ECLI:CZ:NSS:2014:2.AFS.36.2014:18
sp. zn. 2 Afs 36/2014 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce:
Ing. J. H., proti žalovanému: Finanční úřad pro Liberecký kraj, se sídlem Liberec, 1. máje 97,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2013, č. j. 1037556/13/2607-05701-607617, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 23. 1. 2014, č. j. 59 Af 31/2013 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení
krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí
žalovaného, jímž byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2011 ve výši 0 Kč, a věc byla postoupena Odvolacímu finančnímu ředitelství.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bylo stěžovateli doručováno na adresu
pro doručování, kterou uvedl v podané žalobě; stěžovatel nebyl zastižen, zásilka byla uložena
a připravena k vyzvednutí dne 28. 1. 2013. Stěžovateli byla zanechána výzva, aby si zásilku
vyzvedl. Protože si stěžovatel zásilku nevyzvedl v desetidenní úložní lhůtě, byla zásilka vložena
do jeho domovní schránky.
Podle §42 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně předpisy
platné pro doručování v občanském soudním řízení.
Podle §49 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu
zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě
doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen.
Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu.
Podle §49 odst. 4 o. s. ř., nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne,
kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou,
i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost
do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti
do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední
desce soudu.
Nejvyšší správní soud shledal, že doručující orgán postupoval zcela v souladu
se shora citovanými ustanoveními občanského soudního řádu: Stěžovatele dne 28. 1. 2014
nezastihl, proto písemnost uložil a zanechal stěžovateli výzvu. Tuto skutečnost stěžovatel
nijak nezpochybňuje. Stěžovatel si ve stanovené lhůtě zásilku nevyzvedl, a proto doručující orgán
vhodil písemnost do jeho domovní schránky. Jelikož si tedy stěžovatel písemnost ve lhůtě deseti
dnů nevyzvedl, považuje se podle zákona poslední den této lhůty za den doručení.
S ohledem na znění §49 odst. 4 o. s. ř. , není okamžik vložení písemnosti do schránky
relevantní pro určení data doručení písemnosti. Rozhodující je uplynutí lhůty deseti dnů ode dne,
kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí. Takto určený okamžik nastoupení fikce doručení
je zcela jednoznačný a nezávislý na okolnostech, které mohou doručujícímu orgánu zabránit
v bezodkladném vložení písemnosti do schránky (např. pracovní doba pošty).
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že zásilka obsahující napadené usnesení
byla uložena a připravena k vyzvednutí na poště dne 28. 1. 2014, a od tohoto dne počala plynout
desetidenní lhůta podle §49 odst. 4 o. s. ř. Posledním dnem této lhůty byl pátek 7. 2. 2014.
Tímto dnem se napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
považuje za doručené, i kdyby se stěžovatel o uložení písemnosti nedozvěděl.
Podle §106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí,
a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Osobě, která tvrdí,
že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné
na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne
doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu obsahuje řádné poučení o lhůtě
k podání kasační stížnosti, ve kterém je v souladu s §106 odst. 2 s. ř. s. správně uvedeno,
že proti tomuto usnesení je možno podat kasační stížnost do dvou týdnů ode dne doručení
k Nejvyššímu správnímu soudu.
Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná
běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách
stanovených podle hodin.
Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne,
který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta
uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
Jak již bylo výše uvedeno, napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno v pátek dne
7. 2. 2014. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet v sobotu dne 8. 2. 2014
(§40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila v pátek dne 21. 2. 2014 (§40 odst. 2 s. ř. s.).
Podle §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu
nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno
orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
K zachování lhůty pro podání kasační stížnosti bylo třeba, aby nejpozději v pátek
21. 2. 2014 byla kasační stížnost předána soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím držitele
poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předána orgánu, který má povinnost
podání doručit. Z obsahu spisu však vyplývá, že kasační stížnost byla podána k poštovní přepravě
až v pondělí dne 24. 2. 2014 (č. l. 5 spisu). Týž den byla Nejvyššímu správnímu soudu zaslána
faxem. Nutno tedy uzavřít, že kasační stížnost byla podána opožděně; zmeškání lhůty
nelze prominout.
Nejvyšší správní soud ještě závěrem poznamenává, že fikce doručení neboli tzv. náhradní
doručení, je institutem, který – jsou-li k tomu dány zákonné předpoklady – zcela nahrazuje
doručení skutečné. Proto s ním zákon také spojuje totožné následky: v případě stěžovatele
tak v den následující po uplynutí posledního dne desetidenní úložní lhůty začala běžet
dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti, a to bez ohledu na to, že se stěžovatel o obsahu
doručované písemnosti nedozvěděl. Náhradní doručení je neúčinné pouze tehdy, pokud účastník
soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržoval v den, kdy nebyl zastižen, a v 10 dnech
následujících; žádný takový důkaz však stěžovatel soudu nepředložil a nic takového
ani netvrdí. Podle údajů v kasační stížnosti stále uvádí jako adresu pro doručování totožnou
s tou, na níž mu bylo usnesení krajského soudu doručováno.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2014, č. j. 59 Af 31/2013 – 13, odmít
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona,
neboť byla podána opožděně.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že mu byla dne 7. 3. 2014 doručena
žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátu a o osvobození od soudních poplatků.
S ohledem na to, že byla kasační stížnost shledána zjevně opožděnou a na nemožnost prominutí
zmeškání lhůty k jejímu podání, nerozhodoval Nejvyšší správní soud o této žádosti,
neboť rozhodnutí o ní by se nemohlo jakkoli projevit v právní sféře stěžovatele.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu