ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.577.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 577/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. září 2003 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného M. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 4 To 11/03, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 4 T 9/99, byl obviněný M. F., společně s obviněnými M. H., J. D. a Z. Š., uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tak, že:
a) dne 3. 7. 1998 v 03:13 hod. v K. v ul. Č. l. č. 116 po vypáčení vstupních dveří vnikli do prodejny N. M.E.N. majitele A. R. odkud odcizili 19 kusů motorových a elektrických pil zn. Partner a Jonsered v celkové hodnotě 188.948,52 Kč a na zařízení způsobili škodu ve výši 260,- Kč,
b) v době od 17:30 hod. dne 27. 7. 1998 do 7:00 hod. dne 28. 7. 1998 v P. u M. L., n. S. č. 55, okr. T., po vypáčení vchodových dveří nezjištěným předmětem vnikli do prodejny L. majitelky B. P. a odtud odcizili 389 kusů džín HIS, 37 kusů mikin EMU, 253 kusů trik EMU, 4 kusy polokošil EMU, 68 roláků EMU, 19 kusů trik HIS a 2 kusy mikin HIS v celkové hodnotě 381.303,- Kč a na zařízení prodejny způsobili škodu v celkové výši 1.066,- Kč,
c) v době od 18:10 hod. dne 5. 8. 1998 do 8:45 hod. dne 6. 8. 1998 v R. n. K. v K. ulici č. 44 násilím vnikli do prodejny M. majitele Ing. J. A. tím způsobem, že nezjištěným předmětem vypáčili dvě cylindrické vložky FAB s bezpečnostními štítky u vstupních dveří prodejny a odtud odcizili 45 kusů fotoaparátů, 3 objektivy, 2 blesky, 8 dalekohledů, 2.123 kusů filmů různých značek, videorekordér zn. Sony a 240 baterií Duracel, vše v celkové hodnotě 510.914,- Kč, a poškozením zámků způsobili škodu ve výši 561,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §247 odst. 3 tr. zák ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 3 T 1069/95, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody, která byla způsobena tímto trestným činem.
Obvinění H. a Š. byli tímto rozsudkem uznáni vinnými ještě z další majetkové trestné činnosti.
Proti výše uvedenému rozsudku podali obvinění J. D., M. H. a Z. Š. odvolání. Ve vztahu k obviněnému F. nabyl rozsudek právní moci dnem 15. 11. 2002.
Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 4 To 11/03, zrušil podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. z důvodu §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu u obviněného J. D. v celém rozsahu, u obviněných M. H. a Z. Š. ve výroku o vině skutkem uvedeným pod bodem 1)a-c a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc, pokud se týká těchto tří obviněných, v rozsahu zrušení vrátil Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za trestné činy zrušením nedotčené uložil obviněným H. a Š. přiměřené tresty.
Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, pokud jím byl zrušen výrok o vině pod bodem 1)a-c ohledně obviněných D., H. a Š., a poté byla věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného M. F. dovolání. Své dovolání opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. k), tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V odůvodnění dovolání poukazuje na to, že odvolací soud ve svém rozsudku několikrát konstatuje, že zrušeným výrokem o vině z rozsudku nalézacího soudu byl uznán vinným též obviněný M. F., přičemž v době rozhodování odvolacího soudu ve vztahu k tomuto obviněnému již rozsudek prvního stupně nabyl právní moci. Odvolací soud se však již nezabýval otázkou, jaké důsledky mají jím zjištěné vady v procesu dokazování a v rozhodnutí nalézacího soudu ohledně bodu 1)a-c výroku o vině na správnost odsuzujícího výroku rozsudku ve vztahu k obviněnému F., který nebyl uznán vinným žádným dalším jednáním než právě tím, které je popsáno v této části výroku o vině. Vrchní soud přitom konstatuje, že odvolací soud vycházel při rozhodování z nepoužitelných důkazů, a že závěr o vině v rozsudku soudu prvního stupně stojí na jediném důkazu, a to záznamech o telekomunikačním provozu, které však nelze považovat za spolehlivý podklad rozhodnutí. Uvedená vada se však bezesporu týká výroku o vině tímto skutkem u všech čtyř obviněných, kteří se trestného činu měli dopustit jako spolupachatelé.
Nejvyšší státní zástupkyně dále konstatuje, že ustanovení §261 tr. ř. stanoví, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného také dalšímu spoluobžalovanému, rozhodne odvolací soud vždy též v jeho prospěch. Jde o zakotvení zásady beneficium cohaesionis, která je průlomem do právní moci rozsudku, a plyne z ní povinnost odvolacího soudu zrušit ohledně obviněného, jemuž tato zásada svědčí, i takové rozhodnutí, které již mezitím nabylo právní moci. Odvolací soud měl tedy podle této zásady postupovat obligatorně, třebaže obviněný F. proti odsuzujícímu rozsudku nepodal odvolání, a vyslovit zrušení odsuzujícího rozsudku u tohoto obviněného, a poté i jeho věc přikázat soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Takový výrok však v napadeném rozsudku vrchního soudu chybí. Napadené rozhodnutí tedy trpí vadou předpokládanou v ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a podle názoru nejvyšší státní zástupkyně je možné tuto vadu odstranit cestou dovolání.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. r) tr. ř. podle §265l odst. 2 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v napadeném rozsudku doplnil výrok, jímž se podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a §261 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 4 T 9/99, ve výroku o vině pod bodem 1)a-c rovněž ohledně obviněného M. F. a podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc obviněného M. F. vrací Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pro případ, že by Nejvyšší soud zamýšlel učinit jiné rozhodnutí, souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil prostřednictvím svého obhájce i obviněný M. F.
Nejvyšší soud musel především řešit otázku, zda za procesní situace, která je popsána výše, je dovolání přípustné. Podle §265a tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Zákon dovolání nepřipouští např. v případech uvedených v §265a odst. 3 (dovolání v neprospěch obviněného), ale rovněž v případech, jestli je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je uvedeno v §265a odst. 1, 2 nebo v případě, že obviněný zemřel, kdy je vyloučeno podání dovolání v jeho neprospěch. Která rozhodnutí lze považovat za „rozhodnutí ve věci samé“, taxativně vymezuje odst. 2 §265a. V samotném dovolání nebyla specifikována otázka, na základě čeho dovolatelka považuje dovolání ve prospěch obviněného F. za přípustné. Ze zákona však plyne, že by buď muselo jít o rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popř. ochranné opatření, nebo upuštěno od potrestání /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./, anebo dovolatelka považovala rozhodnutí vrchního soudu za rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně /§265a odst. 2 písm. h) tr. ř./. Je nepochybné, že rozsudek Vrchního soudu v Praze je sice rozsudek soudu druhého stupně, ale není rozsudkem ve věci samé ohledně obviněného F. Takový charakter má pouze ve vztahu k obviněným H. a Š., a to v té části, ve které jim při nezměněném výroku o vině dalšími trestnými činy byly vrchním soudem uloženy přiměřené tresty. Ve zrušující části vzhledem k tomu, že současně věc byla vrácena k novému projednání, a právě tuto část dovolání napadá, se nejedná o rozhodnutí ve věci samé ani ve vztahu k odvolatelům.
Jak je již výše uvedeno, Nejvyšší soud zvažoval i otázku, zda na základě jisté analogie, která je v procesním právu přípustná, by ve vztahu k obviněnému F. nemělo být považováno rozhodnutí vrchního soudu za rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku. Vycházel z faktu, že postup podle §261 tr. ř., pokud jsou pro takový postup splněny podmínky, je v řízení před odvolacím soudem obligatorní. Jinými slovy, bylo povinností vrchního soudu zabývat se i otázkou, zda důvody, které vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí u obviněných H., D. a Š., neprospívají i čtvrtému spoluobviněnému, tj. obviněnému F. a případně zrušit i v této části rozsudek soudu prvního stupně. Z obsahu rozsudku vrchního soudu plyne, že se touto otázku nezabýval, protože se s ní v rozsudku nijak nevypořádal. I když některé aspekty této procesní situace (opomenutí aplikovat beneficium cohaesionis), jako např. jistý přesah přezkumné povinnosti v odvolacím řízení s ohledem na tento institut, by pro takový výklad svědčily, dospěl senát Nejvyššího soudu k závěru, že s ohledem na charakter dovolání je použití analogie vyloučeno. Vychází přitom z názoru, že dovolání není koncipováno jako univerzální opravný prostředek, zákonodárce přesně vymezil, ve kterých případech je dovolání přípustné, přesně vymezil oprávněné osoby a dovolání koncipoval tak, že jejich oprávnění podat dovolání je vyvážené a musí mít stejnou možnost jej za srovnatelných podmínek podat. V procesní situaci, ve které přichází v úvahu podání dovolání ve prospěch obviněného, musí mít tuto možnost nejen státní zástupce, ale i obviněný samotný. Tedy jak strana žalovaná, tak strana žalující musí mít přístup k Nejvyššímu soudu za stejných podmínek. V případě, který je projednáván, by však měl oprávnění, i když pouze ve prospěch obviněného, podat dovolání pouze nejvyšší státní zástupce. Obviněný, jehož by se opomenutí aplikace beneficium cohaesionis bezprostředně dotýkalo, by takové oprávnění neměl, protože rozhodnutí soudu druhého stupně mu není doručováno, a až od jeho doručení počíná běžet lhůta k podání dovolání. I z toho je zřejmé, že zákonodárce vycházel z předpokladu, že dovolání může podat pouze obviněný, který podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, resp. v jehož věci proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce (resp. jiná oprávněná osoba) a z koncepce dovolání plyne, že pouze ve věci takového obviněného, disponujícího právem podat dovolání, může podat dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Jinými slovy, pouze za předpokladu, že obviněný byl stranou odvolacího řízení, může podat dovolání nebo může být v jeho prospěch či neprospěch podáno dovolání nejvyšším státním zástupcem.
Tyto úvahy vedly Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti dovolání v projednávaném případě. I když se tedy ztotožňuje s argumentací nejvyšší státní zástupkyně v dovolání o povinnosti odvolacího soudu postupovat podle §261 tr. ř. ve vztahu k obviněnému F., a s tím, že takový postup je obligatorní, nelze tuto vadu odstranit v dovolacím řízení. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu toto pochybení lze napravit pouze cestou stížnosti pro porušení zákona, kterou lze podat ve prospěch obviněného, přičemž ustanovení §266a tr. ř. nemůže být překážkou k takovému postupu vzhledem k tomu, že dovolání v této věci nebylo přípustné, a tedy zrušení rozhodnutí se cestou dovolání nešlo domáhat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman