ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.738.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 738/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Alexandra Sotoláře dovolání, které podal obviněný M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 56/2003-95 ze dne 6. 3. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 34/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se v celém rozsahu zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 56/2003-95 ze dne 6. 3. 2003 a současně se z podnětu dovolání obviněného M. Ch. ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu a ohledně obviněných J. Č. a F. Ch. podle §265k odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 trestního řádu zrušuje rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T 34/2002-74 ze dne 9. 1. 2003 ve vztahu ke všem obviněným ve výroku o vině skutkem pod bodem 2. kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, ve vztahu k obviněnému M. Ch. ve výroku o souhrnném trestu za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona z tohoto rozsudku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 2 T 26/2002-46 ze dne 28. 5. 2002, ve vztahu k obviněným J. Č. a F. Ch. ve výrocích o trestech jim uloženým tímto rozsudkem a ve vztahu ke všem obviněným ve výroku o náhradě škody.
Jinak zůstává rozsudek Okresního soudu v Kolíně nedotčen.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení Krajského soudu v Praze a na zrušenou část rozsudku Okresního soudu v Kolíně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 trestního řádu se znovu r o z h o d u j e tak, že obviněný F. Ch. se za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 a 3 trestního zákona z výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T 34/2002-74 ze dne 9. 1. 2003 o d s u z u j e podle §213 odst. 3 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.
Podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se obviněný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §265m odst. 1 trestního řádu a §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a v článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. se trestní stíhání obviněných M. Ch., F. Ch. a J. Č. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jehož se podle obžaloby státního zástupce dopustili tím, že společně ve dnech 14. a 15. 9. 2001 ve Ch. ulici č. 471 v P. odcizili z nezajištěného volně přístupného objektu V. ú. k. p. a s., a. s., P., toho času v konkurzu, třináct dvoutrubicových a dvacetšest čtyřtrubicových zářivkových osvětlovacích těles v celkové hodnotě 16.900,- Kč, z a s t a v u j e .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T 34/2002-74 ze dne 9. 1. 2003 byl obviněný M. Ch. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí z tohoto rozsudku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně. Vedle toho mu byl za trestný čin krádeže z tohoto rozsudku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 2 T 26/2002-46 ze dne 28. 5. 2002 jako další samostatný trest uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců nepodmíněně a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Pro výkon obou uložených trestů odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl postupem podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 2 T 26/2002-46 ze dne 28. 5. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. Ch. uvedených trestných činů dopustil tím, že
1. sám dne 4. 7. 2002 kolem 13:30 hod. řídil osobní automobil zn. Ford Sierra, SPZ AEM 80-59, a to z V. Ch. do P., přestože rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. j. 1 T 233/2000-58 ze dne 22. 6. 2000, který nabyl téhož dne právní moci, mu byl za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků,
2. společně s J. Č. a F. Ch. po předchozí domluvě ve dnech 14. a 15. 9. 2001 v P. ve Ch. ulici č. 471 odcizili z nezajištěného volně přístupného objektu V. ú. k. p. a s., a. s., P., t. č. v konkurzu, třináct dvoutrubicových a dvacetšest čtyřtrubicových zářivkových osvětlovacích těles v celkové hodnotě 16.900,- Kč.
Stejným rozsudkem byli za spolupachatelství na uvedeném trestném činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kolíně odsouzeni též obvinění J. Č. a F. Ch., otec a bratr obviněného M. Ch. Obviněný F. Ch. byl současně uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 a 3 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl obviněný F. Ch. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců a obviněný J. Č. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin.
Práva podat proti tomuto rozsudku řádný opravný prostředek využil pouze obviněný M. Ch. Z podnětu jeho odvolání přezkoumal tento rozsudek a řízení mu předcházející Krajský soud v Praze a svým usnesením č. j. 11 To 56/2003-95 ze dne 6. 3. 2003 jeho odvolání podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obhájci obviněného M. Ch. dne 26. 3. 2003, Okresnímu státnímu zastupitelství v Kolíně dne 10. 4. 2003 a obviněnému M. Ch. dne 11. 4. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný M. Ch. prostřednictvím svého obhájce dne 26. 5. 2003 dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že soudy obou stupňů jej nesprávně uznaly vinným skutkem pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kolíně kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a odsoudily jej za tento čin, ačkoliv pro něj již byl předtím postižen přestupkovou komisí Městského úřadu v P. a byl mu za něj uložen trest v podobě pokuty ve výši 500,- Kč. Obviněný proto vyslovil přesvědčení, že proti němu bylo v posuzované trestní věci vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu nepřípustné. V doplňku svého dovolání, zpracovaném na výzvu soudu prvního stupně po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání, obviněný upřesnil, že v uvedeném pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně, nad rámec toho, odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to s argumentem, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení daného skutku, když jej při velice nízké způsobené škodě kvalifikovaly jako trestný čin krádeže. S ohledem na to obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal mu, aby jeho odvolání znovu projednal a aby o něm nově rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. Ch. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve svém vyjádření předně připomněla, že obviněný doplnil své dovolání na výzvu soudu prvního stupně až po uplynutí zákonné dovolací lhůty a proto k obsahu jeho doplňku není možné přihlížet. V tomto kontextu vyslovila státní zástupkyně přesvědčení, že původně podané dovolání nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 trestního řádu, a proto je na místě odmítnout jej bez projednání postupem podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu. Pro případ, že dovolací soud učiní opačný závěr a shledá podané dovolání po obsahové stránce vyhovujícím požadavkům zákona, poukázala na to, že obviněný první z uplatněných dovolacích důvodů - dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu - pouze tvrdí, nijak blíže ho však neodůvodňuje, zejména pak nijak nespecifikuje v čem konkrétně má spočívat pochybení soudů obou stupňů při právním posouzení skutku kvalifikovaného jako trestný čin krádeže. Co se pak týče druhého dovolacího důvodu ? dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu - zdůraznila státní zástupkyně, že obviněný již v řízení před soudem prvního a druhého stupně namítal nepřípustnost svého trestního stíhání pro krádež předmětných zářivkových osvětlovacích těles s argumentem, že za toto jednání už byl postižen v rámci přestupkového řízení, avšak soudy obou stupňů shledaly tuto jeho námitku právně irelevantní. Státní zástupkyně se s tímto jejich závěrem plně ztotožnila. Je totiž toho mínění, že pokud byl obviněný postižen v přestupkovém řízení pro jednání, které se následně stalo předmětem trestního stíhání, nebránilo to jeho potrestání za toto jednání v trestním řízení. V této souvislosti poukázala na to, že podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu nelze trestní stíhání proti určité osobě zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno pouze v případě, že dřívější stíhání proti téže osobě pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, přičemž soudem se zde podle názoru státní zástupkyně míní kterýkoliv soud naší soudní soustavy a jiným oprávněným orgánem pouze státní zástupce, nikoliv kterýkoliv ze správních orgánů. Státní zástupkyně s ohledem na to vyslovila přesvědčení, že zásada ne bis in idem, vylučující, aby byl někdo trestně stíhán a postižen pro týž skutek vícekrát, napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena ani za situace, že předtím byl obviněný pro stíhanou krádež již postižen v přestupkovém řízení. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné, případně podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu jako nesplňující náležitosti dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného M. Ch. i trest uložený mu soudem prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo dne 26. 5. 2003, tj. ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). Dovolatel může rozšiřovat i měnit důvody dovolání, ovšem pouze v intencích ustanovení §265e odst. 1 trestního řádu, tedy do uplynutí stanovené dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Ta obviněnému M. Ch. uplynula dne 11. 6. 2003. K jeho následujícím podáním měnícím nebo rozšiřujícím dovolací důvody tedy nelze přihlížet, byť je obviněný předložil prostřednictvím svého obhájce na výzvu soudu prvního stupně.
V dovolání podaném v zákonem stanovené lhůtě dne 26. 5. 2003 obviněný označil za dovolací důvod tu skutečnost, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, ačkoliv to bylo nepřípustné. Tato námitka věcně zcela odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. To, že obviněný na toto ustanovení výslovně nepoukázal, je nepochybně z hlediska §265f odst. 1 trestního řádu formální vadou obsahu tohoto dovolání, nicméně tato sama o sobě neopodstatňuje jeho odmítnutí postupem podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, jak to navrhla nejvyšší státní zástupkyně, neboť z jeho textu je zcela jednoznačně zřejmé, o jaký dovolací důvod jej obviněný opírá. Pokud v něm chybí citace uvedeného zákonného ustanovení, obviněný ji doplnil ve svém podání z 18. 6. 2003. Toto sice bylo podáno až po uplynutí dovolací lhůty, ale citací zákonného ustanovení vymezujícího od počátku uplatňovaný a slovně řádně popsaný dovolací důvod nedošlo ke změně ani k rozšíření dovolacích důvodů, čemuž brání právní úprava obsažená v §265e odst. 1 trestního řádu. To ovšem neznamená, že lze přihlížet k tomuto doplňku dovolání jako k celku. Obviněný v něm totiž také rozšířil namítané vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího o námitku nesprávného hmotně právního posouzení daného skutku a v tomto kontextu odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Vzhledem k tomu, že tento dovolací důvod - jeho slovním vyjádřením ani citací příslušného zákonného ustanovení - v zákonné lhůtě neuplatnil, nebylo možné ve smyslu §265e odst. 1 trestního řádu z jeho hlediska napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející přezkoumat.
Podstatou námitek obviněného M. Ch., spadajících pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, je tvrzení, že za skutek kvalifikovaný rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Praze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona byl již před vynesením těchto rozhodnutí postižen Městským úřadem v P., který jej posoudil jako přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a uložil mu za něj pokutu ve výši 500,- Kč. To podle názoru obviněného bránilo vedení trestního stíhání proti němu pro tentýž skutek v posuzované trestní věci a způsobilo nezákonnost meritorního rozhodnutí soudů obou stupňů.
Takto uplatněná argumentace podaného dovolání spadá podle názoru Nejvyššího soudu pod dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Obviněný M. Ch. totiž tvrdí, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu e) ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu a takto uplatněný dovolací důvod dokládá náležitou právně relevantní argumentací. Jestliže státní zástupkyně tvrdí opak - tedy namítá, že obviněným uplatněná dovolací argumentace nenaplňuje daný dovolací důvod a že právní názory, o které ji opírá, jsou zjevně nesprávné ? nemůže to obstát.
Státní zástupkyně má za to, že postih určitého skutku jako přestupku ve správním řízení nečiní překážku odsouzení jeho pachatele v trestním řízení. Nejvyšší soud se s tímto právním názorem neztotožňuje, byť si je vědom toho, že z něj vycházela dosavadní soudní praxe.
V tomto kontextu považuje Nejvyšší soud za důležité poukázat na následující skutečnosti:
Důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je ta skutečnost, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání implicitně vyplývá též ze zásady ne bis in idem, tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, jejíž porušení v posuzovaném případě namítá obviněný M. Ch. Ve smyslu této zásady totiž není možné obviněného trestně stíhat pro čin, za nějž již byl pravomocně odsouzen či potrestán, jestliže rozhodnutí, na jehož základě se tak stalo, nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod a ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g) a h) trestního řádu a §11a trestního řádu. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy ČR jsou tyto mezinárodní úmluvy v České republice bezprostředně závazné a mají přednost před zákony. Jejich právní síla je tedy stejná jako právní síla ústavních zákonů [§64 odst. 7 a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR]. Navíc §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Prakticky identický je obsah ustanovení §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, který tuto zásadu rozvíjí. Z něho vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Obě tyto normy - a vedle nich i ustanovení §11 odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu a §11a trestního řádu, která nejsou v tomto kontextu aktuální - vyjadřují pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek, tedy již zmíněnou zásadu ne bis in idem.
Soudem ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu se míní každý soud naší soudní soustavy. Jiným oprávněným orgánem je zde toliko státní zástupce, neboť pouze on a soud mohou svým rozhodnutím zastavit trestní stíhání. Mezi tyto orgány tedy nepatří ani správní orgány ani policejní orgány. Správní orgány totiž vůbec nerozhodují v trestním řízení a policejní orgány mohou v tomto řízenou rozhodnout jen o odložení věci podle §159a odst. 1 až 4 trestního řádu, které nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, protože v něm nejde o trestní stíhání.
Každý rozsudek (odsuzující i zprošťující) a každé usnesení o zastavení trestního stíhání se týká určitého obviněného a určitého skutku. Odsouzení určitého obviněného, jeho zproštění obžaloby ani zastavení trestního stíhání proti němu nebrání možnosti stíhat jinou osobu pro spáchání téhož skutku. Stejnou osobu je však možné stíhat znovu pro týž skutek pouze pokud bylo původní rozhodnutí zrušeno v předepsaném řízení. Předepsaným řízením se v tomto kontextu rozumí řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o dovolání, obnova řízení, rehabilitační řízení a řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem ČR. Nezákonné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání pro určitý skutek v přípravném řízení může po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. zrušit do dvou měsíců od jeho právní moci také nejvyšší státní zástupce.
Co se rozumí skutkem ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definováno. Určitým specifickým způsobem je upraveno pouze to, co představuje skutek v případě pokračujících trestných činů. Jinak ponechává zákon vymezení tohoto pojmu soudní praxi. Ta vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Po hmotně právní stránce představuje jeden skutek i souhrn dílčích útoků tvořících pokračující jednání, avšak po procesní stránce je každý takový dílčí útok samostatným skutkem (§12 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ve stejném smyslu je v článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod použit pojem čin.
Jestliže z hlediska posouzení toho, zda se jedná o týž skutek (čin), není rozhodující právní kvalifikace takového skutku (činu), nemění na jeho povaze nic to, zda je za výše uvedených okolností - při alespoň částečné shodě v jednání nebo ve způsobeném následku ? po právní stránce posouzen jako trestný čin nebo přestupek. Ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu však zakládá nepřípustnost trestního stíhání pro určitý skutek pouze to, že pro něj již v minulosti bylo vedeno trestní stíhání podle trestního řádu a že to skončilo buď pravomocným usnesením soudu nebo státního zástupce o jeho zastavení anebo pravomocným odsuzujícím nebo zprošťujícím rozsudkem soudu, pochopitelně za předpokladu, že takové rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Z toho lze dovodit, že trestnímu stíhání pro týž skutek (čin) nebrání ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu to, že pro něj byl obviněný postižen v přestupkovém řízení, v němž byl takový skutek (čin) posouzen jako přestupek. Na druhé straně podle §76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích platí, že řízení před příslušným správním orgánem je třeba zastavit, jestliže o posuzovaném skutku již bylo rozhodnuto orgánem činným v trestním řízení (z logiky věci vyplývá, že takovým rozhodnutím není usnesení, jímž byla věc postoupena soudem nebo státním zástupcem správnímu orgánu k projednání daného činu jako přestupku, ani opatření, jímž mu byla státním zástupcem nebo policejním orgánem odevzdána k projednání). Jinými slovy řečeno, zatímco trestnímu stíhání obviněného pro týž skutek nebrání ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu to, že o něm již bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení, a zastavení takového trestního stíhání s ohledem na tuto okolnost za podmínek stanovených §172 odst. 2 písm. b) trestního řádu je toliko fakultativní, postižení téže osoby v přestupkovém řízení je vyloučeno tím, že o témže skutku již bylo meritorně rozhodnuto v trestním řízení. Případnou tvrdost této právní konstrukce se snaží trestní řád zmírnit tím, že v §38 odst. 2 a 3 stanoví povinnost zohlednit při novém odsouzení předchozí potrestání jiným orgánem pro týž skutek, a to buď započítáním již vykonaného trestu do nově uloženého trestu, je-li to možné, nebo přihlédnutím k této skutečnosti při úvaze o nově ukládaném druhu trestu, popřípadě o jeho výměře.
Právě z těchto skutečností vychází dosavadní soudní judikatura. Z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek lze v této souvislosti zmínit především rozhodnutí publikované pod č. 47/1989. Podle něj je třeba k uloženému opatření za přestupek přihlédnout při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry, avšak sama okolnost, že dřívější řízení vedené proti obviněnému skončilo pravomocným rozhodnutím orgánu oprávněného projednávat přestupky, nebrání trestnímu stíhání stejné osoby pro týž skutek.
Toto rozhodnutí, stejně jako všechna ostatní opřená o týž právní názor, nepochybně plně korespondují citovaným ustanovením českých vnitrostátních právních předpisů, tedy §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu a článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod. Podle názoru Nejvyššího soudu však neodpovídají nynějšímu znění §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká republika vázána a které jsou ve smyslu článku 10 Ústavy ČR postaveny na roveň ústavním předpisům a ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy ČR přímo aplikovatelné obecnými soudy.
Již bylo řečeno, že z tohoto hlediska mají zásadní význam Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl uzavřen na půdě Organizace spojených národů dne 19. 12. 1966 a po jeho ratifikaci Českou republikou byl v České republice publikován pod č. 120/1976 Sbírky zákonů. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla uzavřena na půdě Rady Evropy dne 22. 11. 1984 a po její ratifikaci Českou republikou byla v České republice publikována pod č. 209/1992 Sbírky zákonů.
Podle článku 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nelze trestní stíhání zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn. Formulace tohoto ustanovení budí dojem, že se vztahuje nejen na dřívější rozhodnutí soudů tuzemských, ale i rozhodnutí cizozemských soudů, výbor Organizace spojených národů pro lidská práva jej však záhy vyložil ve věci A. P. proti Itálii ze dne 2. listopadu 1987 jednoznačně tak, že se vztahuje pouze na rozhodnutí soudů jednoho a téhož státu a nezakotvuje mezinárodní platnost zásady ne bis in idem.
Článek 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nadepsaný rubrikou \"ne bis in idem\", v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: \"Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu\". Tento překlad však není úplně přesný, neboť ve srovnání s originálem v angličtině a ve francouzštině nepřesně užívá českých termínů trestný čin, trestní řízení, odsouzení a rozsudek. Tím pozměňuje i celkový význam textu citované právní normy.
Podstatné v daném kontextu je především to, že slovo \"delikt\" (ve francouzském znění \"infraction\", v anglickém \"offence\") zaměňuje za slovo \"trestný čin\" (ve francouzském znění \"infraction criminelle\", v anglickém \"criminal offence\"). Usuzovat na to lze nejen z výslovného znění tohoto článku, ale i z jeho srovnání s předchozími články téhož protokolu - s články 2 a 3 - v nichž je užit termín \"criminal offence\" (to v anglické verzi) a termín \"infraction criminelle\" (to ve francouzské verzi), a to v souvislosti s vymezením práva na odvolání v trestních věcech a na odškodnění v případě nezákonného odsouzení. Přitom za směrodatnou je třeba považovat originální verzi v anglickém a francouzském jazyce a v návaznosti na to i skutečnost, že anglickému termínu \"offence\" a francouzskému termínu \"infraction\" v češtině odpovídají termíny trestný čin i přestupek, resp. porušení zákona kvalifikovatelná buď jako přestupek nebo jako trestný čin.
Zásadu ne bis in idem - právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin - ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin - trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin - přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek - trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek - přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit jí, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu pod le Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je podrobně rozebráno níže, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikovatelné správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu.
V tomto kontextu je na místě připomenout, že smluvní strany Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se již v první polovině devadesátých let pokusily vyloučit tak široký dopad zásady ne bis in idem, avšak neuspěly. V zájmu toho, aby docílily omezení jejího dopadu pouze na případy řízení o trestných činech a vyloučily její uplatnění na případy, kdy je týž čin téže osoby předmětem přestupkového i trestního řízení, ať už souběžně nebo postupně, učinily některé z nich (mezi nimi Rakousko, Francie, Německo a Itálie) k článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výhradu, že zákaz dvojího stíhání a potrestání se týká jen řízení o trestných činech podle vnitrostátního práva. Evropský soud pro lidská práva však neuznal tyto výhrady za platné s argumentem, že nesplňují podmínky článku 64 (nyní článku 57) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stalo se tak ve věci G. versus Rakousko (viz rozsudek v této věci ze dne 23. 10. 1995).
Česká republika žádnou takovouto výhradu neučinila. Ústavní záruka v článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod se přesto všechno vztahuje jen na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy a na žádnou z dalších tří výše uvedených alternativ. Tato ústavní úprava je promítnuta do již zmíněných ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g) a h) trestního řádu a §11a trestního řádu. Vedle toho je princip ne bis in idem zaručen, ovšem toliko zákonem, nikoliv ústavou, též pro případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku [a to v §76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích] a pro případy po sobě jdoucích rozhodnutí o přestupcích [rovněž v §76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích]. Oproti tomu o zastavení trestního stíhání pro týž čin téže osoby, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem v přestupkovém řízení, se zmiňují ustanovení §172 odst. 2 písm. b), §223 odst. 2 a §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu toliko jako o fakultativní možnosti.
Přesto všechno nelze říci, že je platná česká právní úprava v rozporu s článkem 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu je totiž zákonnou překážkou trestního stíhání i to, že jeho vedení brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Brání-li tedy právní vymezení principu ne bis in idem v článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i trestnímu stíhání určité osoby, za čin, pro nějž již byla pravomocně postižena v přestupkovém řízení, pak proti ní nelze ani v České republice s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu vést trestní stíhání pro týž čin, dříve než bylo předchozí rozhodnutí přestupkového orgánu ohledně téhož činu zrušeno v předepsaném řízení.
Tento závěr lze učinit zcela jednoznačně. Vyvození jeho praktických dopadů na české vnitrostátní právní poměry však není nijak jednoduché. Praktická aplikace článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není totiž v našich vnitrostátních poměrech prosta určitých problémů.
V souvislosti s řešením dané problematiky je důležité především to, že tento článek ani žádné jiné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nijak blíže nespecifikuje, co je charakteristické pro jednotlivé stíhané činy a jejich právní kvalifikace natolik, že je to odlišuje od jiných činů a dostatečně je z trestněprávního hlediska individualizuje. V praxi proto může za určitých okolností činit problémy vymezení totožnosti činu, pro nějž je citovaným článkem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakázáno vést dvakrát trestní a přestupkové řízení a dvakrát postihnout tutéž osobu. Jde totiž o vymezení toho, kdy ještě jde podle této úmluvy o týž čin a kdy již jde o čin jiný, na nějž nedopadá zásada ne bis in idem. Za této situace lze mít v principu za to, že při řešení tohoto problému v případech řešených českými orgány činnými v trestním řízení a českými správními orgány lze vyjít z české právní konstrukce totožnosti skutku, tedy z toho, co bylo výše řečeno o skutku a o jeho pojetí z procesněprávního hlediska, současně je však nezbytné náležitě zohlednit judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a vyložit daný pojem z hlediska aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Při úvahách o šíři záběru zásady ne bis in idem ve smyslu článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto Nejvyšší soud nemohl opomenout a ani neopomenul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ta předně vychází z toho, že účinek ne bis in idem v uvedeném smyslu je - jak již bylo řečeno - výslovně omezen na jurisdikci téhož státu, současně však připouští, že tento účinek rozhodnutí orgánu cizího státu přiznávají některé jiné právní normy uplatňované v rámci Evropské unie, například článek 50 Charty základních práv a článek 54 Schengenské prováděcí úmluvy. Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát pro tentýž čin se považuje za tak významné, že je nelze derogovat ani v čase mimořádných situací podle článku 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. článek 4 odst. 3 protokolu č. 7).
Jednoznačná a dlouhodobě neměnná je judikatura Evropského soudu pro lidská práva též v tom, že článek 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dopadá jak na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy, tak i na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné správní delikty a výjimečně i disciplinární delikty. V rozhodovací praxi tohoto soudu byly řešeny jak případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku, kdy určitá osoba byla nejdříve odsouzena soudem pro trestný čin a poté postižena správním orgánem pro přestupek (tak tomu bylo například v rozhodnutí ze dne 23. 10. 1995 ve věci G. versus Rakousko, v rozhodnutí ze dne 5. 3. 1998 ve věci M. a A. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2000 ve věci R. T. versus Švýcarsko), tak i případy, kdy tatáž osoba byla v řízeních vedených pro týž čin nejdříve postižena správním orgánem za přestupek a poté odsouzena soudem za trestný čin (tak tomu bylo v případech řešených například v rozhodnutí ze dne 30. 7. 1998 ve věci O. versus Švýcarsko, v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001 ve věci F. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 6. 6. 2001 ve věci S. versus Rakousko). Evropský soud pro lidská práva se tedy nepřiklonil k názoru, že zákaz ne bis in idem je omezen na trestní řízení. Z hlediska uplatnění zásady ne bis in idem současně označil za rozhodující totožnost skutku nikoliv totožnost právní kvalifikace. Pregnantně to vyjádřil zejména v rozhodnutích ve věcech F. versus Rakousko z 29. 5. 2001, S. versus Rakousko z 6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko z 30. 5. 2002, v nichž shodně zdůraznil, že \"znění článku 4 protokolu č. 7 nemluví o ,stejném porušení zákona\' (the same offence), nýbrž o souzení a potrestání ,znovu\' (again) za porušení zákona, pro které již dotyčný byl konečným rozhodnutím osvobozen nebo postižen - zatímco tedy pouhá skutečnost, že jediný čin (single act) představuje více než jedno porušení zákona (offence) není s tímto článkem v rozporu, dvojí souzení nebo potrestání dotyčného za jeden čin nominálně naplňující různá porušení zákona je jeho porušením\".
V souvislosti s aplikací článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má zásadní význam i povaha daného činu. Tento článek nepochybně dopadá na všechny činy naplňující znaky trestného činu a brání dvojímu stíhání a potrestání za ně. Na druhé straně se nevztahuje na všechny méně závažné činy, kvalifikované vnitrostátním právem jako přestupky nebo jiné správní delikty, příp. jako disciplinární delikty. K této okolnosti se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil v několika svých rozhodnutích týkajících se nejen aplikace tohoto článku, ale i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vymezujícího právo na spravedlivý proces v trestních věcech. Pojem trestní věc, trestní řízení, trestný čin a potrestání tu má podle jeho názoru autonomní význam (notions autonomes, notions with autonomous meaning), nezávislý na jeho významu ve vnitrostátním právu. Evropský soud pro lidská práva zde nespoléhá na význam, který tyto pojmy mají v právním řádu státu, o jehož případ jde, ale vykládá je nezávisle na něm v zájmu toho, aby zajistil jednotnou ochranu lidských práv ve všech státech, které ratifikovaly Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto kontextu též připomíná, že článek 4 protokolu č. 7 této úmluvy zaručuje nejen právo nebýt za týž čin dvakrát souzen, ale i právo nebýt za týž čin dvakrát trestán. Přitom za trest označuje i sankce ukládané za přestupky, mimo jiné pokuty a odebrání řidičských průkazů (srov. rozhodnutí ve věcech G. versus Rakousko z 23. 10. 1995, M. a A. versus Rakousko z 5. 3. 1998, O. versus Švýcarsko z 30. 7. 1998, K. a L. versus Slovensko z 2. 9. 1998, T. versus Švýcarsko z 30. 5. 2000, F. versus Rakousko 29. 5. 2001, S. versus Rakousko z 6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko z 30. 5. 2002). Oproti tomu mezi tresty neřadí pořádková opatření (pořádkové pokuty uložené v trestním řízení) a zpravidla ani disciplinární sankce (viz rozhodnutí ve věcech J. versus Slovensko z 18. 3. 2003, G. versus Francie z 9. 9. 1998, D. versus Rakousko z 16. 4. 1998 a M. F. versus Francie z 31. 3. 1993).
Svůj autonomní přístup k definování trestní oblasti odůvodnil Evropský soud pro lidská práva již v rozsudku E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986. V něm argumentuje tím, že bylo-li by ponecháno na úvaze smluvních stran Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která protiprávní jednání budou považovat za trestná a která \"pouze\" za přestupkové a disciplinární delikty, stal by se rozsah použití Úmluvy závislý na jejich suverénní vůli, což by bylo podle jeho názoru v rozporu s cílem a předmětem Úmluvy (srov. §81 tohoto rozsudku).
Jak již bylo řečeno, za trestní řízení tento soud důsledně považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy (srov. například rozhodnutí ve věcech E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986 a Ö.versus Německo z 21. 12. 1984). Naproti tomu z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení požívající ochrany podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle článku 4 jejího protokolu č. 7 pouze ta, která mají trestněprávní povahu (srov. např. rozhodnutí ve věcech E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986, G. versus Řecko z 24. 9. 1997 a B. versus Francie z 24. 2. 1994). Při posuzovaní povahy těchto řízení pak klade důraz na typ deliktu, který je předmětem jednání v jejich rámci, a na typ uplatnitelné sankce. Ve vztahu k typu a povaze projednávaného deliktu Evropský soud pro lidská práva zkoumá zejména to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu pak též specificky to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu partikulární, nebude se zpravidla jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. O trestní povaze věci naopak obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce (srov. rozsudek T. P. versus Švýcarsko z 29. 8. 1997). Není-li daný čin vnitrostátním právem kvalifikován jako trestný, používá Evropský soud pro lidská práva k posouzení věci obě uvedená kriteria - povahu stíhaného deliktu a povahu uplatnitelné sankce - alternativně. V zásadě tedy podle jeho názoru postačí buď, aby měl stíhaný delikt trestněprávní povahu v uvedeném smyslu (a pak nijak výrazně nesejde na citelnosti užité sankce), nebo aby měla uplatnitelná sankce represivní povahu (srov. rozhodnutí L. versus Německo z 25. 8. 1987).
Například v již zmíněných rozsudcích ve věcech K. a L. versus Slovensko z 2. 9. 1998 vzal Evropský soud pro lidská práva do úvahy zejména to, že daná právní norma (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, platný dosud i v České republice) je adresována všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, shledal, že jde o právní předpis obecné povahy (dovodil jí ze znění jeho ustanovení §1 a §2 odst. 1), a vzal v potaz to, že uložená sankce má zjevně represivní povahu (stíhaným byly uloženy pokuty ve výši 1.000,- Ks a 300,- Ks). S ohledem na to dospěl k závěru, že jde o trestní věc (matiére pénale, criminal matters) bez ohledu na relativně malou závažnost užité sankce.
V praxi považuje za přestupky trestněprávní povahy ty, které současně vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, například krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty a ublížení na zdraví. V takových případech současně požaduje, aby se při jejich projednání mohla stíhaná osoba domoci práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze tedy vyjít z toho, že zásadu ne bis in idem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je na místě ve smyslu článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uplatnit vedle trestných činů toliko ve vztahu k těmto přestupkům trestněprávní povahy.
Konečně, pro dosah uplatnění zásady ne bis in idem je rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí, proto i jí věnuje Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek a jednotlivé právní řády nepřijaly stejná řešení. Ve vztahu k aplikaci článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k uplatnění zásady ne bis in idem jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být totožné, aby byla zachována jeho totožnost. Řešení, k nimž dospěl Evropský soud pro lidská práva v dosavadní judikatuře týkající se této otázky, jsou rozporná. Proto je na místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně individuálně.
Prvním významnějším rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva tohoto druhu bylo rozhodnutí ve věci R. B. versus Švýcarsko ze dne 8. 1. 1993. To se však týkalo aplikace článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jen zprostředkovaně, prostřednictvím článku 6 této úmluvy. Se stížností přímo na porušení článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byl Evropský soud pro lidská práva poprvé konfrontován až ve věci G. versus Rakousko ze dne 23. 10. 1995. V této věci se postavil na stanovisko, že je rozhodující nikoli totožnost právní kvalifikace, ale totožnost skutku, a v jeho rámci totožnost jednání (comportement, conduct). Po skutkové stránce přitom podstata posuzovaného jednání spočívala v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu a v usmrcení cyklisty. Obviněný G. byl odsouzen k peněžitému trestu ve formě 200 denních dávek po 160 ATS za zabití z nedbalosti, ale kvalifikační okolnost, že tak učinil pod vlivem alkoholu, nebyla použita, neboť podle vyjádření znalce množství alkoholu v krvi nedosáhlo zákonem požadovanou úroveň, tj. 0,8 promile. Na základě jiného znaleckého posudku byl nicméně později postižen správním orgánem za přestupek řízení vozidla pod vlivem alkoholu, a to k pokutě ve výši 12.000 ATS. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku připomněl, že obecný soud nejprve neshledal, že obviněný řídil vozidlo v opilosti, následně však k opačnému závěru došel příslušný správní orgán. Současně konstatoval, že příslušná ustanovení rakouských právních předpisů, podle nichž byl postižen (trestního zákona a silničního zákona), se liší nejen svým názvem, ale i svou povahou a účelem, avšak za rozhodující označil to, že obě sporná rozhodnutí se vztahují ke stejnému jednání. Tento rozsudek se stal precedentem pro řešení dalších pěti téměř identických stížností proti Rakousku, které dalo přednost smírnému urovnání sporu (srov. smír ve věci M. a E. versus Rakousko, schválený dne 5. 3. 1998, a smíry ve věcech R. versus Rakousko, S. versus Rakousko, E. versus Rakousko a F. versus Rakousko, schválené dne 19. 12. 2000).
Určité pochybnosti do řešení dané problematiky však vnesly rozsudky ve věcech O. versus Švýcarsko ze dne 30. 7. 1998 a P. a Ch. versus Francie ze dne 28. 9. 1999. V první z těchto věcí šlo o dva postihy porušení silničních předpisů v souvislosti s jednou dopravní nehodou, v druhém případě o postihy za delikty spojené s porušením daňových předpisů. V prvním z nich byla C. O. policejním soudem nejdříve potrestána za přestupek spočívající v nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu vozovky a následně byla odsouzena za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti v důsledku toho, že nezvládla řízení motorového vozidla. Evropský soud pro lidská práva přitom učinil závěr, že předmětná jednání jsou oddělitelná a netvoří jeden a týž skutek (un fait pénal unique), ale \"rozpadají se na dva odlišné trestně postižitelné činy\", konkrétně \"na nezvládnutí vozidla a na ublížení na zdraví\". Obdobně se zachoval ve věci P. a Ch. versus Francie, v níž odůvodnil nepřijetí stížnosti tím, že šlo o dva rozdílné delikty upravené dvěma různými ustanoveními daňového zákona, konkrétně ustanovením o nepodání daňového přiznání, jehož porušení bylo postiženo finančním orgánem, a ustanovením o daňovém podvodu (o zkrácení daně), jehož porušení bylo postiženo soudem. I v tomto případě však byly oba delikty (trestný čin a přestupek) patrně spáchány jednáním alespoň částečně totožným.
Za návrat k původnímu názoru zaujatému v rozsudku ve věci G. versus Rakousko lze nicméně považovat názor promítnutý do rozsudků ve věcech F. versus Rakousko ze dne 29. 5. 2001, S. versus Rakousko ze dne 6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko ze dne 30. 5. 2002. Z těchto rozsudků již bylo citováno výše. V daném kontextu je přitom podstatné to, že v nich Evropský soud pro lidská práva mimo jiné zdůrazňuje, že \"existují případy, kdy jeden čin na první pohled zdánlivě představuje více než jedno porušení zákona, avšak bližší zkoumání ukazuje, že by mělo být stíháno pouze jedno porušení zákona, protože zahrnuje všechny znaky nebezpečného jednání obsažené v ostatních. Zřejmým příkladem je čin, který představuje dvě porušení zákona, z nichž jedno má přesně stejné znaky jako druhé, plus jeden navíc. Mohou však existovat další případy\", jak připomíná Evropský soud pro lidská práva, \"kdy se jednání a porušení zákona překrývají pouze mírně. Jsou-li tedy různá porušení zákona, jež se zakládají na jednom činu, stíhána po sobě, jedno po konečném rozhodnutí o druhém, je třeba posoudit, zda tato porušení mají, či nemají stejnou skutkovou podstatu (stejné základní prvky), a v případě, že stejnou skutkovou podstatu skutečně mají, zastavit vedené stíhání.\" Stejně tak je podle názoru Evropského soudu pro lidská práva \"vyloučeno souběžné stíhání dvou nebo více porušení zákona založených na témže skutku\". V posuzovaných případech učinil tento soud závěr, že došlo k porušení těchto pravidel. F. F., G. S. a W. F. byli podle jeho zjištění souzeni a potrestáni dvakrát za jediný čin (skutek), poněvadž \"správní delikt řízení pod vlivem alkoholu a přitěžující okolnost nedbalostního ublížení na zdraví v důsledku nezvládnutí řízení motorového vozidla vlivem alkoholu významná z hlediska aplikace trestního zákona se neodlišovaly ve svých základních prvcích\". Tím byla - jak konstatuje Evropský soud pro lidská práva - porušena zásada ne bis in idem.
Celkově vzato je z hlediska posuzované trestní věci M. Ch. podstatné to, že zásada ne bis in idem - zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin - ve smyslu článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. Na tento případ nedopadá ustanovení §11 odst. 1 písm. f) českého trestního řádu, nicméně uvedený článek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze přímo aplikovat s odkazem na §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a články 10 a 95 Ústavy ČR. Jde tedy o jeden z případů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Vyloučit ochranu proti novému procesu s ohledem na zásadu ne bis in idem přitom nemůže ani skutečnost, že příčinou prvního postihu za daný čin byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku, ačkoliv naplňoval znaky trestného činu. Právně bezvýznamné je též to, proč došlo k novému řízení a rozhodnutí v dané věci, aniž by bylo zrušeno předcházející rozhodnutí o témže činu. Konečně, z výše uvedeného a z povahy věci současně vyplývá, že jednoznačně v rozporu se zásadou ne bis in idem je také dvojí potrestání téže osoby za čin, jenž současně naplňuje jak všechny znaky určitého trestného činu, tak i všechny znaky určitého přestupku. Pochybnosti mohou vyvolat pouze případy, kdy jednání a následek charakterizující čin naplňující znaky určitého trestného činu nejsou plně obsaženy v jednání a následku charakterizujícím čin naplňující znaky určitého přestupku. S ohledem na výše rozebranou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a její nejednoznačnost ve vztahu k řešení ot ázky totožnosti stíhaného činu je třeba důsledně individuálně přistupovat zvláště k řešení případů dopravních nehod, v jejichž důsledku došlo k ublížení na zdraví nebo k poškození cizí věci.
Konečně, v procesněprávní rovině je na místě při aplikaci článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v českém právním prostředí zohlednit tu skutečnost, že objasňování a prověřování skutkových okolností charakterizujících činy, které mají trestněprávní povahu, je v České republice v zásadě svěřeno orgánům činným v trestním řízení. Na případy, kdy lze na základě zjištěných skutečností učinit závěr, že prověřovaný nebo již stíhaný čin nenaplňuje znaky žádného trestného činu, nýbrž toliko znaky přestupku nebo kárného provinění, pak pamatují ustanovení trestního řádu upravující způsob předání takové věci k dalšímu řízení a rozhodnutí jiným příslušným orgánům. Pro stadium řízení před zahájením trestního stíhání jde o ustanovení §159a odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu, pro přípravné řízení o ustanovení §171 odst. 1 trestního řádu a pro řízení před soudem o ustanovení §188 odst. 1 písm. b), §222 odst. 2 a §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ve stadiu řízení před zahájením trestního stíhání v takových případech státní zástupce nebo policejní orgán věc opatřením odevzdá orgánu příslušnému k projednání přestupku nebo kárného provinění. V následujících stadiích řízení soud nebo státní zástupce věc těmto orgánům usnesením postoupí. Pravomocné rozhodnutí o postoupení věci s podezřením, že stíhaný skutek je přestupkem nebo kárným proviněním, jestliže nebylo v předepsaném řízení zrušeno, zakládá podle výslovné právní úpravy obsažené v §11 odst. 1 písm. h) trestního řádu překážku ne bis in idem a brání opětovnému zahájení trestního stíhání pro týž skutek i pokračování v již znovu zahájeném trestním stíhání pro něj. Oproti tomu nic takového není stanoveno ve vztahu k rozhodnutí o odevzdání věci stejnému orgánu se stejným podezřením ve stadiu řízení před zahájením trestního stíhání. Až do 1. 7. 2004 také platná právní úprava důsledně vycházela z toho, že žádné rozhodnutí vydané v tomto stadiu řízení nemá povahu meritorního rozhodnutí, nezakládá překážku rei iudicatae a nebrání vedení trestního stíhání. To se však změnilo s účinností od tohoto data novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 283/2004 Sb. Touto novelou totiž bylo do trestního řádu doplněno ustanovení §11a, podle kterého nelze trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek zahájit v případě, že státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení rozhodl o schválení narovnání nebo o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se osvědčil nebo se má za to, že se osvědčil. Zatímco tedy podle předchozí právní úpravy zakládalo překážku ne bis in idem ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu pouze vydání obdobných rozhodnutí po zahájení trestního stíhání, nově jí za uvedených okolností zakládá i jejich vydání ve zkráceném přípravném řízení před jeho zahájením. Věcně totiž jde o identické případy. To je dáno tím, že v obou těchto případech musí existovat důvodné podezření konkrétní osoby ze spáchání činu naplňujícího znaky skutkové podstaty určitého trestného činu a v reakci na něj je přijato opatření obsahující v sobě určité sankční prvky. Obdobně je tomu přitom i v případech postoupení a odevzdání věci příslušnému orgánu s podezřením, že se určitá osoba prověřovaným nebo již stíhaným činem dopustila přestupku nebo kárného provinění, jestliže následně dojde k jejímu postihu za takový čin. I v těchto případech je vedeno řízení proti zcela konkrétní osobě podezřelé ze spáchání určitého činu trestněprávní povahy, byť méně závažnějšího, než jsou trestné činy, takže vykazuje pouze znaky přestupku nebo kárného provinění, a v reakci na něj jí je následně uložena sankce mající ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod povahu trestu. Věcně tedy není důvod odlišovat tyto případy ani z hlediska uplatnění zásady ne bis in idem. Navíc lze vycházet z toho, že pokud postupují policejní orgány důsledně v souladu se zákonem, učiní zjištění o tom, že prověřovaný čin vykazuje znaky přestupku nebo kárného provinění nikoliv trestného činu již ve stadiu řízení předcházejícím zahájení trestního stíhání a již v tomto stadiu věc odevzdají k projednání jinému příslušnému orgánu. Postoupení věci takovému orgánu v následujících stadiích by tedy mělo být spíše výjimkou. Za těchto okolností není věcně opodstatněné přiznat účinky spojené s uplatněním zásady ne bis in idem rozhodnutí o postoupení věci vydanému v průběhu trestního stíhání a nepřiznat je rozhodnutí o jejím odevzdání vydanému před jeho zahájením.
Tyto skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že s přihlédnutím k právní úpravě obsažené v článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je na místě přiznat účinky spojené s uplatněním zásady ne bis in idem i rozhodnutím o odevzdání věci příslušnému orgánu s podezřením, že prověřovaný skutek je přestupkem nebo kárným proviněním, byť to trestní řád výslovně nestanoví. Za této situace je pak v českých právních poměrech na místě ve svých důsledcích vázat uplatnění této zásady ve vztahu k činům kvalifikovaným jako přestupky a kárná provinění již na odevzdání nebo postoupení dané věci orgánu příslušnému k projednání přestupků nebo kárných provinění policejními orgány, státním zástupcem nebo soudem.
Tvrdí-li tedy obviněný M. Ch., že byl dvakrát postižen pro zcela identický čin - nejdříve po odevzdání dané věci policejními orgány Městskému úřadu v P. v rámci přestupkového řízení a následně po zahájení trestního stíhání v téže věci v rámci trestního řízení - je o tyto námitky opřený dovolací důvod podle názoru Nejvyššího soudu svou povahou dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, umožňujícím namítat nerespektování zákazu vedení trestního stíhání pro čin, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo v posuzované trestní věci podáno z důvodu zákonem připuštěného.
Za této situace Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání. To mu umožnilo přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu. Přitom vyšel z následujících zjištění a dospěl k následujícím závěrům:
Dne 18. 9. 2001 bylo u J. Č. a jeho dvou synů, M. a F. Ch., zajištěno policejními orgány čtyřicetčtyři zářivkových osvětlovacích těles a všichni jmenovaní vzápětí ve svých výpovědích doznali, že ve dnech 14. a 15. 9. 2001 v P. odcizili z několika volně přístupných podnikových objektů různá zářivková osvětlovací tělesa, včetně těch, která u nich byla zajištěna. Z těchto objektů výslovně jmenovali objekt Výzkumného ústavu krmivářského průmyslu a služeb, a. s., P., t. č. v konkurzu. Počet zářivkových těles odcizených v jednotlivých objektech nedokázali blíže specifikovat. To vedlo k zahájení úkonů trestního řízení, avšak vzápětí byla hodnota odcizených zářivkových osvětlovacích těles vyčíslena na částku 3.500,- Kč a dne 20. 3. 2002 byla věc policejními orgány odevzdána Městskému úřadu v P. s tím, že prošetřovaný čin je toliko přestupkem, nikoliv trestným činem. Během jednání před tímto úřadem dne 16. 7. 2002 byl postih všech tří jmenovaných po jejich vyslechnutí a po provedení ostatních důkazů opatřených policejními orgány vyřešen uložením blokové pokuty ve výši 500,? Kč, kterou každý z nich na místě ihned uhradil. S ohledem na to bylo řízení proti nim pro výše popsaný skutek kvalifikovaný po právní stránce jako přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích zastaven. Toto rozhodnutí nabylo téhož dne právní moci.
Následně se policejním orgánům podařilo upřesnit stáří a užitnou hodnotu třinácti dvoutrubicových a dvacetišesti čtyřtrubicových zářivkových osvětlovacích těles odcizených v inkriminované dny 14. a 15. 9. 2001 J. Č., M. Ch. a F. Ch. z nezajištěného volně přístupného objektu V. ú. k. p. a s., a. s., P., t. č. v konkurzu. Tato zářivková osvětlovací tělesa byla za výše popsaných okolností zajištěna u jmenovaných a jejich celková hodnota byla nově znaleckým posudkem vyčíslena na částku 16.900,- Kč. V návaznosti na to bylo zahájeno trestní stíhání všech tří jmenovaných, podána proti nim obžaloba a v jejich trestní věci vynesena výše citovaná rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a to aniž by byl zrušen jejich postih uvedenými pokutami, uloženými v přestupkovém řízení, a aniž by bylo zrušeno opatření o odevzdání věci k jejímu projednání přestupkovému orgánu, vydané v trestním řízení [srov. §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu]. V právní moci zůstalo také rozhodnutí o zastavení jejich přestupkového řízení pro stejný čin [srov. §76 odst. 1 písm. h) a §83 odst. 1 zákona o přestupcích].
Jednání J. Č., M. Ch. a F. Ch., které bylo předmětem trestního řízení v posuzované trestní věci a předmětem uvedeného přestupkového řízení, bylo zcela identické co do útoku proti majetku V. ú. k. p. a s., a. s., P. Šlo o vniknutí do nezajištěného objektu tohoto ústavu a zmocnění se tam nalezených zářivkových osvětlovacích těles. Nad rámec toho byli jmenovaní v přestupkovém řízení postiženi i za krádeže blíže nezjištěného množství zářivkových osvětlovacích těles v objektech dalších neztotožněných podnikatelských subjektů. Tím je nepochybně ve vztahu k odcizení zářivkových těles ve V. ú. k. p. a s., a. s., P., t. č. v konkurzu, dána totožnost skutků projednávaných v obou řízeních, a to jak ve smyslu české vnitrostátní právní úpravy a judikatury českých soudů, tak i ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Na tom nic nemění to, že v první fázi daného trestního řízení a v uvedeném přestupkovém řízení vyšly příslušné policejní orgány a správní orgán ze škody způsobené odcizením daných zářivkových osvětlovacích těles ve výši 3.500,- Kč, zatímco soudy obou stupňů učinily zjištění, že následkem uvedeného jednání bylo odcizení zářivkových osvětlovacích těles v celkové hodnotě 16.900,- Kč.
Dvojím postihem obviněných J. Č., M. Ch. a F. Ch. za týž čin - krádež předmětných zářivkových osvětlovacích těles - tedy došlo k porušení zásady ne bis in idem - práva nebýt dvakrát souzen nebo potrestán za týž čin ? zaručeného článkem 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z výše uvedených skutečností je současně zřejmé, že Okresní soud v Kolíně i Krajský soud v Praze pochybily, když vedly trestní stíhání proti obviněným pro předmětný čin a odsoudily je za něj, ačkoliv to bylo podle uvedeného článku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu nepřípustné. Řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí tak trpí vadou předvídanou ustanovením §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Porušením zásady ne bis in idem - práva nebýt souzen a trestán dvakrát za týž čin - je totiž ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s článkem 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i vedení trestního stíhání a odsouzení obviněného za čin, který příslušný správní orgán v přestupkovém řízení posoudil jako přestupek a uložil mu za něj sankci. To platí zejména v případech, kdy tomuto orgánu byla věc odevzdána nebo postoupena k projednání orgánem činným v trestním řízení. Překážku trestního stíhání obviněného pro týž čin lze v takovém případě odstranit pouze zrušením rozhodnutí příslušného správního orgánu v předepsaném řízení (83 odst. 2 zákona o přestupcích, §62, §65, §66 a §68 správního řádu) a zrušením opatření o odevzdání věci tomuto orgánu nebo usnesení o jejím postoupení tomuto orgánu s podezřením, že jde o přestupek, bylo-li ve věci vydáno [§174 odst. 2 písm. e), §265b odst. 1 písm. f), §266 odst. 1 a §278 odst. 2 trestního řádu].
Lze tedy shrnout, že obviněný M. Ch. dovolací argumentací napadající výrok o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona rozsudku soudu prvního stupně naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud shledal jeho dovolání opodstatněným, vyhověl mu a svým vlastním rozhodnutím zrušil postupem podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu napadené usnesení odvolacího soudu i výrok o jeho vině skutkem pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a výrok o jeho souhrnném trestu za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona z tohoto rozsudku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 2 T 26/2002-46 ze dne 28. 5. 2002. Toto kasační rozhodnutí v meritu věci doplnil výrokem o zastavení trestního stíhání obviněného M. Ch. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Jinak ponechal ve vztahu k tomuto obviněnému rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Nadále je tedy pravomocný výrok o vině obviněného M. Ch. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a výrok o trestu za něj uloženém.
Všechny výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu, pokud jde o nepřípustnost trestního stíhání pro skutek, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto v přestupkovém řízení, platí rovněž ve vztahu k obviněným J. Č. a F. Ch. S ohledem na to ani ve vztahu k nim nemohl obstát rozsudek Okresního soudu v Kolíně vydaný ve stadiu řízení předcházejícím vynesení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze. Důvody, pro něž bylo v dané trestní věci zrušeno usnesení odvolacího soudu a část výroku o vině a o trestu rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného M. Ch., prospívaly i obviněným J. Č. a F. Ch. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo beneficium cohaesionis a podle §265k odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 trestního řádu zrušil též stran těchto dvou obviněných výrok o vině skutkem pod bodem 2. kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a výroky o jim uložených trestech. Současně zastavil jejich trestní stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu zůstal nedotčen výrok o vině obviněného F. Ch. trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 a 3 trestního zákona, bylo třeba nově rozhodnout o trestu za tento jeho trestný čin.
Při svém úvaze o trestu obviněnému F. Ch. se Nejvyšší soud řídil hledisky uvedenými v §23 odst. 1 trestního zákona a v §31 odst. 1 trestního zákona. K osobě obviněného bylo zjištěno, že v minulosti byl již soudně trestán, a to pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona, trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let však na něj neměl dostatečný vliv a předmětné trestné činnosti - neplnění vyživovací povinnosti - se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z jeho výkonu. Obviněnému přitěžuje též značná délka neplacení výživného na své nezletilé děti. Naopak, okolnostmi svědčícími v jeho prospěch jsou jeho úplné doznání a alespoň částečná úhrada dluhu na výživném. Za trest přiměřený okolnostem případu i osobě obviněného za této situace Nejvyšší soud považoval trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby §213 odst. 3 trestního zákona. Pro jeho výkon byl obviněný F. Ch. zařazen v souladu s §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání n e n í s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář