ECLI:CZ:NS:2002:11.ZP.36.2001.1
sp. zn. 11 Zp 36/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Jana Engelmanna dne 2. dubna 2002 o opravném prostředku přípravného výboru na registraci politické strany s názvem L. s. složeného z V. L. (zmocněnce), M. Č., a P. R., proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. srpna 2001, č. j. VS-4279/SDR/1-2001, takto:
Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. srpna 2001, č. j. VS-4279/SDR/1-2001, se potvrzuje.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra byla podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), odmítnuta registrace politické strany s názvem L. s.
Stalo se tak proto, že dva programové cíle L. s. uvedené v jejích stanovách a jeden bod stanov týkající se případného rozpuštění této strany jsou podle názoru Ministerstva vnitra v rozporu s ustanoveními zákona, na které odkazuje §8 odst. 1 zákona.
Především jde o cíl strany uvedený v bodu 2 hlavy II. - „zrušení paragrafů trestního zákona postihujících občany za jejich smýšlení a využívání svobody slova (propagace fašismu, komunismu, šíření toxikomanie)“. Podle závěru napadeného rozhodnutí ustanovení §260 až 261 trestního zákona, kterým se zakazuje podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práva a svobod člověka, veřejné projevování sympatie k takovýmto hnutím, jakož i veřejné popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistického nebo komunistického genocidia či jiných zločinů nacistů nebo komunistů, je zákonným vyjádřením čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) o svobodě projevu a právu na informace, jakož i o možnosti jejího zákonného omezení v případech, kdy jde o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Uvedený programový cíl navrhované politické strany je proto v rozporu se smyslem svobody projevu a práva na informace, a je proto nutné na něj pohlížet v intenci možného omezení sdružovacího práva (možnosti občanů se sdružovat v politických stranách) podle čl. 20 odst. 3 Listiny.
Dále neodpovídá zákonu podle závěru Ministerstva vnitra cíl L. s. záležící ve „zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých činů)“, neboť je v rozporu s Ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a Ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a ve svém důsledku znamená ohrožení státnosti České republiky.
Bod 4 hlavy VII. stanov, podle něhož „O sloučení nebo rozpuštění LS rozhodují všichni členové LS alespoň dvoutřetinovou většinou hlasujících členů“ je nedemokratický ve smyslu §4 odst. 2 zákona. Požadované dvoutřetinové kvorum je zde vázáno pouze na hlasující členy, takže může dojít k tomu, že o této základní otázce rozhodne menšina členů strany.
Včas podaným opravným prostředkem se přípravný výbor na registraci politické strany s názvem L. s. složený z V. L. (zmocněnce), M. Č. a P. R. (dále jen navrhovatel) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí, že odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli (k rukám zmocněnce) náklady řízení, a to vše do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku.
Navrhovatel především poukazuje na postup odpůrce při projednání návrhu na registraci politické strany s názvem L. s. Uvedl, že odpůrcem nebyl přípravný výbor upozorněn na nedostatky třetí verze stanov strany, které byly důvodem odmítnutí registrace, ačkoli v §7 odst. 2 zákona není povinnost Ministerstva vnitra upozorňovat na nedostatky stanov nijak omezena. Kdyby odpůrce řádně plnil své zákonné povinnosti, mohlo dojít ke změnám stanov bez zbytečných průtahů. Dále navrhovatel podrobně polemizuje s jednotlivými důvody odmítnutí registrace. Pokud jde o vytýkaný cíl zrušení některých paragrafů trestního zákona, zdůrazňuje, že navrhovaná strana nechce propagovat fašismus ani komunismus, pouze demokratickou cestou získat zastoupení v parlamentu a usilovat o změnu státní politiky vůči extrémistům. V případě vytýkaného cíle zrušení právní kontinuity s totalitními režimy, navrhovatel trvá na svém názoru, že tento cíl je nezbytný k potrestání zločinů komunismu, neboť jen tak je možné prosadit zákony, jež by postihovaly činy, které ve své době nebyly trestné podle komunistických zákonů, ale porušovaly mezinárodní dohody a úmluvy, jejichž stranou byla bývalá republika. Má přitom zato, že snaha L. s. o prosazení alespoň trochu spravedlivého vyrovnání s komunistickou minulostí demokratickou cestou není ohrožením státnosti České republiky. Navrhovatel nesouhlasí dále s výtkou odpůrce týkající se úpravy postupu rozpuštění strany, jak je provedena ve stanovách L. s. V žádném právním předpisu není stanovena povinnost občanů podílet se na demokratickém rozhodování. Závěrem ve svém opravném prostředku navrhovatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se sporu Komunistické strany Turecka a Socialistické strany Turecka proti Turecku, z nichž podle jeho názoru vyplývá právní závěr, že odmítnout registraci strany lze jen ze zcela závažných důvodů. To není případ navrhované L. s.
Odpůrce ve svém písemném vyjádření navrhl potvrzení rozhodnutí o odmítnutí registrace. Setrvává na svém názoru, že programové cíle navrhované politické strany záležející ve zrušení určitých paragrafů trestního zákona a zrušení právní kontinuity s totalitními režimy jsou nepřípustné. Trvá i na svém názoru týkajícím se úpravy v bodě 4 hlavy VII. stanov.
Nejvyšší soud, jehož pravomoc k přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí vyplývá z §8 odst. 5 zákona, dospěl po provedeném jednání k závěru, že napadené rozhodnutí je nutné potvrdit.
Podle §6 odst. 1 zákona strana a hnutí vznikají registrací nebo na základě skutečností, které ji nahrazují (§8 odst. 4 a 6 a §21 zákona).
Podle §6 odst. 2 zákona návrh na registraci strany a hnutí podává nejméně tříčlenný přípravný výbor strany a hnutí, který je oprávněn vyvíjet pouze činnost směřující ke vzniku strany a hnutí. Podle tohoto ustanovení návrh na registraci musí mimo jiné obsahovat stanovy (organizační řád), v nichž musí být uvedeny rovněž programové cíle a práva a povinnosti členů.
Podle §7 odst. 1 zákona se návrh na registraci podává ministerstvu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, nemá-li návrh na registraci náležitosti podle §6 zákona nebo jsou-li v něm neúplné nebo nepřesné údaje, ministerstvo na to přípravný výbor bezodkladně, nejpozději do 5 dnů od doručení návrhu na registraci, písemně upozorní s tím, že dokud nebudou tyto nedostatky odstraněny, řízení o registraci nebude zahájeno.
Podle §8 odst. 1 zákona ministerstvo registraci odmítne, jestliže stanovy stran a hnutí jsou v rozporu s §1 až 5 a §6 odst. 3 a 4 zákona. Jinak provede registraci. Podle odst. 5 tohoto ustanovení přípravný výbor může do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o odmítnutí registrace podat u příslušného soudu opravný prostředek ve smyslu §250m občanského soudního řádu. K přezkoumání je příslušný Nejvyšší soud České republiky. Podle §8 odst. 6 zákona pravomocné rozhodnutí soudu, kterým se ruší rozhodnutí ministerstva o odmítnutí návrhu na registraci, tuto registraci nahrazuje.
Podle §4 zákona vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí mimo jiné takové, které porušují Ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu *§4 písm. a) zákona*.
Nejvyšší soud především dospěl k závěru, že postup Ministerstva vnitra při projednávání návrhu na registraci politické strany - L. s., opírající se o ustanovení §7 odst. 2 zákona, byl správný. Uvedeným ustanovením (srov. jeho text, jak je uveden shora) je stanovena ministerstvu povinnost odstraňovat pouze nedostatky návrhu formální povahy – neúplné nebo nepřesné údaje. Netýká se posouzení stanov z věcného hlediska v tom smyslu, zda stanovy strany a hnutí nejsou v rozporu s §1 až 5 a §6 odst. 3 a 4 zákona. Takové posouzení je až předmětem postupu ministerstva podle §8 odst. 1 zákona, tedy vlastního rozhodnutí o registraci nebo jejím odmítnutí.
Pokud jde o důvody odmítnutí registrace uvedené v napadeném rozhodnutí, je možno především uvést, že odpůrce vycházel z dostatečných a správných skutkových zjištění. Stanovy L. s. předložené přípravným výborem, které měl Nejvyšší soud k disposici, skutečně obsahují body, na které napadené rozhodnutí poukazuje. Přitom posouzení jejich souladu s ustanovením §4 zákona v návaznosti na ústavní princip svobody sdružování vyjádřený v čl. 20 Listiny je otázkou právní, k níž není zapotřebí dalšího dokazování skutkových okolností.
Nejvyšší soud sice vyhověl návrhu zástupce navrhovatele a provedl jako listinný důkaz posudek soudního znalce z oboru kriminalistiky, specializace společenská závadnost textů, JUDr. M. M., ale i z tohoto důkazu vyplynuly jen obecné odkazy na vymezení demokratických principů v odborné literatuře, bez konkrétních závěrů. Pokud jde o otázku zrušení právní kontinuity s komunistickým režimem, znalec pouze uvedl, že byla bezprostředně po pádu komunistického režimu předmětem pluralitní diskuse, přičemž zdůraznil, že důsledky případné realizace tohoto cíle jsou složitou otázkou právní, kterou nepřísluší řešit znalci.
Pro rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci bylo podstatné, že se plně ztotožnil s názorem odpůrce na vadnost programového cíle navrhované L. s. záležícího ve „zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých trestných činů)“. Nejvyšší soud je toho názoru, že i když omezíme uvedený cíl tak, jak je textem v závorce konkretizován ve stanovách a nakonec i v opravném prostředku navrhovatele (provedení záměru potrestat zločiny komunismu zejména prohlášením některých v kritické době spáchaných činů za trestné), je možno jej označit za cíl, který směřuje k odstranění demokratických základů státu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) zákona. Za jeden z principů demokracie, tvořící základní předpoklad fungování demokratických institucí je totiž třeba považovat vládnutí v podmínkách právního státu. Právní stát představuje vedle dalších znaků demokracie i požadavek, že pouze zákon stanoví, co je trestným činem a jaký trest se za to ukládá, přičemž trestní zákony nepůsobí nazpět (zákaz retroaktivity). Důležité je, že zde nejde jen o zásadu vyjádřenou v právním řádu České republiky, o jejíž změnu by bylo možno v podmínkách demokratického postupu hlasováním v parlamentu usilovat, jak se to snaží navrhovatel ve svém opravném prostředku naznačit, ale, jak již bylo řečeno, o nezadatelný demokratický princip, který nejde měnit, aniž by nebyl dotčen demokratický základ státu. Uvedený důvod odmítnutí registrace přitom považuje Nejvyšší soud za natolik závažný, že v souladu s čl. 20 odst. 3 Listiny (výkon shromažďovacího práva lze omezit v případě stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých) odůvodňuje zásah do demokratického principu představovaného požadavkem plurality – nebránění svobodné soutěži politických stran a jiných subjektů, které se ucházejí o moc.
Jinak Nejvyšší soud souhlasí s návrhem v tom, že další dva důvody, pro které odpůrce v napadeném usnesení odmítl registraci politické strany - L. s., nejsou namístě. Zdůraznit je zejména třeba, že Nejvyšší soud má zato, že není v rozporu s ustanovením §4 zákona usilovat demokratickou cestou o zrušení předmětných ustanovení trestního zákona. Takový záměr neznamená porušování zákona ve smyslu §4 písm. a) zákona, ale pouze jeho změnu zákonnou cestou, což je postup legitimní. Přitom ochrana poskytovaná v souladu s čl. 17 Listiny zájmům státu trestním zákonem těmito ustanoveními není natolik zásadní pro fungování demokratické společnosti, aby nebylo možno vést politickou diskusi o oprávněnosti takové právní úpravy. Způsob rozpuštění nebo sloučení strany, jak je uveden v posuzovaných stanovách navrhovatele, nepokládá Nejvyšší soud za nedemokratický v podstatě z těch důvodů, které uvádí v opravném prostředku navrhovatel.
I když se Nejvyšší soud neztotožnil se všemi důvody napadeného rozhodnutí připadá s ohledem na ustanovení §8 odst. 6 zákona (srov. jeho citaci shora) v úvahu jen rozhodnutí o potvrzení napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž nemůže postupovat tak, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu vnitra k novému řízení, jak je to možné v případech rozhodnutí o opravných prostředcích proti jiným správním rozhodnutím. Může napadené rozhodnutí jen potvrdit nebo je zrušit, čímž by ovšem byla politická strana registrována i s uvedenou vadou v programových cílech.
Výrok, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, se opírá o přiměřené použití ustanovení §250k odst. 1 věta první občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že soud přizná žalobci, který měl ve věci alespoň zčásti úspěch, úplnou nebo částečnou náhradu nákladů řízení proti žalovanému. V posuzované věci však navrhovatel úspěch neměl, neboť napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch