ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.159.2016:36
sp. zn. 2 As 159/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: V. Š., zastoupená
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2014, č. j. KUOK 83019/2014, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2016,
č. j. 65 A 50/2014 – 29,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2016,
č. j. 65 A 50/2014 – 29, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí
[1] Napadeným rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 65 A 50/2014 – 29, zamítl Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) žalobu žalobkyně, kterou se domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2014, č. j. KUOK 83019/2014, jímž bylo zamítnuto
její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 8. 8. 2014, č. j. SMOL/171214/2014/OARMV/DPD/Hyb, kterým správní
orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 1500 Kč podle §125f odst. 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých předpisů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a dále povinnost uhradit
náklady řízení ve výši 1000 Kč, za spáchání správního deliktu ve smyslu §125f odst. 1 z ákona
o silničním provozu, jehož se měla žalobkyně dopustit tím, že jako provozovatelka motorového
vozidla tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. X, v rozporu s §10 zákona o silničním provozu
nezajistila, aby při užití předmětného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť neznámý řidič vozidla
žalobkyně porušil §4 písm. c) a §39 odst. 5 zákona o silničním provozu tím, že dne 13. 9. 2013
v době cca od 23:30 do 00:00 hod. v Olomouci na ulici Mlýnská stál s tímto motorovým
vozidlem v úseku platnosti svislé dopravní značky IP 27a „Pěší zóna“, s dodatkovým textem
„IZS, MMOL, TSMO, svatby 0 - 24 hod., cyklisté, TAXI 0 - 24 hod., dopravní obsluha 18 – 10 hod.,
potraviny 12 – 14 hod.“
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně uvedl, že správní delikt
provozovatele vozidla vymezený v §125f zákona o silničním provozu je nutné chápat jako delikt
subsidiární. Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal př edmětný
přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému
a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích. Pokud tedy osoba řidiče není známa, správní orgán, nemaje jiné podklady, vyzve
při splnění podmínek §125h zákona o silničním provozu provozovatele vozidla k uhrazení
určené částky odpovídající pokutě v blokovém řízení a současně jej poučí o možnosti sdělit
správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče vozidla. Předmětná výzva provozovateli vozidla
je pak ekvivalentem odpovídající blokové pokutě pro obviněného z přestupku.
[3] Žalobkyně však v žalobě namítla, že k učinění výzvy provozovatelce vozidla
a k následnému vedení správního řízení s ní nebyly splněny podmínky §125h odst. 1 písm. a)
zákona o silničním provozu. Konkrétně ze tří podmínek stanovených v §125f odst. 2 zákona
o silničním provozu, nebyla dle žalobkyně splněna podmínka specifikovaná v §125f odst. 2
písm. b) zákona o silničním provozu, tj. že by porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu
na pozemních komunikacích vykazovalo znaky přestupku podle zákona o silničním provozu.
K tomu žalobkyně uvedla, že správní orgán I. stupně neprokázal, že by se řidič vozidla neúčastnil
svatby, a zároveň že správní orgán I. stupně v rozhodnutí netvrdil a nedokazoval, po jakou dobu
předmětné vozidlo stálo na daném úseku komunikace, když dle informací žalobkyně zde vozidlo
pouze zastavilo, neboť jeho řidič vykládal reprosoustavu pro svatební hostinu.
[4] V této souvislosti krajský soud nejprve konstatoval, že v souladu s všeobecně uznávanou
právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (tj. zákony jsou psány pro bdělé) správní soudy zásadně
nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení
co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů nijak aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé
až v řízení před správními soudy. V dané věci byla žalobkyně v řízení před správními orgány zcela
pasivní, když se v řízení před správním orgánem I. stupně omezila toliko na sdělení
identifikačních dat údajného řidiče vozidla a v řízení odvolacím pouze stručně konstatovala,
že „správnímu orgánu nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť měl věc řešit jako přestupek
s konkrétní osobou přestupce, která mu byla známá.“ Žalobkyně tedy nesdělila správním orgánům,
že jsou jí známy skutečnosti nasvědčující tomu, že řidič jejího vozidla neporušil §4 písm. c)
zákona o silničním provozu (povinnost řídit se dopravními značkami) a §39 odst. 5 zákona
o silničním provozu (zákaz stání v pěší zóně mimo označené parkoviště), a tudíž jednání řidiče
nemohlo vykazovat znaky přestupku, čímž by nemohlo být trestné ani její jednání, jakožto
jednání provozovatelky předmětného vozidla. V daném kontextu tedy krajský soud vyslovil,
že nebyl povinen se skutkovými novotami uplatněnými žalobkyní poprvé až v soudním řízení
zabývat, neboť žalobkyně žádnou z uvedených skutkových okolností nesdělila ve správním
řízení, ačkoli jí v tom zjevně nic nebránilo.
[5] I přes shora uvedený závěr shledal krajský soud námitku, že správní orgány neprokázaly,
že řidič vozidla nebyl účasten svatby, jako příklad mylné interpretace §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále je n „správní řád“), vycházející z představy, že jsou
správní orgány povinny zjistit a popsat stav věci tak, aby rozhodnutí obsahovalo odpovědi
na všechny případné a nevyslovené otázky či subjektivní pochybnosti. Stanovení takové
povinnosti je však zcela nereálné. Podle názoru krajského soudu je povinnost správních orgánů
zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, splněna, pokud je výrok rozhodnutí opřen
o smysluplná, relevantní a ucelená zjištění, o nichž nebyly vzneseny v řízení pochybnosti,
případně se vypořádá s tím, že vznesené pochybnosti nebyly důvodné, což při aplikaci
na posuzovaný případ znamená, že neuvedla-li žalobkyně tvrzení o tom, že řidič vozidla
byl účasten svatby, a této skutečnosti nenasvědčoval žádný z podkladů obsažených
ve spisu, nebylo povinností správních orgánů takovou skutečnost dovozovat a zabývat
se tím, zda se nejednalo o vozidlo, na něž se vztahovala některá z výluk ze zákazu stání v pěší
zóně uvedená na dodatkové tabulce. Námitka týkající se absence vymezení doby stání
předmětného vozidla v místě spáchání deliktu ve výroku rozhodnutí byla dle názoru krajského
soudu rovněž nedůvodná, neboť byla vyvrácena obsahem výroku samotného rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, který uvedl, že předmětné vozidlo stálo v daném místě v době
cca od 23:30 hod. do 00:00 hod., přičemž toto konstatování v odůvodnění rozhodnutí opřel
o obsah úředního záznamu strážníků městské policie.
[6] Krajský soud proto uzavřel, že správní orgán I. stupně byl oprávněn učinit výzvu
žalobkyni jako provozovatelce vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, neboť byly naplněny
všechny podmínky uvedené v §125h odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž výzva ze dne
20. 11. 2013 obsahovala veškeré náležitosti a poučení uvedené v §125 h odst. 4, 5 a 6 zákona
o silničním provozu.
[7] Další námitka žalobkyně směřovala do naplnění podmínek projednatelnosti správního
deliktu ve smyslu §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, konkrétně zda správní
orgány provedly nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a zda nedoručení výzvy k podání
vysvětlení osobě označené provozovatelem za přestupce může být důvodem pro odložení věci.
V této souvislosti krajský soud předně uvedl, že p rovozovatel vozidla, s nímž byl spáchán
přestupek, se „jednou provždy“ nezprostí odpovědnosti za protiprávní jednání uvedením
jakéhokoli jména řidiče. Následně odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, a ze dne ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015 – 32,
ve kterých byly řešeny skutkově obdobné případy. Krajský soud pak na tomto základě
vyhodnotil, že v nyní řešeném případě správní orgány nezbytné kroky ke zjištění osoby pachatele
přestupku učinily. Žalobkyně za řidiče vozidla označila nekontaktní osobu s doručovací adresou
v zahraničí (nadto osobu, jejíž účast ve správních řízeních je opakovaně postavena na využití
nejrůznějších procesních taktik, předem připravených scénářů a obstrukcí). Správní orgán
I. stupně pak vyvinul snahu tuto osobu kontaktovat, avšak tato vyšla vniveč. Identifikování
pachatele přestupku na základě označení řidiče žalobkyní (tj. provozovatelkou) tak nebylo možné
a žádná reálná možnost, jak jinak zjistit přestupce , v dané chvíli neexistovala, tudíž správní orgán
I. stupně podle názoru krajského soudu nepochybil, když zahájil řízení o správním deliktu
provozovatelky vozidla. Správní orgány totiž v dané věci nedisponovaly žádným relevantním
důkazem, že řidičem byla skutečně označená osoba. Stejně tak neměly k dispozici ani žádného
svědka, jehož svědectví by umožňovalo prokázat totožnost osoby, která vozidlo na místě
zaparkovala. Za takové situace tedy neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti
konkrétní osobě a správní orgán postupoval správně, pokud řízení o přestupku ani nezahájil,
ale věc odložil.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě napadla
rozsudek krajského soudu z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[9] Stěžovatelka předně namítla, že nelze akceptovat názor krajského soudu, že je -li domnělý
přestupce předvolán k podání vysvětlení, ke kterému se nedostaví, nelze proti němu vést řízení
o přestupku. Takový názor by totiž zcela paralyzoval správní trestání. Pokud přestupce popře
spáchání přestupku nebo ignoruje správní orgán, pak to neznamená, že by přestupek nespáchal,
což neumožňuje správnímu orgánu rezignovat na jeho potrestání, resp. řádné prověření věci.
K tomu stěžovatelka doplnila, že „je přinejmenším zajímavé, že v případě oznámení jakéhokoli přestupku
vyvinou správní orgány maximální snahu pro to, aby potrestaly jejich skutečného pachatele, avš ak v případě
přestupku, který může být projednán jako správní delikt provozovatele vozidla, nevyvinou snahu žádnou.
Věc se potom jeví tak, že pro správní orgány je rozhodné pouze získání příjmu z pokuty do obecního rozpočtu .“
[10] Rozsudek krajského soudu je tak dle názoru stěžovatelky pro další vývoj práva
nebezpečný, neboť v zásadě aproboval stav, podle kterého je každý beztrestný, pokud
se k přestupku sám nedozná. Správní orgán I. stupně v dané věci vyzval stěžovatelku ke sdělení
totožnosti řidiče. Totožnost řidiče byla stěžovatelkou řádně sdělena, avšak i přes to správní orgán
I. stupně řízení o přestupku nezahájil, neboť věc vyhodnotil tak, že nemá dostatek podkladů
pro jeho zahájení. Zahájení řízení o přestupku přitom nemůže záviset na doznání řidiče,
v takovém případě by řízení o deliktu (přestupku) bylo v dispozici pachatele, což je absurdní.
Současně je též absurdní požadovat, aby stěžovatelka na výzvu ke sdělení totožnosti řidiče byla
povinna předkládat důkazy o tom, kdo vozidlo řídil.
[11] Pokud tedy stěžovatelka namítla, že správnímu orgánu I. stupně nevzniklo právo zahájit
řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, když nebyla naplněna ani jedna z podmínek
dle §125f odst. 4 silničního zákona, pak byla je jí argumentace plně důvodná a krajský so ud tuto
právní otázku posoudil nesprávně. Na věci přitom nemohlo nic změnit ani tvrzení krajského
soudu, dle kterého stěžovatelka předložila tuto argumentaci až v žalobě.
[12] Tvrzení krajského soudu, podle kterého správní orgány nedisponovaly žádným
relevantním důkazem, že řidičem byla skutečně osoba označená stěžovatelkou, je výsledkem
nezákonného postupu správního orgánu (§125h odst. 5 věta druhá silničního zákona), neboť
správní orgán I. stupně se nepokusil žádný relevantní důkaz zajistit.
[13] Dále stěžovatelka argumentovala, že řidič vozidla v místě spáchání údajného přestupku
zajišťoval technické zázemí pro svatbu, a proto se vjezdem do předmětného úseku komunikace
nedopustil přestupku. Krajský soud k této námitce uvedl, že se jí správní orgány nemusely
zabývat, neboť ji stěžovatelka neučinila předmětem správního řízení. Stěžovatelka se však s tímto
závěrem neztotožňuje, jelikož krajský soud tímto nepřípustně zaměnil zásadu materiální pravdy
za presumpci viny.
[14] Správní orgán je povinen zjistit skutkový stav, což však podle stěžovatelky v dané věci
neznamená předpokládat, že vozidlo nemělo povolení k vjezdu, ale povinnost zjistit, zda vozidlo
toto povolení mělo, a zda tedy jednání řidiče bylo protiprávní, či nikoliv. Správní orgán I. stupně
žádný úkon ke zjištění skutkového stavu neučinil, resp. nevyzval stěžovatelku k tomu,
aby mu sdělila, zda se jednalo o vozidlo svatby, a mělo tak povolený vjezd, ani nepředvolal řidiče
vozidla, ač znal jeho totožnost. Stěžovatelka tak uvedla, že vzhledem k tomu, že správní orgány
neprovedly žádné dokazování, zda její vozidlo bylo, nebo nebylo vozidlem svatby, postačí,
aby v řízení před soudem poukázala na jinou možnou versi skutkového průběhu, která se nejeví
jako absurdní k tomu, aby bylo správní rozhodnutí zrušeno.
[15] Závěrem stěžovatelka tvrdila, že správní orgány nijak neprokázaly, že by vozidlo
v předmětném úseku komunikace stálo, když dle provedenýc h důkazů v místě pouze zastavilo.
Úřední záznam Městské police Olomouc přitom podle jejího názoru není dostatečným důkazním
prostředkem k prokázání natolik zásadní skutečnosti, jako je doba stání, která přímo determinuje,
zda je čin protiprávní či nikoliv.
[16] S ohledem na výše uvedené pak stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a s přihlédnutím k vadám, které je povinen zkoumat z úřední
povinnosti.
[18] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správnímu orgánu I. stupně
bylo dne 21. 10. 2013 oznámeno Městskou policií Olomouc spáchání přestupku ve smyslu §125c
odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu - stání v pěší zóně mimo parkoviště. Z úředních
záznamů Městské policie Olomouc vyplývá, že dne 13. 9. 2013 ve 13:27 hod. byla hlídka
Městské policie Olomouc vyslána operačním střediskem na ulici Mlýnská v Olomouci, kde mělo
dle telefonického oznámení stát vozidlo bránící průjezdu vozidel. Po příjezdu na místo
hlídka zjistila, že se jedná o vozidlo tov ární značky Škoda Octavia, reg. zn. X, které
stojí zaparkované mimo vyznačené parkoviště v úseku pl atnosti svislé dopravní značky
IP 27a „Pěší zóna“, s dodatkovým textem „IZS, MMOL, TSMO, svatby 0 - 24 hod., cyklisté,
TAXI 0 - 24 hod., dopravní obsluha 18 – 10 hod., potraviny 12 – 14 hod.“ Jelikož se na místě
nenacházel řidič uvedeného vozidla (s časovým vymezením 23:30 – 00:05 hod.), byla pořízena
fotodokumentace a na vozidle zanechána výzva pro nepřítomného pachatele přestupku.
Na fotodokumentaci ze dne 13. 9. 2013 je zachyceno vozidlo stříbrné barvy (konkrétně jeho
zadní a levá část), tovární značky Škoda Octavia, reg. zn. X, zaparkované v nočních hodinách u
zdi budovy, mezi dalšími vozidly. Správní orgán I. stupně dále opatřil kartu předmětného vozidla,
z níž vyplývá, že od 27. 10. 2010 je jeho provozovatelem stěžovatelka. Výzvou ze dne
20. 11. 2013 byla stěžovatelka správním orgánem I. stupně vyzvána k zaplacení částky 500 Kč,
popř. ke sdělení totožnosti řidiče vozidla. Stěžovatelka k této výzvě sdělila, že vozidlo řídil pan P.
K., nar. X, bytem Č. A 601, P. 6, a dále uvedla, že se v řízení nechá vá zastupovat společností
FLEET Control, s. r. o., se sídlem Smetanovo nábřeží 327/14, Praha 1. Z výpisu z registru
obyvatel, který správní orgán I. stupně pořídil, vyplynulo, že P. K. má jako doručovací adresu C.
A. no. 9, P. 1, E. T. de C., 38005 S. C. de T., přičemž adresa Č. A. 601, P. 6 je adresou jeho
trvalého pobytu. Dne 22. 1. 2014 byl P. K. předvolán k podání vysvětlení na den 20. 2. 2014
v 10:00 hod. Zásilka obsahující jeho předvolání se však z doručovací adresy na Tenerife vrátila
nepřevzatá. Úředním záznamem ze dne 11. 4. 2014 správní orgán I. stupně věc dopravního
přestupku odložil s odůvodněním, že se do 60 dnů ode dne zjištění přestupku nedozvěděl
skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, když stěžovatelkou označená osoba
P. K. má trvalé bydliště na ohlašovně městského úřadu, přičemž na doručovací adrese si zásilku
s výzvou nepřevzal a k podání vysvětlení se nedostavil. Téhož dne vydal správní orgán I. stupně
příkaz, jímž stěžovatelce uložil pokutu ve výši 1500 Kč za spáchání správního deliktu podle §
125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka
prostřednictvím svého zmocněnce (společnosti FLEET Control, s. r. o.) dne 12. 5. 2014 odpor.
Správní orgán I. stupně poté předvolal stěžovatelku i jejího zmocněnce k ústnímu jednání na den
31. 7. 2014 v 9:00 hod., k němuž se však tito nedostavili. Dne 8. 8. 2014 pak správní orgán I.
stupně vydal rozhodnutí, jímž stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání výše vymezeného správního
deliktu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka prostřednictvím zmocněnce blanketní
odvolání, které po výzvě doplnila o námitku, že „správnímu orgánu nevzniklo právo zahájit řízení o
správním deliktu, neboť měl věc řešit jako přestupek s konkrétní osobou přestupce, která mu byla známá.“ Dne
12. 9. 2014 vydal žalovaný žalobou napadené r ozhodnutí, jímž rozhodnutí správního orgánu I.
stupně potvrdil a odvolání zamítl.
[19] Po přezkoumání dané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je zčásti důvodná.
[20] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval okruhem námitek týkajících se nesplnění
podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním
provozu.
[21] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože
obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b)]. Toto
ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči
odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z §125h odst. 6
zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem
nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době
spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele
vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení
maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech
nesprávného parkování správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku,
ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným
provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil
postihu osobu blízkou [§60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“)], správní orgány se ocitly ve stavu
důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo
vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního
deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána
a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému
byla §10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla
byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Nejvyšší
správní soud se již dříve vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena
novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., a to v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 – 21, kde konstatoval, že „evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě
správního deliktu dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující
a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu
na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce
zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání
protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“
[22] V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, pak Nejvyšší správní soud
upozornil, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních
orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie
a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu
zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou -li mít správní orgány
(ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) re álnou
příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci
Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla
autopůjčovna, která na základě výzvy posk ytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání
přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány
měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího j ednatele, který dle sdělení
provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí
za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání
vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích, nebo dochází -li k řetězení
označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu
§125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku
projedná správní delikt“ (tuto argumentaci zopakoval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne
24. 8.2016, č. j. 2 As 85/2016 – 33).
[23] V nyní řešené věci k výzvě správního orgánu I. stupně stěžovatelka označila za řidiče
vozidla v době spáchání přestupku P. K. Správní orgán I. stupně předvolal P. K. k podání
vysvětlení na den 20. 2. 2014 v 10:00 hod. Toto předvolání bylo P. K. doručováno na jeho
doručovací adresu C. A. no. 9, P. 1, E. T. de C., 38005 S. C. de T. Zásilka obsahující předvolání
se však z doručovací adresy na Tenerife vrátila nepřevzatá. Na termín předvolání se P. K.
nedostavil, a proto bylo řízení ve smyslu §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, odloženo.
Správní orgán I. stupně totiž nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl,
skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Krajský soud poté uvedený postup
správního orgánu I. stupně nevyhodnotil jako chybný a rovněž neshledal pochybení v tom, že se
správní orgán I. stupně nepokusil stěžovatelku předvolat za účelem získání dalších důkazů, jež by
mohly potvrdit tvrzení stěžovatele o osobě pachatele přestupku. V e vztahu k P. K. zároveň
poukázal na jeho časté obstrukční jednání v řízeních o do pravních přestupcích a na skutečnost,
že i další provozovatelé jej označili za řidiče jejich vozidel, s nimiž byly spáchány
přestupky. Nejvyšší správní soud pak v této souvislosti souhlasí s krajským soudem,
že označila-li stěžovatelka za řidiče jejího vozidla v době spáchání přestupku takovýmto
způsobem jmenovanou osobu, bylo by v rozporu s účelem úpravy správního deliktu
provozovatele vozidla vyžadovat po správním orgánu I. stupně učinění dalších kroků vůči
označenému pachateli přestupku; podmínka podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu
tedy byla naplněna.
[24] Nejvyšší správní soud tak shodně s krajským soudem aprobuje postup správního orgánu
I. stupně, který reagoval na stěžovatelčino označení pachatele přestupku a pokusil se zjistit další
skutečnosti odůvodňující zahájení přestupkového řízení proti jeho osobě. Takový postup
správního orgánu I. stupně byl v souladu se zákonem o silničním provozu i se shora citovanou
judikaturou. Pokud krajský soud navíc uvážil, že správní orgán I. stupně nemusel činit další kroky
ke zjištění pachatele přestupku, a to i z důvodu účelovosti stěžovatelčiny procesní taktiky
(tj. označení nekontaktní osoby s adresou pro doručování v zahraničí), pak tímto způsobem
v reakci na žalobní výtky dostatečně zdůvodnil, proč za daných skutkových okolností byly
veškeré nezbytné kroky ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu učiněny a dalších
již nebylo třeba. Ostatně i správní orgány ve svých rozhodnutích upozornily na obstrukční
praktiky P. K.
[25] Na tomto místě je pak nutné upozornit na skutečnost, že odpovědnost za správní delikt
provozovatele vozidla je konstruována jako objektivní (srov. rozsudek rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21; k souladu objektivní odpovědnosti
provozovatelů vozidel – fyzických osob za drobné dopravní přestupky, u nichž je obtížné zjistit
totožnost řidiče, s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
srov. rozhodnutí o přijatelnosti Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2004, Falk proti
Nizozemí, stížnost č. 66273/01). Jsou-li tedy splněny podmínky pro projednání správního deliktu,
provozovatel vozidla se může „zbavit“ odpovědnosti pouze prokázáním jednoho ze dvou
liberačních důvodů podle §125f odst. 5 zákona o silničním provozu.
[26] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že je nepochybně
žádoucí, aby odpovědnost za protiprávní jednání nesli vždy ti, kteří se takového jednání dopustili.
Na stranu druhou však „nic nebrání zákonodárci v tom, aby určitá spolehlivě zjištěná a bagatelní, avšak
společensky škodlivá a začasté frekventovaná jednání (nota bene pokud jde o delikty potenciálně ohrožující
či o delikty, jimiž nebyl způsoben žádný, anebo jen nepatrný škodlivý následek v podobě škody na majetku
účastníků silničního provozu) dále ?dekriminalizoval’ a postihoval je formou správních deliktů přičitatelných
provozovatelům vozidel na základě objektivní odpovědnosti“. Nadto „v oboru správního trestání se z řady
legitimních důvodů výjimečně uplatňuje odpovědnost za protiprávní výsledek bez ohledu na zavinění,
tj. odpovědnost objektivní, případně modifikovaná možností liberace“ (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40).
[27] V tomto kontextu Nejvyšší správní soud dále doplňuje, že je čistě na rozhodnutí
provozovatele vozidla, komu své vozidlo svěří. Pokud jej půjčí osobě, která často nedodržuje
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, přičemž se následně tato
osoba účelově vyhýbá projednání svého přestupku, musí být provozovatel připraven nést
případnou objektivní odpovědnost za její jednání. Zároveň účastník řízení nese následky jednání
zástupce, kterého si sám zvolí. V daném případě totiž nelze odhlédnou od skutečnosti, že P. K.
byl osobou, kterou stěžovatelka označila za pachatele přestupku, a tedy osobou, která měla ve
věci logicky protichůdné zájmy. Současně však stěžovatelku (dle její svobodně projevené vůle)
zastupovala v řízení společnost, s jejíž činností je P . K. úzce spojen. Ve spojení s dalšími
skutečnostmi, které popsal krajský soud v napadeném rozsudku, jakož i správní orgány ve svých
rozhodnutích, lze souhlasit, že i v případě stěžovatelky se jedn alo o obstrukční a účelovou
strategii, jak se vyhnout odpovědnosti za protiprávní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 9. 2015, č. j. 8 As 57/2015 – 46). S ohledem na okolnosti dané věci
tak nebylo možné spravedlivě požadovat, aby správní orgány činily další úkony ke zjištění osoby
pachatele přestupku.
[28] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval druhou skupinou námitek stěžovatelky, že řidič
vozidla v místě spáchání údajného přestupku zajišťoval technické zázemí pro svatbu, a proto
se vjezdem do předmětného úseku komunikace a následným zastavením nedopustil žádného
přestupku. Nutno doplnit, že tato skutková tvrzení stěžovatelka uplatnila poprvé až v řízení
před krajským soudem.
[29] Pro rozhodnutí o této části kasační stížnosti tak bylo mimo jiné třeba posoudit právní
otázku, zda je krajský soud povinen v řízení ve věcech správního trestání připustit jakákoliv
tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav, s výjimkou tvrzení zjevně absurdních, irelevantních
a nesmyslných, třebaže takováto tvrzení a jim odpovídající důkazy nebyly bez z jevného důvodu
uplatněny ve správním řízení. Tato otázka však byla předmětem řízení před rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 As 24/2015.
[30] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o věci rozhodl usnesením ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 - 71, tak, že:
„I. Skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní,
automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní
návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustné.
II. Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové
jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními orgány. Krajský soud
však na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může
tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout
jako nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit.
III. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány
bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§3 správního řádu). Pokud
krajský soud zjistí, že správní orgány takto nepostupovaly, bude na něm, aby na základě žalobních tvrzení
a navrhovaných důkazů pochybnosti o skutkovém stavu sám odstranil. To může učinit porovnáním s důkazy
již provedenými v řízení před správními orgány, zopakováním důkazů již provedených nebo provedením důkazů
nových. Jsou-li nedostatky ve zjištění skutkového stavu takového rozsahu, že jejich odstraňování by znamenalo
nahrazovat činnost správních orgánů soudem, uloží krajský soud tuto povinnost správnímu orgánu.“
[31] Rozšířený senát věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí desátému senátu. Usnesení
rozšířeného senátu nabylo právní moci dne 15. 5. 2017.
[32] V souladu s tímto právním hodnocením posoudil Nejvyšší správní soud i nyní
projednávaný případ.
[33] K pasivitě účastníka řízení ve věci správního trestání pak bylo možné odkázat
i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47, ve kterém
Nejvyšší správní soud rozlišil dva typy situací. O první se jedná „jestliže již v samotném přestupkovém
řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou
přesvědčivostí (§3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil,
a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění
pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně
vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo
dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“. O druhou situaci jde „pokud správní orgány v rámci
přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (§3 správního řádu z roku
2004), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal
na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu,
aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností daných povahou
soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil z rno od plev“ a případné zcela nepravděpodobné
či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval.“.
[34] Pokud tedy správní orgány v rámci řízení ve věcech správního trestání neprovedou
dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (tj. druhý výše uvedený typ situace), postačí
účastníku řízení, proti němuž je řízení vedeno a který byl v řízení před správními orgány pasivní,
aby poukázal na možné jiné (reálné) varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly
provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47). K tomu
je dále možné poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 11. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, ve kterém uvedl, že „[v] řízení o přestupku postupuje správní
orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí
o přestupku (§3 správního řádu). (…) Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět
na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat
správnímu orgánu důkazy. Z tohoto usnesení rozšířeného senátu plyne, že správní orgány jsou
povinny provést dostatek důkazů tak, aby byl skutkový stav dostatečně zjištěn bez důvodných
pochybností.
[35] Na tomto místě je přitom nutné upozornit i na závěr Nejvyššího správního soudu
vyslovený v rozsudku ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 As 24/2017 – 31, že „o odpovědnosti za delikt (§125f
zákona o silničním provozu) lze rozhodnout pouze tehdy, jsou-li o konkrétním protiprávním jednání
důkazy.“
[36] V nyní projednávané věci správní orgány provedly důkazy, kterými byly zejména
oznámení přestupku ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 2013/031143, úřední záznam ze dne 13. 9. 2013,
sp. zn. 2013/031143, a fotodokumentace zaznamenávající předmětné vozidlo ze dne 13. 9. 2013.
Povaha protiprávního jednání stěžovatelky přitom spočívala v tom, že ta jako provozovatelka
motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, reg. zn. X, v rozporu s §10 zákona
o silničním provozu nezajistila, aby při užití předmětného vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť neznámý
řidič jejího vozidla porušil §4 písm. c) a §39 odst. 5 zákona o silničním provozu tím, že dne
13. 9. 2013 v době cca od 23:30 do 00:00 hod. v Olomouci na ulici Mlýnská stál
s tímto motorovým vozidlem v úseku platnosti svislé dopravní značky IP 27a „Pěší zóna“,
s dodatkovým textem „IZS, MMOL, TSMO, svatby 0 - 24 hod., cyklisté, TAXI 0 - 24 hod., dopravní
obsluha 18 – 10 hod., potraviny 12 – 14 hod.“
[37] Je tedy zřejmé, že zásadním důkazem ve věci byla fotodokumentace zachycující shora
uvedené vozidlo v předmětném úseku pozemní komunikace. Pokud by tato fotodokumentace
byla pořízena správně, tj. poskytovala komplexní obraz o situaci na místě samém ,
pak by skutkový děj, přesněji řečeno jeho objektivní stránka, byl prokázán dostatečně. Rozhodné
skutečnosti by měly s přihlédnutím k okolnostem a možným zvláštnostem konkrétního případu
být zaznamenány takovým způsobem, aby je v případě potřeby bylo možno podrobit
důkladnému následnému přezkoumání, které umožní udělat si dostatečně přesný obraz
o rozhodných aspektech údajného protiprávního jednání.
[38] Ze spisového materiálu však vyplývá, že pořízená fotodokumentace výše uvedené kvality
nesplňuje.
[39] Správní spis obsahuje toliko dvě fotografie specifikovaného vozidla, na nichž
je zachycena pouze jeho zadní a levá zadní část. Lze bezpečně poznat, o jaké vozidlo se jedná,
neboť je seznatelný typ vozidla a jeho SPZ.
[40] V souladu s odkazovanou judikaturou bylo na stěžovatelce, aby krajskému soudu
předestřela takovou argumentaci, která by byla schopna zjištění správních orgánů zpochybnit
a ukázat, že je nesprávné či že přinejmenším existuje rozumná pochybnost o jeho správnosti.
Stěžovatelka v tomto ohledu uvedla, že řidič vozidla v místě spáchání údajného přestupku
zajišťoval technické zázemí pro svatbu, a proto se vjezdem do předmětného úseku komunikace
(ulice Mlýnská v Olomouci) a následným zastavením nedopustil žádného přestupku. Tuto
argumentaci stěžovatelky nelze vzhledem k okolnostem daného případu mít za zjevně absurdní,
irelevantní či nesmyslnou. Mezi stěžovatelkou a žalovaným bylo nesporné, že se vozidlo
nacházelo v úseku platnosti svislé dopravní značky IP 27a „Pěší zóna“, s dodatkovým textem
„IZS, MMOL, TSMO, svatby 0 - 24 hod., cyklisté, TAXI 0 - 24 hod., dopravní obsluha 18 – 10 hod.,
potraviny 12 – 14 hod.“ Nejvyšší správní soud má tedy za to, jakkoli to z fotodokumentace přímo
neplyne, že vozidlo stěžovatelky se nacházelo v klidu uvnitř pěší zóny, a to na místě, které nebylo
vyznačeným parkovištěm. Do této pěší zóny byl povolen vjezd širokému a jen velmi obecně
vymezenému okruhu vozidel vyznačenému ve spodní části dopravní značky - viz dodatkový
text, který mimo jiné připouštěl právě možnost vjezdu vozidel svatby, a to (na rozdíl
např. od dopravní obsluhy či dodávek potravin) bez časového omezení. Vymezení okruhu
vozidel s oprávněním vjezdu bylo takové, že při zkoumání, zda určité vozidlo oprávněním
disponuje, bylo nutno zabývat se v některých případech konkrétními důvody jeho údajné
přítomnosti na místě. Vzhledem k těmto okolnostem bylo třeba zdokumentovat u vozidla
stěžovatelky vše, co by mohlo rozumně napovědět, zda by toto vozidlo mohlo být některým
z vozidel s oprávněním ke vjezdu a případně kterým.
[41] Na správních orgánech tak v daném případě bylo, aby i při pasivitě stěžovatelky opatřily
v řízení dostatečně robustní okruh důkazů, který by předmětné protiprávní jednání jasně
a nepochybně prokazoval. V kontextu projednávané věci se nabízelo zejména pořízení poněkud
obsáhlejší fotodokumentace vozidla. Ta by jej měla zachytit ze všech stran, což by mohlo ukázat,
zda bylo toto vozidlo určitým způsobem označeno či užíváno (např. viditelným svatebním
zdobením). Stěžejním důkazem by pak mohla být fotografie interiéru voz idla za čelním sklem,
kde typicky bývá umístěno označení vozidel IZS, zdravotně postižených osob, zásobování,
dopravní obsluhy, a tedy i lístek s uvedením, že vozidlo do pěší zóny vjelo kvůli svatbě, případně
s kontaktem na řidiče (např. telefonním číslem a jménem).
[42] Výslechy na místě přítomných strážníků Městské policie Olomouc by nejspíše bylo
lze osvětlit jednotlivé skutkové detaily významné pro posouzení tohoto případu, např. zdali tito
zaznamenali v interiéru či vně vozidla, jakož i v jeho blízkém okolí skutečnosti nasvědčující tomu,
že se jedná o vozidlo, jemuž je vjezd do pěší zóny dodatkovým textem povolen .
[43] K tomuto ovšem nedošlo, správní orgány se spokojily pouze s oznámením přestupku,
úředním záznamem a fotodokumentací skládající se ze dvou fotografií zadní části vozidla ,
což samo o sobě, bez dalších důkazů, nevedlo k dostatečně spolehlivému zjištění skutkového
stavu věci. Správní orgány se přitom měly primárně zabývat tím, zda se jednalo o vozidlo, jemuž
byl dopravní značkou IP 27a vjezd do předmětné pěší zóny povolen. Tuto otázku byly přitom
povinny řešit z vlastní iniciativy, a to právě s ohledem na zvláštní povahu dané dopravní značky,
dávající výjimku ze zákazu širokému okruhu vozidel, u nichž nemuselo být na první pohled
zřejmé, zda pod nějakou z těchto výjimek spadají, anebo nikoli. Teprve pokud by byl takto
opatřen „negativní důkaz“ v tom smyslu, že by u vozidla nebylo z ničeho patrné,
že by se na ně nějaká z výjimek pro vjezd vztahovala, bylo by možno skutková zjištění považovat
vzhledem ke konkrétním okolnostem místa, kde měl být správní delikt spáchán, za dostatečná.
[44] Jestliže by z výše uvedených skutkových zjištění plynulo, že u dotyčného vozidla
nic nenasvědčuje tomu, že by disponovalo některým z oprávnění ke vjezdu do pěší zóny, nebylo
třeba nic dalšího prokazovat; po správních orgánech nelze požadovat nekonečně detailní
zkoumání všech myslitelných, byť silně nepravděpodobných variant skutkového děje. Naopak,
mají právo vycházet z toho, jak se věci obvykle dějí (viz k tomu usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, bod 28). V daném
případě však k obvyklému dění nutno – vzhledem k již zmíněnému širokému a jen velmi obecně
vymezenému okruhu vozidel s oprávněním ke vjezdu do pěší zóny – počítat i skutečnost, že řada
z vozidel, která se nacházejí v pěší zóně, tam je oprávněně. Proto bylo v daném konkrétním
případě povinností správního orgánu rámcově ověřit, zda nepřipadá v úvahu varianta, že dotyčné
vozidlo se na místě nacházelo oprávněně.
[45] Pokud by se však zjistilo, že dané vozidlo se mohlo na místě nacházet oprávněně, tedy
pokud by bylo například zjištěno, že vozidlo bylo označeno jako náležející k určité svatbě, bylo
by na místě řešení otázky zákonnosti jeho zastavení či stání. Zásadně by bylo k tomu,
aby nacházení se vozidla v klidu v pěší zóně mimo vyznačené parkoviště bylo legální, přípustné
toliko jeho zastavení; stání nikoli (§39 odst. 5 věta třetí zákona o silničním provozu). I zde však
vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem bylo myslitelné, že vozidlo stěžovatelky
na místě pouze zastavilo. Zastavení na dobu cca 30 minut (mezi 23.30 a cca 0.00, resp. 0.05 hod.)
je u osobního vozidla v městském prostředí nutno považovat za běžných okolností za dobu
na samé horní hranici obvykle představitelného zastavení, má-li se jednat o uvedení vozidla
do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo
k neprodlenému naložení nebo složení nákladu, jak stanoví §2 písm. o) zákona o silničním provozu.
Je však nutno připustit, jakkoli to není příliš pravděpodobné, že pokud by byla z vozidla vskutku
vykládána a do některé z přilehlých budov přenášena větší a složitější hudební aparatura
pro svatbu, mohlo by se o legální zastavení vozidla jednat . U Škody Octavia kombi,
což je vozidlo stěžovatelky, si převážení takovéto aparatury lze představit. Z vyjádření městských
policistů plyne, že zaznamenali, jak dlouho se vozidlo na daném místě nacházelo , a že nezjistili
řidiče vozidla. Z tohoto vyjádření by bylo možno soudit, že po dobu rozhodných cca 30 minut
nikdo k vozidlu nepřišel a nic z něj nevykládal a nikam neodnášel. Je pravděpodobné, že pokud
by se tak stalo, policisté, pokud by tam byli, by to zaznamenali a uvedli do oznámení přestupku,
a je rovněž pravděpodobné, že by se pokusili zjistit totožnost přišedšího a dotázali se jej, za jakým
účelem skládku hudební aparatury provádí.
[46] Z oznámení o přestupku nicméně neplyne, že městští policisté byli na místě po celou
dobu mezi 23.30 a zhruba půlnocí. Z kontextu jejich oznámení (dostavili se na místo na čísi
telefonické oznámení a na místě se nacházela podle všeho i jiná auta – to plyne
i z fotodokumentace, aniž však by z ní bylo patrné, zda jiná auta v místě zastavila či stála
oprávněně) lze spíše soudit, že se na místě zdrže li po celou rozhodnou dobu, není to však
ani v nejmenším jisté.
[47] Z výše uvedeného rozboru plyne, že na jedné straně jsou skutková zjištění žalovaného
v určitých ohledech nedostatečná. Žalovaný dostatečně nezdokumentoval vozidlo stěžovatelky,
takže dokumentace neposkytuje s dostatečnou mírou pravděpodobnosti informaci o tom, že její
vozidlo se na místě samém nacházelo bez oprávnění ke vjezdu. Nicméně stěžovatelka není
postižena za vjezd jejího vozidla do pěší zóny, nýbrž za jeho stání v pěší zóně mimo vyznačené
parkoviště, čehož se řidič jejího vozidla mohl dopustit i tehdy, pokud by do pěší zóny samotné
vjel oprávněně. Na druhé straně skutková verze předestřená stěžovatelkou (zastavení za účelem
vyložení hudební aparatury pro svatbu) je natolik nepravděpodob ná a vykazující tolik „slabých
míst“, že takříkajíc zavání nevěrohodností a účelovostí. Její pravdivost však nelze zcela vyloučit.
[48] Za těchto okolností bude na krajském soudu (viz právní věta III. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71), aby se pokusil ve věci zjednat jasno. V první
řadě by měli být vyslechnuti městští policisté za účelem zjištění, zda na místě, kde se vozidlo
nacházelo, byli po celou dobu mezi 23.30 a cca půlnocí rozhodného dne, a zda tedy se vskutku
v rozhodnou dobu mohlo odehrávat to, co tvrdí stěžovatelka, tedy skládka hudební aparatury.
[49] Pokud takto bude zjištěno, že se aparatura vskutku vykládala či vykládat mohla, bude
na místě rozhodnutí žalovaného (příp. i správního orgánu prvního stupně) zrušit a v ěc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení, neboť pak by bylo třeba zjistit další poměrně rozsáhlý okruh
rozhodných skutečností. Dokazovat by bylo třeba, zda se aparatura vykládala či mohla vykládat
za aprobovaným účelem, tj. kvůli svatbě, a zda tedy vozidlo st ěžovatelky se vůbec mohlo v místě
nacházet legálně. Dále by bylo třeba zjistit, zda při případném vykládání aparatury byly dodrženy
podmínky legálního zastavení vozidla, tedy že složení nákladu proběhlo neprodleně. Podle
výsledku dokazování by pak správní orgány o věci znovu rozhodly, přičemž není vyloučena
ani modifikace právní kvalifikace skutku.
[50] Pokud by však krajský soud zjistil, že v době mezi 23.30 a zhruba půlnocí nikdo z vozidla
stěžovatelky nic nevykládal, bylo by skutkovou verzi tvrzenou stěžovat elkou nutno považovat
za nevěrohodnou, ledaže by stěžovatelka přišla s jiným plausibilním vysvětlením, proč, ačkoli
v době, kdy městští policisté byli na místě, nic z vozidla vykládáno nebylo, se přesto o zastavení
vozidla jednalo. Nejvyšší správní soud si v tuto chvíli neumí představit takovéto jiné plausibilní
vysvětlení, nechce však předem a priori jeho možnost vylučovat. Pokud by se skutková verze
stěžovatelky v řízení před krajským soudem ukázala být nevěrohodná, bylo by na místě žalobu
zamítnout a skutková zjištění správních orgánů považovat přes vytčené vady za dostatečná ,
neboť k prokázání spáchání deliktu spočívajícího ve stání v pěší zóně mimo vyhrazené parkoviště
by postačovala.
IV. Závěr a náklady řízení
[51] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost stěžovatelky jako zčásti důvodnou.
Proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
[52] Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
[53] V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[54] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.) .
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu