ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.60.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 60/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. ledna 2003 o dovolání obviněného V. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2002, sp. zn. 7 To 131/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 10/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se d o v o l á n í obviněného V. P.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný V. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 7 To 131/02, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002, č. j. 56 T 10/2002 – 256.
Dovolání podal s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že neměla být vyslovena jeho vina pokusem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., když mu byl současně vzhledem k okolnostem případu uložen trest odnětí svobody za použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Podle názoru dovolatele odvolací soud neměl konstatovat pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí zjištěnou nesprávnost aplikace §40 odst. 1 tr. zák., ale za této situace měl dát do souladu výrok o uloženém trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby s výrokem o vině tak, že jej měl uznat vinným jenom trestným činem podle §219 odst. 1 tr. zák. V takovém případě mohl uložit popřípadě stejný trest, aniž by porušil zákaz reformace in peius. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o vině a trestu a buď věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo ve věci sám rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dle tohoto dovolacího důvodu lze v dovolání namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku, který byl zjištěn soudem. To znamená, lze namítat, že zjištěný skutek byl v rozporu se zákonem posouzen jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo, anebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Lze tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňovat právní námitky, vážící se ke skutkovému stavu zjištěnému soudem.
V posuzované věci obviněný v dovolání formálně uplatnil dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve skutečnosti své dovolání založil na námitkách, které obsahově tento zákonný důvod dovolání nenaplňují.
Obviněný sice namítá, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy dle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a že mělo být posouzeno jen jako pokus tohoto trestného činu podle prvního odstavce citovaného zákonného ustanovení, ovšem tyto výhrady k právnímu posouzení skutku neopírá o nějaké vady v právním posouzení formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu či o vady v posouzení materiálních podmínek vyšší trestnosti činu (§88 odst. 1 tr. zák.). Obviněný tak ve skutečnosti neuplatňuje žádné námitky právní povahy ohledně kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm.h) tr. zák.
Důvody dovolání obviněný spatřuje výlučně v údajně nesprávném procesním postupu odvolacího soudu. Podle dovolatele odvolací soud chybně aplikoval zásadu zákazu reformace in peius, když nenapravil pochybení soudu prvního stupně při ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby příslušným zmírněním právní kvalifikace činu. Obviněný poukazuje na to, že soud prvního stupně aplikoval ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. z důvodů okolností případu a současně učinil závěr, že jsou dány okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Obviněný se tak domáhá toho, aby pochybení soudu prvního stupně spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. bylo napraveno tím, že jinak správná právní kvalifikace skutku bude nahrazena právní kvalifikací jinou, odpovídající zvolenému postupu při ukládání trestu.
Bez ohledu na to, že v podaném dovolání obsažený výklad aplikace zásady zákazu reformace in peius neodpovídá znění ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., tak z hlediska řízení o dovolání je podstatné to, že pod uplatněný důvod dovolání nelze podřadit případné procesní pochybení odvolacího soudu při aplikaci zákazu reformace in peius.
Je zřejmé, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných, než zákonných důvodů. Jak bylo výše již uvedeno, nesprávnost vlastního právního posouzení skutku není obsahem dovolacích námitek.
Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík