ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.159.2006:138
sp. zn. 2 Afs 159/2006 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
Tukový průmysl, spol. s r. o., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zastoupeného JUDr. Tomášem
Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha,
se sídlem Washingtonova 11, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, č. j. 7 Ca 132/2005 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2005, č. j. 18836/04-21. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
stěžovatelovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 16309/04-1764-21, TO-2004/0210/64, kterým byl stěžovatel shledán vinným z porušení
celních předpisů tím, že nedodržel zákonné podmínky pro nakládání se zbožím propuštěným
do režimu s ekonomickým účinkem – uskladňování v celním skladu na základě tam citovaných
písemných celních prohlášení, které stěžovatel předložil. Tím stěžovatel dopustil, aby zboží
(benzín bezolovnatý BA 95 v množství 15 002 220 kg, benzín bezolovnatý BA 91 v množství
5 001 510 kg a motorová nafta v množství 188 423 719 kg) propuštěné do režimu uskladňování
v celním skladu mohlo být odňato celnímu dohledu, čímž vznikl únik celního dluhu v částce více
než 2,7 miliardy Kč. Stěžovatel tak porušil §149 odst. 1 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celní zákon,
ve znění pozdějších předpisů a dopustil se tak celního deliktu podle §298 odst. 1 tohoto zákona,
neboť porušil zájem společnosti způsobem uvedeným v §293 písm. e) bod 1 zákona. Podle
§299 odst. 1 písm. a) celního zákona mu za to byla uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Nezákonnost
napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že žalovaný i městský soud směšují obecnou definici
„skladovatele“ a postavení stěžovatele do role „skladovatele konkrétního zboží a jeho
odpovědnost za odnětí zboží celnímu dohledu“. Při odlišení obou pojmů je třeba vycházet
z §149 odst. 1, věta první, celního zákona, ve znění účinném v době spáchání deliktu, které
definuje pojem skladovatel. Správní orgány pak nesprávně z toho odvodily i odpovědnost
za odnětí zboží celnímu dohledu. Vznik této odpovědnosti je však stanoven ve druhé části tohoto
odstavce a je vázán na podmínku uskladnění zboží v prostorách skladu provozovaném
skladovatelem. V daném případě však zboží nikdy ve veřejném celním skladu provozovaném
stěžovatelem uskladněno nebylo, což vyplývá z odstavce 44 každé z vyplněných JCD. Stěžovatel
poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 117/2004, kde tento soud
uvedl, že správní orgán předmětné zboží propustil do režimu uskladnění zboží v celním skladu,
aniž by zboží muselo být v celním skladu fyzicky uskladněno (§145 odst. 2 celního zákona).
Správní orgány se pak se stěžovatelovou argumentací nevypořádaly a tvrdily, že odpovídá
za jakékoli zboží uskladněné kdekoli, to již pouze z titulu uděleného povolení.
Stěžovatel poukazuje dále na smlouvu o transportu a skladování uzavřenou podle
§527 obchodního zákoníku mezi ČEPRO, a. s., na straně skladovatele a BENA, a. s., na straně
ukladatele, která byla podkladem k uskladnění zboží ve vlastnictví BENA, a. s., do systému
ČEPRO, a. s., tak jak to stěžovatel uváděl v podaných JCD. Správním orgánům tak bylo známo,
kdo je skladovatelem zboží. Stěžovatel byl přesvědčen, že účastníci uvedené smlouvy budou tuto
dodržovat a nerozumí tedy tvrzení městského soudu, že skutkově žádná smlouva o skladování
uzavřena nebyla. Odkazem na úpravu skladování podle obchodního zákoníku pak stěžovatel
mínil zdůraznit, že bez fyzického převzetí zboží do skladu nemůže odpovědnost nastoupit.
Stěžovatel tak nebyl skladovatelem předmětného zboží (přestože naplňoval obecnou definici
skladovatele podle celního zákona) a nemůže být tak odpovědný jako skladovatel za odnětí zboží
celnímu dohledu z produktovodního systému ČEPRO, a. s., neboť toto zboží nebylo
do stěžovatelova skladu nikdy uskladněno.
Stěžovatel rovněž považuje rozhodnutí Celního úřadu Praha Vršovice ze dne 15. 2. 1995,
č. j. 209/95, a ze dne 4. 4. 1996, č. j. 68-614/96, za nicotná; jak sám uvádí tuto svoji námitku
uplatňuje „nad rámec své běžné argumentace“. Zdůrazňuje, že mezi rozhodnutím ze dne
4. 4. 1996, č. j. 68-614/96 o změně odpovědné osoby za provoz celního skladu a odnětím zboží
skladovaného ve společnosti ČEPRO, a. s., není žádná souvislost. Poukazuje na to, že celní úřad
mohl ve smyslu §321 celního zákona stěžovatelově žádosti vyhovět nebo ji zamítnout. Nemohl
však na základě žádosti stěžovatele o výměnu odpovědné osoby za provoz veřejného celního
skladu vydat rozhodnutí, kterým by mu umožnil skladovat zboží ve společnosti ČEPRO, a. s.,
neboť o to stěžovatel nikdy nežádal. Podle stěžovatele by mohl za porušení svých povinností
uvedených v rozhodnutí ze dne 4. 4. 1996, č. j. 68-614/96, odpovídat pouze jako deklarant
a nikoli jako skladovatel podle §149 celního zákona. Ke shodnému závěru dospěl i Celní úřad
Praha 2 ve svém rozhodnutí o celním deliktu ze dne 24. 11. 2004, kde odvozuje odpovědnost
stěžovatele jako deklaranta. Nicotnost rozhodnutí ze dne 4. 4. 1996, č. j. 68-614/96, spatřuje
stěžovatel v tom, že bylo vydáno bez jeho žádosti (tedy na neexistujícím zákonném podkladě,
což je podle napadeného rozsudku Městského soudu v Praze důvodem pro nicotnost správního
aktu), místně nepříslušným orgánem (veřejný celní sklad stěžovatele se nacházel v Praze 10,
zatímco místní příslušnost pro Celní úřad Praha Vršovice byla dána vyhláškou Ministerstva
financí č. 47/1993 Sb. pouze pro Prahu 4). Rozhodnutím č. j. 209/95 bylo stěžovateli povoleno
provozovat veřejný celní sklad, avšak ve výrokové části jsou uváděny podmínky pro provozování
skladu soukromého, což činí uvedené rozhodnutí nesrozumitelným. Nesrozumitelnost
rozhodnutí pak podle stěžovatele i městského soudu (stěžovatel opět odkazuje na str. 12 odst. 6
napadeného rozhodnutí) způsobuje nicotnost tohoto rozhodnutí. Z tohoto důvodu považuje
stěžovatel za nicotné i rozhodnutí č. j 68-614/96, které na ně navazuje. K tvrzení, že se stěžovatel
rozhodnutím č. j 68-614/96 deset let řídil a teprve nyní namítá jeho nicotnost, uvádí, že tomu
tak není, neboť se tímto rozhodnutím neřídil. V předmětných celních řízeních totiž vystupoval
jako deklarant a spojitost mezi rozhodnutím č. j 68-614/96 a rozhodovacími procesy celního
úřadu o uskladnění zboží ve skladech ČEPRO, a. s., neviděl. Dále uvádí, že i kdyby soud uvedená
rozhodnutí z let 1995 a 1996 neshledal nicotnými, nemohl by přesto stěžovatel v roli skladovatele
odpovídat za odnětí zboží celnímu dohledu, neboť celní úřad toto zboží propustil svým
rozhodnutím pod celní dohled jinam, než do skladů provozovaných stěžovatelem, a nelze mu
pak přisvědčit, že za ně stěžovatel odpovídá jako kdyby je skladoval ve svém vlastním skladu.
Podle stěžovatele je pro odvození odpovědnosti stěžejní fyzické převzetí zboží (jeho uskladnění),
ke kterému však nedošlo.
Stěžovatel také namítá, že řízení před správním orgánem bylo stiženo vadou. Předně
zdůrazňuje, že popis deliktního jednání stěžovatele vychází ze závěrů nezákonné daňové kontroly
zahájené dne 8. 8. 2002 (o její nezákonnosti již rozhodl Městský soud v Praze např. ve věcech
sp. zn. 7 Ca 103/2004, 9 Ca 151/2004, 10 Ca 117/2004). Podle městského soudu měla být
provedena následná kontrola podle §127 celního zákona a nikoli daňová kontrola podle
§16 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též daňový řád); navíc nebyl
řádně vymezen předmět této kontroly. Touto nezákonnou kontrolou bylo zjištěno, že zboží bylo
v 75ti případech propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu, kde deklarantem byl
stěžovatel, který byl oprávněn zboží skladovat mimo prostory veřejného celního skladu. Celní
orgány následně vyšly z pomocné evidence zboží („BPCS“) společnosti ČEPRO, a. s., a dospěly
k závěru, že se zboží společnosti BENA, a. s., v systému ČEPRO, a. s., nenachází a uzavřely, že
bylo odňato celnímu dohledu (za což odpovídá stěžovatel). Tutéž evidenci BPCS však žalovaný
označil v rozhodnutí č. j. 105-(01-06)/04-1701-21 za nevěrohodnou a jako důkaz nepoužitelnou
(str. 20 rozhodnutí č. j. 105-01/04-1701-21). Stěžovatel zdůrazňuje, že pro určení jeho
odpovědnosti je v dané věci nezbytné zjistit, zda předmětné zboží mohlo být vůbec uskladněno.
Proto také od počátku řízení namítal, že je nezbytné vyřešit otázku, zda byl řádně ukončen režim
tranzitu, který předcházel režimu, do něhož stěžovatel z titulu deklaranta navrhoval zboží
propustit. Stěžovatel má za to, že zboží bylo nezákonně celnímu dohledu odňato právě
již v režimu tranzitu. Pro svoje tvrzení pak navrhl řadu důkazů, kterými se ani správní orgány ani
městský soud nezabývaly; ten navíc ve svém rozhodnutí uvedl, že zjištění, zda došlo k ukončení
režimu tranzitu, je pro posouzení deliktního jednání stěžovatele nepodstatné.
Stěžovatel dále uvádí, že považuje rozhodnutí městského soudu za nesrozumitelné,
neboť odůvodňuje jednání, které ve výroku není uvedeno a naopak jednání, které je stěžovateli
kladeno za vinu nikoli. Rozhodnutími celních orgánů byl stěžovatel shledán vinným z porušení
§149 a §293 písm. e) bod 1 celního zákona, neboť nedodržel podmínky stanovené pro zboží
s podmíněným osvobozením. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu pak ale plyne,
že se tento soud zabýval porušením §293 písm. b) celního zákona, tedy uvedením nesprávných
údajů v celních prohlášeních, jehož porušení však stěžovateli celní orgány nevytýkaly. Tento
postup považuje stěžovatel za rozporný s §75 odst. 2 s. ř. s. Městský soud tak rozšířil
odpovědnost stěžovatele o deliktní jednání podle §293 písm. b) celního zákona, jehož se měl
dopustit pravděpodobně tím, že uvedl jako místo celního skladu M., kam zboží nebylo vůbec
dopraveno, případně, že uvedl nesprávně množství a druh zboží. Následně se pak stěžovatel měl
dopustit celního deliktu podle §293 písm. e) bod 1 celního zákona. Stěžovatel má však za to, že
není možné dopustit se obou těchto deliktů v sérii za sebou. Buď totiž mohl v celních
prohlášeních uvést nesprávné údaje a navrhnout tak propuštění neexistujícího zboží (a tím
spáchat celní delikt) nebo uvést údaje správné, na základě kterých propustil celní úřad existující
zboží do režimu, z něhož posléze zmizelo (a tím spáchat celní delikt). Vzhledem k uvedenému
stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Doplněním kasační stížnosti ze dne 7. 2. 2007 stěžovatel podanou kasační stížnost rozšířil
tvrzením, že se městský soud vůbec nevyjádřil k jeho námitce, že správní orgány nesprávně
posoudily povinnosti stanovené mu jako deklarantovi celními předpisy, neboť v rozhodné době
celní zákon žádné speciální povinnosti deklarantovi neukládal. Dále poukázal na dalších šest
rozhodnutí Městského soudu v Praze (sp. zn. 10 Ca 80/2005 až 10 Ca 85/2005), ve kterých
je vyslovena nezákonnost daňové kontroly u něho zahájené. Upozornil také na výpověď bývalého
obchodního ředitele ČEPRO, a. s., Ing. S. ze dne 9. 1. 2007, ze které vyplynulo, že tato
společnost stěžovateli dne 1. 12. 1997 potvrdila, že se v režimu uskladnění zboží s ekonomickým
účinkem nachází zboží BENA, a. s., a Tukového průmyslu Ostrava, s. r. o., právě v tom
množství, které stěžovatel pro Celní úřad Praha 3 evidoval v souladu s rozhodnutím ze dne
4. 4. 1996, č. j. 68-614/96. Dále z této výpovědi vyplynulo, že údaje v inventuře zboží pod celním
dohledem ČEPRO, a. s., nebyly pravdivé. Vzhledem k tomu, že byly stěžovateli poskytnuty
v inventuře nesprávné údaje, nemohl dospět k jinému závěru, než že skladování zboží pod celním
dohledem probíhá v souladu se zákonem. Poukázal také na smlouvu o uskladnění uzavřenou dne
2. 1. 1998 mezi stěžovatelem na straně uložitele a ČEPRO, a. s., na straně opatrovatele.
V této smlouvě se ČEPRO, a. s., zavázala mj. k tomu, že uskladněné zboží nebude odňato
celnímu dohledu. Stěžovatel zdůrazňuje, že při vyplňování jednotlivých celních prohlášení
postupoval v souladu se zákonem. Dále odkazuje na smlouvu o transportu a skladování
uzavřenou dne 23. 3. 1998 mezi BENA, a. s., a ČEPRO, a. s., která se jako dopravce zavázala
dopravit zboží na místo určení a tam je uskladnit. BENA, a. s., předmětné zboží pod celním
dohledem následně prodala společnosti Tukový průmysl Ostrava, s. r. o., která o vyskladnění
zboží ze skladů ČEPRO, a. s., nikdy nepožádala a v roce 2001 prodala zboží zpět původnímu
dovozci ve stále stejném režimu s ekonomickým účinkem (fotokopie smlouvy o uskladnění
a smlouvy o transportu a skladování také doložil). Prodej i zpětný prodej byly stěžovatelem
celnímu úřadu řádně oznámeny, a to vyplněním a předložením celních prohlášení celnímu úřadu,
který tyto převody schválil.
Stěžovatel rovněž doložil fotokopie úředních záznamů o podaném vysvětlení podle
§158 odst. 5 trestního řádu L. B., A. B., P. D., L. N., J. D., Z. P., A. P., J. S. a J. Z., kteří působili
v rozhodné době jako zaměstnanci celní správy. Podle stěžovatele z jejich výpovědí plyne,
že celní úřad nepropouštěl předmětné zboží do režimu uskladnění s ekonomickým účinkem
pouze na základě předložení celních prohlášení, nýbrž rozhodnutí o propuštění byla vydávána
na základě tzv. „hlášenky“ o deklarovaném zboží, které Celnímu úřadu Praha 3 zasílal Celní úřad
Břeclav. Tyto „hlášenky“ byly zasílány vnitřní poštou celních orgánů a nejsou součástí správního
spisu, stěžovatel tedy neměl možnost do nich nahlédnout. Má však za to, že jimi Celní úřad
Břeclav potvrzoval správnost stěžovatelem vyplněných údajů v celních prohlášeních. Stěžovatel
se tedy domnívá, že učinil vše, aby nezpůsobil České republice žádnou škodu. Pokud
pak ČEPRO, a. s., manipulovala s propuštěným zbožím takovým způsobem, že nezákonně
uniklo celnímu dohledu, činila tak bez vědomí stěžovatele a naopak ho ujišťovala, že deklarované
zboží celnímu dohledu neunikne.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 6. 2007 upozornil stěžovatel na skutečnost,
že zboží bylo podle JCD propuštěno do skladů společnosti ČEPRO, a.s., a to M., R., T., Š. a S.
Vzhledem k tomu, že městský soud zamítl jeho žaloby na zrušení JCD, je třeba vycházet z jejich
platnosti a tím i právní domněnky, že zboží se dosud nachází v místech, do kterých bylo celním
úřadem propuštěno. Ze dvou CD získaných 27. 4. 2007 plyne přehled příjmů, výdajů a přesunů
v jednotlivých celních skladech a lze z nich dovodit, že žádné zboží celnímu dohledu neuniklo.
V dalším doplnění kasační stížnosti ze dne 2. 7. 2007 stěžovatel zejména poukazuje
na skutečnost, že městský soud nepovažoval za důležité, zda došlo k ukončení režimu tranzitu,
či nikoliv. Přitom za režim tranzitu stěžovatel neodpovídal, na rozdíl od režimu podmíněného
osvobození, v němž by bylo možno určitou odpovědnost dovodit. Navíc se městský soud
nevypořádal ani se základním deliktním předpokladem - tj. tím, zda vůbec došlo k nezákonnému
odnětí zboží celnímu dohledu. Zdůrazňuje výsledky svých dosavadních soudních řízení
v této věci potvrzující nezákonnost daňové kontroly, Teprve řádným zjištěním skutečného stavu
věci, tj. dodatečnou kontrolou podle §127 celního zákona, která ovšem provedena nebyla,
by bylo možné zjistit, zda k odnětí zboží celnímu dohledu skutečně došlo. Nebylo zjištěno,
zda zboží nebylo odňato celnímu dohledu již v režimu tranzit a městský soud tento nedostatek
nevzal v potaz. Rozsudek městského soudu klade stěžovateli za vinu, že nedodržel podmínky
stanovené pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením a současně v rozsudku
několikrát opakuje, že pokud by k propuštění do tohoto režimu nedošlo pro odcizení v režimu
tranzit, odpovídal by stěžovatel za nesprávnost a neúplnost údajů uvedených v celních
deklaracích. Takové jednání však stěžovateli nebylo kladeno za vinu. Tento rozpor činí rozsudek
městského soudu nesrozumitelným; stěžovateli je kladeno za vinu jakési paušální deliktní jednání
tvořené skutkovými podstatami všech jednotlivých celních deliktů. Stěžovatel poukazuje
na tři možné alternativy skutkového děje a činí z nich závěry: a) zboží nebylo odňato celnímu
dohledu – celní delikt nebyl spáchán, b) zboží bylo odňato v režimu tranzit – lze připustit
odpovědnost podle §293 písm. b) celního zákona, c) zboží bylo odňato v režimu s podmíněným
osvobozením – byla by možná odpovědnost podle §293 písm. e) bod 1; fakticky však k jejich
porušení nedošlo. Všechny tyto varianty předpokládají náležité zjištění skutkového stavu,
což se nestalo. Úvaha o spáchání správního deliktu je tak předčasná a nesprávná. K obdobným
závěrům dospěl městský soud při posuzování odpovědnosti společnosti BENA, a. s. K doplnění
kasační stížnosti stěžovatel připojil složku s přehledem pohybu veškerého zboží na předmětných
skladech od r. 1997 do r. 2002. Uvedl dále, že tento přehled obdržel od správního orgánu až dne
27. 4. 2007 a tudíž ho nemohl předložit dříve. Z něho je dle stěžovatele zřejmé, že do žádného
z uvedených skladů nebylo naskladněno zahraniční zboží a je vyloučeno i to, že by bylo
naskladněno pod označením jako tuzemské zboží. Možné je tedy jen to, že tam nebylo
naskladněno, nebo bylo naskladněno mimo evidenci a nebylo dosud vyskladněno a tudíž
ve skladech stále je. Nelze akceptovat závěr městského soudu o tom, že se stěžovatel dopustil
deliktu za jakýchkoliv okolností a že je jedno, jakým jednáním se tak stalo, a proto není nutné
zjišťovat skutečný stav věci. Stěžovatel odkazuje na další přílohu obsahující jeho námitky ze dne
22. 11. 2006 včetně důkazních návrhů, které však žalovaný neakceptoval. I nadále tak požaduje
zrušení rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil možnosti se ke kasační stížnosti vyjádřit.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). V úvahu vzal i opakovaná doplnění kasační
stížnosti; lze však konstatovat, že tato doplnění jsou jen rozvedením původně uplatněných
kasačních námitek. Na druhé straně nepřihlížel k námitkám a skutečnostem, které byly v kasační
stížnosti uvedeny nad rozsah žaloby (§104 odst. 4, §109 odst. 4 s. ř. s.), jak je dále zdůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení); domnívá
se totiž, že za odnětí zboží celnímu dohledu nemůže odpovídat jako skladovatel. Dále důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost), neboť rozhodnutí Celního úřadu Praha Vršovice ze dne 15. 2. 1995,
č. j. 209/95, a ze dne 4. 4. 1996, č. j. 68-614/96, považuje za nicotná, má za to, že zboží bylo
celnímu dohledu odňato již v režimu tranzit, popis jeho deliktního jednání vychází ze závěrů
nezákonné daňové kontroly a pomocnou evidence zboží („BPCS“) společnosti ČEPRO, a. s.
označil samotný žalovaný za nevěrohodnou a jako důkaz nepoužitelnou. Důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé) spatřuje stěžovatel v tom, že se městský soud nevypořádal se všemi jeho
námitkami a navíc se jedná o rozhodnutí nesrozumitelné, neboť odůvodňuje odlišné jednání
než to, za které byl stěžovatel sankcionován.
Ze spisu k tomu vyplynulo, že na základě daňové kontroly JCD z období 1996-2002
zahájené u stěžovatele dne 8. 8. 2002 byl Celním úřadem Praha III. dne 10. 3. 2004
pod č. j. 2438/04-1768-08 vypracován protokol o zjištěném celním deliktu podle §293 písm. e)
bod 1 celního zákona ve znění účinném do 30. 4. 2004. Dne 30. 4. 2004 vydal Celní úřad Praha
VI. vyrozumění o zahájení řízení o celním deliktu, které dne 7. 5. 2004 doručil stěžovateli.
Stěžovatel se k tomu přípisem ze dne 11. 5. 2004 vyjádřil. Rozhodnutím Celního úřadu Praha 2
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 16309/04-1764-21, TO-2004/0210/64, byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání celního deliktu podle §298 odst. 1, §293 písm. e) bod 1 celního zákona,
a to za porušení §149 odst. 1 tohoto zákona, neboť stěžovatel dopustil, aby zboží (15 002 220 kg
bezolovnatého benzínu BA 95, 5 001 510 kg bezolovnatého benzínu BA 91 a 188 423 719 kg
motorové nafty) propuštěné do režimu uskladňování v celním skladu bylo odňato celnímu
dohledu, čímž došlo k úniku celního dluhu více než 2,7 miliardy Kč. Za to mu byla uložena
pokuta ve výši 2 000 000 Kč podle §299 odst. 1 písm. a) celního zákona. V odůvodnění
je mj. uvedeno, že v letech 1998 - 2001 bylo v 75 případech Celním úřadem Praha III.
propuštěno zboží do režimu uskladňování v celním skladu. Deklarantem byl stěžovatel,
který zastupoval v nepřímém zastoupení společnost BENA, a. s., Stěžovatel byl současně
skladovatelem zboží, neboť mu bylo vydáno celním úřadem povolení provozovat veřejný celní
sklad (rozhodnutí Celního úřadu Praha Vršovice ze dne 15. 12. 1995, č. j. 209/95). Zároveň byl
stěžovatel i ukladatelem zboží podle §149 odst. 3 celního zákona. Stěžovateli bylo celním úřadem
vydáno povolení uskladňování zboží v celním skladu, aniž by toto zboží bylo v tomto skladu
fyzicky uskladněno, stěžovatel však byl povinen v takovém případě uvádět do levého horního
rohu odst. č. 31 každého celního prohlášení adresu, na níž bude zboží dle smluvního vztahu
uskladněno (rozhodnutí Celního úřadu Praha Vršovice ze dne 4. 4. 1996, č. j. 68-614/96).
Zmíněné povolení však nebylo využíváno, neboť požadovaný údaj nebyl uváděn. Tímto
jednáním stěžovatel deklaroval uskladnění zboží, propuštěné do režimu uskladňování v celním
skladu v areálu v Praze 10 Bohdalci. V tomto celním skladu však není možné předmětné zboží
uskladňovat. Celní úřad při vyhodnocení jednání stěžovatele vycházel z rozhodnutí Celního úřadu
Praha Vršovice ze dne 15. 2. 1995 a 4. 4. 1996 (povolení provozovat veřejný celní sklad v areálu
v Praze 10 Bohdalci, a následně použití režimu uskladňování v celním skladu, aniž by bylo zboží
v celním skladu fyzicky uloženo), a ze 75 jednotných celních deklarací, kterými bylo zboží
propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu. V některých celních prohlášeních
je v odst. 44 uveden sklad M.; ani zde však zboží nemohlo být uskladňováno, neboť na tuto
adresu nebylo potrubím ani jiným způsobem dopraveno. Z těchto skutečností vyplývá,
že již od okamžiku propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu nebylo toto zboží
pod celním dohledem, neboť se nenacházelo v celním skladu, jak bylo deklarantem
prohlašováno. V systému společnosti ČEPRO, a. s. nebylo stěžovateli povoleno provozovat
veřejný celní sklad. Tomuto zboží navíc nebylo za celou dobu přiděleno jiné celně schválené
určení. Proto stěžovatel jako ukladatel a skladovatel zboží nezajistil podle §149 celního zákona
plnění povinností vyplývajících z propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu,
k jejichž plnění se zavázal.
Proti tomu podal stěžovatel odvolání, v němž zejména zdůraznil, že v daných případech
nebyl v postavení skladovatele, ale výlučně deklaranta, dále že příslušnými rozhodnutími rozhodl
celní úřad o tom, že zboží bude uskladněno na adrese, kterou stěžovatel vždy uvedl, a není tak
zde žádná spojitost s rozhodnutími celního úřadu z roku 1995 a 1996. Stěžovatel dostál všem
povinnostem, které jako deklarant měl, údaj o adrese uváděl do odst. 44 na základě požadavku
celníků (k čemuž navrhl doplnit dokazování výslechem svědků), to pak nemá žádnou souvislost
s odnímáním zboží celnímu dohledu. Uvedl, že nikdy nenavrhl propuštění zboží do režimu
uskladňování v areálu celního skladu v Praze Bohdalci a že uvedení místa uložení zboží
do odstavce 44 namísto 31 nemůže být kvalifikováno jako odnímání zboží celnímu dohledu.
Stěžovatelovo odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 3. 2005, č .j. 18836/04-21, zamítl
a napadené rozhodnutí celního úřadu potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že celní úřad propustil
deklarované zboží do režimu uskladňování v celním skladu, a toto zboží se v tomto režimu nyní
nenachází. Tím byly porušeny podmínky režimu, zejména §149 celního zákona a odpovědnost
za toto jednání má stěžovatel. Nesouhlasí s tím, že stěžovatel byl výlučně deklarantem, a nikoli
skladovatelem, neboť tento názor je v rozporu s §149 odst. 1 celního zákona, ani s tím,
že propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu nemá s vydáním povolení
provozovat celní sklad žádnou souvislost. Žalovaný také nechal provést výslechy svědků N. a M.
(zaměstnanců stěžovatele, kteří uvedli, že adresu do odst. 44 uváděli na požadavek celní správy), a
výslech pracovnice celní správy B. (projednávala 7 celních prohlášení), která popřela, že by
vyžadovala, do kterého odstavce má deklarant uvádět poznámku o uskladnění zboží; o tom
svědčí i celní prohlášení, která tato pracovnice projednávala, v nichž žádný údaj o adrese uveden
není. Odpovědnost za plnění podmínek režimu platí od propuštění zboží do navrženého režimu,
pokud by však měla platit spekulace stěžovatele o dřívějším odnětí zboží před jeho propuštěním
do režimu, potom by stěžovatel jako deklarant tvrdil, že podával celní prohlášení na propuštění
zboží do navrhovaného režimu, aniž by toto zboží měl k dispozici (§107 odst. 1 celního zákona).
Tím by činil fiktivní návrh v rozporu se zákonem a na stěžovatele by dopadla odpovědnost ve
smyslu §105 odst. 4 celního zákona. Podáním celního prohlášení stěžovatel jako deklarant
potvrzuje ukončení předchozího režimu a navrhuje další režim uskladňování v celním skladu, do
kterého bylo zboží na základě údajů v celním prohlášení celním úřadem propuštěno. Stěžovatel
byl deklarantem [§107, §2 písm. n) celního zákona], podával celní prohlášení, kterými navrhoval
propuštění zboží do režimu uskladnění v celním skladu, a odpovídal za správnost údajů celního
prohlášení (tedy že má zboží, které bylo dovezeno, že ho chce po propuštění do režimu uskladnit
a že byl podáním návrhu na další režim ukončen režim předchozí). Současně se zavázal k plnění
povinností vyplývajících z propuštění zboží do navrženého režimu, tedy že zboží zde uskladní a
neodejme celnímu dohledu. Stěžovatel byl i skladovatelem zboží, neboť zboží bylo navrženo do
režimu, který byl stěžovateli povolen rozhodnutími o provozování veřejného celního skladu.
Celní úřad zboží podle návrhu do takového režimu propustil, aniž by ověřoval správnost údajů
uvedených deklarantem, a celní předpisy se tak podle §118 celního zákona uplatňují podle údajů
celního prohlášení. Podstatné porušování celních předpisů pak žalovaný spatřuje v odnětí zboží z
režimu uskladňování v celním skladu, a nikoliv v nesprávném uvedení údajů do odstavců v
celním prohlášení v rozporu s povolením režimu.
Stěžovatel předně nesouhlasí s tím, že byl odpovědný jako skladovatel za odnětí zboží
celnímu dohledu. Koho rozumí celní zákon skladovatelem stanoví v §149 odst. 1
tak, že skladovatelem je osoba, která je oprávněna provozovat celní sklad. Rovněž je zde uvedena
odpovědnost, kterou skladovatel má. Skladovatel tak odpovídá za to, že zboží uskladněné
v celním skladu nebude odňato celnímu dohledu (písm. a), dále za to, že povinnost vyplývající
z uskladnění zboží v režimu uskladňování v celním skladu budou plněny (písm. b), a v neposlední
řadě za to, že podmínky stanovené v povolení budou dodržovány (písm. c). Podle §149 odst. 2
celního zákona může celní úřad v povolení k provozování veřejného skladu stanovit, že za plnění
povinností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) odpovídá výlučně ukladatel zboží. Odst. 3 tohoto
ustanovení pak stanoví, že ukladatel zboží je vždy odpovědný za plnění povinností vzniklých
při uskladnění zboží v režimu uskladňování v celním skladu. Ukladatelem je osoba, která podala
celní prohlášení na propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu nebo osoba,
na níž práva a povinnosti takové osoby přešly.
V daném případě není pochyb o tom, že stěžovatel byl skladovatelem ve smyslu
§149 odst. 1 celního zákona, neboť rozhodnutím Celního úřadu Praha Vršovice ze dne
15. 2. 1995, č. j. 209/95, mu bylo podle §147 celního zákona uděleno povolení provozovat
veřejný celní sklad, a to v areálu ČSAD Praha 10 Bohdalec. Vzhledem k tomu také ve smyslu
§149 odst. 1 celního zákona, odpovídal mj. za to, že zboží uskladněné v celním skladu nebude
odňato celnímu dohledu (písm. a). V daném případě bylo však celním úřadem povoleno blíže
neurčenému deklarantovi použití režimu uskladňování v celním skladu, aniž by zboží bylo
v celním skladu fyzicky uskladněno, a to podle §145 odst. 2 celního zákona (rozhodnutím
Celního úřadu – Praha Vršovice ze dne 4. 4. 1996, č. j. 68-614/96, kterým bylo změněno
rozhodnutí ze dne 15. 2. 1995, č. j. 209/95) a právě toto zboží bylo celnímu dohledu odňato.
Je tak třeba posoudit, kdo odpovídá za odnětí zboží, které je sice v režimu uskladnění v celním
skladu, avšak fyzicky se v tomto skladu nenachází. Ustanovení §149 odst. 1 písm. a) celního
zákona hovoří o odpovědnosti skladovatele za odnětí zboží celnímu dohledu, které je uskladněno
v celním skladu. Použitím gramatického výkladu lze tedy dospět k závěru, že skladovatel
je odpovědný pouze za to zboží, které se fyzicky v celním skladu nachází. Uvedené ani jiné
ustanovení celního zákona však již výslovně nehovoří o tom, kdo by měl mít odpovědnost
za odnětí zboží, které se nachází v režimu uskladnění v celním skladu, ale fyzicky v celním skladu
uloženo není.
Ze systematického zařazení tohoto ustanovení do celního zákona pak plyne, že celý jeho
oddíl třetí nazvaný „Uskladňování v celním skladu“ hovoří o celním režimu uskladňování
v celním skladu [§2 písm. m) bod. 3 celního zákona]. Zmiňuje-li pak §149 odst. 1 písm. a)
celního zákona, že skladovatel odpovídá za odnětí zboží uskladněného v celním skladu, je třeba
tento pojem chápat jako obecnou odpovědnost skladovatele za zboží, které se nachází v celním
režimu uskladňování v celním skladu a nikoli jen za to zboží, které je fyzicky v celním skladu
umístěno. Tomu nasvědčuje i znění §149 odst. 2 celního zákona, které umožňuje celnímu úřadu
v povolení k provozování veřejného celního skladu stanovit, že za plnění povinností uvedených
v odstavci 1 písm. a) a b) tohoto ustanovení odpovídá výlučně ukladatel zboží, tedy osoba, která
podala celní prohlášení na propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu nebo osoba,
na níž práva a povinnosti takové osoby přešly (§149 odst. 3 celního zákona). Právě v případě,
kdy zboží v režimu uskladnění v celním skladu nebude fyzicky v tomto skladu uskladněno,
si lze představit, že skladovatel požádá celní úřad, aby v povolení o provozování celního skladu
rozhodl o tom, že odpovědnost za toto zboží, resp. za jeho odnětí celnímu dohledu má jeho
ukladatel a nikoli skladovatel. Je třeba zdůraznit, že je to zásadně skladovatel, kdo návrh
na zřízení celního skladu podává (§148 celního zákona) a kdo také může celnímu úřadu
navrhnout, aby rozhodl ve smyslu §149 odst. 2 celního zákona. Tak tomu ale v daném případě
nebylo, neboť rozhodnutí ze dne 15. 2. 1995 ani ze dne 4. 4. 1996 žádné takové ustanovení
neobsahuje. Byl-li tedy určitému zboží přiznán režim uskladnění v celním skladu a celní sklad byl
v JCD určen s odkazem na výše uvedená rozhodnutí (jako v tomto případě), je pro odpovědnost
stěžovatele jako skladovatele podle §149 odst. 1 písm. a) celního zákona nerozhodné,
zda se zboží fyzicky v celním skladu nacházelo, či nikoli.
Uvedené je však ve vztahu k odpovědnosti stěžovatele nepodstatné. I kdyby soud totiž
dospěl k opačnému názoru, a to že skladovatel odpovídá pouze za zboží, které je fyzicky
uskladněné v celním skladu a za zboží, které je v režimu uskladnění v celním skladu, avšak fyzicky
se v tomto celním skladu nenachází, odpovídá jeho ukladatel (podle §149 odst. 3 celního
zákona), na odpovědnost stěžovatele by to nemělo žádný vliv. V případě předmětného zboží byl
totiž stěžovatel nejen jeho skladovatelem, ale také jeho ukladatelem. Byl to totiž stěžovatel,
kdo podal celní prohlášení na propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu
(§149 odst. 3 celního zákona) a také deklarantem, neboť podával celní prohlášení vlastním
jménem (§2 písm. n/ celního zákona). Je tak zřejmé, že za odnětí zboží celnímu dohledu
a z toho vyplývající nedodržení podmínek stanovených pro zboží propuštěné do režimu
s podmíněným osvobozením (§293 písm. e/ bod 1. celního zákona) odpovídá právě stěžovatel.
Pokud jde o stěžovatelem zmíněnou smlouvu o transportu a skladování uzavřenou podle
§527 obchodního zákoníku mezi ČEPRO, a. s., na straně skladovatele a BENA, a. s., na straně
ukladatele, tak se jedná o smlouvu soukromoprávní, která nemůže změnit odpovědnost
skladovatele podle veřejnoprávních předpisů (celního zákona). Tato odpovědnost totiž nemůže
být smluvně přesunuta na jinou osobu. Totéž je třeba uvést i ve vztahu ke stěžovatelem zmíněné
smlouvě o uskladnění ze dne 2. 1. 1998 uzavřené mezi stěžovatelem na straně uložitele
a ČEPRO, a. s. na straně opatrovatele. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Stěžovatel rovněž považuje rozhodnutí Celního úřadu Praha Vršovice ze dne 15. 2. 1995,
č. j. 209/95, a ze dne 4. 4. 1996, č. j. 68-614/96, za nicotná. Předně je třeba uvést, že uvedená
rozhodnutí nejsou předmětem přezkumu v dané věci, neboť předmětem přezkumu v rámci řízení
o kasační stížnosti je rozhodnutí městského soudu a jeho prostřednictvím rozhodnutí správních
orgánů, která mu předcházela (tj. rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2005, č. j. 18836/04-21
a rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 24. 11. 2004, č. j. 16309/04-1746-21
TO-2004/0210/64). Stěžovatel také uvádí, že nicotnost uvedených rozhodnutí uvádí nad rámec
běžné argumentace. Jde však o součást kasačních námitek a stejně tak jako šlo o součást
žalobních bodů, s nimiž se městský soud v napadeném rozsudku vypořádal; proto se touto
námitkou zabýval i Nejvyšší správní soud. Nicotnost rozhodnutí Celního úřadu Praha Vršovice
č. j. 209/95 a č. j. 68-614/96 pak mohl stěžovatel namítat v odvolání proti těmto rozhodnutím,
kdyby je ovšem podal. Stěžovatel proti žádnému z těchto rozhodnutí ve správním řízení nebrojil
ani jiným opravným prostředkem a první nesouhlas vůči nim vyslovil až v daném řízení o žalobě,
tedy téměř po deseti letech od jejich vydání. Naopak součástí správního spisu jsou fotokopie
písemností, z nichž vyplývá, že Celní úřad Praha III. rozhodnutím ze dne 1. 9. 2000 rozhodl
o neplatnosti rozhodnutí Celního úřadu Praha Vršovice ze dne 4. 4. 1996 a to pro formální vady,
kterými je zatíženo. Proti tomuto rozhodnutí však stěžovatel podal odvolání v němž se závěrem
o vyslovení neplatnosti uvedeného rozhodnutí ostře nesouhlasil. Tomuto odvolání bylo Celním
ředitelstvím Praha vyhověno a rozhodnutí Celního úřadu Praha III ze dne 1. 9. 2000 bylo
zrušeno s ohledem na uplynutí lhůty podle §68 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. Uvedené a rovněž
skutečnost, že stěžovatel podle rozhodnutí Celního úřadu Praha Vršovice postupoval, nasvědčuje
účelovosti jeho nynějšího namítání nicotnosti těchto rozhodnutí.
K tomu, kdy je rozhodnutí třeba považovat za nicotné, se zdejší soud vyslovil již vícekrát;
např. v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 6 A 76/2001 - 96, (zveřejněn ve Sb. NSS 793/2006) uvedl, že nicotný je správní akt, který trpí
natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou
např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky
projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění,
které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu
vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. Od 1. 1. 2006 nabyl účinnosti
zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který ve svém §77 stanovuje, kdy je správní rozhodnutí
nicotné. Jednak je to v případě, kdy je vydáno věcně nepříslušným správním orgánem a jednak
trpí-li vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným,
anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.
V žádném případě nemůže nicotnost rozhodnutí způsobit to, že je vydá správní orgán
k tomu místně nepříslušný, jak se domnívá stěžovatel. Taková vada mnohdy nemá vliv
ani na zákonnost rozhodnutí, natož aby způsobovala jeho nicotnost, neboť je rozhodováno
orgánem věcně příslušným a tedy odborně i jinak vybaveným k posouzení určité otázky.
Jak správně uvádí ve svém rozsudku městský soud, takové pochybení nijak nezasáhne
do veřejných subjektivních práv adresáta tohoto aktu, neboť pro jeho právní sféru není vůbec
podstatné, zda bylo rozhodnutí vydáno místně příslušným orgánem či nikoli. Rozdělení věcně
příslušných správních orgánů k rozhodování podle místní příslušnosti má totiž za cíl jediné,
a to přiměřeně rozložit určitou agendu mezi více správních orgánů podle určitého územního klíče
a zejména „zpřístupnit“ správní orgán účastníkům příslušných správních řízení, tedy zajistit
rychlost a hospodárnost řízení.
Nicotnost rozhodnutí ze dne 15. 2. 1995 pak nezpůsobuje ani to, že je ve výroku tohoto
rozhodnutí povoleno stěžovateli užívání veřejného celního skladu, avšak v odůvodnění a závěru
výrokové části stanovující podmínky provozu skladu je hovořeno o skladu soukromém.
Bezpochyby se jedná o nesprávnost, avšak nikoli natolik závažnou, že by mohla způsobit
nicotnost rozhodnutí. Z tohoto rozhodnutí je totiž zřejmé, že je jím povoleno provozovat
veřejný celní sklad a nikoli sklad soukromý. Výroková část týkající se povolení provozování
skladu totiž hovoří jen o veřejném celním skladu, stejně jako většina ustanovení vztahujících se ke
stanovení podmínek jeho provozování. Pokud je v závěru tohoto rozhodnutí nesprávně
hovořeno o soukromém namísto veřejném celním skladu, jedná se spíše o chybu v psaní či jinou
nesprávnost.
Stěžovatel nicotnost rozhodnutí ze dne 4. 4. 1996 spatřuje také v tom, že k jeho žádosti
o výměnu odpovědné osoby za provoz veřejného celního skladu vydal celní úřad rozhodnutí,
kterým povolil podle §145 odst. 2 celního zákona použití režimu uskladnění v celním skladu
i pro zboží, které bude umístěno mimo veřejný celní sklad. Ani toto namítané pochybení
neshledává zdejší soud natolik závažným, aby bylo možno hovořit o nicotnosti rozhodnutí. Jak
je již uvedeno výše, pokud stěžovatel s vydaným rozhodnutím nesouhlasil, byl oprávněn svůj
nesouhlas vyslovit v opravném prostředku proti rozhodnutí podaném, což však neučinil. K tomu
Nejvyšší správní soud odkazuje na svoje rozhodnutí ze dne 18. 11. 2003,
č. j. 2 Afs 12/2003 - 216, zveřejněné ve Sb. NSS 212/2004, kde uvedl, že chybějící zákonné náležitosti
správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní
a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali.
V daném případě se stěžovatel po téměř deset let uvedenými rozhodnutími řídil (což mj. plyne
z jednotných celních deklarací, kde na č.j. uvedených rozhodnutí odkazoval) a přesto,
že se nejedná o rozhodnutí bezvadná, nejsou nedostatky, které tato rozhodnutí zatěžují takové
intenzity, aby bylo možno hovořit o rozhodnutích nicotných.
Stěžovatel dále namítá, že popis deliktního jednání, které je mu kladeno za vinu,
vychází ze závěrů nezákonné daňové kontroly zahájené dne 8. 8. 2002 (o její nezákonnosti
již rozhodl Městský soud v Praze v řadě rozhodnutí např. sp. zn. 7 Ca 103/2004, 9 Ca 155/2004,
10 Ca 117/2004). Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že tato rozhodnutí
městského soudu jsou nyní předmětem řízení o kasačních stížnostech. V uvedených
rozhodnutích městský soud daňovou kontrolu označil za nezákonnou hned z několika důvodů.
Předně měla být provedena následná kontrola podle §127 celního zákona a nikoli daňová
kontrola podle §16 daňového řádu, dále nebyl řádně vymezen předmět této kontroly.
Žalovanému také vytkl, že nepostavil na jisto, kdy došlo k odnětí zboží celnímu dohledu,
tj. zda ještě v režimu tranzitu, případně až v režimu uskladnění v celním skladu. K tomuto
se městský soud vyjádřil v napadeném rozhodnutí, když uvedl, že mezi zrušenými rozhodnutími
o doměření celního dluhu a rozhodnutím o celním deliktu není žádný bezprostřední vztah.
Poukázal také na to, že na rozdíl od rozhodování o doměření celního dluhu není v případě
předmětného celního deliktu podstatné určení toho, kdy došlo k ukončení režimu tranzitu.
S tímto závěrem stěžovatel zásadně nesouhlasí a naopak se domnívá, že řádné zjištění toho,
zda byl režim tranzitu ukončen je pro určení jeho odpovědnosti nezbytný.
Ani s touto námitkou však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Pokud jde o daňovou
kontrolu zahájenou dne 8. 8. 2002, která byla několika rozhodnutími městského soudu shledána
nezákonnou, tak ta není ve vztahu k rozhodnutí o deliktu podstatná. Je sice pravdou, že tato
kontrola byla podnětem pro zahájení deliktního řízení se stěžovatelem, avšak podkladem pro
vydání rozhodnutí již nebyla. Případná její nezákonnost tak nemůže mít vliv na závěry zaujaté
v řízení o celním deliktu.
Rovněž zdejší soud souhlasí s městským soudem v tom, že v řízení o stěžovatelově
deliktu není podstatné zjišťovat, zda byl ukončen u předmětného zboží režim tranzitu či nikoli.
Jak správně uvádí městský soud, tato skutečnost na povinnosti stanovené stěžovateli celním
zákonem nemá žádný vliv. Stěžovatel byl potrestán za celní delikt podle §293 písm. e) bod 1
celního zákona, tedy za to, že nedodržel podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu
s podmíněným osvobozením, tj. do režimu uskladnění v celním skladu, přičemž o propuštění
zboží do tohoto režimu sám požádal. Celní řízení lze v tomto případě zahájit pouze na návrh.
Rovněž v daném případě to byl stěžovatel, který jako deklarant podával celní prohlášení a žádal
o propuštění určitého zboží do celního režimu uskladnění v celním skladu. Je zřejmé, že tak lze
učinit pouze tehdy, pokud deklarant má zboží k dispozici. Pokud stěžovatel předmětné zboží
k dispozici neměl, pak neměl celní úřad žádat o jeho propuštění. Stěžovatel však podáním celních
prohlášení o propuštění zboží požádal a celní úřad jeho žádosti vyhověl, aniž by měl za povinnost
zkoumat, zda jsou stěžovatelova tvrzení obsažená celním prohlášení pravdivá. Údaje uvedené
v celním prohlášení se jeho potvrzením celním úřadem staly součástí rozhodnutí o propuštění
zboží (§104 odst. 4 celního zákona) a stěžovatel není oprávněn toto rozhodnutí zpětně měnit.
Formálně tak režim tranzitu ukončil stěžovatel svoji žádostí o propuštění zboží do jím
navrženého režimu a skutečnost, zda k ukončení režimu tranzitu došlo i fakticky, nemá z hlediska
stěžovatelova deliktu žádný vliv. Pokud by zboží bylo nezákonně celnímu dohledu odňato
již v režimu tranzitu, jak tvrdí stěžovatel, nemohl je mít stěžovatel k dispozici při podání celních
prohlášení a nemohl tak žádat o propuštění zboží do režimu uskladnění v celním skladu.
Namítá-li stěžovatel, že pomocnou evidenci zboží („BPCS“) společnosti
ČEPRO, a. s. označil za nevěrohodnou a jako důkaz nepoužitelnou i žalovaný, a to v rozhodnutí
č. j. 105-(01-06)/04-1701-21, jedná se o námitku, kterou neuplatnil v řízení o žalobě, ač tak učinit
mohl (v kasační stížnosti poukazuje na to, že na uvedenou skutečnost upozornil celní úřad
přípisem ze dne 14. 5. 2004, přičemž žaloba byla podána téměř o rok později). Nejvyšší správní
soud se tak touto námitkou zabývat nemůže (§104 odst. 4 s. ř. s.). Důvod kasační stížnosti
uplatněný v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak také nebyl shledán.
Stěžovatel rovněž namítá, že se městský soud vůbec nevyjádřil k jeho námitce, že správní
orgány nesprávně posoudily povinnosti stanovené mu jako deklarantovi celními předpisy,
neboť v rozhodné době celní zákon žádné speciální povinnosti deklarantovi neukládal.
Je pravdou, že stěžovatel tuto námitku v žalobě uplatnil a je rovněž pravou, že se touto námitkou
městský soud v napadeném rozsudku výslovně nezabýval. Na druhou stranu se však městský
soud podrobně vypořádal s tím, zda byl stěžovatel v předmětném celním řízení také
skladovatelem a zda za odnětí zboží celnímu dohledu jako skladovatel odpovídá. V rámci této
námitky soud také hodnotil povinnosti stěžovatele jako skladovatele, které jsou v dané věci
podstatné, neboť za jejich porušení byl stěžovatel sankcionován. Nedostatek odůvodnění
v rozsudku městského soudu ve vztahu k této žalobní námitce pak nemá vliv na jeho zákonnost
a nemůže být důvodem pro jeho zrušení.
Pokud jde o namítanou nesrozumitelnost rozhodnutí městského soudu, ani tu Nejvyšší
správní soud neshledal. Nemůže se totiž ztotožnit se stěžovatelem, že by předmětný rozsudek
odůvodňoval odlišné jednání, než to za které byl stěžovatel postižen. Rozhodnutími celních
orgánů byl stěžovatel shledán vinným z porušení §149 a §293 písm. e) bod 1 celního zákona,
neboť nedodržel podmínky stanovené pro zboží s podmíněným osvobozením. Tímto
stěžovatelovým porušením se také v rámci uplatněných žalobních bodů zabýval i napadený
rozsudek městského soudu (srov. str. 9 dole, str. 10, 12 napadeného rozsudku). Pokud se soud
vyslovil i ke skutkové podstatě celního deliktu podle §293 písm. b) celního zákona, stalo
se tak v rámci odůvodňování rozsudku a vypořádávání se s uplatněnými žalobními body.
V žádném případě městský soud nerozšířil odpovědnost stěžovatele o deliktní jednání podle
§293 písm. b) celního zákona, jak stěžovatel uvádí v kasační stížnosti. K tomu ostatně není
městský soud ani oprávněn.
Pokud stěžovatel v doplnění kasační stížnosti poukazuje na výpověď bývalého
obchodního ředitel ČEPRO, a. s. Ing. S. ze dne 9. 1. 2007, jedná se o novou skutečnost, ke které
nemůže Nejvyšší správní soud přihlížet, neboť byla uplatněna poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelem doložené fotokopie úředních záznamů o podaném vysvětlení osobami,
které působily v rozhodné době jako zaměstnanci celní správy na shora uvedeném závěru také
nemohou nic změnit. Stěžovatelova domněnka o tom, že „hlášenkami“ potvrzoval Celní úřad
Břeclav správnost jím uvedených skutečností v celních prohlášeních totiž nemůže jakkoli ovlivnit
jeho odpovědnost za celní delikt.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil, zda postih za celní delikt obstojí za situace,
kdy rozhodnutí o celním dluhu byla městským soudem zrušena. Je sice pravdou, že tyto rozsudky
byly následně v kasačním řízení zrušeny zdejším soudem (např. rozsudky sp. zn. 7 Afs 105/2006,
7 Afs 123/2006, 7 Afs 124/2006, 2 Afs 163/2006, 2 Afs 164/2006 - vše dostupné
na www.nssoud.cz), ovšem ve všech těchto případech jen z důvodů nesrozumitelnosti části
odůvodnění městského soudu, který současně vyslovil, že platební výměry neexistují a současně
zavázal odvolací orgán k odstranění vad v odvolacích řízeních. Důvodem pro zrušení rozhodnutí
žalovaného o celním dluhu městským soudem byla ve všech případech hrubá procesní porušení
předpisů při vydávání rozhodnutí, aniž by přitom tento soud učinil závazný závěr o důvodnosti
vyměření cla. Závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v označených
rozsudcích nemůže vést k akceptaci rozhodnutí žalovaného o celním dluhu v dané fázi řízení.
Uložení sankce za jednání, které bylo předmětem postihu v daném případě, ovšem není
podmíněno existencí celního dluhu ani rozhodnutím o celním dluhu. Za takové situace stav řízení
o celním dluhu na řízení o předmětném celním deliktu nemá vliv.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal naplněným žádný z tvrzených
důvodů kasační stížnosti, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
poslední věty.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu