ECLI:CZ:NS:2002:11.TZ.205.2001.1
sp. zn. 11 Tz 205/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. května 2002 ve veřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. W. (V.), proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. ledna 1954 sp. zn. T 2/54 a rozhodl takto:
Podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., se věc V. W. postupuje velkému senátu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. ledna 1954 sp. zn. T 2/54 byl V. W. (V.) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Současně byla vyslovena podle §43 téhož zákona ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 téhož zákona na dobu tří let.
Trestné činnosti se jmenovaný dopustil tím, že po nástupu vojenské základní služby dne 1. 11. 1953 si odmítl obléci vojenský stejnokroj, odmítl převzít přidělenou zbraň, cvičit s ní a vykonat vojenskou přísahu. Odvolával se přitom na své náboženské přesvědčení, které mu nedovoluje vykonávat vojenskou službu.
Rozsudek nabyl právní moci dne 7. ledna 1954.
Rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb. ve vztahu k tomuto odsouzení neproběhlo.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Uvádí v ní, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Vychází z toho, že zakotvení trestní odpovědnosti za činy proti povinnosti konat vojenskou činnou službu se jako důsledek kompatibility právního řádu tehdejší Československé republiky odráželo od příslušných ustanovení Ústavy upravující předmětnou problematiku. Ústava však poskytovala pouze formální právní garance pro deklarovanou svobodu svědomí a vyznání s tím, že jejich faktický výkon současně omezovala. Striktně vymezila základní povinnosti občana ke státu a společnosti, mezi nimi i povinnosti každého občana související s obranou vlasti. To ve svých důsledcích znamenalo, že rozsah faktického využití ústavně zaručené občanské svobody vyznání byl omezen právní vynutitelností plnění občanských povinností, které plynuly jak z článku 34 Ústavy, tak z §20 branného zákona. Tím podle názoru ministra došlo k porušení rovnosti občanů zakotvené v článku 1 Ústavy, neboť uvedený způsob nerovnoměrnosti mezi přiznanými právy a uloženými povinnostmi jednoznačně stavěl do nevýhodné pozice ty občany, kteří chtěli výkon ústavně zaručené náboženské svobody prakticky realizovat oproti těm, jejichž přesvědčení podle názoru ministra spravedlnosti postrádalo duchovní dimenzi. Obviněný tedy nemohl dostát svému náboženskému přesvědčení, aniž by se dostal do rozporu se svými povinnostmi občana vůči státu. Jestliže tedy obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu, vyjádřil svoje přesvědčení prakticky realizovat ústavně zaručenou náboženskou svobodu a jeho svědomí mu nedovolovalo jednat jinak, a proto se ministr spravedlnosti domnívá, že s jeho jednáním na základě takové motivace nelze spojovat úmyslný zásah do sféry plnění povinnosti plynoucích z výkonu vojenské služby. Jeho jednání tedy není úmyslným trestným činem a z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud, poté co vysloví porušení zákona v naznačeném směru, napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud projednal podanou stížnost pro porušení zákona ve veřejném zasedání. V jeho průběhu strany kromě jiného poukázaly na rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu v obdobných případech. Po projednání věci v závěrečné poradě dospěl senát Nejvyššího soudu k názoru, že nelze než s poukazem na rozdílnou praxi souhlasit. Senáty Nejvyššího soudu zaujímají k této otázce v podstatě dva názory:
Jeden z nich lze ilustrovat na rozhodnutí ze dne 10. října 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001, ve kterém senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že jednání obdobné, jakého se dopustil obviněný W. (V.), je trestným činem (i v tomto případě podle §270 odst. 1 tr. zák. z roku 1950) a odsouzení za takovéto jednání nelze samo o sobě pokládat za neslučitelné z demokratickými a právními předpisy a bez dalšího v něm shledávat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu 1945. Toto rozhodnutí argumentuje dále tím, že ani z Všeobecné deklarace lidských práv nevyplývá, že by snad trestní postih za neplnění některých zákonem stanovených povinnosti vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Ani mezinárodní smlouvy o lidských právech nezakládají žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu včetně povinnosti vojenské. I v demokratických státech je takový trestní postih přípustný dokonce i v případech, kdy neexistuje možnost volby alternativní služby k vojenské službě. Obdobný názor byl vysloven i v usnesení sp. zn. 5 Tz 163/2001.
Opačný názor byl vysloven např. v rozsudku sp. zn. 7 Tz 241/2001 a tento názor v podstatě vychází z názoru totožného, který vyslovil ministr spravedlnosti v projednávané stížnosti pro porušení zákona. I v rozsudku sp. zn. 3 Tz 244/2001 dospěl senát Nejvyššího soudu k závěru v podstatě totožnému s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona obviněného W. (V.). Obdobně bylo rozhodováno v trestní věci sp. zn. 3 Tz 121/2001 a v rozsudku sp. zn. 11 Tz 27/2001, kde je přímo vysloven názor, že za situace, kdy nebyla alternativa k výkonu vojenské základní služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavu a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin.
Podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., dospěje-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Za výše popsané situace nezbylo senátu, než věc velkému senátu postoupit vzhledem k tomu, že jakýmkoliv rozhodnutím ve věci by se dostal do rozporu s právním názorem vysloveným již v rozhodnutích patřících do některých ze dvou výše uvedených skupin. Klíčovou otázkou totiž je, zda jednání, kterého se obviněný W. (V.) dopustil, bylo nebo nebylo trestným činem vzhledem k tomu, že tímto jednáním jenom realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak v rozporu s Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti. Je nepochybně nezbytné, aby se pro řešení obdobných otázek praxe senátů Nejvyššího soudu sjednotila a k tomu právě má sloužit předložení této věci velkému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2002
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman