ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.207.2015:36
sp. zn. 2 As 207/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Honební společenstvo
Libčeves, se sídlem Libčeves, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem
Teplice, J. V. Sládka 1363/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje,
se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, za účasti osob zúčastněných na řízení
1) Obec Hrobčice, se sídlem Hrobčice 41, 2) Honební společenstvo Měrunice, se sídlem
Měrunice 1, zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Ústí nad Labem,
Šaldova 217/7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2855/ZPZ/2011-30,
JID 31670/2012/KUUK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 15 A 47/2012 – 111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2015,
č. j. 15 A 47/2012 - 111, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2855/ZPZ/2011-30,
JID 31670/2012/KUUK, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Bílina, odboru
životního prostředí, ze dne 12. 8. 2011, č. j. OŽP/Dr/16898/2011. Citovanými rozhodnutími
byla podle ustanovení §18 odst. 1 ve spojení s ustanovením §29 odst. 1 a 3 zákona
č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“), uznána honitba Měrunice
s tím, že se příloha č. 7, která je nedílnou součástí výroku rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně, nahrazuje přílohou č. 1 obsahující stanovení normovaných a minimálních stavů zvěře,
které je nedílnou součástí výroku tohoto rozhodnutí.
II. Skutkový stav a průběh řízení před správními orgány
Městský úřad Bílina vydal dne 20. 8. 2003 rozhodnutí č. j. OŽP/Pu/129/03, kterým
vyhověl žádosti přípravného výboru Honebního společenstva Měrunice ze dne 19. 3. 2003
a podle ustanovení §18 odstavce 1 zákona o myslivosti uznal společenstevní honitbu Měrunice.
Honební společenstvo Libčeves (dále jen stěžovatel) požádalo dne 28. 12. 2009 o obnovu
řízení, případně o přezkum řízení ve věci uznání společenstevní honitby Měrunice. Krajský úřad
Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 10. 6. 2010 rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, protože shledal, že účastníci řízení neměli možnost
v řízení uplatnit svá práva.
Správní orgán prvého stupně opatřením ze dne 15. 6. 2010 vyrozuměl účastníky řízení
o novém projednání žádosti o uznání společenstevní honitby Měrunice. Následně dne 24. 8. 2010
vydal rozhodnutí, kterým uznal honitbu Měrunice podle §18 zákona o myslivosti. Proti tomuto
rozhodnutí bylo podáno šesti účastníky řízení včetně stěžovatele odvolání, na jejichž základě
Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 31. 12. 2010 napadené rozhodnutí zrušil a věc
znovu vrátil správnímu orgánu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2011 Městský úřad Bílina znovu uznal společenstevní honitbu
Měrunice a stěžovatel podal i proti tomuto rozhodnutí včasné odvolání. V něm stěžovatel namítl,
že Honební společenstvo Měrunice osvědčovalo své právo tvořit společenstevní honitbu
na základě tristního stavu dokumentů. Podle názoru stěžovatele se správní orgán prvého
stupně nevypořádal s námitkami a tvrzeními uplatněnými v dřívějších odvolacích řízeních
a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovatel má za to, že celé řízení ve věci uznání
společenstevní honitby Měrunice je nezákonné, protože držitel honitby, která na dotčených
honebních pozemcích existovala podle dříve platného zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti,
nepodal do 31. 12. 2002 ve smyslu zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, návrh na uvedení
honitby do souladu. Z tohoto důvodu měl orgán státní správy myslivosti již od 1. 1. 2013 jednat
s držiteli okolních honiteb podle §30 zákona o myslivosti z roku 2001 a přičlenit předmětné
honební pozemky k okolním honitbám tak, aby byl zajištěn řádný výkon práva myslivosti
po zániku původní honitby. Tato situace předcházela návrhu přípravného výboru Honebního
společenstva Měrunice o uznání honitby a měla být řešena podle zákona přednostně.
O podaném odvolání rozhodl Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne
1. 3. 2012, č. j. 2855/ZPZ/2011-30, JID 31670/2012/KUUK, jímž podle ustanovení
§59 odstavce 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), změnil odvoláními napadené rozhodnutí Městského úřadu Bílina
ze dne 12. 8. 2011 tak, že nedílná součást napadeného rozhodnutí - příloha č. 7 – se nahrazuje
přílohou č. 1, která je nedílnou součástí výroku rozhodnutí odvolacího orgánu.
K námitkám stěžovatele odvolací orgán uvedl, že původní honitba Pozemkového fondu
České republiky (dále též PFČR) Měrunice zanikla podle ustanovení §69 odstavce 1 zákona
o myslivosti ke dni 31. 3. 2003, jelikož osoba, jíž byla dosavadní honitba uznána, nepodala
do 31. 12. 2002 návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem o myslivosti. Z dikce
ustanovení §30 zákona o myslivosti vyplývá, že přičlenit honební pozemky k okolním honitbám
lze jen v případě, že netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu. Předmětné honební pozemky
však byly součástí původní honitby Měrunice až do dne 31. 3. 2003, přestože bylo zřejmé,
že původní honitba k tomu datu zanikne. Žádné právní ustanovení však orgán státní správy
myslivosti neopravňuje přičlenit honební pozemky k okolním honitbám ještě v době existence
původní honitby.
Pokud stěžovatel argumentoval tím, že dne 21. 4. 2010 proběhla valná hromada
Honebního společenstva Řisuty v likvidaci, na jejímž programu bylo mimo jiné i sloučení
s Honebním společenstvem Měrunice, a toto sloučení bylo schváleno, pak odvolací orgán dospěl
k závěru, že zápisy z valných hromad odůvodňují možné pochybnosti o existenci Honebního
společenství Řisuty, to však bylo příslušným orgánem – Městským úřadem Louny - vymazáno
z rejstříku ke dni 21. 4. 2010. Za podstatné ovšem odvolací orgán označil skutečnost, že otázka
případné existence Honebního společenstva Řisuty či správnost postupu Městského úřadu Louny
nemohla věcně zasáhnout do předmětného řízení ve věci uznání společenstevní honitby
Měrunice.
K námitkám o tristním stavu dokumentů krajský úřad v odůvodnění rozhodnutí
o odvolání uvedl, že napadené rozhodnutí se věcně dotýká řízení ve věci uznání společenstevní
honitby Měrunice, a nikoli řízení týkajícího se založení, vzniku či registrace Honebního
společenstva Měrunice jako takového. Z dikce ustanovení §17 a §18 zákona o myslivosti
vyplývá, že navrhovaná honitba musí splňovat podmínku souvislosti honebních pozemků, zákon
formuluje podmínky stran rozlohy a tvaru navrhované honitby. Navrhovatel je povinen k návrhu
přiložit údaje o vlastnictví honebních pozemků včetně mapového zákresu hranic honitby, návrh
plánovaných druhů zvěře a jejich minimálních a normovaných stavů. Navrhovatel však není
povinen v předmětném řízení dokládat seznam členů honebního společenství. Nicméně
s ohledem na to, že po zrušení rozhodnutí o uznání honitby ze dne 24. 8. 2010 byly pořízeny
nové přihlášky a souhlasy se členstvím a že 28. 11. 2011 doručil zástupce HS Měrunice správnímu
orgánu doplněné a opravené přihlášky s uvedením jednotlivých honebních pozemků, považoval
krajský soud tyto vady za odstraněné.
Krajský úřad se dále zabýval otázkou souvislosti navrhované společenstevní honitby
Měrunice a jednotlivé souvislé honební pozemky prověřoval z hlediska ustanovení
§2 písm. g) a §17 zákona o myslivosti. Pokud stěžovatel namítal, že na pozemcích existuje
oplocení, které tvoří zábrany ve volném pohybu zvěře, pak toto oplocení bylo podle sdělení
navrhovatele dne 13. 11. 2011 odstraněno. Námitku stěžovatele ohledně parcely p. č. 1264/1
v katastrálním území Měrunice vyložil krajský úřad písemnou chybou, protože uvedená parcela
podle výpisu z katastru nemovitostí neexistuje, a pokud měl stěžovatel na mysli parcelu
p. č. 264/1, ta součástí honebních pozemků podle napadeného rozhodnutí není.
Konečně pokud stěžovatel namítal, že podle platných předpisů nemohou být členy
honebního společenstva Pozemkový fond České republiky (PFČR), Agentura ochrany přírody
a krajiny České republiky (AOPK ČR) a Zemědělská vodohospodářská správa (ZVS). Krajský
úřad k tomu uvedl, že podle předloženého seznamu členů HS Měrunice byl členem pouze PFČR,
který však zaslal honebnímu společenství dne 14. 12. 2011 oznámení o ukončení členství v HS,
a k datu 31. 12. 2011 tak členství ukončil, což však nijak nezasahuje do projednávaného návrhu.
III. Rozsudek krajského soudu
Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelným. Jako nedůvodné
vyhodnotil krajský soud námitky stěžovatele o odůvodnění místní příslušnosti správního orgánu
prvého stupně a údajných nesrovnalostí v přípisu opravujícím výčet účastníků řízení,
jimž bylo rozhodnutí doručováno. Pokud jde o námitku, v níž stěžovatel namítal, že Honební
společenstvo Měrunice nepodalo do 31. 12. 2002 ve smyslu zákona o myslivosti návrh na uvedení
honitby do souladu s tímto zákonem, proto došlo k jeho zániku a mělo být postupováno
ze strany správního orgánu odlišným způsobem, než bylo postupováno, krajský soud
k tomu uvedl, že v uvedeném vypořádání odvolací námitky není výslovně uvedeno,
proč nepostupoval správní orgán po 1. 4. 2003 podle §30 zákona o myslivosti. Z odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že přípravný výbor Honebního
společenstva Měrunice podal dne 19. 3. 2003, tedy před definitivním zánikem původní honitby
Měrunice, žádost o uznání nové honitby Měrunice, do které by byly začleněny pozemky patřící
do původní honitby. Z kontextu odůvodnění pak vyplývá, že právě žádost přípravného výboru
Honebního společenstva Měrunice o uznání honitby Měrunice podaná před definitivním zánikem
původní honitby Měrunice byla skutečností, pro kterou správní orgány nepovažovaly honební
pozemky z původní honitby Měrunice za „volné“ a nepostupovaly v souladu s §30 zákona
o myslivosti.
Ke stěžejní námitce, že žalovaný měl v předmětném řízení zhodnotit otázku platnosti
přihlášek a členství jednotlivých osob v Honebním společenství Měrunice a zejména přihlédnout
k výpovědi členství v předmětném honebním společenstvu Pozemkovým fondem ČR, uvedl
krajský soud, že v řízení o uznání honitby za situace, kdy je již pravomocně rozhodnuto
o registraci honebního společenstva, se mimo jiné zkoumá, zda honební pozemky ve vlastnictví
členů společenstva dosahují potřebné minimální výměry. Otázka náležitostí podaných přihlášek
se nezkoumá, neboť předmětem tohoto řízení není společenstvo jako právnická osoba,
ale samotná honitba. V rámci řízení o uznání honitby nebyl prostor pro přezkoumávání přihlášek
jednotlivých členů. Z právní úpravy obsažené v ustanovení §26 zákona o myslivosti vyplývá,
že sice převodem či přechodem vlastnického práva k pozemkům začleněným do honitby zaniká
členství původního vlastníka v honebním společenství, ale současně vzniká členství vlastníka
nového, pokud ten do 30 dnů neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s členstvím
nesouhlasí. Zánik členství v honebním společenstvu neznamená automaticky vynětí pozemku
z honitby již existující anebo odmítnutí zahrnutí takového pozemku do připravované
společenstevní honitby. Podle §26 odst. 4 zákona o myslivosti má osoba, jejíž členství
v honebním společenstvu zaniklo, nárok na vypořádací podíl. Okruh členů honebního
společenstva je skutečností velice proměnnou, ovšem vymezení pozemků zahrnutých
do společenstevní honitby je relativně stálou skutečností. Pokud by tedy i po rozhodnutí
o registraci honebního společenstva došlo k zániku či změně členství u jednotlivých členů
společenstva, na okruh pozemků začleněných do honitby tato skutečnost nemohla mít vliv.
Krajský soud uzavřel, že když Pozemkový fond ČR vystoupil z Honebního společenstva
Měrunice, došlo pouze k zániku jeho členství bez vlivu na to, zda jeho honební pozemky budou
začleněny do společenstevní honitby Měrunice či nikoli. Vzhledem k jeho původnímu členství
bylo možno výměru těchto pozemků i nadále při rozhodování o uznání honitby při hodnocení
výměry honebních pozemků členů společenstva považovat za pozemky člena společenstva.
Krajský soud dovodil, že správní orgány měly k dispozici aktualizovaný seznam členů
Honebního společenstva Měrunice a řádně zkoumaly dodržení požadavků §17 a §18 zákona
o myslivosti včetně velikosti součtu výměr pozemků členů honebního společenstva. Námitka
stěžovatele tak nebyla shledána soudem důvodnou.
K námitkám týkajícím se otázky stanovení normovaných a minimálních stavů zvěře
krajský soud uvedl, že se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí otázkou stanovení
normovaných a minimálních stavů zvěře v předmětné honitbě zevrubně zabýval a zabýval
se rovněž souladem stanovených normovaných a minimálních stavů zvěře s ustanovením
vyhlášky č. 491/2002 Sb. Nedílnou součástí rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
a následně i žalobou napadeného rozhodnutí byla příloha, ve které byly pro danou honitbu
stanoveny normované a minimální stavy zvěře. V rámci odvolacích námitek pak žádný
z účastníků řízení nenapadal správnost zařazení jednotlivých částí honitby do jakostních tříd,
proto se s touto otázkou žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nemusel výslovně
zabývat. V příloze č. 1, která je nedílnou součástí žalobou napadeného rozhodnutí a nahrazuje
přílohu č. 7 rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, jsou pak kromě minimálních
a normovaných stavů zvěře stanoveny i jakostní třídy honitby, popřípadě jejích částí.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru,
že žaloba není z pohledu uplatněných žalobních námitek důvodná, a proto ji podle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
IV. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a vyjádření osob zúčastněných na řízení
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které
namítl, že napadené rozhodnutí soudu je nezákonné, spočívá v nesprávném posouzení právní
otázky soudem, dále že napadené rozhodnutí je zmatečné a nesrozumitelné, obsahuje
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí.
Pokud soud konstatoval (na str. 4 rozsudku), že správní orgán ve věci rozhodující odůvodnění
svého rozhodnutí velice obsáhle odůvodnil v rozsahu 36 stran, nelze se ztotožnit se závěrem,
že byť takto obsáhlé odůvodnění rozhodnutí je dostatečně srozumitelné a plně přezkoumatelné.
V podrobnostech stěžovatel odkázal na znění podané žaloby.
Stěžovatel namítl, že podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o myslivosti návrh na uznání
honitby podává vlastník honebních pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva
(§19 odst. 4) orgánu státní správy myslivosti. Splňuje-li návrh podmínky stanovené v §17 tohoto
zákona, musí orgán státní správy myslivosti vydat rozhodnutí o uznání honitby. Ustanovení
§17 odst. 5 přímo uvádí, že honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset. I pozemky
jinak vyhovující pojmu souvislosti však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku
pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu,
přehrady a letiště se zpevněnou plochou. Toto lze dovodit i z judikatury (rozsudek NSS
č. j. 1 As 43/2007 - 95), kde se uvádí: „Žalobcovo tvrzení o tom, že podmínky §17 musejí být splněny
toliko u honitby jako celku, a nikoli též u souboru honebních pozemků, jejichž vlastníky jsou členové
zakládaného honebního společenstva, není zcela přesné. Jednak ze zákona plyne, že navrhovaná honitba musí
dosahovat minimální výměry (§17 odst. 7 zákona o myslivosti) i jen v součtu výměr, k nimž má vlastnické právo
vlastník honebních pozemků jako jediný navrhovatel, případně, k nimž mají vlastnické právo členové
zakládaného honebního společenstva, za něž podává návrh přípravný výbor [srov. §19 odst. 1 písm. a) zákona
o myslivosti]. Dále je třeba, aby honební pozemky tvořící honitbu byly souvislé (§17 odst. 5 zákona o myslivosti)
a měly vhodný tvar (odst. 6 tamtéž)“. Pokud tedy nebyl zkoumán zjištěný stav věci tím, že byl vzat stav
z doby řízení o registraci Honebního společenstva v roce 2003, a nikoliv stav o řízení o uznání
(stále nepravomocné) honitby v roce 2012, došlo k porušení ústavně zaručeného práva
na spravedlivý proces. Jelikož se jedná o dvě řízení, nelze vycházet z podkladů devět let starých,
ale z aktuálních podkladů, tedy z toho, zda navrhovatel - ať je to přípravný výbor
nebo registrované Honební společenstvo - splňují ke dni vydání výše uvedeného rozsudku
základní výměru 500 ha souvislých honebních pozemků ve vlastnictví členů Honebního
společenstva. Kdyby krajský úřad vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nemohl
by započítat pozemky Pozemkového fondu do pozemků Honebního společenstva Měrunice
v březnu 2012, neboť od 1. 1. 2012 Pozemkový fond nebyl členem Honebního společenstva
Měrunice. Nelze souhlasit se závěrem soudu, že v případě rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně byl Pozemkový fond ještě stále členem Honebního společenstva Měrunice, a proto měl
odvolací orgán, který ve věci rozhodoval, vycházet ze stavu v době vydání prvoinstančního
rozhodnutí.
Stěžovatel dále namítal, že tvrzení krajského soudu o vystoupení z Honebního
společenstva a zůstání pozemků bývalého člena Honebního společenstva v honitbě, jež se opírá
o judikaturu, a lze je proto považovat za pozemky člena, není správné. V případě uznané honitby
se po ukončení členství pozemky samozřejmě stávají přičleněnými, ale v případě nedohody
o náhradu za přičlenění musí o náhradě rozhodnout soud, a nikoliv Státní správa myslivosti,
jelikož pozemky nejsou uvedeny v rozhodnutí jako přičleněné. Pokud by pozemky nečlena
byly považovány za pozemky člena, byl by tento vlastník omezován i tím, že jeho pozemky
nebudou uvedeny v rozhodnutí, a on tak bude muset podat žalobu namísto žádosti, aby o výši
přičlenění požádal Státní správu myslivosti. Správní orgán nemohl pozemky Pozemkového fondu
započítat do pozemků žadatele, jelikož Pozemkový fond nebyl členem žadatele, a tím nebyl
splněn zákonný předpoklad k uznání honitby.
Dále nelze podle názoru stěžovatele souhlasit s tvrzením, že se krajský úřad touto otázkou
zabýval ke dni 12. 8. 2011, tedy ke dni vydání prvoinstančního rozhodnutí, a tedy v době,
kdy Pozemkový fond byl dosud členem Honebního společenstva. To je v rozporu se správním
řádem, kdy se v odvolacím řízení odvolací orgán nezabývá stavem ke dni vydání prvoinstančního
rozhodnutí, ale stavem ke dni vydání vlastního rozhodnutí. Stavem ke dni vydání rozhodnutí
by se za správní orgán zabýval pouze v případě, že by šlo o přezkumné řízení, což není tento
případ.
Stěžovatel i nadále setrval na názoru, že rozhodnutí orgánů státní správy myslivosti,
jak v prvém, tak i v druhém stupni, nemají oporu v podkladech, které v rámci řízení
byly nashromážděny, a jsou nesrozumitelná a vzájemně si odporující, zejména odůvodnění
a závěry. Písařská chyba podle názoru stěžovatele svědčí o tom, že krajský úřad buď přes počítač
kopíroval jiné rozhodnutí, nebo jeho části, nebo že se plně nevěnoval odůvodnění svého
rozhodnutí.
Podle názoru stěžovatele se rovněž nelze ztotožnit se závěrem správního soudu ve věci
zániku původní honitby Měrunice. Honební společenstvo Měrunice nepodalo do 31. 12. 2002
návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem o myslivosti podle §69 citovaného zákona,
tudíž k tomuto datu honitba zanikla. Nebylo tedy možné postupovat tak, jak bylo postupováno,
tj. že byl vytvořen přípravný výbor honebního společenstva Měrunice dne 19. 3. 2003.
Není správný názor, že z „kontextu“ odůvodnění vyplývá, že právě žádost přípravného výboru
honebního společenstva Měrunice o uznání honitby Měrunice, podaná před definitivním zánikem
původní honitby Měrunice, byla skutečností, pro kterou správní orgány nepovažovaly honební
pozemky z původní honitby Měrunice za volné, a nepostupovaly v souladu s §30 zák ona
o myslivosti. Pokud honitba Měrunice zanikla k 31. 12. 2002, byl správní orgán povinen
rozhodnout o přičlenění pozemků bývalé honitby Měrunice. Tímto tvrzením se správní soud
vůbec nezabýval a ani neodůvodnil, proč by toto tvrzení nemělo být platné. Neuvedl nic
k §69 zákona o myslivosti a výkladu tohoto ustanovení, nezhodnotil, jaké má podklady k závěru,
který v rozsudku učinil.
Stěžovatel považuje za nevyřešenou i otázku normovaných a minimálních stavů zvěře.
Do současné doby není známo, kdo a kdy podal návrh na stanovení normovaných a minimálních
stavů zvěře, a za takový návrh podle stěžovatele nelze považovat onen list papíru,
který se ve správním spise nachází bez opatření podacím razítkem. Stěžovateli není známo,
zda takovýto návrh byl správnímu orgánu doručen a kdy, mohl být doručen kdykoli
před rozhodnutím správního soudu. Pokud pak soud konstatoval, že nebyl stanoven normovaný
a minimální stav u daňka skvrnitého, kterého v souladu se stanoviskem Správy Chráněné krajinné
oblasti České středohoří nelze chovat, nevycházel ze skutečného stavu věci ani neuvedl
a neodkázal na toto konkrétní stanovisko. Ve většině ostatních honiteb Českého středohoří
se daněk skvrnitý vyskytuje a loví se, což lze prokázat povolenkami k lovu.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že s odkazem na své vyjádření
k podané žalobě konstatuje zákonnost rozhodnutí krajského soudu, a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti jako nedůvodné.
Své vyjádření ke kasační stížnosti podala i osoba zúčastněná na řízení Honební
společenstvo Měrunice (dále jen HSM). Otázka členství v HSM a všechny související
(jako například výměry honebních pozemků ve vlastnictví členů) byly v řízení zcela zodpovězeny
a jsou bez jakýchkoliv pochybností. K dalšímu přezkumu v tomto řízení není nejen důvod,
ale ani právní možnost. Podrobně a velmi instruktivně se touto námitkou zabýval i správní soud
na str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku, což stěžovatel zjevně odmítá přijmout a předkládá vlastní,
jen obtížně uznatelnou argumentaci, podpírající jeho poněkud nekonzistentní názor. Stěžovatel
trvale pomíjí, že HSM vzniklo k datu registrace 3. 4. 2003, ovšem na druhé straně namítá,
že již 31. 12. 2002 by mělo podávat návrh na uznání dřívější (zanikající) honitby do souladu
se zákonem o myslivosti. Dožaduje-li se dále stěžovatel mj. i toho, že by mělo být řešeno něco
jiného než stav ke dni 12. 8. 2011, tj. který zde byl v době rozhodování správního orgánu,
pak jde o argumentaci rozpornou se zákonem (ustanovení §65 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, a §75, odst. 1 s. ř. s.).
HSM plně sdílí závěry jak správního orgánu, tak správního soudu a nepokládá stížnostní
tvrzení týkající se přihlášek a členství jakož i související vývody za relevantní.
Ostatně bezobsažnost stěžovatelovy argumentace je zjevná nejen z okolností vzniku HSM,
ale též ze zákonných důsledků ukončení členství člena honebního společenství a konečně
i z toho, že jím namítané ukončení členství jednoho z členů nastalo až po vydání
přezkoumávaného rozhodnutí.
Pokud stěžovatel činí závěry z písařské chyby správního orgánu, i s touto argumentací
se náležitě podrobně a důkladně správní soud vypořádal. V dalších výhradách stěžovatel nehodlá
akceptovat rozdíl mezi dřívější honitbou Měrunice Pozemkového fondu ČR, zaniklou ke dni
31. 3. 2003, a předmětem tohoto řízení – uznáním nové honitby HSM ani rozdíl mezi postupy
uvedenými v části IV., hlavě I. a v ustanovení §69 zákona o myslivosti, což ovšem nemůže
důvodnost vznesených námitek založit. Správní soud prvého stupně se i tímto problémem
zabýval (na str. 6 odůvodnění jeho rozhodnutí) a i zde HSM jeho závěr jako správný sdílí.
Stejného významu je výhrada týkající se normovaných stavů - i zde byla tato otázka správně
vyřešena ve správním řízení a správní soud prvého stupně se jí věnuje na str. 8 až 10 odůvodnění
svého rozhodnutí a HSM zde nemá co dodat. Ostatně argumentace stěžovatele v podstatě popírá
realitu a vyčerpává se takovou podružností, jakou je zjišťování okolností předání určité listiny
do správního spisu, což samo o sobě nemůže nést žádný právní následek ve vztahu
k přezkoumávanému rozhodnutí.
Závěrem svého vyjádření osoba zúčastněná na řízení uvedla, že bez objasnění zůstaly
obecné výhrady stěžovatele týkající se údajné nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Ani stěžovatel nepředkládá nějaké vlastní
alternativní a udržitelné závěry. Namítané skutkové vady zcela postrádají zdůvodnění
a ani není jasné, kde by měl být při zjišťování stavu věci porušen zákon, stejně tak zde není
nic, co by mohlo být „nepřezkoumatelné“ či „nesrozumitelné“, ostatně ani z argumentace
stěžovatele nelze dovodit, že se k něčemu nedokáže vyjádřit či že něco je pro něj nesrozumitelné,
neboť předložení odlišného mínění nemůže pramenit z nesrozumitelnosti, ale je spíše důsledkem
nepochopení řešené problematiky, což je zcela jiná situace. Spíše se však zde jeví stěžovatelem
vznesené argumenty jako účelové, postrádají racionalitu, a tedy důvodnost. Právo na spravedlivý
proces, které stěžovatel v části VII. pokládá za porušené, se HSM spíše jeví jako stěžovatelem
zneužívané, zejména když vznesené výhrady jsou při jakémkoliv přijatém řešení
(tedy i při řešením nesprávném, nabízeném stěžovatelem) bez jakéhokoliv materiálního významu
pro stěžovatele samotného.
Další osoba zúčastněná na řízení – obec Hrobčice – se k podané kasační stížnosti
nevyjádřila.
V. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s ustanovením §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci soud rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost stěžovatel odůvodnil tvrzením, že napadené rozhodnutí soudu
je nezákonné, spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem, dále že napadené
rozhodnutí je zmatečné a nesrozumitelné, obsahuje nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí. Pokud soud konstatoval
(na str. 4 rozsudku), že správní orgán ve věci rozhodující odůvodnění svého rozhodnutí velice
obsáhle odůvodnil v rozsahu 36 stran, nelze se ztotožnit se závěrem, že byť takto obsáhlé
odůvodnění rozhodnutí je dostatečně srozumitelné a plně přezkoumatelné. V podrobnostech
stěžovatel odkázal na znění podané žaloby.
Nejvyšší správní soud v první řadě podotýká, že zpravidla je třeba, aby důvody kasační
stížnosti jako jednu z jejích náležitostí (§106 odst. 1 věta první s. ř. s.) stěžovatel uvedl přímo
v textu kasační stížnosti, neboť v opačném případě by hrozilo, že tyto důvody nebudou uvedeny
dostatečně jednoznačně, určitě a srozumitelně (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, zveřejněný pod č. 835/2006 Sb.
NSS a dostupný stejně jako všechny zde citované rozsudky NSS na www.nssoud.cz). Pokud však
stěžovatel v kasační stížnosti odkáže na konkrétní, ve vztahu k jeho věci jednoznačně
individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci, kterou vyslovil
v předchozím řízení soudním či správním, a pokud tato argumentace nevyžaduje pro účely
kasační stížnosti žádné další konkretizace, modifikace či upřesnění, lze ji zásadně považovat
za součást důvodů kasační stížnosti, jak je má na mysli §106 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
dovodil, že v nyní posuzované věci tomu tak je, když stěžovatel v kasační stížnosti jednoznačně
a nezaměnitelně odkázal na po skutkové i právní stránce zcela konkrétní argumentaci v žalobě
a na těchto argumentech setrval i v kasační stížnosti, kterou opírá o ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a rozporuje tedy posouzení pro věc relevantních právních otázek
krajským soudem. S ohledem na závěry, které Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne
28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005 – 79, lze mít za to, že argumentace v žalobě tak v důsledku
odkazu, který na ni stěžovatel učinil v kasační stížnosti, je součástí stížních důvodů a Nejvyšší
správní soud se jí mohl ve svém rozhodnutí zabývat.
Stěžovatel se podle obsahu kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis,
ale tento je nesprávně vyložen. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost
podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §18 zákona o myslivosti návrh na uznání honitby podává vlastník honebních
pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva orgánu státní správy myslivosti.
Splňuje-li návrh podmínky stanovené v §17 tohoto zákona, musí orgán státní správy myslivosti
vydat rozhodnutí o uznání honitby. Návrh na uznání vlastní honitby může podat vlastník
souvislých honebních pozemků, které splňují podmínky uvedené v §17. Vlastník honebních
pozemků může spolu s dalšími vlastníky honebních pozemků vytvořit honební společenstvo,
které pak může při splnění podmínek uvedených v §17 podat návrh na uznání společenstevní
honitby. Navrhovatel může požádat, aby k honebním pozemkům dosahujícím minimální výměry
byly přičleněny další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, a to s uvedením důvodů tohoto
přičlenění. Pokud se o přičlenění s těmito vlastníky dohodl, přiloží tuto dohodu k návrhu. Jestliže
se navrhovatelé budoucích sousedních honiteb dohodnou o vzájemné výměně honebních
pozemků, která co do jejich výměry nemusí být stejná, předloží tuto dohodu k návrhům. Pokud
provádí přičlenění orgán státní správy z vlastního podnětu, může se tak stát jen se souhlasem
držitele honitby. Celkový rozsah výměn a přičlenění, které se provádějí k vyrovnání hranic, nesmí
být vyšší než 10% výměry vlastních honebních pozemků navrhovatele honitby. K návrhu
na uznání obory se přikládá studie o vhodnosti přírodních a jiných podmínek pro intenzivní chov
daného druhu zvěře, projekt chovu a výstavby potřebných zařízení a vyjádření veterinárních
orgánů a orgánů na ochranu zvířat proti týrání k navrhovaným podmínkám chovu. Totéž platí
o návrhu na uznání honitby nebo její změny, žádá-li se současně nebo dodatečně, aby v jejím
obvodu vznikla bažantnice. K návrhu na uznání honitby dále navrhovatel přikládá
jím zpracované údaje o vlastnictví honebních pozemků včetně mapového zákresu hranic honitby
na mapě zajišťující přesné odlišení hranic honiteb a návrh plánovaných druhů zvěře a jejich
minimálních a normovaných stavů.
Podle §17 zákona o myslivosti lze myslivost provozovat jen v rámci uznané honitby.
Honitba je tvořena souvislými honebními pozemky. Orgán státní správy myslivosti z důvodů
bezpečnostních nebo vojenských nebo zájmu vlastníka prohlásí za nehonební pozemky i jiné
pozemky než pozemky uvedené v §2 písm. e), a to buď z vlastního podnětu, nebo na návrh
vlastníka. Pomine-li důvod, pro který byl pozemek prohlášen za nehonební, prohlásí orgán státní
správy myslivosti na návrh vlastníka pozemku nebo z vlastního podnětu a za souhlasu vlastníka
pozemku tento pozemek za honební. Dnem právní moci rozhodnutí o prohlášení pozemku
za honební stává se tento pozemek součástí honitby, na jejímž území leží nebo se kterou
má nejdelší společnou hranici. Při tvorbě honiteb se nepřihlíží k hranicím katastrálních území,
územních obvodů obcí nebo krajů. Hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi
přírodními v terénu zřetelnými (například vodoteče, cesty, silnice). Honební pozemky tvořící
honitbu musí spolu souviset. I pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti však nelze začlenit
do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například
dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou. Při tvorbě honiteb
se musí přihlížet k jejich tvaru. Nelze vytvořit ani uznat honitbu, která má tvar úzkého
pozemkového pruhu v nejširším místě širokém jen 500 m, i když by dosahovala stanovené
minimální výměry. Toto ustanovení se netýká okrajových částí honitby (výběžků). Stejně je nutno
bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků.
Za tím účelem se při tvorbě honiteb provádí vyrovnání hranic honiteb výměnou honebních
pozemků nebo jejich přičleněním. Minimální výměra honitby se stanoví pro oboru 50 ha,
pro ostatní honitby 500 ha.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že pokud nebyl správními orgány a krajským
soudem zkoumán zjištěný stav věci tím, že byl vzat stav z doby řízení o registraci Honebního
společenstva v roce 2003, a nikoliv stav o řízení o uznání (stále nepravomocné) honitby v roce
2012, došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel
má za to, že se jedná o dvě řízení, proto nelze vycházet z podkladů devět let starých,
ale z aktuálních podkladů, tedy z toho, zda navrhovatel - ať je to přípravný výbor
nebo registrované Honební společenstvo - splňují ke dni vydání výše uvedeného rozsudku
základní výměru 500 ha souvislých honebních pozemků ve vlastnictví členů Honebního
společenstva. Kdyby krajský úřad vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nemohl
by započítat pozemky Pozemkového fondu do pozemků Honebního společenstva Měrunice
v březnu 2012, neboť od 1. 1. 2012 Pozemkový fond nebyl členem Honebního společenstva
Měrunice.
K námitce stěžovatele je podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba v prvé řadě
uvést, že správní řízení o žádosti před správním orgánem prvého stupně a správní řízení odvolací
před správním orgánem odvolacím tvoří jeden celek. Odvolací orgán v rámci svého rozhodování
posuzuje, zda v době vydání odvoláním napadeného rozhodnutí byly splněny podmínky
pro uznání honitby podle §17 a §18 zákona o myslivosti. Pokud se rozhodné skutkové okolnosti
posuzované věci změnily od okamžiku, kdy rozhodl správní orgán prvého stupně, je odvolací
orgán povinen vzít tuto změnu v úvahu při vlastním rozhodování a v odůvodnění rozhodnutí
o odvolání se s takovou změnou rozhodných skutkových okolností vypořádat. Nelze však
uzavřít, že pokud se skutkové okolnosti změnily, bylo povinností odvolacího orgánu rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně zrušit.
S námitkou stěžovatele, podle níž měl odvolací orgán, který ve věci rozhodoval, vycházet
ze stavu v době vydání prvoinstančního rozhodnutí, se náležitě podrobně a úplně vypořádal
krajský soud v napadeném rozsudku, když rozhodné skutkové okolnosti posuzované věci shrnul
tak, že původní honitba Pozemkového fondu České republiky "Měrunice" zanikla podle
§69 odst. 1 zákona o myslivosti ke dni 31. 3. 2003, jelikož osoba, jíž byla dosavadní honitba
uznána (PFČR), nepodala do dne 31. 12. 2002 návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem
o myslivosti. S účinností ode dne 1. 1. 2003 tedy příslušný správní úřad měl povědomí o nastalé
skutečnosti.
Podle §30 zákona o myslivosti platí: „Honební pozemky, které netvoří vlastní
nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě,
která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého
hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění.“ Z dikce výše uvedeného ustanovení krajský soud
dovodil, že přičlenit lze pouze honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní
honitbu.
Předmětné honební pozemky však byly součástí původní honitby Měrunice až do dne
31. 3. 2003 (viz výše) i přes skutečnost, že již od 1. 1. 2003 bylo zřejmé, že původní honitba
k datu 31. 3. 2003 zanikne. Podmínky, za nichž ustanovení §30 zákona o myslivosti upravuje
možnost přičlenění honebních pozemků, tak v nyní posuzované věci splněny nebyly. Krajský
soud tedy dostatečně srozumitelně vyložil, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů
posoudil žádost přípravného výboru honebního společenstva Měrunice o uznání honitby
Měrunice, podanou ještě před definitivním zánikem původní honitby Měrunice, jako skutečnost,
pro kterou správní orgány nepovažovaly honební pozemky z původní honitby Měrunice za volné
a nepostupovaly v souladu s §30 zákona o myslivosti. Není tudíž pravdivé tvrzení stěžovatele,
že se krajský soud vůbec nezabýval námitkou spočívající v tvrzení, že pokud honitba Měrunice
zanikla k 31. 12. 2002, byl správní orgán povinen rozhodnout o přičlenění pozemků
bývalé honitby Měrunice. S tímto tvrzením stěžovatele se správní soud vypořádal na straně 6
napadeného rozsudku.
Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatele
o tom, že krajský soud v odůvodnění rozsudku neuvedl nic k §69 zákona o myslivosti a výkladu
tohoto ustanovení ani nezhodnotil, jaké má podklady k závěru, který v rozsudku učinil. Otázkou,
zda ukončení členství Pozemkového fondu ČR v honebním společenstvu mohlo mít vliv
na řízení o uznání společenstevní honitby s ohledem na výměru pozemků zahrnutých do honitby,
se krajský soud zabýval. Na stranách 7 a 8 odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud
konstatoval, že když Pozemkový fond ČR vystoupil z Honebního společenstva Měrunice, došlo
pouze k zániku jeho členství bez vlivu na to, zda jeho honební pozemky budou začleněny
do společenstevní honitby Měrunice či nikoli. Vzhledem k jeho původnímu členství bylo možno
výměru těchto pozemků i nadále při rozhodování o uznání honitby při hodnocení výměry
honebních pozemků členů společenstva považovat za pozemky člena společenstva (ustanovení
§26 odstavec 1 zákona o myslivosti).
Pozemkový fond ČR ukončil členství v Honebním společenstvu Měrunice ke dni
31. 12. 2011, touto skutečností se zabýval žalovaný na straně 15 žalobou napadeného rozhodnutí,
v němž zdůraznil, že věc přezkoumával ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (12. 8. 2011),
v té době Pozemkový fond ČR byl členem Honebního společenstva Měrunice.
Stěžovatel v kasační stížnosti nadále setrval na svém názoru, vyjádřeném již v podané
žalobě, že rozhodnutí orgánů státní správy myslivosti jak v prvém tak i v druhém stupni, nemají
oporu v podkladech, které v rámci řízení byly nashromážděny, a jsou nesrozumitelná a vzájemně
si odporující, zejména odůvodnění a závěry.
Takto formulovaná námitka nebyla Nejvyšším správním soudem shledána důvodnou.
Z podkladů, které jsou součástí spisového materiálu, je zřejmé, že Honební společenstvo
Měrunice bylo registrováno rozhodnutím Městského úřadu Bílina ze dne 3. 4. 2003,
č. j. OŽP/Dr/103/03. Krajský soud odkázal na ustanovení §20 odst. 4 písm. a) zákona
o myslivosti, které stanoví rozsah činnosti správního orgánu v rámci řízení o registraci honebního
společenstva. Správní orgán je podle uvedeného ustanovení povinen zkoumat, zda celková
výměra honebních pozemků ve vlastnictví osob uvedených v seznamu členů dosahuje výměry
stanovené tímto zákonem pro vznik společenstevní honitby. Krajský soud ovšem zároveň
poukázal na skutečnost, že ze své podstaty ověření členství jednotlivých osob a jeho vzniku
(včetně přezkoumání přihlášek k členství) je předmětem přezkumu řízení o registraci honebního
společenstva jako právnické osoby sui generis, neboť toto řízení se vztahuje k společenstvu
a to je tvořeno právě svými členy. Po vzniku honebního společenstva honební společenstvo vede
v souladu s §19 odst. 8 zákona o myslivosti seznam členů, do něhož zapisuje počet hlasů
jednotlivých členů, název a sídlo člena, jde-li o právnickou osobu, nebo jméno a bydliště fyzické
osoby, která je členem.
V nyní posuzované věci však bylo předmětem soudního přezkumu rozhodnutí
odvolacího správního orgánu vydané v rámci řízení o uznání honitby, tedy za situace, že již bylo
pravomocně rozhodnuto o registraci honebního společenstva. V rámci tohoto řízení se mimo
jiné zkoumá, zda honební pozemky ve vlastnictví členů společenstva dosahují potřebné
minimální výměry, není však žádný důvod zkoumat například otázky náležitostí podaných
přihlášek, neboť z povahy věci předmětem tohoto řízení není společenstvo jako právnická osoba,
ale samotná honitba. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvody pro to, aby se odchýlil
od jednoznačně formulovaného závěru krajského soudu o tom, že v rámci řízení o uznání
honitby nebyl prostor pro přezkoumávání přihlášek jednotlivých členů.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil, že považuje za nevyřešenou i otázku normovaných
a minimálních stavů zvěře. Namítl, že do současné doby není známo, kdo a kdy podal návrh
na stanovení normovaných a minimálních stavů zvěře. Podle názoru stěžovatele za takový návrh
nelze považovat onen list papíru, který se ve správním spise nachází bez opatření podacím
razítkem. Stěžovateli není známo, zda takovýto návrh byl správnímu orgánu doručen a kdy, mohl
být doručen kdykoli před rozhodnutím správního soudu.
Pokud pak soud konstatoval, že nebyl stanoven normovaný a minimální stav u daňka
skvrnitého, kterého v souladu se stanoviskem Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří
nelze chovat, nevycházel ze skutečného stavu věci, ani neuvedl a neodkázal na toto konkrétní
stanovisko. Ve většině ostatních honiteb Českého středohoří se daněk skvrnitý vyskytuje a loví
se, což lze prokázat povolenkami k lovu.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu na straně 9 vyplývá opak. Krajský soud uvedl,
že samotný návrh na stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře není opatřen
ve správním spise podacím razítkem. Zároveň krajský soud šetřil, že podle soupisu obsahu
správního spisu byl tento dokument správnímu orgánu prvního stupně předložen v rámci nového
projednávání žádosti o uznání honitby Měrunice dne 2. 8. 2010. Z takto zjištěného obsahu
správního spisu a z obsahu jednotlivých písemností ve spise učinil krajský soud zcela jednoznačný
logický závěr, že tento návrh byl součástí správního spisu před vydáním rozhodnutí správního
orgánu prvého stupně (zejména s ohledem na okolnost, že na předmětný návrh odkazuje
prvostupňové rozhodnutí na straně 15). Závěr krajského soudu o tom, že v tomto případě měli
účastníci řízení možnost se s uvedeným dokumentem před vydáním prvostupňového rozhodnutí
seznámit, proto Nejvyšší správní soud považuje za důvodný a neshledává důvod pro odlišné
závěry, než ke kterým dospěl krajský soud. Nedostatek spočívající ve skutečnosti, že nelze
jednoznačně stanovit okamžik podání návrhu Honebního společenstva Měrunice na stanovení
minimálních a normovaných stavů zvěře, není vadou řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé.
Nedůvodnou shledal krajský soud námitku stěžovatele, podle níž se žalovaný správní
orgán nezabýval na základě prohlášení honebního starosty Honebního společenstva Měrunice
Ing. V. otázkou stanovení normovaných a minimálních stavů zvěře. Na základě sdělení Ing. V.,
že se v předmětné honitbě nevyskytuje žádná mufloní zvěř, bylo pouze upuštěno od stanovení
minimálních a normovaných stavů u mufloní zvěře. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že nebyl
stanoven minimální a normovaný stav u daňka skvrnitého, ovšem tento postup shledal krajský
soud v souladu s §4 písm. a) a b) vyhlášky č. 491/2002 Sb., o způsobu a stanovení minimálních a
normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd, ve znění
pozdějších předpisů, kde je stanoveno, že normativní stav se nestanovuje pro ten druh spárkaté
zvěře, který se v honitbě, popřípadě na honebních pozemcích navrhovaných na uznání za
honitbu nevyskytuje a jehož chov v honitbě není možný. Závěr o tom, že daňka skvrnitého
v dané oblasti nelze chovat, má oporu ve spisovém materiálu, konkrétně ve stanovisku Správy
Chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 24. 8. 2010. Namítal-li stěžovatel, že krajský
soud nevycházel ze skutečného stavu věci ani neuvedl a neodkázal na toto konkrétní stanovisko,
je námitka nedůvodná a není ani zřejmé, v čem stěžovatel konkrétně shledává důvody tohoto
tvrzení.
Stěžovatel namítal, že se krajský soud nevypořádal s jeho tvrzením, že napadené
rozhodnutí odvolacího orgánu je přes značnou obsáhlost nepřezkoumatelné.
Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí,
z něhož nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí
zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí, jehož výrok
je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí, které vůbec neobsahuje právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
atd. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2013 – 130).
Stěžovatel nekonkretizuje, v čem by v daném případě měla nesrozumitelnost napadeného
rozsudku spočívat, a obecně napadený rozsudek za nesrozumitelný ani považovat nelze.
Rozsudek má všechny zákonem předpokládané náležitosti, je vymezen předmět řízení i hlediska,
z nichž bylo správní rozhodnutí zkoumáno, je detailně popsán rozhodný skutkový stav
a rozvedeny právní závěry z něho vyplývající výrok soudu má v důvodech oporu. V rozsudku
je jasně a jednoznačně uvedeno, jak soud rozhodl o žalobě, z jakých důvodů, i jak uvážil
o žalobních námitkách a žalobcových tvrzeních. Nejvyšší správní soud proto neshledal naplnění
kasačního důvodu podle §103 odstavec 1 písm. d) s. ř. s.
VI. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neshledal důvodnou žádnou z námitek
stěžovatele týkající se tvrzených vad řízení před správním orgánem a nezákonnosti rozsudku
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud dále neshledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným či nezákonným ani neshledal vadu řízení, proto kasační stížnost zamítl
(§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
ustanovení §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl
v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem.
Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších
nákladů řízení. V projednávané věci Nejvyšší správní soud neuložil osobám zúčastněným
na řízení žádnou povinnost a osoby zúčastněná na řízení – obec Hrobčice ani Honební
společenstvo Měrunice - také žádnou náhradu nákladů řízení nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu