ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.101.2017:46
sp. zn. 2 As 101/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. B., zast. Mgr. Annou
Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti žalovanému: 1) Úřad
městské části Praha 8, odbor občansko-správní, se sídlem Zenklova 1/35, Praha 8, 2)
Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskosprávní, se sídlem
Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 4. 11. 2013,
č. j. SZ MCP8 99413/2013, a proti rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 9. 1. 2014,
č. j. S-MHMP 1558436/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 1 A 1/2014 - 111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému 1) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Žalovanému 2) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Výrokem I. napadeného rozsudku městský soud zamítl stěžovatelovu
žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 4. 11. 2013, č. j. SZ MCP8 99413/2013
(poznámka NSS: v záhlaví rozsudku městského soudu je uvedeno nesprávné číslo jednací),
[dále jen „rozhodnutí žalovaného 1)“], výrokem II. zamítl stěžovatelovu žalobu proti
rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 9. 1. 2014, č. j. S-MHMP 1558436/2013 [dále jen „rozhodnutí
žalovaného 2)“], a konečně výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[2] Rozhodnutím žalovaného 1) bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití
podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném
do 30. 11. 2013 (dále jen „zákon o přestupcích“), v němž žalobce figuroval jako osoba podezřelá
z přestupku. Naplnění skutkové podstaty přestupku mělo spočívat v úmyslném narušení
občanského soužití drobným ublížením na zdraví, když žalobce údajně dne 28. 5. 2010, v době
kolem 15.20 hod., v Praze 8 – Karlín, v ulici Kaizlovy sady, před domem č. 7, napadl strážníka
Městské policie hl. m. Prahy V. N., nar. X, tak, že jej udeřil do předpažené pravé ruky, až mu
spadla dolů, a dále jej udeřil polootevřenou dlaní nebo rukou sevřenou v pěst do pravé části
obličeje, když úder klouby zasáhl část pravé tváře i část krku poškozeného, v důsledku čehož mu
vzniklo zranění spočívající v pohmoždění měkkých tkání obličeje vpravo a pohmoždění pravého
předloktí. Žalovaný 1) řízení o přestupku zastavil dle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích,
neboť odpovědnost za přestupek zanikla (§20 odst. 1 téhož zákona).
[3] Rozhodnutím žalovaného 2) bylo podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí
žalovaného 1), neboť žalovaný 2) posoudil stěžovatelovo odvolání jako nepřípustné s ohledem
na ustanovení §76 odst. 3 věty první a contrario zákona o přestupcích.
[4] Stěžovatel v žalobě namítal, že zastavením řízení o přestupku podle §76 odst. 1 písm. f)
zákona o přestupcích bylo zasaženo do jeho práva na prokázání, že se žádného násilného útoku
vůči strážníkovi Městské policie hlavního města Prahy nedopustil a že obvinění vůči němu bylo
křivé. Takové skončení řízení o přestupku neposkytlo stěžovateli zadostiučinění, neboť vůbec
neřeší otázku, zda se předmětný skutek stal. Stěžovatel je takto znevýhodněn v kontrastu
s trestním řízením soudním, kdy např. při zahájení trestního stíhání dochází k přerušení běhu
promlčecí lhůty stíhaného činu (na rozdíl od řízení o přestupku). Zákon č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění (dále jen „trestní řád“), navíc
umožňuje obviněnému prohlásit, že trvá na projednání věci i v případě zastavení trestního stíhání
v důsledku amnestie či promlčení činu; přestupkové řízení je však i v tomto ohledu
deficitní. Trestně obviněný tak má možnost dosáhnout projednání věci a očištění své osoby,
na rozdíl od osoby podezřelé ze spáchání přestupku, která je v případě zastavení řízení podle
§76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích navždy vyloučena z možnosti očištění. Krom toho
stěžovatel namítl, že v důsledku zastavení řízení o přestupku bude vyloučen z možnosti domáhat
se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Z těchto důvodů považoval stěžovatel právní úpravu
přestupků za diskriminační, neboť v řízení podle zákona o přestupcích nejsou obviněnému
přiznána práva srovnatelná s právy osoby stíhané podle trestního řádu. Tuto diskriminaci
považuje stěžovatel za neopodstatněnou a tudíž protiústavní, neboť v případech obou typů řízení
jde meritorně o projednání materiálně trestního obvinění, bez ohledu na to, zda je formálně
označeno za přestupek, nebo za trestný čin. Trestní obvinění je v ohledu čl. 6 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod pojmem autonomním, a spadá pod něj i obvinění
z přestupku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Proto by i v řízení o přestupku
mělo být odvislé od vůle obviněného, zda bude v řízení pokračováno i přes naplnění
podmínek pro jeho zastavení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek (§20 odst. 1 zákona
o přestupcích); zákon o přestupcích však tomuto zjevně nevyhovuje. Konečně stěžovatel
městskému soudu navrhl, aby řízení o žalobě přerušil a předložil Ústavnímu soudu
podle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení ustanovení §20 odst. 1 a §76 odst. 3 zákona
o přestupcích.
[5] Městský soud shledal stěžovatelovu žalobu nedůvodnou. V odůvodnění napadeného
rozsudku zejména uvedl, že žalovaný 1) byl vázán imperativem §76 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích, pročež nemohl zastavit řízení ze stěžovatelem preferovaného důvodu
dle §76 odst. 1 písm. a), tedy že se skutek nestal, případně že skutek není přestupkem. Ve lhůtě
dle §20 odst. 1 zákona o přestupcích se totiž nepodařilo zjistit, zda se skutek stal, či nikoli.
Po uplynutí této lhůty proto žalovanému 1) již posuzování takové otázky nepříslušelo,
stejně jako případné provádění dokazování v tomto ohledu. Jakékoli další řízení bylo uplynutím
lhůty pro zánik odpovědnosti z přestupku vyloučeno. Městský soud připomněl, že správní orgán
je v řízení o přestupku vázán ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) a nemůže překročit své zákonné pravomoci pokračováním
v řízení, jež byl povinen bez dalšího zastavit. Tím spíše nemohl stěžovatel úspěšně brojit proti
rozhodnutí žalovaného 2), jehož postup označil městský soud za bezvadný a jediný možný.
Městský soud rovněž neshledal důvod k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu
soudu, jak požadoval stěžovatel. Obvinění z přestupku sice spadá pod dosah čl. 6 Úmluvy,
avšak toto odkazované ustanovení nezahrnuje právo obviněného na pokračování v řízení
v případě, kdy jsou dány podmínky pro jeho zastavení. Městský soud dále zdůraznil, že trestní
a přestupkové řízení, byť stojí na obdobných základech, nejsou totožná. Trestné činy a přestupky
mají zcela odlišný společenský dopad a zájem na potrestání je u trestných činů silnější s ohledem
na jejich vyšší společenskou nebezpečnost. Rozdílný je rovněž okruh sankcí uplatnitelných
v obou typech řízení. Trestně-právní sankce jsou zásadně represivnější než sankce správní
(např. trest odnětí svobody). Každý typ deliktů projednávají odlišné orgány moci výkonné
(případně i soudní) a v případě shledání viny jsou delikty různým způsobem evidovány (evidence
rejstříku trestů). Jelikož vystavení hrozbě trestněprávní sankce zasahuje do práv a oprávněných
zájmů obviněného výrazněji než obvinění z přestupku, lze ospravedlnit omezení dispozice
přestupkově obviněného s řízením v případě naplnění podmínek pro zastavení řízení.
Rozdíl v oprávněních obviněného co do možnosti zvrátit rozhodnutí o zastavení řízení je tedy
opodstatněný a městský soud neměl pochybnosti o jeho ústavnosti. Městský soud též připomněl,
že s ohledem na zásadně nižší společenskou nebezpečnost přestupkově kvalifikovatelných
jednání převažují v řízení o přestupku nad zájmem obviněného na skutkovém objasnění věci
především principy procesní ekonomie, přiměřenosti (minimalizace zásahu) a rozhodování
bez zbytečných průtahů. Konečně městský soud podotkl, že žalobní námitka vyloučení možnosti
stěžovatele domáhat se odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. je pouze hypotetická a vyslovil
názor, že obviněného z přestupku nelze vyloučit z práva na náhradu škody na základě
§12 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, jak se stěžovatel domníval. Uzavřel tudíž, že ustanovení
§76 odst. 3 a §20 odst. 1 zákona o přestupcích nezasahují do ústavním pořádkem chráněného
principu rovnosti ani neomezují standard práv obviněného ve smyslu čl. 6 Úmluvy.
[6] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu vymezeného ustanovením §103 odst. 1 písm.
a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V obecné rovině tedy tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku v souvislosti s nesprávným
posouzením právní otázky městským soudem.
[7] Předně stěžovatel uvedl, že je osobou veřejně činnou. V době, kdy byl prezidentem
republiky navržen jako kandidát na veřejného ochránce práv, došlo k jeho křivému obvinění
z napadení strážníka městské policie. Věc byla široce medializována. Stěžovatel je často
nejrůznějšími lidmi dotazován na okolnosti předmětného případu a na výsledek řízení, které proti
němu bylo vedeno. Odpověď, že řízení o přestupku bylo zastaveno v důsledku plynutí času,
není způsobilá stěžovatele v očích takových tazatelů, a potažmo veřejnosti vůbec, rehabilitovat.
[8] Stěžovatel se domnívá, že každý musí mít právo dosáhnout veřejného očištění,
je-li trestně obviněn, obvinění ze spáchání přestupku nevyjímaje. Neumožňuje-li toto platná
právní úprava, dochází tím k diskriminaci obviněného, a tudíž i k porušení ústavního principu
rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny.
[9] Městský soud dezinterpretoval čl. 6 Úmluvy, když sice na jednu stranu potvrdil,
že se pojem „trestní obvinění“ vztahuje i na přestupky podle zákona o přestupcích, avšak
na druhou stranu rozlišoval obvinění z přestupku a obvinění z trestného činu na základě kritérií
společenské nebezpečnosti, přísnosti potenciálních sankcí, apod. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy
má každý právo na to, aby bylo rozhodnuto o oprávněnosti jakéhokoli proti němu vzneseného
trestního obvinění. Jestliže ale dojde k zastavení řízení z důvodu zániku odpovědnosti
za přestupek (uplynutím času), není tím rozhodnuto o oprávněnosti vzneseného obvinění,
neboť k rozřešení této otázky v řízení vůbec nedošlo.
[10] Podle stěžovatele postupoval žalovaný 1) v průběhu řízení o přestupku úmyslně liknavě,
a to právě za účelem vyčkání zániku odpovědnosti za přestupek. Krom toho výrazně překročil
lhůtu pro vydání rozhodnutí, kterou stanovuje §71 odst. 3 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“).
[11] Právní úprava řízení o přestupku, konkrétně §20 odst. 1 zákona o přestupcích,
je diskriminační pro obviněného z přestupku, je-li srovnána s úpravou trestněprávní,
která obviněnému dává právo v případě zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie
nebo promlčení prohlásit, že na projednání věci trvá (§11 odst. 4, §172 odst. 4 trestního řádu).
[12] Obdobně jako v řízení před městským soudem, namítá stěžovatel i nyní, že v důsledku
zastavení řízení o přestupku dle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích došlo s ohledem
na §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. k vyloučení možnosti domáhat se náhrady újmy.
Opačný právní názor městského soudu považuje stěžovatel za sporný. Relevantní je totiž
pro právo na náhradu újmy důvod, z něhož bylo řízení zastaveno. Městský soud tedy pochybil,
když zaujal názor, že stěžovatel není v případě zastavení řízení pro zánik odpovědnosti o nic
méně nevinný než v případě zastavení řízení z důvodu zjištění správního orgánu, že se skutek
nestal nebo není trestným činem [§76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích]. Ve sporech
o náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. se Ministerstvo spravedlnosti pravidelně hájí
tím, že skutek zakládající naplnění skutkové podstaty se stal, i když k potrestání nedošlo
v důsledku zastavení řízení z procesních důvodů. Řízení o přestupku, z něhož byl stěžovatel
obviněn, předcházelo trestní řízení soudní, v němž byl stěžovatel nejprve pravomocně shledán
vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, v rozhodném znění (dále jen „trestní zákoník“). Po zrušení odsuzujícího rozsudku
Nejvyšším soudem rozhodl v dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne
5. 9. 2012, sp. zn. 1 T 11/2010, tak, že podle §222 odst. 2 trestního řádu postoupil věc
žalovanému 1), neboť dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen
jako přestupek. Navazující řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 309/2013, bylo přerušeno do doby rozhodnutí městského
soudu o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutím žalovaných 1) a 2). Obvodní soud pro Prahu 10
tudíž podle stěžovatele zjevně přikládá stěžovatelově argumentaci význam v otázce důvodnosti
uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
[13] Žalovaný 1) ke kasační stížnosti uvedl, že plně odkazuje na obsah svého vyjádření
k žalobě. Vzhledem k uplynutí lhůty k projednání přestupku nebylo jiné možnosti než řízení
o přestupku zastavit dle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Do té doby se totiž
nepodařilo objektivně zjistit skutkový stav, aby bylo možno ve věci meritorně rozhodnout.
Dále se ohradil vůči stěžovatelovu nařčení z „alibistického“ vyčkání zániku odpovědnosti
za přestupek, přičemž poukazuje na časovou posloupnost úkonů provedených v řízení
o přestupku. Zejména zdůraznil, že spis spolu s pravomocným usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 10 o postoupení věci mu byl doručen teprve 3 měsíce a 9 dní před zánikem
odpovědnosti za přestupek. Ve věci byl jednak vydán příkaz, ke stěžovatelovu odporu později
zrušený, dále bylo nařízeno a provedeno jednání. Stěžovatelem zmiňovaná lhůta pro vydání
rozhodnutí uplynula až 1. 11. 2013, tedy ve stejný den, kdy došlo k zániku odpovědnosti
za přestupek.
[14] Žalovaný 2) Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že nemá potřebu blíže se ke kasační
stížnosti vyjadřovat.
[15] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Z uplatněné kasační argumentace, a s přihlédnutím k obsahu žaloby, je zřejmé,
že stěžovatel nerozporuje ani tak zákonnost postupu žalovaných 1) a 2), nýbrž ústavní
konformitu právní úpravy aspektu řízení o přestupku spočívajícího v zániku odpovědnosti
za přestupek podle §20 odst. 1 zákona o přestupcích, vedoucího k zastavení řízení bez dalšího
podle §76 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Nejvyšší správní soud proto pouze stručně konstatuje,
že pro zastavení řízení rozhodnutím žalovaného 1) byly dány veškeré zákonné předpoklady,
stejně jako k následnému zamítnutí nepřípustného odvolání rozhodnutím žalovaného 2). Pokud
stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že byla žalovaným 1) překročena lhůta k vydání rozhodnutí,
jedná se o námitku, kterou neuplatnil v žalobě, což ji činí kasační námitkou nepřípustnou
dle §104 odst. písm. 4 s. ř. s.
[18] V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, č. j. 9 As 125/2013 – 43 (dostupném na www.nssoud.cz),
posuzoval Nejvyšší správní soud věc obdobnou té nynější. Nejvyšší správní soud v odst. [10]
zmíněného rozsudku konstatoval: „Citované ustanovení §20 odst. 1 zákona o přestupcích zakotvuje dobu,
po jejímž uplynutí nelze řízení o přestupku zahájit, a pokud bylo již zahájeno, nelze v něm pokračovat
a řízení musí být zastaveno. Pojem ‚přestupek‘ zde užitý nelze interpretovat zúženě, jak to činí stěžovatel,
tedy tak, že by dle tohoto ustanovení směl správní orgán postupovat jedině v případě, že by již bylo prokázáno
naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku a byl již správním orgánem učiněn závěr o spáchání
přestupku. Ze samotného smyslu citovaného ustanovení plyne, že se netýká situací, kdy byla osoba shledána vinou
ze spáchání přestupku, neboť k tomu dochází až právní mocí rozhodnutí, jímž je najisto postaveno,
že ke spáchání přestupku došlo. Je zjevné, že takové pravomocné rozhodnutí vylučuje současnou aplikaci
§76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Postup dle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích se týká naopak
případů, kdy do uplynutí zákonem určené doby pro projednání přestupku není pravomocné rozhodnutí o spáchání
přestupku vydáno, takže – vzdor slovnímu vyjádření citovaného ustanovení zákona - není (a nemůže být) zjištěno,
zda ke spáchání přestupku skutečně došlo.“ Dále pak v odst. [12] rozsudku uvedl, že „[p]ostup
dle citovaného ustanovení [§76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích] by byl možný pouze v případě,
kdy by žalovaný dospěl na základě všech skutkových zjištění k závěru, že skutek (jednání) se nestal
nebo nenaplňuje skutkovou podstatu (a materiální stránku) přestupku“. … „[p]rávě vzhledem k nespornému
faktu uplynutí více než jednoho roku od předmětného jednání stěžovatele žalovaný musel přistoupit k zastavení
řízení dle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, aniž by hodnotil a mohl hodnotit možnost aplikace
§76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Žalovaný byl povinen (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny)
postupovat v intencích citovaného ustanovení; nemohl svévolně vzdor své vědomosti o uplynutí doby, v níž bylo
možno přestupek projednat, vést o jednání stěžovatele řízení, v jehož rámci by teprve zjišťoval, k jakému jednání
vlastně došlo, zda v něm lze spatřovat naplnění skutkové podstaty přestupku a je-li tu osoba, jíž lze přičítat
za toto jednání zavinění.“ Nejvyšší správní soud na takto vysloveném názoru setrvává i v nynější
věci a ztotožňuje se tudíž s odůvodněním napadeného rozsudku v tom, že zastavení řízení
o přestupku podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, stejně jako následné zamítnutí
odvolání jako nepřípustného podle §76 odst. 3 téhož zákona, byl za nastalé situace jediný možný
postup.
[19] Stěžovatel vedl svou žalobní a kasační argumentaci převážně v rovině
otázek ústavněprávních. Konzistentně s tímto přístupem rovněž městskému soudu
i Nejvyššímu správnímu soudu navrhl přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení
§20 odst. 1 a §76 odst. 3 zákona o přestupcích Ústavnímu soudu na základě
čl. 95 odst. 2 Ústavy. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že již ve svém rozsudku ze dne
21. 10. 2010, č. j. 2 Afs 180/2006 – 75, zaujal názor, že „[o]právnění přerušit řízení a předložit zákon,
jehož má být ve věci použito, Ústavnímu soudu s návrhem na vyslovení jeho rozporu s ústavním pořádkem
(čl. 95 odst. 2 Ústavy) je autonomní, přímo Ústavou svěřenou a zákonem v pozitivním ani negativním slova
smyslu nelimitovatelnou pravomocí soudu, do které tedy ani instančně nadřízený soud není oprávněn jakkoli
zasahovat.“ Lze tedy konstatovat, že úvahy městského soudu stran ústavnosti naříkané právní
úpravy zastavení řízení o přestupku jsou použitelné toliko pro účely utvoření názoru městského
soudu k otázce nutnosti postupovat dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Dokonce ani v případě,
kdy by se Nejvyšší správní soud od takových úvah městského soudu podstatně odlišil a shledal
předmětná zákonná ustanovení protiústavními, nejednalo by se bez dalšího o důvod ke zrušení
napadeného rozsudku, neboť v takovém případě by sám Nejvyšší správní soud řízení o kasační
stížnosti přerušil a navrhl Ústavnímu soudu její zrušení. Nejvyšší správní soud proto stricto sensu
nepřezkoumával úvahy městského soudu ohledně ústavnosti dané právní úpravy a namísto
toho posoudil tuto otázku autonomně (nikoli principiálně revizním způsobem, typickým
pro řízení o kasační stížnosti).
[20] Je třeba souhlasit se stěžovatelem, namítá-li, že postavení osoby obviněné z přestupku
je nerovné vůči osobě obviněné (obžalované) z trestného činu co do práva trvat na projednání
věci (za účelem svého „očištění“) nebo za účelem zastavení řízení z jí příznivějšího důvodu.
Vzdor tomu ale nelze presumovat, že každá nerovnost v právním postavení trestně (largo sensu)
obviněných osob představuje rozpor s ústavním pořádkem. Nerovnost lze obecně vzato
tolerovat (někdy dokonce spíše vyžadovat) z důvodu existence objektivních kritérií,
která případnou diskrepanci racionalizují a objektivizují. Odhlédne-li Nejvyšší správní soud zcela
od kritéria formálního, kdy zákonodárce považoval kontrapozici osoby obviněné z přestupku
a osoby obviněné z trestného činu za natolik markantní, že řízení v jejich věcech upravil nejen
odlišnými druhy řízení, ale též svěřil jejich rozhodování státním orgánům náležejícím k různým
státním mocím (moci výkonné vs. moci soudní), nelze ponechat bez povšimnutí, že samotný
akt obvinění z přestupku obvykle není provázen stigmatizací obviněného spojenou s případnou
mediální pozorností. Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1845/08 (dostupné z www.nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud
na půdorysu uplatnění nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. vzneseného fyzickou
osobou po zastavení řízení o přestupku konstatoval: „Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává,
že se ztotožňuje s právním názorem obecných soudů, že v případech zastavení řízení o přestupku je třeba vycházet
z obecné úpravy dle §5 až 8 zák. č. 82/1998 Sb., vztahující se ke správnímu řízení. Úprava, týkající
se trestního řízení dle §9 až 12 citovaného zákona, resp. příslušných ustanovení trestního řádu, je úpravou
speciální, podle níž ve věci přestupků nelze postupovat. Východiskem nároku obviněného na náhradu škody
ve vymezených případech skončení trestního řízení je samotný charakter trestního procesu, jehož prostředky
nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného. Obviněný v trestním řízení je povinen snášet jednotlivé
procesní úkony či uplatňování omezovacích institutů dle trestního řádu, přičemž sám fakt trestního stíhání
má pro obviněného, navzdory zásadě presumpce neviny, nezřídka difamační dopad (srov. závěry Ústavního
soudu, vyjádřené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 642/05, II. ÚS 590/08). Uvedené důsledky nejsou v řízení
o přestupcích dány; analogie, jíž stěžovatel argumentuje, tento zcela zásadní rozdíl mezi oběma typy řízení
přehlíží“ (zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem). Nejvyšší správní soud
má za to, že stěžovatelem zmiňovaný zájem „nejrůznějších lidí“ ohledně rozřešení jeho údajného
konfliktu se strážníkem městské policie pramení právě ze způsobu, jakým stěžovatel sám veřejně
vystupuje. S přihlédnutím k této okolnosti se tudíž nejeví být neústavní ani nepřiměřenou právní
úprava zastavení řízení o přestupku v důsledku zániku odpovědnosti za přestupek. Jestliže se totiž
veřejnost zajímá o stěžovatelovo přestupkové řízení intenzivněji, než tomu bývá u osob
obviněných z přestupku obvyklé, a to právě v důsledku jedinečných charakteristik osoby
stěžovatele, musí být stěžovatel připraven snášet i tento dopad jeho veřejné angažovanosti.
Ostatně stěžovateli nic nebrání v prezentování závěru přestupkového řízení případným petentům
se zdůrazněním skutečnosti, že do uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku
se nepodařilo objasnit skutkový stav, v důsledku čehož nelze stěžovatele z jakéhokoli přestupku
vinit. Měl-li by Nejvyšší správní soud přistoupit na stěžovatelovu ryze textualistickou
argumentaci, že odpovědnost za přestupek nemůže zaniknout, dokud není konstatováno,
že byl přestupek spáchán, pasoval by tím fakticky správní orgány v přestupkovém řízení do role
soukromých vyšetřovacích orgánů sloužících zájmům osoby obviněné z přestupku,
čímž by jednak popřel důraz na zásadu procesní ekonomie, jednak by též nepřípustně
upozadil samotný účel právní úpravy správního trestání – ochranu veřejného zájmu porušeného
nebo ohroženého údajným přestupkovým jednáním podezřelého subjektu.
[21] Ve vztahu ke stěžovatelem namítanému dopadu daného způsobu zastavení
přestupkového řízení do jeho majetkových a osobnostních práv (náhrada újmy, přiměřené
zadostiučinění) s ohledem na jednotlivá ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší správní soud
opětovně odkazuje na výše citované usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010,
sp. zn. III. ÚS 1845/08, a nadto připomíná, že mu nepřísluší vyslovovat se k oprávněnosti
stěžovatelem vzneseného občanskoprávního nároku, o kterém je vedeno řízení u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 309/2013, neboť právě uvedený soud bude jednotlivá
zákonná ustanovení vykládat či aplikovat.
[22] Pokud stěžovatel namítal, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má za každých okolností právo
na meritorní rozhodnutí ve věci jeho „trestního obvinění“, činil tak pouze na základě jazykového
výkladu. Městský soud v tomto ohledu přiléhavě poukázal na postulát frekventovaný
v rozhodovací činnosti Ústavního soudu, a to že jazykový výklad má představovat toliko prvotní
přiblížení k významu grafického vyjádření (části) právní normy a neměl by přestavovat jedinou
použitou výkladovou metodu. Tím spíše toto musí platit pro právní text vysoké míry obecnosti,
jakým je bezesporu i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Není možné vykládat předmětné ustanovení Úmluvy tak, že vylučuje možnost smluvního státu
právně upravit skončení řízení ve věci trestního obvinění bez toho, aby bylo postaveno na jisto,
zda se stal skutek, za který nenese obviněný odpovědnost. Smyslem odkazovaného ustanovení
je garance palety procesních práv obviněného nezbytných k tomu, aby případné rozhodnutí
o vině (a trestu) nebylo lze označit za nespravedlivé už jenom na základě toho, že jemu
předcházející proces nedostál elementárním požadavkům spravedlnosti. Jinými slovy
lze tento smysl formulovat i tak, že obviněný má samozřejmě právo na to, aby proces byl veden
spravedlivě, avšak pouze za předpokladu, že takový proces má být vůbec veden. Národní právní
úprava podmínek je na místě zejména tam, kde se jedná o řízení ve věcech bagatelních,
jimiž přestupkové věci ve srovnání s věcmi projednávanými v trestním řízení nepochybně jsou.
[23] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou. Napadený rozsudek
ani netrpí vadami, k nimž je Nejvyšší správní soud jinak povinen přihlédnout i nad rámec
uplatněných kasačních důvodů a námitek (§109 odst. 4 s. ř. s.). Aplikovanou právní úpravu
zákona o přestupcích [§20 odst. 1, §76 odst. 1 písm. f), ani §76 odst. 3] neshledal Nejvyšší
správní soud protiústavní, a proto řízení nepřerušil a nepředložil věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
Ústavnímu soudu. Nezbylo tudíž, než kasační stížnost zamítnout v souladu s §110 odst. 1 in fine
s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl procesně úspěšný, a nemá tak právo
na náhradu nákladů toho řízení. Naproti tomu procesně úspěšným žalovaným nevznikly
v řízení o kasační stížnosti náklady, které by přesahovaly běžný rámec jejich úřední činnosti,
a jejichž náhradu by jim tedy patřilo přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu