ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.70.2008:127
sp. zn. 2 Afs 70/2008 - 127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. L. V.,
zastoupený Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. 2. 2008, č. j. 10 Ca 97/2007 - 73,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008,
č. j. 10 Ca 97/2007 - 73, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba brojící proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích
(dále jen „žalovaný“) ze dne 2. 4. 2007, č. j. 1289/07-1100. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil
rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále též „správce daně“) ze dne
11. 4. 2006, č. j. 107265/06/077910/4051, kterým byla stěžovateli dodatečně snížena daňová
ztráta za rok 2002 z částky 251 708 Kč na částku 0 Kč a dodatečně byla vyměřena daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 477 780 Kč. Toto rozhodnutí změnil
žalovaný tak, že snížil původně vyměřenou daň na částku 459 348 Kč.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že mu měla být vyměřena daň
podle pomůcek, protože pro to byly splněny podmínky zakotvené v ustanovení §31 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „daňový řád“). Tvrdí totiž, že samotné
nedodržení povinností daňovým subjektem v průběhu dokazování nepostačuje pro použití
pomůcek, nýbrž musí jít o takový stav, kdy pro porušení povinností daňovým subjektem nelze
daň stanovit dokazováním. V daném případě nicméně jeho účetnictví bylo vedeno nesprávně
a neprůkazně a některé příjmy zatajoval, takže zákonné podmínky pro použití pomůcek byly
dány. Pokud byla daňová povinnost stanovena dokazováním, nic nebránilo tomu, aby byl základ
daně zvýšen o příjmy zjištěné při daňové kontrole a daňové náklady byly sníženy o částky, u nichž
stěžovatel neprokázal, že je vůbec měl a že je vynaložil. Daňový řád totiž zjevně upřednostňuje
stanovení daňové povinnosti dokazováním před použitím pomůcek. V daném případě však došlo
k tomu, že formálně byla stanovena daňová povinnost dokazováním, fakticky však pomůckami.
Konkrétně stěžovatel tvrdí, že správce daně vycházel pouze z jeho bezhotovostních
příjmů a nebyly vůbec zkoumány příjmy hotovostní. Nebyly uznány ani žádné stěžovatelovy
výdaje vynaložené na nákup zboží, ačkoliv je nelogické, aby byly zdaněny příjmy z prodeje
ve výši 100% bez jakéhokoliv přihlédnutí k výdajům vynaloženým na pořízení tohoto zboží.
Ve skutečnosti proto nemělo být zdaněno 100% příjmů, nýbrž pouze jejich 15%-25%,
neboť právě taková je obvyklá marže. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudky
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 62/2006, 6 Afs 2/2004, 2 Afs 207/2005,
1 Afs 74/2004, 7 Afs 142/2004 a dále na některé judikáty krajských soudů. Z nich stěžovatel
dovozuje, že i při nepřesnostech, k nimž vede stanovení daňové povinnosti podle pomůcek
anebo sjednáním, musí být respektována určitá racionalita a realita, a o to více to proto musí
platit při stanovení daňové povinnosti dokazováním.
Stěžovatel dále namítá, že se ve spise nacházejí doklady o jeho hotovostních příjmech,
nicméně krajský soud je nezohlednil. Rovněž byl navržen výslech stěžovatele během soudního
jednání dne 27. 2. 2008, avšak tento výslech nebyl proveden a soud toto svoje rozhodnutí
neodůvodnil.
Další stížnostní námitka se týká neuznání výdajů za nákup pohonných hmot a náhrady
za pracovní cesty, a to přesto, že v příloze k žalobě stěžovatel přiložil doklady o jednotlivých
jízdách. těmito doklady se však soud s odkazem na ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. nezabýval,
což stěžovatel považuje za porušení zásady rozhodování v plné jurisdikci. Za situace,
kdy stěžovatel z rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2007 seznal, že měl předložit přehled
pracovních jízd, které by přiřadil k jednotlivým zákazníkům a fakturám, nelze mu vytýkat,
že tak učinil v žalobě, když sám žalovaný stěžovatele k předložení těchto dokladů vůbec
nevyzval. V tomto směru je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Stěžovatel poukazuje rovněž na skutečnost, že v roce 2002 vložil do podnikání částku
420 000 Kč a na výzvu správce daně pouze uvedl, že vklady pocházely z jeho finančních
prostředků, úspor, z příjmu z plného invalidního důchodu a z prodeje movitých věcí, ačkoliv
žádný z těchto finančních zdrojů nedoložil, což podrobně vysvětluje. Rovněž v tomto případě
proto stěžovatel tvrdí, že daň měla být stanovena pomůckami a nikoliv dokazováním. Navíc,
správce daně nezohlednil vynaložené výdaje. Fakticky tak došlo pouze k dodanění příjmů ve výši
1 513 775 Kč, a to přesto, že tyto příjmy zjevně pocházely z prodeje zboží, takže je zjevné,
že toto zboží muselo být též nakoupeno. Tímto postupem bylo porušeno ustanovení §46 odst. 3
daňového řádu. Údaje uváděné krajským soudem prý nejsou správné i proto, jelikož žalovaný
vůbec nepřihlédl k počátečním stavům na bankovních účtech. Stěžovatel tvrdí, že celkové příjmy
ve sledovaném období činily 1 876 806 Kč, výběry pak 1 196 244 Kč. Z této vybrané částky bylo
na nákup zboží vynaloženo 341 434 Kč; ze zbývající částky bylo na soukromé bankovní účty
vráceno 694 000 Kč. Tato částka pak byla stěžovateli zdaněna podruhé. Zdaněny tak byly nejen
zatajené příjmy, nýbrž i vklady uskutečněné po výběru zatajených příjmů. V tomto
směru stěžovatel poukazuje i na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Afs 199/2006.
Stěžovatel dále připomíná, že půjčka peněz není předmětem daně a odkazuje na „dohodu
o zápůjčce“ ze dne 1. 4. 2002 a ze dne 15. 4. 2002, která nebyla v daňovém řízení zpochybněna.
K příjmu ve výši 1900 Kč od ing. B. D. pak stěžovatel uvedl, že se sice jedná o příjem podléhající
zdanění, avšak mělo být proti němu zohledněno jako výdaj zaplacené pojistné. K této námitce se
soud rovněž nevyjádřil.
Konečně stěžovatel tvrdí, že v příloze k žalobě opětovně přiložil přehled příjmů
v peněžním deníku ve výši 3 737 873 Kč. Tato částka byla v roce 2002 řádně zdaněna. Tento
doklad tak prokazuje dvojí zdanění stejné částky, nicméně ani k této námitce se krajský soud
přezkoumatelným způsobem nevyjádřil.
Z popsaných důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
III.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem
krajského soudu. K stížnostním námitkám uvádí, že správce daně postupoval přesně podle
daňového řádu, když stěžovatele vyzval k prokázání skutečností rozhodných pro správné
stanovení daně a v příslušných výzvách přesně specifikoval svoje pochybnosti i požadavky.
Přitom nechal na stěžovateli samotném, jaké důkazy zvolí či předloží. Není totiž jeho povinností
vyzvat daňový subjekt k předložení konkrétně specifikovaného důkazního prostředku.
Ke stanovení daně dokazováním a nikoliv pomůckami žalovaný uvedl, že zákonné podmínky
pro postup podle pomůcek splněny nebyly a že stěžovatel nic v tomto směru v průběhu
daňového řízení ani nenamítal. V dalším žalovaný podrobně rozebírá, které doklady stěžovatel
předložil a jak s nimi bylo naloženo.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je patrno, že stěžovatel výslovně neoznačil žádný z důvodů,
taxativně vymezených v ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(„s. ř. s.“). Platí však zásada, že každý úkon se posuzuje podle jeho obsahu a nikoliv formy
a ze shora provedené narace je dostatečně zřejmé, že stěžovatel uplatnil dva kasační důvody,
zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.: nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, spočívající konkrétně v opomenutí vypořádat se s některými předloženými důkazy
a argumenty.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a skutečně uplatněnými důvody kasační stížnosti,
se v dalším zaměřil nejprve na posouzení toho, zda napadený rozsudek krajského soudu
je nepřezkoumatelný ve smyslu citovaného ustanovení s. ř. s. Pokud by totiž tvrzené
nepřezkoumatelnosti přisvědčil, musel by kasační stížnosti bez dalšího vyhovět,
protože u nepřezkoumatelného rozhodnutí nelze hodnotit správnost posouzení relevantních
právních otázek, nýbrž je nutno takovéto rozhodnutí zrušit a otevřít tím soudu procesní prostor
pro vydání rozhodnutí nového, jež nebude zmíněným deficitem postiženo.
Dle setrvalé judikatury zdejšího soudu a také Ústavního soudu platí, že jedním
z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů
na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí totiž nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces. Pokud tedy není z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V nyní projednávané věci spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
spočívající v tom, že se krajský soud odmítl zabývat některými předloženými důkazy.
K tomu z obsahu soudního spisu plyne, že stěžovatel v žalobě datované ke dni 8. 6. 2007
k otázce výdajů vynaložených na služební cesty uvedl, že žalovaný v citovaném rozhodnutí sice
vycházel z knihy jízd, nicméně protože tuto evidenci nepovažoval za průkaznou (je uveden pouze
datum, cíl cesty, stav tachometru a ujeté kilometry, zcela však chybí účel cesty a osoba, která tuto
cestu vykonala), deklarované náklady ve výši 111 784 za nákup pohonných hmot a 342 591 jako
náhrady za pracovní cesty neuznal. Proto stěžovatel k žalobě přiložil příslušné doklady
z účetnictví, když argumentoval tím, že každá pracovní jízda je přiřazena k obchodním partnerům
a k tomu souvisejícím fakturám, jelikož jako účel cest byl deklarován rozvoz prodávaného zboží,
obchodní jednání a nákup zboží. Dále stěžovatel uvedl, že příjmy na účtu č. 1042006843/5500
ve výši 6338 Kč (22. 4. 2002) a 46 850 Kč (24. 4. 2002) byly půjčkou od jeho bratra Z. V. a
nemohlo se proto jednat o předmět daně. Příjem od ing. B. D. ve výši 1900 Kč pak zdanění
podléhá, nicméně současně je nutno zohlednit stěžovatelem zaplacené pojistné. Konečně
stěžovatel k žalobě předložil přehled příjmů v peněžním deníku.
Z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že k těmto důkazům soud nepřihlédl s odkazem
na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. (poznámka: soud chybně uvedl odst. 2), podle něhož
při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. K předloženému přehledu pracovních jízd tak krajský soud
uvedl, že se těmito dodatečně předloženými písemnostmi nemůže zabývat, protože řízení před
soudem není pokračováním daňového řízení a rozhodný je skutkový stav zjištěný před správcem
daně. Žalobní námitka, poukazující na údajnou existenci půjčky ze strany bratra stěžovatele Z. V.,
zůstala soudem zcela oslyšena: nikterak na ni nezareagoval. Rovněž k přehledu příjmů
plynoucímu z peněžního deníku se soud nikterak nevyjádřil.
S tímto názorem krajského soudu se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Stávající
systém soudního přezkumu správních rozhodnutí je totiž založen na zásadě plné jurisdikce.
To znamená, že krajský soud je povinen vypořádat se i s nově navrženými důkazními prostředky
a posoudit jejich relevanci, nikoliv je paušálně odmítnout. Pokud tak neučiní, zatíží svoje řízení
vadou. Na straně jedné totiž samozřejmě platí, že soud přezkoumává napadené správní
rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). K objasnění tohoto skutkového a právního stavu je však rozhodující
soud oprávněn zopakovat nebo i doplnit důkazy provedené správním orgánem (§77 odst. 2).
Jakýkoliv jiný výklad proto smysl tzv. plné jurisdikce ve správním soudnictví popírá (viz také
rozsudek sp. zn. 5 Afs 14/2004, in: č. 618/2005 Sb. NSS). Pokud by totiž platilo, že respektování
skutkového a právního stavu z doby rozhodování správního orgánu znamená
i nemožnost provést další dokazování, odporoval by tento výklad výslovnému znění ustanovení
§77 odst. 2 s. ř. s. a ve svých důsledcích by znamenal, že by se soudy musely omezit toliko
na přezkum zákonnosti napadených správních rozhodnutí a nebyly by oprávněny přezkoumat
jejich správnost ve smyslu faktickém, protože nezbytným předpokladem tohoto postupu je právě
doplnění dokazování. Tím by se však správní soudnictví dostalo na časové ose zpět
před rok 2003 (tj. před nabytí účinnosti s. ř. s.), a to do situace, kterou Ústavní soud (viz nález
č. 276/2001 Sb.) oprávněně prohlásil za protiústavní a také za odporující čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak k tomu uvedl zdejší soud v jiném rozhodnutí
(rozsudek ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 1 As 32/2006, in: č. 1275/2007 Sb. NSS), správní soud
„při rozhodování vychází ze skutkového stavu věci vyplývajícího jak z obsahu správního spisu, tak i z jím
provedených důkazů. Tato procesní úprava je faktickou transpozicí požadavku tzv. „plné jurisdikce“,
coby atributu práva na spravedlivý proces, dovozovaného judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
z obsahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento požadavek lze stručně vyjádřit
tak, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán,
a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti,
zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodností správnost a úplnost skutkových zjištění
učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím,
že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění nebo tak učiní sám. Tato činnost soudu
je nezbytným předpokladem pro bezvadný právní přezkum napadeného rozhodnutí, neboť jen správně a úplně
zjištěný skutkový stav v řízení bez procesních vad může být podkladem pro právní posouzení věci. Není však
cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. Východiskem přístupu
soudu pro rozhodnutí, zda a do jaké míry případně dokazování provádět, bude posouzení důvodnosti podané
žaloby z hlediska uplatněných žalobních námitek. Soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako
„odvolací řízení“ v plné apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv
dominantní. Proto v případě důkazů provedených soudem musí být zejména respektován požadavek výše již
zmiňovaného §75 odst. 1 s. ř. s. a nově prováděné dokazování tedy vždy musí směřovat výlučně k osvědčení
skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží. Pokud jde
o důkazy provedené již v rámci správního řízení, zde je nutné respektovat převážně uplatňovaný kasační princip
soudního řízení vedeného dle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (od principu revizního, vneseného do tohoto
řízení §78 odst. 2 s. ř. s., lze odhlédnout), který lze vyjádřit tak, že „správní tribunál nemá býti judex facti,
a stížnost k tomuto tribunálu jest opravný prostředek zkrácený o revisio in facto“ (viz Hácha, E., Slovník
veřejného práva československého, sv. II., Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, Brno 1929, s. 851). Soudní
přezkum se v tomto řízení tedy omezuje pouze na revisio in jure a soudu (s výjimkou případů, kdy závěry
správního orgánu nemají oporu v obsahu správního spisu, nebo se opírají o podklady zjištěné vadným procesním
postupem, či výsledek, jehož se správní orgán dobral, není logicky možný) zásadně nepřísluší přehodnocovat
skutková zjištění správního orgánu bez toho, že by dokazování sám doplnil. Soud tedy může vytknout správnímu
orgánu vadný postup při provádění a hodnocení důkazů, nemůže však nahradit kritizovaná nedostatečná
skutková zjištění vlastními závěry, tedy skutkové závěry správního orgánu měnit, pokud sám nedokazoval.
V případech, kdy soud přistoupí k vlastnímu dokazování, tedy opakuje důkazy provedené již předtím správním
orgánem nebo provede důkazy jím dosud neprovedené, stanoví zákon v ustanovení §77 odst. 2 věta druhá
pravidlo pro hodnocení důkazů jednotlivě i v souhrnu tak, aby došlo ke vzájemnému skloubení a provázání a soud
nadále vycházel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného, ovšem ve vztahu ke správnímu orgánu
s důsledky předvídanými v ustanovení §78 odst. 5, 6 s. ř. s.“
K podobné otázce se vyslovil též rozšířený senát zdejšího soudu (usnesení ze dne
26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, zatím nepublikováno), který uvedl, že „žalobce je oprávněn uvést
v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání
skutečnost, že některé z nich neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Ustanovení §5 s. ř. s.
na rozsah přezkumné činnosti soudu nedopadá.“
V nyní projednávané věci proto krajský soud pochybil, když se s předloženými důkazy
odmítl bez dalšího zabývat. Přitom vycházel z toho, že daň byla stanovena dokazováním.
V tom případě však mohl být další důkaz směřující ke správnému stanovení daně relevantním.
Jakkoliv totiž Nejvyšší správní soud v této fázi řízení nemůže hodnotit relevanci těchto důkazů,
jejich smyslem zjevně nebylo prolomit zásadu, že soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování žalovaného, protože je z jejich obsahu jasné, že se vztahují právě
k situaci v rozhodné době a nikoliv k okolnostem pozdějším. Tuto stížnostní námitku proto
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou a v tomto směru je napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. dává
vodítko i pro hodnocení předložených důkazů, když podle něj platí, že „soud jím provedené důkazy
hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí
vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.“ To konkrétně znamená, že krajský soud
je povinen se s obsahem předložených důkazů seznámit a přezkoumatelným způsobem vyjádřit,
zda (a pokud ano, v jakém směru) je považuje za relevantní pro rozhodovanou věc, a pokud
nikoliv, z jakých důvodů. Jakkoliv je správný názor krajského soudu, že řízení před soudem není
pokračováním daňového řízení, neplyne z této skutečnosti závěr, že „soud vychází pouze
ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni vydání napadeného rozhodnutí“ (str. 8 rozsudku).
Tento názor totiž neodpovídá dikci a zejména ani smyslu zákonné úpravy: ustanovení
§75 odst. 1 s. ř. s., o které krajský soud citovaný právní názor opírá, nehovoří o „zjištěném
skutkovém a právním stavu“, nýbrž pouze o „stavu“, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Je proto samozřejmě nutno trvat na tom, že veškeré předložené důkazy se musí
vztahovat k časovému okamžiku, v němž rozhodoval správní orgán, nicméně neplyne z toho,
že tyto důkazy musí být poskytnuty nezbytně již ve správním řízení. Jinak řečeno, z ustanovení
§75 odst. 1 s. ř. s. lze dovodit toliko časový okamžik, k němuž se následně zjišťují všechny
relevantní skutkové a právní okolnosti; nikoliv však časový okamžik, kdy nejpozději lze toto
dokazování provádět.
Pokud pak soud zcela opomenul vyjádřit se ke shora popsaným žalobním námitkám
(tvrzení o půjčce od bratra stěžovatele, přehled příjmů dle peněžního deníku) a neuvedl,
proč je považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zatížil svoje rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti ve výše popsaném smyslu.
Oproti tomu Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stížnostní námitce, podle níž krajský
soud neodůvodnil neprovedení výslechu stěžovatele během ústního jednání dne 27. 2. 2008.
Z obsahu protokolu o ústním jednání (č. l. 68-70) totiž neplyne, že by ze strany stěžovatele tento
návrh zazněl, a za této situace je zcela vyloučeno, že by byla jakkoliv porušena jeho procesní
práva. Jen pro úplnost pak je vhodné uvést, že i když by se tato námitka zakládala na pravdě, ani
tehdy by zřejmě nebylo možno toto pochybení soudu považovat za takovou vadu,
která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je totiž otázkou, co vlastně by takovým výsledkem mohlo být
zjištěno za situace, kdy stěžovatel nebyl v postavení např. svědka či znalce, nýbrž žalobce – tedy
účastníka řízení, který jednak podal žalobu, a dále se ve věci vyjadřoval (viz replika ze dne
11. 2. 2008, č. l. 58; doplnění repliky ze dne 22. 2. 2008, č. l. 62) a byl přítomen ústnímu jednání,
takže je nepochybné, že měl dostatek prostoru sdělit soudu všechny skutečnosti, které považoval
za významné.
Za těchto okolností, kdy se ukázala jako důvodnou namítaná nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku krajského soudu, se Nejvyšší správní soud již dále nezabýval druhým
stížnostním důvodem, kterou je jeho nezákonnost. Za situace, kdy se krajský soud nevypořádal
se všemi předloženými důkazy a opomenul se vyjádřit k některým žalobním námitkám, totiž není
možno se vyjadřovat k otázce, zda bylo postupováno správně, když byla daň vyměřena
na základě dokazování, anebo zda byly splněny zákonné podmínky pro stanovení daňové
povinnosti podle pomůcek, jak uvádí stěžovatel.
Ze shora popsaných důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích. Tím současně krajskému soudu otevírá procesní prostor
pro vydání nového, tentokrát již procesně bezvadného, rozhodnutí, v němž se dostačujícím
a přesvědčivým způsobem vypořádá se všemi uplatněnými žalobními námitkami a také
s navrženými důkazy.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu