ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.10.2008:41
sp. zn. 2 As 10/2008 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce R. M.,
zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti
žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. 10. 2007, č. j. 22 Ca 266/2006 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 5. 2006, č. j. KUOK/48077/2006-2/500
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města Olomouce, odboru stavebního (dále jen „stavební úřad“) ze dne 25. 1. 2006,
č. j. OPS/2268/2005/Mo. Tímto rozhodnutím stavební úřad zastavil řízení o odstranění stavby
postavené bez stavebního povolení, vedené podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), ve věci zděné transformační stanice 6/0,4 kV stavebníka Severomoravská
energetika, a. s.. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou,
kterou se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č. j. 22 Ca 266/2006 - 15, byla žaloba zamítnuta.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, po stručné rekapitulaci průběhu správního
řízení, především odkázal na §67 stavebního zákona, podle něhož stavební povolení pozbývá
platnosti, jestliže stavba nebyla zahájena do dvou let ode dne, kdy nabylo právní moci,
pokud stavební úřad v odůvodněných případech nestanovil pro zahájení stavby delší lhůtu.
Při zkoumání, zda stavební povolení pozbylo platnosti, měl krajský soud za rozhodující dvě
skutečnosti: jednak zjištění, kterým dnem nabylo právní moci stavební povolení, a jednak zjištění,
kterým okamžikem se stavba považuje za zahájenou. Pokud stavebníkovi hrozí, že platnost jeho
stavebního povolení „propadne“, může požádat o prodloužení jeho platnosti. Podmínkou
takového kroku však je, aby rozhodnutí o prodloužení planosti nabylo právní moci ještě před
uplynutím lhůty platnosti stavebního povolení. V posuzované věci dospěl krajský soud k závěru,
že ze spisu vedeného v letech 1979 až 1981 není zřejmé, kdy vydané stavební povolení ze dne
28. 3. 1979 nabylo právní moci. Není ani na jisto postavené, kdy byly zahájeny stavební práce na
uvedené stavbě. Jediné, co vypovídá o tehdejším skutkovém stavu, je žádost staveb níka
o prodloužení stavebního povolení ze dne 3. 6. 1981. Z jejího obsahu krajský soud dovodil,
že stavba skutečně k tomuto datu zahájena nebyla, a to ani stavba trafostanice, ani stavba VN
či NN, a proto opačné hodnocení tohoto důkazu správními orgány obou stupňů označil
za nesprávné. Přesto však krajský soud v tomto pochybení nespatřoval nezákonnost napadeného
rozhodnutí, ani rozhodnutí jemu předcházejícího, neboť v závěru, že nebylo prokázáno pozbytí
platnosti stavebního povolení, a proto zde není důvod k vedení řízení podle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona, jsou obě rozhodnutí správná. Za situace, kdy lze mít za to, že stavba skutečně
nebyla ke dni podání žádosti o prodloužení stavebního povolení zahájena, je rozhodující,
zda žádost byla podána ve lhůtě dvou let od právní moci stavebního povolení. V souladu s §52
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)
může právní moc rozhodnutí nastat pouze tehdy, je-li řádně oznámeno účastníkům řízení
a současně proti takovému rozhodnutí nesmí být přípustný řádný opravný prostředek.
Z uvedeného krajský soud dovozuje, že okamžik nabytí právní moci správního rozhodnutí nelze
stanovit pouhým přičtením lhůty pro odvolání k datu vydání rozhodnutí, ale je nutné znát
okamžik doručení tohoto rozhodnutí poslednímu z účastníků řízení. Ve správním spisu z let 1979
až 1981 se však nedochovaly listinné důkazy, z nichž by bylo zřejmé, kdy bylo rozhodnutí
účastníkům řízení doručeno a kopie rozhodnutí založená ve správním sp isu není doložkou právní
moci opatřena. Nelze proto datum nabytí právní moci stavebního povolení určit, a tedy ani učinit
závěr, o nějž žalobce opírá svou žalobní námitku, že žádost o prodloužení platnosti stavebního
povolení byla podána po uplynutí dvouleté zákonné lhůty, jejímž uplynutím stavební povolení
zaniklo; žalobce sám důkaz podporující jeho tvrzení nepředložil. Podle krajského soudu
je v takovém případě nutno vycházet z presumpce správnosti dalšího postupu tehdejšího
stavebního úřadu, který měl povinnost posoudit včasnost podané žádosti z hlediska ustanovení
§67 stavebního zákona. Jestliže tak učinil, je nutno předpokládat, že žádost byla podána ve lhůtě
dvou let od právní moci stavebního povolení. Argumentace žalobce tím, že stavba nebyla nikdy
zkolaudovaná, je pro posouzení otázky včasnosti zahájení stavby, respektive prodloužení
platnosti stavebního povolení ve lhůtě dvou let od jeho vydání, právně irelevantní.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
se na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především uvedl, že závěry krajského soudu týkající se absenci doložky právní
moci, je rovněž možné vykládat tím způsobem, že st avební povolení dosud právní moci vůbec
nenabylo, a tudíž realizace stavby byla provedena bez stavebního povolení. Za této situace měl
žalovaný pokračovat v řízení o odstranění stavby. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí
vůbec nevyplývá, z čeho soud dovozoval, že stavební povolení právní moci nabylo, a tedy
dle názoru stěžovatele je argumentace ustanovením §67 stavebního zákona nepřípadná. Závěru,
že stavební povolení ještě nenabylo právní moci, by nasvědčovala i neexistence kolaudačního
řízení. Stěžovatel však na druhé straně akcentuje i to, že přístup stavebního úřadu nelze označit
za standardní, pokud se nepostaral o to, aby na příslušném dokladu byla chybějící doložka právní
moci opatřena, a tím byl odstraněn závažný nedostatek v jeho činnosti. Stěžovateli je známo,
že praxe stavebního úřadu je taková, že zpáteční lístky dokládající doručení příslušného
rozhodnutí byly archivovány odděleně. V právní věci, v níž byla stěžejní odpověď na otázku,
zda stavební povolení nabylo právní moci, měly být tyto zpáteční lístky dohledány, a tím najisto
postaveno, zda skutečně stavební povolení nabylo právní moci, či nikoliv. Rovněž tento
neodstraněný nedostatek řízení stěžovatel žalovanému vytýká a v nevyznačení doložky právní
moci na stavebním povolení vnímá jako nečinnost stavebního úřadu. Z uvedených důvodů
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že stavba trafostanice byla povolena rozhodnutím
Městského národního výboru v Olomouci dne 28. 3. 1979, č. j. ÚPA 1014/79/No
(dále jen „původní stavební povolení“). Stavebník (tehdejší SME, n. p., nynější společnost
Severomoravská energetika, a. s.) požádal dne 3. 6. 1981 o prodloužení lhůty pro dokončení
stavby. Stavební úřad vydal dne 11. 6. 1981 rozhodnutí č. j. ÚPA 2899/81/No/Fial o povolení
změny stavby před jejím dokončením. Stavební úřad musel před jeho vydáním posoudit platnost
původního stavebního povolení, a protože rozhodnutí bylo vydáno, je zřejmé, že původní
stavební povolení nepozbylo platnosti a stavbu nelze považovat za stavbu provedenou
bez stavebního povolení. Je přitom nutné vycházet z presumpce správnosti postupu stavebního
úřadu. To byl důvod zastavení předmětného správního řízení. Pro tento závěr není rozhodné,
zda byla stavba kolaudována či nikoli. Rozsudek krajského soudu tak žalovaný považuje
za zákonný a správný, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Nejprve Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost námitky nesprávného posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tohoto pochybení
se krajský soud měl dopustit v zodpovězení otázky, zda stavební povolení nabylo právní moci,
či nikoliv. Stěžovatel poukazuje na absentující doložku právní moci, a to jak u stavebního
povolení, tak u rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, což má svědčit pro závěr,
že stavební povolení nikdy právní moci nenabylo, a tudíž stavba byla realizována v rozporu
se stavebním zákonem a tím spíše mělo být pokračováno v řízení o odstranění stavby
[§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona].
Krajský soud především nejprve účastníkům soudního řízení v obecné rovině vysvětluje,
že právní moci nemůže nabýt rozhodnutí, které nebylo oznámeno některému ze známých
účastníků řízení, avšak v další části svého rozsudku nečiní závěry a už vůbec nepředestírá
konkrétní důkazy o tom, že v projednávaném případě stavební povolení skutečně všem známým
účastníkům řízení doručeno nebylo. Krajský soud naopak poukazuje na důkazní nouzi,
neboť se, jak uvádí, ve správním spise z let 1979 až 1981 nedochovaly listinné důkazy, z nichž
by bylo zřejmé, kdy bylo rozhodnutí účastníkům řízení doručeno. Současně konstatuje, že datum
nabytí právní moci stavebního povolení nelze určit ani z doložky právní moci, neboť tato není
na stavebním povolení vyznačena. Krajský soud tedy ve svém rozsudku neříká, že stavební
povolení mimo veškerou pochybnost právní moc nabylo. Pouze uvádí, že s ohledem na obsah
správního spisu nelze učinit závěr, o nějž stěžovatel opřel jednu z žalobních námitek, a sice
že žádost o prodloužení stavebního povolení byla podána po uplynutí dvouleté lhůty od právní
moci stavebního povolení, tj. až po zániku stavebního povolení (viz §67 stavebního zákona).
Zdůraznil přitom, že stěžovatel sám nepředložil žádný důkaz, který by tyto závěry jakkoli
zpochybnil. Z rozsudku je přitom zřejmé, na základě čeho krajský soud usoudil, že stavební
povolení právní moci vůbec nabylo. Jak vyplývá ze závěru odůvodnění napadeného rozsudku,
za důkazní nouze bylo třeba vycházet z presumpce správnosti dalšího postupu stavebního úřadu,
který měl povinnost posoudit včasnost podané žádosti o prodloužení stavebního povolení právě
z hlediska splnění všech podmínek, a tedy mj. i těch, které jsou obsaženy v ustanovení
§67 stavebního zákona. To žalovaný učinil a krajský soud jeho závěry potvrdil jako správné.
Stejně na postup žalovaného nahlíží i Nejvyšší správní soud, který sice připouští, že nabytí právní
moci stavebního povolení je zpochybnitelné, nicméně za situace, kdy není k dispozici
jednoznačný důkaz opaku, nezbývá, než přihlédnout k nepřímým indiciím, mezi něž krajský soud
správně zařadil další postup tehdejšího stavebního úřadu. Nejvyšší správní soud tak, stejně jako
krajský soud, logicky vychází z předpokladu, že by tehdejší stavební úřad změnu stavby před jejím
dokončením (§68 odst. 1 stavebního zákona) nepovolil v případě, kdy by žádost byla podána
stavebníkem v době, kdy stavební povolení dosud nenabylo právní moci, nebo naopak
již pozbylo platnosti. Sluší na tomto místě upozornit, že se žalovaný i krajský soud dostatečně
nevypořádali s věcným obsahem již zmiňovaného rozhodnutí o povolení změny stavby před
dokončením (rozhodnutí ze dne 11. 6. 1981). Jakkoli je toto rozhodnutí formálně vydáno
v procesním režimu §68 stavebního zákona, fakticky jím bylo reagováno právě na žádost
o prodloužení platnosti stavebního povolení a povolená změna se týkala toliko termínu určeného
pro dokončení stavby (jedné z podmínek vydaného stavebního povolení). Přestože se tento
postup nezdá být z procesního hlediska jako zcela odpovídající úpravě vyplývající z §66 an.
stavebního zákona (dikce zákona svědčí spíše pro závěr, že o žádosti o prodloužení doby
platnosti stavebního povolení by mělo být rozhodováno v samostatném řízení sui generis),
judikatura tento postup akceptuje (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 19. 4. 2006, č . j. 15 Ca 220/2004 - 45, publikovaný pod č. 1156/2007 Sb. NSS ). I když tato
nezohledněná skutečnost nemá pro věc zásadní význam, svědčí ještě intenzivněji pro závěr,
který v otázce (ne)nabytí právní moci stavebního povolení zaujal krajský soud, neboť je zřejmé,
že vazba tohoto rozhodnutí na posouzení existence pravomocného stavebního povolení
je imanentní.
Pokud jde dále o otázku absence doložky právní moci na originálu (či jiném stejnopisu)
stavebního povolení, zde Nejvyšší správní soud poznamenává, že vyznačení právní moci
je úkonem toliko evidenčního charakteru, jehož opomenutí nemá vliv na skutečný okamžik
nabytí právní moci rozhodnutí. Ten totiž nastává bez ohledu na fyzické vyznačení doložky právní
moci na písemném vyhotovení rozhodnutí, a to buď uplynutím zákonem stanovené doby,
v níž lze rozhodnutí napadnout odvoláním nebo rozkladem (§52 správního řádu) a která běží
od okamžiku prokazatelného oznámení rozhodnutí účastníku řízení, anebo okamžikem oznámení
rozhodnutí (tj. doručením do vlastních rukou účastníka řízení, ústním vyhlášením, eventuelně
podle nové právní úpravy správního řízení i veřejnou vyhláškou). Z dříve vydaných rozhodnutí
zdejšího soudu nadto vyplývá, že datum vyznačené v doložce právní moci není naprosto
nezpochybnitelné [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Afs 10/2005 - 86 (dostupný z http://www.nssoud.cz): „není rozhodné, že správní orgán vyznačil
doložku právní moci dle doručení stěžovateli, neboť soud není v přezkumném řízení vázán tímto právním názorem
správního orgánu.“ ].
Přisvědčit nelze ani námitce, dle které nevyznačení doložky právní moci na stavebním
povolení představuje nečinnost stavebního úřadu, která by mohla být zohledněna v rámci soudní
ochrany poskytované ve správním soudnictví. Jak vyplývá z §79 odst. 1 s. ř. s., ochrana před
nečinností správního orgánu spočívá v tom, že soud správnímu orgánu uloží (při splnění
zákonných podmínek) povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Že vyznačení
doložky právní moci na rozhodnutí samo vydáním meritorního rozhodnutím není, nepovažuje
zdejší soud za nutné blíže objasňovat, neboť tento závěr plyne již ze samotného pojmosloví;
pojem osvědčení sice soudní řád správní nedefinuje, podle teorie se jím však úředně osvědčují
(potvrzují) skutečnosti v něm uvedené, tedy skutečnosti úředně zřejmé, a to buď skutkové, nebo
právní.. Lze tak uzavřít, že v případě nevyznačení doložky právní moci na rozhodnutí
založeném ve správním spisu, nelze pojmově hovořit o nečinnosti žalovaného (ve smyslu
§79 odst. 1 s. ř. s.), neboť doložka právní moci správním aktem není a ani být nemůže už proto,
že je na správním aktu pouze vyznačována. Shodně se k povaze doložky právní
moci,coby pouhého úředního postupu, jímž se osvědčuje, že vydané rozhodnutí
nabylo právní moci (a kdy se tak stalo), vyjádřil i Ústavní soud. Ve svém stanovisku dne
20. 10. 1998, Pl. ÚS - Sb. 8/98 (in www.judikatura.cz) konstatoval, že tato doložka není
nevyvratitelná za situace, kdy byla vyznačena nesprávně; stejně tak není vyloučeno z prokázaného
nabytí právní takového rozhodnutí vycházet, aniž je doložka formálně vyznačena. moci toho
Nejvyšší správní soud však nemá za vyloučené, aby te nto případný nesprávný úřední postup
nemohl založit odpovědnost za škodu nesprávným úředním postupem vzniklou, jak již ostatně
konstatoval v obdobném případě, kdy doložka právní moci byla vyznačena na rozhodnutí, které
právní moci nenabylo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 8 Ans 5/2005 - 63, dostupný z http://www.nssoud.cz). Obdobně Nejvyšší správní soud
nahlíží i na skutečnost, že žalovaný doklady prokazující datum doručení původního stavebního
povolení nedohledal či ztratil – také v tomto případě by přicházela v úvahu pouze náhrada
v důsledku ztráty vzniklé škody způsobené nesprávným úředním postupem .
Bez ohledu na výše uvedené je pak nutno upozornit, že by případné zrušení napadeného
rozhodnutí a jeho vrácení žalovanému k novému rozhodnutí tak, jak stěžovatel požadoval,
postrádalo i praktického smyslu, a nelze dokonce ani vyloučit, že by na takový rozsudek bylo
možné nahlížet jako na rozhodnutí, jímž soud žalovaného zavázal nerealizovatelným právním
názorem. Vychází-li tudíž Nejvyšší správní soud z pravdivosti předpokladu, že ke ztrátě dokladů
o doručení stavebního povolení skutečně došlo (tj. že nešlo o simulovanou ztrátu, přestože
k takovému závěru žádné z tvrzení nesměřovalo) a že se zároveň žalovanému tyto doklady
nepodařilo ani posléze dohledat, pak nelze předpokládat, že by po vrácení věci k novému
rozhodnutí tyto doklady mohly být nalezeny. Žalovaný by se tudíž opět potýkal s důkazní nouzí,
pro níž by bylo možné, s odkazem na výše uvedené, vydat rozhodnutí pouze v té podobně,
v jaké již jednou vydáno bylo.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud (až na nepodstatné výjimky, o nichž
v odůvodnění tohoto rozsudku pojednává) ztotožňuje se závěry vyslovenými žalovaným
v napadeném rozhodnutí a potvrzenými krajským soudem, uzavírá, že důvody a argumentace,
o které stěžovatel kasační stížnost opřel, neobstojí. Jelikož zjištěný skutkový stav věci byl zjištěn
v rámci reálných možností a svědčí spíše pro závěr, že stavba byla prováděna n a základě
existujícího stavebního povolení, nebyly dány podmínky pro to, aby žalovaný pokračoval v řízení
o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Podmínkou tohoto řízení
totiž expressis verbis je, aby realizace stavby proběhla bez stavebního povolení nebo v rozporu
s ním; pravomocné stavební povolení však v daném případě při samotné realizaci stavby spíše
existovalo, resp. díky žádosti o prodloužení jeho platnosti (u níž se nepodařilo bez pochybností
prokázat, že byla podána opožděně) nepozbylo platnosti, a to i tehdy, kdy existovaly pochybnosti
o tom, že stavba byla ve dvouleté lhůtě od právní moci stavebního povolení zahájena. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud dodává, nad rámec stížních námitek, že právní názor vyslovený
krajským soudem, podle něhož musí být o žádosti o prodloužení doby platnosti stavebního
povolení pravomocně rozhodnuto ještě před uplynutím dvouleté lhůty od právní moci
stavebního povolení, by vystavoval účastníka značné nejistotě v právních vztazích a nutil
ho podat případnou žádost o změnu stavby před jejím dokončením s nejméně několikaměsíčním
předstihem před skončením doby platnosti stavebního povolení, a proto je neudržitelný. V tomto
závěru Nejvyšší správní soud mj. vychází z právně obdobného případu, v němž zdejší soud
dovodil, že podání žádosti o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí podané podle
§40 odst. 3 stavebního zákona staví běh lhůty platnosti tohoto rozhodnutí (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 As 80/2006 - 73, dostupný
z http://www.nssoud.cz). Ze všech těchto důvodů tedy žalovaný musel řízení o odstranění
stavby podle §30 správního řádu zastavit pro odpadnutí důvodu. Proto také stížní námitku,
dle které je rozsudek krajského soudu zatížen vadou řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejich zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.], nepovažuje za důvodnou.
Konečně je třeba též konstatovat, že závěry žalovaného i krajského soudu nemohou být
vyvráceny ani poukazem stěžovatele na skutečnost, že předmětná stavba nebyla dosud
kolaudována. Jakkoli názor, že kolaudační řízení nemůže bez dalšího proběhnout za situace,
kdy stavba sice realizována je, avšak bez stavebního povolení, je z hlediska obecné i právní logiky
správný, nelze jej vykládat se stejnou kauzalitou i opačně. Absence kolaudačního rozhodnutí tedy
neimplikuje nutně absenci (pravomocného) stavebního povolení; může mít celou řadu jiných
příčin, jako je indolence stavebníka či stavebního úřadu, existence závad na stavbě, které
úspěšnou kolaudaci vylučují, apod. Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává,
že zastavení řízení o odstranění stavby nemá žádný vliv na případný sankční postup stavebního
úřadu za situace kdy by se prokázalo užívání stavby bez kolaudačního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost za nedůvodnou,
nezbylo mu, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.,
ji rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu ná kladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu