ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.178.2004.1
lze totiž v dané souvislosti přehlédnout hmotně právní účinky novelizovaného trestního řádu (zejména pak jeho ustanovení §11 odst. 2) ve vztahu k trestnosti činu podle §16 odst. 1 trestního zákona, což znamená, jak dovozuje obviněný, že při kolizi norem hmotného a procesního práva je třeba aplikovat právní úpravu pro něho jako celek příznivější, tzn. úpravu, podle níž pravomocný zprošťující výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně založil ve vztahu k obžalobou stíhanému skutku překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae).
Tato argumentace obviněného M. D. však nemůže obstát.
Z hmotně právního ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona vyplývá, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení tedy upravuje časovou působnost trestního zákona jako hmotně právního předpisu, který vymezuje pojem trestného činu, stanoví znaky jednotlivých trestných činů a trestní sankci. Z tohoto hlediska zůstala trestnost trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, pro který byl obviněný M. D. postaven před soud, pozdější právní úpravou nedotčena. Oproti stavu v době páchání trestného činu se nezměnilo ani hmotně právní ustanovení §89 odst. 3 trestního zákona o pokračování v trestném činu, jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Za této situace posouzení otázky trestnosti činu podle uvedených (základních) hledisek v daném případě nevyvolává potřebu aplikovat §16 odst. 1 trestního zákona. Zbývá tedy posoudit, zda na trestnost činu nemohou mít za těchto okolností vliv hmotně právní důsledky některých (novelizovaných) procesních ustanovení a jak v takovém případě postupovat.
Nejdříve je ovšem zapotřebí uvést, že od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení podle trestního zákona, je třeba odlišovat procesní stihatelnost činu, tj. možnost konat o trestném činu řízení podle trestního řádu. Při aplikaci tohoto procesního předpisu zásadně platí, že orgány činné v trestním řízení postupují podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu (lex fori). V projednávaném případě soud prvního stupně rozhodoval o uznání viny obviněného a o jeho zproštění obžaloby z různých dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu již za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Vzhledem k obsahu ustanovení §11 odst. 2 trestního řádu a §12 odst. 12 trestního řádu bylo oproti předchozí právní úpravě již vyloučeno, aby toto pravomocné procesní rozhodnutí učiněné po novele mohlo ve vztahu k části dílčích útoků daného pokračujícího trestného činu vyvolat účinek spočívající v překážce rei iudicatae jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu.
Poněvadž projednávaná věc je specifická tím, že celé stíhané jednání mělo být spácháno před nabytím účinnosti citované novely trestního řádu, tj. před 1. 1. 2002, bylo dále třeba vyřešit otázku, zda procesní ustanovení §11 odst. 2 trestního řádu a §12 odst. 12 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. zde mohla mít a měla kromě procesních účinků i případné hmotně právní důsledky, které po zproštění obviněného obžaloby z jednoho dílčího útoku daného pokračujícího trestného činu bránily jeho trestnímu stíhání a postihu za zbylé dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu. Citovaná ustanovení (podle nichž se skutkem v procesně právní rovině rozumí i dílčí útok pokračujícího trestného činu) totiž podle názoru obviněného M. D. nově vymezují pokračování v trestném činu, a protože je dána jejich spojitost s hmotně právním ustanovením §89 odst. 3 trestního zákona, nelze uvedenou skutečnost pominout při posuzovaní trestnosti činu (§16 odst. 1 trestního zákona). Z toho pak obviněný dovozuje, že v takovém případě je třeba vycházet z komplexního porovnání trestnosti činu podle úpravy v době spáchání činu a úpravy provedené pozdějším zákonem.
Shora naznačené otázky však nejsou nikterak nové. Z větší části totiž již byly řešeny v judikatuře. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2002 Sb. rozh. tr. dospěl k závěru, že účinky ustanovení §11 odst. 2 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti citovaného zákona, tj. po 1. 1. 2002. S ohledem na princip právní jistoty a ústavní vymezení principu ne bis in idem, jemuž odpovídala i zákonná úprava pokračujícího trestného činu v trestně právních normách ve znění účinném do 31. 12. 2001, proto nelze novelizované znění §11 odst. 2 trestního řádu aplikovat zpětně. To znamená, že je nelze použít na rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která vznikla před 1. 1. 2002.
Z rozhodnutí publikovaného pod č. 49/2002 Sb. rozh. tr. tedy vyplývá, že meritorní rozhodnutí o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, jež byla učiněna před 1. 1. 2002, založila překážku rei iudicatae i do budoucna. To znamená, že ohledně dalších dílčích útoků nelze uplatnit novou právní úpravu podle §11 odst. 2 trestního řádu a §12 odst. 12 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb., neboť by tím došlo k porušení zásady ne bis in idem, že nikdo nesmí být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (nebo pro který bylo pravomocně zastaveno trestní stíhání). Na základě uvedeného závěru lze současně stanovit okruhy případů, kde by jiný postup orgánů činných v trestním řízení nutně znamenal porušení článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k evropské Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod.
Ve vztahu k nyní posuzované trestní věci je v tomto kontextu podstatné, že soud prvního stupně nerozhodoval o zproštění obviněného obžaloby ohledně jednoho dílčího útoku pokračujícího trestného činu rozsudkem před 1. 1. 2002, avšak až po tomto datu za účinnosti nové právní úpravy. Šlo tedy o úplně jinou procesní situaci. Soudy prvního i druhého stupně totiž musely svá rozhodnutí učinit podle trestního řádu účinného v době svého rozhodování (lex fori), kdy meritorní (pravomocné) rozhodnutí ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného činu již nebránilo tomu, aby se ohledně zbylé části činu mohlo konat trestní stíhání. Právě naopak, na rozdíl od předchozí právní úpravy, bylo nezbytné samostatně rozhodnout o každém jednotlivém dílčím útoku téhož pokračujícího trestného činu, ať už odsuzujícím nebo zprošťujícím výrokem, případně jinak, neboť právě takovýto postup vyžaduje §12 odst. 12 trestního zákona v jeho novelizovaném znění. To také znamená, že v době svého rozhodování (21. 6. 2002) nemohl soud prvního stupně do budoucna vytvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jak by tomu bylo, pokud by předmětné rozhodnutí vydal před 1. 1. 2002, a to ani za stavu, kdy byl celý skutek spáchán před 1. 1. 2002 (srov. §11 odst. 2 trestního zákona v jeho novelizovaném znění). Zásada ne bis in idem samozřejmě platí i v rámci nové právní úpravy, neboť dvojí postih pachatele za konkrétní dílčí útok, jenž nyní představuje v procesní rovině samostatný skutek, je v případě, že o něm již bylo pravomocně rozhodnuto, vyloučen. Nelze proto za této situace namítat rozpor s článkem 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod ani s článkem 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k evropské Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod.
K citovanému ustanovení Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod, které vylučuje dvojí trestní postih pachatele za tentýž čin, je na místě připomenout, že samo nijak nevymezuje pojem tohoto trestněprávně postižitelného činu, tedy ani – terminologií českého trestního práva řečeno – pojem trestného činu či pokračování v trestném činu. Je proto nezbytné tyto otázky řešit v korelaci s příslušnou vnitrostátní právní úpravou. Podle právní úpravy účinné v České republice před 1. 1. 2002 pravomocné rozhodnutí ohledně jednoho dílčího útoku pokračujícího trestného činu zakládalo překážku věci rozsouzené ohledně všech útoků pokračujícího trestného činu bez ohledu na jejich počet a závažnost a bez ohledu na to, zda rozhodující orgán činný v trestním řízení mohl o těchto útocích vědět. Pokud je právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002 zásada ne bis in idem ve vztahu k pokračujícím trestným činům nově vymezena tak, že je vyloučen dvojí postih pachatele za tentýž dílčí útok pokračujícího trestného činu, nejde o žádný rozpor s ustanovením článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod. Je totiž plně v kompetenci každého ze států, zda ve své právní úpravě vůbec zavede pojem pokračujícího trestného činu nebo zda bude každý pachatelův útok proti zájmům chráněným trestním zákonem bez ohledu na jeho objektivní a subjektivní souvislost s dalšími útoky považovat za samostatný trestný čin.
Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k rozhodnutí ohledně ostatních (zbývajících) dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu nemůže být v případě zproštění obviněného obžaloby pro jeho jiné dílčí útoky dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Jinými slovy řečeno, rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby pro jeden nebo více útoků pokračujícího trestného činu učiněné po 1.1.2002 nezakládá účinky rei iudicatae jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu pro další útoky tohoto pokračujícího trestného činu, a to ani v případě, kdy všechny jeho útoky byly spáchány před 1. 1. 2002. Uvedené otázky posuzoval Nejvyšší soud shodně též v usneseních ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1105/2003 a ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 905/2003. Veden těmito úvahami dospěl v nyní posuzované trestní věci k závěru, že rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 6. 2002, č j. 3 T 24/2002-1543, v jeho zprošťující části nelze přiznat účinek rei iudicatae. Uvedené rozhodnutí o zproštění obviněných M. D., F. Z. a M. B. obžaloby státního zástupce pro jeden z devadesáti šesti stíhaných dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu proto nebránilo tomu, aby obvinění M. D. a F. Z. mohli být tímtéž rozsudkem uznáni vinnými ostatními dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu a aby Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací svým usnesením ze dne 18. 6. 2003, č. j. 12 To 539/2002-1671, zamítl v průběhu dalšího řízení odvolání podaná oběma obviněnými.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal tedy Nejvyšší soud dovolání podané obviněným M. D. zjevně neopodstatněným [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
V této souvislosti je pro úplnost namístě poukázat na to, že dovolání obviněného M. D. není přesné ani v tvrzení o tom, že zprošťující výrok rozsudku Okresního soudu v Pardubicích nabyl právní moci vzápětí po vyhlášení. Ve vztahu k tomuto výroku si totiž státní zástupce ponechal lhůtu pro podání opravného prostředku a v této lhůtě také skutečně podal odvolání v neprospěch obviněných. Ti pak svými odvoláními napadli ostatní výroky tohoto rozsudku. Celý rozsudek soudu prvního stupně tedy nabyl právní moc až vynesením usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta všechna podaná odvolání. Ve své podstatě je však tato okolnost z hlediska výše rozvedených úvah týkajících se právních otázek nerozhodná, proto nebyl důvod věnovat jí zvláštní pozornost.
Tolik k dovolání obviněného M. D.
Obviněný F. Z. své dovolací námitky soustřeďuje do tří oblastí: zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů vztahující se k jeho podílu na stíhané trestné činnosti, napadá výrok o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody a brojí proti výroku o náhradě škody a ve spojitosti s ním i proti výroku o uloženém trestu propadnutí věci spočívajícím v propadnutí peněžních prostředků zajištěných v průběhu řízení na účtu u E. a. s. Svůj podíl na dané trestné činnosti označuje obviněný za pouhou pomoc spoluobviněným bez znalosti skutečností charakterizujících podvodný charakter jejich jednání a v tomto ohledu zcela jednoznačně vylučuje správnost skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů na základě vyhodnocení provedených důkazů. Současně vyslovuje přesvědčení, že soudy vůbec nedbaly na zachování potřebné proporce mezi povahou jeho jednání a ukládaným trestem odnětí svobody. Ten je podle jeho názoru nepřiměřený míře jeho účasti na realizaci celé operace, závažnosti jeho činu i jeho osobním poměrům. Konečně, co se týče náhrady způsobené škody, poukazuje obviněný na to, že veškeré finanční prostředky vylákané od poškozených skončily na zablokovaném bankovním účtu zřízeném spoluobviněnými M. D. a J. B., takže by měly být jejich majitelům, tedy poškozeným, z tohoto účtu vráceny. Vyslovení jejich propadnutí ve prospěch státu proto označuje za věcně nesprávné. S ohledem na to se domáhá zrušení uloženého společného trestu jejich propadnutí. Dovolává se přitom dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Pokud jde o první okruh námitek uplatněných obviněným F. Z., jejich podstatou je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, které je mu kladeno za vinu, neboť vůbec nevěděl co je obsahem zásilek, jejichž prostřednictvím spoluobvinění M. D. a J. B. podvodně získávali od poškozených finanční prostředky a nechávali je poukazovat na bankovní účet zřízený na jméno A. E. V rámci konkretizace takto uplatněného dovolacího důvodu pak namítá, že v inkriminované době prázdnin roku 2000 pouze spoluobviněným pomáhal s odesíláním již zabalených zásilek poškozeným a o té skutečnosti, že v nich není deklarované zboží, neměl vůbec tušení. Opačný skutkový závěr soudů obou stupňů přitom označuje za zcela spekulativní, bez jakékoliv opory v provedených důkazech. Z těchto důkazů jmenuje vedle své vlastní výpovědi především záznamy odposlechů telefonických hovorů, výsledky srovnání zajištěných daktyloskopických stop, svědectví slyšených svědků a výpovědi spoluobviněných. O své vlastní vyhodnocení těchto důkazů pak opírá tvrzení, že neměl být uznán vinným žádným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby, nebo v krajním případě odsouzen toliko za pomoc k některým dílčím útokům pokračujícího trestného činu podvodu spáchaného spoluobviněnými M. D. a J. B. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových tvrzení, než jsou skutková zjištění, k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný F. Z., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný F. Z. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného F. Z. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal stíhaný skutek (spolu s M. D. a J. B.) tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v jeho Odůvodnění:a v Odůvodnění:usnesení soudu druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, obou spáchaných ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona.
V rozporu s tímto právním závěrem a se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů obviněný F. Z. vylučuje, že by v posuzovaném případě jednal ve spolupachatelství s M. D. a J. B. a připouští toliko určitou formu pomoci oběma hlavním pachatelům, ovšem za okolností vylučujících jeho trestní odpovědnost. Tvrdí totiž, že jim pomáhal bez znalosti skutečné povahy jejich podvodného jednání a že spolu s nimi provedl pouze některé dílčí úkony při odesílání zásilek poškozeným nenaplňující znaky žádného trestného činu.
S ohledem na dovolací argumentaci použitou obviněným F. Z. – specificky pak ve vztahu k možnosti posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu podvodu - je na místě připomenout, že postavení pomocníka ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona odlišuje od spolupachatele ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona skutečnost, že se účastní protiprávního činu nepřímo, jednáním, jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu, a proto také trestní odpovědnost pomocníka v zásadě odvisí od trestnosti hlavního pachatele (akcesorita účastenství). Oproti tomu spolupachatelé se dopouští trestného činu společným jednáním, aniž by ovšem bylo nutné, aby se každý z nich zúčastnil trestné činnosti ve stejném či obdobném rozsahu. O společné jednání ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona přitom jde nejen tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů zakládá všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i v případě, že každý z nich svým jednáním naplní jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna pouze souhrnem těchto jednání, stejně jako pokud jednání každého z nich je alespoň článkem řetězu na sebe navazujících aktivit, jejichž dílčí části – jednotlivé činnosti – směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu některou z těchto forem společného jednání.
V posuzovaném případě skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak je rozveden v Odůvodnění:ch rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že se všichni tři obvinění – M. D., F. Z. a J. B. – dopustili trestných činů podvodu a poškozování cizích práv na základě předchozí domluvy jako spolupachatelé ve výše uvedeném smyslu společným jednáním, v jehož rámci obviněný M. D. zajistil inzerci nabídky mobilních telefonů značky Nokia za mimořádně nízkou
cenu v časopise A. a na síti internetu a všichni tři pak v reakci na objednávky zájemců o tyto mobilní telefony vyplnili devadesát pět balíkových zásilek bezcennými předměty a rozeslali je poštou zájemcům o nabízené mobilní telefony, přičemž platby od nich si nechali zasílat na bankovní účet, který zřídil obviněný J. B. podle pokynů obviněného M. D. s využitím padělaných osobních dokladů znějících na jméno A. E., které mu obviněný M. D. opatřil. Tím všichni poškodili nejen jednotlivé podvedené osoby, ale i skutečného A. E., jehož podvedení omylem považovali za strůjce celé operace a požadovali na něm náhradu škody. Jak již bylo řečeno, takto zjištěný skutkový stav, zachycený v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, není Nejvyšší soud oprávněn přehodnocovat, proto dovolací argumentace obviněného F. Z. založená na jeho zpochybňování nemůže obstát.
Stran této části dovolání obviněného F. Z. lze tedy konstatovat, že napadené rozhodnutí nespočívá na tvrzeném nesprávném právním posouzení stíhaného skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž není naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž zmíněnou dovolací argumentací nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů. To platí, jak již bylo řečeno, i o jeho úvaze o případné možnosti alternativně posoudit jeho čin jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Pokud totiž tuto úvahu odvíjí od tvrzení o spekulativnosti závěrů soudů obou stupňů ohledně jeho vědomosti o obsahu zásilek rozesílaných poškozeným a celkově o podstatě podvodného jednání spoluobviněných, jimž měl pomáhat, nejde o nic jiného, než o polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Tak je tomu proto, že součástí těchto jejich zjištění je i to, že jednal po domluvě s nimi a přímo se podílel nejen na podávání předmětných zásilek k odeslání na poštu, ale i na jejich vyplňování bezcennými předměty. Soudy obou stupňů učinily shodně rovněž skutkový závěr, že takto jednal s plným vědomím toho, že poškozeným bylo přislíbeno zaslání mobilních telefonů Nokia za mimořádně výhodné ceny a že právě tyto telefony si objednali, ale neobdrželi, ačkoliv právě za ně zaplatili nebo byli připraveni zaplatit. To vše svědčí o správnosti závěru, že se společně s ostatními spoluobviněnými spolupodílel na uvádění poškozených v omyl o obsahu objednaných zásilek a na vylákání finančních prostředků od nich bez poskytnutí přislíbeného plnění. Jestliže proti této skutkové verzi - rámcově zachycené v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedené v jeho Odůvodnění:- obviněný staví tvrzení, že mu lze klást za vinu maximálně pomoc při odesílání předmětných zásilek bez znalosti jejich obsahu, a tudíž – z blíže nespecifikovaného důvodu – i pomoc k trestnému činu podvodu, je to zjevně v rozporu s uvedenými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Z hlediska posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu je přitom v tomto kontextu zásadní to, že samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat ani se od nich odchýlit, jak bylo výše zdůrazněno. Právě jejich přezkumu a přehodnocení se však obviněný F. Z. dovolává. Ve svém dovolání sice cituje zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, avšak konkrétní argumenty týkající se zvolené právní kvalifikace obsažené v tomto dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou.
Namítané nedostatky ve skutkových zjištěních je totiž možno řešit jinými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) nebo obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutkové okolnosti zjištěné nalézacím a odvolacím soudem byly po právní stránce posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv. Jestliže se obviněný F. Z. přes to všechno dovolává jiných skutkových okolností a o ně opírá svou právní argumentaci, ocitá se mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního zákona i mimo všechny ostatní dovolací důvody uvedené v §265b trestního zákona. Lze proto uzavřít, že v tomto směru podal své dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným.
Obdobně je tomu s dovolacími námitkami obviněného napadajícími správnost výroku o trestu odnětí svobody rozsudku soudu prvního stupně s argumentem, že tento výrok spočívá na nesprávném posouzení druhu a výše tohoto trestu. Tyto námitky obviněný vztahuje k zákonnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V tomto kontextu je předně namístě uvést, že z charakteru argumentace uplatněné obviněným lze jednoznačně dovodit, že jeho námitky týkající se uloženého trestu odnětí svobody nesměřují proti právnímu posouzení skutku. Právním posouzením skutku se totiž rozumí jeho kvalifikace podle příslušných ustanovení hmotného práva. To má význam pro úvahu o vině či nevině obviněného stíhaným skutkem a jen zprostředkovaně pro rozhodnutí o trestu.
Oproti tomu jiným hmotně právním posouzením než posouzením skutku, spadajícím rovněž do rámce dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je právní zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotně právní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu.
Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 trestního řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána a následně reálně zjištěna existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestů uvedených v §31 až §34 trestního zákona a v ustanoveních vymezujících právní rámec pro uplatnění jednotlivých druhů trestů).
Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a k výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a k výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h). Navíc je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a k výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým specifickým podmínkám ukládání trestů, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V posuzovaném případě však obviněný brojí proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody výlučně z hlediska jeho druhu a výměry. V úvahu tedy v této souvislosti potenciálně přicházela pouze aplikace §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na nějž ovšem obviněný neodkazuje. Jeho argumentace obsažená v textu jeho dovolání navíc směřuje pouze proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu odnětí svobody, spatřované v jeho nepodmíněné formě a vysoké výměře neodpovídající hlediskům §31 odst. 1 trestního řádu, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Uložený druh trestu (nepodmíněný trest odnětí svobody) přitom mohl Okresní soud v Pardubicích užít a jeho výměra (dva a půl roku) nevybočuje z mezí zákonné trestní sazby stanovené v §250 odst. 3 trestního zákona, podle nějž byl uložen (ta činí dvě léta až osm let). Dovolacími námitkami uplatněnými obviněným vůči výroku o trestu odnětí svobody tedy není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 trestního řádu. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Jinými slovy řečeno, z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu – v daném případě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu - ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v posuzovaném případě.
Zbývající dovolací námitky obviněného F. Z., rovněž opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního zákona, se týkají rozhodnutí o náhradě škody a o uložení trestů propadnutí věci. Ve vztahu k oběma těmto rozhodnutím lze nepochybně namítat pochybení v hmotně právním posouzení určitých podstatných okolností, jak to má na mysli §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Námitky proti rozhodnutí o náhradě škody mohou mít povahu výtek nesprávného hmotně právního posouzení skutkových okolností, charakterizujících vznik škody a od ní se odvíjejícího nároku na její náhradu. Vůči rozhodnutí o trestu – tedy i o trestu propadnutí věci – lze za výše zmíněných okolností brojit jak argumentací spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (tedy uplatněním námitek pochybení při posouzení určitých specifických hmotně právních podmínek pro uložení daného trestu), tak argumentací podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (tedy zpochybněním zákonnosti uloženého trestu co do jeho druhu a výměry).
Co se týče námitek proti samotnému výroku o náhradě škody, obviněný F. Z. svou dovolací argumentací nikterak nezpochybňuje nárok poškozených na náhradu škody ani výši jim přiznaných částek a svou povinnost je uhradit. Namítá toliko nelogičnost řešení zvoleného soudem prvního stupně v tom smyslu, že vyslovil propadnutí finančních prostředků vylákaných od poškozených ve prospěch státu místo toho, aby učinil kroky vedoucí k jejich vrácení poškozeným. Takto uplatněné dovolací námitky jsou však mimo rámec tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nikterak totiž nenapadají opodstatněnost nároků poškozených ani rozsah jim přiznané náhrady škody z hlediska aplikace příslušných hmotně právních ustanovení občanského zákoníku. Žádnou právní vadu obviněný v tomto směru ani netvrdí, vyslovuje pouze přesvědčení, že věcně opodstatněnější by bylo uspokojit nároky poškozených z jiných zdrojů, totiž z prostředků zajištěných na jednom z bankovních účtů zřízených obviněnými, ohledně nichž bylo vysloveno jejich propadnutí ve prospěch státu. Onu nelogičnost tedy obviněný spatřuje v upřednostnění fiskálních zájmů státu na úkor možnosti rychle uspokojit poškozené, neboť v nynějších možnostech obviněných to vzhledem k jejich majetkovým poměrům není. Z podnětu takto uplatněných námitek proti výroku o náhradě škody, nenaplňujících žádný zákonný dovolací důvod, tedy nebylo možné napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející přezkoumat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu stejně tak nenaplňují ani námitky obviněného zpochybňující věcnou opodstatněnost výroků o uložených trestech propadnutí věci, byť jim rozhodně nelze upřít racionální jádro. Nepochybně totiž všude tam, kde je to možné, by měl soud v trestním řízení postupovat tak, aby vytvořil podmínky pro co nejrychlejší uspokojení nároků poškozených. Jejich zájmy by přitom měl zohlednit i při úvaze o trestech s určitými majetkovými dopady, zvláště tedy o peněžitých trestech a o trestech propadnutí majetku a propadnutí věci. Při volbě mezi odčerpáním určitých majetkových hodnot z dispozice obviněného ve prospěch státu a jejich použitím k vyrovnání způsobené škody by měl dát přednost druhé z těchto možností. Z hlediska aplikace §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu však nemůže sama o sobě obstát námitka porušení tohoto pravidla. Podstatné je, zda jeho dodržením podmiňuje trestní zákon uložení uvedených trestů, resp. zda jako specifickou podmínku jejich uplatnění stanoví přednostní uspokojení nároků poškozených. V tomto kontextu je nutno konstatovat, že nic takového trestní zákon v žádném ze svých ustanovení nečiní. Za této situace nezbývá než dovodit, že i kdyby se soud prvního stupně zachoval v posuzovaném případě v rozporu s uvedeným pravidlem – a bez ohledu na splnění všech zákonných podmínek pro uspokojení nároků poškozených na náhradu škody ze zajištěných peněžních prostředků by upřednostnil jejich propadnutí státu – nebylo by možné takové řešení označit za hmotně právní vadu naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný F. Z. však ve spojitosti s namítanou věcnou nelogičností uvedeného řešení svým dovoláním brojí též proti druhu uložených trestů a výslovně se domáhá zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vysloveno propadnutí zajištěných peněžních prostředků označených za společný majetek patřící vedle něho též spoluobviněným M. D. a J. B. Takto vymezené dovolací námitky věcně spadají pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, neboť, jak již bylo výše podrobně rozvedeno, právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu a jen v jeho rámci je možné zpochybňovat druh a výši uložených trestů. Na toto ustanovení sice obviněný ve svém dovolání výslovně neodkazuje, což nepochybně představuje jeho formální vadu, avšak ta sama o sobě neodůvodňuje jeho odmítnutí bez přezkumu napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího z hlediska takto uplatněného dovolacího důvodu. Podstatné v tomto směru je, že obviněný napadl uložený společný trest propadnutí zajištěných peněžních prostředků jako trest nepřípustný co do jeho druhu. Za této situace bylo na Nejvyšším soudu, aby posoudil, zda k tvrzenému pochybení při jeho ukládání skutečně došlo a zda dovolací argumentace obviněného reálně naplňuje daný dovolací důvod. Nejvyšší soud se proto uvedenými námitkami zabýval a shledal je opodstatněnými. Přitom učinil následující zjištění a závěry:
Trest propadnutí věci spočívající v propadnutí peněžních prostředků zajištěných na účtu č. 32 57 81 …/2400 u E. a. s. vedeném na jméno A. E. byl obviněným F. Z., M. D. a J. B. uložen jako trest společný. Platný trestní zákon však vyžaduje jednoznačnou individualizaci ukládaných trestů a neumožňuje uložit jeden trest společně několika osobám. Učinil-li tak i přesto v posuzovaném případě soud prvního stupně, postupoval zjevně v rozporu se zákonem. Za situace, kdy zákon nezná žádný společný trest, je přitom třeba mít za to, že takto uložený trest – v daném případě trest propadnutí věci – je nepřípustným druhem trestu. V souvislosti s jeho ukládáním pochybil nejen soud prvního stupně, jenž jej svým výrokem vynesl, ale i soud druhého stupně, který jeho rozhodnutí shledal správným a jako nedůvodná zamítl odvolání všech obviněných.
Z tohoto hlediska byl naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a bylo na místě zrušit jak příslušnou část napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, tak i výrok o uloženém společném trestu propadnutí zajištěných peněžních prostředků z rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tak učinil ohledně obviněného F. Z. postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu. Z podnětu jeho dovolání současně za splnění podmínek stanovených v §265k odst. 2 věta třetí trestního řádu ve spojení s §261 trestního řádu se stejně zachoval i ve vztahu k obviněným M. D. a J. B., jimž byl napadený trest propadnutí věci uložen společně s F. Z. Důvody, které prospívaly jemu a vedly k částečnému zrušení napadeného usnesení soudu druhého stupně a k zrušení výroku o uložení uvedeného trestu rozsudku soudu prvního stupně totiž prospívaly i jim. V napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové tedy zůstal nedotčen výrok o zamítnutí odvolání podaného státním zástupcem a v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích výroky o vině obviněných F. Z., M. D. a J. B., výroky o jim uložených trestech odnětí svobody a trestu propadnutí zajištěných balíků s obsahem papíru, mouky, dřeva, starých knih a dalšího odpadu, výrok o trestu propadnutí mobilního telefonu Nokia červené barvy a mobilního telefonu Nokia zelené barvy uloženém obviněnému M. D., výrok o trestu propadnutí občanského průkazu č. L. 984… na jméno V. Ch., řidičského průkazu č. A. 513… na jméno V. Ch., občanského průkazu č. L. 984… na jméno A. E. a řidičského průkazu č. A. 661… na jméno A. E. uloženém obviněnému J. B., výroky o náhradě škody a zprošťující výrok tohoto rozsudku.
Zároveň Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve věci není třeba učinit žádné nové meritorní rozhodnutí. Uvedený společný trest propadnutí věci tedy zrušil bez náhrady. Potenciálně sice v úvahu přicházelo opětovné uložení tohoto trestu za dodržení požadavků na jeho náležitou individualizaci ve vztahu k jednotlivým obviněným, avšak pro toto řešení nebyly v posuzované věci splněny zákonné podmínky.
Předně soudy prvního a druhého stupně pochybily, pokud peněžní prostředky uložené na bankovním účtu zřízeném na jméno A. E. obviněnými u E. a. s. považovaly za věci. Tyto prostředky totiž byly poškozenými poukázány na daný účet vesměs bezhotovostními převody z jiných účtů a poté, co je obvinění takto podvodně vylákali, nenabyly materializovanou podobu skutečných peněz, neboť obvinění s nimi nijak nedisponovali a ponechali je bez jakéhokoliv zásahu na uvedeném účtu. Na něm pak měly formu standardního vkladu, nikoliv věci. Věcmi se totiž ve smyslu trestního zákona rozumí pouze movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry (§89 odst. 13 trestního zákona). Takovými věcmi mohou být i peníze na hotovosti. Na druhé straně však jimi nejsou peněžní prostředky vložené na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky. Mezi majitelem účtu nebo vkladní knížky na jedné straně a bankou na straně druhé za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má majitel účtu nebo vkladní knížky vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku. Představuje totiž specifické majetkové právo, které má určitou hodnotu. Nelze ji však považovat za věc. S ohledem na to ji není možné nejen odcizit ve smyslu §247 trestního zákona a zpronevěřit ve smyslu §248 trestního zákona, ale ani zabrat postupem podle §73 trestního zákona ani vyslovit její propadnutí podle §55 trestního zákona. Může s ní však být ve smyslu §250 trestního zákona podvodně manipulováno. S odkazem na §51 trestního zákona lze též vyslovit její propadnutí. Trestem propadnutí majetku podle tohoto ustanovení může být totiž postižen buď veškerý majetek pachatele trestného činu nebo jeho část, a tou mohou být i jeho pohledávky. Předpokladem toho je, že jej soud odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Výrok o propadnutí majetku však může dopadat jen na jeho vlastní majetek (§52 trestního zákona). Do něj přitom nepatří ty majetkové hodnoty, které získal trestnou činností, protože vlastnické právo ani žádné jiné majetkové právo nelze nabýt trestným činem. V tomto ohledu se právní režim ukládání trestu propadnutí majetku liší od právního režimu ukládání trestu propadnutí věci. Tak je tomu proto, že zákon umožňuje vyslovit též propadnutí věci získané trestným činem [srovnej §55 odst. 1 písm. c) trestního zákona], byť jinak obecně také stanoví požadavek, aby šlo o majetek obviněného (srovnej §55 odst. 2 trestního zákona).
To, co bylo dosud řečeno o vkladech na bankovních účtech a na vkladních knížkách beze zbytku platí v případech, kdy na ně jsou převáděny peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti bezhotovostně. Nelze to však mechanicky vztáhnout na všechny vklady složené na bankovní účty ve spojitosti se stíhanou trestnou činností a s probíhajícím trestním řízením. Neplatí to ve vztahu k peněžním prostředkům zajištěným orgány činnými v trestním řízení v materializované podobě hotových peněz a jimi složených na bankovní účty. Od výše popsaných případů je totiž třeba lišit situace, kdy se do moci těchto orgánů dostanou peníze v hotovosti držené pachateli trestných činů nebo jinými osobami – ať už jim je vydají dobrovolně nebo je jejich držitelům odejmou jako věc důležitou pro trestní řízení - a následně je uloží na svůj účet. Tak je tomu proto, že tímto způsobem je zajištěna toliko jejich úschova. Samotná skutečnost, že v době meritorního rozhodnutí jsou složeny na bankovním účtu, ačkoliv původně měly materializovanou podobu peněz v hotovosti, tedy nebrání vyslovení jejich propadnutí nebo zabrání jakožto věcí.
Takováto situace však v posuzované trestní věci nenastala. Obvinění peněžními prostředky složenými na účtu u E. a. s., znějícím na jméno A. E., nikdy nedisponovali v hotovosti. Na tento účet byly poukázány bezhotovostními převody a obvinění se nedostali k tomu, aby je jakkoliv užili. Samotní poškození měli za to, že je převádí na A. E., ten však o existenci daného účtu nic nevěděl a rovněž s nimi nijak nenakládal. V inkriminovanou dobu proto nenabyly povahu věci a s ohledem na to nepřicházelo v řízení před soudy prvního a druhého stupně ani v dovolacím řízení v úvahu vyslovit ve vztahu k nim trest propadnutí věci ani je nechat zabrat. Jejich propadnutí podle §51 trestního zákona pak bylo vyloučeno proto, že nešlo o součást majetku obviněných.
Nejvyšší soud přitom neshledal, jak již bylo řečeno, ani podmínky pro uložení žádných jiných trestů. Doplnění škály již uložených a zrušujícím dovolacím rozhodnutím nedotčených trestů o tresty propadnutí majetku obviněných nebo o peněžité tresty, jejichž uložení potenciálně přicházelo v úvahu, by bylo nepřípustným zpřísněním postihu obviněných a porušením zásady zákazu reformationis in peius. Tato řešení navíc nebyla od počátku v posuzované věci vhodná již proto, že by majetkové hodnoty, z nichž bylo možné uspokojit poškozené, byly odčerpány ve prospěch státu.
Po zjištění, že dovolání obviněného F. Z. je ve výše uvedených směrech opodstatněné a po zrušení výše specifikovaných částí rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, bylo nicméně na Nejvyšším soudu, aby podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z nich nejpodstatnější bylo rozhodnutí o nařízení výkonu zrušeného trestu propadnutí věci, na jehož základě byl realizován převod předmětných zajištěných peněžních prostředků do majetku státu. Zrušením tohoto rozhodnutí pozbyly účinnost i veškeré kroky na něj navazující, takže na uvedené peněžní prostředky ve výši 345.459,59 Kč je třeba nadále pohlížet jako na majetek poškozených, kteří je v důsledku podvodného jednání obviněných na daný účet u E. a. s. poukázaly.
S ohledem na to bylo namístě zvážit, jak naložit s těmito původně zajištěnými a následně ve prospěch státu propadlými peněžními prostředky. Na posouzení této otázky se proto Nejvyšší soud soustředil. Základním východiskem jeho úvah přitom byl požadavek zvolit řešení přispívající k naplnění účelu trestního práva. Tím je především spravedlivé potrestání pachatelů trestných činů. Za jeho součást je namístě považovat i nepřipuštění toho, aby jim v dispozici zůstaly majetkové hodnoty získané trestnou činností, a učinění kroků vedoucích k co nejefektivnějšímu uspokojení nároků osob poškozených jejich trestnou činností.
V trestní věci obviněného F. Z. se v průběhu trestního řízení potenciálně nabízely čtyři způsoby užití peněžních prostředků zajištěných na účtu u E. a. s. ve prospěch osob poškozených stíhanou trestnou činností. Prvním bylo jejich vydání soudem analogicky postupem podle §80 odst. 1 trestního řádu přímo jednotlivým poškozeným, a to každému z nich ve výši částky, kterou na něm obvinění podvodně vylákali. Druhým bylo ponechání jejich zajištění v platnosti i po rozhodnutí ve věci samé o vině, o trestech a o náhradách způsobených škod, vyčkání nařízení výkonu rozhodnutí o náhradách těchto škod a odčerpání příslušných částek zajištěných na daném účtu ve prospěch jednotlivých poškozených v rámci výkonu rozhodnutí postupem podle §79a odst. 2 trestního řádu. Třetím byla cesta zajištění nároku poškozených na náhradu způsobené škody na majetku obviněných postupem podle §47 trestního řádu s možností následně čerpat z tohoto majetku příslušné částky v rámci výkonu rozhodnutí o náhradách způsobených škod. Čtvrtým bylo rozhodnutí podle §442 odst. 3 občanského zákoníku o možnosti uspokojit právo na náhradu škody poškozených z věcí, které obvinění nabyli z majetkového prospěchu získaného stíhaným činem. Zatímco první z uvedených alternativ bylo možné využít za splnění všech zákonných předpokladů prakticky kdykoliv v průběhu trestního řízení po zajištění předmětných peněžních prostředků, využití ostatních přicházelo potenciálně v úvahu jen ve stadiu řízení po právní moci rozhodnutí o náhradách způsobených škod, tedy v posuzovaném případě až po zamítnutí odvolání obviněných, podaných proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Pro uplatnění těchto možností však nebyly v dané trestní věci vytvořeny potřebné podmínky. Jestliže totiž peněžní prostředky vylákané obviněnými od poškozených byly na účtu u E. a. s. zajištěny již v přípravném řízení, k zajištění nároku poškozených na náhradu způsobené škody postupem podle §47 trestního řádu ani k rozhodnutí o možnosti uspokojit právo na náhradu škody poškozených z věcí nabytých obviněnými z majetkového prospěchu získaného stíhaným činem postupem podle §442 odst. 3 občanského zákoníku orgány činné v trestním řízení nepřistoupily.
Co se týče posledně uvedené možnosti - rozhodnutí podle §442 odst. 3 občanského zákoníku - toto je uplatnitelné pouze v případě, že úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový prospěch, byla způsobena škoda a pachatel ze získaného majetkového prospěchu nabyl určité věci. Tyto věci – na rozdíl od majetkových hodnot představujících samotný majetkový prospěch pachatele – jsou součástí jeho majetku a nepřichází v úvahu jejich bezprostřední vydání poškozeným. Za této situace lze rozhodnout, že právo poškozeného na náhradu škody je možno uspokojit z takto nabytých věcí, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu nepodléhají výkonu rozhodnutí. Zvolí-li soud – ať už v rámci občanského soudního řízení nebo v adhezním trestním řízení – toto řešení, zakáže pachateli s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými jakkoliv nakládat. Tento zákaz pak trvá až do chvíle, kdy dojde k uspokojení pohledávky poškozeného. Takovéto rozhodnutí však lze vydat pouze na návrh oprávněné osoby, tedy poškozeného, neboť je ponecháno na jeho úvaze, jaký prostředek pro uspokojení své pohledávky zvolí. V posuzované trestní věci přitom vydání tohoto rozhodnutí vylučovalo nejen to, že žádný takovýto návrh nebyl podán, ale i to, že ani jeden z obviněných ze získaného majetkového prospěchu - z peněžních prostředků vylákaných od poškozených podvodným jednáním – neopatřil žádnou věc, z níž by bylo možno postupem podle §442 odst. 3 občanského zákoníku uspokojit právo poškozených na náhradu škody. Dané peněžní prostředky byly všemi poškozenými poukázány přímo na bankovní účet, na němž byly zajištěny předtím, než s nimi mohli obvinění jakkoliv naložit.
Základní zákonnou podmínkou pro up
latnění druhé z potenciálně možných variant – zajištění nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem postupem podle §47 trestního řádu – je důvodná obava, že uspokojení tohoto nároku bude mařeno nebo ztěžováno. V takovém případě lze nárok poškozeného na náhradu škody zajistit na majetku obviněného, s nímž se zakáže obviněnému nakládat. Majetkem obviněného je přitom nutno rozumět souhrn všech majetkových hodnot, to je věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot, které mu náleží. Majetkem obviněného, jimž by mohl být zajištěn nárok poškozeného, ovšem nejsou věci jím odcizené nebo zpronevěřené, stejně jako majetkové hodnoty, jichž se zmocnil podvodným jednáním. Jde-li o věci, je třeba je jako věci důležité pro trestní řízení obviněnému nebo jiné osobě, které je obviněný svěřil, odejmout postupem podle §78 nebo §79 trestního řádu a vrátit je, jakmile jich již není třeba pro účely trestního řízení, poškozenému podle zásad uvedených v §80 odst. 1 trestního řádu. Ve vztahu k některým jiným majetkovým hodnotám – peněžním prostředkům na bankovním účtu a zaknihovaným cenným papírům – kterých se zmocnil obviněný trestnou činností, ale nadále patří poškozenému, je za těchto okolností namístě postupovat podle §79a trestního řádu nebo §79b trestního řádu, příp. analogicky podle §80 odst. 1 trestního řádu. Aplikace tohoto ustanovení ve vztahu k majetkovým hodnotám patřícím obviněnému, na nichž byl zajištěn nárok poškozeného, je naopak z logiky věci vyloučena. To je důsledkem toho, že nárok poškozeného na náhradu škody lze postupem podle §47 trestního řádu zajistit pouze na majetku obviněného a ten nemohou orgány činné v trestním řízení vydat přímo poškozenému, jak to umožňuje ustanovení §80 trestního řádu ohledně věcí náležejících poškozenému. Soud by však měl k té skutečnosti, že nárok poškozeného je zajištěn na majetku obviněného, přihlédnout při rozhodování o propadnutí majetku nebo věci, aby nezmařil uspokojení takto zajištěného nároku. Ten může být ze zajištěného majetku obviněného uspokojen jen cestou realizace výkonu rozhodnutí, jímž byl poškozenému přiznán. Poškozený totiž nemůže ani v případě, že mu nárok na náhradu škody byl přiznán rozhodnutím v rámci adhezního řízení, uspokojit tento svůj nárok ze zajištěného majetku prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení (srov. §47 a 48 trestního řádu ve spojení s §251 a násl. občanského soudního řádu). V posuzované trestní věci pak byla aplikace §47 trestního řádu ve vztahu k předmětným peněžním prostředkům na účtu u E. a. s. vyloučena předně tím, že nešlo o součást majetku obviněných, neboť tito se jich zmocnili podvodem na poškozených. V souvislosti s postupem v této věci je navíc podstatné to, že soud nerozhoduje o zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného nikdy z úřední povinnosti. Ve smyslu §47 odst. 4 trestního řádu zde totiž vždy musí být návrh buď státního zástupce nebo poškozeného. Přitom v trestní věci obviněného F. Z. ani jeden z poškozených takovýto návrh neučinil a stejně tak jej neučinil ani státní zástupce. To vylučovalo i tuto variantu.
Zbývalo tedy posoudit, zda bylo a je možné peněžní prostředky zajištěné na daném účtu u E. a. s. postupem podle §79a trestního řádu vydat přímo poškozeným, kteří na ně uplatnili nárok.
V tomto kontextu je namístě připomenout, že podstatou zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle §79a trestního řádu je omezení dispozičního práva majitele účtu k těmto prostředkům, nikoliv jejich odejmutí majiteli účtu. Jestliže jsou jeho majetkem, v důsledku tohoto úkonu nepřestává být jejich majitelem, je mu však zakázána jakákoliv dispozice s nimi, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Předpokladem zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je to, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Právní titul nabytí těchto peněžních prostředků přitom není rozhodný. Po zrušení zajištění majitel účtu znovu nabývá právo v plném rozsahu disponovat s prostředky na něm. Majitelem účtu přitom nemusí být nezbytně obviněný.
Peněžní prostředky zajištěné na účtu u banky lze v průběhu jejich zajištění použít pouze na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí. Výkon rozhodnutí však nepředstavuje automaticky výjimku ze zákazu nakládání se zajištěnými peněžními prostředky, neboť nejde-li o výkon rozhodnutí prováděný k uspokojení pohledávky státu, musí k němu dát podle §79a odst. 2 trestního řádu předchozí souhlas předseda senátu. Z logiky věci vyplývá, že v případě uspokojování nároků na náhradu škody způsobené trestným činem, tento postup přichází v úvahu pouze pokud peněžní prostředky zajištěné na daném bankovním účtu jsou majetkem obviněného, jenž škodu svým trestným činem způsobil. Pouze z jeho majetku totiž lze tento nárok uspokojit.
Zákon přitom výslovně nepamatuje na řešení situací, kdy nejde o majetek obviněného, nýbrž samotného poškozeného. Neobsahuje totiž žádné ustanovení o vydání tohoto majetku tomu, o jehož právu na něj není pochyb, tedy určitou obdobu toho, co ve vztahu k vydaným a odňatým věcem upravuje §80 odst. 1 trestního řádu. Právě z toho a z té skutečnosti, že peněžní prostředky na účtu u banky nemají povahu věci, dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 60/1999 Sb. rozh. tr., že tyto peněžní prostředky nelze vrátit postupem podle §80 trestního řádu. Tento závěr nepochybně plně odpovídá skutkovým okolnostem dané trestní věci, nelze ho však chápat tak, že platí bezvýjimečně. Jeho mechanické uplatnění totiž může vést právě k těm věcným nelogičnostem, které ve svém dovolání namítá obviněný F. Z. Umožňuje totiž pouze volbu mezi obnovením dispozičního práva majitele účtu k těmto prostředkům, jejich odčerpáním ve prospěch osoby, která má vykonatelné rozhodnutí o přiznání nároku na peněžní plnění vůči majiteli účtu, a vyslovením jejich propadnutí ve prospěch státu. Současně vylučuje vrácení těchto prostředků přímo jejich majiteli, pokud je tento odlišný od majitele účtu. Jestliže je při tomto výkladu z určitého důvodu vyloučeno uplatnění druhé a třetí možnosti – takovým důvodem, současně vylučujícím obě tyto možnosti, může být právě to, že jde o majetek poškozeného, ohledně něhož na jedné straně není možné vyslovit obviněnému trest propadnutí majetku a z něhož na druhé straně nelze přímo uspokojit vlastní nárok poškozeného na náhradu škody vůči obviněnému – pak zbývá pouze uplatnění první možnosti, tedy obnovení dispozičního práva majitele účtu k peněžním prostředkům na něm složeným, byť by šlo o obviněného a dané peněžní prostředky by získal stíhanou trestnou činností. To je ovšem zjevně v rozporu se smyslem zákona, jenž obecně vychází z toho, že majetkové hodnoty pocházející z trestné činnosti by neměly zůstat v dispozici jejího pachatele [srov. §51 odst. 1, §55 odst. 1 písm. c) a d) a §73 odst. 1 pís. c) trestního zákona a §80 a §81 trestního řádu].
Teoreticky přichází v úvahu též určité odložení definitivního řešení dané otázky až na dobu po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Ponechání zajištění peněžních prostředků v platnosti i v této době totiž nelze apriori vyloučit, neboť zákon jeho zrušení neváže na skončení trestního stíhání. Právě o to opřel svou argumentaci Krajský soud v Plzni v rozhodnutí publikovaném pod č. 35/2003 Sb. rozh. tr. Učinil tak ve snaze otevřít co nejširší časový prostor pro uplatnění nároku poškozených na náhradu škody z těchto peněžních prostředků. V tomto kontextu je však namístě zdůraznit, že trestní zákon umožňuje trvání zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu jen po dobu, kdy je to třeba pro účely trestního řízení. Jeho součástí ovšem není samotný výkon rozhodnutí o náhradě škody, a to ani v případě, že takové rozhodnutí bylo učiněno v rámci adhezního trestního řízení. Odklad zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu proto není možné odůvodnit pouze potřebou dořešit otázku náhrady škody způsobené trestným činem. Navíc v žádném případě nelze s naprostou jistotou předvídat jakou cestu k uplatnění svého práva na tuto náhradu zvolí poškozený, tedy ani to, zda podá návrh na výkon rozhodnutí, jímž mu toto právo bylo přiznáno. Právě on je přitom předpokladem zahájení příslušného civilního řízení i předpokladem uvolnění zajištěných peněžních prostředků ve prospěch poškozeného postupem podle §79a odst. 2 trestního řádu. To ve svých důsledcích musí vést k upřednostnění jiných řešení bránících tomu, aby nakonec zajištěné peněžní prostředky nezůstaly pachateli, pokud takováto řešení – například vyslovení propadnutí tohoto majetku ve prospěch státu - vůbec přichází v úvahu. Vyloučeno to může být za výše popsaných okolností například tím, že nepůjde o majetek pachatele, nýbrž poškozeného, jenž o svá práva k němu nepřišel v důsledku trestného činu pachatele. Za této situace by navíc nepřicházelo v úvahu ani odčerpání zajištěných peněžních prostředků k uspokojení vykonatelného rozhodnutí, jímž byl poškozenému vůči obviněnému přiznán nárok na náhradu škody v penězích, neboť takový nárok je možné uspokojit jen z majetku obviněného. Tento nárok však nepochybně zanikne též vrácením majetkových hodnot, jichž se obviněný zmocnil trestným činem.
Za této situace, pokud jde prokazatelně o peněžní prostředky náležející poškozenému, s nimiž případně pachatel trestného činu vůbec nedisponoval – jak je tomu právě v posuzovaném případě – není racionální důvod je nevrátit jejich majiteli, tedy poškozenému, a tak mnohem rychleji a efektivněji než jakýmkoliv jiným způsobem uspokojit jeho právo. V rámci trestního řízení tak lze učinit analogickou aplikací §80 odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení (obdobně jako §81 trestního řádu) sice mluví výslovně toliko o vrácení vydané nebo odňaté věci, jíž peněžní prostředky na bankovním účtu nejsou, nicméně jde o procesně právní normu, u níž není vyloučeno její analogické užití v situacích obdobných těm, na něž dopadá a na jejichž řešení trestní řád výslovně nepamatuje. Právě za takovou situaci, obdobnou vrácení odňaté věci jejímu majiteli, lze považovat vrácení peněžních prostředků, zajištěných na bankovním účtu, jejich oprávněnému majiteli. Předpokladem aplikace ustanovení §80 odst. 1 trestního zákona, které to umožňuje, je vedle toho, že o právu určité osoby (v daném případě poškozeného) na daný majetek není pochyb, též úkon této osoby, jímž právo na něj uplatnila (srov. §80 odst. 1 věta druhá trestního řádu). Za takový úkon přitom lze považovat i řádně uplatněný nárok na náhradu způsobené škody, pokud je z okolností, za nichž byl uplatněn, zřejmé, že se takto poškozený domáhá vrácení majetkových hodnot poskytnutých obviněnému v důsledku jeho trestného jednání.
V posuzovaném případě obvinění v průběhu trestního řízení nikterak nezpochybňovali, že prostředky od poškozených skončily právě na účtu u E. a. s., na němž byly zajištěny. Z jejich výpovědí i z ostatních provedených důkazů navíc vyplývá, že na tomto účtu zůstaly v zásadě nedotčeny, aniž by došlo k jejich smísení s majetkem obviněných. Ani jeden z nich pak nikterak nebrojil proti jejich vrácení jednotlivým poškozeným. Stejně tak si na ně nečinil nárok A. E., na jehož jméno daný účet zněl. Ne všichni poškození však uplatnili nárok na jejich vydání, resp. na náhradu způsobené škody. Součet pohledávek těch, kteří se se svým nárokem řádně připojili k trestnímu řízení, činí 326.520,- Kč, zatímco zůstatek na uvedeném účtu ke dni vynesení meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně i ke dni zrušení tohoto účtu v rámci výkonu tohoto rozhodnutí činil 345.459,59 Kč. Ve srovnání s požadavky poškozených tedy na něm byl přebytek 18.939,59 Kč. I v případě tohoto přebytku šlo nepochybně o peněžní prostředky podvodně vylákané obviněnými od poškozených, ti však v rámci trestního řízení neuplatnili svůj nárok na ně, proto jim příslušnou částku nebylo možné ani s odkazem na analogické užití §80 odst. 1 trestního řádu vyplatit. Vzhledem k tomu však, že nevznikly žádné pochybnosti o tom, že nejde o majetek obviněných, bylo možné jej realizovat analogicky postupem předpokládaným ustanovením §81 trestního řádu. Jestliže nyní Nejvyšší soud svým rozhodnutím z podnětu dovolání obviněného F. Z. zrušil z výše rozvedených důvodů výrok rozsudku soudu prvního stupně o propadnutí peněžních prostředků zajištěných na daném účtu ve prospěch státu i všechna rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, vytvořil znovu podmínky pro aplikaci §80 odst. 1 trestního řádu per analogiam ve vztahu k těm poškozeným, kteří uvedený nárok řádně uplatnili. Proto je nyní na soudu prvního stupně, aby o vydání peněžních prostředků původně zajištěných na předmětném účtu u E. a. s., které jim náleží, rozhodl. Nejvyšší soud tak sám nemohl učinit, neboť nejde o součást rozhodnutí ve věci samé. V návaznosti na vydání tohoto rozhodnutí pak bude na soudu prvního stupně, aby zajistil jeho výkon a analogicky podle §81 trestního řádu realizoval zbývající peněžní prostředky původně zajištěné na předmětném bankovním účtu a poté převedené na stát. Před tím bude nezbytné dané peněžní prostředky od státu, resp. jej zastupující České národní banky, s poukazem na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyžádat zpět. Následným poukázáním příslušných částek jednotlivým poškozeným tito ztratí nárok na náhradu škody vůči obviněným, který jim byl přiznán rozsudkem soudu prvního stupně. Případné souběžné plnění ze strany obviněných z titulu náhrady této škody by vedlo k neoprávněnému obohacení na straně poškozených, kteří by jej přijali, a obviněným by v důsledku toho vznikl nárok na jeho vrácení.
Lze tedy shrnout, že v té části podaného dovolání, v níž obviněný F. Z. napadl výrok o náhradě škody a ve spojení s ním i výrok o propadnutí věci rozsudku soudu prvního stupně, aniž by ovšem tomuto soudu a soudu druhého stupně v tomto kontextu vytýkal jakékoliv konkrétní pochybení v právním posouzení otázek spojených s vynesením těchto výroků, nenaplnil svými dovolacími námitkami tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolací argumentací napadající uložený společný trest propadnutí zajištěných peněžních prostředků coby specifický druh trestu však naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti tedy Nejvyšší soud shledal jeho dovolání v této části opodstatněným, vyhověl mu a svým vlastním rozhodnutím zrušil postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu příslušnou část napadeného usnesení odvolacího soudu i trest propadnutí zajištěných peněžních prostředků uložený rozsudkem soudu prvního stupně. Toto svou povahou kasační rozhodnutí v meritu věci nemohl sám doplnit výrokem podle §80 odst. 1 trestního řádu per analogiam o vrácení zajištěných peněžních prostředků poškozeným, kteří na ně uplatnili nárok, neboť k tomu nebyl příslušný. Proto tak musí v navazujícím řízení učinit samostatným rozhodnutím soud prvního stupně. Zbylé peněžní prostředky bude třeba následně realizovat analogickým postupem podle §81 trestního řádu.
Co se týče ostatních dovolacích námitek obviněného F. Z., směřujících proti výrokům o vině a o trestu odnětí svobody rozsudku soudu prvního stupně, tyto neodpovídaly žádnému z připuštěných dovolacích důvodů, proto z jejich podnětu nebylo možné věcně přezkoumat napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející [§265i odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního řádu].
Souběžně podané dovolání obviněného M. D. oproti tomu shledal Nejvyšší soud na základě výše rozvedených skutečností zjevně neopodstatněným. Odmítl jej proto postupem podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Rovněž ve vztahu k tomuto obviněnému však platí všechny výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu, pokud jde o nepřípustnost uloženého společného trestu propadnutí věci spočívajícího v propadnutí zajištěných peněžních prostředků náležejících poškozeným. S ohledem na to ani ve vztahu k němu a ke spoluobviněnému J. B. nemohlo obstát napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích vydaný v předchozím stadiu řízení. Důvody, pro něž byla v dané trestní věci zrušena část usnesení odvolacího soudu a část výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného F. Z., prospívaly i obviněným M. D. a J. B. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo beneficium cohaesionis a podle §265k odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 trestního řádu zrušil též stran těchto dvou obviněných napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a výrok o trestu propadnutí peněžních prostředků zajištěných na účtu č. 325781…/2400 u E. a. s. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích.
Podle §265s odst. 1 trestního řádu jsou soudy prvního i druhého stupně v dalším řízení, v němž je třeba mimo jiné rozhodnout o zajištěných peněžních prostředcích, vázány právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto dovolacím rozhodnutí.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Vzhledem k tomu, že obviněnými F. Z. a M. D. namítané skutečnosti nezaložily žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů odůvodňujících změnu rozhodnutí o uložených trestech odnětí svobody, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k postupu podle §265o odst. 1 trestního řádu, tj. k odložení výkonu uložených trestů odnětí svobody, jak se toho obvinění ve svých dovoláních domáhali, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u nich byly neslučitelné s výkonem těchto trestů. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na odložení nebo přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3 trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář