ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.935.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 935/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 dovolání podané obviněným Ing. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 4 To 101/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 1/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 11 T 1/2014, byl obviněný Ing. V. K. uznán vinným přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a podle §287 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že od blíže nezjištěného dne až do 4. 11. 2013 jednak prostřednictvím kamenného obchodu na adrese B., B. …, jednak prostřednictvím svého internetového obchodu www.my-garden.cz , jako osoba samostatně výdělečně činná nabízel a veřejně prezentoval ucelený sortiment finálních výrobků, počínaje semeny různých odrůd konopí, z nichž některé blíže specifikoval a vychvaloval, přes technické části pěstíren, kterými jsou komponenty vzduchotechniky, elektro zařízení, osvětlení, ventilace, regulace a měření, jakožto i produkty podporující růst, až po výrobky, které slouží ke zpracování a uchování vypěstovaných produktů a jejich aplikaci, i přesto, že se na svých stránkách formálně distancoval od případného zneužití, což je právě vzhledem k nabízenému sortimentu a věcí zcela zjevným zastíracím manévrem, kdy i na internetu uveřejněné vyobrazení rostlin indického konopí, vyšlechtěných odrůd, jakož i často používaný symbol vyobrazení listu konopí a potřeb ke kouření a úpravě je zcela evidentní podporou produktů marihuany, které je přístupné širokému okruhu veřejnosti, kdy je zřejmé že jeho jednání směřovalo k tomu, aby si jeho zákazníci kupovali semena konopí za účelem jejich pěstování a následného kouření v podobě marihuany, čímž tak podněcoval rozhodnutí návykovou látku užít, přičemž THC (obecně známý jako marihuana) je uveden v příloze č. 4 k zákonu číslo 167/1998 Sb., v platném znění, jako psychotropní látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.).
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 4 To 101/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §70 odst. 1 písm. a), §72 tr. zákoníku trest propadnutí věci, nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku blíže specifikovaných, převážně semen konopí, vybavení k jeho pěstování a kouření.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Babíka, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v první části svého dovolání uvádí, že k tomu aby došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, resp. kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je nutné, aby se jiná osoba dostala do faktického stavu zneužívání návykové látky rozdílné od alkoholu, tedy začala drogu užívat. Nebyl však proveden žádný důkaz či indicie, které by prokazovaly, že obviněný V. K. svou činností svedl, podněcoval či se pokusil jiného svést, podněcovat ke zneužívání drogy. Ve skutkové větě napadeného výroku není jediná zmínka o tom, jakým způsobem došlo k naplnění všech znaků předmětného přečinu, a pouhý výčet činností obviněného neozřejmuje, jakým jednáním došlo k naplnění jeho skutkové podstaty. Obviněný dále zpochybňuje, že by šíření jakýchkoli informací mělo mít účinky nabádání nebo propagování „nějaké látky za účelem jejího zneužívání“ s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zastavil trestní stíhání obviněného z šíření tiskoviny Main Kampf, a poukazuje na svobodu šíření informací a svobodu projevu s odkazem na Ústavu a Listinu základních práv a svobod.
V druhé části dovolání obviněný uvádí, že až do 4. listopadu 2013 bylo podnikání v předmětném oboru naprosto legální, státními orgány tolerované a obviněnému bylo uděleno orgány státní správy povolení k podnikání, přestože jim bylo známo, o jakou podnikatelskou činnost se jedná. Až posléze mělo ex post dojít ke kriminalizaci jednání a stát tedy trestá jednání, které dříve nebylo trestné. Z tohoto důvodu mělo dojít k obdobné situaci, jaká nastává při změně dlouhodobě uznávané judikatury, tedy neměla by změna jít k tíži osob, které se řídí dosavadní judikaturou a za dodržování dosavadní judikatury by těmto osobám neměla vznikat žádná újma. Podle názoru obviněného takto nelze v právním státě postupovat, nelze ze dne na den z podnikání dovoleného udělat podnikání nejen zakázané či nedovolené, ale podnikání, v němž je spatřováno trestné jednání ve smyslu norem trestního práva. Podle názoru odvolatele došlo k hrubému porušení zásady „co není zakázáno je dovoleno“.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014 a aby podle §265l odst.1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že dovolací námitky uplatněné v dovolání považuje za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, avšak neztotožňuje se s nimi. Přečin šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku je podle státního zástupce svou povahou deliktem ohrožovacím. Trestný čin je tedy dokonán samotným aktem pachatele, jímž jinou osobu podněcuje ke zneužívání návykové látky, aniž je třeba, aby jiná osoba takovýto podnět reflektovala. Námitka obviněného, že nebylo prokázáno, že by se v důsledku jeho jednání jiná osoba dostala do faktického stavu zneužívání, tak nemůže mít hmotněprávně význam, neboť obviněným zpochybňovaný následek není složkou uvedeného přečinu. Souhlasit nelze ani s námitkou obviněného, že z výroku rozsudku nevyplývá konkrétní jednání, kterého se měl dopustit a které by naplňovalo skutkovou podstatu přisouzeného přečinu. Z rozsudku vyplývá, že byl uvedený přečin přisouzen v té variantě, že měl jiného podněcovat ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu, a takovýto čin spáchal veřejně přístupnou sítí. Skutková zjištění soudu se přitom nevyčerpávají pouhým popisem skutku v tzv. skutkové větě rozsudku, ale jsou dále rozvedena rovněž v jeho odůvodnění. Z těchto skutkových zjištění pak vyplývá, že obviněný provozoval elektronický obchod, v jehož rámci nabízel ucelený sortiment evidentně sloužící k nedovolené produkci rostliny konopí. Znak podněcování pak naplnil tím způsobem, že vedle předmětů sloužících pro pěstování konopí nabízel i semena rostlin konopí, včetně semen kultivarů, které nebyly určeny k technickým účelům, přičemž na svých internetových stránkách vychvaloval takové vlastnosti svých produktů, které jsou specifické právě s ohledem na jejich případné škodlivé užívání jakožto návykové látky. Je tedy zřejmé, že nejméně v úmyslu nepřímém podněcoval odběratele k užívání takovýchto látek. Podle názoru státního zástupce tak byly znaky objektivní stránky přisouzené skutkové podstaty bezezbytku naplněny a v rozsudku nalézacího soudu i přiléhavě vyjádřeny.
Druhá část vyjádření státního zástupce se zabývá okruhem námitek směřujících ke zpochybnění ústavnosti postihu obviněného s odkazem na legální licenci vyplývající z čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle státního zástupce je nutno odmítnout úvahu obviněného o tom, že došlo k podstatné „změně judikatury“ v tom směru, že by jednání, dřívější judikaturou považované za beztrestné, bylo náhle považováno za trestné, narážeje tak na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012. K takovéto situaci podle státního zástupce nedošlo. Skutečnost, že do roku 2013 byla takováto činnost stranou pozornosti orgánů činných v trestním řízení, nebyla způsobena předchozím výkladem, který by trestnost takového jednání vylučoval, ale pouze faktickou tolerancí takových aktivit. Okolnost, že určitá trestná činnost zůstává po nějaké období latentní, přitom není okolností, která by mohla jakkoli vylučovat protiprávnost takové trestné činnosti. Obviněnému podle státního zástupce nesvědčí ani jím prosazovaná legální licence, neboť tu lze vztahovat na jeho obchodní činnost pouze v tom rozsahu, v jakém neodporuje zákonu. Je to však právě zákon, který všem osobám zapovídá podněcovat jiné osoby ke zneužívání návykových látek jiných, než alkoholu. Právě a pouze v tomto rozsahu pak činnost obviněného, byť i ve zbytku legální, ústavněprávní ochrany nepožívá. V tomto rozsahu je nutno důrazně odmítnout i námitku obviněného, že úkolem státu by mělo být vhodné usměrnění takového podnikatelského prostoru, neboť si lze jen stěží představit, že by se stát podobným „usměrňováním“ de facto sám podílel na páchání trestné činnosti. Výrok o vině obviněného přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku tak státní zástupce považuje za správný a zákonu odpovídající.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
S námitkou obviněného, podle které je pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, resp. odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nutné, aby jednání pachatele vedlo k tomu, aby se jiná osoba dostala do faktického stavu zneužívání návykové látky rozdílné od alkoholu, se nelze ztotožnit. K naplnění zákonných znaků trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby osoby, jimž je jednání pachatele popsané v této skutkové podstatě určeno, jím byly skutečně ovlivněny. Jde tedy o trestný čin ohrožovací a jiná osoba se nemusí v jeho důsledku dostat do faktického stavu zneužívání, ale k naplnění tohoto trestného činu stačí, aby pachatel jinou osobu ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu sváděl, podporoval, podněcoval či zneužívání šířil. Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně obviněný podněcoval k rozhodnutí návykovou látku užít, a toto spáchal prostřednictvím veřejné počítačové sítě.
Pakliže obviněný namítá, že ve skutkové větě trestního příkazu resp. rozsudku soudu prvního stupně je pouze strohý výčet činností, které v postavení majitele obchodu my-garden prováděl, ale není zde jediná zmínka o tom, jakým způsobem došlo k naplnění všech znaků předmětného trestného činu, zejména pak z čeho soud dovozuje, že obviněný jiného podněcoval k zneužívání návykové látky, jde o námitku bezpředmětnou. V popisu skutku jsou uvedeny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, resp. odst. 2, písm. c) tr. zákoníku, jsou v něm vyjádřeny všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci, a tyto jsou dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Nalézací soud výstižně a konkrétně vyjadřuje znaky trestného činu tak, že obviněný „…jednak prostřednictvím kamenného obchodu na adrese B., B. …, jednak prostřednictvím svého internetového obchodu www.my-garden.cz , jako osoba samostatně výdělečně činná, nabízel a veřejně prezentoval ucelený sortiment finálních výrobků, počínaje semeny různých odrůd konopí, z nichž některé blíže specifikoval a vychvaloval, přes technické části pěstíren, kterými jsou komponenty vzduchotechniky, elektro zařízení, osvětlení, ventilace, regulace a měření, jakožto i produkty podporující růst až po výrobky, které slouží ke zpracování a uchování vypěstovaných produktů a jejich aplikaci…“.
Podněcováním ke zneužívání návykové látky je třeba rozumět projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob rozhodnutí nebo náladu vedoucí ke zneužívání návykových látek jiných než alkohol. Nezáleží na formě projevu (ústní či písemná aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. výsměšné poznámky nebo ironizování na adresu osoby, která nezneužívá takové návykové látky). Na rozdíl od svádění zde není projev pachatele zaměřen na konkrétní osobu nebo osoby, i když i zde jeho snaha míří k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, jimž je jeho projev určen. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2903).
V případě obviněného pak jak z popisu ve skutkové větě, tak odůvodnění rozhodnutí, zcela jednoznačně vyplývá, že se výše citovaného podněcování ke zneužívání návykové látky dopustil, a to i s ohledem na to, že informace uváděné na stránkách jeho internetového obchodu byly zaměřeny na specifický okruh zákazníků, tj. tyto informace byly adresovány poučeným lidem, kteří nepotřebují návod k tomu, jak obviněným nabízená konopná semena pěstovat, ale naopak pro ně mohou být důležité konkrétní informace o jednotlivých specifických odrůdách rostlin, tedy informace, o kterých obviněný hovoří jako o „popise vlastností jednotlivých odrůd“. Obviněný navíc nabízel celý sortiment zboží, které je potřebné k pěstování, následnému zpracování či užívání konopí čímž širokému okruhu osob poskytl materiální zajištění pro jejich zneužívání návykové látky THC, což lze jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu zneužívání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13).
K tvrzení obviněného, který zpochybňuje, že by šíření jakýchkoli informací mělo samo o sobě mít účinky nabádání nebo propagování „nějaké látky za účelem jejího zneužívání“, a poukazuje na svobodu šíření informací a svobodu projevu zakotvených v Ústavě a Listině základních práv a svobod, je nutno uvést, že stejně jako všechna ostatní ústavně garantovaná politická práva má i svoboda projevu své meze. Obviněný svým tvrzením vychází z předpokladu, že ústavně zaručené svobody plynoucí z Listiny základních práv a svobod jsou zcela neohraničené. Právo na svobodné vyjádření názoru končí tam, kde začíná převažovat zájem na ochraně práv ostatních. „Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory bez ohledu na případné možné omezení zákonem je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy a hodnoty“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96). Je také třeba uvést, že z předchozích rozsudků soudů nevyplývá, že by byl obviněný souzen pouze na základě šíření informací či propagování látky THC, ale celkový charakter jím konané činnosti zahrnoval jak šíření či propagování, tak nabízení, veřejné prezentování a prodej, celého sortimentu výrobků a zboží, sloužícího k zpracování, uchování a užívání rostliny konopí.
Pokud obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1174/2004, je třeba uvést, že dané rozhodnutí se týká trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, zejména pak jeho subjektivní stránky, a to spáchaného vydáním knihy, která obsahuje ideje podněcující k rasové nenávisti. V tomto rozhodnutí nebylo dovozeno tvrzení, které uvádí obviněný, tedy „že pouhým šířením historických textů se těžko někdo může dopouštět trestné činnosti“, nýbrž Nejvyšší soud učinil závěr, že nelze dospět k závěru o vině vydavatele, „pokud u vydavatele nejsou zjištěny žádné sklony k diskriminaci lidí podle rasy, k politickému extremismu, ani sympatie k nějakému hnutí uvedenému v §260 tr. zák., vydání knihy bylo součástí jeho dalších legálních podnikatelských aktivit, které zahrnovaly i vydávání publikací jiného zaměření a jejichž účelem bylo dosažení zisku, přičemž vydavatel se před vydáním takové knihy informoval u advokáta na případnou trestní odpovědnost a vycházel též z toho, že stejná kniha již byla vydána v jiných zemích atd.“. V případě obviněným uváděného rozhodnutí tedy šlo o osobu, která vydala knihu s projevy rasistické nesnášenlivosti a rasistickými a antisemitskými výroky a provedením vazby s nacistickými symboly, nicméně s ohledem na další okolnosti v této věci, nešlo dospět k závěru, že vydavatel sledoval ještě další záměr, a to propagaci hnutí uvedeného v §260 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.). V případě obviněného se však o obdobnou věc nejedná a nelze tak v jeho věci argumentovat analogií s jím uváděným rozhodnutím. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný pouze neprezentoval „informace specifického druhu“, ale vykonával činnost tj. nabízení, prezentace, prodej konopných semen a zařízení sloužících k pěstování a zpracování konopí, jejíž celkový charakter naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §287 tr. zákoníku. Obviněným uváděné rozhodnutí tedy nemá v jeho věci žádný význam.
K námitce obviněného, podle které bylo podnikání v předmětném oboru až do 4. 11. 2013 naprosto legální a státními orgány tolerované, čili nastala situace, jako při změně dlouhodobě uznávané judikatury, Nejvyšší soud uvádí, že nelze argumentovat analogií se změnou dlouhodobé judikatury, neboť před rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, neexistovala žádná judikatura, která by říkala, že činnost vykonávaná obviněným je beztrestná. Ze samotného faktu, že byla tato činnost stranou pozornosti orgánů činných v trestním řízení, tj. nebyla těmito orgány stíhána, nelze vyvozovat závěr o legálnosti této činnosti. Nelze tedy vyvodit ani závěr že došlo k situaci, při které se ze dne na den z podnikání dovoleného stává podnikání nejen zakázané či nedovolené, ale podnikání, v němž je spatřováno trestné jednání ve smyslu norem trestního práva, ani že došlo k hrubému porušení zásady „co není zakázáno je dovoleno“.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. V. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch