ECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.7.2020.1
sp. zn. 11 Tvo 7/2020-3214
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 stížnost obviněného T. K., trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 4 To 71/2019, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 4 To 71/2019, a tomuto soudu se ukládá, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 4 To 71/2019, rozhodl předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci o návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu tak, že podle §33 odst. 2 tr. ř. a contrario nemá obviněný T. K. nárok na bezplatnou obhajobu.
Proti tomuto usnesení podal obviněný jak sám, tak prostřednictvím své obhájkyně včas stížnost. Obviněný ve své stížnosti v podstatě uvedl přesvědčení, že dostatečně osvědčil nedostatek finančních prostředků jako podmínku pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Svou argumentaci opřel též o odůvodnění zamítavého usnesení, kdy předseda senátu v bodě 6. konstatuje, že současné majetkové poměry obviněného mu neumožňují hradit náklady spojené s jeho obhajobou. Příjem, který obviněný očekával ve výkonu trestu, v současné době již neočekává a tento byl v rámci probíhajícího insolvenčního řízení nahrazen darovací smlouvou na částku 2.500,- Kč měsíčně. Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že soud bral při posuzování nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu v úvahu možnosti získání prostředků k úhradě nákladů obhajoby v budoucnu. V rámci výkonu trestu již obviněný několikrát žádal o zařazení do práce, avšak v současné době nelze určit, zda bude pracovně zařazen z důvodu jeho zdravotního omezení. Vzhledem k výši předpokládaných nákladů obhajoby, které jistě přesáhnou částku 100.000,- Kč a společně s dalšími náklady trestního řízení, by nepřiznáním nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu mohlo dojít k jeho neúnosnému zadlužení, což by značně zkomplikovalo i průběh insolvenčního řízení obviněného.
3. Ve stížnosti podané prostřednictvím obhájkyně nadto obviněný uvedl, že Vrchní soud v Olomouci nezohlednil při svém rozhodování skutečnost, že osoby čerstvě propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody se zpravidla nacházejí na okraji společnosti, bez finančních prostředků, velice obtížně nacházejí zaměstnání a, nemají-li dostatečné rodinné zázemí, jsou mnohdy i bez bydlení. Mimo tyto existenční problémy by obviněný byl navíc zatížen povinností hradit náklady obhajoby v plné výši. Tyto okolnosti jsou pak způsobilé obviněného uvrhnout do sociální propasti.
4. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že změní napadené usnesení tak, že se obviněnému přiznává nárok na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu a že je osvobozen od povinnosti uhradit státu náklady spojené s výkonem vazby, trestu a trestního řízení.
5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obviněného na přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněného lze v zásadě přisvědčit.
6. Podle §33 odst. 2 tr. ř. mimo jiné platí, že pokud obviněný dosvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě hradí náklady obhajoby zcela nebo zčásti stát.
7. Z napadeného usnesení se podává, že obviněný v rámci návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu k dosvědčení nedostatku finančních prostředků odkázal na listiny doložené k návrhu na oddlužení, jímž bylo zahájeno insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 25150/2019 (dostupné na http://isir.justice.cz ). Vrchní soud v Olomouci při zhodnocení majetkových poměrů obviněného a rozhodování o uplatněném nároku vycházel rovněž ze spisového materiálu insolvenčního soudu a dospěl k závěru, že aktuální majetkové poměry obviněného, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, mu neumožňují hradit náklady obhajoby, které nepochybně přesáhnou částku 100 000 Kč. Při rozhodování o podaném návrhu však Vrchní soud v Olomouci vzal v úvahu i další okolnosti na straně obviněného, a to zejména jeho možnosti získat prostředky k úhradě tohoto závazku v budoucnu, když obviněný očekává pracovní zařazení v rámci výkonu trestu. Pro případ, že by obviněnému bylo povoleno oddlužení, bylo možné po splnění podmínek oddlužení očekávat zánik závazků, které by mohly omezit jeho schopnost hradit náklady trestního řízení. Tyto náklady by navíc mohly být zahrnuty do pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení, což je však odvislé od časových souvislostí. Vzhledem k uvedenému dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že situace obviněného není taková, aby v reálné době, byť v řádu let, nebyl schopen náklady obhajoby státu uhradit, a proto jeho návrh zamítl.
8. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci pro posouzení nároku obviněného na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu stanovil v napadeném usnesení některé předpoklady, které nemají oporu v zákoně, v ustálené judikatuře a zejména nevyplývají z obsahu spisového materiálu. Při posuzování důvodnosti návrhu obviněného vrchní soud v podstatě pominul zjištěné aktuální majetkové poměry žadatele (sám uznal, že v současné době obviněný není schopen uhradit vzniklé náklady obhajoby), avšak bez opatření podkladů ke zhodnocení reálného budoucího majetkového potenciálu obviněného dospěl k závěru, že obviněný by byl schopen „byť v řádu let“ tyto náklady uhradit.
9. Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby byl schopen hradit náklady obhajoby, jsou soudy povinny zásadně vycházet ze stavu v době rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2590/19, a č. 2/1993 Sb. rozh. tr.). Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení výslovně uznal, že aktuální majetkové poměry obviněného, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, mu neumožňují hradit náklady obhajoby. Aniž by pak Vrchní soud v Olomouci blíže rozvedl své úvahy, dospěl dále k závěru, že v budoucnosti bude obviněný schopen dostát svým závazkům a zcela uhradit státu náklady obhajoby. Vrchní soud v Olomouci však tento svůj závěr opřel o ničím nepodloženou, hypotetickou možnost vývoje majetkových poměrů obviněného a za této situace přinejmenším předčasně negativně rozhodl o podaném návrhu.
10. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je již z povahy věci založen na relativně širokém uvážení. Je třeba připomenout, že o protiústavní interpretaci (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) se ovšem jedná pouze tehdy, pokud lze mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsenzuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. Ze spisového materiálu vyplývá, že soud při vědomí aktuální neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby se pak blíže nezabýval hledisky celkové majetkové potenciality obviněného, aby si vytvořil podklad pro závěr, zda obviněný má či nemá nárok na bezplatnou obhajobu, popřípadě zda bude schopen alespoň zčásti hradit náklady své obhajoby.
12. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že v mezidobí, tj. po podání stížnosti proti napadenému rozhodnutí, bylo Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci usnesením ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. KSOL 10 INS 25150/2019, rozhodnuto ve výroku I., že se zjišťuje úpadek obviněného, a ve výroku III., že se povoluje řešení tohoto úpadku oddlužením. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud bylo u obviněného rozhodnuto o úpadku, nelze takový stav bagatelizovat jako přechodný nedostatek hotovosti a je nutné se vypořádat s podmínkami pro takové rozhodnutí, jeho důsledky, a to včetně značného omezení dispozičních práv dlužníka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17). Naproti tomu, probíhající proces oddlužení však nemůže být bez dalšího samotnou okolností pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 1607/16).
13. Jak již bylo výše uvedeno, pokud soud rozhoduje o návrhu na přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu, zásadně vychází ze situace v době rozhodování o takovém návrhu, tedy z aktuálních majetkových poměrů obviněného. Na druhé straně, z hlediska komplexního posouzení návrhu musí vzít do úvahy i celkový majetkový potenciál obviněného do budoucna. Rozhodná je totiž celková ekonomická situace, resp. majetková potencialita obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není aktuální nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí, jakkoliv vzdálené solventnosti, nelze označit ani za protiústavní, pakliže je řádně odůvodněno a vyplývá ze skutkových zjištění. Jedná se totiž o naplnění maximy, že každý je povinen plnit své závazky (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1607/16).
14. V případě, že celkový majetkový potenciál neodůvodňuje přiznání bezplatné obhajoby obviněnému, pak také není vyloučeno, že soud může dospět k závěru, že obviněný má nárok na obhajobu za sníženou odměnu, pakliže je schopen náklady hradit alespoň zčásti. Jediným pro soud významným hlediskem je existence zjištění o úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2011, sp. zn. 11 Tz 49/2011, publikovaný pod č. 2/2013 Sb. rozh. tr.).
15. Při novém rozhodování o návrhu obviněného na přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu Vrchní soud v Olomouci, kromě aktuálních majetkových poměrů obviněného, obzvláště vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení, bude muset uvážit celkovou majetkovou potencialitu obviněného a tento předpoklad náležitě odůvodnit. Je nutné vzít v úvahu jeho možnost a schopnost se zařadit do pracovního procesu v době výkonu trestu odnětí svobody, jakož i další okolnosti, které ve svém souhrnu mohou ovlivňovat jeho celkové majetkové poměry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3788/15). Vrchní soud v Olomouci za tímto účelem opatří zprávu příslušné věznice o tom, zda obviněný požádal o pracovní zařazení, zda je ve výkonu trestu pracovně zařazen a jaké jsou jeho výdělky, popřípadě z jakých důvodů práci nevykonává, případně další podklady potřebné pro zhodnocení celkové majetkové potenciality obviněného ve smyslu výše uvedených závěrů. Na základě toho si vytvoří lepší předpoklady pro posouzení důvodnosti návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, či na obhajobu za sníženou odměnu, a v posléze uvedeném případě též určí výši snížení jeho povinnosti k náhradě nákladů obhajoby státu.
16. Podle §149 odst. 6 tr. ř. je Vrchní soud v Olomouci při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení nařídil.
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu