ECLI:CZ:NS:2002:11.ZP.5.2002.1
sp. zn. 11 ZP 5/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana ve věci navrhovatele Vlády České republiky, proti odpůrci R., o pozastavení činnosti politické strany, takto:
Činnost politické strany R. se p o z a s t a v u j e .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odpůrce je povinen zaplatit státu na účet Nejvyššího soudu České republiky částku 1000 Kč jako soudní poplatek do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky obdržel dne 14. 3. 2002 návrh navrhovatele na pozastavení činnosti politické strany R. Navrhovatel odůvodnil výše uvedený návrh tím, že odpůrce opakovaně nesplnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon\"), když nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v úplnosti vyžadované zákonem výroční finanční zprávy za rok 1999 a 2000. Výroční finanční zprávy odpůrce totiž neobsahovaly zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky. V tomto směru navrhovatel poukázal na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 30. 5. 2000, č. 1063 a ze dne 25. 5. 2001, č. 1628. Navrhovatel tak dovozuje, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zákona, podle něhož nemohou vyvíjet činnost politické strany a politická hnutí, která porušují ústavu a zákony. Proto se navrhovatel domáhal, aby Nejvyšší soud rozhodl o pozastavení činnosti odpůrce.
Odpůrce se k návrhu, který mu byl doručen dne 10. 4. 2002, vyjádřil v podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 5. 2002. Uvedl, že je skutečností, že ke každoročně předkládané výroční finanční zprávě nebyla připojena zákonem požadovaná auditorská zpráva. Poukázal na to, že hospodaření strany od jeho vzniku je nulové a strana nemá finanční prostředky na vypracování nulové auditorské zprávy. Jestliže strana nemá a nechce mít žádné finanční prostředky, tak je absurdní, aby si opatřovala za x tisíc korun auditorskou zprávu. Z obsahu vyjádření odpůrce se podává, že navrhuje zamítnutí podaného návrhu na pozastavení činnosti.
Navrhovatel v podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 11. 2002 sdělil, že setrvává na podaném návrhu, neboť výroční finanční zprávy odpůrce za roky uvedené v návrhu i nadále neobsahují zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky. Zprávu auditora pak neobsahuje ani výroční finanční zpráva za rok 2001.
Jednání před Nejvyšším soudem dne 26. 11. 2001 se navrhovatel ani odpůrce neúčastnil. Předvolání k jednání bylo přitom doručeno navrhovateli dne 12. 11. 2002 a odpůrci dne 5. 11. 2002.
Podle usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 25. schůze ze dne 30. 5. 2000, č. 1063, odpůrce nepředložil v zákonné lhůtě výroční finanční zprávu za rok 1999 v úplnosti stanovené zákonem, neboť vůbec neobsahovala zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky. Stejná skutečnost vyplývá i z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 25. 5. 2001, č. 1628, pokud jde o nepředložení výroční finanční zprávy odpůrce za rok 2000.
V usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 49. schůze ze dne 3. 5. 2002, č. 2299, se pak podává, že odpůrce v úplnosti vyžadované zákonem nepředložil ani výroční finanční zprávu ani za rok 2001 /srov. bod II., písm. a) č. 42 tohoto usnesení/.
Uvedené skutečnosti, týkající se nepředložení úplných výročních finančních zpráv odpůrcem (a to ani dodatečně) za léta 1999, 2000 a 2001, byly poté potvrzeny i zprávou rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny ze dne 21. 11. 2002, č. j. RV/579/2002. Ostatně odpůrce tuto skutečnost ani nečiní spornou.
Podle §4 písm. a) zákona mimo jiné platí, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které porušují Ústavu a zákony.
Podle §18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) citovaného ustanovení. Přitom z ustanovení §18 odst. 1 písm. b) zákona vyplývá povinnost politické strany předložit jako součást výroční finanční zprávy též zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky, s výrokem bez závad.
Podle §14 odst. 1 zákona může činnost strany a hnutí být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s §1 až §5, §6 odst. 5 a §17 až §19 zákona, nebo se stanovami.
Podle §15 odst. 1 zákona platí, že o pozastavení činnosti strany a hnutí rozhoduje k návrhu vlády Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem se přitom řídí ustanovením §200i o. s. ř., tzn. že Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Z hlediska rozsahu dokazování platí, že soud je povinen provést ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, než které byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud návrh projednal a shledal jej důvodným, neboť jak z údajů v něm obsažených, ze zpráv a usnesení vyžádaných ve věci Nejvyšším soudem, tak i z vyjádření navrhovatele a odpůrce bylo zjištěno, že odpůrce skutečně nesplnil zákonem uložené povinnosti. Odpůrce totiž opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tj. Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu za léta 1999 a 2000, a to v úplnosti vyžadované zákonem. Jím předložené výroční finanční zprávy vůbec neobsahovaly zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky, natož pak výrok auditora o tom, že finanční hospodaření strany je bez závad. O postoji odpůrce k plnění této zákonné povinnosti ostatně svědčí i to, že úplnou výroční finanční zprávu nepředložil ani za rok 2001. Neučinil tak ani v době rozhodování Nejvyššího soudu (srov. §154 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.)
Odpůrce tedy nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v §18 odst. 1 zákona, přičemž nesplnění této povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může Nejvyšší soud rozhodnout o pozastavení činnosti strany či hnutí. Nelze přisvědčit tvrzení odpůrce, že zprávu auditora neopatřil proto, že jeho finanční hospodaření v posuzovaném období bylo nulové. Právě ověření roční účetní závěrky auditem je podkladem pro závěr, zda hospodaření strany bylo v souladu s právními předpisy a zda tvrzení o „nulovém“ hospodaření strany odpovídá skutečnosti.
Podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona závěr, že za situace, kdy politická strana nebo politické hnutí výroční finanční zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem požadovanými náležitostmi, a když se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení §18 odst. 1 zákona opodstatňuje pozastavení činnosti strany nebo hnutí. Nejvyšší soud se přitom opíral i o nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl US 26/94, podle kterého je možno opakované porušování zákona v ustanovení §18 odst. 1 považovat za důvod pro pozastavení činnosti hnutí. Opakované porušování uvedených povinností stanovených zákonem je totiž podle závěrů Ústavního soudu protiprávním jednáním ve smyslu ustanovení §4 písm. a) zákona, které je určeno na ochranu demokratických základů státu.
Proto Nejvyšší soud rozhodl na podkladě návrhu oprávněného subjektu o pozastavení činnosti politické strany R., a to z důvodu uvedeného v ustanovení §18 odst. 1 zákona.
Pro úplnost lze dodat, že při pozastavení činnosti mohou strana a hnutí činit pouze takové úkony, které jsou zaměřeny na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, avšak nejdéle po dobu jednoho roku (§14 odst. 2 zákona). Nedojde-li v této době ke sjednání nápravy, může dojít k podání návrhu na rozpuštění takové strany či hnutí. Dojde-li ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany z důvodů uvedených v §18 odst. 1 zákona, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem (§14 odst. 3 zákona).
Navrhovatel měl sice v řízení ve věci úspěch, avšak je zřejmé, že mu žádné náklady nevznikly. Proto Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení podaného navrhovatelem, který je od soudního poplatku osvobozen podle §11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se opírá o ustanovení §2 odst. 3 větu první a §7 odst. 1 tohoto zákona a o položku 2 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou tohoto zákona. Soudní poplatek přitom činí částku 1000 Kč, a proto bylo rozhodnuto o povinnosti odpůrce zaplatit na soudním poplatku tuto částku na účet Nejvyššího soudu České republiky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2002
Předseda senátu :
JUDr. Antonín Draštík