ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.79.2015:36
sp. zn. 2 Afs 79/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Global
Holding, a. s., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupena Mgr. Jakubem
Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční
úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, týkající se žaloby na ochranu
proti nečinnosti žalovaného, o vydání rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku
ve výši 344.755 Kč, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 A 7/2015 - 34,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 A 7/2015 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Usnesením ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 A 7/2015 - 34, odmítl Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) žalobu žalobkyně na ochranu před nečinností žalovaného. Žalobkyně
se domáhala, aby městský soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o úroku
z vratitelného přeplatku, a to za období od 1. 6. 2012 do dne uhrazení částky 344.755 Kč
vyplacené žalobkyni na základě rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen „správce
daně“) ze dne 13. 5. 2013, č . j. 2948807/13/2001-24903-108460.
[2] Městský soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Uvedl, že lhůta
pro vydání rozhodnutí o výši úroku z vratitelného přeplatku je upravena v §155 odst. 5 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) a je stanovena jako „bezodkladně“.
K výkladu pojmu „bezodkladně“ městský soud užil jako interpretační vodítko §71 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož,
[p]okud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů
od zahájení řízení, a §254a odst. 4 daňového řádu , účinného od 1. 1. 2015, podle něhož správce daně
předepíše úrok z daňového odpočtu na osobní daňový účet do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o stanovení
daňového odpočtu. Vznikne-li tak vratitelný přeplatek, vrátí jej současně s vrácením daňového odpočtu. Městský
soud, vycházeje z uvedeného, konstatoval, že uplynutím třiceti dnů ode dne vrácení částky
nadměrného odpočtu správcem daně nepochybně musela uplynout lhůta pro vydání rozhodnutí
o úroku z vratitelného přeplatku a nejpozději tímto dnem proto započala běžet roční lhůta
pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Žalobkyni byl nadměrný odpočet vrácen dne
14. 5. 2013. Žalobu podanou dne 12. 1. 2015 proto shledal městský soud opožděnou.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného k ní
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítá, že napadené usnesení
je nezákonné, neboť městský soud nesprávně posoudil právní otázku ohledně počátku běhu
lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu při rozhodování o úroku
z vratitelného přeplatku podle §155 odst. 5 daňového řádu. Zároveň stěžovatelka namítá,
že napadené usnesení je dílem nepřezkoumatelné.
[4] Stěžovatelka konkrétně namítá, že městský soud nesprávně užil jako interpretační vodítko
§71 správního řádu, neboť použití správního řádu je vyloučeno §262 daňového řádu a v případě
uvedeného ustanovení se nejedná ani o základní zásadu činnosti správních orgánů, která by byla
použitelná na základě §177 odst. 1 správního řádu.
[5] Dle názoru stěžovatelky nelze jako interpretační vodítko užít ani §2 54a odst. 4 daňového
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2015, neboť se nejedná o zákonodárcem stanovené „upřesnění“
nebo „vysvětlení“ pojmu „bezodkladně“ pro případ „rozhodování správce daně o výši úroku“
z vratitelného přeplatku, ale o stanovení určité lhůty v délce 15 dnů pro předepsání úroku
z daňového odpočtu na osobní daňový účet (což již stanoví např. §243 odst. 3 daňového řádu
v případě úroků z neoprávněného jednání správce daně). Rozhodnutí správce daně o výši úroku
a předepsání úroku na osobní daňový účet jsou dva rozdílné úkony správce daně. Toto tvrzení
stěžovatelky též podporuje skutečnost, že ve věci předepsání úroku na osobní daňový účet
je v případě úroku z vratitelného přeplatku podle §155 odst. 5 in fine daňového řádu odkazováno
na obdobné použití §254 odst. 3 a 6. Nelze proto klást rovnítko mezi bezodkladným vydáním
rozhodnutí správce daně o výši úroku z vratitelného přeplatku a předepsáním úroku na osobní
daňový účet v pevně stanovené lhůtě 15 dnů. Rozhodnutí o výši úroku z vratitelného přeplatku
se se všemi náležitostmi doručuje daňovému subjektu, zatímco předpis na osobní daňový účet
se obecně daňovému subjektu nesděluje.
[6] Městský soud tak dle stěžovatelky neprovedl řádné objasnění obsahu a významu pojmu
„bezodkladně“ v případě rozhodování o výši úroku z vratitelného přeplatku podle §155 odst. 5
daňového řádu. Zejména se vyhnul posouzení skutečností, které jsou touto právní úpravou
postiženy. Následně též neposoudil, zda skutková zjištění konkrétního případu (konkrétní
okolnosti) obstojí před podmínkami vázajícími se k pojmu „bezodkladně“, resp. počátku běhu
lhůty. Za takové skutečnosti je nezbytné zejména považovat samotnou hypotézu právní normy
obsaženou v §155 odst. 5 daňového řádu, tzn. podmínky, za kterých náleží daňovému subjektu
úrok z vratitelného přeplatku, dotvořenou rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 34. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že plátce
musí po určitou přiměřenou dobu snášet bezplatně prověřování nároku na nadměrný odpočet,
ale nad rámec této doby pak musí od státu obdržet kompenzaci přiměřenou délce zadržování
nadměrného odpočtu a výši oprávněného nároku na nadměrný odpočet, který byl zadržován.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konkrétně uvedl, že uplatní-li plátce DPH nárok
na nadměrný odpočet (§72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) a částka
odpovídající tomuto nároku je mu v důsledku prověřování oprávněnosti nároku vyplacena
později než v době tří měsíců od skončení zdaňovacího období, za něž nárok na odpočet uplatnil,
náleží plátci za období od počátku čtvrtého měsíce od skončení zdaňovacího období,
za něž nárok uplatnil, do dne uhrazení nadměrného odpočtu plátci úrok z oprávněně uplatněné
částky ve výši stanovené podle §155 odst. 5 daňového řádu. Stěžovatelka má za to, že městský
soud měl k této významné skutečnosti přihlédnout v kontextu toho, jak dlouho dobu od vrácení
nadměrného odpočtu (vratitelného přeplatku) lze ještě považovat za souladnou s požadavkem
bezodkladnosti. Zároveň měl též v kontextu výše uvedeného zodpovědně posoudit, od jakého
okamžiku počíná běžet lhůta stanovená v §155 odst. 5 daňového řádu pro tu část hypotézy
právní normy, která byla dotvořena výše uvedeným judikátem. Bezpředmětná jistě není v tomto
kontextu ani skutečnost, od kdy je znění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
známo.
[7] Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že ministr financí nestanovil ani neupřesnil
v žádném ze svých pokynů žádnou z bezodkladných lhůt stanovených v daňovém řádu.
Při určení skutečností souvisejících s během lhůt postupují správci daně tak, aby dostatečným
způsobem zohlednili specifika jednotlivých případů běhu bezodkladných lhůt, zejména
aby při interpretaci konkrétní bezodkladné lhůty alespoň rámcově objasnili obsah a význam
jejího použití (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 30. 11. 2009,
č. j. 4 As 19/2009 - 103). Tento právní „marazmus“ byl nyní přičten městským soudem k tíži
stěžovatele, neboť z nedostatečně specifikované lhůty pro vydání rozhodnutí o úroku z přeplatku
městský soud odvodil zmeškání roční lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti.
[8] Stěžovatelka má v neposlední řadě za to, že roční prekluzivní lhůta v §80 s. ř. s. se nemůže odvíjet od nedostatečně specifikované lhůty v §155 odst. 5 daňového řádu. Pro právní
jistotu je nezbytné, aby žalobce věděl, do kdy může nejpozději žalobu podat. Neurčitý právní
pojem podstatně degraduje přístup k soudu až do té míry, že jej v daném případě neguje. Proto
podle názoru stěžovatelky nelze lhůtu pro vydání rozhodnutí podle §155 odst. 5 daňového řádu
považovat za lhůtu předpokládanou §80 s. ř. s.; totiž jde o lhůtu s neurčitou délkou. Podle
stěžovatelky je nezbytné lhůtu pro podání žaloby odvíjet ode dne, kdy byl stěžovatelem vůči
správnímu orgánu učiněn poslední úkon. Tyto úkony definoval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 12. 6. 2006, č. j. 8 Ans 3/2005 – 107. V souvislosti s §155 odst. 5 daňového řádu
má stěžovatelka za to, že jde o řízení, které nepředpokládá návrh jednotlivce, ale správce daně
vydá rozhodnutí z moci úřední. Pokud tak správce daně neučiní, prvním kvalifikovaným návrhem
jednotlivce je podnět proti nečinnosti správce daně. Toto je úkon, od kterého je třeba odvozovat
počátek běhu roční lhůty podle §80 odst. 1 s. ř. s.
[9] Závěrem stěžovatelka uvádí, že závěr městského soudu o zmeškání lhůty je v rozporu
se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest. Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku
7. senátu vysvětlil, že absence mechanismu odškodnění plátců, kteří jsou poškozeni neadekvátně
dlouhým prověřováním, je jednoznačně vinou státu, který jej připustil až s účinností ode dne
1. 1. 2015. Do té doby byli v rozporu s evropským i ústavním právem plátci zbaveni
možnosti odškodnění instituty daňového práva. Je nemravné, aby se městský soud coby
úd státu nyní dovolával prospěchu z tohoto protiprávního stavu zapříčiněného jiným údem
státu – Ministerstvem financí – trvajícího bezmála 19 let.
[10] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry městského soudu. Trval na svém
závěru, že stěžovatelka podala nečinnostní žalobu po uplynutí zákonné roční lhůty. Tato žaloba
byla podána na začátku roku 2015, tedy cca 20 m ěsíců po vrácení přeplatku. Navíc zákonný
prostředek ochrany (podnět na nečinnost dle §38 daňového řádu) byl podán až 27. 10. 2014, tedy
17 měsíců po vyměření nadměrného odpočtu. Dle názoru žalovaného se městský soud
při výkladu pojmu „bezodkladně“ neodchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 As 19/2009 – 103. Městský soud pouze podpůrně
přihlédl k §71 správního řádu a §254a daňového řádu. V souvislosti s výkladem pojmu
„bezodkladně“ pro úplnost žalovaný nepoukázal na §155 odst. 5 daňového řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2014, podle něhož o výši úroku z vratitelného přeplatku rozhodne správce daně
bezodkladně po vrácení tohoto přeplatku, přičemž §254 odst. 3 a 6 se použije obdobně.
V §254 odst. 3 daňového řádu je pro předepsání úroku stanovena patnáctidenní lhůta, tedy lhůta
ještě kratší, než dovodil městský soud v napadeném usnesení. V neposlední řadě žalovaný uvedl,
že počátek běhu lhůty pro podání nečinnostní žaloby není odvislý od existence rozs udku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 34, a posouzení
stěžovatelkou požadovaných skutečností by tak bylo prováděno soudem za této situace
nadbytečně. S odkazem na výše uvedené navrhl žalovaný kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Z obsahu spisů vyplynulo, že dne 23. 4. 2012 podala stěžovatelka přiznání k dani
z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2012 s vykázaným nadměrným odpočtem ve výši
344.755 Kč. Tento nadměrný odpočet stěžovatelka prokázala, což správce daně zaznamenal
ve zprávě o kontrole, kterou projednal se stěžovatelkou dne 25. 4. 2013 (viz protokol ze dne
25. 4. 2013, č. j. 2130548/13/2001-05402-104135). Platební výměr na da ň z přidané hodnoty
za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2012, č. j. 2948807/13/2001-24903-108460, správce daně
vydal dne 13. 5. 2013. Nadměrný odpočet byl vrácen dne 14. 5. 2013. Dne 27. 10. 2014 podala
stěžovatelka podnět na nečinnost ve věci přiznání úroku z vratitelného přeplatku dle ust. §155
odst. 5 daňového řádu vztahujícího se k nadměrnému odpočtu za zdaňovací období 1. čtvrtletí
roku 2012. V podnětu stěžovatelka požadovala přiznání úroku na základě rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 - 34. Odvolací finanční ředitelství
vyrozumělo stěžovatelku písemností ze dne 19. 11. 2014, č. j. 30313/14/5100-41452-706053,
o tom, že podnět na nečinnost shledalo nedůvodným a odložilo jej.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval (obecnou) námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného usnesení. Nutnost přednostního posouzení této námitky vyplývá z povahy věci,
neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska
tvrzených nezákonností či vad předcházejícího soudního řízení (srov. např. rozsudek zdejšího
soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71). Nejvyšší správní soud neshledal napadené
usnesení nepřezkoumatelným, neboť úvahy městského soudu jsou zcela srozumitelné.
To, že městský soud na základě svých úvah dospěl k jinému závěru než stěžovatelka, nečiní
napadené usnesení nepřezkoumatelným. Ostatně stěžovatelka se závěry městského soudu
polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí nebylo možné. Otázka správnosti
úvah městského soudu je již otázkou věcného posouzení projednávané věci.
[14] Mezi stranami je nesporné, že stěžovatelka podala dne 25. 4. 2012 řádné přiznání k dani
z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2012 s vykázaným nadměrným odpočtem ve výši
344.755 Kč. Dále je nesporné, že dne 14. 5. 2013 byl stěžovatelce správcem daně vrácen
nadměrný odpočet ve stejné výši, jakou vykázala v předmětném daňovém přiznání. Rozhodnou
právní otázkou v projednávaném případě je, zda lhůta pro podání žaloby na ochranu proti
nečinnosti správce daně, který měl povinnost vydat rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku
podle §155 odst. 5 daňového řádu, počíná běžet uplynutím třiceti dnů ode dne vrácení částky
nadměrného odpočtu správcem daně.
[15] Nejvyšší správní soud při posouzení dané otázky vyšel z §80 s. ř. s., v němž je stanoveno,
že lhůta pro podání nečinnostní žaloby běží ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně
proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta
stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním or gánem proti žalobci učiněn poslední
úkon.“ V projednávaném případě přichází v úvahu jako výše uvedený zvláštní zákon, který určuje
lhůtu pro vydání rozhodnutí, daňový řád, konkrétně poslední věta jeho §155 odst. 5 ve znění
účinném do 31. 12. 2014. Podle ní [o] výši úroku rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení tohoto
přeplatku. Lhůta pro vydání rozhodnutí je tedy vyjádřena neurčitým právním pojmem
„bezodkladně“.
[16] „Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně právně definovat,
jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá podmíněn časem. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
musí správní orgán alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objas nit a vyložit. Teprve
poté, kdy neurčitý právní pojem vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu
a usoudit, zda podmínka vázající se k neurčitému právnímu pojmu je v projednávané věci splněna či nikoliv .“
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 As 19/2009 - 103).
Neurčitý právní pojem „bezodkladně“ je tak nutno interpretovat a aplikovat dle skutečností
rozhodných pro každý konkrétní případ. Z uvedeného vyplývá, že správce daně určuje okamžik,
v němž má vydat rozhodnutí o úroku, sám a jedná se tak pro plátce daně o neurčitý okamžik.
Plátci daně, jimž náleží úrok z vratitelného přeplatku, jsou postaveni do nejistého postavení,
zda je již vhodná doba k podání nečinnostní žaloby, či ne. Takový stav je dle Nejvyššího
správního soudu v rozporu s jejich právní jistotou.
[17] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že při určování počátku běhu lhůty pro podání
nečinnostní žaloby v případě rozhodování podle §155 odst. 5 daňového řádu, v němž je lhůta
určena pouze neurčitým právním pojmem „bezodkladně“, je nutno řídit se druhou podmínkou
stanovenou v §80 s. ř. s. Lhůtu pro nečinnostní žalobu je nutno odvíjet od posledního úkonu
učiněného žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem vůči žalobci.
[18] Jak již Nejvyšší správní soud osvětlil ve svém ro zsudku ze dne 12. 6. 2006,
č. j. 8 Ans 3/2005 – 107, „[z]a takové úkony je třeba považovat procesní úkony účastníků řízení či správního
orgánu ve správním řízení. Jde např. o návrh na zahájení řízení, vyjádření k podkladům rozhodnutí
před jeho vydáním, odvolání proti rozhodnutí, předvolání dotyčného účastníka řízení k jednání, doručení
rozhodnutí, vyrozumění o odvolání podaných dalšími účastníky řízení apod. Takovýmto úkonem naopak není
samotná urgence vyřízení, či sdělení správního orgánu, že má za to, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále
rozhodoval. Lhůta stanovená v §80 odst. 1 s. ř. s. vychází mj. i z toho, že je na účastníku řízení, aby dbal
náležitě ochrany svých práv a možnost žaloby proti nečinnosti správního orgánu využil v přiměřené, zákonem
stanovené lhůtě. Pokud by za úkon ve smyslu závěrečné části ustanovení §80 odst. 1 s. ř. s. byla naopak
považována pouhá urgence či zmíněné sdělení správního orgánu, znamenalo by to, že i v případech,
když již od posledního (předchozího) úkonu uplynula lhůta k podání žaloby, počala by takovýmto mimoprocesním
úkonem běžet lhůta nová, což by ve svém důsledku fakticky negovalo smysl této zákonné lhůty. “
[19] V souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo posledním
procesním úkonem v řízení stěžovatelky vyřízení podnětu k přijetí opatření proti nečinnosti
dle §38 daňového řádu ze strany Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 11. 2014.
Uvedeným přípisem vyrozumělo Odvolací finanční ředitelství stěžovatelku o odložení jejího
podnětu podle §38 odst. 4 daňového řádu, nejde tedy o pouhé „sdělení správního orgánu,
že má za to, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále rozhodoval“, ale jedná se o kvalifikovaně (formálně
procesně, tj. zákonem předvídaným způsobem) sdělený názor Odvolacího finančního ředitelství,
že ve věci úroku z vratitelného přeplatku nárokovaného stěžovatelkou není podle právního
názoru ředitelství dán důvod k vydání požadovaného rozhodnutí, a že tedy ředitelství podnětu
stěžovatele nevyhoví. Počátek lhůty pro nečinnostní žalobu se proto odvíjí ode dne doručení
vyrozumění Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 11. 2014 o odložení podnětu
na ochranu před nečinností. Pokud stěžovatel podal nečinnostní žalobu dne 12. 1. 2015, stalo
se tak nepochybně v zákonné roční lhůtě pro její podání dle §80 s. ř. s.
[20] Nejvyšší správní soud připomíná (viz bod 16 jeho rozsudku ze dne 10. 6. 2015,
č. j. 2 Afs 234/2014 - 43), že – s ohledem na §1 odst. 2 daňového řádu - „smyslem a účelem daňového
řízení je stanovení a vybrání daně ve správné výši“ a že daňový řád „v žádném svém ustanovení nestanoví,
že by neuspokojené nároky daňových subjektů při placení daní zanikaly jinak než marným uplynutím lhůty
pro placení daně, která činí 6 let (srov. §155 odst. 7 a §164 odst. 3 daňového řádu); naopak v jeho §20
odst. 2 se výslovně uvádí, že daňový subjekt má práva a povinnosti při placení daně po dobu, ve které
lze požadovat placení nedoplatku (srov. §160 odst. 1 daňového řádu)“ . Uvedený princip se v obecných
rysech vztahuje i na nyní projednávanou věc. Nárok daňového subjektu na plnění z titulu jeho
daňověprávního vztahu ke státu je časově limitován zásadně jen prekluzívní lhůtou pro jeho
přiznání či vyplacení. Domáhá-li se plnění na základě takovéhoto nároku, byť třeba jen č ástečně,
opakovaně anebo v delším časovém odstupu od doby, kdy mohl být takovýto nárok uplatněn
poprvé, avšak stále ještě v rámci prekluzívní lhůty, je na správci daně, aby se s požadavkem
daňového subjektu patřičným procesním postupem vypořádal, tj. mu zá konem předepsaným
způsobem dal najevo, jak na jeho tvrzený nárok nahlíží (vydal o tom rozhodnutí, učinil faktický
úkon např. v podobě poukázání vratitelného přeplatku aj.). Neučiní-li tak, tj. zůstane-li správce
daně nečinný, je daňový subjekt oprávněn domáhat se nápravy nejprve podle §38 daňového
řádu. Není-li ani takto uspokojen, má daňový subjekt k dispozici – podle povahy tvrzeného
omisivního jednání správce daně – prostředky soudní ochrany, tedy žalobu na ochranu
před nečinností správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.) či žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem, pokynem či donucením správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.); k tomu, jaký z nich
lze kdy použít, viz zejm. body 16 až 18 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, srov. též bod 17 již zmíněného rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Afs 234/2014 - 43.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud uzavírá, že z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost
důvodnou, a proto napadené usnesení podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá před středníkem
s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení bude městský soud
vázán právním názorem Nejvyššího s právního soudu, že v případě stěžovatelky je nutno počátek
lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti odvíjet od posledního úkonu, který učinil
správce daně (Odvolací finanční ředitelství) vůči stěžovatelce. V případě stěžovatelky se tedy
nejedná o opožděnou žalobu.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém řízení podle
ust. §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu