ECLI:CZ:NSS:2004:2.ADS.48.2003
sp. zn. 2 Ads 48/2003 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně M.
P., zastoupené Mgr. Naďou Herrmannovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 11,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003,
č. j. 30 Ca 66/2002 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 2. 2002, č. xxx,
kterým jí byla stanovena povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu v celkové výši
88 342 Kč, a to podle §118a odst. 2 zákona ČNR 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení. Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když vyšel z názoru,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. a namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na protiústavní právní normě.
Nezákonnost rozsudku spatřuje v tom, že městský soud nesprávně posoudil dohody
o provedení práce jako neplatné. Dle názoru stěžovatelky jsou tyto dohody platné, neboť
se svým obsahem ani účelem nepříčí zákonu (tj. zákonu č. 65/1965 Sb., zákoník práce), ani
se jinak nepříčí zájmům společnosti a splňují podstatné náležitosti stanovené §236 zákoníku
práce. K omezení dohody o provedení práce na 100 hodin ročně u téhož zaměstnavatele,
stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že zmíněných 100 hodin je pouze předpokládaný
rozsah práce a nikoli skutečně odpracovaný. V daném případě se zaměstnavatel
se stěžovatelkou dohodl na výsledku a při uzavírání dohod nepředpokládal, že rozsah práce
stěžovatelky překročí limit 100 hodin. Co se týče splatnosti odměny za provedení pracovního
úkolu, stěžovatelka uvádí, že §236 odst. 4 zákoníku práce umožňuje, aby část odměny byla
splatná již před provedením díla. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla větší množství
pracovních úkolů, dohodla se se zaměstnavatelem na výplatě ve výplatním termínu pro ostatní
zaměstnance, a to z důvodu praktičnosti. Takovéto dohodě žádná právní norma nebrání
a nelze z ní usuzovat na obsah uzavřeného právního vztahu. Evidence docházky byla pak
podle stěžovatelky pouze formální a odvíjela se od předem dohodnuté odměny. Měla být
vedena tak, aby odpovídala sazbě 65 Kč za hodinu. Nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu pro nedostatek důvodů rozhodnutí pak stěžovatelka spatřuje v tom, že právní vztah
mezi ní a zaměstnavatelem soud v rozsudku kvalifikoval jako pracovní poměr, aniž by uvedl
o co svůj právní názor opírá. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pracovní poměr má v zásadě
alimentační charakter. V daném případě však alimentační charakter neměl, neboť stěžovatelka
zajišťovala svoji výživu prostřednictvím starobního důchodu. Dalším znakem pracovního
poměru, který není v daném případě splněn, je jeho pravidelnost, neboť stěžovatelka
pracovala nárazově v různých týdnech a různých dnech různě. Pracovní poměr formou
„nepravidelné výpomoci“ pak zákoník práce neumožňuje, neboť obligatorní součástí
pracovního poměru je určení pracovní doby (§83a, §86 zákoníku práce). Dále stěžovatelka
zdůrazňuje, že nepodléhala pokynům zaměstnavatele, neboť svou práci vykonávala
samostatně. Formální stanovení vykazované výše odměny nebylo dohodou o způsobu
odměňování, ale evidenční pomůckou zaměstnavatele. Stěžovatelka také namítá vadu řízení
spočívající v tom, že byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že i v řízení
o důchodovém zabezpečení je třeba použít správní řád, pokud není zvláštním zákonem
stanoveno jinak. Rozhodnutí žalované je pak v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu
nedostatečně odůvodněno, neboť z rozhodnutí není zřejmé jakými úvahami byla žalovaná
vedena při hodnocení důkazů a také neuvedla všechny relevantní právní normy na základě
kterých rozhodovala. V rozhodnutí dále chybí jaké zákonem stanovené podmínky pro výplatu
důchodu nebyly stěžovatelkou splněny. Závěrem stěžovatelka namítá, že §37 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované
je v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, neboť vyloučením možnosti souběhu pracovněprávního vztahu jiného než
založeného dohodou o provedení práce zákonodárce vyloučil možnost poživateli starobního
důchodu po dobu prvních dvou let od přiznání starobního důchodu na rozdíl od jiných
starobních důchodců uzavřít pracovní poměr a pobírat za něj spravedlivou odměnu.
Stěžovatelka má tak za to, že takové ustanovení je diskriminační. Vzhledem k uvedenému
stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná nevyužila práva se ke kasační stížnosti vyjádřit.
Ze správního a soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Při kontrole
provedené podle §6 odst. 4 písm. o) zákona č. 582/1991 Sb. Pražskou správou sociálního
zabezpečení v Praze 5 v r. 2001 u V. spol. s r. o. a zaměřené na pojistné, provádění
nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění bylo mimo jiné zjištěno,
že uvedená společnost (dále též zaměstnavatel) uzavřela se stěžovatelkou dohody o provedení
práce na expedici a balení knih dle potřeby zaměstnavatele na dobu od 1. 1. 2000
do 31. 12. 2000 a poté od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2001. Odměna byla v dohodách sjednána
na 1500 Kč/hod a rozsah práce do 100 hodin za rok. Ve mzdové evidenci účetní rozsah 100
hodin v kalendářním roce překročen nebyl, ale podle evidence docházky odpracovala
stěžovatelka více než 100 hodin téměř každý měsíc (např. v r. 2000 v lednu odpracovala 130
hodin, v únoru - 130 hodin, v červnu - 138 hodin, v říjnu - 119 hodin, v r. 2001 v lednu - 100
hodin). Od 1. 7. 2001 sjednal zaměstnavatel se stěžovatelkou pracovní poměr na výkon
práce expedientky s pracovní dobou v rozsahu 120 hodin za měsíc a mzda byla sjednána
na 8000 Kč měsíčně. Pražská správa sociálního zabezpečení tak s poukazem na §236 odst. 1
zákoníku práce dospěla k závěru, že dohody o provedení práce uzavřené se stěžovatelkou jsou
pro nerespektování uvedeného ustanovení zákoníku práce neplatné; vztah mezi stěžovatelkou
a zaměstnavatelem pak posoudila jako pracovní poměr, který zakládá účast na nemocenském
pojištění. Na základě této kontroly pak vydala žalovaná dne 14. 2. 2002 rozhodnutí
č. 425 622 058, kterým stěžovatelce uložila povinnost podle §118a odst. 2 zákona ČNR
č. 582/1991 Sb. vrátit přeplatek na starobním důchodu v částce 88 342 Kč. Rozhodnutí
odůvodnila tím, že v době od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000, od 1. 5. 2000 do 30. 6. 2000,
od 1. 8. 2000 do 31. 5. 2001 přesáhl příjem stěžovatelky z výdělečné činnosti dvojnásobek
částky životního minima platné pro jednotlivce k 1. dni kalendářního měsíce výkonu této
činnosti. Hrubý příjem stěžovatelky pak činil v r. 2000 v lednu - 8640 Kč, v únoru - 8960 Kč,
v březnu - 8830 Kč, v květnu - 8050 Kč, v červnu - 11020 Kč, v srpnu - 9660 Kč,
v září - 8720 Kč, v říjnu - 9240 Kč, v listopadu -10800 Kč a v období od prosince r. 2000
do května r. 2001 každý měsíc 8140 Kč. Proti tomu stěžovatelka včas podala žalobu
(opravný prostředek), kde nesouhlasila s rozhodnutím žalované a namítala, že dle dohod
o provedení práce nepřekročila stanovený limit 100 hodin za rok. V doplnění opravného
prostředku dále namítla, že v rozhodnutí žalované není uvedeno jaké zákonem stanovené
podmínky pro výplatu důchodu nebyly stěžovatelkou splněny, a proto je třeba toto rozhodnutí
považovat za nedostatečně odůvodněné (§47 odst. 3 správního řádu).
Městský soud v Praze doplnil dokazování a napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka namítá jednak nezákonnost rozsudku městského soudu spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky, dále jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
rozhodnutí a nakonec vady řízení před správním orgánem, pro které měl soud rozhodnutí
žalovaného zrušit.
Nesprávné právní posouzení stěžovatelka spatřuje v tom, že soud posoudil předmětné
dohody o provedení práce jako neplatné, přesto, že obsahují všechny zákonem požadované
náležitosti a svým obsahem ani účelem se nepříčí zákonu.
Při hodnocení důvodnosti této kasační námitky Nejvyšší správní soud vycházel
z ust. §236 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění ke dni vydání rozhodnutí
žalované (dále jen zákoník práce). Podle tohoto ustanovení může zaměstnavatel uzavřít
s fyzickou osobou dohodu o provedení práce, jestliže předpokládaný rozsah práce
(pracovního úkolu), na který se dohoda uzavírá, není vyšší než 100 hodin.
Do předpokládaného rozsahu práce se započítává také doba práce konané zaměstnancem
pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce.
Odstavec 2 citovaného ustanovení pak stanoví, že dohoda o provedení práce může být
uzavřena písemně nebo ústně a musí v ní být vymezen pracovní úkol, sjednaná odměna
za jeho provedení a zpravidla se v ní sjednává též doba, v níž má být pracovní úkol proveden;
v písemné dohodě, popřípadě v písemném záznamu o ústně uzavřené dohodě má
zaměstnavatel mimo to uvést předpokládaný rozsah práce podle předchozího odstavce, pokud
její rozsah nevyplývá přímo z vymezení pracovního úkolu. Předmětem dohody o provedení
práce je tedy vždy určitý ucelený pracovní úkol, který je specifikován konkrétním výsledkem.
Práce, kterou se zaměstnanec zavazuje pro zaměstnavatele vykonat musí být určena
individuálně, nikoli druhově. Může být povahy jak manuální tak intelektuální, její výkon
ale musí směřovat ke konkrétnímu výsledku, předem kvalitativně i kvantitativně
vymezenému. Na rozdíl od pracovního poměru, dohoda o provedení práce nezakládá účast
na nemocenském pojištění a z odměny za ní se neodvádí sociální ani zdravotní pojistné.
Tvrzení stěžovatelky, že v daném případě se s ní zaměstnavatel dohodl na výsledku
práce a při uzavírání dohod nepředpokládal, že rozsah práce stěžovatelky překročí 100 hodin
skutková zjištění nenasvědčují. V předmětných dohodách je jako vymezení pracovní činnosti
uvedeno „expedice a balení knih dle potřeb zaměstnavatele“, což dle názoru soudu rozhodně
nelze považovat za individuálně určený pracovní úkol (dohodnutý výsledek), pro který
je dohoda o provedení práce určena. Formálním vyjádřením v dohodě i faktickým obsahem
se v daném případě jedná o druhově vymezenou pracovní činnost, která je typická
pro pracovní poměr, případně pro dohodu o pracovní činnosti. Pokud jde o omezení dohody
o provedení práce na 100 hodin, Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom,
že v dohodě sjednaný rozsah práce je rozsahem předpokládaným a nikoli skutečně
odpracovaným. Tento předpokládaný rozsah práce však určuje zaměstnavatel, vycházeje
přitom ze znalostí pracovní problematiky, která je dohodou o provedení práce zajišťována.
Zjistí-li se teprve v průběhu výkonu práce, že rozsah je nakonec vyšší než původně
předpokládaných 100 hodin, nemá to již na platnost dohody vliv. Pokud by však dohoda
o provedení práce byla sjednána s jednoznačným úmyslem smluvních stran překročit rozsah
100 hodin, byla by takto uzavřená dohoda o provedení práce neplatná, neboť se příčí zákonu.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu v dané věci jde právě o posledně uvedený případ,
neboť nelze přijmout názor, že zaměstnavatel (nakladatelství) teprve v průběhu výkonu práce
zjistil, že rozsah práce (expedice a balení knih) bude několikanásobně větší než
předpokládaných 100 hodin. Jak vyplynulo z evidence docházky, která je součástí správního
spisu, stěžovatelka u zaměstnavatele odpracovala více než 100 hodin téměř každý
kalendářní měsíc. Takový rozsah překročení v žádném případě nelze považovat za něco,
co zaměstnavatel nemohl předpokládat. Navíc na první polovinu roku 2001 zaměstnavatel
opět sjednal se stěžovatelkou dohodu o provedení práce, i když věděl kolik hodin
v předchozím roce stěžovatelka při plnění shodného pracovního úkolu odpracovala.
Z uvedeného je tak zřejmé, že zaměstnavatel si musel být při uzavírání předmětných
dohod o provedení práce velice dobře vědom toho, že rozsah práce vykonávaný stěžovatelkou
přesáhne zákonem povolenou hranici 100 hodin za rok; předmětné dohody o provedení práce
je tak třeba považovat za neplatné ve smyslu §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť
se příčí zákonu. Tomu rovněž nasvědčuje i výše odměny sjednaná v předmětných dohodách,
která činí 1500 Kč za hodinu, což rozhodně není běžná odměna za práce, které stěžovatelka
měla vykonávat a vykonávala (balení a expedice knih, zadávání objednávek do PC, příprava
a odesílání faktur a vyhotovování dokladů na poštu). Ve skutečnosti stěžovatelka vykonávala
práci v takovém rozsahu, aby odměna, která jí byla vyplácena, činila pouze 65 Kč za hodinu
(podle vlastního vyjádření v soudním řízení). V obdobné výši byla pak se stěžovatelkou také
dohodnuta mzda v pracovní smlouvě uzavřené od 1. 7. 2001. Právě vyjádření stěžovatelky
v řízení před soudem, že se zaměstnavatelem ve skutečnosti dohodla rozsah práce tak,
aby hodinová mzda odpovídala uvedené částce 65 Kč/hod, nasvědčuje oboustrannému úmyslu
předstírat rozsah práce tak, aby odpovídal zákonným podmínkám dohody o provedení práce
(sjednání 100 hodin práce s odměnou 1500 Kč/hod). Pokud stěžovatelka namítá, že evidence
docházky byla jen formální, nemůže se s ní soud ztotožnit, neboť by taková evidence zcela
postrádala svůj smysl a její vedení by nebylo vůbec zapotřebí.
Také způsob vyplácení odměny stěžovatelce odpovídá spíše pracovnímu poměru nebo
dohodě o pracovní činnosti, než dohodě o provedení práce. V daném případě byla odměna
stěžovatelce vyplácena pravidelně každého 11. dne v měsíci, který byl rovněž řádným
výplatním termínem zaměstnavatele. Podle §236 odst. 4 zákoníku práce je odměna
za provedení pracovního úkolu splatná po dokončení a odevzdání práce. Mezi účastníky lze
dohodnout, že část odměny bude splatná již po provedení určité části pracovního úkolu.
Uvedené ustanovení tak dává možnost, aby zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci část odměny,
ještě před dokončením celého pracovního úkolu. V daném případě však stěžovatelka po dobu
roku a půl pravidelně téměř každý měsíc odpracovala více jak 100 hodin a ve výplatním
termínu obdržela za tuto práci odměnu. Takovou situaci nelze považovat za vyplácení části
odměny podle citovaného ustanovení zákoníku práce, nýbrž za vyplácení mzdy.
Pracovněprávní vztah, který byl realizován, tak nenaplnil žádný ze znaků typických
pro dohodu o provedení práce, a uzavřenou dohodu nelze hodnotit jinak, než jako neplatnou.
Neodpovídá ovšem ani podmínkám dohody o pracovní činnosti. Podle §237 odst. 2 zákoníku
práce jsou práce konané na základě dohody o pracovní činnosti limitovány nepřekročením
poloviny stanovené týdenní pracovní doby a podle vedené evidence byl tento limit běžně
překračován. Jednalo se o opakující práce nezbytné pro činnost zaměstnavatele.
Namítá-li stěžovatelka, že podmínkou pracovního poměru je alimentační charakter,
což v daném případě nebylo splněno, nemůže soud s její námitkou souhlasit. Alimentační
charakter není nezbytnou podmínkou pracovního poměru, nýbrž pouze jedním ze znaků, které
jej zpravidla charakterizují. Skutečnost, že stěžovatelka svou výživu nerealizovala z výdělku
získaného od zaměstnavatele, nýbrž z jiných zdrojů, je k posouzení toho, zda se jednalo
o pracovní poměr, právně bezvýznamná.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že nebyl splněn další znak pracovního poměru,
a to jeho pravidelnost, neboť pracovala nárazově v různých týdnech a různých dnech odlišně.
Pracovní poměr ovšem nemusí být sjednán na plný rozsah pracovní doby, ale i na tzv.
zkrácený úvazek. Pracovní doba také může být rozvržena rovnoměrně i nerovnoměrně,
vyžadují-li to provozní podmínky zaměstnavatele (§83 a násl. zákoníku práce).
Posoudil - li správní orgán a následně městský soud činnost stěžovatelky jako pracovní
poměr, nepochybil. Není přitom rozhodné, že uzavřená dohoda formálně podmínkám
pracovní smlouvy neodpovídala; fakticky obsah pracovního poměru naplněn byl (§27odst. 1
zákoníku práce).
Nejvyšší správní soud má tak s ohledem na shora uvedené za to, že městský soud
postupoval v souladu se zákonem, když předmětné dohody o provedení práce posoudil jako
neplatné; naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak
nebylo zjištěno.
Dále stěžovatelka namítá, že rozsudek městského soudu je nepřekoumatelný
pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost rozsudku pak stěžovatelka spatřuje v tom,
že právní vztah mezi ní a zaměstnavatelem soud v rozsudku kvalifikoval jako pracovní
poměr, aniž by uvedl o co svůj právní názor opírá. Nejprve je třeba uvést, že pojem
nepřezkoumatelnosti není v soudním řádu správním ani v občanském soudním řádu, který
by bylo možno použit podpůrně, blíže objasněn. Výklad tohoto pojmu je tak věcí právní
nauky a judikatury. Nejvyšší správní soud se jeho vymezením již zabýval a ve svém rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (publ. jako č. 133/2004 Sb. NSS); uvedl,
že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoli na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou
takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde
soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny. Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posuzoval uplatněný
důvod kasační stížnosti. V daném případě Městský soud v Praze v řízení o žalobě provedl
poměrně rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl ke shodnému závěru jako žalovaná,
a to, že předmětné dohody o provedení práce jsou neplatné. S ohledem na skutečnost,
že stěžovatelka pro zaměstnavatele pracovala téměř každý měsíc více jak 100 hodin, jednalo
se opakovanou práci nezbytnou pro činnost zaměstnavatele, pobírala za práci odměnu
vyplácenou ve výplatním termínu, posoudil pak vztah mezi zaměstnavatelem a stěžovatelkou
jako pracovní poměr. Napadený rozsudek městského soudu je tak opřen o skutečnosti v řízení
řádně zjištěné ze správního spisu a při provedeném dokazování a pouhá okolnost,
že odůvodnění napadeného rozsudku podle stěžovatelky mělo být obsáhlejší, nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku. Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak rovněž neobstojí.
Stěžovatelka dále uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. - když namítá, že rozhodnutí žalované je nedostatečně odůvodněno, a pro tuto vadu měl
městký soud správní rozhodnutí zrušit. Lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že na řízení
ve věcech důchodového pojištění je třeba za určitých okolností použít obecné předpisy
o správním řízení, tedy zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Podle §108
zákona ČNR č. 582/1991 Sb. platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění obecné
předpisy o správním řízení vždy, pokud uvedený zákon nestanoví jinak. Vzhledem k tomu,
že zákon ČNR č. 582/1991 Sb. nemá žádná speciální ustanovení, týkající se náležitostí
odůvodnění rozhodnutí, je třeba použít §47 odst. 3 správního řádu, který stanoví správnímu
orgánu povinnost v odůvodnění uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými
úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval. Odůvodnění musí být dostatečně přesvědčivé a má poskytovat skutkovou
a právní oporu výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má v daném případě za to,
že rozhodnutí žalované mohlo být odůvodněno obsáhleji, zejména pokud jde o argumentaci
při posouzení vztahu mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem jako pracovního poměru.
Městský soud v Praze však v souladu s §77 s. ř. s. provedl v řízení o žalobě dokazování,
při kterém podrobně zjišťoval, zda žalovaná správně posoudila předmětné dohody
o provedení práce jako neplatné a vztah mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem jako pracovní
poměr, tedy zda je rozhodnutí žalované vydáno v souladu se zákonem. Při tomto dokazování
dospěl městský soud k závěru, že žalovaná rozhodla v souladu se zákonem a že právní vztah
mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem nelze posoudit jinak, než jako pracovní poměr podle
§27 a násl. zákoníku práce, který zakládá účast na nemocenském pojištění a je výdělečnou
činností ve smyslu §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. ve znění ke dni vydání
rozhodnutí žalované.. V souladu s §37 odst. 1 písm. a) bod 1 citovaného zákona pak
stěžovatelce v období dvou let od vzniku nároku na starobní důchod (tj. od 22. 6. 1999
do 22. 6. 2001) za měsíce, kdy její příjem od zaměstnavatele přesáhl dvojnásobek částky
životního minima platné pro jednotlivce, výplata tohoto důchodu skutečně nenáležela. Podle
§118a odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb. ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované
je pak stěžovatelka povinna neoprávněně vyplacenou částku vrátit. Ačkoli tedy rozhodnutí
žalované mohlo být odůvodněno obsáhleji, neměl tento nedostatek vliv na jeho zákonnost.
Vady, které by bylo možno žalované vytknout tak soud odstranil v soudním řízení. Městský
soud v Praze nepochybil, když napadené rozhodnutí nezrušil pouze proto, že jeho odůvodnění
mohlo být v některých směrech propracovanější.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu není dán ani tvrzený rozpor §37 odst. 1
písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s Listinou základních práv a svobod (dále též Listina).
Citované ustanovení ve znění rozhodném v době pracovní činnosti stěžovatelky omezovalo
výplatu starobního důchodu v období dvou let po vzniku nároku na tento důchod v těch
kalendářních měsících, v nichž příjem z výdělečné činnosti (za výdělečnou činnost nebyla
považována právě pracovní činnost na základě dohod o provedení práce) přesáhl dvojnásobek
částky životního minima platné pro jednotlivce, který je poživatelem starobního důchodu.
Stěžovatelka se domnívá, že citované ustanovení je diskriminační a je v rozporu s čl. 3
odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Čl. 26 odst. 3 Listiny zaručuje každému
právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Dle názoru soudu §37 zákona
č. 155/1995 Sb. ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované nijak nebrání stěžovatelce
pracovat a stejně tak nezasahuje do jejího práva na spravedlivou odměnu za práci, které
je zakotveno v čl. 28 Listiny. Čl. 30 odst. 1 Listiny pak zaručuje občanům právo na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Odst. 3
citovaného ustanovení pak odkazuje na zákon, který má stanovit podrobnosti. Zákon
č. 155/1995 Sb. je právě jedním z celé řady zákonů, které stanovují podrobnosti při výkonu
tohoto práva. Součástí oněch podrobností je bezpochyby i určení situací, kdy občanu hmotné
zabezpečení ve stáří nenáleží. Konkrétně se jedná o ustanovení upravující souběh starobního
důchodu s příjmem z výdělečné činnosti. S ohledem na charakter dávky (zde starobního
důchodu), která má hmotně zajišťovat občany, jež splnili zákonem stanovené podmínky
a dosáhli stanoveného věku, tedy věku, který se projevuje postupným omezováním schopností
pracovat, je zřejmé, že právě případ, kdy občan plnohodnotně pracuje a dosahuje výdělku
určité výše, může být případem, kdy mu výplata starobního důchodu ze zákona nenáleží.
Takový postup zákonodárce je dle názoru Nejvyššího správního soudu zcela v souladu
s uvedenými články Listiny a v žádném případě nezakládá diskriminaci podle čl. 3 odst. 1
Listiny. Jen pro úplnost je třeba uvést, že v mezidobí došlo k novelizaci §37 zákona
č. 155/1995 Sb. tak, že v současné době výplata starobního důchodu po dosažení
důchodového věku náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost na základě
pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však
na dobu jednoho roku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšné žalované náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalované právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 5. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu