ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.349.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 349/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2009 dovolání podané obviněným R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 To 539/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 279/2007, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 To 539/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 91 T 279/2007, byl R. P. uznán vinným trestným činem porušování tajemství dopravovaných zpráv podle §239 odst. 1 písm. b) tr. zák. a podle §239 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 17. 8. 2006 v době kolem 17.57 hodin, poté co blíže nezjištěným způsobem získal přístupové heslo do emailové schránky … založené poškozeným Ing. T. P., vnikl bez souhlasu pana P. ze svého osobního počítače, umístěného v trvalém bydlišti ve Š., do uvedené emailové schránky, ze které, poté co si přečetl přijatou zprávu od „M. V.“ …, subjekt: Trestní oznámení, ze dne 17. 8. 2006 v 14.39 hodin, přeposlal tuto zprávu k přečtení další osobě, a to J. M., na email, přičemž k této zprávě ještě dopsal text: „přeposílám – zajímavé, že. R.“.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 To 539/2008, tak že obviněným podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému R. P. dne 26. 11. 2008, jeho obhájci rovněž dne 26. 11. 2008 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 25. 11. 2008.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. Z. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 20. 1. 2009.
Obviněný svým dovoláním napadl zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný předně v tom, že rozhodnutími soudů obou stupňů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a to čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedním z principů spravedlivého procesu je i zákonem stanovená povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem stanoveným v §134 odst. 2 tr. ř. Základní výhrada se týká postupu soudů, kterým obviněný vytýká vady spočívající v nejasnosti a neúplnosti jeho skutkových zjištění. Soudy se podle něj nevypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro vydání napadeného rozhodnutí.
Nikdy nebylo prokázáno, že by měl obviněný jednat nezákonným způsobem, resp. že by vůbec bylo možno jednání, které bylo projednáváno před oběma soudy, označit za jednání v rozporu s platnou judikaturou. Obviněný má za to, že trestný čin podle §239 odst. 1 tr. zák. lze spáchat pouze na přepravované a dosud nedoručené zprávě. Odkázal přitom na odbornou literaturu (zejména článek Doc. JUDr. Pavla Matese, CSc. a Doc. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., Právní ochrana a monitorování písemností a telekomunikací, Právní rozhledy 11/2001). Podle obviněného je zcela v rozporu s judikaturou, aby mohlo být nezákonné vniknutí do emailové schránky provedeno více než po třech hodinách od doručení zprávy. Prvoinstanční soud a následně i soud odvolací tedy nahradil zákonné ustanovení v části objektu trestného činu svou úvahou de lege ferenda, respektive nepřípustně rozšiřujícím výkladem v neprospěch obviněného, tedy podle obviněného zcela proti zásadě in dubio pro reo. Znalec Ing. K. vyhodnotil možný zásah do emailové schránky čtyřmi způsoby, přičemž soudy věnovaly pozornost pouze možnému zásahu ze strany obviněného.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a aby podle
§265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve konstatoval, že námitky, kterými obviněný zpochybňuje kvalitu skutkových zjištění, provádí vlastní hodnocení důkazů a prosazuje verzi, podle které se skutku nedopustil, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nelze k nim přihlížet. Totéž platí o námitkách, kterými dovolatel vytýká značně nekonkrétně porušení svého práva na spravedlivý proces, případně kritizuje kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které zpráva zasílaná emailem od okamžiku doručení do emailové schránky již nepožívá ochrany podle §239 tr. zák., tedy že tato ochrana jí náleží jen od okamžiku podání do okamžiku doručení příjemci. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za důvodnou a ztotožňuje se s právním názorem, který vyslovil nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 5 rozsudku. Ustanovení §239 odst. 1 písm. b) tr. zák. v obecné rovině chrání tajemství zprávy po dobu přepravy telefonem, telegrafem nebo jiným veřejným zařízením, samo však nevymezuje počátek a konec trestněprávní ochrany tajemství zprávy. Stanovení tohoto momentu u jednotlivých druhů přepravy je věcí výkladu. Při výkladu znaků uvedeného trestného činu je třeba přihlížet k současnému stavu informačních technologií. Citované ustanovení nebylo změněno od vzniku trestního zákona v roce 1961. Zákonodárce nepoužil taxativního výčtu způsobů ochrany, použil obratu „jiným takovým veřejným zařízením“, neboť počítal s tím, že zákonná ochrana bude poskytována i jiným druhům komunikace v té době nepoužívaným nebo neznámým.
Ochrana v případě zprávy podávané elektronickou komunikací by postrádala smysl, pokud by emailové zprávy byly chráněny pouze od okamžiku podání do okamžiku doručení do schránky příjemce. Po dobu vlastní přepravy trvající řádově vteřiny nebo dokonce zlomky vteřin je neoprávněná manipulace se zprávou prakticky z technického hlediska nemožná a porušení tajemství dopravované zprávy přichází v úvahu právě až v době doručení do emailové schránky příjemce. Státní zástupce proto shodně s nalézacím soudem zastává názor, že přeprava zprávy je ukončena až v momentě, kdy adresát otevře emailovou zprávu.
Státní zástupce k tomu ještě dodává, že v případě trestného činu podle §240 tr. zák., který je sice jinak konstruován, ale jeho objektem je také tajemství dopravovaných zpráv, judikatura výslovně připustila, že na překážku trestněprávní ochrany není skutečnost, že se pachatel dopravovaných zpráv neoprávněně zmocnil z poštovní přihrádky adresáta (srov. č. 34/1998 sb. rozh. tr.).
S ohledem na to navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
To se týká většiny námitek obviněného, kterými zpochybňuje dokazování, tedy jeho rozsah a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, namítá porušení svých ústavně zaručených práv, ačkoli mimo obecných výkladů nekonkretizuje, v čem porušení mělo spočívat. Oproti tomu zvolený dovolací důvod naplňuje námitka obviněného, kterou vyjádřil svůj nesouhlas s výkladem ustanovení §239 odst. 1 tr. zák., jak jej přijaly soudy obou stupňů. Tato námitka je přitom navíc důvodná.
Z dikce §239 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv se dopustí mimo jiné ten, kdo úmyslně poruší tajemství zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením. Není pochyb o tom, že elektronická pošta zasílaná prostřednictvím internetu, tzv. email, je jiným veřejným zařízením ve smyslu §239 odst. 1 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud je však toho názoru, že výklad přijatý soudy obou stupňů v projednávané věci nepřípustným způsobem rozšiřuje hranice trestní represe a nelze na něj přistoupit, neboť by tím došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege.
Při jazykovém výkladu zmíněného ustanovení je třeba nejprve vyjít z jeho dikce, kde zákonodárce užil přídavného jména „podávané“, jež je odvozeno od slovesa „podávat“, tedy nedokonavého vidu, nikoli slovesa „podat“. Nejedná se tedy o zprávu „podanou“ jiným veřejným zařízením ale o zprávu „podávanou“ a tento průběhový tvar je třeba vztahovat k okamžiku, kdy pachatel tajemství zprávy poruší. Tomuto výkladu odpovídá navíc i název ustanovení, kde je užito gramaticky obdobné přídavné jméno „dopravovaných“. Ochrana je tedy dopravované zprávě poskytována v době jejího „podávání“, tedy v průběhu doručování, podobně jako zpráva obsažená v listovní zásilce doručované poštou je chráněna po dobu její přepravy. Jedná se o proces, jehož počátek je možno ohraničit odesláním zprávy z počítače odesílatele (nebo z jiného počítače, se kterým právě odesílatel pracuje). Konec procesu je pak nutno vnímat v okamžiku doručení zprávy do emailové schránky příjemce. Tímto okamžikem je totiž proces dopravy zprávy ukončen a v této schránce zpráva také zůstává, není-li adresátem smazána. Do schránky má příjemce zprávy přístup, který je zabezpečen pomocí hesla, může se přitom do schránky zpravidla dostat z kteréhokoli počítače připojeného k internetu, lze proto mít za to, že zpráva nacházející se v jeho schránce je již zcela v jeho dispozici. Obdobně tak i při aplikaci §239 odst. 1 písm. a) tr. zák. se doprava uzavřeného listu nebo jiné písemnosti má za ukončenou okamžikem doručení do poštovní schránky, nikoli až do rukou příjemce (nejedná-li se o zásilku do vlastních rukou), neboť ochrana je zde poskytována pouze po dobu poštovní přepravy (nelze přitom porovnávat s ochranou poskytovanou ustanovením §240 tr. zák., neboť, jak i státní zástupce připouští, toto ustanovení je konstruováno odlišně, proces „podávání“ v něm není vůbec vyjádřen). K tomu je možno na okraj dodat, že elektronická pošta zpravidla také umožňuje, aby si adresát nechal oznámení o zprávě obsahující současně i část textu zprávy zasílat na mobilní telefon. Adresát tak může být o doručení zprávy bezprostředně informován a dokonce i seznámen s částí nebo s celým jejím obsahem, aniž by vůbec využil možnosti přístupu do své schránky na internetu. I v tomto smyslu by tedy výklad přijatý soudy v projednávané věci pokulhával, neboť by nebylo zřejmé, jak v takovém případě určit okamžik přečtení zprávy příjemcem.
Je sice možno souhlasit s názorem státního zástupce, že zákonodárce měl zřejmě v úmyslu chránit i prostředky komunikace v době vzniku trestního zákona neexistující, nicméně v případě tehdy známého a v zákoně výslovně uvedeného prostředku telegrafu a vlastně i v případě „klasické“ pošty (jak již bylo výše zmíněno) také není ochrana poskytována po dopravení zprávy do poštovní schránky, resp. do koncového technického zařízení, ačkoli k jejímu přečtení adresátem dosud nedošlo. Nejvyšší soud si je vědom toho, že takto časově vymezený proces přepravy trvá zpravidla řádově zlomky vteřiny a je tedy téměř vyloučeno v jeho průběhu zprávu zachytit, přečíst a její tajemství tak porušit. Je zřejmé, že potenciální pachatel nebude vyčkávat okamžiku přepravy zprávy, aby ji v průběhu přenosu zachytil. Nicméně lze toho zřejmě dosáhnout technickými prostředky, neboť zpráva prochází během své dopravy zpravidla komunikačními uzly, ve kterých její text navíc zůstává zachován, a lze si proto představit možnost jeho automatického zkopírování pomocí zvláštního programu a odeslání např. do emailové schránky pachatele. V takovém případě by bylo možno hovořit o tom, že pachatel zachytil zprávu v průběhu jejího podávání a porušil tak její tajemství ve smyslu vykládaného ustanovení.
Konečně i úprava přijatá novým trestním zákoníkem, který vstoupí v účinnost 1. 1. 2010, užívá obdobné formulace („Kdo úmyslně poruší tajemství … datové, textové, hlasové, zvukové či obrazové zprávy posílané prostřednictvím sítě elektronických komunikací…“ viz §182 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Pokud by zákonodárce zamýšlel rozšířit trestněprávní ochranu ve smyslu právního názoru přijatého soudy v právě projednávané věci, měl by příležitost formulovat toto ustanovení přesněji, výslovně v něm uvést, že zpráva se má za doručenou až jejím přečtením, vyslechnutím či jiným poznáním jejího obsahu ze strany příjemce, nebo jinak výslovně konec ochrany stanovit.
Nelze proto dovozovat z technické povahy elektronické pošty, která v praxi výrazně omezuje možnosti potenciálních pachatelů v průběhu podávání zprávy její tajemství porušit, že by její ochrana měla být rozšiřujícím výkladem doplněna. Citované ustanovení trestního zákona je vyjádřením ochrany ústavně zaručených práv – práva na soukromí a listovního tajemství. Článek 13 Listiny základních práv a svobod vymezuje zajisté širší oblast soukromého života, než je chráněna trestním zákonem. Ovšem ochrana práv v tomto článku zakotvených je současně zaručena také prostřednictvím jiných právních odvětví, např. prostřednictvím institutu ochrany osobnosti v občanském zákoníku. V souladu se zásadou minimalizace trestní represe proto Nejvyšší soud zastává názor, že ustanovení §239 odst. 1 tr. zák. je třeba vykládat uvedeným způsobem.
Ve světle výše popsaného je pak třeba logicky dospět k závěru, že obviněný svým jednáním objektivní stránku trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv podle §239 odst. 1 písm. b) tr. zák. nenaplnil, neboť si zprávu přečetl až po jejím doručení do emailové schránky příjemce. Nejvyšší soud jej však nemohl zprostit obžaloby, neboť vyvstává otázka, zda by jednání obviněného nemělo být kvalifikováno jako jiný trestný čin, konkrétně trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. V řízení nebylo dosud objasněno, s jakým úmyslem si obviněný zjednal přístup do emailové schránky poškozeného a zda z tohoto jednání chtěl mít, resp. měl on nebo jiná osoba prospěch, případně zda měl úmysl poškozenému způsobit škodu. Tuto otázku je tedy třeba v dalším řízení objasnit. Pakliže se neprokáže, že by obviněný jednal v úmyslu, jak ho předpokládá §257a odst. 1 písm. a) tr. zák., krajský soud jej zprostí obžaloby. V opačném případě je třeba mít na zřeteli, že ve věci podal dovolání pouze obviněný. Pokud by bylo shledáno, že jeho jednání naplnilo znaky uvedeného trestného činu, který je však přísněji trestný než trestný čin, kterým byl obviněný původně shledán vinným, je třeba jeho odvolání zamítnout (k tomu srov. přiměřeně č. 59/1994 Sb. rozh. tr., druhá právní věta).
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání obviněného R. P. je v uvedeném směru opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten je v dalším řízení povinen postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a současně respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného R. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch