ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.209.2014:23
sp. zn. 2 Afs 209/2014 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. S., , zast. Ing. Radkem
Lančíkem, daňovým poradcem, se sídlem Brno, Divadelní 4, proti žalovanému: Finanční úřad
pro Kraj Vysočina, se sídlem Jihlava, Tolstého 2, o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014, č. j. 62 A 55/2014 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 19. 11. 2014, téhož dne doručenou Nejvyššímu správnímu
soudu, se žalovaný, jako stěžovatel, domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku Krajského
soudu v Brně (dále jen „krajský soud”), jímž byla konstatována nezákonnost daňové kontroly,
zahájené protokolem ze dne 11. 11. 2013, č. j. 1482646/13/2912-05402-703930, a jímž bylo
žalovanému zakázáno v daňové kontrole pokračovat.
V řízení před krajským soudem se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem
správního orgánu, jenž měl spočívat v zahájení a provádění nezákonné daňové kontroly
žalovaným. Nesoulad se zákonem spatřoval žalobce v zahájení daňové kontroly z důvodu,
že správce daně měl pochybnosti o nezahrnutí příjmu souvisejícího se smlouvou o směně
nemovitostí do daňového přiznání k dani z příjmů za rok 2010. Žalobce zejména namítal
předčasnost využití institutu daňové kontroly, když měl žalovaný namísto toho postupovat
dle §143 odst. 3 ve spojení s §145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále
jen „daňový řád”), a vyzvat jej k podání dodatečného daňového přiznání. Daňová kontrola
tak dle žalobce neměla být vůbec zahájena.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vyřkl závěr, že v daném případě byly
správci daně před zahájením daňové kontroly známy dostatečně konkrétní skutečnosti, pro které
měl volit postup proporcionální, tedy vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného tvrzení.
S odkazem na rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu pak krajský soud dodal,
že omezení osobní sféry jednotlivce, spočívající v oprávnění správce daně realizovat daňovou
kontrolu, musí sledovat legitimní cíl a být ve vztahu k tomuto cíli vhodné, potřebné a přiměřené.
Pokud tedy byly splněny podmínky pro postup podle §145 odst. 2 daňového řádu, nemohl
správce daně přistoupit k postupu nejvíce zatěžujícímu daňový subjekt, a to k daňové kontrole.
Soud tak dovodil, že daňová kontrola představovala od počátku nezákonný zásah.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný kasační stížností, kterou se domáhá jeho zrušení
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejdříve zkoumal přípustnost kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu oprávněnou, splňující požadavek
§105 odst.2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”), směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví a opírá se o jeden z důvodů
vyjmenovaných v §103 odst. 1 s. ř. s., a není nepřípustná dle §104 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Kasační stížností napadá stěžovatel shora nadepsaný rozsudek krajského soudu v celém
jeho rozsahu, z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tvrdí tak nezákonnost
napadeného rozhodnutí, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku povinnosti správce
daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení dle §145 odst. 2 daňového
řádu ve spojení s §143 odst. 3 daňového řádu. Stěžovatel podotýká, že v předmětné situaci
nebylo možné potvrdit existenci dostatečně spolehlivého předpokladu důvodného doměření daně
ještě před zahájením daňové kontroly. Dodává, že pokud v daňovém řízení nedospěl jako správce
daně, na základě svého správního uvážení, k závěru o důvodném předpokladu stran doměření
daně, nepostupoval při zahájení daňové kontroly u daňového subjektu v rozporu
s §145 odst. 2 daňového řádu.
Svou argumentaci stěžovatel dále rozvádí s poukazem na znění §145 odst. 2 daňového
řádu tak, že na základě konkrétních informací, kterými disponoval jako správce daně
před zahájením daňové kontroly, nedošlo k naplnění hypotézy normy zde zakotvené, tedy
že nebylo lze dojít k závěru o důvodném předpokladu doměření daně tak, aby bylo na místě
uvažovat o výzvě k podání dodatečného daňového přiznání. Teprve výsledky daňové kontroly
mohly najisto postavit, zda bude žalobci daň doměřena.
S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 – 147, stěžovatel rovněž uvádí, že v daňovém řízení, zejména
pak při volbě dalšího postupu správce daně, je sice nutno zvolit takový postup, který vzhledem
k okolnostem nejlépe odpovídá principu zdrženlivosti a přiměřenosti, na druhou stranu však
smí správce daně rovnou přistoupit k daňové kontrole tehdy, když bude mít dobré důvody
k domněnce, že jiný postup by k dosažení účelu daňového řízení nepostačoval. Stěžovatel
dodává, že jako správce daně nevyhodnotil výzvu k podání dodatečného daňového přiznání jako
dostatečně využitelný institut k dosažení základního cíle správy daní. Za jediný limit pro volbu
mezi daňovou kontrolou a výzvou k podání dodatečného daňového přiznání pak považuje
správní úvahu správce daně zohledňující efektivní zabezpečení základního cíle správy
daní - stanovení a vybrání daně ve správné výši.
V neposlední řadě je stěžovatelem namítána skutečnost provádění daňové kontroly
v plném rozsahu, tedy nejenom pro získání dalších daňově relevantních informací ve spojitosti
se směnnou smlouvou. Nemělo by pak smyslu vyzývat žalobce k podání dodatečného daňového
přiznání, bylo-li třeba i přesto provést daňovou kontrolu z jiných důvodů.
Svou argumentaci stěžovatel shrnuje v konstataci, dle které v situaci, kdy správce daně
po provedené vyhledávací činnosti dospěje k závěru, že je třeba komplexně prověřit správnost
daňového základu a daně, přičemž nemá k dispozici jednoznačně důvodný předpoklad doměření
daně, nemůže využít postup dle §145 odst. 2 daňového řádu, a zahájí daňovou kontrolu.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných kasačních důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podstatou stěžovatelovy kasační stížnosti je nesouhlas s posouzením právní otázky
nezákonnosti postupu spočívajícího v zahájení daňové kontroly tak, jak jej provedl krajský soud
v napadeném rozsudku.
Krajský soud vycházel z vědomosti žalovaného o tom, že hodnota pozemku získaná
žalobcem na základě směny, pravděpodobně nebyla zdaněna daní z příjmů fyzických osob.
Na základě této skutečnosti dospěl k závěru, že stěžovatel měl aplikovat ustanovení
§145 odst. 2 daňového řádu ve spojení s §143 odst. 3 téhož zákona, tedy vyzvat žalobce
k podání dodatečného daňového přiznání (tvrzení) k dani z příjmů fyzických osob, poněvadž
bylo lze důvodně předpokládat, že předmětná daň bude doměřena. Pokud namísto toho zahájil
daňovou kontrolu, jednalo se o nezákonný zásah.
Nejvyšší správní soud nejprve považoval za nutné zabývat se výkladem ustanovení
§145 odst. 2 a souvisejícího ustanovení §143 odst. 3 daňového řádu.
Dle §143 odst. 3 daňového řádu platí, že „[k] doměření z moci úřední může dojít pouze
na základě výsledku daňové kontroly. Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou
kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle §145 odst. 2.”
V souvislosti s tímto ustanovením je třeba vyložit význam spojení „lze důvodně předpokládat”.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za vhodné přihlédnout též k důvodové
zprávě k daňovému řádu, kde je ve vztahu k §145 odst. 2 uvedeno, že „[s]právce daně je povinen
postupovat při zjištění důvodů k podání takových tvrzení (dodatečného daňového tvrzení – doplněno
NSS) v souladu se zásadou rychlosti. Tento způsob opět respektuje primární povinnost tvrzení daňového subjektu
a vytváří analogické podmínky v doměřovacím řízení k podmínkám původního (řádného) vyměření. Je tedy na vůli
daňového subjektu, zda učiní i v tomto stádiu nalézacího řízení o své daňové povinnosti tvrzení, čímž otevře
možnost postupu k odstranění pochybností a tedy k zahájení dokazovacího postupu, nebo zda umožní správci
daně doměřit daň z moci úřední buď na základě jím získaných důkazů nebo podle pomůcek.”
K ustanovení §143 odst. 3 daňového řádu pak důvodová zpráva uvádí, že „správce daně
buď důvody zjistí v rámci daňové kontroly a doměří daň podle jejího výsledku, nebo pokud tomu tak není
a správce daně získá důkazy či jiné indicie, že je nutná změna poslední zjištěné výše daně jiným způsobem, vyzve
daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování. Na odlišnost termínů
užívaných citovanými ustanoveními daňového řádu je třeba nahlížet pohledem
na §1 odst. 3 daňového řádu, podle něhož je daňové přiznání (dodatečné daňové přiznání)
jednou z forem daňového tvrzení (dodatečného daňového tvrzení).
Zdejší soud zastává názor, že ustanovení §145 odst. 2 a §143 odst. 3 daňového řádu
je třeba vykládat nikoli za výlučného užití metody jazykového výkladu, nýbrž za současného užití
vícera metod právní interpretace. Tento postup je obecně aplikovatelný při výkladu právních
předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2920/09, dostupný
z http://nalus.usoud.cz). Proto nelze souhlasit se stěžovatelem, rozumí-li slovu „důvodný”
ve smyslu „najisto postavený”, aniž se zabýval jeho výkladem hlouběji, zejména s přihlédnutím
k souladnosti takového výkladu se základními zásadami správy daní. Nejvyšší správní soud
zastává názor, že podmínku důvodného předpokladu doměření daně tak nelze považovat
za splněnou pouze tehdy, kdy je správce daně schopen již na základě skutečností zjištěných mimo
daňovou kontrolu spolehlivě určit výši, v jaké bude daň doměřena. Je jen stěží představitelná
situace, kdy by správce daně mimo daňovou kontrolu, zejména tedy v rámci vyhledávací činnosti,
získal natolik konkrétní, úplné a důkazně podložené informace, aby na jejich základě mohl
bez dalšího usuzovat na výši doměření daně. Naopak, typicky v případě, kdy správce daně zjistí,
že podané řádné daňové tvrzení neobsahuje přiznání konkrétní daňově relevantní skutečnosti,
lze již na základě běžné úvahy předpokládat, že daň bude doměřena, neboť řádné daňové tvrzení
nebylo vyplněno správně. Zdejší soud proto uzavírá, že v případě zjištěné neúplnosti podaného
daňového tvrzení lze obecně předpokládat, že daň bude doměřena; lhostejno přitom v jaké výši.
Za smysl ustanovení §143 odst. 3 a §145 odst. 2 daňového řádu je třeba považovat
především regulaci postupu správce daně v případě naplnění hypotézy důvodného předpokladu
doměření daně. Zákonodárce tím dává najevo, že v takovém případě není určení dalšího postupu
zcela na volné úvaze správce daně. Jedná se v podstatě o pokyn k umožnění realizace povinnosti
tvrzení daňového subjektu, a v důsledku vlastně o průmět základních zásad správy daní,
konkrétně zásad přiměřenosti a zdrženlivosti (§5 odst. 3 daňového řádu).
Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že dle §145 odst. 2 daňového řádu správce daně
„může” vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, na rozdíl od čehož
v předcházejícím odstavci (§145 odst. 1 daňového řádu) není dán prostor k úvaze o učinění
výzvy k podání řádného daňového tvrzení. Z toho je patrné, že zákonodárce tyto situace odlišuje.
Zákonné zakotvení povinnosti správce daně vyzvat daňový subjekt k podání řádného
daňového tvrzení dle §145 odst. 1 daňového řádu je nezbytným předpokladem efektivní správy
daní, a to zejména kvůli počtu daňových subjektů a jejich daňových povinností. Je nepochybné,
že určitá pravděpodobnost nesprávnosti údajů v podaných řádných daňových tvrzeních pramení
z kompromisu mezi požadavkem na správnost zjištění a stanovení daně na straně jedné
a realizovatelností daňového řízení v potřebném měřítku na straně druhé. Naproti tomu četnost
situací, kdy lze důvodně předpokládat, že daň bude doměřena, zákonodárce logicky
nepředpokládal na úrovni srovnatelné s četností řádných daňových tvrzení, pročež nutně došlo
i ke změně výsledku výše popsaného kompromisu tak, že správci daně bylo na základě
ustanovení §145 odst. 2 daňového řádu umožněno v určitých situacích nevyzvat příslušný
daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení. Do popředí se totiž za takové situace
dostává zájem na správném stanovení daně, a to i za cenu zákonného zásahu do práv daňového
subjektu, jež představuje např. postup správce daně spočívající v provádění daňové kontroly.
Na základě ustanovení §145 odst. 2 daňového řádu je správce daně oprávněn zvolit i jiný
postup, než je vyzvání k podání dodatečného daňového tvrzení, jímž lze dospět k doměření daně.
Nelze přitom opomenout, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v minulosti
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2012,
č. j. 5 Afs 92/2008 - 147, dostupné z www.nssoud.cz) vyjádřil k otázce mezí volby správce daně
mezi využitím kontrolního postupu daňové kontroly a vytýkacího řízení dle zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v níže citovaném usnesení jen „d. ř.”), přičemž v nyní
posuzované právní otázce je níže uvedený právní názor rovněž použitelný. Rozšířený senát zaujal
právní názor, že správce daně je povinen zvolit takový postup, „který vzhledem k okolnostem nejlépe
odpovídá principu zdrženlivosti a přiměřenosti zakotvenému v §2 odst. 2 d. ř., podle něhož správci daně postupují
v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém
řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle
řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.” Tento závěr rozšířeného
senátu je stěžejní pro určení mezí uvážení správce daně při volbě dalšího postupu směřujícího
k doměření daně ve smyslu §145 odst. 2 daňového řádu. Je nepochybné, že i zde je správce daně
povinen volit jen takové prostředky, které daňový subjekt nejméně zatěžují a umožňují přitom
ještě dosáhnout cíle řízení. Přednostně přichází v úvahu právě výzva daňovému subjektu
k podání dodatečného daňového přiznání, k níž je třeba přistoupit vždy, kdy není prima facie
zjevné, že na základě dodatečného daňového přiznání nebude možné dosáhnout cíle řízení,
pročež by využití výzvy nebylo v souladu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti daňového
řízení. Podstatné je v takovém případě vyhodnocení všech známých skutkových okolností
vztahujících se k důvodu pochybností, k daňovému subjektu a jeho postoji k plnění daňových
povinností, nevyjímaje z toho ani časový faktor, vyžadující volbu postupu ovlivňujícího běh lhůty,
pokud je toho třeba.
Pakliže správce daně nevyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení,
a namísto toho zahájí daňovou kontrolu bez předchozího vyloučení způsobilosti případného
dodatečného daňového tvrzení pro doměření daně, dojde tím k nerespektování zásady
přiměřenosti a zásady zdrženlivosti při správě daní. Takto zahájenou daňovou kontrolu je pak
nutno považovat za nezákonně zahájenou, přičemž jednotlivé úkony prováděné daňové kontroly
i její celek nutně představují nezákonný zásah do práv daňového subjektu.
Aplikace výše podaného výkladu ustanovení §143 odst. 3 a §145 odst. 2 daňového řádu
na nyní posuzovanou věc vede k závěru, že krajský soud posoudil otázku povinnosti stěžovatele
vyzvat žalobce k podání dodatečného daňového přiznání, a s tím související otázku zákonnosti
zahájení daňové kontroly správně, pročež jeho rozhodnutí není nezákonné. Stěžovatelova
námitka je proto nedůvodná.
Krajský soud totiž prokazatelně zjistil, že stěžovatel v rámci vyhledávací činnosti
(konkrétně ze zdanění převodu předmětných nemovitostí) nabyl přesvědčení, že hodnota
pozemku získaná žalobcem na základě směnné smlouvy nebyla pravděpodobně zdaněna daní
z příjmu fyzických osob. Dále zjistil, že správce daně měl k dispozici tuto směnnou smlouvu
a disponoval též znaleckým oceněním směňovaných pozemků ještě před zahájením sporné
daňové kontroly. V žalobní replice žalovaný uvedl, že „na základě vyhledávací činnosti zjistil, že žalobce
nezahrnul do příjmů příjmy na základě směnné smlouvy. Správci daně tak vznikly pochybnosti o správnosti
tohoto postupu žalobce v daňovém řízení. Za účelem jejich rozptýlení pak zahájil daňovou kontrolu, aby zjistil
všechny okolnosti týkající se uvedeného směnného vztahu…Teprve výsledky daňové kontroly najisto postaví,
zda žalobci musí být daň doměřena.”
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se zjištěním krajského soudu, dle nějž byly stěžovateli
známy natolik konkrétní skutečnosti, že bylo namístě vyzvat žalobce k podání dodatečného
daňového přiznání.
Z obsahu žalobní repliky stěžovatele stejně jako z obsahu interní komunikace jeho
pracovníků je zřejmé, že daňová kontrola, proti níž žalobce u krajského soudu brojil, byla
zahájena sice v rozsahu prověření všech stěžovatelem tvrzených skutečností, nicméně jejím
účelem bylo toliko zjištění, proč žalobce nepřiznal příjem plynoucí ze směny nemovitostí
v řádném daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2010. To je zřejmé i ze zprávy
o výsledku kontrolního zjištění ze dne 14. 5. 2014. Stěžovatel přitom disponoval dostatečně
podloženými informacemi stran této směny, aby důvodně předpokládal, že daň bude žalobci
doměřena.
Dle Nejvyššího správního soudu nic nenasvědčovalo tomu, že by žalobce na případnou
výzvu k podání dodatečného daňového přiznání neměl reagovat nebo že by ani na základě
dodatečného daňového přiznání nebylo možné daň doměřit. Naopak, stěžovateli bylo známo,
že žalobce ve svém daňovém přiznání neuvedl příjem toliko z jedné transakce, což nemůže
indikovat takovou nesprávnost daňového přiznání a potřebu dokazování, pro niž bylo nutné
zahájit daňovou kontrolu. Za daných okolností došlo zahájením daňové kontroly
k nerespektování zásady přiměřenosti a zdrženlivosti při správě daní, pročež zahájení a provádění
této daňové kontroly představovalo nezákonný zásah do práv žalobce.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nemohl důvodně předpokládat doměření
daně na základě zjištění, že daňové přiznání žalobce nezahrnuje příjem ze směny nemovitostí,
nelze mu v tomto přisvědčit. Nejvyšší správní soud již výše osvětlil způsob, jakým je třeba
posuzovat splnění důvodného předpokladu doměření daně, tudíž na tomto místě toliko opakuje,
že důvodnost předpokladu zde nelze zaměňovat s objektivní jistotou či exaktní výší doměření
daně. Ostatně pokud by se nenaplnil předpoklad doměření daně na základě dodatečného
daňového přiznání, měl by správce daně dostatek času k případnému následnému zahájení
daňové kontroly.
Stěžovatel v kasační stížnosti též podotknul: „[N]elze očekávat, že vyhledávací činnost správce
daně bude prioritně zaměřena na auditní prověrku a na upozorňování daňových subjektů na nedostatky
při tvrzení daně. To by mohlo vést i k situaci, kdy daňové subjekty budou záměrně svou daň tvrdit nesprávně
a následně budou vyčkávat případného upozornění ze strany správce daně, kdy pak (s minimálním postihem
ve formě úročení, ale bez související penalizace) případně dotvrdí svoji daňovou povinnost.” Nejvyšší správní
soud připomíná, že úkolem správce daně v daňovém řízení je správné zjištění, stanovení
a vybrání daně, nikoli dbání na uplatnění postupu znemožňujícího daňovému subjektu dotvrdit
svou daňovou povinnost. Správce daně nemá svým postupem vyvolávat vznik povinnosti zaplatit
penále z částky doměřené daně z toho důvodu, že jinak by subjektu nehrozila žádná sankce
za nesprávné tvrzení daně. S ohledem na princip dělby moci je úkolem právě moci zákonodárné,
aby daňové subjekty motivovala ke správnému a úplnému uvádění relevantních údajů do řádných
daňových přiznání, nestačí-li k tomu prostředky daňového práva či případně práva trestního
de lege lata. V případě shora popsaného nežádoucího postupu správce daně však dochází
k potlačení již zmíněného cíle daňového řízení a uplatnění sankce na úkor zákonnosti postupu
při správě daní. Takovýto tendenční výklad právních předpisů je v podmínkách právního státu
nepřípustný. Tím spíše není namístě volit postup zakládající povinnost zaplatit penále z doměřené
daně v případě, kdy daňový subjekt doposud plnil své povinnosti plynoucí z daňových předpisů
svědomitě (jak vyplývá z vyjádření žalobce při ústním jednání před krajským soudem,
jež zástupkyně žalovaného ostatně nikterak nerozporovala).
Nejvyšší správní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani tehdy, hodnotí-li zahájení daňové
kontroly jako postup respektující princip proporcionality. Stěžovatel toliko konstatuje,
že ve vztahu ke sledovanému cíli bylo zahájení daňové kontroly vhodné, potřebné a přiměřené,
nicméně svou argumentaci již blíže nerozvádí. Nejvyšší správní soud tak souhlasí, že daňová
kontrola je postupem jistě vhodným k zajištění správného zjištění daně, nicméně není v tomto
případě prostředkem potřebným, a již vůbec ne proporcionálním (přiměřeným), jak vyplývá
z výše podaných skutkových okolností věci.
Stěžovatel je přesvědčen, že je právem finančního orgánu zvolit další procesní postup
i v případě, kdy je naplněna podmínka důvodného předpokladu doměření daně ve smyslu
§145 odst. 2 daňového řádu. Nejvyšší správní soud s tímto názorem souhlasí, avšak v kontextu
výše podaného výkladu opakuje, že tato volba není prostá mezí, jež jsou vytyčeny
zejm. základními zásadami správy daní. Pakliže správní orgán nepřiměřeným způsobem
upřednostňuje procesní postup při správě daní vedoucí k uplatnění sankce za porušení povinnosti
správného vyplnění řádného daňového tvrzení, a to na úkor zásady přiměřenosti a zdrženlivosti,
překračuje tyto meze, a takový jeho postup je nezákonný.
Skutečnost, že stěžovatel v rámci daňové kontroly nejen zjišťoval skutečnosti související
s předmětnou směnou nemovitostí, ale též prověřoval správnost údajů o ostatních přiznaných
příjmech žalobce, nelze brát pro posouzení její zákonnosti v potaz, neboť by to v konečném
důsledku znamenalo odstranění již zmíněných mantinelů volby procesního postupu správce daně
v rámci uvážení dle §145 odst. 2 daňového řádu. Docházelo by pak k popření smyslu
předmětného zákonného ustanovení, neboť správce daně by je mohl pominout již tím, že zahájí
daňovou kontrolu v širším rozsahu, než v jakém je dán důvodný předpoklad doměření daně.
Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že stěžovatel nebyl schopen specifikovat, co je u žalobce
nadále předmětem kontroly, nehledě na již výše zmíněnou zprávu o výsledku kontrolního zjištění.
Nejvyšší správní soud posoudil stěžovatelem uplatněné námitky jako nedůvodné, přičemž
zároveň neshledal napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným či řízení
předcházející jeho vydání zmatečným nebo jinak vadným, pročež nezbylo, než kasační stížnost
zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobci v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. května 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu