ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.10.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 10/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2018 stížnost, kterou podal obviněný P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 11 To 17/2018, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného P. B. zamítá.
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 16 T 17/2017, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 T 39/2017, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci, a to částky 10 700 Kč a 1 800 €. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce (v jeho neprospěch do výroku o trestu) odvolání.
Usnesením ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 11 To 17/2018, rozhodl Vrchní soud v Praze podle §71a tr. ř., že se žádost obviněného o propuštění z vazby zamítá, neboť vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř. přetrvává. Podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario nepřijal záruku spolku E. a družky obviněného P. V. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib obviněného a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost. Nejprve podrobněji rozvedl své záznamy v rejstříku trestů a uvedl, že sedmý zápis se týká trestného činu úvěrového podvodu, za který mu byl uložen souhrnný trest v nyní projednávané věci, přičemž proti rozsudku podal on i státní zástupce odvolání, a oba jej navrhují zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný se proto obává, že jeho vazba v soudním stádiu řízení bude trvat až do uplynutí 24 měsíců, přičemž podle usnesení o zahájení trestního stíhání by měla trvat pouze 16 měsíců. Až v obžalobě totiž byl spáchaný skutek kvalifikován jako zvlášť závažný zločin. Ze znění ustanovení §67 tr. ř. („skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání“) v souvislosti s §72a odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný dovozuje, že v jeho případě má vazba v soudním stádiu řízení trvat maximálně 16 měsíců, neboť trestní stíhání bylo zahájeno pro „pokračující zločin a nikoli pro zvlášť závažný zločin“.
Obviněný dále zdůraznil, že vazba má pro něj závažné sociální a psychické důsledky, jeho rodinné a majetkové vztahy začínají být narušeny. Opakování trestné činnosti v rámci důvodu vazby předstižné se podle něj může vztahovat jen na trestnou činnost, pro kterou je nyní stíhán, nelze mu vytýkat skutek, pro který byl stíhán dříve a nepravomocně zproštěn obžaloby, neboť Vrchní soud v Praze tento zprošťující rozsudek zrušil pouze z důvodů majících příčinu v procesním právu. Obviněný se cítí být dosavadní vazbou dostatečně poučen. Vazba na něj působí trýznivě, zejména když další dva spoluobvinění jsou stíháni na svobodě. Závěrem své stížnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí a rozhodl o jeho propuštění na svobodu.
Před rozhodnutím Nejvyššího soudu obviněný ještě svou stížnost doplnil o další námitky, pro které pokládá napadené rozhodnutí za nezákonné. Tvrdí, že vrchní soud opomněl přizvat k vazebnímu zasedání spolek E., který nabídl převzetí záruky za obviněného (§73 tr. ř.), a ve výrokové části usnesení nerozhodl o dalších dvou institutech, které mohou nahradit vazbu předstižnou, a to elektronickým náramkem podle §73 odst. 1, 4 a dále předběžným opatřením spočívajícím v domácím vězení podle §73 odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění. Vrchní soud mimo jiné zdůraznil, že obviněný byl od roku 1999 do současnosti sedmkrát pravomocně odsouzen pro různorodou úmyslnou trestnou činnost, vykonával i nepodmíněný trest odnětí svobody. V současnosti je proti němu vedeno další trestní řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 45/2014 pro skutek, v rámci kterého se měl podílet na prodeji kolem 7 kg marihuany a zprostředkovat prodej 100 g pervitinu. V této věci byl obviněný do poloviny roku 2015 stíhán vazebně, následně byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka. Právě po svém propuštění z vazby se pak obviněný měl dopustit trestné činnosti v nyní projednávané trestní věci a také trestného činu úvěrového podvodu. Vrchní soud dále poukázal také na nejasný zdroj příjmů obviněného, resp. na skutečnost, že tímto zdrojem byla patrně trestná činnost.
Z tohoto stručného shrnutí je zřejmé, že se argumentace obviněného s odůvodněním napadeného usnesení částečně míjí. Námitky týkající se maximálního přípustného trvání vazby pak obviněný zakládá na nepochopení pojmu „skutek“ a jeho odlišení od právní kvalifikace tohoto skutku. Je samozřejmě zcela logické a v souladu se smyslem institutu vazby, aby v případě, kdy během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti odůvodňující přísnější právní posouzení, byla také lhůta uvedená v §72a odst. 1 tr. ř. odvozována vždy od právní kvalifikace vztahující se k aktuálně v daném stádiu řízení známému skutkovému stavu. V samotném znění §72a navíc ani obviněným citovaná dikce „skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání“ použita není, zákonodárce v odst. 1 písm. c) tohoto ustanovení naopak hovoří o tom, že je „vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin“. K úvahám obviněného ohledně celkové přípustné doby trvání vazby je pak vzhledem k aktuálnímu stádiu trestního řízení namístě upozornit i na ustanovení §72b tr. ř.
Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí zabýval také možností nahrazení vazby jiným institutem. S jeho stanoviskem se také v tomto ohledu Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Propuštění obviněného z vazby stejně jako její nahrazení jiným opatřením podle trestního řádu je totiž zcela vyloučeno již z toho důvodu, že v minulosti obviněný takové opatření nerespektoval a v době dohledu probačního úředníka se dopustil další trestné činnosti a měl se dopustit i nyní projednávané trestné činnosti, která je svým charakterem obdobná té, pro kterou byl v jiné trestní věci stíhán nejprve vazebně a následně s dohledem probačního úředníka. Obava, že obviněný v případě propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, je tímto v jeho případě natolik umocněna, že ji ani poměrně delší doba trvání vazby nemohla jakkoli oslabit. Nejvyšší soud neshledal ani vady vytýkané v dodatku k odůvodnění stížnosti. Rozhodnutí i jeho výrok odpovídají legislativní koncepci trestního řádu v otázkách institutů nahrazujících vazbu. Výrok o nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad obviněným plně pokrývá i instituty na které poukazuje dodatek stížnosti. Ostatně domácí vězení není předběžným opatřením (§88c tr. ř. ).
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu