ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.989.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 989/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 dovolání podané obviněným O. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 6 To 17/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 9/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 1 T 9/2008, byl O. P. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (bod 1 popisu skutku), násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (bod 2) a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (bod 2), za které byl podle §222 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, blíže popsaného kuchyňského nože. Současně byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a poškozenému M. P.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 6 To 17/2009, tak že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1, ve výrocích o trestu a o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. jej podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §40 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu také podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil trest propadnutí věci, blíže popsaného kuchyňského nože. Současně mu také uložil povinnost k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a poškozenému M. P. Odvolání obviněného pak podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci se obviněný trestné činnosti původně v rozsudku nalézacího soudu popsané pod bodem 1 dopustil tím, že dne 30. 3. 2008 kolem 16.00 hod. na parkovišti pod Ústředním hřbitovem v B. na L. n. po předchozích slovních výtkách vůči poškozenému M. P., a po následném vzájemném fyzickému napadání ve formě několika úderů pěstí či dlaní do oblasti obličeje a horní poloviny těla v úmyslu jej usmrtit vzal ze svého motorového vozidla tovární značky Fiat Punto, zbroušený celokovový kuchyňský nůž o hmotnosti 54 g, délce čepele 130 mm a šířce čepele v místě patky 19 mm a tímto opakovaně zaútočil proti poškozenému, přičemž při jednom z útoků poškozeného zasáhl nožem do oblasti pravé poloviny hrudníku, čímž mu způsobil bodnou ránu hrudníku vpravo, šířky 3 cm a hloubky 2 až 2,5 cm, přetnutí mezižeberní tepny a drobné poranění povrchové blány plic v rozsahu 4 mm, v důsledku čehož ztratil poškozený jeden litr krve, kdy v důsledku tohoto život bezprostředně ohrožujícího zranění ke smrti poškozeného nedošlo jen v důsledku poskytnutí vysoce odborné lékařské péče.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obviněný trestné činnosti popsané pod bodem 2 rozsudku dopustil tím, že následně, když se v 16.12 hodin téhož dne na výše popsané místo dostavili ve vozidle pracovníci Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje z důvodu ošetření poškozeného a poté, kdy byl obviněný dotázán řidičem sanitky M. H., zda by mu neukázal nůž, kterým k napadení došlo, reagoval obviněný tím, že vzal ze sedadla řidiče svého vozu tentýž výše popsaný nůž, namířil jím na M. H. a za přítomnosti nejméně čtyř dalších osob postupoval proti němu, nožem šermoval a křičel, ať ho nechají, v důsledku čehož M. H. v obavě z napadení zrychleným krokem z místa odešel zpět do sanitky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. S. dovolání, přičemž uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soudy obou stupňů chybně posoudily subjektivní stránku jeho jednání. Odvolací soud pak, aniž by v potřebném rozsahu doplnil dokazování, změnil, pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného jde v případě jeho úmyslu při použití nože o zcela jiné skutkové zjištění, než které učinil soud prvního stupně, tedy odvolací soud neměl splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Žádný důkaz objasňující soudem tvrzený úmysl obviněného usmrtit poškozeného nebyl v celém trestním řízení proveden.
Soud prvního stupně zcela pominul hlavní námitku obhajoby, a sice že bránil svoji tělesnou integritu proti bezprostředně hrozícímu fyzickému útoku ze strany čtyř mladých silných mužů. Obviněný má za to, že hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně je v rozporu s principy formální logiky. K tomu uvádí následující argumenty: v době události mu bylo 68 let a musel by být blázen, kdyby útočil byť jen na jednoho mladého muže, dále soud náležitě neprověřil výhledové poměry svědků z jejich míst v autě a také se spokojil s povrchním vyjádřením znalce o tom, že bere Warfarin a tedy má sklon k větší tvorbě hematomů. Kdyby obviněný hodlal na poškozeného útočit nožem, nic mu nebránilo v tom, aby ho vzal do ruky již při vystoupení z auta. Nůž použil ve stavu těžkého šoku po fyzickém útoku poškozeného a jeho kamarádů. Kdyby poškozený nepřistoupil k němu a opět na něj neútočil, nic by se nestalo. Dále obviněný mimo jiné tvrdí, že plánky, které namalovali svědci K. a K., vykazují rozpor v místě, kde mělo dojít k bodnutí poškozeného. Obě tato místa navíc neodpovídají nalezeným stopám krve. K odstranění pochybností měl soud prvního stupně provést rekonstrukci události. Obviněný dále ke skutečnosti, že neměl na těle zranění, která by odpovídala jím popsanému napadení ze strany poškozeného a svědků, vysvětlil, že má mimořádně silné cévní stěny. Proto ani Warfarin, lék na ředění krve, u něj nezpůsobí tvorbu hematomů, neboť cévy neprasknou.
Ke druhému skutku obviněný uvádí, že se jednalo o omyl, netušil, že na místo přijela sanitka, byl po útoku poškozeného dezorientován, měl poruchu vidění a řidiče sanitky považoval za útočníka, tedy se pudově bránil.
Obviněný uzavírá, že jednal v nutné obraně a tak mělo být jeho jednání také posouzeno. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání vysvětlil podstatu uplatněného dovolacího důvodu a konstatoval, že námitka obviněného ohledně neposouzení skutku jako nutné obrany by zvolenému dovolacímu důvodu odpovídala za předpokladu, že by dovolatel ve své argumentaci vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, a namítal, že na tento stav nesprávně nebylo aplikováno ustanovení §13 tr. zák. Tak tomu však v tomto případě není, zjištěný skutkový děj aplikaci §13 tr. zák. vylučuje, neboť dovolatel neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, ale naopak sám zaútočil na poškozeného. Podatel ve svém dovolání na základě polemiky s hodnocením důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi uplatňovanou již v původním řízení. Tyto námitky tedy deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Rovněž námitky týkající se subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. jsou formulovány jako skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel namítá, že nebyl proveden důkaz o jeho úmyslu usmrtit poškozeného a vytýká odvolacímu soudu v podstatě to, že vybočil z mezí daných ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. pro rozhodování odvolacího soudu rozsudkem. Ani tyto námitky deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Státní zástupce přitom odkázal na str. 14 – 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že s hodnotícími úvahami zde vyjádřenými se ztotožňuje.
K námitkám směřujícím proti výroku o vině trestnými činy výtržnictví a podle
§202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. pak státní zástupce konstatoval, že vycházejí ze skutkové verze předcházející události tak, jak ji tvrdí obviněný, a jsou opakováním jeho obhajoby z předchozích stádií řízení, kterou soudy označily za vyvrácenou. Jde tedy opět o námitky skutkového charakteru. Jeho námitky jsou navíc poněkud nejasné, nevyplývá z nich, zda zpochybňuje existenci některých formálních znaků trestných činů nebo znaku materiálního.
Státní zástupce shrnul, že všechny námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to konkrétně v tom směru, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana, případně v chybném posouzení subjektivní stránky, a v případě skutku pod bodem 2 uvádí, že šlo ve skutečnosti o omyl, své námitky však opírá o naprosto odlišný popis skutkového děje, než zjistily soudy obou stupňů. Jeho obhajobou ohledně jím tvrzené verze skutkového děje se soudy v předcházejícím řízení velmi pečlivě zabývaly i při provádění a hodnocení důkazů a podrobně a přesvědčivě v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč ji pokládají za vyvrácenou. Procesně právního charakteru je i námitka, podle které měl odvolací soud vybočit z mezí daných mu ustanovením §259 odst. 3 tr. ř., tedy že měl podle obviněného změnit skutková zjištění soudu prvního stupně v případě subjektivní stránky, aniž by doplnil dokazování. Touto námitkou se proto Nejvyšší soud v dovolacím řízení rovněž nemůže zabývat.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný O. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch