ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.559.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 559/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 dovolání podané obviněným J. A. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 403/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pod sp. zn. 103 T 271/2009, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 403/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 103 T 271/2009, byl J. A. uznán vinným trestným činem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle §193 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), za který byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 403/2010, napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1 tr. zákoníku a podle tohoto ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a to v rozsudku vyjmenovaných věcí použitých ke spáchání trestné činnosti.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od letních měsíců roku 2008 do 6. 4. 2009 v H.-Ž. na ul. P. h., okres K., v H.-Ž. na ul. N. D. a v osobním motorovém vozidle zn. Škoda Octavia v rozporu s ustanovením §10 odst. 1 písm. a), d) zák. č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, přechovával za účelem prodeje celkem 344,5 litru lihovin s obsahem ethanolu v rozmezí od 18,1 % do 93 %, které měl uloženy v barelech o různém objemu a skleněných lahvích označených etiketami s názvy alkoholických nápojů, přičemž tyto lihoviny obsahovaly denaturační prostředek 2-propanol v množství od 21 ml/l ethanolu do 72 ml/l ethanolu, jejichž požití by mohlo vést k těžké otravě, k útlumu centrální nervové soustavy, k bezvědomí a v těžších případech i k útlumu dechového centra a smrti.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marcely Neuwirthové dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že si je vědom, že první jmenovaný dovolací důvod není spojen s nutností přezkoumávání skutkového stavu, jak byl zjištěn v dosavadním řízení, ale Nejvyšší soud může být těmito skutkovými závěry vázán jen tehdy, jsou-li úplné a jsou zaneseny i do odůvodnění rozhodnutí, což v jeho případě naplněno není. Odvolací soud jej uznal vinným nejen jiným trestným činem, ale značně také upravil skutkovou větu. Pokud by vyšel ze všech důkazů, které byly v řízení provedeny, do odůvodnění uvedl všechna skutková zjištění a skutkový stav nad rámec provedených důkazů nedomýšlel, musel by být obviněný zproštěn obžaloby, neboť by mu nebylo možno přičítat úmyslné zavinění k naplnění všech znaků sledovaného trestného činu, nebezpečnost lihovin pro lidské zdraví a rozsah jednání, kterého se namísto obviněného dopustila jiná osoba. Odvolací soud nezaujal podle obviněného žádné stanovisko k opomenutým důkazům, na které upozorňoval ve svém odvolání. Jedná se o protokoly o domovní prohlídce včetně výslechů před jejím provedením a protokolů o vydání věci, úřední záznamy PČR o sledování, smlouvu o podnájmu bytových prostor, odborné vyjádření daktyloskopické expertizy a další.
Nesprávnost skutkových zjištění spočívá podle obviněného také v procesně vadném opatřování důkazů. Krajský soud doplnil dokazování výslechem zaměstnanců Celní technické laboratoře v Ostravě a Státního zdravotního ústavu v Ostravě, přičemž tyto instituce podaly odborná vyjádření. Oba pracovníci však byli vyslechnuti jako svědci, ač se vyjadřovali k odborným otázkám, měli proto být vyslechnuti jako znalci včetně slibu a příslušného poučení. Dále obviněný namítá, že odvolací soud neprovedl jako důkaz listinu – fotokopii ČSN EN ISO/EEC 17025, navrženou obhájcem u veřejného zasedání dne 1. 10. 2010, ani o tomto návrhu nerozhodl a nevzal ji za součást svých skutkových zjištění.
Výslech pracovnic OSPOD pak podle obviněného neodpovídal zásadě přímosti, neboť jeho jediným účelem bylo nahradit výslech nezletilých dětí, které v řízení odmítly vypovídat. Před svou výpovědí před orgánem OSPOD nebyly děti poučeny o procesním významu výpovědi a navíc krajský soud nevzal v potaz, že k pohovoru došlo poté, co obviněný podal návrh na svěření dětí do jeho výchovy a děti tak mohly být matkou zmanipulované.
Krajský soud pak dále podle obviněného nesprávně vyložil jeden ze znaků trestného činu a to „použití či užití potraviny k obvyklému účelu“. V tomto případě byl 2-propanol obsažen v lihovinách, jejichž spotřeba není neomezená. Požívání lihovin k obvyklému účelu je podle obviněného třeba vztáhnout k průměrné konzumaci lihoviny v populaci. Krajský soud však hodnotil nebezpečnost zajištěných lihovin výlučně při požití většího množství. Obviněný má za to, že jednání, kterým byl uznán vinným, trestní zákoník jako přečin nezná. Ustanovení §156 odst. 1 tr. zákoníku totiž zakládá nebezpečnost pouze po požití nebo užití k obvyklému účelu a taková formulace v popisu skutku chybí. Výklad uvedeného ustanovení je podle obviněného spojen s tím, že trestného činu se nelze dopustit např. pomocí denaturovaného lihu, který je určen k jinému účelu než požívání, třebaže jeho vypitím dochází k ohrožení lidského zdraví. Obviněný přitom tvrdí, že zajištěné kapaliny nebyly potravinou, nemohlo tedy dojít k naplnění objektivní stránky. Výrokem o vině nejsou lihoviny označeny jako potraviny, ale jako „lihoviny s obsahem ethanolu“ s tím, že obsahovaly denaturační prostředek. Za potravinu určenou k prodeji nelze podle obviněného označit ty kapaliny, které byly obsaženy v barelech bez označení, z nějž by mohlo být dovozováno jejich určení do spotřebitelské sítě nebo jiný prodej. Pouze 25 l bylo v balení obvyklém pro prodej lihoviny jako potraviny, tedy v lahvích. Co se týče prodeje lihovin, nebyl zdokumentován žádný obchodní případ a krajský soud jeho úmysl k prodeji odůvodnil pouze existencí lihovin ve spotřebitelském balení. Tento úsudek obviněný nepovažuje za správný vzhledem k nepoměru lihovin v lahvích a zbylých více než 300 l. Nebylo provedeno srovnání, zda látky v lahvích a v kanystrech jsou totožné.
Právní kvalifikace není podle obviněného s ohledem na povahu zajištěného ethanolu přiléhavá a odporuje zákazu retroaktivity. Krajským soudem provedená úprava skutkové věty pak odporuje i zásadě totožnosti skutku. Úvahu krajského soudu, že je pro něj příznivější trestní zákoník, považuje obviněný za nepřezkoumatelnou, neboť není v odůvodnění ničím vysvětlena. Právní úprava trestního zákona a trestního zákoníku přitom není totožná, v trestním zákoně účinném v době spáchání nebyl v §193 odst. 1 uveden znak jednání „v rozporu s právním přepisem“. Nová právní úprava vylučuje trestní odpovědnost v případech, kdy byl dodržen technologický postup výroby určité potraviny, jež je nebezpečná lidskému zdraví. Odkaz na §10 odst. 1 písm. d) zákona o potravinách obviněný považuje za rozšíření skutku, pro který byl dosud stíhán, i z toho důvodu, že úmyslné přechovávání lihovin neznámého původu mu dosud za vinu kladeno nebylo, vytýkané jednání bylo spojeno s jinou vlastností lihovin a to nebezpečností pro lidské zdraví.
Obviněný pak dále namítá, že v popisu jednání, pro které byl uznán vinným, není vyjádřeno zavinění. Daný trestný čin může být spáchán i z nedbalosti, forma zavinění však není dostatečně zdůvodněna ani v odůvodnění napadeného rozsudku. Skutek, jak je popsán ve výroku o vině, podle obviněného vykazuje také znaky trestného činu podle §157 odst. 1 tr. zákoníku, který se liší formou zavinění. Podle obviněného nelze úmysl dovodit ze samotného nezákonného postupu při manipulaci s lihovinami.
Obviněný má také za to, že nebyly splněny podmínky, aby mu mohl být uložen trest propadnutí věci, neboť nebylo prokázáno, že se o jeho věci jedná. V řízení nebylo prokázáno, že by si obviněný měl opatřit zařízení na výrobu lihu. Pokud došlo k zajištění nějakých věcí (mimo látek s obsahem ethanolu), pak tyto pro výrobu lihu nebyly kompletní. Nemovitosti, ve kterých byla provedena domovní prohlídka, byly ve vlastnictví jiné osoby.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl nejprve k námitce podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že neodpovídá tomuto dovolacímu důvodu, neboť se nejedná o případ, kdy by byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu.
K námitkám podřazeným dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupce konstatoval, že naprostá většina z nich se týká procesních náležitostí řízení, zejména dokazování, což však nespadá do oblasti hmotně právního posouzení. Platí to zejména o tvrzení dovolatele, že došlo ke značné úpravě skutkové věty. Zde nelze podle státního zástupce přisvědčit obviněnému ani z věcného hlediska, neboť podstatné části popisu jednání a následku zůstaly zachovány, naopak došlo k zúžení rozsahu trestného jednání. V případě doplnění odkazu na zákon o potravinách a tabákových výrobcích pak k jeho porušení jednáním obviněného objektivně došlo a nic nebránilo jeho doplnění do popisu skutku.
K námitce obviněného, že mu není možno přičítat úmyslné zavinění, státní zástupce uvádí, že sice ve výroku napadeného rozsudku není expressis verbis vyjádřena forma zavinění, je však vyjádřena v tzv. právní větě, která koresponduje i číselnému označení dotyčného přečinu. Právní věta neobsahuje zákonný znak „k obvyklému účelu“, ovšem tato vada nemá žádný bezprostřední vliv na správnost rozhodnutí a padá na vrub písařské nepozornosti. Úmyslná forma zavinění pak podle státního zástupce zřetelně plyne z popisu skutkových okolností v tzv. skutkové větě, takže není třeba ji výslovně uvádět. Tvrzení obviněného, že mu nebylo úmyslné jednání prokázáno, je dílem námitkou skutkovou, dílem směřovanou proti důvodům rozhodnutí, pro kterou dovolání podat nelze (§265a odst. 4 tr. ř.).
S dovolatelem státní zástupce souhlasí v tom, že odůvodnění rozsudku krajského soudu neobsahuje kompletní výčet opatřených a provedených důkazů, ovšem taková povinnost není soudu trestním řádem uložena. Podle §125 tr. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést pouze takové důkazy, o které opřel svá skutková zjištění, nikoli důkazy podružné, zejména pokud se v nich několikrát opakuje tatáž informace. Navíc i tato námitka směřuje mimo uplatněný dovolací důvod. Úvaha obviněného o tom, že soud neměl vyslýchat zpracovatele odborných vyjádření jako svědky, odporuje podle státního zástupce §105 tr. ř. Odborné vyjádření zpravidla nezpracovává znalec, i když to není vyloučeno, nemá však postavení znalce, i kdyby byl zapsán v seznamu znalců. Pokud má tedy uvést nezbytné vysvětlení k obsahu odborného vyjádření, nečiní tak jako znalec ale jako svědek sui generis. Pokud jde o výslechy sociálních pracovnic, jimiž měly být nahrazeny výslechy dětí, neopíral se soud podle státního zástupce o žádné zprostředkované údaje o tvrzení dětí obviněného, byť se ve výpovědích těchto svědkyň objevily.
K obviněným prezentovanému výkladu pojmu „obvyklý účel“ státní zástupce uvádí, že tento je neobhajitelný. Potravina je škodlivá vždy, obsahuje-li příměs, jež není její akceptovanou součástí a která v daném případě dokonce má bránit konzumaci předmětné látky tím, že je pro organizmus škodlivá. Míra spotřeby takové potraviny ve vztahu ke vzniku negativních projevů na lidský organismus ani reálné poškození zdraví konzumenta takové potraviny přitom není rozhodující, nejde-li o kvalifikované skutkové podstaty §193 odst. 2 tr. zák. nebo §156 odst. 2 písm. d), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku. Lichá je podle státního zástupce i námitka, že zajištěné lihoviny nebyly potravinou, vyjma množství, které bylo v balení určeném k prodeji v obchodě. S ohledem na zajištěný obalový materiál je totiž zřejmé, že i zbývající lihoviny byly určené k lahvování a další distribuci. Obviněný ani nenabídl vysvětlení, k čemu by byly určeny, a nebylo zjištěno, že by se zabýval jakoukoli činností, k níž je taková látka potřebná.
Dovolatel má podle obviněného pravdu v tom, že odvolací soud opomněl vyložit, v čem je pro obviněného aplikace trestního zákoníku příznivější. Dikce „v rozporu s právním předpisem“ podle státního zástupce představuje zúžení rozsahu, v němž je možné v takovýchto případech zákon aplikovat. Trestní zákoník navíc stanoví širší škálu sankcí než dřívější ustanovení trestního zákona.
Závěrem navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z výše naznačeného výkladu je patrné, že větší část námitek obsažených v dovolání uplatněnému zákonnému důvodu neodpovídá. Obviněný jimi napadá proces dokazování a hodnocení důkazů, procesní charakter má také námitka údajného rozšíření skutku odvolacím soudem. Nad rámec dovolacího řízení je třeba v případě posledně jmenované námitky dát za pravdu státnímu zástupci. Je zřejmé, že odvolací soud oproti závěru soudu prvního stupně popis skutkových okolností ve výroku zúžil. Co se týká porušení zákona č. 110/1997 Sb., tuto okolnost nalézací soud neuváděl, protože pro jím zvolenou právní kvalifikaci nebyla významná, to však neznamená, že před rozhodnutím odvolacího soudu neexistovala, resp. nebyla zjištěna, neboť už z popisu jednání obviněného v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé porušení výše citovaného předpisu, ač zde není výslovně vyjádřeno, vyplývá totiž ze samotného charakteru popsaného jednání. Jejím včleněním do popisu skutkových okolností tak k žádnému nepřípustnému rozšiřování nemůže dojít. Zásada totožnosti skutku navíc ani rozšíření jeho popisu nebrání, je-li zřejmé, že se stále jedná o tentýž skutek, tedy je-li tu alespoň částečná shoda v jednání nebo v následku.
Tuto námitku pak obviněný spojil se svou argumentací proti kvalifikaci jeho jednání odvolacím soudem, přičemž tuto již je třeba podřadit dovolacímu důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska posouzení, která právní úprava je pro obviněného příznivější, je však irelevantní, zda je nová právní úprava totožná, či zda jako v tomto případě obsahuje další znaky, čímž zužuje výčet jednání, kterými v praxi může být naplněna. Vždy se totiž posuzuje pouze konkrétní skutek a jeho trestnost podle právní úpravy účinné v době jeho spáchání a právní úpravy pozdější jako celku. Přitom není vyloučeno, aby na jednání dopadaly ve starší a novější právní úpravě dokonce zcela odlišné skutkové podstaty, které chrání každá jiný objekt. Z tohoto hlediska je zřejmé, že znak „v rozporu s jiným právním předpisem“ byl jednáním obviněného naplněn a v tomto směru netrpí napadené rozhodnutí vadou. Je ovšem pravda, že odvolací soud svůj závěr o tom, která právní úprava je pro obviněného příznivější, nijak nezdůvodnil.
Právní kvalifikace však nepřiléhá v napadeném rozsudku vyjádřeným skutkovým okolnostem z jiného důvodu, který obviněný také vytýká, a sice proto, že zde není nijak vyjádřena subjektivní stránka, resp. úmysl. Nelze se ztotožnit s názorem státního zástupce, že subjektivní stránka v tomto případě z popisu skutkových okolností zřetelně vyplývá. Naopak, Nejvyšší soud je toho názoru, že Krajský soud v Ostravě neobjasnil tuto okolnost dostatečně ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Úmyslné jednání totiž vyplývalo z popisu skutkových okolností rozsudku soudu prvního stupně, který však na rozdíl od soudu odvolacího dospěl k závěru, že obviněný předmětné lihoviny vyráběl, z čehož bylo možno dovodit, že byl s jejich nebezpečností pro lidské zdraví minimálně srozuměn (v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně popsal způsob výroby tak, že za užití směsného přístroje na výrobu lihu a odstraněním denaturační směsi vyrobil určité množ alkoholu). Tuto část jednání však odvolací soud z popisu skutkových okolností vypustil a z pouhého přechovávání lihovin, u kterých nebylo zjištěno, jak se k obviněnému dostaly, těžko lze dovodit jeho vědomost o jejich zdravotní závadnosti. Z tohoto důvodu tedy nemohlo napadené rozhodnutí obstát. Z jeho odůvodnění není ani zřejmé, proč odvolací soud, jestliže byl toho názoru, že výroba předmětných lihovin nebyla obviněnému prokázána, nedoplnil sám dokazování nebo napadený rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a nevrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Vzniklou situaci pak, jak se zdá, řešil tím, že část žalovaného jednání vypustil, přehlédl však, že tím ztrácí oporu také závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu.
Další námitka odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu se pak týká znaku „k obvyklému účelu“. Je ovšem zřejmé, že tato námitka vyplývá z nepochopení logiky dané skutkové podstaty. Ta počítá s výrobou, opatřením nebo držením na prodej „potravin“ nebo „jiných předmětů“, přičemž obecně „požití“ se váže k potravinám, zatímco „užití k obvyklému účelu“ k jiným předmětům. Pojem „požití“ pak v žádném případě nelze zužovat tak, aby byl vykládán s přihlédnutím k průměrné konzumaci dané potraviny v populaci. Naopak podle názoru Nejvyššího soudu je třeba počítat s tím, že spotřebitelé přistupují ke konzumaci různým způsobem, přičemž nelze z tohoto důvodu omezovat ochranu zdraví některých z nich.
Tvrzení obviněného, že lihoviny nebyly potravinou, pak napadá skutkové závěry soudů a tudíž dovolacímu důvodu neodpovídá. Nicméně nad rámec dovolacího řízení se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěrem soudů, že lihoviny byly určeny k prodeji jako konzumní. Fakt, že větší část z nich se nacházela v neoznačených barelech, svědčí pouze o tom, že je ještě obviněný nestihl rozlít do lahví, neboť obalový materiál byl rovněž zajištěn. A jak správně uvádí státní zástupce, obviněný ani nenabízí vysvětlení, k jakému účelu by lihoviny měl mít. Obviněný přitom namítá, že lihoviny nejsou ve výroku (ve skutkové větě) jako potravina výslovně označeny. To však není chybou, neboť „potravina“ je zde zákonný termín, který je naplněn okolnostmi ve skutkové větě vyjádřenými. Z těch přitom zřetelně plyne závěr soudů, že obviněný předmětné lihoviny přechovával jako potraviny. Jedná se o zvláštní případ, kdy by totožná látka za jiných okolností mohla být chápána jako technická kapalina, nicméně ve spojitosti s účelem, pro který byla přechovávána, je nutné ji v tomto případě pokládat za potravinu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z naznačeného výkladu je zřejmé, jak správně uvedl státní zástupce, že námitky obviněného týkající se výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ani jednomu z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného J. A. je opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě opětovně projedná tuto trestní věc, zejména doplní dokazování ohledně subjektivní stránky, případně také jednání obviněného. Následně ve věci znovu rozhodne, přičemž ve výroku rozsudku uvede i skutkové okolnosti vyjadřující subjektivní stránku a v odůvodnění vysvětlí, na základě jakých důkazů a úvah k těmto zjištěním došel. Pakliže dojde k závěru, že nová právní úprava je pro obviněného příznivější, zdůvodní, proč tomu tak je. Je přitom povinen postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.). K tomu je možno dodat, že doplnění skutkových okolností tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již soudem prvního stupně, popř. i soudem druhého stupně v řízení předcházejícím řízení o mimořádném prostředku, není porušením tohoto zákazu (srov. přiměřeně č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch