ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.184.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 184/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11. listopadu 2008 dovolání, které podala obviněná Mgr. Ing. S. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 306/2006 ze dne 20. 8. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 14/2006 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se k dovolání obviněné Mgr. Ing. S. H. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 306/2006 ze dne 20. 8. 2007 ve vztahu k této obviněné zrušuje v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Mgr. Ing. S. H. byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 5 T 14/2006, uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jí byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokátní praxe po dobu tří let. Jen pro úplnost je třeba dodat, že spolu s ní pro stejný trestný čin stáli před soudem ještě další dva obvinění.
Proti výše uvedenému rozsudku podala Mgr. Ing. S. H. odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 4 To 306/2006 dne 20. 8. 2007. Z podnětu jejího odvolání byl v její věci napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu byla nově uznána vinnou tím, že dne 2. 3. 2004 v N. J. před senátem Okresního soudu v Novém Jičíně v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 5 T 173/2003 proti obžalovanému V. S. pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák. a podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. jako svědkyně v hlavním líčení se záměrem znevěrohodnit v řízení slyšené svědky L. S. a V. H., kteří obžalovaného usvědčovali z protiprávního jednání, vědomě a po řádném poučení o trestných následcích křivé výpovědi nepravdivě vypověděla to, že ji jako advokátku sama L. S. kontaktovala počátkem června 2000 a informovala se u ní na to, co je třeba předložit k sepsání kupní smlouvy na nemovitost, jaké dokumenty potřebuje katastrální úřad a zda by byla ochotna jí smlouvu sepsat, že se jí L. S. měla následně ozvat znovu s tím, že má výpis z katastru nemovitostí a kopii nabývacího titulu, dále nepravdivě vypověděla to, že se k ní L. S. dostavila s listinami a dále to, že v pátek 30. 6. 2000 jí kolem 16.00 až 17.00 hodin L. S. telefonovala a domluvila se s ní, že se s kupcem nemovitosti dostaví o víkendu a že následně o víkendu ji kontaktovala a v neděli kolem 14.00 nebo 15.00 hodin dorazila do její advokátní kanceláře v N. J. s panem H., kde byla L. S. ve věci iniciativní, kdy mluvila jak za sebe, tak za pana H. a že jí jak L. S., tak V. H. tvrdili, že si předali peníze za nemovitost,
dále nepravdivě vypověděla to, že kolem Velikonoc roku 2002 ji kontaktoval V. H. s požadavkem přípravy smlouvy o převodu nemovitosti a později do její kanceláře přišli V. H. s mužem, ve kterém později zjistila pana P., připravila jim kupní smlouvy, kdy při jednání V. H. s L. P. spolu mluvili o penězích a vytahovali nějakou obálku,
přičemž pokud by soud rozhodující ve věci pod sp. zn. 5 T 173/2003 její výpovědi uvěřil, mohl by jako nepravdivé vyhodnotit výpovědi L. S. a V. H. a zprostit obžalovaného V. S. obžaloby pro výše uvedené trestné činy, k čemuž nakonec nedošlo.
Toto jednání obviněné soud kvalifikoval jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu dvou let.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání. Rozsudek napadla v celém rozsahu, který se jí dotýká, tedy jak ve výroku o vině tak i v celém výroku o trestu. Dovolání opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, t. j. že ve věci rozhodl vyloučený orgán, §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy, že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
V odůvodnění podaného dovolání uvádí, že jednáním, tak jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku prvního stupně, nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože z výroku nevyplývá naplnění znaku objektivní stránky tohoto trestného činu „uvedení nepravdy“. S odkazem na judikaturu (Rt 19/2006) opíraje se o citaci tohoto judikátu dovolatelka dovozuje, že pro právní závěr o naplnění znaku „uvedení nepravdy“ musí mít soud k dispozici dvě skupiny skutkových zjištění, a to skutková zjištění ohledně obsahu svědecké výpovědi obviněného a současně skutková zjištění ohledně skutečného stavu okolností, o nichž obviněný vypovídal. Právní závěr o naplnění tohoto znaku pak soud činí porovnáním obou skupin skutkových zjištění a je-li zjištěn rozpor, lze uvažovat o naplnění tohoto znaku. Dále dovolatelka uvádí, že pokud jde o první okruh skutkových zjištění, jsou ve výrokové části rozsudku jednoznačně vymezena. Pokud jde však o druhou skupinu těchto zjištění, v rozhodnutí podle názoru dovolatelky absentují a nahrazují je okolnosti, které se skutečného stavu absolutně netýkají a z nichž nelze nic dovodit o pravdivosti učiněné svědecké výpovědi. Dospívá proto k závěru, že skutková zjištění odvolacího soudu nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Obecné konstatování nepravdivosti výpovědi na tomto závěru nemůže dle názoru dovolatelky na věci nic změnit a ani v odůvodnění napadeného rozsudku není konstatováno jakékoliv skutkové zjištění, s nímž by byla výpověď dovolatelky ve zřejmém rozporu. Na závěr této části dovolání uvádí, že odvolací soud v napadeném rozsudku nedospěl k žádným skutkovým zjištěním pokud jde o skutečný stav okolností, o nichž obviněná vypovídala v předmětné svědecké výpovědi a na základě zjištěného skutkového stavu tedy nelze dovozovat jakýkoliv rozpor mezi obsahem výpovědi obviněné a skutečným stavem věcí, o nichž svědčila.
V další části dovolání se dovolatelka zabývá naplněním znaku „má podstatný význam pro rozhodnutí“. Uvádí, že se musí jednat o skutečnosti, které jsou potencionálně způsobilé podstatně ovlivnit výrok o vině a trestu. Tvrdí, že úvaze soudu o podstatném významu výpovědi obviněné pro rozhodnutí ve věci V. S. neodpovídají jakákoliv skutková zjištění a úvahy soudu v tomto směru jsou zjevně nepodloženou spekulací. Obviněná podle stanoviska odvolatelky vypovídala o natolik marginálních okolnostech, že je přinejmenším pochybné, zda by mohly podstatně ovlivnit rozhodnutí ve věci. Srovná-li se skutková věta rozsudku vydaného proti V. S. se skutkovou větou napadeného rozsudku, není zde jakákoliv zásadní souvislost. O tom, zda k uzavření smlouvy byla L. S. donucena vydíráním, obviněná ve své svědecké výpovědi jednoduše nehovořila. Aby šlo uvažovat o naplnění znaku „má podstatný význam pro rozhodnutí“, musely by být nepravdivě uváděné skutečnosti v určitém kvalifikovaném věcném vztahu k předmětu řízení, v němž pachatel činil výpověď a musely by mít s určitou intenzitou potenciální dopad na výsledek řízení. Proto podle názoru dovolatelky skutková zjištění odvolacího soudu tento znak nenaplňují.
Další námitka dovolání se týká porušení zákazu sebeobvinění. I když obviněná odmítá skutková zjištění soudu, dovozuje, že mají-li přesto být takové skutkové závěry v rámci dovolacího řízení akceptovány, nelze přehlédnout, že podle závěru odvolacího soudu měla být Mgr. Ing. S. H. účastníkem na jednání V. S., přičemž okolnosti převodu předmětné nemovitosti představovaly rozhodující skutkové okolnosti v trestním řízení proti V. S., tedy v řízení, ve kterém měla obviněná poskytnout nepravdivou výpověď. Podle publikované judikatury se svědek nemůže dopustit trestného činu křivé výpovědi podle §175 odst. 2 tr. zák., vypovídá-li o okolnostech týkajících se své trestné činnosti, z níž by se takto mohl sám potenciálně usvědčovat, a to bez ohledu na skutečnost, že ve věci, v níž svědek vypovídal, nebyl obviněným a že se rozhodl vypovídat přes poučení o právu tak neučinit. Nerespektování uvedených závěrů je jednoznačně porušením zákazu sebeobviňování a pokud soud zákonná ustanovení zakládající zákaz sebeobviňování při hmotně právních úvahách při naplnění znaku trestného činu podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. ignoroval, je naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje dovolatelka v tom, že povinnost vypovídat jako svědek je všeobecnou občanskou povinností, která tíží každého bez ohledu na to, zda vykonává advokacii či nikoliv. Jinými slovy poskytování svědeckých výpovědí do výkonu advokacie v žádném případě nepatří. Pokud tedy v soudním řízení trestním svědčila, činila tak jako občanka, nikoliv jako advokát. Nečinila tak v zájmu klienta podle jeho pokynů, v jeho zastoupení a za odměnu, jak by nepochybně musela postupovat, pokud by poskytnutí dané svědecké výpovědi se byť jen okrajově výkonu advokacie týkalo. Podle názoru dovolatelky na tom nic nemění skutečnost, že po obsahové stránce vypovídala v určitém rozsahu o okolnostech týkajících se výkonu své advokátní praxe. Podle konstatní judikatury i komentářové literatury souvislost spáchaného trestného činu s činností, jež má být zakázána, musí být užší, přímá a bezprostřední. V daném případě však souvislost nebyla daná vůbec. Uložení trestu zákazu činnosti je i v rozporu s účelem tohoto trestu, protože podle judikatury je účelem trestu zákazu činnosti především zabránit v opakování trestného činu. Zákaz výkonu advokacie by však těžko mohl zamezit tomu, aby se obviněná obecně dostala do procesního postavení svědka. V závěru odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, ve kterém se uvádí, že zákaz určité činnosti nebo povolání je možno vyslovit jen tehdy, pokud tuto činnost pachatel při trestném jednání sám přímo vykonával. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolatelka odůvodnila tím, že na rozhodování v její trestní věci se podílely osoby, jež mají osobní vztah ke skutku, resp. v rámci širšího skutku samy figurují. Namítá, že soudci podílející se na obou meritorních rozhodnutích, jež byla v její trestní věci vydána, a to JUDr. Jana Veselá, JUDr. Marie Slaná a Mgr. Alexandra Erbanová, rozhodovali i v původním trestním řízení vedeném proti V. S. Je přesvědčena, že toto původní trestní řízení představuje v širším smyslu součást skutku, pro který byla odsouzena. Podle jejího názoru je zcela nepodstatné, v jakém rozsahu se daní soudci původního řízení zúčastnili. I kdyby se tak stalo byť jediným úkonem, jedná se nesporně o osobní vazbu ke skutkovému ději, co představuje důvod vyloučení.
K dovolání obviněné se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K jednotlivým dovolacím důvodům, o které obviněná opírá své dovolání, uvedl, že podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel, věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval, namítal tuto skutečnost až v dovolání. Že soudkyně JUDr. Marie Slaná a Mgr. Alexandra Erbanová rozhodovaly i v původním řízení vedeném proti V. S., bylo obviněné známo ještě předtím, než Krajský soud v Ostravě vydal rozsudek, který napadla dovoláním. Námitku podjatosti těchto soudkyň však před vydáním rozsudku Krajského soudu v Ostravě neuplatnila. Tuto námitku tedy nemůže uplatňovat v dovolacím řízení. Jiná situace je v případě námitky, podle které rozhodovala ve věci údajně vyloučená soudkyně JUDr. Jana Veselá. Tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle názoru státního zástupce je však tato námitka zjevně neopodstatněná. Státní zástupce konstatuje, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce objektivně přistupovat k věci a k úkonům, jim se týkajícím. Soudce si při provádění úkonu trestního řízení nevytváří osobní vztah k věci či osobám, když apriorní platnost opačného názoru by znamenala zpochybnění profesionality soudce. Vztah k věci by mohl vzniknout, pokud by vyvstala potřeba vyslechnout soudce v procesním postavení svědka, o jistém vztahu k věci by šlo uvažovat v případě, pokud by soudce dal podnět k zahájení trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák., protože by z toho bylo zřejmé, že by si na věc vytvořil poměrně jasný právní názor, který by do budoucna mohl vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. V projednávané věci tomu však tak nebylo. Státní zástupce se proto domnívá, že v tomto směru je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru státního zástupce právně relevantní námitky jsou námitky, které směřují k nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu, konkrétně znaku „uvede nepravdu“ a znaku „má podstatný význam pro rozhodnutí“. Dále podle názoru státního zástupce do rámce tohoto dovolacího důvodu lze zahrnout i námitku, že soudy chybně posoudily předběžnou otázku ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. řádu, t. j. skutečnost, že pokud obviněná podle závěru soudů obou stupňů nepravdivě popsala okolnosti spáchání určité trestné činnosti, sama mohla být pachatelem této trestné činnosti, což by ovšem vylučovalo trestní odpovědnost za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Státní zástupce dále uvádí, že znak spočívající v tom, že pachatel uvede nepravdu, je naplněn tehdy, jestliže ve své výpovědi tvrdí něco, co odporuje skutečnosti. Předpokladem pro závěr, že tento znak byl naplněn, je zjištění soudu, jaký je skutečný stav toho, o čem pachatel vypovídal v postavení svědka v jiné věci. Pokud skutečný stav nelze zjistit, je nezbytným předpokladem závěru o naplnění zákonného znaku „uvede nepravdu“ zjištění soudu, že je jednoznačně a bez pochybností vyloučeno, aby stav toho, o čem pachatel vypovídal v postavení svědka, byl ve skutečnosti takový, jak ve výpovědi tvrdil. Podle názoru státního zástupce, který odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, je zřejmé, že obviněná ohledně skutečností, k nimž vypovídala v hlavním líčení dne 2. 3. 2004, uváděla nepravdu. Proto považuje argumentaci dovolatelky v tomto směru za zjevně neopodstatněnou.
Jiná je podle názoru státního zástupce situace, pokud jde o naplnění znaku „má podstatný význam pro rozhodnutí“. Státní zástupce poukazuje na to, že V. S. byl stíhán pro dvojnásobný trestný čin vydírání a obviněná nevypovídala v trestním řízení o konkrétních skutečnostech přímo se vztahujících k těmto skutkovým podstatám. Pouze popisovala některé okolnosti týkající se sepisování kupní smlouvy. Proto lze mít podle názoru státního zástupce pochyby o správnosti závěru soudu druhého stupně, že výpověď obviněné měla pro posouzení viny V. S. za výše uvedené trestné činy podstatný význam, tak jak to předpokládá skutková podstata trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Dále státní zástupce uvádí, že žádný ze soudů obou stupňů nehodnotil to, že u osoby stíhané pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku musí orgány činné v trestním řízení vyřešit jako předběžnou otázku, zda sama není pachatelem. V takovém případě by nemohla být trestně odpovědná za uvedený trestný čin, přitom ze skutkových okolností popsaných ve výroku o vině Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že obviněná se mohla dopustit trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák., případně některé formy účastenství na tomto trestném činu. Proto je v těchto částech podle názoru státního zástupce dovolání opodstatněné.
Pokud jde o tu část dovolání, ve které napadá obviněná výrok o trestu, zejména trestu zákazu činnosti, státní zástupce s poukazem na fakt, že obviněná záměrně vypovídala nepravdivě o skutečnostech, o kterých se dozvěděla jako advokátka, což je třeba považovat za porušení §16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., resp. §17 téhož zákona a za jednání, které je v rozporu s pravidly profesionální etiky, dospívá k závěru, že pokud by dovolatelka chtěla dostát své povinnosti zakotvené v §21 zákona o advokacii, znamenalo to pro ni v konkrétní situaci jediné - k předmětné problematice uzavírání smluv nevypovídat, případně odmítnout odpovědět na otázky, které jí byly v souvislosti s danou problematikou položeny. Jestliže však toto oprávnění nevyužila a vypovídala lživě, jde o závažné porušení stavovských pravidel etiky, které nabylo povahu deliktu postihovaného podle trestního zákona. Z toho důvodu se domnívá, že tato dovolací námitka je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal obsahové a formální náležitosti, resp. přípustnost podaného dovolání dle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, dále zda bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat. Konstatuje, že jsou splněny všechny zákonné podmínky, aby podané dovolání projednal.
Jako první dovolací důvod obviněná uvádí důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) r. ř., tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu je třeba úvodem především uvést, že podle konstantní judikatury se nelze na základě tohoto dovolacího důvodu domáhat nápravy údajných vad v rámci skutkových zjištění. Těžiště dokazování spočívá zejména v řízení před soudem prvního stupně a případně před soudem odvolacím. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat i k projednávanému dovolání, takže Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se otázkou z hlediska případných skutkových námitek, způsobu hodnocení důkazů, tedy vad, jež by zakládaly porušení §2, odst. 5, 6 tr. řádu nezabýval. Nejvyšší soud vychází z principu, že eventuelní zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze tehdy, pokud existuje nepochybný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na jedné straně a skutkovými zjištěními a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé, samozřejmě za podmínky, že tuto skutečnost učiní dovolatel předmětem svého dovolání. O takový případ však v projednávané věci nejde a Nejvyšší soud se nemůže tedy odchýlit od skutkového zjištění, jak bylo učiněno v řízení před soudy nižších stupňů a je vázán zjištěným skutkovým stavem.
Z výše uvedeného vyplývá, že právně relevantními z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou pouze ty námitky, které se týkají nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., konkrétně tedy námitky nenaplnění znaku „uvede nepravdu“ a znaku „má podstatný význam pro rozhodnutí“.
Skutkovou podstatu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku naplní kromě jiného ten, kdo jako svědek před soudem uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Skutková podstata je naplněna, pokud obviněný buď aktivně, tedy vědomě a úmyslně uvedl nepravdu o skutečnostech, o kterých před soudem vypovídal nebo pasivně, t. j. úmyslně zamlčel tutéž skutečnost. Podle názoru dovolatelky k naplnění znaku „uvede nepravdu“ musí mít soud k dispozici dvě skupiny skutkových zjištění, a to skutková zjištění ohledně obsahu svědecké výpovědi obviněného a současně skutková zjištění ohledně skutečného stavu věcí, o nichž obviněný vypovídal. Závěr o naplnění tohoto znaku pak činí soud porovnáním obou skupin skutkových zjištění. Dovolatelka současně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 19 Sb. rozh. tr., ročník 2006. Argumentuje tím, že skutečný stav okolností, o kterých vypovídala, není z rozsudku krajského soudu zřejmý. K tomu je třeba uvést, že právě rozhodnutí, na které dovolatelka poukazuje, se touto problematikou zabývá hlouběji a dospívá k poněkud jinému závěru, když uvádí, že kromě možností, jež naznačuje dovolatelka, přichází v úvahu i situace, že skutečný stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal, nelze zjistit, avšak tento znak je naplněn, pokud je vyloučeno, aby stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal, byl ve skutečnosti takový, jaký ve výpovědi tvrdil. Podle názoru Nejvyššího soudu z výroku napadeného rozsudku a z jeho odůvodnění je zřejmé, že obviněná ohledně skutečností, v nichž vypovídala před soudem, uváděla nepravdu. Tento závěr lze opřít zejména o obsah výpovědí svědkyně L. S., svědka H., ale i další důkazy. A právě k tomuto skutkovému názoru dospěly soudy prvního a druhého stupně jak v řízení proti odsouzenému S., tak v řízení proti obviněné. To jednoznačně plyne z jejich rozhodnutí. Pokud jde o další námitku dovolatelky, že jejím jednáním nebyl naplněn znak „má podstatný význam pro rozhodnutí“, Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil. Nepochybně dovolatelka nebyla přítomna jednání odsouzeného S. vůči jeho tehdejší manželce L. S. a svědkovi H., které bylo kvalifikováno jako vydírání. Její výpověď však směřovala ke skutečnostem významným pro posouzení věrohodnosti výpovědí těchto dvou významných svědků. Přitom v rozporu se skutečností tvrdila, že svědkyně S. ji kontaktovala sama, přišla za ní sama, aktivně iniciovala uzavření smlouvy apod. Tyto skutečnosti nelze považovat za marginální okolnosti, které by nemohly v případě určité konstelace důkazní ovlivnit rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, za okolnosti, které mají podstatný význam pro rozhodnutí, nemusí být považovány pouze okolnosti, které mají pro rozhodnutí význam naprosto fatální, ale musí jít o okolnosti, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu o vině či trestu, příp. rozhodnutí o dalších výrocích. Otázka, zda se jedná o výpověď týkající se okolností, které mají podstatný význam pro rozhodnutí, musí být vždy posuzována ve vztahu ke konkrétnímu případu. Za takovou je třeba považovat výpověď, ke které v době, v níž byla učiněna, jsou orgány činné v trestním řízení nuceny přihlédnout a která může vést k jinému rozhodnutí stran průběhu trestního řízení a jeho výsledku a může znemožnit zjištění skutečného stavu věci. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje i tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
Za námitku obsahově naplňující dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud rovněž považuje námitku, podle které je výrok, jímž byla obviněná uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., v rozporu se zásadou zákazu sebeobviňování a tedy obviněná neměla být tímto trestným činem uznána vinnou. V tomto směru lze námitce obviněné přisvědčit. U osoby stíhané pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, která měla nepravdivě popsat okolnosti spáchání určité trestné činnosti, musí orgány činné v trestním řízení vyřešit jako předběžnou otázku, otázku, zda není sama pachatelem trestné činnosti. V takovém případě nemůže být trestně odpovědná za uvedený trestný čin. K tomu lze citovat rozhodnutí č. 39 Sb. rozh. tr., ročník 1970, které uvádí, že pachatel trestného činu, který je vyslýchán jako svědek v trestní věci jiného obviněného a vypovídající nepravdu ohledně svého trestného činu, i když byl řádně poučen o právu odepřít výpověď, se nedopouští trestného činu křivé výpovědi, protože jeho trestní odpovědnost za tento trestný čin by byla v rozporu se zásadou, že obviněného nelze k doznání žádným způsobem nutit. Ze skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního i v rozsudku soudu druhého stupně ve věci obviněné Mgr. Ing. S. H. plyne, že tato obviněná se svým jednáním, ke kterému byla jako svědkyně vyslýchána, mohla dopustit trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák., příp. některé formy účastenství na tomto trestném činu. Za této situace neměla být tedy trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku uznána vinnou a v tomto rozsahu je její dovolání plně důvodné.
Pokud obviněná své dovolání opírá o argumentaci, že v její věci rozhodl vyloučený orgán /§265b odst. 1 písm. b) tr. řádu/, uvádí k tomu Nejvyšší soud následující. Obviněná ve svém dovolání namítá, že rozhodování v její trestní věci se zúčastnily tři soudkyně, které označuje za podjaté. Jmenovitě uvádí JUDr. Janu Veselou, JUDr. Marii Slanou a Mgr. Alexandru Erbanovou.
Možnost podat dovolání z tohoto důvodu, tedy z důvodu, že věc rozhodoval vyloučený orgán, zákon dále podmiňuje tím, že tento důvod nelze použít, jestliže okolnost, že rozhodoval vyloučený orgán, byla tomu kdo podává dovolání známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítána. Ze spisového materiálu jednoznačně plyne, že okolnosti, jimiž argumentuje jako důvody podjatosti u soudkyň JUDr. Marie Slané a Mgr. Alexandry Erbanové, t. j. že tyto soudkyně rozhodovaly v původním trestním řízení proti V. S. atd., byly obviněné známy ještě předtím, než krajský soud vyhlásil napadený rozsudek. Před vydáním tohoto rozsudku však obviněná námitku podjatosti vůči těmto dvěma soudkyním nevznesla. Je tedy zřejmé, že důvod dovolání v tomto případě naplněn není.
Do jisté míry jiná je situace v případě námitek směřujících k údajnému vyloučení JUDr. Jany Veselé. Dovolatelka argumentuje tím, že tato soudkyně měla být z rozhodování vyloučena proto, že se podílela na rozhodování v původním trestním řízení proti V. S. K tomu lze uvést následující. Podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce (eventuelně další osoby), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Z obsahu dovolání, které obviněná podala, plyne, že důvod vyloučení u této soudkyně spatřuje v poměru k projednávané věci. Argumentuje tím, že tato soudkyně (spolu s dalšími) rozhodovala i v původním trestním řízení vedeném proti V. S., které představuje v širším slova smyslu součást skutku, pro který byla odsouzena. Přitom považuje za zcela nepodstatné, v jakém rozsahu se daný soudce původního trestního řízení zúčastnil a domnívá se, že byť by to byl jen jeden jediný procesní úkon, jedná se nesporně o osobní vazbu ke skutkovému ději (poměr k věci). S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje. Souhlasí s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když ten uvádí, že poměr vyloučené osoby k věci, případně osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně silným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce objektivně přistupovat k věci. Obecně je nutno konstatovat, že soudce si prováděním úkonů trestního řízení nevytváří osobní vztah k věci či osobám, jichž se tyto úkony týkají. Lze připustit, že za jistých okolností sice může vztah k věci vzniknout, jedná se však o ryze nestandardní situace, když je třeba např. soudce vyslechnout jako svědka, příp. když soudce sám dá podnět k zahájení trestního řízení apod. V projednávaném případě však o takovou situace nejde, a proto nelze stav podjatosti konstatovat. Jen pro úplnost je třeba doplnit, že JUDr. Jana Veselá meritorně ve věci obviněného V. S. nerozhodovala. Dovolání je tedy v tomto směru zjevně neopodstatněné.
Dále dovolatelka napadla rozsudek i ve výroku o trestu, konkrétně ve výroku o trestu zákazu činnosti výkonu advokacie. Namítá, že povinnost vypovídat jako svědek je všeobecnou občanskou povinností bez ohledu na to, zda vykonává advokacii či nikoliv. Pokud tedy v soudním řízení svědčila, činila tak jako občanka, nikoliv jako advokát. Podle jejího názoru na tom nic nemění fakt, že po obsahové stránce vypovídala v určitém rozsahu o okolnostech týkajících se výkonu advokátní praxe. Poukazuje na to, že podle judikatury a komentářové literatury musí být souvislost spáchaného trestného činu s činností, jež má být zakázána, užší, přímá a bezprostřední.
Podle §49 odst. 1 může soud uložit trest zákazu činnosti, dopustí-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Otázka tedy zní, zda jednání, kterého se obviněná dopustila, lze považovat za jednání, které je v souvislosti s výkonem jejího povolání, t. j. s výkonem advokacie. Především je třeba si uvědomit, že termín „v souvislosti s touto činností“ má poněkud širší obsah než „při této činnosti“. Jinými slovy, pachatel se nemusí trestného činu dopustit přímo při výkonu činnosti, která mu může být trestem zákazu činnosti zakázána. Musí tam však být jistá souvislost. Podle názoru Nejvyššího soudu právě fakt, že obviněná byla advokátkou, vedl k tomu, že byla vyslýchána jako svědek ve věci, a to k otázce, co o věci jako advokát věděla a co ve věci činila. Konec konců sama požádala své klienty V. S., L. S. a V. H. o zbavení mlčenlivosti. Již z toho je souvislost s výkonem advokacie evidentně zřejmá. Její postup v této věci byl, jak poukazuje i vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, z hlediska zákona o advokacii, t. j. č. 85/96 Sb., a advokátní etiky značně pochybný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z tohoto hlediska je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu k dovolání obviněné Mgr. Ing. S. H. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 306/2006 ze dne 20. 8. 2007 ve vztahu k této obviněné zrušil v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomu rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman