ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.136.2016:35
sp. zn. 2 As 136/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: L. H.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 1. 2016, č. j. 4994-2/2016-900000-304.7, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 51 A 14/2016 – 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce napadl v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného podáním datovaným dne
26. 3. 2016, odeslaným prostřednictvím elektronické pošty z e-mailové adresy X a doručeným
Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) dne 29. 3. 2016. Usnesením ze dne 5. 4. 2016,
č. j. 51 A 14/2016 – 6, vyzval krajský soud žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000
Kč a k zaslání plné moci udělené zástupci žalobce; žalobce soudní poplatek uhradil dne
12. 4. 2016.
[2] Krajský soud poté vydal v záhlaví uvedené usnesení (dále jen „napadené usnesení“),
jímž žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), s odůvodněním, že elektronická pošta ani její
příloha (ve formátu pdf) označená jako žaloba nebyly podepsány uznávaným elektronickým
podpisem. S odkazem na §37 odst. 2 s. ř. s. krajský soud konstatoval, že jelikož podání ze dne
26. 3. 2016 nebylo do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu, ani nebyl
předložen jeho originál (např. v elektronické formě s elektronickým podpisem), nemělo k němu
být přihlíženo. Krajský soud nicméně podání ze dne 26. 3. 2016 považoval za návrh a počal
ve věci činit úkony. Za takové situace bylo jediným možným postupem odmítnutí podání
pro nesplnění podmínek řízení. V tomto kontextu krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 1 Afs 133/2006 – 48. Uhrazený soudní poplatek vrátil
žalobci podle §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť se domníval, že jeho podání (žaloba) nemělo
být odmítnuto, přestože bylo krajskému soudu zasláno pouze e-mailem. Stěžovatel vycházel
z toho, že bylo-li řízení před krajským soudem zahájeno, mohlo tak dojít pouze na základě
návrhu. Pokud krajský soud ve věci jednal, jakoby podání žaloby bylo řádné, došlo
tím ke konvalidaci vadného podání, a tudíž se nelze dovolávat nesprávné formy. Krajský soud
svým postupem vyjádřil vůli akceptovat žalobcovo podání, a proto nemohl později konstatovat,
že nebylo řádně a včas učiněno, neboť by tím narušil princip právní jistoty jakožto jeden
ze základních znaků právního státu. Postup orgánů veřejné moci musí být předvídatelný
a v souladu s cíli zákonných úprav. Pokud soud aprobuje svým jednáním určitý právní stav,
byť postavený na vadném podání, fakticky tím vadu zhojí (konvaliduje). Zásada legitimního
očekávání dle stěžovatele vyžaduje nejen to, aby při rozhodování skutkově obdobných případů
nevznikaly nedůvodné rozdíly, ale také to, aby orgány veřejné moci jednaly tak, jak prve explicitně
či konkludentně stanovily. Pokud tedy krajský soud přiznal stěžovatelovu podání (návrhu) právní
účinky, byl povinen pokračovat v řízení a rozhodnout o žalobě.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že krajský soud neměl
ke stěžovatelovu podání vůbec přihlédnout, a učinil-li tak, bylo namístě „návrh“ odmítnout.
V tomto ohledu pokládal žalovaný krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 Afs 133/2006 – 48 za přesvědčivý a dodal, že podle §103 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §64 s. ř. s. přihlíží soud kdykoliv
za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Pokud
by krajský soud v posuzované věci jednal a rozhodl o stěžovatelově podání rozsudkem, zatížil
by dle žalovaného své rozhodnutí vadou zmatečnosti [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Ke stěžovatelem tvrzené konvalidaci „vady“ podání žalovaný především podotkl,
že stěžovatelovo podání od počátku vůbec neexistuje - není tedy jednáním vadným, které by bylo
možno dodatečně zhojit. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2
s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[7] Podle §37 odst. 2 s. ř. s. podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem,
lze provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního
zákona. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě, musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného
obsahu nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.
[8] Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že jestliže žalobce zaslal žalobu elektronicky
bez ověřeného podpisu a ve lhůtě tří dnů ji nepotvrdil písemným originálem, soud k ní neměl
přihlédnout, řízení o ní neměl vůbec zahajovat, neboť slovy §32 s. ř. s. žádný návrh soudu
nedošel. Pokud však krajský soud o takovém „podání“ řízení zahájil, jediným možným postupem
je, aby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ono „podání“ odmítl, neboť nejsou splněny podmínky
řízení - nebyl podán návrh na jeho zahájení - a tato vada je neodstranitelná (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 1 Afs 133/2006 – 48, nebo usnesení ze dne
8. 6. 2016, č. j. Nad 131/2016 – 47; a obdobně také usnesení ze dne 8. 4. 2010,
č. j. 4 Ads 33/2010 – 198, a ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ads 125/2011 – 36, v nichž byla řešena tato
otázka ve vztahu ke kasační stížnosti).
[9] V souzené věci není sporu o tom, že stěžovatelovo podání ze dne 26. 3. 2016, doručené
krajskému soudu elektronicky dne 29. 3. 2016, bylo podáním obsahujícím úkon, jímž se disponuje
řízením nebo jeho předmětem. Taktéž není rozporováno, že toto podání nebylo učiněno
v zákonem stanovené formě, neboť nebylo elektronicky podepsáno ani do tří dnů doplněno
v souladu s citovaným ustanovením. K takovému podání tedy krajský soud v souladu s §37
odst. 2 věty druhé s. ř. s. vůbec neměl přihlížet. Přestože krajský soud v rozporu s tímto
ustanovením učinil ve věci úkon, byl jeho následný postup, kdy podání ze dne 26. 3. 2016
usnesením odmítl, zcela v souladu se shora citovanou ustálenou judikaturou zdejšího soudu,
a nelze mu ničeho vytknout.
[10] Ke stěžovatelovu tvrzení, že „došlo ke konvalidaci vadného podání“ ve chvíli, kdy krajský soud
jednal, jakoby podání žaloby bylo řádné, Nejvyšší správní soud konstatuje, že s takovým
„podáním“, jaké ve věci učinil stěžovatel (tj. elektronické podání, jež nebylo podepsáno
ani ve třídenní lhůtě doplněno), spojuje soudní řád správní fikci neexistence. Ačkoliv tedy
stěžovatel ve skutečnosti procesně jednal, zákon krajskému soudu ukládal, aby postupoval, jako
by procesní jednání učiněno nebylo. Šlo o ze zákona neexistující procesní jednání, které nemělo
vyvolávat žádné procesní následky a o němž nemělo být rozhodováno. Konvalidace
neexistujícího jednání tak nepřipadala v úvahu.
[11] Pokud jde o argumentaci právní jistotou a zásadou legitimního očekávání, znění §37
odst. 2 s. ř. s. nenechává žádný prostor pro pochybnosti ohledně toho, zda lze zahájit soudní
řízení na základě „podání“, jež nebylo učiněno v předepsané formě. Stěžovatel, zastoupen
advokátem (nepochybně znalým procesních předpisů), se tak nemohl oprávněně domnívat,
že krajský soud postupoval správně, když stěžovateli v reakci na jeho „podání“ zaslal soudní
výzvu. Následné ukončení řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nelze mít za překvapivé,
tím méně pak nezákonné, a to tím spíše v situaci, kdy odmítnutí podání nepředcházelo dlouhé
trvání soudního řízení (krajský soud stěžovateli pouze nesprávně zaslal výzvu k zaplacení
soudního poplatku a doložení plné moci; žádný z účastníků však dosud nebyl poučen o složení
senátu, ve věci nebylo nařízeno jednání, účastníci nebyli vyzváni, aby vzájemně reagovali na svá
podání apod.).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[12] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšný žalovaný vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu
Nejvyššího správního soudu neplyne, že by mu nějaké náklady nad rámec jeho běžné činnosti
vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu