ECLI:CZ:NSS:2010:2.AFS.107.2008:132
sp. zn. 2 Afs 107/2008 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce MERKUR
KEY, a. s., se sídlem Zlín, Nad Vývozem 4868, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem,
advokátem se sídlem Praha 4, Na Záhonech 71, proti žalovanému Ministerstvu financí,
se sídlem Praha 1, Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. 4. 2008, č. j. 11 Ca 297/2007 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 9. 2007, č. j. 25/58 398/2007 – 253 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), zamítl žalovaný podle ustanovení §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odvolání žalobce proti rozhodnutí
Generálního ředitelství cel (dále též „celní orgán prvého stupně“) ze dne 18. 5. 2007,
sp. zn. 2007/1575/30/A, o zrušení povolení být ručitelem, vydaného za použití ustanovení
čl. 9 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“) a čl. 348 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93,
kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí předpis“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo
zrušeno rozhodnutí Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel o povolení poskytovat
ručení k individuálnímu zajištění celního dluhu formou záručních dokladů při propuštění zboží
do režimu společného tranzitu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 01CZ810000L000025, ve znění
rozhodnutí ze dne 23. 12. 2005, č. j. 2005/2752/02, ve spojení s rozhodnutím ze dne 30. 1. 2006,
č. j. 2006/203/02 a ve znění rozhodnutí ze dne 19. 12. 2006, č. j. 2006/3420/30. Rozhodnutí
žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, který ji rozsudkem ze dne
10. 4. 2008, č. j. 11 Ca 297/2007 - 73, zamítl.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku především konstatoval, že rozlišení
jednotlivých žalobních bodů bylo ztíženo tím, jak žalobce přistoupil k jejich vymezení. Žalobu
z hlediska její určitosti a srozumitelnosti shledal městský soud na samé hranici přezkoumatelnosti,
neboť z jejího textu nebylo možné jednoznačně rozeznat, zda se namítané vady vztahují
k rozhodnutí celního orgánu prvého stupně či k rozhodnutí napadenému žalobou, zda a jaké
konkrétní vady uplatnil žalobce v odvolacím řízením a jak s nimi žalovaný naložil. Městský soud
tak mohl přezkoumat napadené rozhodnutí toliko obecným způsobem, vyjma těch námitek, které
byly dostatečně určité a srozumitelné. V této souvislosti upozornil, že podle ustanovení §71
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) mohou být přezkoumány jen ty žalobní body,
které žalobce uvedl v žalobě nebo doplnil či upřesnil ve lhůtě pro její podání. K doplnění
či upřesnění žaloby však ve lhůtě pro podání žaloby nedošlo; k podáním učiněným po uplynutí
lhůty pro podání žaloby tak již městský soud přihlédnout nemohl.
Pokud jde o jednotlivé žalobní námitky, městský soud nejprve konstatoval, že z výroku
žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány nerozhodovaly podle ustanovení
§260 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“),
nýbrž podle ustanovení čl. 9 odst. 1 celního kodexu a ustanovení čl. 348 odst. 1 prováděcího
předpisu. Žalobní námitku směřující do nesprávné aplikace právní normy při rozhodování
o odejmutí povolení, a to ustanovení §260 celního zákona, které se na daný ručitelský vztah
nemělo vůbec vztahovat, tedy městský soud jako bezpředmětnou odmítl.
Pokud jde o odejmutí povolení pro poskytování ručení, celní orgány k němu přistoupily
ze dvou základních důvodů. Prvním důvodem byl výsledek finanční analýzy, která byla u žalobce
zahájena v březnu 2006. Ze Zprávy o provedení finanční analýzy Celního ředitelství v Olomouci
vyplynul závěr, že žalobce je finančně nestabilní společností. Žalobce pak v žalobě nepodal žádné
věcné či právní argumenty, kterými by tento závěr zpochybnil. Nelze proto ani usuzovat, z jakých
důvodů se závěry zprávy nesouhlasí. Druhým důvodem pro odejmutí povolení pak byla
skutečnost, že celní orgány v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí evidovaly žalobcem
neuhrazený celní dluh, který byl uplatněn Celním úřadem v Plzni z titulu ručení žalobce
za závazky společnosti FRAB, spol. s r. o. Městský soud především přihlédl k tomu, že žalobce
v řízení, vedeném ohledně jeho ručitelské povinnosti, zdůrazňoval vlastní finanční potíže
za situace, kdy měl vzniklý celní dluh za dlužníka uhradit. Uvedené jednání je v rozporu
se smyslem ručitelského závazku i se samotným předmětem vydaného povolení a podmínkami,
za nichž bylo vydáno. Postup žalobce, který svoji ručitelskou povinnost nejen dobrovolně
nesplnil, ale bránil se jí všemi dostupnými právními prostředky, je se smyslem právní úpravy
ručení neslučitelný.
Další okruh námitek podřadil městský soud pod námitky proti postupu celních orgánů
obou stupňů při provádění dokazování a při vedení řízení. Především jde o námitku, že žalovaný
rozhodoval na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a vydané rozhodnutí tak nemá
oporu ve shromážděném spisovém materiálu. Žalobce namítal, že jiní ručitelé mají nedoplatky
řádově vyšší a žádné řízení o odnětí povolení s nimi vedeno nebylo a není. Tato žalobní námitka
podle městského soudu neobstojí, neboť předmětem správního řízení v této věci bylo splnění
konkrétních podmínek povolení, které bylo vydáno právě žalobci, přičemž správní orgány neměly
žádný důvod zjišťovat skutečnosti, které s předmětem správního řízení bezprostředně
nesouvisely. Nedůvodné jsou i námitky, týkající se seznámení s obsahem Zprávy o provedení
finanční analýzy. Žalobce v žalobě sám uvedl, že mu byl obsah zprávy znám a že mu byl její text
doručen. Vlastní analýza pak vycházela z podkladů, které na výzvu správního orgánu prvého
stupně sám předložil; žalobce dokonce sám připustil, že v určité fázi řízení nebyl schopen ručit
za dlužníka z vlastních prostředků. Proto městský soud uvedenou námitku shledal nedůvodnou.
Rovněž tak není důvodná argumentace tím, že postup Celního úřadu v Plzni při vymáhání
celního dluhu neumožňoval žalobci uhradit tento celní dluh prostřednictvím svého pojištění.
Tato argumentace nebyla relevantní pro posouzení podmínek, za nichž bylo žalobci vydáno
povolení pro poskytování ručení. Předmětem posuzovaného správního řízení bylo objektivní
zjištění, zda žalobce předpoklady, které jsou pro provozování ručitelské činnosti na základě
povolení nezbytné, splňuje či nikoliv.
Nedůvodnou shledal městský soud taktéž námitku, podle které nebyl žalobce před vydáním
rozhodnutí žalovaného seznámen s podklady pro rozhodnutí. Na uvedenou problematiku dopadá
dle městského soudu rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 958/2006 Sb.
NSS, který se týká výkladu ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967, o správním řízení (správní
řád), účinného do 31. 12. 2005, přičemž tento výklad je použitelný i na ustanovení §36 odst. 3
správního řádu, účinného od 1. 1. 2006, které má obdobný obsah. Z uvedeného judikátu vyplývá,
že za předpokladu, že správní orgán v řízení v druhém stupni nedoplnil skutkový stav
prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již
účastník řízení znal, nedošlo k porušení ustanovení §36 odst. 3 správního řádu, nebyl-li účastník
znovu zvlášť s těmito podklady seznámen a nedostal možnost se k nim znovu vyjádřit.
V posuzovaném případě byl obsah shromážděného spisového materiálu předmětem ústního
jednání dne 5. 4. 2007, jehož se žalobce zúčastnil prostřednictvím předsedy představenstva, člena
představenstva a předsedy dozorčí rady. Jako kontaktní osoba do budoucna byl určen
RNDr. Brázdil, předseda dozorčí rady. Dne 20. 4. 2007 se žalobce vyjádřil ke správnímu řízení,
přičemž neuplatnil žádné námitky, připomínky či návrhy na doplnění spisového materiálu.
Nic takového nenavrhl ani poté, co dne 6. 6. 2007 podal odvolání a dne 15. 6. 2007 toto odvolání
doplnil. Městský soud tak uzavřel, že žalobce nebyl zkrácen na svém právu být seznámen
s podklady řízení. Skutkový stav zůstal po celou dobu řízení v podstatě nezměněn, podklady
pro rozhodnutí tvořily součást spisu prakticky od samého počátku řízení a byly citovány v obou
rozhodnutích celních orgánů. Ze všech podání žalobce je zřejmé, že obsah podkladového
materiálu mu byl před vydáním napadeného rozhodnutí znám, přičemž své stanovisko k tomuto
materiálu žalobce žalovanému sdělil. Žádné další zásadní důkazy, o kterých by žalobce nevěděl,
pak nebyly před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí provedeny. Za těchto okolností
by zrušení napadeného rozhodnutí bylo nadbytečné a zbytečně formalistické.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
(posuzováno dle obsahu) namítá důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel úvodem své kasační stížnosti nejprve rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh
řízení a vymezuje jednotlivé tvrzené vady postupu celních orgánů. Zdůrazňuje, že jednání dne
5. 4. 2007 proběhlo z jeho iniciativy a jeho předmětem bylo vyjasnění důvodů zahájení řízení.
Na tomto jednání stěžovatel jako své kontaktní osoby do budoucnu označil JUDr. Jana
Kunovského (člena představenstva) a RNDr. Jana Brázdila (předsedu dozorčí rady). Tyto osoby
nebyly určeny k jednání za stěžovatele, nýbrž pouze pro urychlení styku s celním orgánem prvého
stupně. S ohledem na způsob jednání stěžovatele, vyplývající z obchodního rejstříku, by bylo
podivné, aby předseda představenstva zmocňoval k jednání za společnost jiného člena
představenstva, pokud jeho oprávnění k samostatnému jednání za společnost vyplývá přímo
ze zakládajících listin společnosti a z výpisu z obchodního rejstříku. Součástí spisu byla v té době
pouze dokumentace z internetové stránky ARES, výpis z obchodního rejstříku stěžovatele
pořízený z internetu, Zpráva o provedení finanční analýzy (nikoli tedy analýza jako taková) a stav
závazků stěžovatele jako ručitele k březnu 2007. Nikdo stěžovatele neinformoval, že se jedná
o podklady rozhodnutí a že má možnost navrhovat důkazy. Městský soud přitom nesprávně
uvedl, že stěžovatel nevznesl žádné námitky či připomínky. Stěžovatel připomínky vznesl
v přípise ze dne 20. 4. 2007 a předpokládal, že se jimi bude správní orgán zabývat a o způsobu
vypořádání s nimi bude seznámen ještě před vydáním rozhodnutím. Tak se však nestalo. Není
tedy zřejmé, proč městský soud uvedl, že stěžovatel neuplatnil žádné námitky ani připomínky
ani poté, co podal odvolání.
V již zmiňovaném přípise ze dne 20. 4. 2007 stěžovatel podrobně rozvedl, proč neuhradil
celní dluh a poukázal na to, že již v přípise ze dne 11. 2. 2005 nabídl Celnímu ředitelství v Plzni
zajištění částky zřízením zástavního práva k nemovitosti a navrhl obdobný postup i nyní.
Na návrhy na zřízení zástavního práva však celní orgány nereagovaly. Dále stěžovatel celní orgán
prvého stupně informoval o tom, že dne 26. 2. 2007 požádal Celní úřad v Plzni o přerušení
výkonu rozhodnutí, což odůvodnil tím, že by mu okamžitým zaplacením vyměřené částky hrozila
nenahraditelná škoda, a to až do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační
stížnosti (ve věci řízení o vyměření celního dluhu stěžovateli jakožto ručiteli). Z toho však celní
orgány usoudily, že stěžovatelova situace je taková, že není schopen uhradit každý celní dluh,
za který se zaručil. Celní úřad v Plzni posléze zřídil zástavní právo k movitému i nemovitému
majetku stěžovatele v hodnotě cca 60 milionů Kč, což svědčí o pravém opaku finanční
a majetkové situace stěžovatele. O tom, že stěžovatel byl schopen uhradit celní dluhy, svědčí i to,
že okamžitě po právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 7 Afs 196/2006 – 80, celní dluh uhradil.
Dne 16. 5. 2007 stěžovatel na základě vlastní žádosti (a po opakovaných urgencích) nahlédl
do správního spisu, a to prostřednictvím RNDr. Brázdila. Nahlédnutí do spisu se uskutečnilo,
aniž by celní orgán prvého stupně předem stěžovatele informoval o tom, že dokazování
je ukončeno a že se stěžovatel bude moci vyjádřit k podkladům rozhodnutí a případně požadovat
jejich doplnění. Po nahlédnutí do spisu tak zcela nepředvídaně celní orgán prvého stupně umožnil
RNDr. Brázdilovi, aby se seznámil s podklady rozhodnutí a vyjádřil se k nim. V úředním
záznamu je pak uvedeno, že „[ú]častník spisový materiál na místě nedoplnil a k jeho obsahu se nevyjádřil.“
Není zde však uvedeno, že by se stěžovatel svého práva vzdal.
Dne 18. 5. 2007 (tedy pouhé dva dny po nahlédnutí do spisu) pak bylo vydáno rozhodnutí
o odnětí povolení poskytovat zajištění celního dluhu. Další obranu tak již stěžovatel soustředil
do odvolání. Zde uvedl, že považuje za neobvyklé vyjadřovat se k něčemu, o čem nebyl předem
informován. Dále stěžovatel poukazuje na to, že RNDr. Brázdil byl označen jen jako kontaktní
osoba, nikoliv jako osoba oprávněná jednat za společnost. Proto se ani na místě, aniž by překročil
své oprávnění, nemohl vyjadřovat k podkladům rozhodnutí, jelikož takto mohli učinit pouze
členové představenstva. Pokud by správní orgán dostál své povinnosti, mohl se stěžovatel na tuto
skutečnost připravit a vyslal by kompetentní osoby. Jedinou smysluplnou možností, jak naplnit
dikci ustanovení §36 odst. 3 správního řádu, bylo zaslat písemné vyjádření celnímu orgánu
prvého stupně; ten však rozhodl již během dvou následujících dnů. Pochybení správního orgánu
prvého stupně nenapravil ani žalovaný. Stěžovatel je současně přesvědčen, že celní orgán prvého
stupně porušil i ustanovení §4 odst. 3 správního řádu, neuvědomil-li ho o tom, že je dokazování
ukončeno a že se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí.Městský soud však nesprávně považuje
dodržování ustanovení §36 odst. 3 a §4 odst. 3 správního řádu za nadbytečné a zbytečně
formalistické. Postup celního orgánu prvého stupně tedy, dle názoru stěžovatele, představuje
zásah do jeho základních procesních práv a je v rozporu s požadavky vyslovenými v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 36, publikovaném
pod č. 303/2004 Sb. NSS, a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04.
Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s argumentací Městského soudu, odkazující na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 – 61, publikovaný
pod č. 958/2006 Sb. NSS, neboť situace v něm řešená, dopadá na jiný případ, než ve věci nyní
projednávané. Vychází totiž ze situace, kdy byl účastník řízení s podklady rozhodnutí řádně
seznámen již v řízení v prvém stupni. Tato podmínka však v nyní projednávaném případě
splněna nebyla.
Součástí spisu byla totiž pouze Zpráva o provedení finanční analýzy, nikoliv analýza jako
taková. Stěžovatel proto požádal o její vydání, aby se k ní mohl vyjádřit. Přípisem ze dne
12. 4. 2007, č. j. 2007/1557/30/FA, však obdržel pouze kopii Zprávy o provedení finanční
analýzy. Z té však není zřejmé, podle jakých kritérií byla analýza prováděna. V závěru je uvedeno,
že ke dni 31. 12. 2005 byl stěžovatel shledán finančně nestabilním; z ničeho však nelze vyvodit,
že by stěžovatel byl v takové finanční situaci, aby nemohl splnit celní dluhy, za něž se zavázal.
Bez znalostí použitých kritérií hodnocení se ovšem stěžovatel nemohl k takové zprávě
kvalifikovaně vyjádřit a účinně se bránit, což městský soud při svých úvahách zcela přehlíží.
Stěžovatel je tedy přesvědčen, že závěry celního orgánu prvého stupně o tom, že není schopen
splnit každý celní dluh, za který se zaručil, nemají oporu ve spisovém materiálu, tudíž nejsou
založeny na žádných důkazech. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Zpráva o provedení finanční
analýzy byla vyhotovena dne 4. 7. 2006, přičemž řízení o odejmutí povolení bylo zahájeno až osm
měsíců poté; důvody tohoto postupu nejsou zřejmé. Dále stěžovatel rozporuje, jakým způsobem
se s jeho námitkami, týkajícími se Zprávy o provedení finanční analýzy, vypořádal žalovaný. Ten
v napadeném rozhodnutí uvedl, že finanční analýza je souhrnem jednolitých úkonů a je jejich
analytickým zpracováním, přičemž výsledkem tohoto procesu je Zpráva o provedení finanční
analýzy; žádná „kompletní finanční analýza“ neexistuje. Tato tvrzení žalovaného jsou však
v rozporu s tím, co celní orgány uváděly v minulosti. Stěžovatel jako příklad uvádí, že na jeho
dotaz ze dne 23. 7. 2004 ohledně dosaženého hodnocení a výsledků finanční analýzy, odpověděl
celní orgán prvého stupně přípisem ze dne 16. 8. 2004, č. j. 2004/5951/2-Ozn, v jehož příloze
zaslal kopii závěrů a doporučení z finanční analýzy, provedené oddělením 140 celního orgánu
prvého stupně. K této zprávě byly přiloženy přílohy, z nichž bylo možné zjistit, jak k uvedeným
výsledkům toto oddělení dospělo; přílohu tvořil přehled vybraných údajů z účetních výkazů,
výpočet poměrových ukazatelů a stanovení ratingu důvěryhodnosti. Když v roce 2005 stěžovatel
požádal celní orgán prvého stupně o určité informace týkající se finanční analýzy, bylo
mu sděleno, že finanční analýza je vnitřním aktem celních orgánů, kterým se vyhodnocuje
finanční zdraví žadatelů, a že jde pouze o jeden z podkladů, ze kterých se vychází, a proto nemusí
být její závěry rozhodující pro konečný výsledek rozhodnutí. Současně bylo v přípise uvedeno,
že má stěžovatel právo nahlížet do všech podkladů, tedy i do finanční analýzy. Městský soud
se uvedenými námitkami vůbec nezabýval.
Stěžovatel se konečně podrobně zabývá obsahem Zprávy o provedení finanční analýzy
a vymezuje její nedostatky. Ve zprávě není uvedena vypočtená hodnota ani u jednoho
z hodnocených poměrových ukazatelů – rentability, likvidity, zadluženosti a aktivity. U skupin
ukazatelů není uvedeno, které ukazatele a jakým způsobem byly počítány. Dále není zřejmé,
s jakými hodnotami jsou výsledky srovnávány, což je nutnou podmínkou pro jakékoliv
hodnocení, neboť pro žádné z poměrových ukazatelů nejsou obecně dány hodnoty či intervaly
hodnot, kterých musí společnost dosáhnout. Stěžovatel je společností se specifickým předmětem
podnikání, které je vázáno na vysokou hodnotu základního kapitálu; výsledky finanční analýzy
takové společnosti proto nejsou srovnatelné s jakoukoliv jinou společností. Při definici zdraví
podniku se jedná především o jeho schopnost hradit splatné závazky; stěžovatel je v tomto
ohledu hodnocen celními orgány negativně, přestože ze Zprávy o provedení finanční analýzy
nevyplývá, že by své splatné závazky nehradil. Pokud stěžovatel nebyl s těmito aspekty finanční
analýzy seznámen, nemohl závěry zprávy smysluplně zpochybnit. Zpráva o provedení finanční
analýzy nesplňuje dle přesvědčení stěžovatele základní požadavky na správnost a objektivnost
a její závěry jsou zavádějící. Jestliže městský soud uvedl, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní
námitky a věcné a právní argumenty, kterými by závěry finanční analýzy zpochybnil. Nevzal
přitom v potaz, že mu to ani nebylo celními orgány umožněno.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
městského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout. Ke konkrétním kasačním námitkám
převážně odkázal na své předchozí vyjádření ve věci.
Stěžovatel v dalším podání, označeném jako Replika, zdůraznil, že na jeho případ bylo
nutno přednostně aplikovat právo Evropského společenství a nikoliv ustanovení §260 celního
zákona, což vyplývá i z nadpisu hlavy XIII, dílu druhého celního zákona, který je nazván Zajištění
celního dluhu s výjimkou tranzitních operací. Stěžovatel proto nikdy nemohl porušit ustanovení celního
zákona. Ustanovení čl. 195 celního kodexu pak neobsahuje žádné ustanovení o tom, jaká by měla
být finanční situace osoby žádající o udělení povolení. Tyto podmínky stanovuje jen ustanovení
§260 odst. 2 písm. b) celního zákona; to se však vztahuje na všechny jiné případy, než je případ
tranzitu. Dále stěžovatel poukazuje na rozpornost tvrzení žalovaného v jednotlivých fázích řízení
před soudem. Závěrem pak stěžovatel opětovně popisuje celou genezi věci, včetně problematiky
řízení o vyměření celního dluhu ručiteli. Stěžovatel především poukazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 107/2000, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 7 Afs 196/2006 – 80, i rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 17. 8. 2006, č. j. 58 Ca 74/2004 – 42. V důsledku tohoto nálezu se řízení ve věci
vyměření celního dluhu stěžovateli jakožto ručiteli vrátilo před Krajský soud v Plzni. Stěžovatel
dovozuje, že Celní úřad v Plzni bude nyní muset ověřit neplatnost svého rozhodnutí ze dne
6. 4. 2006, č. j. R/40002/2004/l, označeného jako Výzva ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku
za dlužníka, a tudíž nebude existovat žádné rozhodnutí, kterým by stěžovateli vznikla jakákoliv
povinnost k plnění. Nebude tak existovat titul pro zrušení jeho povolení k individuálnímu
zajištění celního dluhu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda jsou v případě všech shora uvedených
námitek stěžovatele splněny procesní podmínky pro jejich meritorní projednání. Dospěl přitom
k závěru, že nikoliv.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. dále platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Ze shora citovaných ustanovení je zřejmé, že soudní řád správní brání tomu, aby byly
v řízení o kasační stížnosti projednávány právní (§104 odst. 4 s. ř. s.) či skutkové (§109 odst. 4
s. ř. s.) novoty, které mohly být uplatněny v řízení před krajským (městským) soudem, avšak
z důvodů stojících na straně stěžovatele uplatněny nebyly. O takový případ se jedná
i u argumentace stěžovatele uplatněné v replice k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti,
a to v části týkající se nemožnosti aplikace celního zákona na daný případ, z důvodu přednosti
komunitárního práva. Zde Nejvyšší správní soud zjistil, že v žalobě takto formulovaná žalobní
námitka není; předmětná argumentace se objevila poprvé až v replice stěžovatele k vyjádření
žalovaného k žalobě a později pak na nařízeném soudním jednání. Tato argumentace však byla
zcela jednoznačně uplatněna až po uplynutí lhůty určené zákonem pro formulaci žalobních bodů
(§72 odst. 1 s. ř. s.), případně pro jejich rozšíření (§71 odst. 2 in fine s. ř. s.). Nejedná se tedy
o žalobní námitku, na kterou by měl městský soud ve svém rozsudku reagovat; předmětem
soudního přezkumu jsou (v intencích žalobních tvrzení) toliko důvody správního rozhodnutí
vtělené do jeho odůvodnění, nikoli argumenty vyslovené správním orgánem ex post (například
při sdělení procesního stanoviska v soudním řízení). Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší správní soud
tuto dílčí argumentaci stěžovatele považuje za nepřípustnou právní novotu, ve smyslu ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s., a věcně se jí proto nezabýval. Obdobně nebylo přihlédnuto ani k tvrzením
o rozdílném postupu prvostupňového orgánu při žádosti stěžovatele o zpřístupnění podkladů
finanční analýzy v roce 2004 a nyní, stejně jako k věcným výhradám ke Zprávě o provedení
finanční analýzy. V obou případech jde o skutkové novoty, k nimž, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží (§109 odst. 9 s. ř. s.).
Pokud jde o kasační námitky meritorně projednatelné, ty se ve své podstatě soustřeďují
do výhrad ke způsobu, jakým bylo vedeno správní řízení, zejména pak dokazování. Argumentace
stěžovatele se koncentruje do dvou základních výhrad. Za prvé jde o nesouhlas s názorem
městského soudu, že na ústním jednání dne 16. 5. 2007 byl stěžovatel (prostřednictvím svého
zástupce) řádně seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, ve smyslu §36 odst. 3 správního
řádu; za druhé stěžovatel namítá, že mu dosud nebyl zpřístupněn klíčový podklad, z něhož
správní orgány při rozhodování vycházely, a sice finanční analýza (seznámen byl toliko
se zprávou o jejím zpracování).
V případě první skupiny námitek (posouzení výstupu z ústního jednání dne 16. 5. 2007)
je argumentace stěžovatele vystavěna na tvrzení, že RNDr. Brázdil, který se tohoto jednání
zúčastnil, nebyl oprávněn stěžovatele v řízení zastupovat; dále je namítáno, že protokolární
seznámení jmenovaného s postupem dle §36 odst. 3 správního řádu bylo předčasné
a překvapivé, neboť v řízení dosud nebyly provedeny potřebné důkazy a stěžovateli fakticky
ani nebyl dán prostor pro jakékoli návrhy v tomto směru.
Pokud jde o první dílčí otázku, a sice jaké bylo postavení RNDr. Brázdila v předmětném
správním řízení, je nutno vycházet z protokolu o ústním jednání sepsaném dne 5. 4. 2007
(č. l. 7 spisu), kde přítomní předseda představenstva stěžovatele a jeho další člen uvedli (bez toho,
že by k tomu byli ze strany pracovníků prvostupňového orgánu jakkoli vyzýváni), že „kontaktní
osobou pro další jednání za (naši) společnost ...“ budou RNDr. Brázdil a JUDr. Kunovský (posledně
jmenovaný byl členem představenstva přítomným u jednání). Vzhledem k tomu, že pojem
kontaktní osoba není pojmem, se kterým by pracoval správní řád či celní zákon, je nutno vyložit,
jaké postavení mělo být jmenovaným osobám z tohoto titulu ve správním řízení přiznáno.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že celnímu orgánu prvého stupně nelze vytýkat, vycházel-li
z předpokladu, že jde o osoby, které stěžovatel zmocnil k tomu, aby za něj v průběhu tohoto
konkrétního správního řízení jednali. Za situace, kdy je účastníkem řízení právnická osoba, která
je (v běžně užívaném smyslu slova) kontaktní, lze jen obtížně nalézt rozumný důvod
pro ustanovení kontaktních osob, jejíž účelem by bylo pouze zprostředkovávat styk mezi
statutárním orgánem stěžovatele a správním orgánem, bez možnosti za stěžovatele v řízení
jednat. Skutečnost, že RNDr. Brázdil skutečně v řízení nevystupoval jen jako zprostředkovatel
kontaktů mezi stěžovatelem a správním orgánem prvého stupně, dokládá i faxová zpráva ze dne
15. 5. 2007 (založená na č. l. 15 spisu), kde se RNDr. Brázdil, jménem stěžovatele, obracel
na ověřeného pracovníka správního orgánu prvého stupně s žádostí o „zajištění možnosti seznámit
se se stavem výše uvedeného spisového materiálu“. Z úředního záznamu na č. l. 16 spisu vyplývá,
že jmenovanému byl tento procesní úkon dne 16. 5. 2007 umožněn. V tomto záznamu je taktéž
výslovně uvedeno, „podle §36 odst. 3 správního řádu byl účastník řízení seznámen s podklady
pro rozhodnutí a byla mu dána možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Účastník spisový materiál na místě
nedoplnil a k jeho obsahu se nevyjádřil“. Je tedy evidentní, že RNDr. Brázdil při podpisu tohoto
protokolu byl srozuměn s tím, že je ze strany správního orgánu považován za zástupce
stěžovatele, s odpovídajícími procesními právy; proti tomuto postupu se neohradil, protokol
podepsal a nevyužil ani případně možnosti postupu dle §18 odst. 3 in fine správního řádu, tedy
možnost odepřít podpis protokolu a vznést proti jeho obsahu námitky. Nejvyšší správní soud,
stejně jako městský soud i správní orgány obou stupňů, má za to, že statutární orgán stěžovatele
i RNDr. Brázdil svým počínáním v řízení před správním orgánem prvého stupně dávali
dostatečně jasným způsobem najevo, že posledně jmenovaný je osobou, která je oprávněna
stěžovatele v řízení zastupovat. Nejvyšší správní soud je naopak toho názoru, že to byl stěžovatel,
který (i z dalších důvodů, o kterých bude pojednáno dále) svým počínáním řízení spíše
znepřehledňoval a navozoval procesně sporné situace, s jejichž vyústěním spojoval tvrzení
o nezákonném procesním postupu.
Výše uvedený dílčí závěr je významný pro posouzení další argumentace stěžovatele,
zpochybňující možnost reálné aplikace §36 odst. 3 správního řádu poté, co RNDr. Brázdil dne
16. 5. 2007 nahlédl do správního spisu. Zde je nutno nejprve konstatovat, že citované ustanovení
správního řádu ukládá správním orgánům povinnost umožnit účastníkům řízení před vydáním
rozhodnutí ve věci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (nejedná-li se o specifické případy,
což však není případ posuzované věci) kogentně. Nelze přitom přehlédnout, že správní řád
explicitně nevyžaduje, aby upozornění na možnost využít tohoto procesního práva bylo účastníku
sděleno písemně a nestanoví též, jaký časový prostor mu pro to musí být vyhrazen. Z povahy věci
lze nicméně trvat na tom, aby byl správní orgán v případě pochybností schopen prokázat,
že skutečně účastníka na právo plynoucí z §36 odst. 3 správního řádu upozornil; časový prostor,
který musí být účastníku pro realizaci tohoto práva vyhrazen se pak vždy nutně odvíjí
od konkrétních okolností projednávaného případu. Z uvedeného tedy plyne, že pokud byl
účastník řízení vyzván k seznámení se s podklady pro rozhodnutí v rámci ústního jednání
či jiného procesního úkonu, jemuž byl přítomen, nemusí být takový postup správního orgánu
a priori vadný, a to i za situace, kdy této výzvě nepředcházelo upozornění. Jinými slovy: podstatné
vždy je, zda byl účastník na možnost využití tohoto práva ze strany správního orgánu
prokazatelně upozorněn a zda mohl tohoto práva reálně využít; splnění těchto podmínek je však
vždy nutno posuzovat na půdorysu konkrétního posuzovaného případu. Ze skutečností, které již
byly konstatovány, má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel byl v daném případě
(prostřednictvím RNDr. Brázdila) dne 16. 5. 2007 právně relevantním způsobem upozorněn
na skutečnost, že správní orgán považuje skutkové okolnosti věci za dostatečně prokázané
a stěžovatel tak má právo se k nim vyjádřit. Otázkou nicméně zůstává, zda takový postup nebyl
pro stěžovatele překvapivý, tedy zda mu (i při naplnění formálních podmínek) fakticky nebyla
upřena procesní práva z citovaného ustanovení správního řádu plynoucí. Právě s ohledem
na popsanou situaci nelze tuto argumentaci stěžovatele bez dalšího odmítnout a je nutno
vyhodnotit konkrétní okolnosti věci. Jak již bylo uvedeno, z obsahu správního spisu vyplývá,
že RNDr. Brázdil se proti popsanému postupu správního orgánu prvého stupně neohradil,
neuvedl, že navrhuje provedení dalších důkazů, nepožádal o poskytnutí časového prostoru
pro případné uplatnění důkazních návrhů apod. Sama skutečnost, že se tohoto práva explicitně
nevzdal (jak na to poukazuje stěžovatel), je přitom zcela bezpředmětná, neboť zákon nevyužití
oprávnění plynoucího z ustanovení §36 odst. 3 správního řádu s takovým jednáním účastníka
řízení nespojuje. Dále je zřejmé, že stěžovatel následně (v rámci odvolání) tento postup označil
za nezákonný, dovolával se svého práva na reálné seznámení se skutkovými podklady, z nichž
chce správní orgán vycházet, konkrétně však žádný důkaz nepředložil ani nevznesl návrh
na doplnění dokazování. Stěžovatel v odvolání, stejně jako v žalobě, pouze zopakoval to, co bylo
již řečeno v předcházející fázi správního řízení; jeho argumentace je založena na požadavku
seznámení se s obsahem finanční analýzy (nikoli se zprávou o jejím provedení), s čímž spojuje
možnost polemizovat s jednotlivými skutkovými podklady, které vyústily v závěr o jeho finanční
nestabilitě. Tvrzení stěžovatele lze tedy přisvědčit potud, že postup správního orgánu prvého
stupně při aplikaci ustanovení §36 odst. 3 správního řádu byl procesně problematický; reálně
však do práva stěžovatele na zachování podmínek fair procesu nikterak nezasáhl. Argumentace
stěžovatele je totiž i zde založena na zdůrazňování (spíše tvrzených než reálně existujících)
procesních deficitů bez toho, že by prokázal, v čem konkrétně se projevily v jeho právní sféře.
Na těchto pozicích stojí i odůvodnění rozsudku městského soudu.
Z pohledu shora uvedených závěrů je pak nutno nahlížet i na poslední z předmětné
skupiny kasačních námitek, dle které se stejného procesního pochybení (opomenutí postupu
dle §36 odst. 3 správního řádu) dopustil i žalovaný. Za situace, kdy bylo konstatováno,
že způsob, jakým správní orgán prvého stupně při aplikaci tohoto ustanovení postupoval, neměl
na možnost stěžovatele hájit svá práva v řízení negativní vliv, je evidentní, že odkaz městského
soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 – 61
(publikovaný pod č. 958/2006 Sb. NSS) plně obstojí. Zdejší soud se v tomto rozsudku vyslovil
tak, že „[s]myslem ustanovení §33 odst. 2 správního řádu je poskytnout účastníku správního řízení možnost
prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důležitým prostředkům, které správní orgán shromáždil
ve správním řízení. Jednání účastníka, který správnímu orgánu zaslal listiny sloužící k podpoře jeho tvrzení, již
obsahuje i jeho vyjádření k těmto podkladům a ke způsobu jejich zjištění. Za předpokladu, že správní orgán
druhého stupně pak řízení nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch
podkladů, které již účastník řízení znal, nedošlo k porušení zákona, pokud uvedený správní orgán nedal tomuto
účastníku možnost vyjádřit se k jím předloženým podkladům pro rozhodnutí, neboť by se jednalo o čistě formální
úkon“. O zcela srovnatelný případ se jedná i v projednávané věci, neboť v odvolacím řízení
žalovaný žádným způsobem dokazování nedoplňoval a rozhodoval pouze na základě podkladů,
které byly již založeny ve správním spise v řízení před správním orgánem prvého stupně
a s jejichž obsahem se stěžovatel seznámil. Pouze pro úplnost lze podotknout, že ustanovení §33
odst. 2 správního řádu (z roku 1967), na které odkazuje citovaný judikát, lze vztáhnout na úpravu
recentní (§36 odst. 3 správního řádu z roku 2004), neboť právní norma vyjádřená v obou těchto
ustanoveních zůstala stejná.
Lze tedy uzavřít, že skupina kasačních námitek rozporujících způsob, jakým byly
hodnoceny okolnosti aplikace §36 odst. 3 správního řádu v dané věci, není důvodná.
Další skupina kasačních námitek vyjadřuje nesouhlas s tím, jak městský soud vypořádal
žalobní argumentaci vztahující se k požadavku stěžovatele na předložení finanční analýzy.
Zde je třeba nejprve uvést, že ve správním spisu je (na č. l. 3) založena Zpráva o provedení finanční
analýzy č. j. 5411/06-1301-20. S obsahem tohoto dokumentu se stěžovatel v průběhu správního
řízení seznámil, setrvale však vznášel požadavek na předložení analýzy jako takové, nikoli zprávy
o jejím provedení. Již v průběhu správního řízení však byl ze strany správních orgánů
upozorňován na skutečnost, že analýza ve smyslu popsání a hodnocení jednotlivých
posuzovaných skutečností a jevů neexistuje, a jde pouze o „ souhrn jednotlivých úkonů a jejich
analytického zpracování na základě materiálů předložených analyzovanou společností“. Není zřejmé, proč
stěžovatel tuto skutečnost odmítá vzít na vědomí a neustále vychází z premisy, že pod pojmem
analýza je nutno rozumět popis analyzovaných skutečností, použitých metod a hodnotících úvah
v materializované podobě. Z hlediska sémantického je pod pojmem analýza primárně míněn
myšlenkový postup, metoda zkoumání určitého problému, nikoli samotný výstup této činnosti.
Nejvyšší správní soud tedy, stejně jako před ním městský soud, neshledává nic, co by postupu
správních orgánů obou stupňů v tomto směru bylo možno vytknout. Pokud jde o samotný
výstup provedené finanční analýzy, ten je popsán v již zmiňované zprávě ze dne 4. 7. 2006,
kde je přehledným a srozumitelným způsobem uvedeno, z jakých podkladů bylo při hodnocení
bonity stěžovatele vycházeno a jak (dle jakých kritérií) byly hodnoceny. Stěžovatel byl již
v průběhu správního řízení taktéž upozorňován na skutečnost, že podkladem analýzy byly
podklady vyžádané právě od něj; nadto Nejvyšší správní soud pouze poznamenává, že analýza
vychází též ze zpráv opatřených od územních finančních orgánů a peněžních ústavů, které jsou
ovšem v kopiích taktéž součástí správního spisu. Dle názoru Nejvyššího správního soudu tedy
stěžovateli nic nebránilo v tom, věcně se závěry zprávy o provedení finanční analýzy polemizovat
a navrhnout případně provedení konkrétních důkazů, které by závěry z této zprávy plynoucí
vyvracely či zpochybňovaly. Reálnost vedení této věcné polemiky ostatně dokládá i postup
stěžovatele v kasační stížnosti (bod VI) – tato argumentace však, jakožto právní novota, nemohla
být připuštěna k meritornímu projednání v řízení před zdejšímu soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel v rámci této skupiny kasačních námitek konečně poukazuje na skutečnost,
že k zahájení řízení v dané věci došlo až po uplynutí několika měsíců od vyhotovení zprávy
o provedení finanční analýzy. Jakkoli toto tvrzení odpovídá realitě, není zřejmé, v čem konkrétně
by tato skutečnost mohla představovat porušení právních předpisů, na jejichž základě bylo
rozhodováno; v tomto směru neuvádí ničeho ani kasační stížnost. Ve svých důsledcích ostatně
ten postup správních orgánů fakticky umožnil stěžovateli provozovat jeho podnikatelskou
činnost po delší dobu.
Lze tedy i ke druhé skupině kasačních námitek uzavřít, že je Nejvyšší správní soud
neshledává důvodnými.
Nejvyšší správní soud se konečně zabýval též argumentací stěžovatele poukazující
na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 2345/07, a důsledky s ním spojené.
Je skutečností, že tímto nálezem byl zrušen rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 7 Afs 196/2006 – 80, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
17. 8. 2006, č. j. 58 Ca 74/2004 – 42. Tato soudní rozhodnutí byla vydána ve věci soudního
přezkumu rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 12. 8. 2004, č. j. 8442-02/2004 - 21,
kterým bylo rozhodnuto ve věci výzvy stěžovatele k uhrazení celního dluhu z titulu jeho
ručitelského postavení. V rámci předchozího řízení před celními orgány byl žalobce (jako ručitel)
vyzván k zaplacení částky 5 337 166 Kč, tedy částky, ze které (coby neuhrazené pohledávky státu
za stěžovatelem) vycházely správní orgány i v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud se touto kasační námitkou zabýval i přes to, že tato argumentace
nebyla uplatněna již v žalobě. V souladu s ustálenou judikaturou (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, publikovaný
pod č. 1275/2007 Sb. NSS) je totiž nutno vycházet z toho, že restrikce v uplatňování skutkových
a právních novot (§109 odst. 4 s. ř. s. a §104 odst. 4 s. ř. s.) se nemůže uplatnit tam,
kde stěžovatel objektivně určitou argumentaci uplatnit nemohl. Tento postup musí být ovšem
vyhrazen na zcela výjimečné případy, jak je tomu i v nyní projednávané věci; v podrobnostech
lze odkázat na výše zmiňovaný judikát.
Pokud jde o samotné posouzení důvodnosti shora uvedené argumentace stěžovatele,
zde nelze než konstatovat, že na posouzení zákonnosti rozsudku městského soudu nemá žádný
vliv. Není především doloženo, že rozhodnutí celních orgánů ve věci výzvy k uhrazení fiskálního
nedoplatku byly skutečně (v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu) v mezidobí odklizeny;
Nejvyšší správní soud o takové skutečnosti nemá z úřední činnosti povědomost a nic v tomto
smyslu ostatně netvrdí ani stěžovatel. Daleko podstatnější je však skutečnost, že výzva k zaplacení
částky 5 337 166 Kč nebyla v nyní posuzovaném správním řízení použita jako podkladové
rozhodnutí, ale jednalo se jen o jeden z podkladů – důkazních prostředků, z nichž celní orgány
vycházely. Zmiňovaná výzva (včetně odvolacího rozhodnutí) byla v době rozhodování správních
orgánů obou stupňů chápána jako důkaz o existenci pohledávky státu za stěžovatelem, přičemž
tento důkaz byl vyhodnocen v kontextu chování stěžovatele, který v řízení o vymáhání takto
předepsané částky argumentoval tím, že jejím okamžitým zaplacením mu hrozní nenahraditelná
újma, případně že by tato úhrada byla spojena s jeho vážnými hospodářskými obtížemi. Šlo tedy
pouze o jeden z důkazů, které byly vyhodnoceny v kontextu ostatních zjištěných důkazů
a skutečností. Z tohoto důvodu tedy i za situace, kdy by v mezidobí byla stěžovatelem zmiňovaná
výzva zrušena, neznamenalo by to nic jiného, než že se (ex post) určitý důkaz, o nějž se rozhodnutí
opírá, ukázal jako bezpředmětný a tudíž nepoužitelný. Tato skutečnost může být nepochybně
důvodem pro iniciaci obnovy řízení zakončené rozhodnutím žalovaného v této věci dle části
druhé hlavy X. správního řádu, v žádném případě však nemůže jít o důvod, který by zakládal
nezákonnost vydaných správních rozhodnutí a tím méně pak rozsudku městského soudu. I tato
kasační námitka tedy nebyla shledána důvodnou.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě Nejvyšší
správní soud vycházel z toho, že mu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly,
a proto mu náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu