ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.28.2005
sp. zn. 2 As 28/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce P. Z.,
zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Brno, Bratislavská 12, proti
žalované Policii ČR - policejní prezidium, se sídlem Praha 7, Strojnická 27, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005,
č. j. 11 Ca 178/2004 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 3. 6. 2004,
č. 329. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a bylo potvrzeno
rozhodnutí ředitele Policie ČR správy Jihomoravského kraje ve věcech služebního poměru
ze dne 30. 1. 2004, č. SJMK-133/2004, kterým byl podle §106 odst. 1 písm. d) zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, stěžovatel
propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro úmyslné porušení
služební přísahy zvlášť závažným způsobem. Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl
k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem a žádnou
ze stěžovatelem vznesených žalobních námitek neshledal důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), konkrétně
pak namítá, že dechová zkouška byla provedena zařízením, které bylo objektivně
závadné - což vyplynulo jednoznačně ze spisu. Výsledek takové zkoušky pak nemůže být
objektivní a zkouška měla být provedena opakovaně zařízením bezvadným. Pokud
tak policejní hlídka neučinila, nebyly zde dány předpoklady pro lékařské vyšetření s odběrem
krve podle §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Rovněž klinické
vyšetření potvrdilo, že žalobce nejeví známky požití alkoholu. Nelze také souhlasit s tím,
že by stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, ve kterých by spatřoval reálné nebezpečí
pro svoje zdraví. Již v žalobě je uvedeno, že odběr měl provádět muž v riflích,
který jej sám odmítl provést s tím, že jej má provádět paní doktorka. Stěžovatel
tak podle verbálního projevu a vzhledu měl zato, že se nejedná o lékaře. Stěžovatel
dále zdůrazňuje, že si nebyl vědom toho, že je předjížděn hlídkou policie se zapnutým
majáčkem, což jasně uvedl v žalobě. Skutkově tedy tvrdil, že nebyl předjížděn a že hlídka
neměla zapnutý majáček. K tvrzení, že nemohl bránit předjíždění s ohledem na šířku silnice,
dokonce nabídl i důkaz místním ohledáním. K tomuto důkaznímu návrhu se však městský
soud vůbec nevyjádřil. V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že správní řízení bylo nezákonné;
nebylo mu totiž umožněno nahlížet do spisu, nebyl přítomen projednávání věci,
ani o něm nebyl vyrozuměn a prakticky mohl podat až odvolání. Bylo mu tak znemožněno
hájit svá práva v době shromažďování podkladů a nemohl se vyjádřit ke všem skutečnostem.
Spis byl navíc v průběhu řízení účelově doplňován. V první verzi úředního záznamu hlídky
Policie ČR Znojmo totiž vůbec nebylo uvedeno, že by při údajném pronásledování stěžovatele
použila výstražného majáčku, a ani se nehovoří o výstražném zvukovém zařízení. Navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí se závěrem
městského soudu obsaženým v rozsudku. Dále konstatuje, že stěžovatel nezastavil na výzvu
policistů a porušil také povinnost stanovenou v §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním
provozu. Podle žalovaného byl požadavek policistů oprávněný, a to s ohledem na způsob
stěžovatelovy jízdy, na skutečnost, že byl z jeho dechu cítit alkohol, a na pozitivní dechovou
zkoušku. Stěžovatel odběr krve odmítl, a proto nemohlo být výsledkem protokolu, že nejeví
známky požití alkoholu, jak uvádí v kasační stížnosti. Rovněž z úředního záznamu ing. J. ze
dne 25. 1. 2004 vyplývá, že stěžovatel byl v případě osoby MUDr. S. ujištěn, že tento je také
lékařem a že lékařka, která měla službu, odpočívá po náročném výkonu služby, a proto bude
odběr krve proveden MUDr. S. Ke stěžovatelově námitce, že bylo řízení před správním
orgánem nezákonné, poukazuje žalovaný na to, že stěžovatel nevyužil možnosti se účastnit
jednání senátu poradní komise, o jehož složení byl vyrozuměn dne 24. 3. 2004; zde se mohl
také k věci vyjádřit, nahlédnout do správního spisu a navrhnout doplnění důkazů. Rovněž
poukazuje na to, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení o žalobě. Navrhuje tedy, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem), domnívá se totiž, že nebyly dány předpoklady pro lékařské
vyšetření s odběrem krve podle §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu,
a v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit), správní řízení totiž bylo podle něho stiženo řadou
vad - stěžovateli nebylo umožněno nahlížet do spisu, nebyl přítomen na projednávání věci
a ani o tom nebyl vyrozuměn a prakticky mohl podat až odvolání. Aniž by to výslovně
uváděl, namítá také důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost
spočívající v jiné vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé), vytýká totiž městskému soudu, že se nevypořádal s jeho návrhem, aby byl
proveden důkaz místním šetřením, který by doložil, že nemohl bránit předjíždění s ohledem
na šířku silnice.
Ze správního a soudního spisu pak vyplynulo, že rozhodnutím ředitele Policie ČR
správy Jihomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 30. 1. 2004,
č. SJMK-133/2004 byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České
republiky za porušení služební přísahy zvlášť hrubým způsobem podle §106 odst. 1 písm. d)
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.
Podle §108 odst. 3 tohoto zákona byl služební poměr ukončen dnem doručení rozhodnutí.
V odůvodnění se zejména uvádí, že dne 24. 1. 2004 se stěžovatel nejprve bez rozsvícených
světel pokoušel ujet hlídce Policie ČR, která se jej vydala zkontrolovat kvůli dopravní nehodě,
jež měla být způsobena jeho vozidlem. Hlídka ho pronásledovala se zapnutým výstražným
světlem modré barvy a pokoušela se stěžovatele předjet. Jeho jízda však předjetí neumožnila
(kličkoval v pravém pruhu a často měnil rychlost). Poté, co stěžovatel svoje vozidlo zastavil,
byl hlídkou Policie ČR vyzván k dechové zkoušce, a to s ohledem na způsob jízdy
a na skutečnost, že z něho byl cítit alkohol. Stěžovatel se však dechové zkoušce odmítl
podrobit a rovněž odmítl odběr krve. Byl proto zajištěn a převezen na Obvodní oddělení
Policie Znojmo, kam byl také přivolán pracovník skupiny kontroly a stížností Policie České
republiky Správy Jihomoravského kraje. Zde se stěžovatel podrobil orientační dechové
zkoušce, která byla pozitivní, avšak kvůli poruše přístroje nebylo zjištěno konkrétní množství
alkoholu. Stěžovatel následně přivolil k lékařskému vyšetření a k odběru krve. MUDr. S.
provedl klinické vyšetření a z protokolu o něm vyplývá, že stěžovatel nejevil známky požití
alkoholu. Poté byl však stěžovatel vyzván k odběru krve, který měl vykonat rovněž MUDr. S.,
ale ten stěžovatel odmítl s tím, že v něj nemá důvěru, neboť je oblečen v riflích a původně
měla odběr provádět jiná osoba. Stěžovatel uvedl, že je ochoten se odběru krve podrobit
pouze za přítomnosti svojí manželky, která je zdravotní sestrou. Uvedené čerpal správní orgán
z úředních záznamů ze dne 24. 1. 2004, 25. 1. 2004 a 29. 1. 2004 sepsaných nstržm. Ď. a L., z
úředního záznamu prap. T. a z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem
sepsaným MUDr. S.. Správní orgán uzavřel s tím, že stěžovatel svým jednáním projevil
hrubou nekázeň a pohrdání obecně závaznými normami, když neumožnil hlídce PČR předjetí
a porušil tak §41 odst. 7 zákona o silničním provozu, odmítl se podrobit dechové a následně i
krevní zkoušce ke zjištění požití alkoholických nápojů. Porušil tak služební přísahu zvlášť
závažným způsobem. Proti tomu podal stěžovatel odvolání, kde namítal, že žádnou dopravní
nehodu nezpůsobil, alkohol nepožil a dechovou zkoušku odmítl proto, že ji nepovažoval za
nutnou, neboť pod vlivem alkoholu nebyl. Rovněž zpochybnil správní řízení, když uvedl, že
mu nebylo umožněno se k věci vyjádřit a ani nahlédnout do spisu. Jeho odvolání však bylo
rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 3. 6. 2004 zamítnuto. Proti tomu podal stěžovatel
žalobu, kde namítal, že si nebyl vědom policejní hlídky, které měl bránit v předjetí. Navíc
silnice, kde k uvedenému mělo dojít, je dostatečně široká a v dané době byla navíc volná a
průjezdná, takže není možné předjetí vozidla neumožnit; jako důkaz navrhl místní ohledání.
Dále uvedl, že krevní zkoušku odmítl z důvodu nedůvěryhodnosti osoby, která ji měla
provádět, a rovněž proto, že k odběru nebyl dán relevantní důvod. Stěžovatel je tedy
přesvědčen, že uvedené odmítnutí odběru krve nelze hodnotit jako zvlášť závažné porušení
služební přísahy, a rozhodnutí policejního prezidenta proto považoval za nezákonné, rovněž
namítl, že správní orgán rozhodl bez jakékoli opory ve spisu. Jeho žaloba však byla
napadeným rozsudkem městského soudu zamítnuta.
Pokud jde o důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tak tím se zdejší soud s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. zabývat nemohl, neboť skutečnost,
že stěžovateli nebylo umožněno nahlížet do spisu, nebyl přítomen na projednávání věci
a ani o tom nebyl vyrozuměn (tedy vady řízení před správním orgánem, které namítal
v kasační stížnosti), neuplatnil v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohl.
Stěžovatel v žalobě ke správnímu řízení toliko uvedl, že rozhodnutí správního orgánu nemá
oporu ve spisu. Ke zpochybnění správního řízení ve smyslu námitek uplatněných v kasační
stížnosti pak došlo až během ústního jednání. Městský soud se pak tímto důvodem nezabýval,
neboť nebyl uplatněn v zákonem stanovené lhůtě (§71 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k charakteru
řízení o kasační stížnosti jako řízení jehož předmětem je přezkum rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a teprve jeho prostřednictvím rozhodnutí správního orgánu,
je zásadně možné přezkoumávat jen ty důvody, které stěžovatel uplatnil v předchozím řízení
před soudem v zákonné lhůtě a kterými se tedy soud mohl, resp. měl zabývat. V daném
případě tomu však nebylo, neboť stěžovatel předmětné námitky, týkající se vad řízení,
uplatnil až při ústním jednání konaném dne 22. 2. 2005, tedy více než 8 měsíců po doručení
žalobou napadeného správního rozhodnutí (to bylo žalobci doručeno dne 8. 6. 2004).
Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak neobstojí.
Stěžovatel dále namítá, že nebyly dány předpoklady pro lékařské vyšetření s odběrem
krve podle §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť dechová
zkouška byla provedena zařízením, které bylo závadné a pokud nebyla opakována zařízením
bezvadným, nebyl stěžovatel povinen se odběru krve podrobit. Podle citovaného ustanovení
se řidič musí podrobit na výzvu policisty dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění
i lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem.
V daném případě se stěžovatel nejprve odmítl podrobit dechové zkoušce a poté,
co se jí na služebně Obvodního oddělení Policie Znojmo podrobil, tak ta byla pozitivní.
Na uvedené nemá vliv, že přístroj nebylo možno přepnout tak, aby ukázal přesnou hodnotu
alkoholu. Podstatné je, že byl dechový test pozitivní a stěžovatel tak měl zákonnou povinnost
podrobit se lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči. Zákon totiž nevyžaduje,
aby byly naměřeny konkrétní hodnoty, plně postačí, že byl výsledek dechového
testu pozitivní. Pouhá skutečnost, že přístroj nebylo možno přepnout do režimu, který měl
ukázat přesné hodnoty, ještě neznamená, že ukazuje nesprávně, resp. že ukazoval nesprávně
ještě před tím, než byla nemožnost přepnutí zjištěna. Pokud jde o klinické vyšetření,
tak to v dané věci nemá význam, neboť shora citované ustanovení zákona hovoří o dechové
zkoušce a ta byla pozitivní. Výsledek klinického vyšetření, které bylo v daném případě
navíc prováděno téměř 5 hodin po zastavení stěžovatele policejní hlídkou, na shora uvedeném
nemůže nic zvrátit. Nad rámec je vhodné též poukázat na to, že stěžovatel jako policista
si měl být svých povinností dobře vědom, a pokud byl přesvědčen, že pod vlivem alkoholu
není, tím spíše se měl odběru krve podrobit, aby tuto skutečnost prokázal. Neučinil-li tak,
musí si následky s tím spojené přičíst k tíži.
Stěžovatel rovněž namítal, že se obával o svoje zdraví, neboť odběr krve měl provést
„muž v riflích“, který jej sám nejprve odmítl vykonat s tím, že jej má provádět paní doktorka.
Stěžovatel tak nabyl dojmu, že se nejedná o lékaře. Ze správního spisu však vyplynulo,
že stěžovatel byl tímto mužem (MUDr. S.) ujištěn, že se o lékaře jedná. Navíc MUDr. S.
prováděl lékařské vyšetření stěžovatele při ovlivnění alkoholem a bez ohledu na to, jak byl
oblečen, jednalo se o lékaře. Nelze tak stěžovateli dát za pravdu, že by ho jeho subjektivní
nepodložená obava o své zdraví, opravňovala odběr krve odmítnout. Už vůbec nelze připustit,
aby si stěžovatel mohl klást podmínky, za jakých je ochoten se lékařskému odběru krve
podrobit (stěžovatel byl svolný se mu podrobit pouze za přítomnosti své manželky). Ani
důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Namítá-li stěžovatel, že se městský soud nevypořádal s jeho návrhem na provedení
důkazu místním ohledáním, je třeba mu dát za pravdu. Stěžovatel skutečně v podané žalobě
uvedl, že si nebyl vědom toho, že jej hlídka policie pronásleduje a že jí brání v předjetí.
Uvedl také, že silnice, kde k tomu mělo dojít, je dostatečně široká a v dané době byla navíc
volná a průjezdná, takže není možné předjetí vozidla neumožnit, jako důkaz navrhl místní
ohledání. Městský soud pak v rozsudku sice správně konstatoval, že námitky stěžovatele
týkající se jeho nevědomosti o tom, že by byl policejní hlídkou předjížděn,
tím méně se zapnutým majáčkem, nejsou zpochybněním skutkového zjištění,
nýbrž pouze předložením stěžovatelovy vlastní verze předmětné události; což správnost
skutkového zjištění nemůže zvrátit. Městský soud se však zcela opomněl vypořádat
se stěžovatelovým tvrzením ohledně faktické nemožnosti v daném úseku silnice bránit
předjíždění a s jeho důkazním návrhem.
Je tak zřejmé, že městský soud pochybil a řízení před ním bylo stiženo vadou. K tomu,
aby kasační stížnost mohla být úspěšná, je však třeba, aby se jednalo o vadu takové intenzity,
že by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tomu tak nebylo.
Stěžovatel byl ze služebního poměru propuštěn za porušení služební přísahy a služebních
povinností zvlášť závažným způsobem, které správní orgán shledal mimo jiné nejen v bránění
předjetí služebního vozidla v barevném provedení Policie České republiky se zapnutým
výstražným světlem modré barvy, ale též obecně v tom, že stěžovatel porušil §41 odst. 7
zákona o silničním provozu, které ukládá řidičům povinnost vozidlům s právem přednostní
jízdy (mezi něž vozidlo v barevném provedení Policie České republiky se zapnutým
výstražným světlem modré barvy patří - viz §41 odst. 1 uvedeného zákona) a vozidlům jimi
doprovázeným umožnit bezpečný a plynulý průjezd, a jestliže je to nutné, i zastavit vozidlo
na takovém místě, aby jim nepřekáželo. V daném případě není pochyb o tom, že stěžovatel
uvedené ustanovení nedodržel a bezpečný a plynulý průjezd vozidlu Policie ČR neumožnil.
Na uvedeném by nic nemohlo změnit ani místní ohledání, které by i případně prokázalo,
že je předmětný úsek silnice k předjetí dostatečně široký. I na široké silnici je totiž třeba,
aby řidiči průjezd vozidlům s právem přednostní jízdy umožnili. Vzhledem k uvedenému
a rovněž ke skutečnosti, že stěžovatelovo porušení přísahy bylo vedle shora uvedených
skutečností shledáno i v dalším stěžovatelově jednání (odmítnutí dechové zkoušky a následně
lékařského odběru krve), nemohla mít výše popsaná vada v řízení před městským soudem
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak rovněž neobstojí.
Žádný z uplatněných důvodů kasační stížnosti tak nebyl zjištěn a Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu