ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.32.2009:63
sp. zn. 2 As 32/2009 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce A. P. K.,
zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 6/1434,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince
2008, č. j. 11 Ca 326/2007 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Zástupci stěžovatele Mgr. Eduardu Benešovi se u r č u je na odměně
za zastupování částka 2400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 11. 2007
č. j. OAM-45-875/2006 byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady spojené s jeho správním
vyhoštěním v částce 26 136 Kč, a to do 15. dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou. Rozsudkem
městského soudu ze dne 22. prosince 2008, č. j. 11 Ca 326/2007 - 28 byla žaloba zamítnuta.
Městský soud v odůvodnění rozsudku, po krátké rekapitulaci předcházejícího řízení
a obsáhlé citaci právních předpisů, k žalobě uvedl, že rozhodnutí žalovaného nelze považovat
za nezákonné jen proto, že žalobce nedisponuje finančními prostředky nutnými byť i k částečné
úhradě nákladů spojených se vyhoštěním. Dále konstatoval, že žalobce sám nerespektoval své
právní povinnosti a byl proto zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění; tento postup
tak nelze klást za vinu správním orgánům. Námitky žalobce směřující vůči rozhodnutí o správním
vyhoštění jsou v tomto řízení nepatřičné, neboť v případě rozhodování o správním vyhoštění
se jedná o zcela odlišné správní řízení. Žalobce měl možnost proti rozhodnutí v tomto řízení
brojit právními prostředky tomuto řízení příslušejícími. Odůvodnění napadeného rozhodnutí
městský soud sice označil za kusé, nicméně z něj lze dovodit, že povinnost žalobce uhradit
náklady spojené s vyhoštěním není vázáno na jejich účelnost, efektivitu či smysluplnost, neboť
se jedná o zajištění základních životních potřeb cizince (ubytování, strava apod.). Rozhodné není
ani to, zda je rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné či nikoli.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvedl, že již v průběhu řízení namítal, že správní orgán (žalovaný) rozhodl
o náhradě nákladů vyhoštění v rozporu s právními předpisy. Náklady požadované po stěžovateli
nelze považovat za související se správním vyhoštěním, neboť „v určitou chvíli“ ho nebylo možno
vyhostit. Po stěžovateli lze požadovat pouze úhradu těch nákladů, který vznikly v souvislosti
se správním vyhoštěním, a nikoli úhradu nákladů celého jeho pobytu v České republice. Tuto
otázku Městský soud v Praze vůbec nezkoumal, ale zabýval se pouze tím, zda stěžovateli bylo
uloženo správní vyhoštění.
Žalovaný naproti tomu ve svém vyjádření navrhl Nejvyššímu správnímu soudu zamítnutí
kasační stížnosti pro její neoprávněnost. Současně s tím navrhl, aby zdejší soud zaujal sjednocující
stanovisko k problematice placení nákladů správního vyhoštění, neboť v rámci Městského soudu
v Praze jsou vydávány v dané věci rozporné rozsudky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle stěžovatele se měl městský soud dopustit právního pochybení v zodpovězení
otázky, zda požadované náklady jsou spojené se správním vyhoštěním stěžovatele, přestože
ho v určitý okamžik nebylo možné vyhostit. Po stěžovateli lze, dle jeho názoru, požadovat pouze
takové náklady, které byly vynaloženy v souvislosti se správním vyhoštěním, a nikoli náklady
celého jeho pobytu v České republice. Městský soud však vycházel jen z toho,
že se v daném případě jedná o náklady spojené se správním vyhoštěním a zajištění stěžovatele
bylo realizováno jako logický následek rozhodnutí o správním vyhoštění při splnění podmínek
odůvodňujících tento postup.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že předmětem přezkumu je v dané
věci pouze rozhodnutí žalovaného o úhradě nákladů spojených se správním vyhoštěním
stěžovatele, a nikoli rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. Jak ostatně městský soud
i žalovaný správně uvádějí, jedná se o zcela jiné řízení, a proti jeho výsledku mohl stěžovatel
brojit příslušnými právními prostředky, které mu právní řád České republiky přiznává. V tomto
bodě tedy nelze než závěry žalovaného i městského soudu plně aprobovat.
Institut úhrady nákladů spojených se správním vyhoštěním je upraven v ustanovení §123
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Toto ustanovení zákona jednak podává výčet
a pořadí osob, které jsou povinny náklady spojené se správním vyhoštěním uhradit (odst. 1 až 5),
jednak specifikuje, o které náklady se jedná. Dle ust. §123 odst. 6 tohoto zákona se do nákladů
spojených se správním vyhoštěním zahrnují náklady na ubytování a stravování, přepravní náklady
a ostatní nutné peněžní náklady. Samotná kompetence žalovaného rozhodovat o nákladech správního
vyhoštění cizince je upravena v §123 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, ve spojení s §165 písm. e)
tohoto zákona.
V daném případě není sporu o tom, že pravomocným správním rozhodnutím bylo
stěžovateli uloženo správní vyhoštění, ani o tom, že stěžovatel byl v této souvislosti umístěn
v zařízení pro zajištění cizinců. Nejvyšší správní soud nad rámec shora uvedeného uvádí, že sám
stěžovatel v rámci řízení vedeného před městským soudem uvedl, že nemá žádné finanční
prostředky; jídlo a základní hygienické potřeby jsou mu poskytovány v zařízení pro zajištění
cizinců, kam byl umístěn. To ostatně potvrzují i vyúčtování a výkazy nedoplatků vyhotovené
detenčními zařízeními (sub čl. 1 až 4 správního spisu). Náklady vzniklé zajištěním stěžovatele
v záchytném zařízení pro cizince byly tedy vynaloženy na uspokojení základních potřeb
stěžovatele (ubytování, stravování). Účelnost či smysluplnost vynaložení těchto nákladů
na zajištění základních životních potřeb zajištěné osoby je dána přímo jejich charakterem
a osobou adresáta poskytovaných služeb. Skutečnost, že následně nemohlo být rozhodnutí
o správním vyhoštění vykonáno, tj. stěžovateli nemohl být ukončen pobyt na území České
republiky, nemůže mít vliv na rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady spojené se správním
vyhoštěním. V daném případě není podstatné, zda situace, kdy nelze rozhodnutí o správním
vyhoštění vykonat, nastala v důsledku jednání stěžovatele (ať už tím, že využil zákonem dané
možnosti a požádal o mezinárodní ochranu, nebo tím, že nerespektoval právní řád České
republiky) nebo v důsledku jiných okolností nezávislých na jeho jednání. Policie je oprávněna
při splnění podmínek §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců cizince bez dalšího zajistit,
a to nezávisle na jeho vůli (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009,
č. j. 2 As 22/2006 - 135, dostupný na www.nssoud.cz).
Další právní aspekty postupu žalovaného (potažmo městského soudu) kasační stížnost
nezpochybňuje a Nejvyšší správní soud se jimi proto (v intencích výše zmiňované disposiční
zásady) nezabýval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s., ji rozsudkem
zamítnout.
Pokud jde o návrh žalovaného na postup dle §19 s. ř. s. (zaujetí stanoviska k divergentní
judikatuře ve věcech rozhodování o nákladech správního vyhoštění), Nejvyšší správní soud
jej neakceptoval. Důvodem je nejen existující souladná judikatura zdejšího soudu
k otázce rozsahu postižitelných finančních prostředků zajištěného cizince (např. rozsudky
ze dne 22. 7. 2009, č. j. 3 As 7/2009 - 49, a ze dne 21. 5. 2009, č. j. 1 As 36/2009 - 88, dostupné
z www.nssoud.cz), ale zejména absence stížních námitek mířících k výkladově sporným
částem §123 zákona o pobytu cizinců.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Stěžovateli byl pro řízení před Městským soudem v Praze ustanoven usnesením ze dne
3. 2. 2009 č. j. 11 Ca 326/2007 - 43 opatrovníkem advokát Mgr. Eduard Beneš. Následně
pro řízení o kasační stížnosti byl jmenovaný soudem ustanoven právním zástupcem stěžovatele.
Dle obsahu spisu vyhotovil, ještě v postavení opatrovníka, kasační stížnost; žádné jiné úkony
právní služby nebyly doloženy. Nejvyšší správní soud odměnu Mgr. Eduarda Beneše za této
situace neurčil dle ustanovení §7 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů [ve spojení s ustanovením §9 odst. 5 a ustanovením §11 odst. 1 písm. d)
této vyhlášky] částkou 300 Kč, tedy jako odměnu ustanoveného opatrovníka. Vycházel naopak
z toho, že je-li opatrovníkem a následně ustanoveným advokátem totožná osoba, bylo
by nezdůvodnitelným formalizmem činit při rozhodování o odměně za zastupování rozdíly
v dvojím (byť časově se nepřekrývajícím) postavení tohoto zástupce. Opačný výklad by mohl
vést k absurdním a tedy nechtěným praktickým důsledkům, kdy by zástupce, poté co by byl
ustanoven právním zástupcem, pouze formálně zopakoval dříve učiněný úkon (zde podání kasační
stížnosti) jen proto, aby mu mohla být přiznána odměna za úkon právní služby, který ve prospěch
zastoupeného skutečně učinil. Nejvyšší správní soud proto přiznal Mgr. Eduardu Benešovi
odměnu za jeden úkon právní služby dle §11 písm. d) advokátního tarifu ve výši 2100 Kč a dále
náhradu jeho hotových výdajů ve výši 300 Kč dle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy
2400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu