ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.190.2006
sp. zn. 2 Afs 190/2006 - 228
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců a) M.
Š., b) M. Z., zastoupené Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Benešov,
Masarykovo nám. 225, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu,
se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti M. Z. proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 28 Ca 319/2001 - 168,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Richarda Vachouška se u r č u je částkou 2150 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se druhá žalobkyně jako stěžovatelka (dále
jen stěžovatelka) domáhá zrušení výroku II. a IV. shora uvedeného rozsudku Městského
soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud výrokem I. k žalobě M. Š. zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 4. 2001, č. j. FŘ 4749/15/00 a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení,
výrokem II. odmítl žalobu M. Z., výrokem III. rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit
náklady řízení M. Š. a výrokem IV. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení M. Z.. Městský
soud označil žalobu podanou M. Z. za nepřípustnou podle §68 písm. a) s. ř. s., neboť její
procesní předchůdce A. Z. v řízení před správním orgánem nevyčerpal řádné opravné
prostředky; její žalobu proto odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka proti výroku o odmítnutí její žaloby a s ním souvisejícímu výroku
o náhradě nákladů řízení (výroky II. a IV.) v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. e) a d) s. ř. s. Vznáší námitky proti nezákonnému odmítnutí její žaloby,
proti procesním vadám v předcházejícím správním i soudním řízení a proti výroku o náhradě
nákladů řízení.
Rozhodnutí o odmítnutí žaloby stěžovatelka považuje za nezákonné proto, že její
manžel (původní žalobce A. Z.) nemohl podat ve správním řízení odvolání proti rozhodnutí
vydanému v I. stupni, neboť v tomto řízení nebyl vůbec považován za jeho účastníka a nebylo
s ním jako s účastníkem v řízení vůbec jednáno. Připouští, že Finanční úřad pro Prahu 5
v době, kdy vydal rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva, nemusel vědět o tom, že
vlastníkem finančních prostředků na bankovním účtu je i A. Z., a vycházel jen z údajů banky,
že majitelem předmětného účtu je M. Š.. Nejpozději však tuto skutečnost zjistil z odvolání
podaného M. Š., zastoupeného A. Z.. Správce daně poté mohl a měl zaslat své rozhodnutí i A.
Z. a měl s ním jednat jako s účastníkem řízení. Neučinil tak ani žalovaný jako odvolací orgán.
A. Z. tak nikdy nebylo doručeno ani rozhodnutí správce daně ze dne 6. 10. 1999
ani rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2001. Proto mu také nikdy nezačaly běžet a neuběhly
lhůty k podání opravného prostředku.
Žaloba byla podána dne 23. 5. 2001, tedy ještě před účinností soudního řádu správního
a tehdy ust. §250b odst.2 o. s. ř. umožňovalo podání žaloby i opomenutým účastníkem řízení.
Soud měl ověřit tvrzení žalobce o nedoručení rozhodnutí a uložit správnímu orgánu doručení
a teprve poté měl ve věci jednat. Závěr městského soudu o nevyužití opravného prostředku
zcela opomíjí nedostatek řádného doručení. Odmítnutí žaloby je nezákonné proto, že A. Z. byl
k podání žaloby podle §250 odst. 2 o. s. ř. v rozhodném znění oprávněn.
Dále stěžovatelka namítá, že v předcházejícím řízení došlo k řadě procesních
pochybení, neboť správce daně úporně bránil M. Š. a A. Z., který jej zastupoval a k jednání na
finančním úřadě doprovázel, v nahlížení do spisu a tyto procesní vady mohly mít vliv na
zákonnost rozhodnutí. S těmito námitkami se soud nevypořádal. K odepření možnosti řádného
nahlížení do spisu došlo i v řízení před městským soudem a k tomu stěžovatelka cituje dvě
stránky z podání M. Š. ze dne 29. 11. 2005 týkající se jeho snahy o nahlédnutí do spisu dne
10. 11. 2005. K tomu stěžovatelka poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva a Evropské komise pro lidská práva ve vztahu k vlivu nemožnosti nahlédnout do spisu
na rovnost účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že městský soud žalobě M. Š. vyhověl,
je nepochopitelné, proč mu v nahlédnutí do spisu bránil.
K otázce nákladů řízení poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že její námitky jsou
podřaditelné pod ust. §103 odst.1 písm. d) s. ř. s., přičemž kasační stížnost nejen proti výroku
o nákladech řízení je podle §104 odst. 2 s. ř. s. a contrario přípustná. V případě vyhovění
kasační stížnosti lze posoudit i výrok o náhradě nákladů řízení a zaujmout právní názor k jeho
správnosti. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne
15. 1. 2003 posuzující význam rozhodování o náhradě nákladů řízení. Konkrétně městský
soud jí náhradu nákladů řízení vůbec nepřiznal a náhradu nákladů M. Š. výrazně zkrátil.
Přitom stěžovatelce vznikly náklady zastupováním v řízení před Nejvyšším správním soudem
(ve věci jejího procesního nástupnictví) a v řízení před městským soudem. Pro případ zrušení
výroku II. je na místě zaujmout právní názor i k této otázce, neboť o nákladech by bylo
rozhodováno znovu.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení výroku II. a IV. napadeného rozsudku
a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval zajišťovací příkaz
a rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva podle §72 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád). Předmětem zástavního práva byla pohledávka
pana Š. z účtu za Č. Jím bylo také podáno v zákonné lhůtě odvolání a rozhodnutí žalovaného
o něm bylo zrušeno městským soudem. Žalovaný vázán závazným názorem městského soudu
o tom, že rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva vůbec nemohlo být vydáno, neboť
zajišťovací příkaz v době jeho vydání již pozbyl platnosti, následně zrušil i rozhodnutí I.
stupně.
Pokud jde o postup žalovaného v řízení ve vztahu k A. Z., považuje jej i nadále za
správný. V době vydání předmětného rozhodnutí bankovní účet zcela nepochybně patřil p. Š.
a jen on měl pohledávku z účtu u peněžního ústavu. S tvrzením ohledně vlastnictví prostředků
na účtu A. Z. se žalovaný vypořádal ve svém rozhodnutí o odvolání p. Š. Žalobní námitky
procesního charakteru byly soudem řádně vypořádány, k otázce náhrady nákladů řízení se
nehodlá vyjadřovat. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že Finanční úřad pro Prahu 5 vydal dne 21. 9. 1999
zajišťovací příkaz č. j. 241389/99/005940/106056, odvolání proti němu podané bylo
zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 1. 2000. Rozhodnutí o uplatnění rozsahu
zástavního práva vůči M. Š. bylo vydáno Finančním úřadem pro Prahu 5 dne 6. 10. 1999 pod
č. j. 241318/99/005940/5708, a to na peněžitou pohledávku daňového dlužníka z účtu (…) za
peněžním ústavem Č. s. a.s. v celkové výši 1 702 676 Kč. Rozhodnutí bylo doručeno M. Š., v
zákonné lhůtě proti němu podal odvolání prostřednictvím A. Z.. Stejně tak doplnění odvolání
podal tento zástupce, přičemž v jeho bodě VII. uvedl, že na označeném účtu jsou mj. i jeho
prostředky, neboť se jedná o společný účet. Odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného
ze dne 12. 4. 2001, č. j. FŘ 4749/15/00.
Ze soudního spisu bylo zjištěno, že žalobu podali dne 23. 7. 2001 M. Š. a A. Z.. Ve
vztahu k druhému žalobci obsahovala zmínku, že s ním správní orgán v řízení nejednal, ač
měl, neboť na účtu byly prostředky ve spoluvlastnictví žalobců. A. Z. zemřel 8. 10. 2001 a po
vyřešení problémů s právním nástupnictvím soud v řízení pokračoval s M. Z. (stěžovatelkou).
V dalších podáních byla tato tvrzení opakována a při jednání soudu dne 15. 4. 2005 bylo
tvrzeno, že na účtu byly pouze prostředky A. Z.. Soud pak rozhodnutí žalovaného k žalobě
prvého žalobce zrušil.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posuzoval v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Předeslat je třeba, že soud je v daném kasačním řízení oprávněn a povinen
přezkoumávat pouze námitky, které směřující proti rozhodnutí, které se týká stěžovatelky
a jejích práv a povinností rozhodnutím dotčených. Ta, ač výslovně omezila rozsah kasační
stížnosti na výrok II. a IV. rozsudku městského soudu, namítá, že soud nezohlednil některé
žalobní námitky ve prospěch M. Z.. Ten byl ovšem v řízení úspěšný a v této části rozhodnutí
městského soudu kasační stížností napadeno nebylo.
Žalobce, jehož žaloba byla samostatným výrokem odmítnuta, se nemůže domáhat
kasační stížností přezkoumání důvodů rozsudku v části vztahující se ke zrušení správního
rozhodnutí k žalobě jiného žalobce. Kasační stížnost proti důvodům rozhodnutí je ostatně
nepřípustná podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se proto nezabýval
námitkami směřujícími proti procesnímu pochybení ve správním řízení, stejně tak jako nebral
v úvahu námitku, že městský soud neumožnil žalobci M. Š. jím požadované nahlédnutí do
spisu. Souvislost mezi tímto postupem soudu a kasační stížností napadenými výroky II. a IV.
rozsudku zde není žádná a není stěžovatelkou ani tvrzena. Nemohla tak být naplněna kasační
námitka podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; stěžovatelkou označená rozhodnutí evropských
soudů na tom nemohou nic změnit a zabývat se jimi by nebylo účelné.
Kasační námitka proti odmítnutí žaloby stojí na tvrzení, že A. Z. byl oprávněn
k podání žaloby navzdory tomu, že ve správním řízení nepodal odvolání,
neboť mu rozhodnutí nebyla doručena a nebyl považován za účastníka řízení.
Je pravdou, že žaloba byla podána před účinností soudního řádu správního
a ust. §250b odst. 2 o. s. ř. znělo: Jestliže je podána žaloba někým, kdo tvrdí,
že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, ač s ním jako s účastníkem řízení mělo
být jednáno, soud ověří správnost tohoto tvrzení a uloží správnímu orgánu doručit tomuto
účastníku správní rozhodnutí a podle okolností odloží jeho vykonatelnost. Tímto stanoviskem
soudu je správní orgán vázán. Po uskutečněném doručení předloží správní orgán spisy soudu
k rozhodnutí o žalobě.
Městský soud přikročil k věcnému projednání žaloby až po účinnosti zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního; podle §130 odst.1 se řízení podle části páté hlavy
druhé občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení
části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona; jde-li o řízení ve věcech, o nichž má jednat
a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud postupuje podle §68 písm. b). Účinky
procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně
podle ustanovení tohoto zákona.
Skutečnost, že žaloba mohla být podána tzv. opomenutým účastníkem správního
řízení, nemůže při změně právní úpravy být důvodem pro její odmítnutí, pokud nový zákon
tento institut výslovně a shodně neupravuje. I podle s. ř. s. opomenutý účastník řízení může
být aktivně legitimován k podání žaloby podle §65 s. ř. s.
I v tomto případě však soud musí v prvé řadě posoudit, zda se skutečně jedná
o opomenutého účastníka, tedy zda došlo v řízení k dotčení jeho práv a je třeba
mu poskytnout soudní ochranu.
V daném případě se jednalo o rozhodnutí podle §72 odst. 1 daňového řádu ve znění
účinném v r. 1999. Rozhodnutí podle tohoto ustanovení směřovalo vůči daňovému dlužníkovi
nebo ručiteli, jim také mělo být doručeno a jim příslušelo právo odvolání.
A. Z. v řízení vedeném s daňovým subjektem M. Š. takové postavení neměl a rozsah
zástavního práva byl vymezen ve vztahu k pohledávce, kterou měl M. Š. vůči peněžnímu
ústavu z titulu vlastnictví postiženého účtu. Poskytnutí ochrany jiné osobě, např. z titulu
tvrzeného spoluvlastnictví, bylo možné pouze v řízení vymáhacím podle §73 daňového řádu,
a to ještě jen v rámci přiměřeného užití občanského soudního řádu. V tom případě není
naplněna podmínka pro postavení opomenutého účastníka řízení. Je jistě otázkou, zda
nedostatek ochrany vlastníka (spoluvlastníka) věci, na níž bylo vztaženo rozhodnutí o
uplatnění zástavního práva, nedosahoval protiústavní intenzity. Toto posouzení se však
Nejvyššímu správnímu soudu jeví v daném případě jako nadbytečné. Vychází totiž ze
skutečnosti, že A. Z. v daném konkrétním případě nebyl vyloučen z možnosti podat odvolání
a případně i žalobu proti negativnímu druhoinstančnímu rozhodnutí, neboť jako zástupce M.
Š. byl na celém řízení účasten a také za něho v zákonné lhůtě podával odvolání proti
rozhodnutí finančního úřadu. Jeho informace o průběhu řízení a obsahu rozhodnutí
odpovídaly informacím, jakých se formálně správným postupem dostalo účastníku řízení.
Přitom již v odvolání podávaném za M. Š. důvod spoluvlastnictví prostředků uplatňoval. Za
takové situace by mu nic nebránilo v podání odvolání a proti případnému negativnímu
odvolacímu rozhodnutí mohl podat žalobu. V řízení o ní by se mu tak dostalo posouzení jeho
procesního postavení i případného zásahu do jeho práv. Za dané situace se jeví účelovým
postupem vyčkání skončení řízení vůči M. Š. a podání žaloby z pozice opomenutého
účastníka. Z tohoto hlediska tedy Nejvyšší správní soud závěrům městského soudu přisvědčil,
byť z důvodů zčásti odlišných. Neshledal proto naplnění kasačního důvodů podle §103 odst.
1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud totiž vážil i stávající situaci. Požaduje-li stěžovatelka zrušení
výroku II., není zřejmé čeho tím míní dosáhnout. I za předpokladu, že by rozsudek mětského
soudu v části II. Nejvyšší správní soud zrušil, nemohl by městský soud v dalším řízení
rozhodnout věcně. Rozhodnutí napadené žalobou totiž mezitím bylo pravomocně zrušeno.
V dalším řízení by tak chyběla podmínka řízení a městský soud by mohl řízení o žalobě
stěžovatelky v dané době jedině odmítnou podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nakonec stěžovatelka napadá nezákonnost výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž
si je vědoma nepřípustnosti kasační stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení. Zde je třeba
opět připomenout, že jí nepřísluší v rámci této kasační stížnosti snášet výtky proti správnosti
výroku o náhradě nákladů řízení přiznaných M. Š. (výrok III. rozsudku). Z ust. §104
odst. 2 s. ř. s. plyne, že nemůže být úspěšná kasační stížnost, jíž by byl důvodně napadán jen
výrok o náhradě nákladů řízení. Znamená to vyloučení rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu zrušujícího pouze výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Zákon
zaměřil kasační přezkum jen na stěžejní rozhodovací problémy, a pokud z něho vyloučil
otázku náhrady nákladů řízení, nelze připustit možnost obcházení této výluky podáním
nedůvodné stížnosti ve věci samé, současně napadající i výrok o nákladech řízení. Jistě je jiná
situace tam, kde kasační stížnost ve věci samé je úspěšná; v tom případě je zrušen jeho celý
rozsudek (případně konkrétní věcný výrok a na něm závislý výrok o náhradě nákladů řízení) a
pak ze zákona v dalším řízení krajský soud rozhoduje znovu i o náhradě nákladů řízení.
V dané věci, jak výše uvedeno, by ani zrušení výroku II. nepřineslo možnost jiného
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť i s odmítnutím žaloby podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je spojen výrok přiznání nákladů řízení vylučující (§60 odst. 3 s. ř. s.).
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla v tomto kasačním řízení úspěch, podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s.
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému náklady řízení spojené s tímto
kasačním řízením nevznikly, proto bylo vysloveno, že se mu náhrada nákladů řízení
nepřiznává. Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi za 2 úkony právní služby (příprava
a převzetí věci a písemné podání soudu týkající se věci samé) - 2 x 1000 Kč a 2 x 75 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b, d), §13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v rozhodném znění, celkem 2150 Kč. Tato částka bude
advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu