ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.259.2015:41
sp. zn. 2 As 259/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: V. P., proti
žalovanému: Magistrát města Pardubice, se sídlem nám. Republiky 12, Pardubice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2015, č. j. MmP 24315/2015, o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 10. 2015,
č. j. 52 Af 28/2015 – 210,
takto:
I. Návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
13. 10. 2015, č. j. 52 Af 28/2015 – 210, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně brojila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného,
kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí správce daně a potvrzen postup správce
daně, který žalobkyni vyměřil neuhrazené místní poplatky za provoz systému shromažďování,
sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. Současně požádala
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů; k žádosti přiložila
vyplněný formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 13. 6. 2015 spolu
s četnými podklady (např. rozhodnutí úřadu práce, oznámení orgánu sociálního zabezpečení,
prohlášení zletilého nezaopatřeného dítěte).
[2] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“)
následně žalobkyni vyzval k doplnění její žádosti. V reakci na tuto výzvu žalobkyně zaslala
krajskému soudu vyplněný formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne
21. 8. 2015 spolu s písemným vyjádřením, které doložila mnoha důkazy (kupříkladu lékařskou
zprávou o zdravotním stavu jejího otce, rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení
ve věci žádosti jejího otce o invalidní důchod, potvrzením úřadu práce prokazujícím dobu
poskytování péče jejímu otci ze strany její matky, potvrzením o studiu žalobkyně, pojistnými
smlouvami, účty z lékárny, rozpisy o platbách plynoucích od úřadu práce aj.). Krajský soud
si následně vyžádal zprávy o soudních řízeních vedených u tohoto soudu ve věci žalobkyně
a členů její domácnosti, přehled vlastnictví těchto osob od příslušného katastrálního úřadu
a informace od žalovaného o tom, zda je některá z těchto osob evidována jako vlastník vozidla.
[3] Usnesením ze dne 13. 10. 2015, č. j. 52 Af 28/2015 – 210 (dále jen „napadené usnesení“),
krajský soud zamítl návrh žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků i její návrh
na ustanovení zástupce z řad advokátů. Zjistil, že její sdělení o nemajetnosti není pravdivé.
Žalobkyně totiž vlastní vykonatelnou pohledávku ve výši 11 600 000 Kč za J. H. a ve výši
1 500 000 Kč za J. V. a K. D. Likvidnost takových pohledávek sice může být omezená, avšak
s ohledem na jejich nominální hodnotu nelze pochybovat o tom, že není nulová. Žalobkyně však
existenci pohledávek zatajila, což je dle judikatury Nejvyššího správního soudu důvodem pro
zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků. Jelikož žalobkyně nebyla od soudních
poplatků osvobozena, zamítl krajský soud i její žádost o ustanovení zástupce.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
neboť měla za to, že institut osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
nelze v souladu s právem na spravedlivý proces pojímat tak, jak to učinil krajský soud.
Předně uvedla, že jí její majetková situace nedovoluje uhradit soudní poplatek ani služby
advokáta. V této souvislosti odkázala na usnesení krajského soudu ze dne 24. 2. 2015,
č. j. 18 Co 92/2015 – 94, podle něhož „pouhá existence pohledávek proti dlužníkům neznamená
bez dalšího existenci prostředků, které jí dovolí soudní poplatek uhradit. Samotná žádost o osvobození
od soudních poplatků musí být potom posouzena i z pohledu, zda žalobkyně má v současné době
(v době, kdy soud o návrhu rozhoduje) reálnou možnost soudní poplatek zaplatit, aby jí nebyl
znemožněn přístup k soudu (…)“ (zvýrazněno stěžovatelkou), a konstatovala, že řízení
o pohledávkách v jejím vlastnictví probíhají u krajského soudu již několik let. Nesouhlasila
s tvrzením, že zatajila existenci svých pohledávek, neboť ve formuláři, který krajskému soudu
zaslala, doslova uvedla: „Nemajetná ve smyslu hotových peněz, vlastník papírových pohledávek“. Žalobkyně
si byla vědoma toho, že před krajským soudem probíhá několik řízení ve věci jejích pohledávek,
a proto je nijak nerozváděla, neboť věděla, že o nich soud ví. Nadto se v souladu
s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, při rozhodování
o osvobození od soudních poplatků a ustanovování zástupce k majetku nepřihlíží. Krajský soud
se měl zabývat charakterem stěžovatelčiných pohledávek – pak by zjistil, že po stěžovatelce nelze
spravedlivě požadovat zpeněžení jejích pohledávek za účelem zaplacení soudního poplatku
a nákladů právního zastoupení, neboť jsou tyto pohledávky de facto zablokované soudními
řízeními a v daném čase nedobytné. Ke kasační stížnosti přiložila soudní rozhodnutí vydaná
ve věcech jejího otce V. P., která dokládají, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození
od soudních poplatků. Dodala, že v záhlaví napadeného usnesení jsou skryty, resp. neuvedeny
tituly soudců, kteří v její věci rozhodovali.
[5] Stěžovatelka dále navrhla porovnat listinu založenou na č. l. 66 spisu krajského soudu
s listinou, kterou zaslala kasačnímu soudu; v obou případech by se mělo jednat o formulář
potvrzení o jejích poměrech. Dle krajského soudu byla v tomto formuláři tvrzena nemajetnost
stěžovatelky. Naproti tomu stěžovatelka sdělila, že je nemajetná ve smyslu hotových peněz,
ale je vlastníkem papírových pohledávek. Své pohledávky tudíž nezapřela, a pokud krajskému
soudu připadalo její tvrzení nedostatečné, měl ji vyzvat k upřesnění.
[6] Jelikož stěžovatelka nedisponuje prostředky k zaplacení soudního poplatku krajskému
soudu, navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Podala také návrh na osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Z opatrnosti požádala
o prodloužení lhůty k podání kasační stížnosti do doby, než krajský soud nebo Česká
advokátní komora zamítne její žádost o ustanovení advokáta nebo bude vydáno rozhodnutí,
jímž jí bude zástupce pro řízení o kasační stížnosti ustanoven.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení vzešlo [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.).
S ohledem na to, že je kasační stížností napadáno čistě procesní rozhodnutí krajského soudu,
a nikoliv rozhodnutí meritorní, netrval Nejvyšší správní soud na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). V rámci řízení o kasační stížnosti proto bylo nadbytečné
rozhodovat o stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudních poplatků.
[9] Jelikož stěžovatelka vznesla návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti,
posoudil Nejvyšší správní soud předně důvodnost tohoto návrhu. Podle §35 odst. 8 s. ř. s.
navrhovateli, u něhož jsou splněny předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně
třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může
být i advokát. Obecně přitom platí, že zastoupení advokátem je podmínkou řízení o kasační
stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.), a proto se při ustanovování zástupce pro toto řízení zvláště
nezkoumá, zda je toho nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. V nyní souzené věci,
kdy je napadáno usnesení, jímž krajský soud neosvobodil stěžovatelku od soudních poplatků,
se ovšem neuplatní §105 odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení advokátem (k tomu blíže
již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 196/2014 – 19).
Proto Nejvyšší správní soud posuzoval, zda stěžovatelka k ochraně svých práv zástupce
potřebuje. Z obsahu jejích podání, která učinila v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem,
je zjevné, že je schopna samostatně hájit své zájmy; je seznatelné, z jakých důvodů
a čeho se domáhá. Stěžovatelka dostatečně srozumitelně a s odkazy na judikaturu formulovala
své právní názory a její podání netrpí žádnými vadami. Nadto se nyní posuzovaná věc netýká
žádné složité hmotněprávní otázky a bylo možné rozhodnout bez nařízení jednání a provádění
důkazů. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud uzavřel, že ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti nebylo nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatelky, a proto jejímu návrhu
nevyhověl.
[10] Nejvyšší správní soud podotýká, že návrh na prodloužení lhůty k podání kasační stížnosti
považoval za bezpředmětný, neboť stěžovatelka kasační stížnost v rámci zákonné dvoutýdenní
lhůty podala; zdejší soud byl příslušným k rozhodování o stěžovatelčině návrhu na ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti a neměl povinnost vyčkávat do rozhodnutí České
advokátní komory či krajského soudu, jak navrhovala stěžovatelka.
[11] Ve věci samé rozhodl Nejvyšší správní soud za podmínek stanovených
v §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání. Podle citovaného ustanovení nařizuje Nejvyšší správní soud
jednání pouze ve dvou případech – provádí-li dokazování nebo považuje-li to za vhodné.
V nyní posuzované věci stěžovatelka navrhovala provedení důkazu listinou založenou
na č. l. 66 spisu krajského soudu a její porovnání s listinou, kterou zaslala Nejvyššímu správnímu
soudu přílohou ke kasační stížnosti, tj. formulářem Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech ze dne 21. 8. 2015. Nejvyšší správní soud však nepovažoval za nutné provádět
dokazování, neboť postačilo, že se seznámil s obsahem spisu krajského soudu. Nakládání
se spisem krajského soudu a čerpání informací z něj ovšem není dokazováním ve smyslu
správního řádu soudního, a proto nebylo třeba nařizovat jednání. Nejvyšší správní soud neshledal
ani jiné důvody, pro něž by bylo vhodné jednání nařídit.
[12] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[13] Jádrem posuzované věci je to, zda krajský soud pochybil, když stěžovatelce na základě
její žádosti nepřiznal osvobození od soudních poplatků [a následně zamítl i její návrh
na ustanovení zástupce, když nezbytnou podmínkou pro vyhovění takovému návrhu je naplnění
předpokladů pro osvobození od soudních poplatků (§35 odst. 8 věta první s. ř. s.)].
Před vlastním posouzením správnosti postupu krajského soudu je vhodné zrekapitulovat
relevantní průběh řízení před krajským soudem a podstatná skutková zjištění patrná ze spisu
krajského soudu.
[14] Stěžovatelka vznesla návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
současně s podáním žaloby dne 3. 8. 2015 a doložila jej mimo jiné vyplněným formulářem
Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 13. 6. 2015. V části VII. formuláře
zaměřené na vlastnictví osobního majetku uvedla pouze: „Nemajetná“. Usnesením krajského
soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 52 Af 28/2015 – 58, byla vyzvána ke sdělení výše svých měsíčních
příjmů, zaslání přehledu svých pravidelných měsíčních výdajů (a to účelově členěných),
předložení přehledu o svých účtech u finančních ústavů a aktuálních výpisů z těchto účtů,
jakož i předložení přehledu všech osob, s nimiž stěžovatelka žije ve společné domácnosti,
a popsání majetkových poměrů těchto osob. Stěžovatelka reagovala na výzvu krajského soudu
tak, že mu zaslala nový formulář, a to ze dne 21. 8. 2015, v jehož části VII. tvrdila: „Nemajetná
ve smyslu hotových peněz, vlastník papírových pohledávek“. Přílohou krajskému soudu kromě jiného
zaslala vyjádření ze dne 21. 8. 2015, v němž specifikovala osobní poměry členů své rodiny
a rodinné příjmy i výdaje. V předmětném vyjádření taktéž tvrdila: „Celkem tedy rodina v srpnu 2015
obdrží mimořádně v součtu částku 50.574 Kč měsíčně, z nichž však lze pro účely posouzení schopnosti žalobkyně
zaplatit soudní poplatky v insolvenčním řízení zohlednit toliko částku 30.814 Kč […]“.
[15] Ve spise krajského soudu jsou dále založeny kopie dokumentů vztahujících
se k insolvenčnímu řízení vedenému před Krajským soudem v Brně
pod sp. zn. KSBR 27 INS 3244/2014. Konkrétně jde o Návrh na změnu věřitele v insolvenčním řízení
vedeném ve věci dlužníka J. H., podaný stěžovatelkou a J. P. (matkou stěžovatelky), Odstoupení od
Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi stěžovatelkou a J. P. a Dohodu o Vydání pohledávek
uzavřenou rovněž mezi jmenovanými. O těchto dokumentech se lze pouze domnívat, že byly
vytištěny krajským soudem z insolvenčního rejstříku, dostupného z isir.justice.cz.
[16] Dne 16. 9. 2015 krajský soud z vlastní iniciativy požádal své občanskoprávní oddělení
o zapůjčení sběrného spisu sp. zn. 1 Nc 3245/2015 a o předložení výpisu o soudních řízeních,
jichž se účastní stěžovatelka nebo členové její domácnosti. Rovněž se obrátil na katastrální úřad
s žádostí o poskytnutí přehledu vlastnictví těchto osob a žalovaného požádal o sdělení,
zda některá z těchto osob vlastní vozidlo evidované v registru silničních vozidel. Ve spise
krajského soudu jsou založeny dokumenty ze spisu 1 Nc 3245/2015, z nichž plyne, že V. P. (otec
stěžovatelky) podal v exekučním řízení vedeném proti J. V. návrh na změnu v osobě věřitele.
Návrh, aby na místo V. P. vstoupila do řízení stěžovatelka, jakožto vlastník pohledávky za J. V.,
však soudní exekutor zamítl; rozhodnutí soudního exekutora napadl V. P. podáním, o němž bylo
zahájeno soudní řízení sp. zn. 1 Nc 3245/2015.
[17] Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že břemeno tvrzení o nepříznivé majetkové
situaci tíží výlučně žadatele a není na soudu, aby z vlastní iniciativy vyhledával skutečnosti,
které by žádost o osvobození od soudních poměrů odůvodňovaly (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS).
Nevěrohodnost či neúplnost tvrzení stěžovatele ohledně existence předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků přitom vylučuje, aby bylo žádosti vyhověno (viz rozsudek zdejšího soudu
ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 – 88, publ. pod č. 1962/2010 Sb. NSS). Současně
však Nejvyšší správní soud zastává názor, že tvrdí-li účastník řízení, že nemá dostatečné
prostředky, avšak existují-li pochyby o pravdivosti účastníkova tvrzení, je na soudu, aby si, pokud
možno v součinnosti s účastníkem, dalším šetřením učinil co možná nejpřesnější obraz
o tom, jaké jsou skutečné majetkové poměry účastníka; při posuzování je třeba přihlédnout
též k tomu, zda a popřípadě v jaké míře vede účastník další soudní spory či jiná řízení před orgány
veřejné moci, na něž je pravděpodobně třeba vynakládat prostředky (srov. rozsudek ze dne
24. 7. 2015, č. j. 2 As 153/2015 – 27).
[18] Stěžovatelka v nyní souzené věci nepochybně neuvedla veškeré skutečnosti rozhodné
pro posouzení její žádosti. V prvním vyplněném formuláři ze dne 13. 6. 2015 tvrdila,
že je nemajetná; ve druhém formuláři ze dne 21. 8. 2015 toto tvrzení rozvinula pouze
tak, že je nemajetná ve smyslu hotových peněz, avšak vlastní papírové pohledávky. Tyto papírové
pohledávky dále nikterak nespecifikovala, neuvedla jejich výši ani nevyložila, co se termínem
„papírové“ míní. Mezi četnými podklady, které krajskému soudu zaslala spolu s oběma vyplněnými
formuláři, nelze nalézt žádný dokument, který by s tvrzeným vlastnictvím oněch pohledávek
souvisel. Krajský soud nebyl povinen doplňovat za stěžovatelku její žádost o osvobození
od soudních poplatků a ex officio zjišťovat, jaký majetek a v jaké aktuální hodnotě stěžovatelka
(popř. členové její domácnosti) vlastní.
[19] Pokud však krajský soud na základě stěžovatelčiných tvrzení o vlastnictví „papírových“
pohledávek a o probíhajícím insolvenčním řízení (srov. stěžovatelčino sdělení citované
v odst. [14] věta poslední tohoto rozsudku) pojal pochybnost, že stěžovatelčina žádost není
úplná, bylo namístě, aby stěžovatelku opětovně vyzval k doplnění i v tomto směru (neboť první
výzva krajského soudu ze dne 19. 8. 2015 nevedla stěžovatelku k tomu, aby svou žádost doplnila
o specifikaci probíhajících soudních řízení a pohledávek v nich vymáhaných). Krajský soud
naproti tomu z úřední povinnosti (což nebylo nezbytné, avšak také ne chybné) zahájil vlastní
šetření za účelem ověření úplnosti a věrohodnosti stěžovatelčiných sdělení. Z dokumentů
založených ve spise krajského soudu a odůvodnění napadeného usnesení však Nejvyšší správní
soud seznal, že se postup krajského soudu omezil toliko na zjištění, že stěžovatelka neuvedla
veškeré relevantní skutečnosti, a tudíž ji lze za takové pochybení „sankcionovat“ zamítnutím
její žádosti o osvobození od soudních poplatků, potažmo o ustanovení zástupce. Krajský soud
již nečinil žádné další kroky k tomu, aby si udělal co nejpřesnější obraz o skutečných majetkových
poměrech stěžovatelky. Nepokračoval ve svém šetření tak, aby zjistil, zda bylo v zahájeném
exekučním či insolvenčním řízení vymoženo něčeho ve prospěch stěžovatelky, resp. nevyzval
stěžovatelku k tomu, aby objasnila, zda jí plynou z těchto řízení nějaké prostředky,
které by bylo možné k úhradě soudních poplatků použít, a/nebo aby konkretizovala své sdělení
o vlastnictví „papírových“ pohledávek a vysvětlila, co se tím míní. Krajský soud se totiž spokojil
s tím, že ověřil, že tvrzení stěžovatelky byla neúplná, a uzavřel, že je bez dalšího dán důvod
pro zamítnutí žádosti. Stěžovatelka se přitom zjevně snažila krajskému soudu poskytnout detailní
obraz o svých poměrech a byla součinná, o čemž svědčí už jen to, že na soudní výzvu k doplnění
žádosti reagovala ještě v ten den, kdy výzvu obdržela, a společně s nově vyplněným
formulářem a souvisejícím vyjádřením zaslala krajskému soudu mnohé další podklady obsažené
na č. l. 73 – 176 spisu krajského soudu.
[20] Popsaný postup krajského soudu proto Nejvyšší správní soud považuje za příliš přísný
a odporující účelu institutu osvobození od soudních poplatků, jímž mají být zmírňovány případné
nepřiměřeně tvrdé dopady zákonů, a to tím, že je navrhovateli umožněn přístup k soudu
a s ním spjatá ochrana jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II ÚS 2432/08, dostupný
z nalus.usoud.cz). Postup krajského soudu by neměl být natolik formalistický, aby ve svém
důsledku znemožnil žalobci účinně hájit svá práva.
[21] Argumentace krajského soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl,
že „současně žalobce prohlásil, že osobní majetek větší hodnoty nemá a že nevlastní pohledávky
(srov. list číslo 66 soudního spisu)“, postrádá oporu ve spisu. Na č. l. 66 spisu krajského soudu
je totiž stěžovatelkou vyplněný (druhý) formulář ze dne 21. 8. 2015, v němž v kolonce určené
pro specifikaci osobního majetku tvrdila, že je nemajetná ve smyslu hotových peněz, avšak vlastní
„papírové“ pohledávky. Nejvyššímu správnímu soudu tak není zřejmé, jak krajský soud dospěl
k existenci stěžovatelčina tvrzení o absenci pohledávek.
[22] Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že skutečnost, že stěžovatelka vlastní
pohledávky v nezanedbatelné souhrnné výši cca 13 100 000 Kč za třemi fyzickými osobami,
sama o sobě neznamená, že aktuálně disponuje prostředky k úhradě soudních poplatků.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka o tyto pohledávky vede spory, lze dovodit, že se jedná
o pohledávky, které nebyly uhrazeny řádně a včas. Je pravděpodobné, že se jedná o pohledávky
těžko vymahatelné. Stěžovatelka ostatně možná právě z důvodu faktické nedobytnosti těchto
pohledávek nepovažovala jejich existenci za natolik významnou, aby je blíže specifikovala.
O těchto skutečnostech však lze pouze spekulovat, neboť ze spisu krajského soudu zjistitelné
nejsou.
[23] Námitku stěžovatelky, že v záhlaví napadeného usnesení nejsou uvedeny tituly
soudců, kteří v její věci rozhodovali, nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvodnou
a způsobující zmatečnost. Uvedení dosaženého titulu soudců není povinnou náležitostí
usnesení, neboť postačuje uvést jejich jména (viz §54 odst. 2 věta první s. ř. s. ve spojení
s §55 odst. 5 s. ř. s.).
[24] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval, neboť o kasační stížnosti rozhodl bezodkladně poté,
co mu byl postoupen spis krajského soudu a byly zajištěny veškeré náležitosti potřebné k jejímu
projednání.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Ačkoliv stěžovatelka ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků neúplně
konstatovala, že vlastní pohledávky, aniž je blíže specifikovala, krajský soud pochybil,
když nepřezkoumatelným způsobem dospěl k závěru, že stěžovatelka prohlásila, že pohledávky
vůbec nevlastní. Nesprávný byl také postup krajského soudu, který stěžovatelku nevyzval k bližší
konkretizaci jejích tvrzení a učinil jen takové kroky, které mu umožnily z čistě formálních důvodů
stěžovatelčinu žádost o osvobození od soudních poplatků (a s tím související návrh na ustanovení
zástupce) zamítnout bez toho, aby se snažil učinit si úplný obraz o jejích poměrech.
[26] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.); zejména stěžovatelku vyzve,
aby doplnila své tvrzení o vlastnictví „papírových“ pohledávek, tedy aby specifikovala,
o jaké pohledávky jde, uvedla, zda je o nich vedeno soudní řízení, a konkretizovala, kolik
bylo na předmětné pohledávky uhrazeno či vymoženo. Následně krajský soud vyhodnotí
relevanci získaných informací ve vztahu k úvaze o schopnosti stěžovatelky soudní poplatek
uhradit a znovu rozhodne o jejích návrzích. V rozhodnutí o věci samé rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu