ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.11.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 11/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 stížnost obviněných K. P. T. , N. P. T. H. , T. S. S. , K. N. D. , T. V. H. , K. T. H. , a P. N. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost obviněných K. P. T., N. P. T. H., T. S. S., K. N. D., T. V. H., K. T. H. a P. N. T. zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání konaném ve dnech 15. a 16. 3. 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 3 To 69/2017 o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, tak, že odvolání všech obžalovaných podle §256 tr. ř. zamítl, a současně podle §259 odst. 2 tr. ř. a contrario k odvolání státního zástupce doplnil napadený rozsudek soudu prvního stupně o výrok, kterým uložil ochranné opatření podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku - zabrání věcí s tím, že se zabírají ve prospěch státu
- peněžní prostředky zajištěné na účtech ČNB, jakož i ostatní peněžní prostředky jiných měn uložených u Policie ČR, a to :
- peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce konané dne 18. 1. 2005 na adrese P., P. ve výši 100.100 CZK, 10.000 USD, 2.000 EUR a 1.140 GBP,
- peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce konané dne 18. 1. 2005 na adrese P., P. ve výši 19.388.800 CZK, 83.640 EUR, 196.610 USD, 20 hongkongských dolarů, 993.000 vietnamských dongů a 100 polských zlotých,
- peněžní prostředky zajištěné při prohlídce jiných prostor konané dne 18. 1. 2005 na adrese L., P. stánek V. ve výši 185.600 CZK, 6.682,50 EUR a 2.640 USD,
- peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce konané dne 18. 1. 2005 na adrese M. P. ve výši 2.161.400 CZK , 28.260 EUR, 85.883 USD, 1.650 báthů, 941.700 vietnamských dongů a 60 hongkongských dolarů,
- peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce konané dne 18. 1. 2005 na adrese Z., P. ve výši 3.001.000 CZK, 41.300 EUR a 8.140 USD.
Proti výroku shora označeného usnesení odvolacího soudu, kterým byly zabrány výše uvedené finanční prostředky, podali obvinění K. P. T., N. P. T. H., T. S. S., K. N. D., T. V. H., K. T. H. a P. N. T. včas stížnost. Obvinění K. P. T., N. P. T. H. a T. S. S. podali stížnost vůči výroku v části týkající se finančních prostředků zajištěných při domovních prohlídkách, a to bez uvedení konkrétních stížnostních námitek. Obvinění K. N. D. a T. V. H. ve své stížnosti odkázali na znění §141 odst. 2 a §239 odst. 2 tr. ř. per analogiam a dále na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98 s tím, že uvedli, že svoji stížnost „upřesní a blíže odůvodní“ po doručení protokolu z veřejného zasedání, což však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu neučinili. V odůvodnění stížnosti obvinění K. T. H. a P. N. T. především odůvodnili přípustnost podané stížnosti argumentací, že odvolací soud rozhodl na základě analogického užití §230 tr. ř. o uložení ochranného opatření zabrání věci, proti němuž je podle §239 odst. 2 tr. ř. přípustná stížnost. Dle jejich názoru nemůže odvolací soud vyloučit přezkum svého rozhodnutí „odvolacím soudem“. Dále pak obvinění K. T. H. a P. N. T. uvádí, že napadené rozhodnutí (myšlen patrně výrok o uložení předmětného ochranného opatření) je založené na nesprávném právním názoru a zjevném ignorování jejich základních práv. Dále pak uvádějí, že senát 3 To Vrchního soudu v Praze se zřejmě necítí být vázán nálezy Ústavního soudu a svým postupem zcela popírá principy práva a právního státu, přičemž připomínají základní východiska závaznosti nálezů Ústavního soudu, jakož i konkrétní nálezy Ústavního soudu a obecných soudů týkající se této problematiky. Konečně pak obvinění uvádějí, že pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky, když tyto si vytvořil senát 3 To protiprávně. Dle názoru obviněných měly být finanční prostředky vráceny bezodkladně po doručení žádosti o jejich vrácení a v opačném případě lze v daném postupu spatřovat porušení jejich základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. V doplnění stížnosti ze dne 6. 4. 2018 pak poukázali i na nález Ústavního soudu, týkající se některých spoluobviněných, ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/2018 ( pozn. nález byl vyhlášen dne 20. 3. 2018), s tím, že s ohledem na tento nález nebyly ani v jejich věci splněny podmínky pro zabrání zajištěných finančních prostředků.
Nejvyšší soud v řízení o podaných stížnostech proti shora označenému usnesení odvolacího soudu dospěl k následujícím závěrům:
Podle §141 odst. 2 tr. ř. lze usnesení soudu a státního zástupce napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni.
Podle §239 odst. 1 tr. ř. nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném opatření vyhradí do veřejného zasedání podle §230 odst. 2 tr. ř., může jej uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce.
Podle §259 odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný, může odvolací soud, aniž rozsudek zruší, vrátit věc soudu prvního stupně s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo jej doplnil.
Z dikce §141 tr. ř. vyplývá, že stížnost je opravným prostředkem toliko proti těm usnesením, kterými soud rozhoduje v prvním stupni a u kterých to současně zákon výslovně připouští, přičemž obě podmínky musí být splněny kumulativně.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, jednoznačně vyplývá, že vrchní soud rozhodoval jako soud druhého stupně, když k odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněných výrokem podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil rozsudek soudu prvního stupně o chybějící výrok o zabrání věci. Z ustanovení §259 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud může k odvolání také sám doplnit chybějící nebo neúplný výrok rozsudku soudu prvního stupně, aniž za tímto účelem věc vrátí soudu prvního stupně s příkazem, aby tak učinil (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a spol. Trestní řád, Komentář , 2017, Praha, Wolters Kluwer). Přitom nejde o rozhodování podle §230 odst. 2 tr. ř., popřípadě podle §239 odst. 1 tr. ř., neboť soud si nevyhradil rozhodování o zabrání věci do veřejného zasedání a ani zde nebyl samostatný návrh státního zástupce na uložení zabrání věci.
Pokud státní zástupce navrhoval uložení zabrání věci, bylo to součástí jeho návrhu na rozhodnutí soudu v hlavním líčení, a posléze i obsahem jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu byl zcela v souladu se zákonem, když rozhodoval o odvolání státního zástupce, který uložení ochranného opatření opakovaně navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně a opomenutí rozhodnutí o tomto návrhu namítal ve svém odvolání. Výrok, jímž odvolací soud doplnil chybějící výrok rozsudku soudu prvního stupně o zabrání věci, je proto nedílnou součástí rozhodnutí o odvolání, když dalším výrokem téhož usnesení odvolacího soudu byla jako nedůvodná zamítnuta podaná odvolání obviněných.
Soud druhého stupně rozhodoval o zabrání věci v rámci odvolacího řízení sice ve veřejném zasedání (v souladu s §263 odst. 1 tr. ř.), ale nikoliv jako soud prvního stupně podle §239 tr. ř. Názor stěžovatelů, pokud dovozují přípustnost stížnosti z §239 odst. 2 tr. ř. proto nemůže obstát, když toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy je rozhodováno o ochranném opatření v rámci veřejného zasedání u soudu prvního stupně, a to buď poté, co si rozhodnutí o ochranném opatření soud prvního stupně podle §230 odst. 2 tr. ř. vyhradil do veřejného zasedání, anebo k samostatnému návrhu státního zástupce. Nejde ani o rozhodnutí učiněné na podkladě užití analogie §230 odst. 2 tr. ř., jak dovozují obvinění K. T. H. a P. N. T.
Současně je třeba zdůraznit, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání zákon nepřipouští žádný další řádný opravný prostředek. Ostatně obvinění byli v napadeném usnesení takto výslovně poučeni. Rovněž byli poučeni o předpokladech uplatnění mimořádného opravného prostředku - dovolání.
Argumentace stěžovatelů nálezy Ústavního soudu, v nichž se zabýval otázkou přípustnosti stížnosti proti usnesením učiněným odvolacím soudem, a tedy výkladem ustanovení §141 odst. 2 tr. ř., není případná. Ústavní soud (srov. nález ze 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98) a rovněž tak i Nejvyšší soud (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 23/2003 a č. 24/2003 Sb. rozh. tr.) dospěly k závěru o přípustnosti stížnosti proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž však nebylo rozhodováno meritorně, tj. o „věci samé“ (v řízení o odvolání jde o vlastní rozhodnutí o podaném odvolání), ale které se týkají otázek, kterými se např. upravuje způsob a průběh řízení, anebo které s věcí samotnou jen volně souvisí (např. otázka vyloučení členů odvolacího senátu, rozhodování o dalším trvání vazby obviněného). Jen na okraj lze poznamenat, že státní zástupce se v podaném odvolání ohledně zabraných věcí alternativně domáhal uložení trestu jejich propadnutí. Pokud by odvolací soud shledal, že jsou splněny všechny podmínky pro uložení tohoto druhu trestu a k odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněných by takový trest uložil, nebylo by sebemenšího sporu o tom, že proti rozhodnutí odvolacího soudu by nebyl další řádný opravný prostředek přípustný.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud, aniž se zabýval další argumentací stěžovatelů, jejich stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, zamítl podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu