ECLI:CZ:NSS:2014:2.AFS.108.2013:37
sp. zn. 2 Afs 108/2013 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
SYNOT TIP, a. s., se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zast. JUDr. Jaroslavem
Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 2013,
č. j. 10 Af 527/2012 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tímto rozsudkem
krajský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále
též „žalovaný“) ze dne 16. 7. 2012, č. j. KUJCK/12787/2012/OEKO, kterým byl změněn
platební výměr Městského úřadu Třeboň (dále též „správce poplatku“) ze dne 23. 3. 2012,
č. j. METRP00714AQ. Citovaným platebním výměrem byl stěžovateli vyměřen podle zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o místních poplatcích“), a obecně závazné vyhlášky města Třeboň č. 1/2010,
o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí (dále též „vyhláška 1/2010“), místní poplatek za provozovaný
výherní hrací přístroj.
[2.] Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že platebním výměrem
vyměřil správce poplatku stěžovateli místní poplatek ve výši 179 779 Kč, dle zákona o místních
poplatcích a vyhlášky 1/2010 (sazba poplatku činila 5000 Kč za tři měsíce provozu). Konkrétně
se jednalo o 3 kusy technického herního zařízení za období 1. 9. 2010 – 31. 12. 2011, 3 kusy
za období 15. 10. 2010 – 31. 12. 2011 a 1 kus za období 1. 9. 2010 – 27. 12. 2011. Správce
poplatku vyměřil stěžovateli poplatkovou povinnost za každý povolený přístroj, bez ohledu
na okolnost provozování.
[3.] Platební výměr napadl stěžovatel odvoláním, na základě něhož odvolací orgán změnil
rozhodnutí správce poplatku a vyměřil stěžovateli místní poplatek v celkové výši 130 547 Kč,
když uznal námitku splatnosti a chybně vyměřeného období, za něž byl stěžovateli vyměřen
místní poplatek. V ostatním pak sice shledal odůvodnění správce poplatku nedostatečným,
avšak v meritu věci dospěl ke stejnému závěru, a proto platební výměr nezrušil. V této části
odůvodnění neshledal ustanovení zákona o loteriích a místních poplatcích za nesrozumitelné
a interpretačně nejednoznačné a vytkl, že dle těchto předpisů může být zpoplatňováno
každé koncové herní zařízení. Rovněž odmítl řešit namítanou protiústavnost novely zákona
o místních poplatcích provedenou zákonem č. 183/2010 Sb. (dále jen „novela zákona o místních
poplatcích“).
[4.] Žalobce zamítavé rozhodnutí napadl žalobou, v níž trval na protiústavnosti přijetí novely
zákona o místních poplatcích, její nesrozumitelnosti a nejednoznačnosti některých pojmů
obsažených v této novele a vyhlášce 1/2010. Zároveň nesouhlasil se závěrem správce poplatku,
že poplatek lze vybírat za povolené interaktivní videoloterijní terminály, protože ty nelze
považovat za kompaktní, funkčně nedělitelné technické zařízení ve smyslu zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o loteriích“). V této souvislosti zpochybnil též „závěry metodického sdělení
Ministerstva financí vydaného dne 6. 8. 2010 odborem 26 Cla a daně“, protože ten by znamenal
zpoplatnění již samotného aktu povolení provozu loterií, čímž by jeden správní akt byl zatížen
dvojnásobnou odvodovou povinností.
[5.] Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl rozsudkem napadeným
nyní projednávanou kasační stížností. Za podstatu sporu považoval polemiku
o tom, zda provozované loterie nebo podobné jiné hry prostřednictvím centrálního loterního
systému podléhají místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení a zda pod pojem „jiné technické herní zařízení“ lze zahrnout i žalobcem
provozované interaktivní videoloterní terminály (dále též „IVT“). S odkazem na úmysl
zákonodárce a judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodil, že z hlediska
poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená
loterie provozována. Zároveň soud vytkl, že v důsledku napojení na centrální řídící jednotku
je IVT schopen realizovat celý herní proces ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona o loteriích,
a proto ho lze považovat za „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle
jiného právního předpisu“, pokud je schválený (povolený) Ministerstvem financí. Proto shledal
výběr místního poplatku za souladný se zákonem a odmítl též namítanou nesrozumitelnost
právní úpravy.
[6.] V další části odůvodnění soud odmítl posuzovat namítané metodické sdělení
Ministerstva financí, poněvadž ve vztahu k žalovanému rozhodnutí z něj nevyplynuly žádné
konkrétní výhrady. Rovněž tak nepřijal argumentaci, že nález Ústavního soudu Pl. 29/10
(citovaný žalovaným v rozhodnutí) nelze aplikovat v rámci jiných právních předpisů
než ve vztahu k §50 odst. 4 zákona o loteriích. Závěrem krajský soud posoudil námitku
protiústavnosti přijetí novely zákona o loteriích jako nedůvodnou s poukazem na nález Ústavního
soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (publ. pod č. 39/2013 Sb.).
II. Obsah kasační stížnosti
[7.] Stěžovatel napadá uvedený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
[8.] Podle stěžovatele je podstatou sporu otázka, co lze či nelze rozumět pod pojmem
„jiné technické herní zařízení“, zavedeným novelou zákona o místních poplatcích č. 183/2010 Sb.,
a zda je tak možno vyměřit a vybrat místní poplatek za provoz interaktivních videoloterních
terminálů, jakožto koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterního
systému. Dále považuje za sporné, zda je možno tento místní poplatek vyměřit a vybrat
nejen za terminály, jež jsou provozovány, nýbrž i za terminály, jejichž provoz byl povolen,
avšak tyto dosud nebyly uvedeny do provozu či dokonce nebyly ani umístěny.
[9.] Dle stěžovatele interaktivní loterní terminál není kompaktním zařízením a sám o sobě
není schopen realizovat celý herní proces; z toho dovozuje, že interaktivní videoloterní terminál
nemá stejné ani podobné vlastnosti jako výherní hrací přístroj, protože ty má pouze centrální
loterní systém jako celek. Z hlediska gramatického výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“
pokládá za klíčovou definici výherního hracího přístroje, uvedenou v ustanovení §17 odst. 1
zákona o loteriích. Zároveň své závěry opírá o důkazy předložené již před soudem prvého
stupně.
[10.] Stěžovatel také odmítá úvahu krajského soudu, že z hlediska poplatkové povinnosti
není rozhodné, na jakém principu, či prostřednictvím čeho, je povolená hra provozována
(protože hráče zajímá samotná hra). Dle stěžovatele není rozhodné, jak vnímají koncová zařízení
samotní hráči, protože v případě výběru místního poplatku nevzniká vztah mezi hráčem
a provozovatelem, nýbrž mezi provozovatelem a obcí. V opačném případě by dle stěžovatele
docházelo ke dvojímu zdanění v podobě správního poplatku za povolení loterie a místního
poplatku.
[11.] Stěžovatel pak obecně vytýká, že míra interpretační nejistota je v daném případě
za hranicí toho, co lze po adresátu právní normy požadovat. Proto se dovolává zásady in dubio
pro mitius.
[12.] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[13.] Žalovaný v reakci na kasační stížnost toliko odkázal z důvodu absence nových argumentů
na svoje dřívější vyjádření obsažená ve správním spise a uvedl, že napadený rozsudek nevykazuje
tvrzené vady. Znovu však poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 48/2013 – 49 (veškerá judikatura NSS je dostupná na www.nssoud.cz), který potvrzuje
jeho dříve prezentované názory. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
IV. Vlastní argumentace soudu
[14.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15.] Jak bylo již předestřeno výše, stěžovatel výslovně uplatnil jeden kasační důvod,
když namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené
judikatury zdejšího soudu přitom plyne, že o nezákonnost napadeného rozsudku by se jednalo
tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné
ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších) anebo by sice vycházel
z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval běžným interpretačním
metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.).
[16.] Rozhodnými právními otázkami v posuzovaném případě je výklad pojmu „jiné technické
herní zařízení“, a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů,
jakožto koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterního systému;
a dále posouzení, zda poplatkové povinnosti podléhá každý povolený výherní hrací přístroj
či zda je ke vzniku poplatkové povinnosti nezbytné jeho uvedení do faktického provozu.
Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě aplikováno, je především
§10a zákona o místních poplatcích (v tehdy platném znění). Podle tohoto ustanovení totiž (1)
[p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Obec není
povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel. (3) Sazba poplatku za každý výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí na tři měsíce činí od 1000 Kč
do 5000 Kč.
[17.] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že pro jeho rozhodování (stejně
jako pro stěžovatele) nejsou závazné jakékoli metodiky či stanoviska Ministerstva financí,
kterými stěžovatel argumentuje, nýbrž toliko text zákona, jak vyplývá ve vztahu ke stěžovateli
z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a ve vztahu k soudu z jejího čl. 95 odst. 1 (tento názor Nejvyšší správní
soud vyslovil již v rozsudku o kasační stížnosti stejného stěžovatele dne 8. 4. 2013,
č. j. 2 Afs 86/2012 - 31). Nejvyšší správní soud tak bude ve svém výkladu vycházet pouze z textu
citovaného ustanovení, v kontextu dalších zákonných a ústavních norem. Ve výkladu
ovšem nutně vychází ze své dosavadní judikatury, stejně jako z judikatury Ústavního soudu.
[18.] Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České
republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu
a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv
a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí
této novely zákona o místních poplatcích posuzoval též Ústavní soud, který legislativní proces,
jenž v průběhu řízení o žalobě napadal též stěžovatel, neshledal za ústavně nekonformní
(srov. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013).
[19.] Výkladem uvedeného pojmu se zabýval již krajský soud v odůvodnění rozsudku
napadeného nyní projednávanou kasační stížností. Ve svých závěrech vyšel ze znění zákona
o místních poplatcích a zákona o loteriích, z judikatury Ústavního soudu a také z vůle
zákonodárce odvozené ze záznamů z projednávání dané normy v Poslanecké sněmovně a Senátu
Parlamentu České republiky.
[20.] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s úvahami krajského soudu. Souhlasí se stěžovatelem,
že aby bylo možno považovat technické zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu
zákona o loteriích, musí takové zařízení do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího
přístroje obsažené v ustanovení §17 odst. 1 zákona o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze
dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, jak činí stěžovatel, nýbrž především
z jejich funkce. V opačném případě by zákonodárce mohl novelizovat a rozšířit dotčené
ustanovení zákona o loteriích a nikoli zákon o místních poplatcích. Jak dovodil krajský soud,
svým postupem zákonodárce dal jasně najevo vůli postavit na roveň hrací přístroje a interaktivní
videoloterní terminály jakožto „jiné technické herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové
povinnosti potencionálně stanovené místní samosprávou. S tímto názorem se zdejší soud plně
ztotožňuje.
[21.] Z toho důvodu lze přisvědčit krajskému soudu, že z hlediska poplatkové povinnosti
není rozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.
Stěžovatel nemá pravdu, když striktně rozlišuje mezi loterií či jinou podobnou hrou jako takovou
a „kanálem“, jehož prostřednictvím je hra realizována. Stěžovateli lze nicméně přitakat potud,
že správci poplatku nemohou při stanovení a vyměření poplatku svévolně vykládat určité
zákonné pojmy. Tak tomu však v daném případě nebylo, protože správce poplatku i krajský soud
vyšli pouze ze shora uvedené novely zákona o místních poplatcích a správně si vyložili její dopad
též na interaktivní videoloterní terminály. Pokud stěžovatel tvrdí, že interaktivní videoloterní
terminály nelze zahrnout pod zákonné pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází
při svém výkladu daných norem ze striktně technických parametrů, s čímž nemůže Nejvyšší
správní soud souhlasit. Interpretace normy nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti
technických parametrů, protože pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním
východiskům podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené
ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy
upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní soud odmítnout.
[22.] Nejvyšší správní soud navíc připomíná, že v případě interpretace nabízené stěžovatelem,
by posuzovaný místní poplatek fakticky ztratil smysl, protože pokud by za jednotku,
z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální loterní jednotka, pak by mohli
provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů umístit v dané obci nespočet konečných
přístrojů určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel daného poplatku a přijatých
norem. Podobně by daná interpretace kolidovala s judikaturou Ústavního soudu (srov.
např. Pl. ÚS 56/10, publ. pod č. 293/2011 Sb. – N 151/62 SbNU 315). Proto Nejvyšší správní
soud naprosto souhlasí s krajským soudem, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné,
na jakém principu a prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována, ale především
její vnější forma zpřístupněná uživateli. Do této logiky proto zapadá zpoplatňování
videoterminálů vždy v závislosti na jejich konkrétním počtu, a to právě proto, že právě s těmito
koncovými videoterminály přichází do kontaktu uživatelé her.
[23.] K naposledy uvedenému se také váže otázka, zda v případě stanovení, vyměření a výběru
dotčeného místního poplatku se jedná pouze o vztah mezi provozovatelem a obcí či městem,
jak tvrdí stěžovatel, a nikoli o vztah mezi provozovatelem a hráčem jako takovým, kdy je právně
bezvýznamné, jaký dojem má hráč z koncových terminálů, případně zda je může zaměnit
za výherní hrací přístroje. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že stanovení poplatku je dáno
veřejnoprávním vztahem a že tento vztah je uskutečňován mezi veřejnoprávní korporací
(obec) a provozovatelem. Stěžovateli však nelze přisvědčit v tom, že u tohoto poplatku
je vyloučena regulatorní pravomoc obcí, neboť akceptuje toliko jeho fiskální funkci.
Takovýto výklad je čistě formalistický a neodráží smysl a účel dané právní úpravy. Správce
poplatku totiž při stanovení a vyměření poplatku může (ba dokonce musí) vycházet
z konkrétních reálií, protože pouze tak naplní při stanovení a vyměření poplatku zásadu
dobré správy. Pokud tedy s ohledem na fakticitu podoby a provozu výherních
automatů (jakožto výherních hracích přístrojů) a interaktivních videoloterních terminálů
(jakožto „jiných technických herních zařízení“) tyto považuje za přístroje fakticky totožné
a při stanovení místního poplatku vychází ze znění zákona a dotčené obecně závazné vyhlášky,
nelze proti jeho postupu nic namítat. Ve skutečnosti totiž primárně nejde o to, zda může dojít
k „vizuální záměně“ terminálů s hracími přístroji, nýbrž o regulaci stejného jevu obcemi
(byť realizovanému poněkud odlišnými technickými prostředky), který tyto obce zpravidla
a z velmi dobrých důvodů považují za negativní až nebezpečný.
[24.] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná též úmysl zákonodárce,
protože jak uvedl i Ústavní soud ve shora uvedeném rozhodnutí, tak právě z něj vyplývá
podřazení videoloterních terminálů pod posuzovaný pojem. Mezi standardní metody výkladu
práva patří totiž také zdroje, příčiny či důvody vzniku právních norem (tzv. historický
zákonodárce). Přijetí předmětné úpravy přitom zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší
faktickou dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje (obce za hrací automaty
vs. Ministerstvo financí ČR za videoloterní terminály) a nad faktickou nemožností regulace
videoloterních terminálů obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona
tedy ukazují, že zákonodárce jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a videoloterní
terminály na roveň. Jakkoliv tedy lze do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že znění
citovaného zákonného ustanovení není terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce
je z ní jasně patrná a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti.
[25.] Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom směru, že vybírání posuzovaného místního
poplatku nepředstavuje regulatorní pravomoc obcí. Je pravdou, že dotčená rozhodnutí Ústavního
soudu řešila především otázku možnosti zákazu provozu interaktivních videoloterních terminálů
obecně závaznou vyhláškou, to však nikterak nerozporuje, že i samotná poplatková povinnost
má regulatorní charakter. Ačkoli lze přisvědčit stěžovateli, že u místních poplatků hrají fiskální
otázky důležitou roli, jejich stanovením může docházet též k regulaci určitých aktivit.
[26.] Typickým příkladem je třeba poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem
do vybraných míst a částí měst [srov. §1 písm. f) zákona o místních poplatcích], jehož cílem
je právě omezit frekvenci vjezdu motorových vozidel do určitých míst, pokud obec považuje
za vhodné a nezbytné vjezd do těchto míst regulovat. To stejné platí o místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Stanovením poplatku,
který se i dle stěžovatele výší vymyká jiným místním poplatkům, se obec nejenom snaží získat
příjmy do rozpočtu, ale nespornou funkcí tohoto poplatku je i snaha o regulaci těchto přístrojů,
včetně možného snížení jejich počtu v dané obci. Normativní zakotvení daného poplatku
totiž reflektuje negativní dopady spojené s provozem těchto přístrojů (především
chorobné gamblerství) a v žádném případě ho nelze považovat pouze za zdroj obecních příjmů,
protože - podobně jako poplatek za psa či poplatek za užívání veřejného prostranství - v sobě
nese očekávání vynaložených příjmů obcí či strpění některých negativních jevů na území obce.
Neboli, jak uvedl krajský soud ve svém odůvodnění, u poplatku za provozovaný výherní hrací
přístroj lze toto protiplnění spatřovat v toleranci zařízení sloužících k provozování loterií
nebo jiných podobných her.
[27.] V této souvislosti Nejvyšší správní soud též zdůrazňuje nezbytně silnou pozici
samosprávy na poli regulace výherních hracích zařízení. Jak uvedl i Ústavní soud, „je notorietou,
že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře
různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy
jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. (…) Ústavní soud má tak vážné pochybnosti
o tom, zda by tato oblast jako celek neměla být legislativou svěřena do výkonu samosprávy obcí a zda tedy příčina
nyní posuzovaného návrhu spíše netkví v samotné právní úpravě obsažené v loterijním zákoně.“
(srov. Pl. ÚS 56/10, publ. pod č. 293/2011 Sb. – N 151/62 SbNU 315). Jakékoli snížení
možností místní samosprávy regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze
tedy akceptovat, protože by tak bylo zasahováno do práva obcí na samosprávu.
[28.] Za druhé je třeba posoudit, zda místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný
interaktivní videoloterní terminál nebo je pro vyměření poplatku rozhodné jeho povolení
kompetentním orgánem (Ministerstvem financí).
[29.] Jak bylo citováno výše, podle dotčeného ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích platilo, že „poplatku podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí.“ Článek 2 vyhlášky č. 1/2010 stanoví, že „poplatku podléhá
každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“.
Svým zněním tedy doslovně kopíruje druhou část první věty dotčeného ustanovení
a nikterak proto nevybočuje z textu zákona.
[30.] Se stěžovatelem lze částečně souhlasit v tom, že znění citovaného ustanovení
§10a zákona o místních poplatcích je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco
jeho prvá část hovoří o poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení [podobně srov. též ustanovení §1 písm. g) stejného zákona]; dle druhé části podléhá
tomuto poplatku každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Nejvyšší správní
soud však připomíná, že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho faktický
dopad upravuje druhá část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji.
Zákonodárce takto presumoval, že v případě povolení hracího přístroje bude tento též umístěn
a bude na něm hra provozována. Nekladl tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná
hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu tak bude, což lze považovat za jasně
vyjádřený úmysl zákonodárce.
[31.] Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání
není v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou
smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších
předpisů (tzv. povinné ručení), kdy rozhodujícím kritériem je vlastnictví vozidla a nikoli fakt,
zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků pak podobně poplatek
za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování
komunálních odpadů musí platit též osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální
rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b) zákona o místních poplatcích]
a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané nemovitosti
zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán též za přístroj
povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.
[32.] Tuto tezi potvrdil ve své judikatuře též Ústavní soud, který konstatoval, že každé ustanovení
právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními
příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. Samo gramatické znění citovaného
ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje,
tzn. že zde není prostor např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů
a podobně, nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za určité časové období. (I. ÚS 249/99;
publ. pod č. U 55/15 SbNU 309).
[33.] Pokud tedy citovaná vyhláška č. 1/2010 stanovila za rozhodnou skutečnost povolení
daného automatu Ministerstvem financí, nepřekročila takto zákonné meze své normotvorby.
Nejvyšší správní soud samozřejmě nikterak nerozporuje, že obec mohla stanovit i jinou
rozhodnou skutečnost pro vznik této poplatkové povinnosti a některé obce takto ve svých
vyhláškách navázaly vznik poplatkové povinnosti až na samotný provoz hracího přístroje
či interaktivního loterního terminálu (viz například obecně závazné vyhlášky města Luhačovice,
Dlouhá Loučka, Vodňany, Vyškov apod.). Obce jsou oprávněny zakotvit určitý poplatek v méně
invazní míře oproti rozsahu předpokládaném v zákoně, ale naopak nemohou zákonné hranice
překročit, protože takovýto postup by musel být brán za porušení zásady vázanosti zákonem.
Pokud se však obecně závazná vyhláška přidržela doslovného znění ustanovení zákona
o místních poplatcích, nelze její obsah nikterak právně zpochybňovat.
[34.] K námitkám stěžovatele, že byla v jeho případě prolomena v jeho neprospěch zásada
in dubio pro mitius, Nejvyšší správní soud dodává, že tato zásada skutečně představuje jednu
ze základních zásad správního (a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však nelze
vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelem
měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud, „v právním státě
je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne
jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání,
stejně jako z dynamické povahy sociální reality.“ (III. ÚS 783/06, publ. pod č. 210/2007) Uvedená
víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný konkurenční
výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady in dubio
pro mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený stěžovatelem vychází z významně
formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených
norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem
poskytnutým krajským soudem či správcem poplatku a Nejvyšší správní soud tak neshledal
ani porušení zásady in dubio pro mitius.
V. Závěr
[35.] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[36.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu