ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.712.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 712/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. 9. 2017 dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 55 To 579/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 121/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 1 T 121/2015, byl obviněný J. T. uznán vinným ad 1) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a ad 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 T 214/2014, byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 T 214/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost pak nutno uvést, že citovaným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně spoluobviněného J. I.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. T. dopustil trestné činnosti tím, že
,,1) v přesně nezjištěné době v březnu nebo dubnu 2014 na různých místech ve F. v okrese L. a jinde neoprávněně bez příslušného povolení ministerstva zdravotnictví podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, prodal metamfetamin (pervitin) spoluobžalovanému J. I., v množství nejméně 5 g za finanční částku 5 000 Kč, s vědomím, že metamfetamin náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků,
2) v přesně nezjištěné době od měsíce dubna až do měsíce srpna roku 2014 ve F. v okrese L. oslovil spoluobžalovaného J. I., zda by pro něho nechtěl vyrábět metamfetamin (pervitin), s vědomím, že metamfetamin náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, s tím, že mu slíbil, že všechno pro výrobu zařídí a nakoupí a za tímto účelem spoluobžalovanému J. I. opatřil zejména varné sklo, destilační baňky, teploměr, indikátorové papírky pH, chemikálie – toluen, červený fosfor, kyselinu o-fosforečnou, jód a kyselinu chlorovodíkovou a věci koupil v prodejně Verkon, s. r. o., společnost pro vaši laboratoř v P. a prodejnách Bauhaus a Globus v L. a předal je spoluobžalovanému J. I., kterému pro účely výroby pervitinu sehnal dům v A. v. J. H. v okrese J. n. N., za který mu zaplatil zálohu ve výši 10 000 Kč a platil nájem ve výši 7 000 Kč měsíčně a následně mu nejméně v šesti případech opatřil lék Cirrus s obsahem pseudoefedrinu vždy v množství 0,5 kg, celkem tedy nejméně 3 kg, ze kterých spoluobžalovaný J. I. extrahoval pseudoefedrin, a dále spoluobžalovanému J. I. opatřoval věci potřebné k výrobě metamfetaminu, a to jód, červený fosfor, kyselinu ortofosforečnou, skleněný trychtýř, teploměry a skleněnou baňku, a za využití všech popsaných věcí spoluobžalovaný J. I. neoprávněně bez příslušného povolení ministerstva zdravotnictví podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků vyrobil metamfetamin (pervitin) v množství nejméně 640 g s tím, že 540 g metamfetaminu předal obžalovanému J. T. a 100 g metamefetaminu si ponechal jako odměnu za jeho výrobu“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný J. T., tak spoluobviněný J. I. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 55 To 579/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného J. T. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal (při nezměněných skutkových zjištěních) vinným ad 1), 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, dost. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 T 214/2014, byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 T 214/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost pak lze uvést, že rozsudkem odvolacího soudu došlo ve smyslu §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. též k zrušení napadeného rozsudku ve výroku o trestu ohledně spoluobviněného J. I. a následnému novému rozhodnutí ve věci. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že procesní pochybení a další nedostatky soudů při dokazování v dané věci jednoznačně ovlivnily právní posouzení skutku. V této souvislosti pak ve stručnosti poukázal na dosavadní průběh odvolacího řízení, a to zejména na argumentaci odvolacího soudu stran zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování o výslech jednotlivých svědků. S těmito důkazními návrhy se odvolací soud dle názoru obviněného vypořádal pouze formalisticky, přičemž s takovým postupem nelze souhlasit. Jednalo se totiž o důkazy, kterými měla být prokázána souvislost s právním posouzením obou stíhaných skutků, zejména pak skutku popsaného bod bodem 1), jehož spáchání obviněný odmítá. Obviněný nadto zdůraznil, že soudy obou stupňů dovodily jeho vinu ve vztahu k trestné činnosti pod bodem 1) pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi spoluobviněného J. I. Závěrem pak obviněný poukázal, že nebyl proveden žádný důkaz toho, že by se výroby drogy účastnil jako spolupachatel, neboť přisuzované jednání nebylo úmyslným společným jednáním obviněného a spoluobviněného J. I.
6. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 55 To 579/2016, v části týkající se obviněného J. T., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. K dovolání obviněného J. T. zaslala státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 508/2017 ze dne 25. 5. 2017), v němž Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
14. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
15. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
16. Nejvyšší soud dále v obecné rovině konstatuje, že námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů není rovněž svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“) vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
17. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
18. Přestože obviněný námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu ve svém dovolání výslovně neuplatnil, při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o tzv. opomenuté důkazy ani o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
19. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že pokud obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho vina ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkových zjištění vztahujících se k nedovolené výrobě a prodeji pervitinu ze strany obviněného je naopak možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 557 verte - 558 verte), přičemž s těmito skutkovými závěry se v rámci svého přezkumu plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 617 verte - 618 verte) a na tomto místě také Nejvyšší soud. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně na základě řádně provedených důkazů, a to zejména výpovědi spoluobviněného J. I., svědeckých výpovědí R. B., M. M., listinných důkazů v podobě protokolů o provedení domovní prohlídky, dokladů o nákupu prostředků k výrobě pervitinu, odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný J. T. prodal spoluobviněnému J. I. psychotropní látku, a poté se společně s tímto podílel na zajištění její další výroby. Námitka obviněného, že jeho vina byla dovozena pouze na základě osamocené výpovědi spoluobviněného J. I. tak nemohla vůbec obstát. Nadto lze poukázat, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích věnovaly i otázce věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž tyto hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu, zabývaly i rozpory a příčinami nejasností v těchto výpovědích, a poté dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného J. T., ale vycházely právě z výpovědi spoluobviněného J. I., jež měla podporu i v dalších ve věci provedených důkazech. Je tak evidentní, že argumentace obviněného je v tomto směru ryze účelová, neboť soudy obou stupňů náležitě rozebraly jednotlivé svědecké výpovědi z hlediska jejich věrohodnosti i návaznosti na ostatní provedené důkazy a takový postup pak plně odpovídá dikci §2 odst. 6 tr. ř.
20. Nejvyšší soud dále konstatuje, že odvolací soud se náležitě zabýval i všemi důkazními návrhy obviněného, avšak v tomto směru dospěl důvodně k závěru, že tyto navrhované důkazy jsou pro rozhodnutí v dané trestní věci nadbytečné, neboť jejich provedením by nemohlo být dosaženo žádné podstatné změny skutkového stavu, nebo že se jednalo o důkazy, jež neměly souvislost s projednávanou trestnou činností. V tomto ohledu pak lze v podrobnostech odkázat na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu (č. l. 618), jenž se vyjádřil k nadbytečnosti důkazních návrhů na výslech svědků R. B., M. M., T. P., J. K. a O. J., a poté i k navrhovanému výslechu svědkyně M. H., jenž neměl relevantní souvislost s předmětem řízení. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že důkazní materiál, z něhož soud prvního stupně vycházel, lze označit za dostatečný pro rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností, a soud prvního stupně při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů postupoval plně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že za situace, kdy odvolací soud ve svém rozhodnutí tímto způsobem řádně vysvětlil neprovedení obviněným navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost a nesouvislost s předmětem řízení, nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
21. Pokud jde konečně o (skutkově koncipovanou) námitku obviněného, že u jeho jednání nebylo prokázáno spolupachatelství, Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným úmyslným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá osoba odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329-331).
22. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných zejména v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (č. l. 558 verte, 618 verte - 619), poskytuje dostatečný podklad k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Odvolací soud se přitom ve svém rozsudku výslovně zabýval i postavením a rolí jednotlivých obviněných na přisuzované trestné činnosti, přičemž poukázal, že obviněný J. T. nejprve oslovil spoluobviněného J. I., zda by pro něj pervitin nevyráběl, společně pak vybírali prostředky k výrobě pervitinu, obviněný navštěvoval nemovitost, kde se pervitin vyráběl, přičemž sjednal pronájem této nemovitosti a poté si pro pervitin přijížděl. Na základě těchto skutečností tak odvolací soud důvodně dospěl k závěru, že byť se obviněný J. T. sám osobně na přímé výrobě psychotropní látky nepodílel, svým jednáním se podílel na zajištění výroby a následném odběru pervitinu, a toto jeho jednání tedy představovalo minimálně článek řetězu společných činností k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tak zcela bez pochyb naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nadto uvádí, že pro právní posouzení trestní odpovědnosti obviněných ani není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel. Spolupachatelství totiž není žádnou zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu nebo účastenství), neboť nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona, a proto není nutné, aby ve výroku o vině bylo u spolupachatelů citováno ustanovení §23 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002).
23. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplnila i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. T. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu