ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.30.2009:182
sp. zn. 2 Afs 30/2009 - 182
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Mgr. S. Č.,
zast. Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 1215/32,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 2. 2005, č. j. 655/05-130, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Ca 267/2008 - 138,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Ca 267/2008 - 138,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále také „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadla shora
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti shora
označenému rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti platebnímu
výměru na daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2002 vydanému Finančním úřadem
v Kolíně dne 16. 3. 2004, č. j. 28867/04/034912/4576, kterým byla žalobkyni vyměřena vlastní
daňová povinnost v částce 238 160 Kč.
Napadený rozsudek městského soudu je v dané věci již třetím v pořadí. První rozsudek
(ze dne 16. 5. 2006, č. j. 8 Ca 244/2005 - 61) vyšel z toho, že žalovaný věc posoudil správně
po stránce hmotného práva (otázka daně z přidané hodnoty v případě zájezdů pořádaných
cestovní kanceláří), avšak došlo k procesním pochybením v daňovém řízení. Ve věci totiž bylo
zahájeno vytýkací řízení, ačkoliv reálně šlo o daňovou kontrolu. Proto napoprvé městský
soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek městského
soudu byl ovšem zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2007,
č. j. 2 Afs 169/2006 - 87, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, aby se soud snažil posoudit, zda vedení vytýkacího řízení mohlo mít v daném případě
vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, popř. do jakých práv stěžovatelky zasáhlo. Městský
soud v Praze tedy dne 23. 7. 2007 vydal pod č. j. 8 Ca 158/2007 - 96 rozsudek, jímž žalobu
zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedení vytýkacího řízení v inkriminovaném případě nemělo vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného. V poučení soud (nutno podotknout, že nesprávně) uvedl,
že proti tomuto rozsudku není kasační stížnost přípustná podle §104 odst. 3 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka, vedena poučením, tedy
přímo proti rozsudku městského soudu podala ústavní stížnost. O ní rozhodl Ústavní soud dne
19. 6. 2008 nálezem sp. zn. IV. ÚS 3114/07 tak, že rozsudek zrušil. Stalo se tak kvůli tomu,
že (ve věci druhý) rozsudek městského soudu byl vydán bez jednání, aniž by s takovým postupem
strany vyslovily souhlas, a stěžovatelce tedy bylo upřeno právo na soudní ochranu. Městský soud
proto ve věci nařídil jednání a následně vydal nyní napadený rozsudek. V něm městský soud vyšel
opětovně z toho, že vedení vytýkacího řízení v inkriminovaném případě nemělo vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného. V poučení tentokrát správně uvedl, že proti tomuto
rozsudku lze podat kasační stížnost.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uplatňuje námitky subsumovatelné pod důvody
kasační stížnosti uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Ve smyslu písm. d) tohoto ustanovení brojí stěžovatelka proti nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí městského soudu. Městský soud v odůvodnění rozsudku pouze konstatoval,
že stěžovatelka měla při ústním jednání před správcem daně právo klást otázky, ale již
se nezabýval tím, zda na tyto otázky dostala relevantní odpovědi. Dále se městský soud vůbec
nezabýval závazností pokynu Ministerstva financí DS-75, který správci daně nařizuje vykonat
daňovou kontrolu nebo místní šetření, pokud vzniknou pochybnosti při uplatnění nadměrného
odpočtu DPH. Stěžovatelka na tento pokyn v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
poukazovala jako na ustálenou správní praxi. Dále bylo rovněž jako jeden z žalobních bodů
uvedeno porušení zásady dvojinstančnosti, neboť správce daně již v průběhu vytýkacího řízení
(které bylo fakticky ovšem daňovou kontrolou) konzultoval svůj postup s odvolacím orgánem.
Tento žalobní bod ovšem městský soud opomenul. K řádnému odůvodnění totiž nepostačí,
pokud soud pouze zkonstatuje stanoviska stran. Konečně nepřezkoumatelnost způsobuje podle
stěžovatelky i to, že se městský soud zcela vyhnul řešení hmotněprávní otázky případu. Ačkoliv
se stěžovatelka snažila objasnit problematiku DPH v cestovním ruchu a poukázala na to, že nelze
najít zákonnou oporu pro to, aby byl zdaněn výsledný produkt (cestovní služba) a zároveň
jednotlivé dílčí služby v rámci cestovní služby, které nebyly poskytnuty samostatně, soud se tím
nezabýval.
Navíc stěžovatelka poukazuje i na to, že městský soud pochybil v procesu, který
předcházel vydání prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu v dané věci. Kasační
stížnost totiž tehdy podal žalovaný. Městský soud nesprávně vyhodnotil §105 odst. 2 s. ř. s.
a nevyrozuměl zástupce žalobkyně, jímž nebyl advokát, ale daňový poradce. Advokátem ovšem
musí být zastoupen pouze stěžovatel, jímž žalobkyně v předchozím řízení nebyla. Zástupce
žalobkyně se tak vůbec nedověděl o podání kasační stížnosti, ačkoliv si žalobkyně myslela,
že se o podané kasační stížnosti její zástupce dověděl, a proto jej na tuto skutečnost
ani neupozorňovala. Zástupce žalobkyně tak nemohl podat vyjádření ke kasační stížnosti, v němž
by býval vznesl otázku závaznosti pokynu DS-75.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost). Aby se stěžovatelka
mohla před správcem daně úspěšně hájit, potřebovala vědět, jak je její činnost správcem daně
posuzována (zda jako kombinace služeb cestovního ruchu, a pokud ano, proč tedy mají být
zdaněny i jednotlivé služby). Proto kladla při ústním jednání dne 12. 3. 2004 otázky, kterými
se chtěla dozvědět názor správce daně. V jeho odpovědích ovšem byly zjevné rozpory
(stěžovatelka blíže poukazuje na protokol z jednání, který je součástí spisu). Soud nesprávně
vyhodnotil odpovědi správce daně jako souladné s tím, že na více než deset obsahově podobných
otázek odpověděl správce daně s jedinou výjimkou stejně. Stěžovatelka ovšem v odpovědích vidí
naprosté rozpory. Z protokolu podle ní plyne, že správce daně znal pouze částku, kterou
doměřuje, ale nebyl s to odůvodnit, na základě jakých zákonných ustanovení tak činí. Správce
daně byl nejenom zmaten v otázce zdaňování cestovních kanceláří (zda daňový subjekt prováděl
kombinaci služeb či poskytoval jednotlivé dílčí služby), ale i v procesních otázkách (zda je ve věci
prováděna daňová kontrola). Navíc správce daně procesně pochybil, pokud nepostupoval podle
pokynu DS-75.
V řízení před správcem daně byla také porušena zásada dvojinstančnosti. Stěžovatelka
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 2 As 47/2004,
s nímž zčásti souhlasí. Uvádí, že metodické řízení není porušením zásady dvojinstančnosti; tím
ovšem již je, pokud o odvolání rozhoduje stejná osoba, která metodicky radí prvnímu stupni.
Dvoustupňovost řízení má zajistit jiný (nezaujatý) pohled na věc. O metodickém vedení navíc
nebyl pořízen žádný úřední záznam a správce daně při ústním jednání odmítl uvést, s kým
konkrétně jednal.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s.ř.s namítá stěžovatelka nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávně byla posouzena věc po stránce
hmotného práva, neboť správce daně chtěl zdanit jednak výsledný produkt (tj. cestovní službu),
ale i jednotlivé služby v jejím rámci poskytnuté. Stěžovatelka uvádí příklad, kdy pekař nakoupí
mouku, sůl a pepř a upeče z něj housku, kterou prodá. Správce daně zkontroluje zdanění housky,
ale současně požaduje, aby byla zároveň samostatně zdaněna mouka, sůl a pepř, které ovšem
nebyly poskytnuty samostatně, nýbrž již v rámci zdaněné housky. Tato situace je navíc
zkomplikována tím, že v rozhodné době účinný zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty
(dále též „zákon o DPH“), za standardní považuje způsob zdanění celého produktu, což je
definováno v jeho §14 odst. 17. Je ale povoleno, aby si daňový subjekt zvolil alternativní způsob,
který je popsán v §17 odst. 6 zákona, kdy jsou zdaněny jednotlivé služby, ale již není zdaněn
výsledný produkt. Blíže stěžovatelka poukazuje na odbornou literaturu (Rambousek, J.: Cestovní
kanceláře a daně. Praha: ASPI, 2003). Stěžovatelka uvádí, že z postupu správce daně
ani z napadeného rozsudku není jasné, co vlastně stěžovatelka porušila. Stěžovatelka poskytovala
jako výsledný produkt kombinaci služeb cestovního ruchu, nikoliv samostatně jednotlivé služby.
Stěžovatelka základ daně vypočetla podle §14 odst. 17 zákona o DPH. Ze zákona nevyplývá,
že by měly být podle tohoto ustanovení zdaněny i jednotlivé služby, které byly použity pro
kompletaci výsledné služby cestovního ruchu, a teleologický výklad zřetelně určuje, že se zdaňuje
pouze výsledný produkt, nikoli současně také komponenty, ze kterých je složen. Z tohoto
důvodu je rozsudek Městského soudu v rozporu s §10 odst. 1, 3 zákona o DPH.
Pro výše uvedené důvody navrhuje stěžovatelka napadený rozsudek městského soudu
zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se plně ztotožňuje se závěry
městského soudu. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť z něj lze vyčíst důvody,
pro něž soud rozhodl. Řízení před soudem se obešlo bez procesních vad. Městský soud ve svém
rozsudku správně posoudil klíčová ustanovení zákona o DPH a shledal, že postup správce daně
byl v souladu s pokynem Ministerstva financí D-278. Pokyn byl vydán secundum et intra legem.
Městským soudem přezkoumávané rozhodnutí žalovaného není ani nesrozumitelným
ani nicotným, odůvodnění je dostatečné a skutková podstata je řádně objasněna. Podle
žalovaného posouzení procesní stránky věci provedl již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
12. 4. 2007, č. j. 2 Afs 169/2006 - 87. V dalším odkazuje žalovaný na své rozhodnutí,
svá vyjádření v předchozích řízeních a na rozhodnutí městského soudu. Kasační stížnost
navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a stěžovatelka je zastoupena advokátem. Pokud
jde o přípustnost kasační stížnosti, je nutno s ohledem na to, že věc je projednávána u Nejvyššího
správního soudu již podruhé, poukázat na znění §104 odst. 3 s. ř. s. Podle něj je kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Výklad tohoto ustanovení provedl Ústavní soud ve svém nálezu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, publ. ve Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 37, nález č. 119, str. 519.
V něm je uvedeno, že předmětné ustanovení „zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu
zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též
na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení,
resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího
správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím
vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost
odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.“
V souzeném případě se v prvním svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud hmotněprávní stránkou
sporu vůbec nezabýval. Rozsudek městského soudu byl zrušen pouze kvůli tomu, že v něm
nebylo posouzeno, zda vedení vytýkacího řízení mohlo mít v daném případě vliv na zákonnost
rozhodnutí žalovaného, popř. do jakých práv stěžovatelky zasáhlo. Nyní stěžovatelka ve své
kasační stížnosti podává námitky, které zdejším soudem v předchozím řízení řešeny nebyly. Proto
je kasační stížnost i v tomto směru přípustná. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. mj. není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se o jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. Tam, kde
stěžovatelka brojí proti tomu, že městský soud pochybil, pokud v předchozím řízení o kasační
stížnosti řádně neobeslal jejího zástupce, nejde o přípustně uplatněnou námitku. Stěžovatelka
totiž fakticky namítá pochybení Nejvyššího správního soudu. Krajský soud (zde Městský soud
v Praze) činí sice v řízení o kasační stížnosti některé úkony (§108 s. ř. s.), avšak případné
pochybení během tohoto postupu jde na vrub Nejvyššího správního soudu. Ten také, zjistí-li
pochybení v procesních úkonech učiněných krajským (městským) soudem, vrátí soudu spis bez
vyřízení k postupu podle §108 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že proti předchozímu rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu stěžovatelka kasační stížností nebrojí (ani brojit nemůže), jde
o nepřípustně uplatněné námitky, neboť se neopírají o důvody podle §103 s. ř. s. V ostatním
je kasační stížnost přípustná a její důvodnost zdejší soud posoudil v mezích vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, 3 s. ř. s.
Ze spisu vyplynulo, že za 3. čtvrtletí 2002 podala stěžovatelka daňové přiznání na daň
z přidané hodnoty, ve kterém uplatnila nadměrný odpočet v částce 229 938 Kč. V rozhodném
období stěžovatelka působila s Ing. Š. a Ing. B. ve sdružení Dopravní kancelář MONATOUR a
s Ing. Š. ve sdružení Cestovní kancelář MONATOUR. Výzvou podle §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“), ze dne 14. 11. 2002 byla stěžovatelka
vybídnuta k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání. Proběhlo několik místních
šetření podle §15 daňového řádu u účetní stěžovatelky M. R. (dne 7. 1., 19. 2., 21. 3., 28. 3. a
2. 4. 2003). Jak vyplynulo z úředního záznamu správce daně, skutečnosti zjištěné při místním
šetření byly sděleny dne 30. 6. 2003 Ing. Š. (člen sdružení). Dále se uskutečnila ústní jednání – jak
se jmenovanou účetní (dne 12., 13. a 14. 11. 2003), tak se stěžovatelkou a daňovým poradcem
Ing. R. (dne 26. 11. 2003 a 12. 3. 2004). Jak vyplynulo z protokolu, naposledy uvedeného dne byla
stěžovatelka i její zástupce (daňový poradce) seznámeni s provedeným šetřením a jeho výsledky
a stěžovatelce, resp. jejímu zástupci, bylo umožněno klást správci daně k těmto výsledkům
otázky, na něž pracovník správce daně odpovídal. Platebním výměrem vydaným Finančním
úřadem v Kolíně dne 16. 3. 2004 byla stěžovatelce vyměřena vlastní daňová povinnost na dani
z přidané hodnoty v částce 238 160 Kč. Proti tomu podala stěžovatelka odvolání, které však
žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 2. 2005 zamítl. K námitce, že správce daně měl provádět
daňovou kontrolu a nikoli vytýkací řízení, žalovaný uvedl, že správce daně pro přetrvávající
pochybnosti o správnosti a úplnosti podaného daňového přiznání nemohl vytýkací řízení ukončit.
V logice přezkumu rozhodnutí krajských soudů se Nejvyšší správní soud musí nejdříve
zabývat námitkami proti nepřezkoumatelnosti těchto rozhodnutí. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS) lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové vady lze považovat
případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze považovat i rozhodnutí, která vůbec neobsahují právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, pak vyplývá, že v situacích, kdy není z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž
je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen
pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.
Stěžovatelka namítla, že se městský soud nezabýval tím, zda na otázky, které její zástupce
pokládal správci daně při ústním jednání, dostala od správce daně adekvátní odpověď. V tomto
směru ale nelze stěžovatelce přisvědčit, neboť městský soud se tímto problémem ve svém
rozhodnutí zabývá na č. l. 145. Městský soud dovodil, že na otázku zástupce stěžovatelky,
zda správce daně chápe dopravu jako samostatné zdanitelné plnění, odpověděl správce daně,
že to je služba poskytovaná v rámci kombinace. Městský soud dále dospívá k závěru, že tuto
otázku položil daňový poradce správci daně v různých variantách celkem cca 14x, pouze
v jednom případě správce daně neodpověděl, že doprava je službou „v rámci kombinace“.
„Nicméně ani z této odpovědi lze stěží dovozovat, že správce pod pojmem 'zdanitelné plnění' za dané situace chtěl
vyjádřit něco jiného než, že doprava je službou poskytovanou v rámci kombinace.“ Z uvedeného je patrné,
že uvedený žalobní bod našel odraz v odůvodnění napadeného rozsudku. Ostatně sama
stěžovatelka s tímto závěrem městského soudu polemizuje v kasační stížnosti. V ní totiž
stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud nesprávně vyhodnotil odpovědi správce daně jako
souladné s tím, že na více než deset obsahově podobných otázek odpověděl správce daně
s jedinou výjimkou stejně. Stěžovatelka ovšem v odpovědích vidí naprosté rozpory. Polemika
s názorem soudu s sebou nutně nese předpoklad, že soud vůbec k nějakému názoru dospěl.
V daném případě je tento závěr v odůvodnění rozsudku obsažen a samotná stěžovatelka si toho
je vědoma, čehož důkazem je právě její obsahová polemika. Obsahovou správnost závěru
městského soudu však zdejší soud při úvahách o přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí neposuzuje.
V žalobě však figurovaly jiné žalobní body, k nimž městský soud v odůvodnění svého
rozhodnutí vůbec nepřihlédl a nepřezkoumal je. Z napadeného rozsudku tak nelze zjistit, proč
soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě. Konkrétně
jde o žalobní bod, v němž stěžovatelka poukazovala na porušení zásady dvojinstančnosti
daňového řízení, neboť správce daně svůj postup konzultoval s odvolacím orgánem. K tomuto
žalobnímu bodu se městský soud v napadeném rozsudku vůbec nevyjádřil. Stejně tak se tento
soud prakticky nezabýval hmotněprávní problematikou věci (DPH v cestovním ruchu). Rovněž
tak rozsudek neobsahuje žádné adekvátní odůvodnění, pokud jde o žalobní bod, v němž
je namítán nesoulad mezi postupem daňových orgánů a pokynem DS-75. Stěžovatelka v této
souvislosti v žalobě rovněž poukazovala na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Konečně v žalobě dále stěžovatelka namítala, že bylo postupováno podle zákona o DPH
v nesprávném znění. Ani k této otázce se městský soud v napadeném rozsudku nevyjádřil.
Je sice pravda, že s některými z vypočtených žalobních bodů se městský soud vypořádal
v prvním ze série svých rozsudků v dané věci, ovšem tento rozsudek byl jako celek zrušen
Nejvyšším správním soudem. Zdejší soud v předchozím řízení navíc ani přezkum ve vztahu
k tomu, jak městský soud uvedené otázky posoudil, nečinil. Nemůže tak učinit ani teď,
neboť předchozí rozsudek městského soudu byl zrušen a ten stávající, který je předmětem
nynějšího přezkumu, řešení uvedených otázek již neobsahuje. Městský soud se v nyní napadeném
rozhodnutí věnoval pouze tomu, zda byla stěžovatelka zkrácena na svých právech tím, že ve věci
neproběhla formálně daňová kontrola. Tuto jedinou otázku ovšem nemůže zdejší soud
abstraktně přezkoumat bez toho, aniž by znal závěry městského soudu ohledně ostatních otázek.
V nyní posuzovaném případě byl napadený rozsudek zatížen nepřezkoumatelností
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí soudu. Z těchto důvodů tedy Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním
názorem v tomto rozsudku vysloveným (§110 odst. 1, 3 s. ř. s). Bude tedy nutné, aby městský
soud projednal žalobu v plném rozsahu žalobních bodů.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti městský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu