ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.140.2015:70
sp. zn. 2 Afs 140/2015 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: CZT a. s., se sídlem
Lísková 1513, Čáslav, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34, Praha 8,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 4. 2011, č. j. 7936-2/2011-900000-302, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 9 Af 46/2011 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 3. 6. 2015, téhož dne doručenou Nejvyššímu správnímu soudu,
brojí žalobkyně, jakožto stěžovatelka, proti shora označenému rozsudku (dále jen „napadený
rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové (dále jen „celní ředitelství“) ze dne
21. 3. 2007, č. j. 1830/07-0601-23/Z, nepovolilo celní ředitelství k žádosti stěžovatelky snížení
zajištění spotřební daně na jí provozovaný daňový sklad, a zároveň stanovilo celkovou výši
zajištění daně pro období od 1. 4. 2007 do 31. 3. 2008 na částku 13 000 000 Kč, oproti částce
zajištění daně ve výši 10 000 000 Kč, stanovené na období předcházející (tj. 1. 4. 2006
až 31. 3. 2007). Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2007, č. j. 2007/3247/30, zamítl žalovaný odvolání
stěžovatelky proti posledně označenému rozhodnutí celního ředitelství. Toto rozhodnutí
žalovaného bylo následně ke stěžovatelčině žalobě zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne
6. 5. 2009, č. j. 9 Ca 322/2007 – 116, pro nepřezkoumatelnost, a věc byla vrácena žalovanému
k dalšímu řízení. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 7. 8. 2009, č. j. 2007/3247/30/2, řízení
zastavil, neboť odpadl důvod řízení.
Dne 23. 12. 2010 byla celnímu ředitelství doručena stěžovatelčina žádost o zaplacení
zákonného úroku z přeplatku dle §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Stěžovatelka nárokovala úrok z přeplatku
na zajištění daně, který zavinilo celní ředitelství, a to za období od okamžiku odepsání částky
3 000 000 Kč z bankovního účtu stěžovatelky dne 1. 4. 2007 do dne vrácení přeplatku
30. 6. 2009, v celkové výši 1 147 243,10 Kč.
Rozhodnutím ze dne 18. 1. 2011, č. j. 632/2011-060100-23 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), celní ředitelství zamítlo stěžovatelčinu žádost o zaplacení úroku z přeplatku
s odůvodněním, že se nejedná o daňový přeplatek, se kterým by byl spojen nárok na zaplacení
úroku. Nadto celní ředitelství konstatovalo, že v daném případě by nebyla naplněna ani podmínka
zavinění vzniku přeplatku správcem daně.
K odvolání stěžovatelky změnil žalovaný prvostupňové rozhodnutí tak, že jeho
výrokovou část ve znění: „Žádost o zaplacení zákonného úroku z přeplatku dle §64 odst. 6 ZSDP ze dne
22. 12. 2010, podanou DS (tj. stěžovatelem – pozn. NSS) a přijatou CŘ (celním ředitelstvím) dne
23. 12. 2010 pod č. j. 16236/2010-060100-23 se zamítá jako neoprávněná.“ nahradil textem: „Celní
ředitelství Hradec králové (dále jen CŘ) na základě ustanovení §4 odst. 5 písm. g) zákona č. 185/2004 Sb.,
o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“), ve spojení s §13 odst. 1
písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 30/2011 Sb., kterým se mění zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, a další související zákony (dále jen „daňový řád“), jako místně a věcně příslušný
správní orgán rozhoduje o žádosti obchodní společnosti CZT a. s., IČ 25272322, se sídlem Bratranců
Veverkových 396, 530 02 Pardubice, zastoupené na základě plné moci JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem,
ev. č. ČAK 12152, IČ 71469753, Šaldova 34, 186 00 Praha 8 – Karlín (dále jen „daňový subjekt“)
o zaplacení zákonného úroku z přeplatku podle §64 odst. 6 zákona č. 337/1993 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), tak, že s odvoláním na §101 odst. 1
a §264 odst. 1 daňového řádu a podle §155 odst. 4 téhož právního předpisu žádosti nevyhovuje. Ztotožnil
se přitom se závěry prvostupňového rozhodnutí a stěžovatelčině odvolání věcně nevyhověl.
Žalobou proti rozhodnutí žalovaného stěžovatelka namítala, že žalovaný postupoval
nesprávně, pokud dospěl k názoru, že zajištění daně podle §21 zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 4. 2011 (dále jen „zákon č. 353/2003 Sb.“),
nelze podřadit pod legislativní pojen „daň“, ve smyslu §1 odst. 1 ZSDP, případně §2 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Dále
rozporovala názor žalovaného, dle něhož nebyl správcem daně (tj. celním ředitelstvím) zaviněn
vznik přeplatku na dani. Konečně stěžovatelka v žalobě namítla, že byla celním ředitelstvím
nesprávně poučena o možnosti podání opravného prostředku proti jeho rozhodnutí.
Městský soud v odůvodnění zamítavého rozsudku odkázal na ustanovení
§264 odst. 1 daňového řádu a konstatoval, že žalovaný postupoval správně, pokud žádost
stěžovatelky podle §64 odst. 6 ZSDP posuzoval podle ustanovení §154, §155 a §254 odst. 1
daňového řádu. Soud dále uvedl, že daný spor lze posoudit i bez určení, zda je stěžovatelkou
označený přeplatek daní, neboť i kdyby stěžovatelkou uhrazená částka byla daní, v dané věci
nejsou, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, dány důvody pro závěr, se tato částka stala
přeplatkem a že stěžovatelce vznikl nárok na úrok z této částky v důsledku jednání správce daně
(celního ředitelství).
Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu
dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), za důvod pro jeho zrušení tedy považuje nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že ve věci jsou klíčové dvě právní otázky,
a to jednak posouzení, zda lze zajištění spotřební daně dle §21 zákona č. 353/2003 Sb.
považovat za daň, jednak též posouzení povahy pochybení správce daně a žalovaného
při rozhodování o žádosti stěžovatelky o snížení zajištění daně. Stěžovatelka má za to, že zajištění
daně dle §21 zákona č. 353/2003 Sb. lze kvalifikovat jako daň, na které může vzniknout
přeplatek, ze kterého by pak stěžovatelce náležel úrok v případě, že by vznik takového přeplatku
zavinil správce daně. Ze zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2007, č. j. 2007/3247/30,
pro jeho nepřezkoumatelnost pak dovozuje zaviněné pochybení správce daně, na základě
kterého jí vznikl přeplatek na zajištění daně. Městskému soudu přitom stěžovatelka vytýká,
že nezodpověděl otázku, zda lze zajištění daně kvalifikovat jako daň a zda se na jeho správu
vztahuje daňový řád.
Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) správními orgány i městským soudem, neboť v důsledku jejich postupu
jí bylo upřeno právo na náhradu škody vzniklé v důsledku nepřezkoumatelného a tudíž
i nezákonného rozhodnutí celního ředitelství o nepovolení snížení zajištění spotřební daně.
Zároveň spatřuje v postupu správních orgánů i městského soudu porušení čl. 1 odst. 1 ústavního
zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“),
čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“). Neuznáním zákonného nároku stěžovatelky pak mělo dojít k porušení
čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Dle stěžovatelky je třeba ustanovení §254 odst. 1 daňového řádu vztáhnout rovněž
na jednání správce daně, na jejichž základě je daňový subjekt povinen vyplatit nezákonně
stanovenou částku na zvýšení zajištění daně.
Konečně stěžovatelka uvádí, že byť bylo městským soudem v odlišném soudním řízení
zrušeno pouze rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2007, č. j. 2007/3247/30, a nikoliv
též jemu předcházející rozhodnutí celního ředitelství ze dne 21. 3. 2007, je zřejmé, že později
uvedené rozhodnutí trpí stejnými vadami jako rozhodnutí odvolacího orgánu. To, že později
došlo k zastavení odvolacího řízení z důvodu nové žádosti stěžovatelky o snížení zajištění daně,
nemůže mít vliv na pochybení celního ředitelství a žalovaného, v jehož důsledku stěžovatelka
snížila část svého majetku převodem částky 3 000 000 Kč na účet celního úřadu.
Žalovaný se v rámci vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se způsobem, jakým věc
posoudil městský soud. Poukázal zejména na skutečnost, že ačkoli jeho rozhodnutí ze dne
30. 7. 2007, č. j. 2007/3247/30, bylo městským soudem v odlišném soudním řízení zrušeno,
nedošlo v dalším řízení ke zrušení jemu přecházejícího rozhodnutí celního ředitelství ze dne
21. 3. 2007, č. j. 1830/07-0601-23/Z, pročež je třeba i nadále presumovat jeho správnost. Navrhl
proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejdříve zkoumal přípustnost kasační stížnosti a zjistil, že je podána
včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, směřuje proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví a opírá se o některý z důvodů
vyjmenovaných §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je proto přípustná.
Kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §264 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném ke dni 18. 1. 2011, platilo,
že „[ř]ízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona,
která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.“ Tímto ustanovením
je v případě žádosti o zaplacení zákonného úroku z přeplatku (§64 odst. 6 ZSDP) zřejmě
§254 odst. 1 daňového řádu, dle něhož „[d]ojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí
o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží
daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí
nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou,
zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího
po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne
její úhrady.“
Z citovaného ustanovení vyplývá, že žadatel musí svůj nárok zakládat na zrušení, změně
nebo prohlášení nicotnosti toliko takového rozhodnutí, kterým mu byla správcem daně
stanovena daň. Příčina změny, zrušení či prohlášení nicotnosti takového rozhodnutí přitom musí
spočívat v jeho nezákonnosti nebo v nesprávném postupu správce daně. Dále z citovaného
ustanovení vyplývá, že aby žadateli (daňovému subjektu) náležel úrok z částky, která jím byla
uhrazena, musí být uvedené podmínky splněny současně. Pokud tedy městský soud v napadeném
rozsudku dospěl k závěru, že jedna z podmínek nároku na úrok nebyla v případě stěžovatelky
splněna, nemůže nevyhodnocení naplnění jiných podmínek představovat vadu jeho rozsudku.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku mj. uvedl, že spor mezi účastníky
lze posuzovat, aniž by bylo nutné určit, zda lze stěžovatelkou označený přeplatek kvalifikovat
jako daň. V dané věci totiž dle městského soudu nejsou dány důvody pro závěr, že se předmětná
částka stala přeplatkem a že žalobkyně má nárok na úrok z této částky v důsledku jednání celního
ředitelství. V rozsudku městského soudu ze dne 6. 5. 2009, č. j. 9 Ca 322/2007 – 116, totiž nebyla
hodnocena správnost výše zajištění daně, rozhodnutí celního ředitelství nebylo zrušeno,
a nelze tak dovozovat, že by stěžovatelkou určená částka mohla být přeplatkem na dani
ani v případě, kdy by bylo lze zajištění daně kvalifikovat jako daň.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128,
uvedl, že „[p]rávní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy,
dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem
předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej.“ Z tohoto postulátu je zřejmé,
že pokud ke zrušení rozhodnutí celního ředitelství ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1830/07-0601-23/Z,
nedošlo ani ze strany městského soudu, ani ze strany žalovaného, je třeba toto rozhodnutí
považovat za správné a zákonné. Jako takové pak zjevně nemůže zakládat nárok na úrok
z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu §254 daňového řádu. Městský soud
proto nikterak nepochybil, založil-li na obdobné úvaze svůj zamítavý rozsudek.
Pokud jde o argumentaci stěžovatelky výše zmíněnými ustanoveními Ústavy, Listiny
či Úmluvy, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že výše uvedený právní názor
s těmito není v rozporu. Nejvyšší správní soud od žalovaného vyžádal doplnění spisu o kopii
jeho rozhodnutí ze dne 7. 8. 2009, č. j. 2007/3247/30/2, a současně informaci, zda bylo toto
rozhodnutí napadeno správní žalobou. Žalovaný pak přípisem ze dne 18. 9. 2015 zdejšímu soudu
sdělil, že dané rozhodnutí nebylo správní žalobou napadeno. Nejvyšší správní soud je toho
názoru, že se sama stěžovatelka připravila o možnost posouzení nároku na náhradu škody
tím, že nevyužila svého práva učinit rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení předmětem
přezkumu ve správním soudnictví. Efektivně tak totiž rezignovala na snahu o zrušení rozhodnutí
celního ředitelství ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1830/07-0601-23/Z, čímž de facto souhlasila
se zastavením odvolacího řízení z důvodu odpadnutí důvodu řízení. Rozhodnutí o zastavení
řízení přitom apriori není vyloučeno ze soudního přezkumu.
K rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2009, č. j. 2007/3247/30/2, kterým bylo zastaveno
řízení o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí celního ředitelství o snížení zajištění daně,
Nejvyšší správní soud toliko na okraj poznamenává, že ačkoli hlavním důvodem
(a zároveň důvodem odpadnuvším) odvolacího řízení bylo zjevně dosažení vydání příznivějšího
rozhodnutí o zajištění daně, nelze odhlédnout i od dalšího důvodu, kterým byl v tomto případě
oprávněný zájem stěžovatelky na zrušení nebo změnu tehdy napadeného rozhodnutí
celního ředitelství pro potřeby následného nároku na zaplacení zákonného úroku z přeplatku
dle §64 odst. 6 ZSDP. Jelikož však stěžovatelka neučinila rozhodnutí o zastavení řízení
předmětem soudního přezkumu, nemohl městský soud zmíněný nedostatek usnesení žalovaného
o zastavení řízení nikterak zohlednit.
Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že kasační námitky stěžovatelky nemohou
být důvodné. Jelikož zdejší soud zároveň nemá za to, že by napadený rozsudek městského soudu
trpěl některou z vad, ke kterým je třeba přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.), nezbylo
než kasační stížnost v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nemá tedy právo na náhradu nákladů
řízení. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnost nevznikly žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti, pročež mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu