ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.107.2007:168
sp. zn. 2 Afs 107/2007 - 168
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
S.O.S. zvířatům, spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem
se sídlem Francouzská 54, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odboru
rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 29 Ca 45/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Bohumila
Záleského do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku
2856 Kč.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný správní orgán - Magistrát
města Brna, odbor rozpočtu a financování - jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo pro nezákonnost zrušeno jeho rozhodnutí
ze dne 21. 1. 2005, č. j. ORF/653/05, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části
Brno – Královo Pole ze dne 23. 4. 2004, č. j. EXD/11/04/Srn-2, jímž byl žalobci vyměřen
místní poplatek ze psů za 1. čtvrtletí roku 2004 ve výši 261.546 Kč.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tzn. tvrdí,
že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
a je proto nezákonný, a také že je tento rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel zejména namítá, že krajský soud chybně vyložil osobu poplatníka místního
poplatku, kterým je „držitel psa“, a to v rozporu s ustanovením §2 odst. 1, 2 zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích a s čl. 2 odst. 2.1, s čl. 3 odst. 3.1 vyhlášky
Statutárního města Brna o místních poplatcích. Soud totiž bezdůvodně upřednostnil úpravu
obsaženou v občanském zákoníku, tzn. úpravu obecnou, před úpravou zvláštní, a to navíc
v rozporu s jejím účelem. Krajský soud navíc porušil princip ochrany legitimního očekávání,
když nepřihlédl k jiným soudním rozhodnutím (viz rozsudky Nejvyššího soudu
sp. zn. 33 Odo 985/2004 a sp. zn. Tdo 1541/2006, rozsudky Městského soudu v Praze
sp. zn. 15 Co 102/2004 a sp. zn. 11 Ca 194/2005). Legitimní očekávání spatřuje stěžovatel
v tom, že navrhovatel postupující v souladu se zákonem a podle konkrétních pokynů
rozhodujícího orgánu legitimně očekává úspěch ve sporu.
Stěžovatel namítá, že zpoplatnění psa představuje legitimní cíl, spočívající v získávání
prostředků k naplnění veřejného rozpočtu a případy osvobození představují jen výjimky.
Jejich taxativní výčet obsahuje ustanovení §2 odst. 2 zákona o místních poplatcích a žalobce
v něm uveden není. Výklad provedený krajským soudem hrozí „celorepublikově“ tím,
že poškozeni budou všichni správci tohoto poplatku, jelikož ve svém důsledku bude moci
každý poplatník s úspěchem namítnout, že se nepovažuje za držitele psa dle ustanovení §129
občanského zákoníku. Tím by však byl zcela popřen smysl novely cit. zákona, neboť jí došlo
k nahrazení pojmu „vlastník psa“ novým pojmem „držitel psa“.
Pojem „držitel psa“ stěžovatel vykládá tak, že míří na osobu, u níž se pes nachází
a která o něj pečuje stejně, jako by jej vlastnila. Osoba držitele tedy zjevně nemusí být nutně
totožná s jeho vlastníkem, na čemž nic nemění ani to, že v době rozhodnutí není osoba
oprávněného vlastníka či držitele známa. Dojde-li k předání psa jinému držiteli,
příp. vlastníkovi, je povinen dosavadní i nový držitel psa tuto změnu oznámit příslušnému
správci poplatku.
Stěžovatel brojí rovněž proti přiznání náhrady nákladů řízení žalobci a tvrdí,
že soudní poplatek ve výši 2 000 Kč přiznán být neměl, jelikož žalobce byl úspěšný pouze
se svou žalobou, nikoliv však s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě. S jedním
ze svých návrhů tedy úspěšný nebyl.
Druhý kasační důvod, tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, stěžovatel
spatřuje v tom, že krajský soud opřel napadený rozsudek toliko o nesouvisející právní
předpis, tj. o občanský zákoník. Protože však rozhodnutí stěžovatele bylo zrušeno
pro nezákonnost, musel být rozsudek opřen o zákon o místních poplatcích anebo o prováděcí
vyhlášku města Brna. Stěžovatel se výslovně ohrazuje i proti tomu, že by prováděl výklad
zákonných ustanovení či zákonem stanovených pojmů, jelikož mu to prý nepřísluší.
Stěžovatel konečně popisuje konkrétní okolnosti ohledně vykonatelnosti
předmětného daňového nedoplatku.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět
a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit.
Dne 9. 1. 2008 stěžovatel soudu zaslal pro informaci Závěrečnou zprávu Veřejného
ochránce práv ve věci vyměření místního poplatku S. O. S. zvířatům, spol. s r. o. ze dne
3. 1. 2008, sp. zn. 127/2005/VOP/ZS. Jejím obsahem je - mimo jiné - právní názor,
podle něhož pro účely určení poplatníka místního poplatku vyjadřuje pojem „držitel psa“
objektivní skutečnost, že jde o osobu, která o psa fakticky pečuje, tj. chová se tak, jako by ho
vlastnila, bez ohledu na případné přesvědčení, že vlastníkem není. Subjektivní vztah k držbě
pro účely poplatkové povinnosti není právně významný a obecný pojem „držby“
dle ustanovení §129 občanského zákoníku zde lze užít toliko v objektivní rovině. Existence
sporu mezi stěžovatelkou a státem o vydání bezdůvodného obohacení nic nemění na obsahu
veřejnoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a správcem poplatku, jelikož se jedná o dva
odlišné vztahy: soukromoprávní a veřejnoprávní. Stěžovatelka proto byla za držitele psů
považována oprávněně.
III.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výtky stěžovatele považuje
za nesprávné. Pokud totiž krajský soud při výkladu pojmu „držitel psa“ použil ustanovení
§129 občanského zákoníku, byl jeho postup zcela opodstatněný. K argumentaci stěžovatele
shora citovanou judikaturou obecných soudů žalobce uvádí, že tato se týká poplatků
za příjem televizního a rozhlasového vysílání a sankcí za provozování telefonního přístroje,
tedy se jedná o záležitost jiných právních předpisů. V daném případě navíc žalobce prováděl
v podstatě charitativní legální činnost, kterou nelze stavět na stejnou rovinu jako ilegální
činnost při provozování telefonního přístroje či přijímání vysílání. Žalobce odmítá rovněž
argumentaci ohledně legitimního očekávání, které dopadá na zcela jiné situace.
Žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
IV.
Z obsahu předmětného správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud především
zjistil, že rozhodnutím Úřadu městské části Brno – Královo Pole ze dne 23. 4. 2004,
č. j. EXD/11/04/Srn-2, byl žalobci vyměřen místní poplatek ze psů za 1. čtvrtletí roku 2004
ve výši 261.546 Kč. Důvodem vydání tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce
v předmětném období byl držitelem celkem 468 psů, přičemž u 464 psů vznikla poplatková
povinnost k 1. 1. 2004, zatímco u posledních 4 psů (Šotek, Milda, Kajda a Bat) tato povinnost
vznikla teprve během roku 2004. Protože žalobce nepatřil mezi držitele psů, kteří jsou
ze zákona osvobozeni od placení poplatku a přesto jej nezaplatil, byl mu tento poplatek
vyměřen.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl stěžovatel shora označeným rozhodnutím
ze dne 21. 1. 2005. V něm zejména poukázal na zákon č. 229/2003 Sb., který nabyl účinnosti
dne 1. 1. 2004 a který nově vymezil osobu poplatníka místního poplatku ze psů, a to jako
držitele psa. Stěžovatel vycházel rovněž z příslušné důvodové zprávy k návrhu zákona,
z níž plyne, že ke změně osoby poplatníka tohoto poplatku došlo zejména z důvodu častého
nedodržování platební povinnosti právě ze strany vlastníků psů, jakož i z omezených
možností správců poplatků při zjišťování skutečných vlastníků při neexistenci povinnosti
písemných dokladů o přechodu/převodu. Stěžovatel dospěl k názoru, že žalobce
není osvobozen od poplatku ze psů, a proto této povinnosti podléhá.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zrušil citované rozhodnutí stěžovatele.
Svůj rozsudek založil na právním názoru, podle něhož za situace, kdy v zákoně o místních
poplatcích neexistuje definice pojmu držitel psa, je nutno vycházet z ustanovení §129 a násl.
občanského zákoníku. Na případ žalobce tato zákonná definice dopadat nemůže,
jelikož s věcmi (tj. se psy) nenakládal jako s vlastními. Do doby, než ztracená či opuštěná věc
nepřipadne státu (§135 občanského zákoníku), žalobce vykonává službu, spočívající v péči
o ztracené či opuštěné psy a nemůže být proto považován za jejich držitele. Pokud stěžovatel
vycházel z dikce ustanovení §2 odst. 2 věta druhá zákona o místních poplatcích, přehlédl,
že toto ustanovení má na mysli toliko držitele psů, nikoliv osoby od držitele psů odlišné.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Protože stěžovatel uplatnil stížnostní důvod spočívající v tvrzené nezákonnosti
při nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, právě tímto směrem
zdejší soud upřel svoji další pozornost. O nezákonnost by se přitom jednalo tehdy,
jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné
ustanovení (příp. by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších), anebo by sice vycházel
z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval běžným
interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.).
Je sice pravdou, že stěžovatel výslovně označil rovněž kasační důvod ve smyslu odst. 1
písm. d) cit. ustanovení s. ř. s., nicméně obsahem této stížnostní námitky je rovněž polemika
s právním názorem krajského soudu. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nebrojí proti tomu,
že by určitá žalobní námitka nebyla vypořádána, že napadený rozsudek není srozumitelný
či že neobsahuje dostatečné důvody, nýbrž opět nesouhlasí se způsobem jeho argumentace.
Je proto plně opodstatněné pojednat o obou tvrzených důvodech kasační stížnosti souhrnně,
jelikož ve skutečnosti se jedná o důvod jediný – o tvrzenou nezákonnost. Z obsahu kasační
stížnosti je přitom patrno, že stěžovatel namítá jak nesprávnost aplikace citovaných
zákonných ustanovení, tak také aplikaci zákonných ustanovení nepřípadných (občanský
zákoník).
Va)
Nejvyšší správní soud při svých úvahách v projednávané věci vycházel především
z toho, že mezi účastníky řízení nejsou sporné skutkové okolnosti věci, nýbrž výhradně jejich
právní klasifikace. Lze tak mít za postaveno najisto, že u žalobce (tzn. v útulku)
se v rozhodném období 1. čtvrtletí roku 2004 nacházel shora označený počet psů, a také,
že za ně žalobce nezaplatil příslušný poplatek.
Dále je třeba vycházet z toho, že podle ustanovení §2 odst. 1, 2 zákona
č. 565/1990 Sb. v rozhodném znění platí, že:
„1) Poplatek ze psů platí držitel psa. Držitelem je fyzická nebo právnická osoba,
která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky.
(2) Poplatek ze psů se platí ze psů starších 3 měsíců. Od poplatku ze psů je osvobozen
držitel psa, kterým je osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním postižením,
které byl přiznán III. stupeň mimořádných výhod podle zvláštního právního předpisu, osoba
provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoba provozující útulek zřízený
obcí pro ztracené nebo opuštěné psy nebo osoba, které stanoví povinnost držení a používání
psa zvláštní právní předpis.“
Rovněž je pravdou, že podle znění citovaného ustanovení §2 odst. 1 platného
do 31. 12. 2003 (tj. před nabytím účinnosti zákona č. 229/2003 Sb.) platilo, že „poplatek
ze psů platí fyzická a právnická osoba, která je vlastníkem psa“.
Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona (která je součástí správního spisu),
kterým došlo k předmětné legislativní změně, byl navrhovatel motivován výslovně cílem
„zamezit častým případům nedodržování poplatkové povinnosti ze strany vlastníků psa.
Platební povinnost vázaná na osobu vlastníka psa se podle dosavadních zkušeností v praxi
neosvědčila, neboť častou námitkou poplatníka je skutečnost, že pes, o kterého pečuje, není
v jeho vlastnictví. Správci místního poplatku mají omezené možnosti při zjišťování skutečného
vlastníka psa (tj. osoby, která psa koupila nebo jej získala darem či dědictvím) vzhledem
k tomu, že neexistuje povinnost písemného dokladu při jeho převodu (přechodu). ... Držitelem
psa může být i jiná osoba, než jeho vlastník. Jedná se o osobu, která o psa pečuje stejně,
jako by jej vlastnila. Navíc je prokazatelná skutečnost, že pes se u této osoby nachází.“
Shora předestřená stížnostní argumentace je založena v zásadě na dvou základních
názorech: (1.) citovaná zákonná úprava je zcela konkrétní a zřejmá, takže neumožňuje výklad
odlišný od výkladu stěžovatele, (2.) ustanovení §129 a následující občanského zákoníku jsou
pro vymezení pojmu „držitel psa“ nepoužitelná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že poplatky lze obecně vymezit
jako jeden z veřejnoprávních příjmů, které veřejnoprávní subjekty ukládají jednotlivcům
takovým způsobem, aby se jimi alespoň částečně kryly náklady spojené s činnostmi,
vyvolané činností těchto jednotlivců. Jak přesvědčivě vyložil K. Engliš (Finanční věda,
Fr. Borový v Brně, 1929, str. 74 a násl.), poplatky i daně jsou autoritativně stanovené
příspěvky podřízených hospodářství, „avšak daně pouze se zřetelem k únosnosti, poplatky též
se zřetelem k individuálnímu prospěchu.“ Proto také „vrchní účel poplatků není nikdy výnos.“
podobně M. Bakeš konstatuje (M. Bakeš a kol., Finanční právo, 3. vyd., C. H. Beck, 2003,
str. 87), že „zatímco daně jsou většinou platby neekvivalentní, za které není poskytována
přímá protihodnota, a zároveň platby, které mívají spíše periodický charakter, jsou poplatky
většinou vybírány jednorázově, a to v souvislosti s nějakým protiplněním ze strany státu
či jeho orgánů, kraje, obce apod. Mají tedy většinou povahu určitého ekvivalentu
za poskytnutí služby, vydání povolení, rozhodnutí soudu apod.“ Argumentace stěžovatele
v tom smyslu, že zpoplatnění psa představuje legitimní cíl, spočívající v získávání prostředků
k naplnění veřejného rozpočtu a případy osvobození tedy představují jen výjimky, se proto
zcela míjí s podstatou poplatků. Jejich smyslem totiž není naplnění veřejného rozpočtu,
nýbrž nastolení jakési (byť i zcela abstraktně pojaté) reciprocity mezi poplatkem a mezi
činností orgánů veřejné správy (princip ekvivalence).
Prvním učiněným závěrem je proto konstatování, že smyslem poplatku ze psů
primárně není a ani nemá být posílení obecního rozpočtu, protože pak by se již pojmově
nejednalo o poplatek, nýbrž spíše o majetkovou daň. Poplatek ze psů tak nemá jiný význam
než snižovat či dokonce v některých případech vyrovnávat negativní důsledky, spojené
s chovem psů, o kterých jistě není potřeba obsáhle pojednávat. Proto také ostatně
není náhodou, že jiná výše poplatků ze psů je vybírána v případě bytového a rodinného domu.
Např. podle obecně závazné vyhlášky č. 21/2003 Statutárního města Brna o místních
poplatcích pro Městskou část Brno – Královo Pole, kde se právě nachází útulek žalobce,
platilo, že základní sazba tohoto poplatku v případě bytového domu činila 1500 Kč ročně,
zatímco v případě rodinného domu 600 Kč za rok. Argument stěžovatele prostřednictvím
legitimního cíle poplatku spočívajícího v naplnění veřejného rozpočtu má proto zdejší soud
za vyvrácený.
Dále je vhodné uvést, že podle převládajícího názoru právní teorie spočívá funkce
práva ve třech aspektech: ve spravedlnosti, účinnosti a jistotě. Takto viděno je
z prezentovaného vývoje zákonné úpravy ustanovení §2 zákona o místních poplatcích
a z důvodové zprávy k novele provedené zákonem č. 229/2003 zcela zřejmé, že hlavním
důvodem nahrazení pojmu „vlastník psa“ za „držitel psa“ byl zájem na účinnosti zákonné
úpravy. Tento cíl je samozřejmě plně legitimní. Citovaná zákonná změna na první pohled
vyvolává dojem, že okruh poplatníků předmětného poplatku byl do určité míry rozšířen.
Toto rozšíření je nicméně ve skutečnosti pouze zdánlivé, protože z povahy věci je jasné,
že za jednoho psa má být za stejné časové období vybrán pouze jeden poplatek, nikoliv více
poplatků tehdy, pakliže osoba vlastníka a držitele není stejná. Jinak řečeno, předmětná změna
zákonné úpravy nesměřuje ke zvýšení okruhu subjektů podléhajících předmětné poplatkové
povinnosti, nýbrž pouze k lepší efektivitě výběru poplatku. Rovněž tento aspekt
má v nyní rozhodované věci svůj význam.
Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že způsob výkladu platného ustanovení
§2 zákona o místních poplatcích provedený žalovaným do značné míry koresponduje s jeho
gramatickou dikcí a v tomto směru je plně pochopitelný. Zároveň však platí, že řada právních
norem umožňuje vícero způsobů výkladu a orgány veřejné moci vydávající vrchnostenská
rozhodnutí musí volit mezi jednotlivými z nich. V tomto směru žalovaný zjevně vůbec
nepochopil svoji funkci v systému aplikace práva, když se - až poněkud podrážděně - brání
představě, že by měl a mohl provádět výklad zákonných ustanovení. Výklad právních norem
totiž provádí kterýkoliv subjekt s nimi pracující a v případě orgánu veřejné moci je nutno mít
pouze neustále na zřeteli, že může činit výhradně to, co zákon přímo stanoví. Tento postulát je
však zcela chybné vykládat tak, že správnímu úřadu je zakázáno vykládat právní normy.
Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud akceptuje, že výklad provedený žalovaným
a koneckonců též Veřejným ochráncem práv je možný a v zásadě odpovídající dikci
citovaného zákonného ustanovení, nemohl přehlédnout způsob výkladu alternativní. Takový
výklad v podstatě zformuloval krajský soud a je založen na subsidiárním použití občanského
zákoníku. Nastává tedy konkurence dvou výkladových možností: první je založena zejména
na gramatickém znění ustanovení §2 zákona o místních poplatcích; druhou lze
charakterizovat spíše jako využití teleologického způsobu interpretace. Jestliže totiž výklad
provedený žalovaným vychází z toho, že zákon o místních poplatcích je zcela autonomní
veřejnoprávní předpis a že tedy pokud sám nedefinuje pojmy v něm obsažené, nelze využít
pojmosloví obsažené v předpisech jiných, jedná se jistě o výklad možný, nicméně nikoliv
o výklad jediný. Jak Nejvyšší správní soud poměrně často judikuje, celý právní řád je třeba
nazírat jako na ucelený, logický a vnitřně provázaný systém, nikoliv jako na shluk
nahodilých „atomů“. Proto také celé veřejné právo lze charakterizovat jako speciální
ve vztahu k právu soukromému, kteroužto tezi ostatně potvrzuje vznik a historický vývoj
právních řádů. Takto viděno proto výklad prostřednictvím ustanovení §129 a násl.
občanského zákoníku nejenže není nepřípustný, nýbrž je dokonce žádoucí, neboť je založen
právě na myšlence jednotného právního systému a stejného způsobu výkladu stejných pojmů,
byť zakotvených v různých právních předpisech. Krátce řečeno: výklad práva zásadně musí
usilovat o nalezení styčných bodů mezi jednotlivými právními odvětvími, nikoliv se snažit
existující rozdíly mezi nimi prohlubovat.
Správnost výkladu provedeného krajským soudem ostatně plyne i z další argumentace.
Především je vhodné se vrátit k vymezení samotného pojmu poplatek. Jestliže totiž jeho
pojmovou esencí je finanční úhrada za realizaci zájmu poplatníka (princip ekvivalence),
je tomu v případě útulku pro psy zcela jinak. Podstata péče o opuštěné psy totiž zjevně
nespočívá v podnikání (tzn. v činnosti vykonávané za účelem zisku) či v uspokojování
vlastních zájmů poplatníka (soukromého útulku), nýbrž výhradně ve službě veřejnosti.
Proto také je ve správním spise zahrnuto několik smluv, uzavřených mezi žalobcem
a Statutárním městem Brnem, jejichž obsahem je – mimo jiné – poskytnutí určitých ročních
finančních částek žalobci právě za vykonávání popsané veřejné služby. Představa, že subjekt,
který z veřejného rozpočtu dostává prostředky na svoji činnost, je bude zpětně obci odvádět
ve formě poplatku, je zjevně neracionální.
Na podstatě problému by se nicméně nic nezměnilo ani tehdy, jestliže by útulek
pro psy byl financován čistě ze soukromých prostředků (zejména sponzorské dary). I v tomto
případě by totiž bylo jasné, že se jedná o činnost veskrze nevýdělečnou, z níž podnikajícímu
subjektu nekyne žádný materiální prospěch, takže ani zde by stanovení poplatku nebylo
legitimní. Podstata této činnosti totiž není ničím jiným, než určitým odbřemeněním veřejné
správě od jejích nezadatelných povinností (viz např. ustanovení §35 zákona č. 128/2000 Sb.,
o obcích).
V této souvislosti ostatně nelze ani přehlédnout, že podle ustanovení §135 odst. 1
občanského zákoníku „kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li
vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-
li se o ni vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce.“
(Poznámka: do nabytí účinnosti zákona č. 359/2005 Sb. platilo, že vlastníkem této věci
se stává stát.) Podle odst. 4 stejného ustanovení se toto pravidlo vztahuje rovněž na věci
opuštěné. Jestliže se tedy žalobce staral o psy, kteří byli ztraceni či opuštěni, nejen že nebyl
jejich vlastníkem, nýbrž lze mít za postaveno najisto, že vlastníkem většiny z nich bylo právě
Město Brno, případně stát. Jak totiž plyne ze seznamu psů, který je obsažen ve správním
spise, nejdéle jsou u žalobce drženi pes Béďa a Ťapina (od roku 1993), Ram od roku 1994,
Rex, Mariana, Bojka a Keno od roku 1997, Cury, Otylka a Meluzín od roku 1998, dalších
39 psů od roku 1999 atd. Od roku 2004 byli v útulku toliko psi Milda a Kajda, od roku 2003
pak 55 psů. Je tak zřejmé, že vlastníkem drtivé většiny psů z jejich celkového počtu 468
již muselo být Město Brno, potažmo stát. Vyměřovat za této situace poplatek ze psů žalobci,
tj. soukromému útulku vykonávajícímu veřejnou službu, a to subjektem, který je z velké části
jejich vlastníkem (Město Brno), proto zcela postrádá jakoukoliv logiku i legitimitu.
Nelze ostatně pominout ani to, že výklad provedený stěžovatelem nutně vede
k nerovnostem. Pokud by totiž platilo, že od placení tohoto poplatku jsou skutečně
osvobozeny výhradně útulky zřizované obcí, bylo by lze takovéto zvýhodnění akceptovat jen
tehdy, jestliže by na něm existoval srozumitelný a rozumný veřejný zájem. Tak tomu však
v daném případě podle přesvědčení soudu není. Všechny útulky pro psy totiž plní stejnou
veřejnou službu, bez ohledu na osobu svého zřizovatele. Rovněž způsob jejich financování je
v konečném důsledku přinejmenším podobný, a v projednávané věci se jedná o poplatek,
nikoliv o daň. Jestliže tedy pojmovým znakem poplatku je určitý individuální prospěch,
není možné tento prospěch akceptovat jen u některé skupiny subjektů. Takovýto výklad
by bylo nutno ve svém výsledku považovat za protiústavní.
Lze tak učinit závěr, že výklad provedený krajským soudem a založený na přiměřeném
použití pojmu držitele tak, jak ho vymezuje ustanovení §129 občanského zákoníku,
je možný, racionální a odpovídá podstatě problému. Navíc, tento výklad je na rozdíl
od výkladu provedeného žalovaným, ústavně souladný a musí proto být upřednostněn.
Jakkoliv Nejvyšší správní soud rozumí argumentaci Veřejného ochránce práv, který vyjádřil
pochybnosti nad ústavností slov „zřízený obcí“ v ustanovení §2 odst. 2 zákona o místních
poplatcích, vycházel ze zásady priority ústavně konformního výkladu zákona před jeho
derogací. Protože v projednávané věci možnost ústavně souladného výkladu podle
přesvědčení zdejšího soudu – byť s určitou mírou obtížnosti - existuje, bylo by zbytečné
postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Jinak vyjádřeno: právní závěr plynoucí z napadeného rozsudku krajského soudu,
se kterým se zdejší soud plně ztotožňuje, je založen na úvaze, že poplatníkem předmětného
poplatku je pouze takový držitel, na něhož dopadají pojmové znaky držitele věci obsažené
v ustanovení §129 občanského zákoníku. Jestliže podle odst. 1 cit. ustanovení je držitelem
„ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe“, což v případě
útulku pro psy ze shora popsaných důvodů zjevně naplněno není, není útulek vůbec
poplatníkem poplatku ze psů. Toto vynětí z okruhu subjektů s poplatkovou povinností
se samozřejmě týká všech útulků, bez ohledu na osobu zřizovatele. Takto viděno proto
výslovné zákonné konstatování osvobození od poplatku ze psů osoby provozující útulek
zřízený obcí zdejší soud považuje za zcela nadbytečné a poněkud zavádějící. Je proto chybou
s ústavněprávními důsledky ze zmíněné redundance dovozovat povinnost platit poplatky
ze psů (jen) soukromými útulky, jak v projednávaném případě učinil stěžovatel.
Jen pro úplnost je vhodné dodat, že - jak plyne z citované zprávy Veřejného ochránce
práv - Statutární město Brno si je zřejmě možného problému diskriminace vědomo a proto
s účinností od 1. 1. 2007 platí, že od poplatků ze psů jsou osvobozeny všechny útulky,
tzn. včetně soukromých. Rovněž tento příklad přesvědčivě ukazuje, že ústavně konformní
výklad citovaného zákonného ustanovení je skutečně prakticky možný a v konečném
důsledku není až tak podstatné, zda se k tomuto závěru dospěje rozhodovací praxí soudů,
správních orgánů anebo úpravou obsaženou v podzákonném právním předpise.
Vb)
K argumentaci stěžovatele ohledně legitimního očekávání Nejvyšší správní soud
uvádí, že ji musí odmítnout. Především je samo o sobě nanejvýš sporné, zda vůbec může
na stěžovatele princip legitimního očekávání dopadat. Tento princip je totiž pojmově založen
na ochraně soukromých osob před zásahy ze strany veřejné moci a neslouží jako prostředek
ochrany pro správní úřady, rozhodující vrchnostensky o právech a povinnostech soukromých
subjektů. Je proto případné spíše argumentovat precedenčním působením soudních
rozhodnutí, jejich předvídatelností apod. Ani v tomto směru nicméně zdejší soud neshledal
nic, co by svědčilo pro argumentaci stěžovatele.
Všechny citované judikáty obecných soudů se totiž skutkově týkají případů poplatků
za držení rozhlasového či televizního přijímače, příp. telefonního přístroje, což je zjevně něco
zcela jiného než případ poplatku ze psů. Jestliže totiž – jak plyne z výše uvedeného – podstata
poplatku spočívá v tom, že poplatník paušálně hradí určitou částku, aby tím kompenzoval svůj
individuální prospěch z určité činnosti, je zcela pochopitelné, že poplatky za držení
uvedených přístrojů slouží k financování provozování rozhlasového a televizního vysílání,
resp. k provozování telekomunikací. Zaplacením poplatku ze psů rovněž poplatník
kompenzuje svému okolí svůj prospěch, byť (zpravidla) nikoliv materiální, jak je tomu
v případě dříve uvedených poplatků. U soukromého útulku psů nicméně žádný takový
prospěch z povahy věci dán není a jedná se proto o zcela nesouměřitelné situace,
protože smysl takovéhoto útulku spočívá pouze a jedině ve veřejné službě, kterou
je zabezpečení ztracených či opuštěných zvířat. Srovnatelná situace jako u útulků by
v případě jmenovaných poplatků proto mohla nastat snad jen tehdy, když by byl – zcela
absurdně - zpoplatňován držitel televizního, rozhlasového či telefonního přístroje, který by
ho zjevně nepoužíval ke svému původnímu účelu, nýbrž by např. pouze zajišťoval jeho
ekologickou likvidaci.
Vc)
Konečně k námitce, že žalobci neměla být přiznána náhrada nákladů řízení – celého
soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, jelikož žalobce nebyl úspěšný s návrhem na přiznání
odkladného účinku žalobě, takže s jedním ze dvou návrhů nebyl úspěšný, Nejvyšší správní
soud připomíná, že soudní poplatek se váže ke „kmenovému“ návrhu na zahájení řízení
(příp. k opravnému prostředku) a nikoliv k návrhu akcesorickému, kterým je žádost o přiznání
odkladného účinku. Protože za žádost o přiznání odkladného účinku se žádný poplatek
nehradí, není dán ani sebemenší důvod pro zohlednění výsledku rozhodnutí o ní ve výroku
o nákladech řízení v meritu věci.
VI.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, jelikož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
neshledal nezákonným ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proto kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměl úspěch (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce naopak měl v řízení
před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci takové
náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem a činily celkem 2 400 Kč.
Byly tvořeny odměnou za jeden úkon právní služby ve výši 2 100 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v relevantním znění]
a paušálem 300 Kč (§13 odst. 3 tarifu). Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žalobce má
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč. Protože advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou
je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená
dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu