ECLI:CZ:NSS:2012:2.ANS.10.2012:12
sp. zn. 2 Ans 10/2012 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: ing. L. K.,
proti žalovanému: Městský úřad Kolín, se sídlem Karlovo náměstí 78, Kolín, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, č. j. 45 A 22/2012 -
34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů ří zení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze domáhal
ochrany proti nečinnosti žalovaného, který dle tvrzení stěžovatele nepostupoval podle §61 odst.
3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, tj. neuložil Honebnímu společenství Radovesnice II
opatření k odstranění zjištěných nedostatků. Krajský soud žalobu stěžovatele v záhlaví citovaným
usnesením podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) odmítl pro nedostatek podmínky řízení, neboť výslovně
označenou stížnost podle §175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kterou stěžovatel podal,
nelze považovat za žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu
a stěžovatel tudíž nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního
orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu.
[2] Stěžovatel brojí proti citovanému usnesení krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřadil pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s.
[3] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou ve věci splněny podmínky řízení.
V řízení o kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné musí být podle §105 odst. 2 s. ř. s . zastoupen
advokátem, pokud nemá on sám, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
[4] Protože stěžovatel zastoupení advokátem ani to, že by měl sám požadované právnické
vzdělání, nedoložil, Nejvyšší správní soud jej usnesením ze dne 14. 6. 2012, č. j. 2 Ans 5/2012 - 5,
vyzval, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení prokázal splnění podmínky povinného
právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti dle §105 odst. 2 s. ř. s. Současně jej vyzval, aby
v souladu s §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, splnil poplatkovou povinnost. Zároveň soud poučil stěžovatele, že pokud
této výzvě nevyhoví, jeho kasační stížnost bude odmítnuta, resp. dojde k zastavení řízení,
a informoval jej mimo jiné, že podle §35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli,
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba
k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové
výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 téhož ustanovení platí
v takovém případě stát.
[5] Uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 29. 6. 2012.
Stěžovatel na ně reagoval podáním ze dne 4. 7. 2012, ve kterém jednak žádal o projednání kasační
stížnosti bez právního zastoupení, jednak o odložení zaplacení soudního poplatku do projednání
kasační stížnosti bez právního zastoupení. Stěžovatel především vyjádřil nesouhlas s podmínkou
povinného právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti, když zdůraznil, že Česká republika
má podle čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR povinnost dodržovat závazky vyplývající pro
ni z mezinárodního práva. V této souvislosti odkázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, čl. 47 Charty základních práv EU a čl. 7, 8 a 10 Všeobecné deklarace
lidských práv, z nichž dle stěžovatele jednoznačně (a to i v různých jazykových verzích) vyplývá,
že každý má právo obhajovat se osobně, a proto povinné zastoupení advokátem u kasační
stížnosti je porušováním lidských práv – „porušováním zásady spravedlivého procesu ve smyslu odepření
přístupu k soudům.“
[6] Nejvyšší správní soud se s tímto názorem, na němž stěžovatel dlouhodobě a opakovaně
setrvává, i nadále neztotožňuje. Je ostatně třeba připomenout, že stěžovatel nevznesl předmětnou
námitku před zdejším soudem poprvé. V odlišné věci téhož stěžovatele, konkrétně v rozsudku
ze dne 5. 1. 2012, č. j. 2 Ans 14/2011- 75 (dostupný na www.nssoud.cz), se zdejší soud již zabýval
požadavkem stěžovatele na samostatné vystupování před Nejvyšším správním soudem, přičemž
[s poukazem na argumentaci obsaženou v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001
sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.) a usnesení téhož soudu ze dne
29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 222/05 (judikatura Ústavního soudu je dostupná
na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že zákonem stanovenou povinnost právního zastoupení
v řízení o kasační stížnosti nelze považovat za odporující ústavnímu pořádku či mezinárodním
smlouvám či za skutečnost za skutečnost zakládající porušení ústavně zaručených základních práv
a svobod stěžovatelů (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2012, č. j. 8 As 25/2012 – 35, in: www.nssoud.cz). Nadto je potřeba uvést, že citovaný
rozsudek č. j. 2 Ans 14/2011 - 75 byl následně k ústavní stížnosti stěžovatele ústavně aprobován
Ústavním soudem v usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 791/12.
[7] Ve vztahu k argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 6 Úmluvy je pak možné uvést,
že k výše předestřenému závěru dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
Podle setrvalé judikatury ESLP totiž není právo na přístup k soudu zajištěné článkem 6 odst. 1
Úmluvy absolutní, ale může podléhat omezením, která z něj implicitně vyplývají. Právo na přístup
k soudu totiž ze své podstaty vyžaduje regulaci státem, která se může měnit v čase a místě podle
potřeb a zdrojů společnosti a jednotlivců. Při stanovení takové regulace požívají členské státy
Úmluvy jistou míru volného uvážení, při němž ovšem nesmí dojít k omezení předmětného práva
natolik, že by byla narušena sama jeho podstata. Podle ESLP tak Úmluva nezakazuje členským
státům požadovat povinné právní zastoupení v řízeních před vyššími soudy: tento požadavek
může být přiměřený, má legitimní účel a cíl, který sleduje, a ve skutečnosti je výhodný pro ty, jež
hledají ochranu svých práv před vnitrostátními soudy, neboť taková řízení jsou obvykle složitá
a cílem povinného právního zastoupení je ve skutečnosti zajistit právo na přístup k soudu.
Např. v rozsudku ze dne 10. 2. 2011 ve věci K. a K. proti České republice (stížnost č. 17273/03) k
námitce stěžovatelů, že podle §250a odst. 1 o. s. ř. (v době před účinností soudního řádu
správního) upravující řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů museli mít v řízení
před soudy právního zástupce, ESLP vyslovil přesvědčení, že cílem takového omezení bylo
předejít tomu, aby žalobci předkládali nekvalifikovaná podání; sledovaným cílem byl legitimní cíl
zajistit řádný výkon spravedlnosti. [obdobně srov. rozsudek ze dne 2. 10. 2007 ve věci Komanický
proti Slovensku (stížnost č. 56161/00) či rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 20. 9. 2011 ve věci
Kryžová proti České republice (stížnost č. 54337/10)].
[8] Pokud tedy na výzvu Nejvyššího správního soudu k odstranění nedostatku povinného
právního zastoupení ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. stěžovatel pro svůj nesouhlas
s tímto zákonným požadavkem reagoval podáním žádosti o projednání kasační stížnosti bez
právního zastoupení a tedy výslovným odmítnutím tento nedostatek podmínek řízení odstranit,
je Nejvyšší správní soud nucen kasační stížnost stěžovatele v návaznosti na shora uvedené
odmítnout, neboť se jedná o nedostatek podmínky řízení bránící věcnému vyřízení kasační
stížnosti, který přes výzvu soudu nebyl stěžovatelem odstraněn, přičemž o případné ustanovení
právního zástupce stěžovatel, ač poučen, nežádal.
[9] Proto Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. a) ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. kasační stížnost odmítl. Za dané situace se již Nejvyšší správní soud
pro nadbytečnost samostatně nezabýval žádostí stěžovatele o odložení zaplacení soudního
poplatku.
[10] Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu