ECLI:CZ:NSS:2015:2.ADS.173.2014:28
sp. zn. 2 Ads 173/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Petra Sedláka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: MA traiding, s. r. o.,
se sídlem Kubátova 124, Háj u Duchcova, zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem
se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce,
se sídlem Kolářská 451/13, Opava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 12. 2013, č. j. 4108/1.30/13/14.3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 27. 8. 2014, č. j. 59 Ad 1/2014 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec, jímž
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 9. 12. 2013,
č. j. 4108/1.30/13/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 13. 9. 2013,
č. j. 15806/7.30/13/14.3.-4, a toto rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně byl stěžovatel shledán vinným jednak ze správního deliktu na úseku pr acovní
doby podle §28 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, jehož se měl dopustit
tím, že v období od 1. 1. 2011 do 6. 11. 2012 nevedl evi denci pracovní doby v souladu
s §96 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce; a jednak ze správního deliktu
podle §140 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kterého se měl dopustit
tím, že v období od 1. 1. 2011 do 6. 11. 2012 prováděl zpr ostředkování zaměstnání podle
§14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, aniž k tomu měl povolení podle §14 odst. 3
písm. b) zákona o zaměstnanosti, za což mu byla podle §140 odst. 4 zákona o zaměstnanosti
uložena pokuta 170 000 Kč a zároveň povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši
1000 Kč.
Stěžovatel v žalobě brojil proti nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, která měla
spočívat v nesprávném posouzení věci. Stěžovatel v žalobě zpochybňoval závěry žalovaného,
že se chová jako agentura práce, a uvedl odlišnosti pracovněprávních vztahů mezi ním a jeho
zaměstnanci a vztahů mezi agenturami práce a jejími zaměstnanci. Rovněž v žalobě zpochybnil
závěry žalovaného ohledně nedostatků při vedení evidence p racovní doby, a to s odkazem
na specifika podnikání stěžovatele. V žalobě zároveň uvedl, že uvedené správní delikty,
které mu jsou kladeny za vinu, jsou protichůdné a nelze mu je vytýkat zároveň. Podle stěžovatele
nebylo v řízení před správními orgány dostatečně prokázáno a odůvodněno, že došlo ke spáchání
správních deliktů.
Městský soud dospěl k závěru, že se v případě stěžovatele jednalo o agenturní
zaměstnávání, a to s odkazem na §140 odst. 1 písm. b) a §14 zákona o zaměstnanosti. Soud
se plně ztotožnil s právním posouzením činnosti stěžovatele v souvislosti se zaměstnáváním pěti
fyzických osob jako zprostředkováním zaměstnání ve smyslu §14 odst. 1 písm. b) zákona
o zaměstnanosti bez příslušného povolení. Podle krajského soudu stěžovatel zaměstnával fyzické
osoby jedině za účelem výkonu jejich práce pro jinou osobu , která jim práci přidělovala
a dohlížela na její provedení a naplňovala tak znaky pojmu „uživatel“ . Tím naplnil zákonné znaky
zprostředkování práce podle §14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, aniž by měl příslušné
povolení ke zprostředkování práce ve smyslu §14 odst. 3 pí sm. b) citovaného zákona. Zároveň
na tom podle krajského soudu nic nemění ani skutečnost, že pr acovní poměry byly uzavírány
na dobu neurčitou, a ani skutečnost, že stěžovatel řádně dodržoval zákonné povinnosti
zaměstnavatele, neboť rozhodujícím kritériem je účel zaměstnávání fyzických osob, kterým
byl výkon práce pro jinou fyzickou či právnickou osobu.
K druhé žalobní námitce krajský soud konstatoval, že spornou je právní otázka výkladu
§309 odst. 1 ve spojení s §96 odst. 1 písm. a) zákoníku pr áce, a tuto otázku vyložil
tak, že z §309 odst. 1 zákoníku práce nelze dovodit, že zaměstnavatel – agentura práce
je v důsledku přenosu organizace a kontroly výkonu práce, včetně povinnosti vytvářet příznivé
podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, na uživatele zároveň zbaven
své povinnosti evidovat pracovní dobu ve smyslu §96 odst. 1 zákoníku práce. Podle krajského
osudu není ustanovení §96 odst. 1 zákoníku práce samoúčelné, neboť smyslem zakotvené
evidenční povinnosti zaměstnavatele je zajistit řádné podklady pro výpočet mzdy, ke sledování
čerpání dovolené, práce přesčas, apod.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel nejprve zrekapituloval svůj procesní postup ve věci a následně namítl,
že během řízení nedošlo k dostatečnému vypořádání se se specifickou oblastí poskytování služeb,
které stěžovatel poskytuje. Setrval na svém žalobním tv rzení, že se ve své činnosti nechová jako
agentura práce. To dovozoval ze skutečnosti, že své zaměstnance zaměstnává na základě
pracovních smluv uzavřených na dobu neurčitou, dále z toho, že za své zaměstnance odvádí
řádně předepsané odvody a pojistné, a z toho, že zaměstnanci pracující na lodích nemají horší
pracovní ani mzdové podmínky než administrativní personál trvale pracující v ČR. Stěžovatel
namítl, že pracovní sílu nepronajímá, ale poskytuje služby v souladu s nařízením Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 a doprovodných směrnic a smluv upravujících zaměstnávání
pracovníků v mezinárodní lodní dopravě. Na rozdíl od agenturního zaměstnávání sám stěžovatel
jako zaměstnavatel ukládá pracovní úkoly, řídí a kontroluje práci zaměstnance, dává poky ny
k výkonu práce, zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci atd.
V případě druhého deliktu stěžovatel namítl, že evidence pracovní doby
byla v sankcionovaném období upravena i v jiných právních předpisech tak, aby odpovídala
specifickým podmínkám zaměstnanců v dopravě. Nerespektováním uvedeného porušily podle
stěžovatele správní orgány i krajský soud §2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Dále namítl, že zákon nestanoví, v jaké formě má být evidence pracovní doby vedena. Stěžovatel
předložil správním orgánům tzv. karty zaměstnanců, které evidují pracovní dob u, turnusová
volna nebo nemoci zaměstnanců.
Stěžovatel uvedl, že se nemohl dopustit sankcionovaných deliktů, neboť ani správní
orgány, ani soud nezohlednily specifickou oblast jeho podnikání, a navrhl, aby zdejší soud zrušil
napadené rozhodnutí městského soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti k asační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Předně se Nejvyšší správní soud musel zabývat přezkoumatelností napadeného rozsudku
krajského soudu, neboť jej stěžovatel napadl i z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud
musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úředn í povinnosti (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.). Má- li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smy slu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů
podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána mimo jiné
tehdy, pokud soud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58,
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č . j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Stěžovatel v kasační stížnosti sice uvedl, že napadá rozsudek krajského soudu i z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nicméně všechny konkrétní důvody vztahuje
k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, tedy k důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti nezjistil zdejší soud žádný důvod, pro který považoval stěžovatel
napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud se zabýval přezkoumatelností
napadeného rozsudku i z úřední povinnosti a ani tak nezjistil důvody, které by odůvodňovaly
zrušení napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost.
Ani jednotlivé konkrétní námitky obsažené v kasační stížnosti neshledal soud důvodným.
Stěžovatel nejprve brojil proti závěru správních orgánů a krajského soudu, že se v případě
jeho činnosti jednalo o agenturní zaměstnávání. Důvody stěžovatele lze shrnout do tří bodů.
Zaprvé stěžovatel namítl, že své zaměstnance zaměstn ává na dobu neurčitou, hradí
za ně veškeré odvody a pojistné a zaměstnanci mají stejné postavení jako jeho zaměstnanci
vykonávající práci v ČR. Obdobné skutečnosti namítal stěžovatel již v průběhu správního řízení
a správní orgány i krajský soud se s touto argumentací správně vypořádaly.
Agenturní zaměstnávání je definováno zákonem a pro závěr o činnosti zaměstnavatele
je podstatné naplnění zákonem definovaných znaků. Agenturní zaměstnávání je spojeno
se zprostředkováním zaměstnání, kterým se podle §14 odst. 1 písm. b) zákona č. 453/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, mimo jiné rozumí zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce
pro uživatele, kterým se rozumí jiná právnická nebo fyzická osoba, která práci přiděluje a dohlíží
na její provedení. K takovému zprostředkování jsou oprávněny podle §14 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti buď a) krajské pobočky Úřadu práce, nebo b) právnické nebo fyzické osoby,
pokud mají povolení k příslušné formě zprostředkování zaměstnání (dále jen "agentury práce").
Podstatným znakem zprostředkování zaměstnání agenturou práce tedy není to, zda jsou
zaměstnanci agentury práce v pracovním poměru na dobu určitou, nebo neurčitou. Argumentace
délkou pracovního poměru proto není pro věc rozhodná, stejně jako to, že zaměstnavatel plní
své zákonné povinnosti v podobě plateb odvodů a pojištění.
Naopak podstatné je posouzení dvou následujících důvodů, které stěžovatel k tomuto
bodu uvedl, a to jednak že nepronajímá pracovní sílu, ale poskytuje službu, a jednak
že je to stěžovatel, který ukládá zaměstnanci pracovní úkoly, řídí a ko ntroluje jeho práci, dává
mu pracovní úkoly atd.
Základním rozlišovacím znakem mezi pronájem pracov ní síly a poskytnutím služby
je komplexnost zajišťovaných činností. V případě poskytování služby se jedná o činnost
prováděnou poskytovatelem pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Oproti tomu
v případě pronájmu pracovní síly nemá pronajímatel pracovní síly (agentura práce) odpovědnost
za výsledek práce a své pronajaté zaměstnance při výkonu práce neřídí.
Z obsahu správního spisu soud zjistil, že stěžovatel na základě požadavků objednavatelů,
kteří reagovali na jeho nabídky, vysílal své zaměstnance k práci na objednavatelských lodích.
Z listin předložených stěžovatelem vyplývá, že jeho pět zaměstnanců v letech 2011 a 2012
pracovalo na celkem osmi lodích, avšak nikdy nepracoval na jedné a téže lodi více než jeden
zaměstnanec stěžovatele současně. Zároveň z těchto listin vyplývá (z nabídky ze dne 1. 1. 2012),
že stěžovatel nabízel zajištění jednotlivých funkcí na palubě lo di, přičemž cena se odvíjela
od konkrétní funkce zastávané jeho zaměstnancem. Cena za poskytnutí zaměstnance byla
následně odběrateli fakturována.
Z uvedených listin je zřejmé, že stěžovatel nabízel a také realizoval svými zaměstnanci
zajištění konkrétních pracovních pozic na lodích objednavatelů, nikoliv komplexní zajištění
provozu lodi objednavatele. Jinými slovy stěžovatel doplňoval svými zaměstnanci již existující
posádku lodi objednavatele, a to vždy individuálně jedním zaměstnancem vždy na jiné lodi.
Takto zjištěný skutkový stav plně odůvodňuje závěr, že stěžovatelem nebyla posky tována
komplexní služba, ale naopak byla poskytována pracovní síla pro zajištění obsazení individuálního
pracovního místa v posádce konkrétní lodi na základě požadavků objednatele. Již tento závěr
zřetelně nasvědčuje činnosti stěžovatele ve smyslu zprostře dkování zaměstnání.
Závěr o zprostředkování zaměstnání zároveň podtrhuje i vyjádření stěžovatele v průběhu
kontroly zachycené v protokolu ze dne 9. 11. 2012, č. j. 26782/7.50/12/15.2. -3. Sám stěžovatel
uvedl, že „[p]odle toho jak firma potřebuje a podle objednávek majitelů lodí, zařadíme zaměstnance – plavce
na příslušnou loď na jeden z těchto druhů prací, skrývající se pod pojem plavec.“ , případně „[o]bjednávky
probíhají na základě informací, které se šíří v provozu lodní dopravy mezi kapitány lodí, kde a na jakou loď
kterou konkrétní profesi potřebují.“ Nejvyšší správní soud má z listin a vyjádření stěžovatele,
které jsou obsahem správního spisu, za prokázané, že stěžovatel neposkytoval komplexní službu
na vlastní odpovědnost za výsledek práce, ale naopak poskytoval jednotlivou pracovní sílu
k plnění konkrétních pracovních úkolů v rámci pracovního kolektivu objednatele.
Stěžovatel si zároveň v kasační stížnosti odporuje v případě tvrzení o tom, kdo řídil
jeho zaměstnance při práci. V již citovaném vyjádření stěžovatel v rámci kontroly uvedl,
že „[p]od pojmem „plavec“ mohou pracovat jako plavčík, lodník, kormidelník, strojník, kapitán.
Je to kombinované. Při práci je řídí a přiděluje jim denně aktuální práci kapitán, jak to vychází z provozu lodi.
Nástup na směnu a konec směny určuje kapitán lodi. Zaměstnanec od nás ví, že musí pracovat pouze 8 hodin
denně a dodržovat bezpečnost práce podle našich předpisů.“ Oproti tomu v kasační stížnosti naopak uvedl,
že je to právě stěžovatel, který ukládá zaměstnancům pracovní úkoly, zajišťuje bezpečnost práce
atd.
Nejvyšší správní soud pokládá tvrzení stěžovatele obsažené v kasační stížnosti o ukládání
pracovních úkolů minimálně za zavádějící a účelové. Z podstaty věci je prakticky nemožné,
aby v situaci prokázané správním spisem byl stěžovatel schopen úkolovat každého jednotlivého
zaměstnance na každé jednotlivé lodi a určovat jim každodenní pracovní náplň. Naopak
s ohledem na obsah správního spisu má Nejvyšší správní soud za to, že skutečná situace
odpovídala tomu, co stěžovatel uvedl ve vyjádření ze dne 9. 11. 2012, tedy že reálně pracovní
úkoly ukládali jeho zaměstnancům kapitáni jednotlivých lodí a tito také řídili pracovní činnost
zaměstnanců stěžovatele po dobu, po kterou vykonávali zaměstnanci stěžovatele práci na lodích,
na které byla jejich práce objednána, čímž bylo naplněno ust anovení §309 odst. 1 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dle kterého p o dobu dočasného přidělení zaměstnance agentury
práce k výkonu práce u uživatele ukládá zaměstnanci agentury p ráce pracovní úkoly, organizuje,
řídí a kontroluje jeho práci, dává mu k tomu účelu pokyny, vytvá ří příznivé pracovní podmínky
a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci uživatel.
V otázce zajištění bezpečnosti práce není právní úprava obsažená v zákoníku práce
komplexní, když i agentura práce (v tomto případě stěžovatel) není zbavena svých povinností
v tomto směru ani při dočasném přidělení zaměstnance k výkonu práce u uživatele. Proto
ani argument stěžovatele, že zajišťoval bezpečnost práce po dobu výkonu práce svých
zaměstnavatelů na lodích objednatelů, není důvodem pro závěr o tom, že se v jeho případě
jednalo o poskytování služby, a ne o pronájem pracovní síly.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se v případě
stěžovatele jednalo o pronájem pracovní síly, tedy slovy zákona o zaměstnanosti
o zprostředkování práce agenturou práce. Stěžovatel při zajišťování práce pro své zaměstnance
vykonával činnosti svěřené výhradně agentuře práce, ačkoliv k tomu neměl příslušné zákonné
oprávnění.
Stěžovatel v této námitce odkazoval i na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Z tohoto odkazu
ale není vůbec patrné, jaký dovozuje stěžovatel vztah citova ného nařízení k projednávané věci.
Citované nařízení totiž upravuje smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního
práva v případě kolize právních řádů (čl. 1 bod 1. Nařízení) a věcně neřeší otázku, zda činnost
stěžovatele je pronájmem pracovní síly, nebo poskytnutím služby.
Ve druhé námitce brojil stěžovatel proti tvrzenému neplnění povinností při evidenci
pracovní doby svých zaměstnanců. Stěžovatel nesouhlasil se závěry správních orgánů a krajského
soudu zejména proto, že povaha jím poskytovaných služeb je specifická a pro pracovní dobu platí
kromě vnitrostátních i předpisy mezinárodního a evropského práva.
Nejvyšší správní soud se shoduje se stěžovatelem v tom, že význam evidence pracovní
doby spočívá zejména v tom, že zaměstnavateli slouží jako podklad pro výpočet mzdy, sledování
přesčasové práce a čerpání dovolené. Zásadní význam evidence pracovní doby pro mzdové
otázky dovodil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2012 ve věci sp. zn. 21 Cdo 3989/2011 .
Stejně tak se Nejvyšší správní soud shodne se žalobcem v tom, že zákon nestanoví formu
evidence práce. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2004 ve vě ci sp. zn. 21 Cdo 1916/2004
uvedl, že „[z]ákoník práce v citovaném ustanovení neurčuje, jakým způsobem (jakou formou) má být pracovní
doba evidována. Záleží tedy pouze na zaměstnavateli, jemuž je povinnost vést evide nci pracovní doby uložena,
jaký způsob evidence zvolí tak, aby byl průkazný a vypovídal o tom, zda zaměstnanec odpracoval či neodpracoval
stanovenou (nebo dohodnutou) pracovní dobu, kdy ji odpracoval, v jakém rozsahu, případně o dalších
skutečnostech, které jsou významné pro posuzování nároků s odpracováním pracovní doby souvisejících.“
V případě agenturního zaměstnání není v §309 zákoníku práce, jak správně uvedl krajský
soud, na uživatele přenesena povinnost zaměstnavatele evidovat pracovní dobu zaměstnance.
Stěžovatel byl proto povinen vést a na výzvu správního orgánu prvního stupně předložit evidenci
pracovní doby vedenou podle §96 zákoníku práce, ze které bude jasně vyplývat, zda zaměstnanec
odpracoval stanovenou pracovní dobu, kdy ji odpracoval a v jakém rozsahu, případně
zda pracoval v noci nebo přes čas.
Jestliže se stěžovatel dovolává zvláštní právní úpravy pro zaměstnávání v dopravě,
tak ani tato ho nijak neopravňuje k vedení evidence pracovní doby podle jiných pravidel,
než jaká jsou stanovena v §96 zákoníku práce. Pro oblast dopravy je platné a účinné nařízení
vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku
zaměstnanců v dopravě. Citované nařízení, které zapracovává příslušné předpisy Evropských
společenství (Směrnice Rady 2000/79/ES, Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2002/15/ES, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ ES a Směrnice Rady
2005/47/ES) a v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství (Nařízení
Rady (EHS) č. 3820/85, Nařízení Evropského parlamentu a R ady (ES) č.561/2006 a Nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1899/2006) upravuje odchylně pracovní dobu a dobu
odpočinku zaměstnanců v dopravě. V případě zaměstnanců – členů posádek plavidel upravuje
toliko jiné rozvržení pracovní doby a dob odpočinku.
Stěžovatel v průběhu správního řízení tvrdil, že má k dispozici evidenci pracovní doby
a „má přehled o tom, kdy konkrétní zaměstnanec započal, přerušil a ukončil praco vní směnu, o místu nalodění.
Je doloženo, kolik hodin zaměstnanci odpracují v sobotu, neděli a během nočních směn. Stejně
tak má kontrolovaná osoba přehled o čerpání přestávky na jídlo a oddech, o čerpání nepřetržitého odpočinku
v týdnu a o práci přesčas.“ (námitky stěžovatele proti výsledku přezkoumání protokolu ze dne
13. 2. 2013). Nic z toho ale stěžovatel v řízení nedoložil žádným relevantním důkazním
prostředkem. Ve správním spise jsou založeny pouze listiny obsahující dny nástupů na tu kterou
loď u toho kterého zaměstnance, dále pracovní výkaz za červen 2013 (kontrolované období
bylo rok 2011 a 2012) a mzdové listy jednotlivých zaměstnanců s „výpisem z karty“, ze kterého
vyplývá pouze jméno lodi, den odjezdu a den příjezdu. Žádná z uvedených listin neprokazuje
tvrzení z námitek stěžovatele ani splnění podmínek dle §96 zákoník u práce.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že ani v případě druhého deliktu nevyvrátil
stěžovatel zjištění správních orgánů a závěry krajského soudu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší spr ávní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak pr ávo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu