ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.101.2011:214
sp. zn. 2 As 101/2011 - 214
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: P. Č., zast. Mgr. Václavem
Jindrou, advokátem se sídlem Pařížská 128/22, Praha 1, proti žalované: Česká advokátní komora, se
sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím žalované ze dne 9. 12. 2008, č. j. 2638/08, a ze dne 17. 2.
2009, č. j. 2638/08, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3.
2011, č. j. 10 Ca 241/2009 – 134,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, č. j. 10 Ca 241/2009 – 134,
se v rozsahu výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Če ské advokátní komory
ze dne 9. 12. 2008, č. j. 2638/09, zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí České advokátní komory ze dne 9. 12. 2008, č. j. 2638/08,
se odmítá .
III. Kasační stížnost proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011,
č. j. 10 Ca 241/2009 – 134, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí České advokátní komory
ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2638/08, se zamítá .
IV. Kasační stížnost proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011,
č. j. 10 Ca 241/2009 – 134, o náhradě nákladů řízení, se zamítá .
V. Žalované se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
VI. Odměna advokáta Mgr. Václava Jindry se u r č u je částkou 2880 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byly zamítnuty jeho žaloby proti
oběma výše uvedeným rozhodnutím žalované. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2008, č. j. 2638/08
(poznámka NSS: ve výroku I. rozsudku městského soudu je uvedeno nesprávné č. j. „2638/ 09“)
byl stěžovateli podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. , o advokacii (dále jen „zákon
o advokacii“), určen advokát k poskytování právní služby v řízení o jeho ústavní stížnosti.
Rozhodnutím ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2638/08, pak bylo rozhodnutí o určení advokáta zrušeno
z důvodu narušení důvěry mezi určeným advokátem a jeho klientem ve smyslu §20 odst. 2
zákona o advokacii.
Městský soud v napadeném rozsudku uvedl především to, že v řízení před Ústavním
soudem musí být účastník zastoupen advokátem na základě plné moci. Podmínka udělení
písemné plné moci se dle názoru soudu vztahuje i na případy, kdy je účastníku řízení advokát
určen Českou advokátní komorou, neboť podle §18 odst. 2 zákona o advokacii určení
nenahrazuje plnou moc vyžadovanou zvláštními právními předpisy pro zastupování v řízení.
V daném případě tak bylo nezbytné, aby stěžovatel určenému advokátu udělil písemně plnou
moc. Odmítl-li tak učinit, neposkytl advokátu potřebnou součinnost. Soud dále zdůraznil,
že z korespondence mezi stěžovatelem a určeným advokátem, v níž první jmenovaný užil
vulgárního a urážlivého oslovení adresáta, zcela jasně vyplývá absence nezbytné důvěry klienta
vůči svému zástupci. Za takové situace není možné po určeném advokátu požadovat, aby
stěžovatele zastupoval. Podle městského soudu postupovala žalovaná v souladu se zákonem,
pokud na základě žádosti určeného advokáta rozhodla o zrušení jeho určení, aniž by stěžovateli
pro dané řízení určila advokáta jiného. Jak vyplývá z §18 odst. 2 věty druhé zákona o advokacii,
může být v téže věci žadateli určen advokát pouze jednou (s výjimkou případů uvedených v §19
téhož předpisu). Ačkoliv tedy §20 odst. 2 zákona o advokacii výslovně uvádí pouze možnost
určeného advokáta požádat žalovanou o určení jiného advokáta, je třeba toto ustanovení vykládat
tak, že je advokát oprávněn žádat o zrušení určení, přičemž v případě odepření součinnosti
klientem nebo narušení jejich vzájemné důvěry žalovaná takové žádosti vyhoví. Městský soud
proto výrokem I. a výrokem II. rozsudku zamítl žaloby proti oběma napadeným rozhodnutím
žalované. Výrokem III. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně namítá, že se městský soud nevypořádal se všemi
body jeho žaloby, že vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jakož i to, ž e chybně
posoudil rozhodné právní otázky; uplatňuje tedy kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Jednotlivé body kasační
stížnosti, v nichž své námitky podrobněji rozvedl, jsou však místy obtížně srozumitelné.
Z kasační stížnosti je přesto patrný stěžovatelův nesouhlas se závěry soudu a žalované,
že určenému advokátu neposkytl dostatečnou součinnost, a že svým jednáním narušil jejich
vzájemnou důvěru. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že záleželo jen na něm, kdy určenému
advokátu udělí plnou moc pro zastupování v řízení o své ústavní stížnosti, a expresivní oslovení
advokáta v jednom dopise, který navíc „nebyl tou písemností, v níž žalobce poptával či požadoval splnění
právní služby“, nelze považovat za vyslovení nedůvěry. Městskému soudu dále vytkl,
že nepřisvědčil jeho námitkám směřujícím proti formálním i materiálním nedostatkům obou
rozhodnutí žalované. Podmínky stanovené rozhodnutím o určení považoval soud za pouhou
citaci zákona o advokacii, ačkoliv podle stěžovatele se jedná o nezákonnou reglementaci právního
vztahu advokáta a jeho klienta. Žalovaná nebyla oprávněna rozhodnout na základě žádosti
advokáta o zrušení jeho určení, neboť taková možnost z §20 odst. 2 zákona o advokacii
nevyplývá. Kromě toho stěžovatel spatřuje vady rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009 i v absenci
poučení o opravném prostředku a v odkazu na neúčinný právní předpis, přičemž v závorce uvádí
zákon č. 85/1996 Sb. Konečně stěžovatel namítá také to, že součástí správního spisu jsou
písemnosti obsahující údaje, o nichž je advokát povinen zachovávat mlčenlivost, které byly patrně
„vyneseny“ advokátem z advokátního spisu bez jeho vědomí.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozs udek městského
soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že soud v dané věci postupoval
v souladu s právními předpisy, přičemž vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu. Žalovaná
dále zdůrazňuje, že pokud vyhověla stěžovatelově žádosti o určení advokáta, bylo povinností
stěžovatele udělit advokátu plnou moc neprodleně. Pokud tak stěžovatel neučinil, lze mít z a to,
že advokátu neposkytl potřebnou součinnost. Stěžovatelovo vulgární osloven í advokáta v dopise,
který mu zaslal, pak jednoznačně svědčí o absenci jeho důvěry vůči dotyčnému. Určení advokáta
nelze považovat za nezákonnou reglementaci vztahu účastníka řízení a jeho zástupce; jednotlivé
podmínky určení, jež byly v rozhodnutí o určení uvedeny, vycházely z §18 odst. 2 zákona
o advokacii. Pokud jde o námitku aplikace neúčinného právního předpisu, žalovaná uvedla,
že v dané věci postupovala dle platného a účinného znění zákona č. 85/1996 Sb. Rozhodnutí
o určení advokáta i rozhodnutí o jeho zrušení jsou předvídána v §55 odst. 1 a §45 odst. 2
písm. a) zákona o advokacii a advokát proto v těchto případech nemá povinnost mlčenlivosti.
Ve zbytku žalovaná odkázala na svá dřívější vyjádření v dané věci a navrhla kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
Podáním doručeným zdejšímu soudu dne 13. 2. 2012 se stěžovatel vyjádřil k obsahu
vyjádření žalované i ke své kasační stížnosti. V tomto svém vyjádření však stěžovatel pouze
opakuje skutečnosti a argumenty již obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto
považuje za nadbytečné věnovat se jeho podrobné rekapitulaci.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl. Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné namítá, že nez ákonnost rozhodnutí žalované
je způsobena tím, že jsou ve správním spise založeny písemnosti obsahující údaje, o nichž
je advokát povinen zachovávat mlčenlivost. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku
v žalobě neuplatnil, přičemž neuvádí, že by mu tato skutečnost byla před jejím podán ím
neznámá, posoudil zdejší soud tuto námitku jako nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. a z tohoto důvodu se jí věcně nezabýval.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se v první řadě musel zabývat tím, zda řízení před městským
soudem nebylo stiženo vadou s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., a to i přesto, že stěžovatel v kasační stížnosti takov ou vadu výslovně nenamítal (ve smyslu
tohoto ustanovení poukázal toliko na možnou nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek
důvodů v důsledku nedostatečného vypořádání žalobních námitek), neboť se jedná o natolik
zásadní vadu, že je k ní třeba přihlížet p odle §109 odst. 3 s. ř. s. ex offo.
V dané věci totiž nelze přehlédnout, že stěžovatelova žaloba směřovala proti oběma výše
uvedeným rozhodnutím žalované současně (v podstatě se jednalo o dvě žaloby). Byla podána
až poté, co žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 2. 2009 své předchozí rozhodnutí o určení advokáta
ze dne 9. 12. 2008 sama zrušila. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že existence
pravomocného správního rozhodnutí je podmínkou, bez níž nelze předmětné řízení vést. Správní
soud nemůže zrušit správní rozhodnutí, které již bylo překo náno dalším postupem žalované
a neodpovídá realitě. Žaloba směřující proti již zrušenému správnímu rozhodnutí je proto
nepřípustná podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a soudu nezbývá nic jiného, než ji odmí tnout.
Pokud tedy městský soud výrokem I. rozsudku rozhodl tak, že se žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 9. 12. 2008 zamítá, postupoval nesprávně, neboť námitky směřující proti tomuto
rozhodnutí nebyly z výše uvedených důvodů způsobilé k věcnému projednání.
Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval pouze těm i kasačními námitkami, které
se vztahují k druhému z rozhodnutí žalované, tedy k rozhodnutí o zrušení určení advokáta ze dne
17. 2. 2009.
Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů stěžovatel
uplatnil pouze v obecné rovině, aniž by ji podrobněji rozvedl ve vztahu k žalobním bodům, jež
se týkaly druhého z napadených rozhodnutí. Z konstantní judikatury zdejšího soudu vyplývá,
že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel- li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; veškerá zde citovaná judikatura
Nejvyššího správního soudu je dostupná na www.nssoud.cz), nebo pokud zcela opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74. Z napadeného rozsudku městského soudu je však
prima facie patrné, že tento netrpí žádnými z výše popsaných nedostatků. Městský soud
se dostatečně vypořádal se všemi tvrzeními a argumenty uplatněnými stěžovatelem v žalobě.
Nejvyšší správní soud ovšem nepřehlédl, že ve výroku I. napadeného rozsudku uvedl městský
soud nesprávné číslo jednací rozhodnutí žalované (2638/09 namísto 2638 /08). Jedná
se o zjevnou nesprávnost, neboť v záhlaví i v odůvodnění je rozhodnutí specifikováno správně.
Tato nesprávnost je ovšem součástí výroku; Nejvyšší správní soud její význam přesto nehodnotil,
neboť tento výrok v kasačním řízení neobstál z jiných důvodů. Nelze mít tedy za to, že by byl
předmětný rozsudek nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti nesouhlasí s tím, že určenému advokátu neposkytl
dostatečnou součinnost, a že se vůči němu zachoval nevhodně. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2008
byl advokát Mgr. Tomáš Rada určen k poskytnutí právní služby stěžovateli v řízení
před Ústavním soudem. Podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a §28
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitéh o přiměřeně podle §63 zákona
o Ústavním soudu, musí být účastník řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem
na základě plné moci. Poslední věta §18 odst. 2 zákona o advokacii výslovně stanoví, že určení
advokáta Komorou nenahrazuje plnou moc vyžadovanou zvláštními právními předpisy k ob hajobě toho, jemuž byl
advokát Komorou určen, v trestním řízení nebo k jeho zastupování v jiném řízení . Udělení písemné plné
moci advokátu Mgr. Radovi a její předložení Ústavnímu soudu tak bylo v tomto případě zcela
nezbytné pro to, aby mohl jmenovaný advokát činit v zastoupení stěžovatele a v jeho zájmu
právní úkony v daném řízení. Jednání stěžovatele, jenž určenému advokátu odmítl plnou moc
udělit, lze proto považovat za odepření součinnosti nezbytné k realizaci právního zastoupení.
Důvody, které stěžovatele k takovému postupu vedly, nejsou z tohoto hlediska relevantní. Pokud
pak stěžovatel reagoval na snahu určeného advokáta sjednat si s ním schůzku ve své kanceláři,
získat od něj písemnou plnou moc a doplnit jeho ústavní stížnost tak , že jej v přípise ze dne
2. 2. 2009 hanlivě oslovil, jedná se o hrubou, a s ohledem na obsah jejich předchozí vzájemné
korespondence zcela nepochopitelnou, urážku. Je tedy nepochybné, že jednáním stěžovatele
došlo k vážnému narušení důvěry mezi ním a jeho advokátem.
Výše jmenovaný advokát tedy za dané situace požádal o zrušení určení a žalovaná jeho
žádosti vyhověla. Přitom postupovala podle §20 odst. 2 zákona o advokacii, jenž stanoví:
Advokát je oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení
nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde -li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo
neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Advokát je oprávněn takto postupovat také tehdy, pokud klient přes
poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom, aby
advokát přesto postupoval podle těchto pokynů .
Stěžovatel se domnívá, že žalovaná nebyla oprávněna takové rozhodnutí vydat, neboť
z textu citovaného ustanovení je zřejmé, že advokát, jenž byl určen k poskytnutí právní služby,
není, na rozdíl od advokáta ustanoveného soudem, oprávněn požádat o zrušení svého určení
(ustanovení), ale může žádat toliko o určení jiného advokáta. Nejvyšší správní soud se však
s tímto názorem stěžovatele neztotožňuje. Citované ustanovení je totiž nutné vykládat v kontextu
dalších ustanovení zákona o advokacii, zejména ustanovení §18 odst. 2 a §19 odst. 1 tohoto
předpisu. Zákon o advokacii totiž rozlišuje obecně dvě kategorie případů, v nichž určený advokát
není schopen klientovi právní služby poskytnout. Podle §19 odst. 1 je advokát povinen jejich
poskytnutí odmítnout, jestliže (a) v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby
jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, (b)
osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci
nebo věci související právní služby advokát, s nímž vykonává advokacii ve společně (§11 odst. 1),
nebo v případě zaměstnaného advokáta advokát, který je jeho zaměstnavatelem, anebo advokát,
který je zaměstnancem stejného zaměstnavatele, (c) by informace, kterou má o jiném klientovi
nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně
zvýhodnit, (d) projednání věci se zúčastnil advokát, případně osoba advokátovi blízká, (e) zájmy
toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, jsou v rozporu se zájmy advokáta nebo osoby
advokátovi blízké.
Ustanovení §19 odst. 1 zákona o advokac ii tedy předpokládá situace, kdy poskytnutí
právní služby brání skutečnost, že zájmy klienta, jemuž byl a dvokát určen, jsou v rozporu
se zájmy určeného advokáta nebo jiných osob, jež jsou s tímto advokátem v určitém vztahu, nebo
jiná obdobná skutečnost. Jedná se tedy o překážku poskytnutí právní služby na straně advokáta.
Pro tyto případy zákon stanoví povinnost určeného advokáta její poskytnutí odmítnout. Shora
citované ustanovení §20 odst. 2 naproti tomu dává advokátu oprávnění žádat o zproštění
povinnosti poskytnutí právní služby, pokud mu klient neposkytuje potřebnou součinnost, svým
jednáním narušuje jejich vzájemnou důvěru nebo po něm požaduje, aby jednal v rozporu
se stavovskými předpisy nebo se zákonem, tedy v případech, kdy poskytnutí právní služby brání
sám klient svým jednáním nebo opomenutím.
Ustanovení §18 odst. 1 věty druhé zákon o advokacii přitom jasně stanoví, že v téže věci
může být žadateli určen Komorou advokát pouze jednou; to neplatí, odmítne -li v této věci dříve
určený advokát poskytnout právní služby z důvodů uvedených v §19. Zákon tak v tomto
ustanovení zohledňuje, zda bylo poskytnutí právní služby znemožněno okolnostmi na straně
advokáta, nebo postupem jeho klienta. V druhém z uvedených případů je již vyloučeno, aby byl
žadateli v téže věci určen jiný advokát. I kdyby tedy určený advokát žádost o zrušení určení
formuloval shodně s textem §20 odst. 2 zákon o advokacii a požádal, aby byl stěžovateli určen
jiný advokát, žalovaná by přesto byla oprávněna rozhodnout toliko o zrušení jeho určení.
Stěžovateli proto nelze přisvědčit v názoru, že zrušení rozhodnutí o určení advokáta žalovanou
bylo v rozporu s §20 odst. 2 zákona o advokacii.
Stěžovatel žalované rovněž vytýká, že v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009 nebyl poučen
o opravném prostředku. O pravdivosti tohoto tvrzení není pochyb; stejnopis tohoto rozhodnutí,
jenž je založen ve spise žalované, takové poučení skutečn ě neobsahuje. Účelem poučení
o opravném prostředku je informovat účastníka řízení o tom, jakým způsobem se může brán it
proti vydanému rozhodnutí, pokud s ním nesouhlasí. V projednávané věci nelze přehlédnout,
že stěžovatel i přes nedostatek takového poučení postupoval po vydání a doručení předmětného
rozhodnutí procesně správným způsobem, když proti němu včas podal správní žalobu.
Pochybení žalované spočívající v nedostatku poučení o opravném prostředku tak v tomto
případě nikterak nezasáhlo do právního postavení stěžovatele; nejedná se tedy o takovou vadu,
pro kterou by její rozhodnutí muselo být zrušeno.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že žalovaná při vydání rozhodnutí o zrušení určení
advokáta postupovala podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v účinném znění. Námitka
stěžovatele, že byl na věc aplikován neúčinný právní předpis, je proto nedůvodná.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil výrok I.
rozsudku městského soudu a žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 12. 2008 odmítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.; z tohoto důvodu již nerozhodl o vrácení věci městskému soudu k dalšímu
řízení.
Kasační stížnost proti výroku II. rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel sice výslovně brojil proti výrokům I. a II. rozsudku městského soudu, ovšem
výrok III. o náhradě nákl adů řízení je výrokem závislým na výrocích věcných. Vzhledem k tomu,
že jeden z věcných výroků byl zrušen, musel se Nejvyšší správní soud zabývat i tím, zda není
třeba zrušit i výrok o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že skutečnost, že byl zrušen výrok
I. nemá na náhradu nákladů řízení vliv, neboť v této části Nejvyšší správní soud žalobu sám
odmítl. V případě odmítnutí návrhu totiž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 3 s. ř. s.), což odpovídá výroku vyslovenému městsk ým soudem. Kasační
stížnost, jíž je třeba vztáhnout na celý rozsudek městského soudu, proto byla zamítnuta i v této
části.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšné žalované náklady řízení nevz nikly. Proto soud rozhodl, že se žalované právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odmě nu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud proto advokátu Mgr. Václavu Jindrovi přiznává odměnu za jeden úkon právní
služby (studium spisu dne 3. 8. 2011) ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu ho tových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2400 Kč. Protože advoká t doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku 480 Kč odpo vídající dani,
kterou je povinen odvést z odměny za zastupování podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Celková výše odměny a náhrady hotových výdajů tedy činí 2880 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu