ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.174.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 174/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2018 dovolání, které podal obviněný V. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 To 47/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 3/2017 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 50 T 3/2017, byl V. Z. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo uloženo zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 6 125 Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 23. 4. 2014 v blíže nezjištěné době mezi 1:18 hodin a 3:45 hodin v B.-L., okres N. J., v prostorách zahradní chatky, na zahradě rodinného domu, po předchozí slovní rozepři ohledně finančních záležitostí opakovaně fyzicky napadl poškozenou M. W. a to tak, že jí nejprve v posteli sedl na břicho a začal ji oběma rukama rdousit, nadávat a vyhrožovat zabitím, poté ji pustil, a když viděl, že poškozená chce odejít ven, opětovně ji shodil na postel a řekl: „Lehni, lehni si, jestli se pohneš, tak chcípneš.“ a současně vzal pohrabáč, přiložil jí ho zepředu na krk a začal ji dusit, přičemž opakovaně po ní požadoval příslib převodu finančních prostředků z jí získaného úvěru na stavbu domku na jeho účet, načež ji pustil až po prosbách a souhlasu poškozené s jeho požadavkem, a když viděl, že poškozená chce opět odejít ven, shodil ji zpátky na postel, skočil na ni, levou rukou jí tlačil na krk, do pravé ruky vzal nůž, s nímž na poškozenou útočil, několikrát ji řízl, kdy poškozené se nakonec podařilo z chatky utéci, zavolat policii, a poškozené tak způsobil povrchní řeznou ranku délky cca 2 cm v levé temenní krajině hlavy, drobné povrchní řezné rány na nehtovém malíku, na základním článku prsteníku a prostředním článku ukazováku a palce levé ruky, zhmoždění měkkých tkání krku s drobnými oděrkami kůže na krku vlevo a na zadní straně krku (cca 9 oděrek kůže), krevní podlitiny na čele a na hrudníku vlevo, drobnou oděrku kůže na levém lokti a napřímení krční lordózy s lehkým blokovým postavením krční páteře v segmentech C3-C7 s dobou léčení 14 dní, u poškozené se v souvislosti s jeho jednáním rozvinula posttraumatická stresová porucha, jako závažná, déletrvající porucha zdraví s omezením v běžném způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců, s přítomností psychických potíží, zejména strachu o život, poruch spánku, děsivých snů, znovuoživování traumatických vzpomínek, zvýšené úlekové reaktivity, předrážděnosti, sociální inhibice, s nutností užívání psychofarmak, kdy částečná kompenzace psychického stavu poškozené s postupným návratem do běžného života nastala až v srpnu 2014.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 To 47/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Iva Hudečka dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. c), e), g) a k) tr. ř. V případě písmene k) se zjevně jedná o překlep, neboť z textu dovolání vyplývá, že obviněný měl na mysli písmeno l) téhož ustanovení.
K namítané nepřípustnosti trestního stíhání obviněný poukázal na ustanovení §198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 27 odst. 2 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV), s tím, že v tomto ustanovení nejde o jednotu skutku, jak je chápána v českém trestním právu, ale o širší ochranu předvídatelnosti následků stíhání vydané osoby. Rozsah této ochrany je vymezen v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 12. 2008, č. 62008CJo388, ve kterém Soudní dvůr zastává názor, že za účelem určení, zda se jedná o jiný trestný čin, než kvůli kterému byla osoba předána, je třeba ověřit, zda znaky skutkové podstaty trestného činu podle zákonného popisu tohoto trestného činu ve vystavujícím členském státě jsou znaky skutkové podstaty, pro které byla osoba předána, a zda existuje dostatečná shoda mezi údaji uvedenými v zatýkacím rozkazu a údaji obsaženými v pozdějším procesním aktu. Obviněný pak zdůraznil, že evropský zatýkací rozkaz byl v jeho případě vydán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Tomu odpovídal i popis skutkových okolností, kde nebylo nijak vyjádřeno násilné nucení jiného něco konat, a to s použitím zbraně a při způsobení těžké újmy na zdraví. Rovněž horní hranice trestní sazby, která obviněnému hrozila v trestním stíhání, je čtyřikrát vyšší než ta, která byla vyjádřena v evropském zatýkacím rozkaze. Podle obviněného tak byla porušena zásada speciality.
Dále se obviněný zabýval svou námitkou, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. K tomu uvedl, že podle Okresního soudu v Novém Jičíně bylo namístě posuzovat jeho jednání jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) nebo i odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nejméně od 7. 5. 2014. Obviněný tak od tohoto data do 18. 5. 2016 včetně vazebního zasedání neměl v řízení obhájce, ačkoli byly dány důvody nutné obhajoby.
Obviněný je dále toho názoru, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, připustil ovlivnění rozpoznávacích a ovládacích schopností požitým alkoholem. Nesprávné právní posouzení spatřuje pak obviněný dále i v tom, že ze samotného popisu skutku je zjevné, že mělo dojít k několika útokům na poškozenou, které by měly být posouzeny samostatně. Nejprve si obviněný na poškozenou sedl a rdousil ji, pak od útoku upustil a teprve později ji znovu napadl, dusil ji pohrabáčem a požadoval po ní finanční prostředky. Těžká újma na zdraví byla tak podle obviněného následkem prvního útoku, který neměl povahu vydírání. Jeho jednání mělo být posouzeno jako vícečinný souběh trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a s ním i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve k namítanému porušení zásady speciality uvedl, že z materiálů, které má k dispozici, nevyplývá, že by trestní stíhání obviněného bylo nepřípustné. Ohledně zastoupení obviněného obhájcem pak konstatoval, že obviněný byl zastoupen obhájcem od chvíle, kdy poprvé skutečně vyvstaly důvody nutné obhajoby, a to již v přípravném řízení. Konkrétně se jednalo o důvod nutné obhajoby dle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. vyvolaný jeho vzetím do vazby. Důvod nutné obhajoby namítaný obviněným, tedy dle §36 odst. 3 tr. ř., nastal podle státního zástupce až později v řízení před okresním soudem.
K námitkám podřazeným dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jedním z předpokladů trestní odpovědnosti za opilství dle §360 odst. 1 tr. zákoníku je stav nepříčetnosti. Nicméně v této kauze vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické toxikologie, vypracovaného MUDr. Chvílou, CSc., že u obviněného sice mohlo následkem opilosti dojít ke snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností, avšak jejich vymizení, potažmo nepříčetnost znalec konstatovat nemohl. Základní podmínka pro naplnění skutkové podstaty trestného činu opilství tedy absentuje.
Na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění lze pak podle státního zástupce dospět k jednoznačnému závěru, že obviněný se dopustil skutku, který vykazuje znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože poškozenou násilím, pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy (rdoušení, sednutí na břicho, nadávky, vyhrožování zabitím, řezání nožem atd.) nutil, aby něco konala (převedla finanční prostředky), čin spáchal se zbraní (pohrabáč a nůž), a způsobil tak poškozené těžkou újmu na zdraví (posttraumatickou stresovou poruchu omezující poškozenou po dobu nejméně dvou měsíců). S ohledem na to nepřichází podle státního zástupce v úvahu jím žádaná mírnější právní kvalifikace. Zároveň je patrné, že se jedná o skutek jediný, nikoliv o více skutků, neboť všechny projevy vůle obviněného navenek směřovaly k témuž trestněprávně relevantnímu následku. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tedy přestože byl dán důvod nutné obhajoby (např. podle §36 tr. ř.). Pro úplnost je však třeba připomenout, že tento dovolací důvod nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu. Je dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v době, kdy obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby, skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 11 Tdo 1061/2006).
Jak je zřejmé ze spisového materiálu, obhájce byl obviněnému ustanoven dne 18. 5. 2016 v souvislosti s jeho vzetím do vazby v přípravném řízení. Obviněný byl nejprve stíhán pro trestné činy ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku (později kvalifikován jako dokonaný) a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Teprve po výslechu poškozené v hlavním líčení dne 24. 8. 2016 Okresní soud v Novém Jičíně zjistil možnou změnu právní kvalifikace, z níž také vyplývala nutná obhajoba. Předestřel při tom poškozené také úryvek její výpovědi z přípravného řízení a lze do jisté míry dát obviněnému za pravdu, že skutečně již na základě této výpovědi ze dne 7. 5. 2014 mohla být věc posouzena jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku. To se však nestalo, neboť policejní orgán patrně v danou dobu tuto pasáž výpovědi nevyhodnotil zcela důsledně a nepromítl ji do popisu skutkových okolností v usnesení o zahájení trestního stíhání, byť se zřejmě jednalo o pochybení.
Ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. váže nutnou obhajobu k horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené zákonem na trestný čin, pro který je obviněný stíhán. Z hlediska logiky procesního postupu je přitom zřejmé, že se jedná o právní kvalifikaci, kterou orgány činné v trestním řízení v daném momentě na základě dostupných skutkových zjištění vyšetřovanému trestnému činu přiřadí, neboť k ustálení skutkových zjištění dochází až v řízení před soudem, a to definitivně až právní mocí rozsudku, kterým je obviněný uznán vinným. Jestliže je hlavní líčení současně těžištěm dokazování, není možné, aby na základě v tomto stadiu řízení ustáleného skutkového stavu a popřípadě i změněné právní kvalifikace bylo retroaktivně pohlíženo na celé přípravné řízení a zpětně vyžadována přítomnost obhájce včetně opětovného provedení veškerých procesních úkonů. Práva obviněného jsou v takovém případě ošetřena ustanoveními §190 odst. 2 a §225 odst. 2 tr. ř., podle nichž soud musí obviněného upozornit na změnu právní kvalifikace a dát mu tak možnost přizpůsobit svou obhajobu. Současně pokud z toho vyplývá nutná obhajoba, musí soud i na tuto situaci náležitě reagovat. V daném případě však obviněný obhájce již měl, jak bylo výše uvedeno.
Pro úplnost lze dodat, že mu byl obhájce ustanoven ihned po jeho předání ze Slovenské republiky, a to dne 18. 5. 2016. Na Slovensku se přitom obviněný zdržoval patrně od června 2014, kdy po něm bylo vyhlášeno pátrání. Od 4. 11. 2014 do 18. 5. 2016 pak bylo jeho trestní stíhání přerušeno. Ze spisového materiálu je zřejmé, že v době, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání bez obhájce, byly pouze opatřovány listinné důkazy a byla vyslechnuta poškozená, která však vypovídala rovněž v hlavním líčení, její dcera, jejíž výpověď byla v hlavním líčení čtena se souhlasem státního zástupce a obviněného (č. l. 359), a dále obviněný, který také vypovídal i v hlavním líčení.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v §11 odst. 1 tr. ř., resp. §11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.
Obviněný namítá v rámci tohoto dovolacího důvodu porušení zásady speciality upravené v §198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 27 odst. 2 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV), s tím, že v tomto ustanovení nejde o jednotu skutku, jak je chápána v českém trestním právu, ale o širší ochranu předvídatelnosti následků stíhání vydané osoby. Poukazuje také na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 12. 2008. Ačkoli jeho argumentaci nelze upřít logiku, v daném případě se jedná o otázku spíše akademickou. Obviněný byl totiž na základě evropského zatýkacího rozkazu předán ze Slovenské republiky. V případě předání ze Slovenské republiky se přitom uplatní speciální právní úprava smlouvy publikované pod č. 209/1993 Sb., o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, ve znění pozdějších předpisů, podle jejíhož čl. 30 odst. 3 „Smluvní strany nebudou vyžadovat při předávání osob k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu na základě evropského zatýkacího rozkazu ve vzájemných vztazích zvláštní souhlas s trestním stíháním, odsouzením nebo zadržením za účelem výkonu trestu nebo ochranného opatření předané osoby pro skutek, který byl spáchán před jejím předáním a pro nějž tato osoba předána nebyla. To neplatí, jestliže se jedná o předání vlastních občanů smluvních stran, nebo jestliže v konkrétním případě vykonávající justiční orgán stanovený podle právního řádu smluvní strany rozhodne jinak.“ Toto ustanovení se přitom vztahuje na veškeré skutky bez ohledu na právní kvalifikaci a tedy i výši trestní sazby trestu odnětí svobody, kterou může být předávaná osoba postižena. Slovenská republika tak de facto dává České republice paušální dodatečný souhlas se stíháním předané osoby pro jiné trestné činy. Z toho lze a maiori ad minus dovodit, že tím spíše není třeba vyžadovat dodatečný souhlas slovenské strany, jestliže je osoba stíhána pro týž skutek, pro který byla předána, pouze přísněji kvalifikovaný.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Námitky, které obviněný citovanému dovolacímu důvodu podřadil, mu sice odpovídají, nelze jim však přisvědčit. Jak správně uvedl státní zástupce a k obdobné námitce obviněného také odvolací soud, znakem trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku je spáchání trestného činu ve stavu nepříčetnosti. Naplnění tohoto znaku však neodpovídá ve věci učiněným skutkovým zjištěním.
Obviněnému pak nelze dát za pravdu ani v tom směru, že by se jeho jednání z časového hlediska rozpadalo do dvou (nebo více) skutků přerušených tím, že by od svého záměru upustil. Nic takového z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podrobněji specifikovaných v jeho odůvodnění, dovodit nelze. Za jeden skutek se podle právní teorie i praxe považují všechny projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním. „Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním“ (č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se vůči poškozené dopouštěl ve výroku popsaného jednání v časové a místní souvislosti a s určitým jednotícím úmyslem, přičemž povolil vždy ve chvíli, kdy mu poškozená slíbila, že udělá všechno, co on chce. Jakmile se však pokusila vzdálit, v jednání pokračoval. Z popisu skutkových okolností tedy nelze dovodit, že by od svého záměru jakkoli upustil (a následně se pro něj znovu rozhodl). Stejně tak nelze v žádném případě dovozovat, že by vzniklá těžká újma na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy měla být důsledkem pouze části jednání obviněného. Naopak je zřejmé, že jeho jednání bylo po celou dobu poměrně brutální a jako celek bylo způsobilé takový následek vyvolat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný označil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, která nemůže být naplněna za situace, kdy Nejvyšší soud vady vytýkané obviněným na základě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), e) a g) tr. ř. v napadeném rozhodnutí neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), e), g) a l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného V. Z.proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. dubna 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu