ECLI:CZ:NSS:2013:2.ANS.7.2012:43
sp. zn. 2 Ans 7/2012 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce
EKONOMSERVIS – byty, s. r. o., se sídlem Brno, Masná 27/9, zastoupeného JUDr. Radkem
Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému Úřadu městské
části města Brna, Brno-Slatina, se sídlem Brno, Budínská 2, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č. j. 31 A 102/2010 - 120,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012,
č. j. 31 A 102/2010 - 120, se zamítá .
II. Výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č. j. 31 A 102/2010 - 120,
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal ochrany před nečinností
žalovaného, kterou spatřoval v tom, že žalovaný v zákonem stanovené lhůtě nerozhodl o jeho
žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění navrhované stavby bytového domu a objektu
garáže PANORAMA Slatina – 1. etapa, v lokalitě Šlapanská v Brně – Slatině, na pozemcích
p. č. 2194/19, 2013/1, 2060/1, 2011, 2012/56 a 2195/19, vše v k. ú. Slatina, obec Brno. Krajský
soud v Brně žalobu usnesením ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 A 102/2010 – 55, odmítl. Toto
usnesení bylo ke kasační stížnosti žalobce zrušeno Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem
ze dne 25. 11. 2011, č. j. 2 Ans 11/2011 – 95, a věc byla krajskému soudu vrácena
k dalšímu řízení. Následně vyzval krajský soud oba účastníky řízení přípisy ze dne 31. 1. 2012,
č. j. 31 A 102/2010 – 111, 112, aby se vyjádřili k tomu, zda v mezidobí došlo k vydání
rozhodnutí, a to nejpozději ve lhůtě patnácti dnů. Podáním ze dne 21. 2. 2012 vzal žalobce svou
žalobu zpět s tvrzením, že žalovaný v mezidobí dobrovolně splnil svou povinnost a nečinnost
ve správním řízení odstranil. Krajský soud proto řízení obratem zastavil, a to usnesením ze dne
22. 2. 2012, č. j. 31 A 102/2010 – 120; současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci
náklady řízení ve výši 21 280 Kč. Následujícího dne (23. 2. 2012) bylo krajskému soudu doručeno
vyjádření žalovaného k jeho výzvě ze dne 31. 1. 2012, ve kterém se žalovaný vyjádřil
k okolnostem a důvodům, za nichž bylo ve věci rozhodnuto.
Proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížností, opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především poměrně rozsáhle popisuje dosavadní průběh sprá vního řízení.
Zdůrazňuje, že žalobce již od počátku řízení ke své žádosti o vydání územního rozhodnutí
nedoložil podstatné podklady (především souhlasy vlastníků pozemků s umístěním stavby),
přičemž až na výzvy k jejich doplnění některé podklady postupně doplňoval. Stěžovatel žádost
žalobce rozhodnutím ze dne 22. 4. 2010, č. j. MCBSLA/01931/10/TO/Ka, zamítl; k odvolání
žalobce Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010, pod č. j. MMB/0314235/2010,
prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k novému projednání. Toto rozhodnutí
nabylo právní moci dne 1. 9. 2010. Žalobce ihned v říjnu 2010 podal návrh na opatření proti
údajné nečinnosti; tento podnět byl zamítnut. Mezitím stěžovatel vydal další výzvu k odstranění
nedostatků žádosti a řízení přerušil. V listopadu 2010 podal žalobce žalobu na ochranu proti
nečinnosti. Stěžovatel poukazuje na opakované obstrukční jednání žalobce, který byl od října
2010 do srpna 2011 průběžně vyzýván k odstranění nedostatků žádosti, vždy však tvrdil,
že žádost je bez vad a nechť nedostatky žádosti, pokud existují, odstraní stěžovatel sám. Přitom
žadatel, v řízení o žádosti, měl být sám aktivní a poskytovat součinnost správnímu orgánu,
bez níž nelze řízení úspěšně vést. Žalobce v daném řízení tyto své povinnosti nejen neplnil řádně,
ale neplnil je téměř vůbec. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobce dávno upustil od záměru stavby,
neboť po celou dobu nezískal ani právo k pozemkům, na nichž se měla stavba realizovat,
ani právo stavby na těchto pozemcích. Stěžovatel má za to, že žádost žalobce o vydání územního
rozhodnutí se stala zjevně bezpředmětnou podle §66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), proto řízení o žádosti
usnesením ze dne 10. 1. 2012, č. j. MCBSLA/00142/12/OVÚR/Ka, zastavil s tím, že žal obce
od srpna 2011 do ledna 2012 neodstranil podstatné vady žádosti. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce odvolání.
Stěžovatel v kasační stížnosti napadá oba výroky usnesení krajského soudu. Ve vzta hu
k výroku I. (zastavení řízení) namítá, že krajský soud takto rozhodl, aniž by mu dal možnost
vyjádřit se k věci; tím došlo k porušení zásady rovného zacházení. Podle stěžovatele je soud
i při zastavení řízení povinen ověřit si reálný stav věci, což se zde nestalo. Stěžovatel
je přesvědčen, že důvody pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti vůbec nebyly dány,
a krajský soud měl proto žalobu odmítnout nebo pro nedůvodnost zamítnout. Samotná žádost
žalobce o vydání územního rozhodnutí se stala zjevně b ezpředmětnou podle 66 odst. 1 písm. g)
správního řádu; krajský soud se měl tedy vycházet z toho, že je-li samotná žádost bezpředmětná,
nemůže být úspěšná ani žaloba na ochranu proti nečinnosti. Dále stěžovatel tvrdí, že žalobce
v návrhu na zpětvzetí žaloby uvedl účelové a zkreslené informace, tvrdil-li, že tak činí
pro pozdější chování stěžovatele. Krajský soud si tuto skutečnost vůbec u stěžovatele neověřil
a nevyčkal ani jeho vyjádření ve věci; v době zastavení řízení lhůta k podání vyjádření stěžovateli
ještě neuběhla, přičemž stěžovatel své vyjádření doručil krajskému soudu v otevřené lhůtě - den
poté, co soud rozhodl o zastavení řízení.
I ve vztahu k výroku II. (rozhodnutí o nákladech řízení) stěžovatel namítá, že se krajský
soud vůbec nezabýval otázkou opodstatněnosti (důvodnosti) žaloby, zejména s tím,
zda by žalobcova žaloba vůbec měla šanci na úspěch. Tato úvaha se vůbec nepromítla
do odůvodnění napadeného usnesení a soud pouze automaticky přiznal žalobci právo na náhradu
nákladů řízení proti stěžovateli. V tomto směru je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné. Krajský soud byl z hlediska rozhodování o nákladech řízení povinen zjistit
si skutečný skutkový stav ke dni rozhodování, tedy zda žalobce skutečně vzal žalobu zpět
pro pozdější chování stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že k žádné změně chování z jeho strany
nedošlo; k žádosti žalobce nebyly po celou dobu doloženy potřebné podklady, což bránilo
možnosti o žádosti meritorně rozhodnout. Postup podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemůže být
automatický, vždy musí být posouzeno, zda byla žaloba na nečinnost správního orgánu
opodstatněná. S ohledem na dosavadní obstrukční způsob chování žalobce a podstatné vady jeho
žádosti, které bránily věcnému rozhodnutí, byl stěžovatel nucen řízení neustále přerušovat,
ve spojení s výzvami k doložení podkladů. Žalobce nemohl mít šanci na úspěch ani s podanou
žádostí ani s žalobou; stěžovateli proto neměla být uložena povinnost nahradit žalobci náklady
řízení. Žalobce si celou situaci přivodil sám svou neochotou a nesoučinností. S ohledem na vše
shora uvedené se jeví stěžovateli nespravedlivé, požadovat po něm, aby hradil žalobci jeho
náklady řízení.
Žalobce navrhl kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou. Uvedl, že se žalobou bránil
proti dlouhodobým průtahům na straně stěžovatele, jejichž existence byla potvrzena i Nejvyšším
správním soudem v předchozím rozsudku v této věci. Dle názoru žalobce byla kasační stížnost
podána účelově, neboť stěžovatel si musí být vědom toho, že v případě zpětvzetí žaloby nemůže
soud rozhodnout jinak, než že řízení zastaví. Stěžovatel se touto cestou snaží zvrátit rozhodnutí
krajského soudu o nákladech řízení, aby příslušní pracovníci obhájili vůči svému zaměstnavateli
svůj postup v případném řízení o náhradu škody.
Stěžovatel posléze doplnil do soudního spisu informaci o tom, že řízení o odvolání proti
usnesení ze dne 10. 1. 2010, č. j. MCBSLA/00142/12/OVÚR/Ka, kterým bylo správní řízení
zastaveno, již bylo skončeno. Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 2. 4. 2012,
č. j. MMB/0106997/2012, odvolání zamítl a napadené usnesení stěžovatele potvrdil.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
se nejprve zabýval otázkou její přípustnosti. Z ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., totiž vyplývá,
že kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu,
je nepřípustná. Jakkoli je zřejmé, že těžiště kasační argumentace směřuje proti výroku, kterým
krajský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci ná klady řízení, má Nejvyšší správní
soud zato, že nejde o kasační stížnost nepřípustnou, neboť obsahuje i námitky směřující proti
výroku o zastavení řízení a taktéž námitku nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení pro vady
odůvodnění; stěžovatel též navrhuje zrušení napadeného usnesení v celém rozsahu. V této
souvislosti je třeba poukázat na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, publikovaného pod č. 2116/2010 Sb. NSS (všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z něhož se podává, že „ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech řízení.
(…) Zákon nepřipouští kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech řízení. Pokud
by kasační stížnost byla podána v takto jednoznačné (čisté) podobě, musela by být pro nepřípustnost odmítnuta,
byť by Nejvyšší správní soud seznal, že rozhodnutí krajského soud u o nákladech řízení není správné (…) Jinak
řečeno, pokud je kasační stížností napaden též jiný výrok, je kasační stížnost zásadně přípustná (…)
Zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit
jej tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
je tudíž aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení.“ Právě
o takový případ se jedná i v nyní projednávané věci, neboť, jak již bylo uvedeno, stěžovatel
nenapadá výrok usnesení krajského soudu o zastavení řízení pouze formálně (ve snaze dosáhnout
tímto způsobem fakticky pouze přezkumu výroku o nákladech řízení), ale výslovně namítá
nesprávnost procesního postupu krajského soudu a nepřezkoumatelnost napadeného usnesení.
Nejde tedy ani po stránce věcné o kasační stížnost brojící výlučně proti výroku krajského soudu
o nákladech řízení.
Kasační stížnost proti oběma napadeným výrokům je tedy přípustná a její důvodnost
Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.). Ve věci pak bylo rozhodnuto bez jednání, za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2
s. ř. s.
K námitkám stěžovatele ve vztahu k výroku o zastavení řízení (I.) lze konstatovat,
že řízení o žalobě ve správním soudnictví je ovládáno dis poziční zásadou; to znamená,
že navrhovatel může kdykoli disponovat řízením a může tedy i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti
zpět (§37 odst. 4 s. ř. s.). Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem účastníka vůči
soudu, jehož účinky nastávají okamžikem, kdy je adresátu – soudu doručeno. Tímto okamžikem
dochází ke konzumaci žaloby (návrhu na zahájení řízení), coby esenciální podmínky řízení před
soudem. Soud je proto v důsledku tohoto procesního úkonu povinen bez dalšího rozhodnout,
že se řízení zastavuje [§47 písm. a) věta před středníkem s. ř. s. ]. Argumentace stěžovatele,
že žaloba byla nedůvodná, a proto ji měl soud odmítnout nebo zamítnout, je tedy lichá, neboť
jakmile soudu došlo na zpětvzetí žaloby, nezbývalo mu nic jiného, než řízení zastavit. Ve vztahu
k samotnému výroku o zastavení řízení pak krajský soud ani nebyl povinen zjišťovat skutkový
stav věci či vyžadovat stanovisko stěžovatele, neboť procesním vyústěním zpětvzetí návrhu
(ať už z jakéhokoli důvodu či bez jeho udání) je vždy zastavení řízení. Pokud krajský soud
postupoval v souladu s §47 písm. a) s. ř. s., a řízení v této věci zastavil bez toho, že by se zabýval
důvody zpětvzetí a stanoviskem žalovaného (stěžovatele), nebylo tím, pokud jde o samotné
zastavení řízení, popřeno procesní právo stěžovatele, zakotvené v §36 odst. 1 s. ř. s. Jak již bylo
uvedeno, i kdyby měl žalovaný (stěžovatel) možnost se ke zpětvzetí žaloby vyjádřit, nemohl
by na povinnosti krajského soudu postupovat podle §47 písm. a) s. ř. s. nic změnit. Z tohoto
důvodu nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou ani námitku stěžovatele, že výrok I.
napadeného usnesení je nezákonný, neboť nevycházel z úplně zjištěného skutkového stavu.
Zjištění skutkového stavu věci však má však v těchto případech své opodstatnění pro
potřeby rozhodnutí o nákladech řízení podle §60 odst. 3 s. ř. s. (výrok II.). Podle věty druhé
tohoto ustanovení totiž platí, že vzal-li (…) navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce
nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu
nákladů řízení. Při rozhodování, zda v řízení o ochraně před nečinností správního orgánu mají být
žalobci z popsaného důvodu přiznány náklady řízení, je nutno vycházet z obecné premisy,
že odpadne-li po podání žaloby důvod jejího podání tím, že žalovaný ukončí svou nečinnost
vydáním rozhodnutí či osvědčení (v důsledku čehož je žaloba vzata zpět a řízení zastaveno),
má žalobce právo na náhradu nákladů řízení. K otázce výkladu §60 odst. 3, věty druhé s. ř. s.,
se ostatně vyjádřil shodně i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. III. ÚS 677/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl, že pokud žalobce
opodstatněně brojí proti nečinnosti správního orgánu, který ji následně ukončí vydáním
rozhodnutí, pročež vezme žalobce svoji žalobu zpět, náleží mu právo na náhradu nákladů
soudního řízení. Stejný názor vyjádřil zdejší soud například v rozsudku ze dne 25. 10. 2007,
č. j. 9 Ans 7/2007 - 76.
Při posuzování, zda v konkrétním případě byl v době podání žaloby správní orgán
skutečně nečinný (tedy zda žaloba byla opodst atněná), je nutno vycházet z úpravy správního
řádu. Ten vyslovuje v §71 odst. 1 základní požadavek, aby rozhodnutí bylo vydáno bez zbytečného
odkladu. Pokud to není možné, §71 odst. 3 správního řádu stanoví pro vydání rozhodnutí lhůtu
30 dní (od zahájení řízení); z povahy věci tedy není nutně vyloučeno, aby správní orgán byl
nečinný ještě i před uplynutím této lhůty (pokud mu nic nebránilo rozhodnout bezodkladně, tedy
v intencích §71 odst. 1 správního řádu). Za situace, kdy v těchto lhůtách není rozhodnutí
vydáno, je správní orgán již bez dalšího nečinný; výjimku představují pouze případy uvedené v
§71 odst. 3 pod písm. a) a b) správního řádu, kdy se lhůta prodlužuje o maximálně dalších 30 dní
[písm. a)], nebo o lhůtu nutnou k provedení (taxativně vyjmenovaných) procesních úkonů [písm. b)];
k přiměřenosti lhůty posledně zmiňované srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
17. 2. 2011, č. j. 62 A 8/2010 - 74, publikovaný pod č. 2411/2011 Sb. NSS. Překročení těchto
lhůt (lhostejno, zda lhůt „základních“ či lhůt prodloužených) je nutno vyložit jako nečinnost
správního orgánu, nejde-li o případ, kdy je ještě před jejich uplynutím aktivována dozorová
pravomoc nadřízeného správního orgánu, ve smyslu §80 správního řádu (na rozdíl od účastníka
řízení může být ochrana před nečinností poskytovaná ex officio realizována ještě v rámci
otevřených lhůt – viz §80 odst. 3 in fine správního řádu). S ohledem na to, že stěžovatel v kasační
stížnosti popsal postup žalobce ve správním řízení jako obstrukční, je třeba od kázat i na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 – 41, z něhož se podává,
že „[n]ečinnost je objektivně existující stav, kdy v zákonem předepsaných lhůtách nedošlo k provedení příslušných
procesních úkonů. Ne každá nečinnost je však přičitatelná správnímu orgánu. Ustanovení §71 odst. 5 správního
řádu z roku 2004 představuje materiální hledisko posouzení takového stavu; má -li zjištěná nečinnost svůj původ
ve způsobu, jakým vystupuje v řízení jeho účastník, nejde o nečinnost správ ního orgánu a nelze se proti
ní dovolávat ochrany. Posouzení, zda nejde o takovou situaci, přísluší i správnímu soudu v rámci posouzení
důvodnosti žaloby podané dle §79 a násl. s. ř. s.“
Z pohledu shora uvedených úvah je třeba přisvědčit stěž ovateli v tom, že krajský soud
rezignoval na svou povinnost zjistit skutkový stav věci tak, aby měl postaveno na jisto, zda byl
stěžovatel v době podání žaloby nečinný, tj. zda žaloba na ochranu proti nečinnosti byla podána
důvodně a k jejímu zpětvzetí sk utečně došlo (jen) pro pozdější chování stěžovatele. Krajský soud
evidentně pouze důvěřoval tomu, co uvedl žalobce ve zpětvzetí, a to také zopakoval
v napadeném usnesení, přičemž svou úvahu, proč žalobci přiznal právo na náhradu nákladů
řízení proti stěžovateli, blíže neodůvodnil. Odůvodnění napadeného usnesení vůbec nezmiňuje
konkrétní okolnosti dané věci, tedy neobsahuje konkrétní úvahy o tom, zda byl stěžovatel
nečinný, v čem spočívá jeho pozdější chování a jakým způsobem mělo dojít k žalobcem
tvrzenému odstranění nečinnosti. V tomto smyslu je napadené usnesení skutečně
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť pouhé konstatování, že se žalobce domohl
odstranění nečinnosti stěžovatele, jako odůvodnění výroku o nákladech řízení nemůže
postačovat. Za situace, kdy krajský soud neměl k disposici aktuální správní spis, měl (pro potřeby
rozhodování o nákladech soudního řízení) vyčkat alespoň vyjádření žalovaného – stěžovatele
k důvodům, za nichž měla být jeho stávající nečinnost odstraněna. Sám ostatně stěžo vatele
vyzval, aby se ke stavu správního řízení vyjádřil, nevyčkal však jeho odpovědi a ve věci rozhodl,
ač lhůta k podání vyjádření dosud neuplynula. Pokud by krajský soud respektoval lhůtu, kterou
stěžovateli k vyjádření jeho procesního stanoviska sám určil, byl by upozorněn na existenci
skutečností, které (prokázala-li by se jejich pravdivost) by jej měly vést k úvaze, zda dosavadní
nečinnost je vskutku přičitatelná správnímu orgánu, či nemá -li svůj původ v procesním chování
účastníka (žalobce). Jak již bylo výše uvedeno, v případě posledně zmiňovaném by se nejednalo
o nečinnost, proti které by bylo možné se dovolávat soudní ochrany, a žaloba by v takovém
případě nemohla být považována za důvodně podanou.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní sou d zrušil výrok II. usnesení krajského
soudu a věc v odpovídajícím rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta
první s. ř. s.). Ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení byla kasační stížnost zamítnuta, neboť
nebyla shledána důvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Krajský soud bude v dalším řízení povinen při rozhodování o náhradě nákladů řízení
posoudit a odůvodnit, zda žaloba na ochranu proti nečinnosti stěžovatele byla
opodstatněná, tj. zda byl stěžovatel v době jejího podání nečinný ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s.,
a to se zohledněním materiálního hlediska, jak bylo popsáno v rozsudku zdejšího soudu ze dne
10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 – 41. Tento právní názor je pro krajský soud závazný (§110
odst. 4 s. ř. s.).
Co se týče nákladů řízení před zdejším soudem, při zamítnutí kasační stížnosti proti
výroku v meritu věci, za současného zrušení výroku o nákladech žalobního řízení, rozhoduje
o nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z již zmíněného usnesení
rozšířeného senátu, publikovaného pod č. 2116/2010 Sb. NSS . Jelikož v řízení o kasační stížnosti
byl stěžovatel úspěšný pouze ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení, kdežto ohledně
výroku I. byl fakticky úspěšný žalobce, lze konstatovat, že oba účastníci byli úspěšní ve stejné
míře; proto Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, věty druhé s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
naznal, že žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu