrazuje jinou verzí skutkového stavu, která více odpovídá jeho představám. Pouze pro úplnost je třeba doplnit, že pokud obviněný poukazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 457/2010, jeho použití v tomto případě není namístě. Jak správně konstatoval ve svém vyjádření státní zástupce, shora uvedené rozhodnutí vycházelo ze situace posouzení dříve sjednaného převodu vlastnického práva k předmětu financování. V případě P. Š. a nemovitostí, které se staly předmětem trestu propadnutí věci, však pochybnosti o vlastnickém právu obviněného nejsou namístě a existence zástavního práva, váznoucího na nemovitostech ve prospěch banky, na tom ničeho nemění.
28. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak Nejvyšší soud sice přisvědčil, že obviněným tvrzené námitky odpovídají jeho obsahu, avšak nelze je mít za důvodné. Obviněnému uložený trest propadnutí věci, a to jak předmětů sloužících k výrobě omamné látky, tak nemovitostí, kde k takovému jednání docházelo, byl uložen plně v intencích ustanovení §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k množství vypěstované marihuany bylo třeba přisvědčit závěru, že tato rozhodně nebyla určena k osobní potřebě obviněného, ale musela být určena k distribuci dalším osobám za úplatu. Správná byla též poznámka státního zástupce v rámci odvolacího řízení, pokud tento konstatoval, žev případě prodeje marihuany by finanční zisk dosahoval několika milionů korun. V tomto ohledu lze toliko vytknout, že státní zástupce nerozvedl, alespoň v obecné rovině, jak dospěl k takovému závěru, který pak odvolací soud do odůvodnění svého rozsudku nekriticky a bez dalšího převzal. Tento fakt platí o to více, že Nejvyšší soud z aktuální praxe a obdobných případů může dovodit cenu tzv. indoor pěstované marihuany získávané trestnou činností v rozmezí od 70 do 90 tis. Kč za kilogram (v případě prodeje do zahraničí se o typově obdobných případů objevuje nejčastěji rozpětí 4 až 5 tis. EUR). Tyto údaje je třeba pochopitelně vnímat pouze jako podpůrné, byť umožňují alespoň rámcové vymezení ceny, odkteré je možné vymezovat případný prospěch pachatelů drogové trestné činnosti. I za takového stavu, a bude-li důsledně vycházeno z varianty pro obviněného nejpříznivější, mohl tento získat prodej drogy více než 2 mil. Kč, což opět může dosvědčit opodstatněnost postupu odvolacího soudu při ukládání trestu propadnutí věci z hlediska zásady proporcionality trestní sankce. V jejím světle však také nelze než vytknout státnímu zástupci, v rámci odvolacího řízení, jím prezentovaný alternativní návrh na uložení trestu propadnutí věci v podobě nemovitostí či zpřísnění již uloženého peněžitého trestu na částku 500 000 Kč. Je zřejmé, že obžaloba v daném případě nikterak neporovnala výši navrhovaného peněžitého trestu s hodnotou nemovitostí, jejichž propadnutí navrhovala, a která dle podkladů, které předložil obviněný dovolacímu soudu, činí 1,9 mil. Kč. Nejvyšší soud v daném ohledu nepovažuje sice dále za nezbytné podrobněji rozebírat skutečnost, zda obviněným předložený materiál odpovídá skutečnosti, či by se např. lišil od dalšího znaleckého zkoumání předmětných nemovitostí (to vše za situace, kdy i obviněným proklamovaná hodnota je zcela úměrná možnému profitu z trestné činnosti), nicméně na disproporci, které se dopustil státní zástupce, považoval za potřebné upozornit.
29. Je namístě připomenout, že otázce (ne)přiměřenosti trestní sankce věnoval opakovaně svou pozornost též Ústavní soud. Jeho optikou je nezbytné, aby obecné soudy při ukládání trestu zvážily – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria. Jedná se v prvé řadě o proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; dále individuální prognózu, neboli možnost nápravy pachatele; poměry pachatele a v neposlední řadě prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku, nebo jiného obecného zájmu (blíže srov. např. I. ÚS 4503/12). Ústavní soud rovněž k principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě konstatoval, že k jejich zachování nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy standardní kriminality postihovány v rozmezí normálních trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákoníku. V těchto zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské škodlivosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
30. S takovýmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Existence zákonné trestní sazby, v jejíž mantinelech se obecné soudy při stanovení konkrétní výměry trestu pohybují, ostatně podmiňuje samotný dovolací důvod uplatněný v rámci mimořádného opravného prostředku, pro určení, zda trest byl uložen mimo trestní sazbu či nikoli. U dalších druhů sankcí, u kterých taková výměra absentuje, je pak z hlediska naplnění dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno posuzovat jen, zda u těchto byly naplněny zákonné podmínky jejich uložení, tj. zda takový druh trestu zákon připouští. To je také případ trestu propadnutí věci, proti jehož uložení obviněný brojí, co do dotčení jím vlastněných nemovitostí. Jak však již bylo dříve rozvedeno, vzhledem ke skutečnosti, že v předmětném domě i na přilehlém pozemku docházelo k pěstování omamné látky, kdy pořízení nemovitostí časově jen mírně předcházelo páchání trestné činnosti v bodě 2, resp. navazovalo na pěstování konopí obviněným v bodě 1 rozsudku nalézacího soudu, byla nemovitost obstarávána s vědomím, že k takovému protiprávnímu jednání zde bude docházet. Jak poukázal odvolací soud, a Nejvyšší soud tyto závěry vzhledem k výše prezentovaným cenám akceptuje, množství vypěstovaného konopí při jeho aktuálních cenách nebylo v porovnání s hodnotou nemovitostí nikterak v nepoměru.
31. Již dříve dovolací soud uvedl, že vyjádření obviněného o určité „výhodnosti“ uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody oproti propadnutí věci v takovém rozsahu, jak to učinil odvolací soud, je poněkud alibistické. Nejvyšší soud sice chápe, že obviněný se v důsledku rozhodnutí stane osobou, která ztrácí tzv. střechu nad hlavou, ale je třeba, aby si uvědomil, jaké dopady mohlo mít uložení trestu za situace, pokud by nalézací soud nevyužil moderačního práva v §58 tr. zákoníku a při absenci podmínek pro takový postup ukládal trest v zákonných mezích stanovených v §283 odst. 3 tr. zákoníku. Nejmírnější výměra nepodmíněného trestu odnětí svobody by za kumulace všech běžných (rozuměj nikoli mimořádných) polehčujících okolností činila 8 let. Obviněný by v uvedeném období ztratil zaměstnání, které si nyní díky podmíněně odloženému trestu odnětí svobody může udržet, a pozbyl by tak jediný možný zdroj příjmů. Jak sám uvedl, v důsledku předchozích investic nedisponuje žádnými úsporami a je proto více než pravděpodobné, že by v období výkonu trestu došlo v důsledku nehrazení pravidelných splátek hypotečního úvěru k porušení smlouvy a realizaci zástavního práva ve prospěch banky. Dovolací soud se pak na tomto místě nebude pouštět do spekulací, s jakým výsledkem by takový proces skončil, avšak v každém případě by obviněný dotčenou nemovitost rovněž ztratil. Je přitom třeba mít na vědomí, že je to právě trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, který je nejcitelnější sankcí, kterou trestní zákoník zná, a který směřuje k omezení jedné z nejvýznamnějších svobod každého jedince – svobody osobní (čl. 8 Listiny). Pokud tedy nižší soudy, včetně soudu odvolacího, který však při absenci odvolání v neprospěch obviněného zasáhnout nemohl, akceptovaly stav, kdy tento druh trestu byl nahrazen jeho mírnější variantou, a to ač k tomuto nebyly splněny podmínky, pak současné uložení trestu propadnutí věci za splnění zákonných podmínek a respektujíc poměr mezi společenskou škodlivostí jednání obviněného, jež je dána významem narušení společenských zájmů drogovou trestnou činností a samotnou trestní sazbou, kterou za takové jednání zákonodárce stanoví na jedné straně a hodnotou věci, která je předmětem propadnutí na straně druhé, nelze nikterak považovat na nepřiměřeně přísné.
32. S poukazem na všechny výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v takovém rozsahu, jako to učinily soudy prvního a druhého stupně. Je tak možno učinit závěr, že předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ze strany odvolacího soudu ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti. Stejně tak není dána existence vady spočívající v uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu, který by byl ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
IV.
Závěrečné shrnutí
33. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.