ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.338.2016:27
sp. zn. 2 As 338/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: GOLDEN
GASTRO SERVICE, s. r. o., se sídlem Musorgského 876/2, Ostrava, zastoupená JUDr. Vítem
Rybářem, advokátem, se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti žalované: Česká obchodní
inspekce, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 8. 2014,
č. j. ČOI 80886/14/O100/4000/14/Hl/Št, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, č. j. 22 A 117/2014 – 36,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, č. j. 22 A 117/2014 – 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Inspektorka České obchodní inspekce, inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého
(dále jen „správní orgán prvního stupně“), při kontrole dne 17. 4. 2014 zjistila, že žalobkyně
na vstupních dveřích své provozovny Hotel Brioni vyvěsila v češtině, angličtině a ruštině
následující informaci: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe
Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém
vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel
Brioni Boutique“. Stejný text byl uveřejněn i na internetových stránkách hotelu.
[2] Správní orgán prvního stupně kvalifikoval jednání žalobkyně jako porušení zákazu
diskriminace uvedeného v §6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
pozdějších předpisů. Rozhodnutím ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 44549/14/4000, ji proto shledal
vinnou ze správního deliktu podle §24 odst. 7 písm. c) téhož zákona, za což jí uložil pokutu
ve výši 50 000 Kč. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla v záhlaví
označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[3] Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Ustanovení §6 zákona o ochraně spotřebitele neobsahuje žádný výčet diskriminačních důvodů.
Proto byla žalovaná dle mínění krajského soudu při posuzování porušení §6 zákona o ochraně
spotřebitele vázána důvody uvedenými v zákoně č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení
a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů
(antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Antidiskriminační zákon však státní
příslušnost nepokládá za zakázaný důvod diskriminace. Pokud tedy žalobkyně jako poskytovatel
služby zacházela s osobami rozdílně na základě jejich státní příslušnosti, nejednalo
se o nepřípustnou formu rozdílného zacházení ve smyslu antidiskriminačního zákona. Správní
orgány tudíž nesprávně posoudily, že žalobkyně porušila zákaz diskriminace dle §6 zákona
o ochraně spotřebitele. Dřívější judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu k posuzované problematice nebylo možno na věc aplikovat, neboť byly vysloveny
ještě před přijetím antidiskriminačního zákona.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností
podanou z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky krajským
soudem.
[5] Stěžovatelka se nedomnívá, že při posuzování porušení zákazu diskriminace
dle §6 zákona o ochraně spotřebitele je třeba vycházet pouze z důvodů uvedených
v antidiskriminačním zákoně. Pojem diskriminace není v zákoně o ochraně spotřebitele nijak
definován a je stanoven obecně. Stěžovatelka proto vychází z výkladu tohoto pojmu dle nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/04 i z antidiskriminačního zákona. V rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně bylo taktéž poukázáno na definici slova diskriminace ve slovníku cizích
slov či na princip rovnosti vyjádřený v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Názor stěžovatelky, že diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele nelze ztotožňovat
s diskriminací podle antidiskriminačního zákona potvrzuje také jeho komentář z nakladatelství
Wolters Kluwer z roku 2015. Že správní orgány nejsou při aplikaci §6 zákona o ochraně
spotřebitele vázány jen diskriminačními důvody dle antidiskriminačního zákona, dovozuje
stěžovatelka také z unijních předpisů, které byly antidiskriminačním zákonem transponovány
do českého právního řádu. Z nich plyne, že po nabytí účinnosti antidiskriminačního
zákona by měl být poskytován stejný standard ochrany jako před jeho účinností. Pokud
tedy před účinností antidiskriminačního zákona byla spotřebitelům přiznávána ochrana
před rozdílným zacházením například pro jejich trvalý pobyt, je třeba, aby byli takto chráněni
i za stávajícího právního stavu.
[6] Z čl. 1 Listiny stěžovatelka dovozuje, že rovni v důstojnosti a právech jsou si lidé, nikoli
občané. Zákaz diskriminace dle čl. 3 Listiny také nestanovuje výčet diskriminačních důvodů
a nečiní tak ani významné mezinárodní lidsko-právní dokumenty (Všeobecná deklarace lidských
práv aj.). I z toho lze dovodit, že k diskriminaci může docházet z jiných než v antidiskriminačním
zákoně uvedených důvodů. Stěžovatelka zmiňuje závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/04 a na příkladu
dokládá, že rozdílné zacházení v oblasti spotřebitelského práva může být založeno i na jiných
důvodech než na těch, které předpokládá antidiskriminační zákon. Stěžovatelka připomíná také
dřívější znění §6 zákona o ochraně spotřebitele a dovozuje z nich, že na diskriminaci spotřebitele
je třeba nahlížet široce a nelze akceptovat žádná neospravedlnitelná rozdílná zacházení
se spotřebiteli.
[7] Žalobkyně dle mínění stěžovatelky zacházela s občany Ruské federace rozdílně,
neboť je minimálně v období od 24. 3. 2014 do 17. 4. 2014 přestala ubytovávat ve svém hotelu.
Takové neospravedlnitelné zacházení tolerovat nelze. Diskriminačním důvodem byla státní
příslušnost, neboť občané jiných států žádné prohlášení podepisovat nemuseli a služby
jim byly bez dalšího poskytovány. K pojmu státní příslušnosti stěžovatelka uvádí, že může
být pokládána za synonymum státního občanství. Národnost naopak totožná být nemusí,
neboť záleží na každém, jaké národnosti se cítí být. Stěžovatelka zastává názor,
že diskriminačním důvodem nebyl žádný z těch, které jsou vyjmenovány v antidiskriminačním
zákoně (nešlo ani o rozdílné zacházení na základě světového názoru). Žalobkyně se dopustila
porušení zákazu dle §6 zákona o ochraně spotřebitele, neboť diskriminovala na základě státní
příslušnosti, aniž k tomu měla ospravedlnitelné důvody.
III. Obsah vyjádření žalobkyně
[8] Žalobkyně nepokládá kasační stížnost za důvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Stěžovatelčin rozšířený výklad zákona o ochraně spotřebitele pokládá za nepřípustný,
stěžovatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu se za stávající právní úpravy neužije. Nelze
vycházet ani z unijních směrnic, neboť ty nejsou ani částečně přímo aplikovatelné. Pro aplikaci
Listiny v této věci také není místo, neboť nejde o ochranu práv člověka. Antidiskriminační
zákon za důvod diskriminace nepokládá státní občanství, proto se žalobkyně diskriminace
dopustit nemohla. Nemohlo tedy jít ani o diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně
spotřebitele. Při výkladu pojmu diskriminace pak je třeba vycházet z aktuálního znění zákona
o ochraně spotřebitele a z jeho systematického zařazení v systému právních norem. Jedná
se o veřejnoprávní předpis a ten je nutno interpretovat restriktivně. Žalobkyně nadto
nediskriminovala z důvodu státní příslušnosti už jen proto, že neodmítala ubytovat všechny
občany Ruské federace, ale jen ty, kteří nepodepsali prohlášení o odmítnutí anexe. Opatření
směřovalo k tomu, aby nebyli ubytováni občané Ruské federace, kteří podporovali jednání,
se kterým žalobkyně hluboce nesouhlasí. Správní orgány navíc nevzaly v potaz to, že v době,
kdy k údajné diskriminaci došlo, byla Ruskem anektována část Krymského poloostrova,
a tedy bezprecedentně porušeno mezinárodní právo. Proti vybraným občanům Ruské federace
přijala Evropská unie opatření, Poslanecká sněmovna na svém zasedání v březnu 2014 anexi
odmítla a USA postihly sankčními opatřeními některé zboží a služby dovážené z Ruska. Jednání
žalobkyně je tak třeba posuzovat s ohledem na jeho historický kontext.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatelku v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná její zaměstnanec,
který má požadované vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
[10] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Rovnost a zákaz diskriminace jakožto jedny ze základních hodnot demokratické
společnosti jsou na ústavní úrovni zakotveny zejména v čl. 3 odst. 1 Listiny. Na zákonné úrovni
je ochrana před diskriminací roztříštěna v mnoha právních předpisech. Stěžejní je nepochybně
antidiskriminační zákon, účinný od 1. 9. 2009. Ten blíže vymezuje právo na rovné zacházení
a zákaz diskriminace ve věcech uvedených v §1 odst. 1, mezi něž patří i „přístup ke zboží
a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování“. Ustanovení
§2 odst. 1 antidiskriminačního zákona stanoví, že „[p]ro účely tohoto zákona se právem na rovné
zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon“ (důraz přidán).
Antidiskriminační zákon dále rozvádí definici diskriminace a v §2 odst. 3 je obsažen výčet
diskriminačních důvodů, kterými jsou rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace,
věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor. Antidiskriminační zákon
je předpisem soukromoprávní povahy, který dává diskriminovaným fyzickým osobám
za podmínek v něm stanovených aktivní žalobní legitimaci v soudním řízení, pokud
k diskriminaci fyzické osoby došlo ve věcech specifikovaných v §1 odst. 1 z některého důvodu
dle §2 odst. 3. V takovém případě se diskriminovaná osoba může domáhat zejména
toho, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu
a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, popřípadě nahrazena nemajetková újma v penězích
(§10 antidiskriminačního zákona).
[12] Základním účelem antidiskriminačního zákona je regulovat zákaz diskriminace
v horizontálních právních vztazích, tj. ve vztazích, v nichž mají subjekty rovné postavení.
To se projevuje jednak zdůrazněním práva nebýt diskriminován a jednak poskytnutím právní
ochrany oběti diskriminace. Zákonodárce si byl před přijetím antidiskriminačního zákona dobře
vědom toho, že právní řád České republiky již obsahoval řadu právních předpisů, které zákaz
diskriminace v nějaké podobě upravovaly (a některé z nich dokonce na neexistující
antidiskriminační zákon odkazovaly, např. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Přijetí
antidiskriminačního zákona bylo motivováno především snahou vyhovět požadavkům
na zajištění rovného zacházení a ochrany před diskriminací obsaženým v sekundárním právu
Evropské unie. Jeho hlavním cílem pak bylo doplnit právní řád tak, aby bylo dosaženo
jeho souladu s požadavky unijního práva v případech, kdy tomu tak není. Zákonodárce zvažoval,
zda tohoto cíle dosáhnout novelizací stávajících právních předpisů, anebo přijetím nového
zákona. Nakonec zvolil druhou z uvedených variant, a to především proto, že nový jednotný
zákon podle něj přehledněji a snadněji zajistí stejný standard ochrany pro všechny oběti
diskriminace. Antidiskriminační zákon má být zákonem obecným a ostatní předpisy upravující
rovné zacházení k němu mají být ve vztahu speciálním a v případě rozporu se mají použít
přednostně (viz důvodová zpráva k antidiskriminačnímu zákonu, dostupná z www.psp.cz).
[13] Ze shora uvedeného plyne, že antidiskriminační zákon je především zákonem,
jenž má poskytnout ochranu obětem diskriminace. Navzdory tomu, že zákonodárce v důvodové
zprávě vyjádřil přesvědčení, že jde o obecný zákon, neplyne z něj, že by se definice diskriminace
a souvisejících pojmů, ani v něm taxativně určené diskriminační důvody, měly užít v případech,
kdy jiné právní předpisy hovoří o diskriminaci, ale samy ji blíže nespecifikují (jak dovozuje krajský
soud). Naopak je z výše citovaného §2 odst. 1 antidiskriminačního zákona zřejmé, že užití
definice práva na rovné zacházení a s ní spjaté definice diskriminace je omezeno „pouze
pro účely tohoto zákona“. V tomto kontextu lze připomenout například usnesení Ústavního soudu
ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 124/96 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z http://nalus.usoud.cz), podle něhož „[j]ednotnost právního řádu je v rovině právního jazyka kromě
jiného spjata s konstantností významů, přisuzovaných jazykovým výrazům, tj. s vyloučením polysémie
a homonymie. Výjimkou je pouze rozlišování samotným zákonodárcem, a to explicitně formou legální definice
nebo implicitně, tzn. když je odlišnost významů, přisuzovaných jednomu výrazu, zřejmá z kontextu. Pakliže
tedy právní předpis obsahuje legální definici pojmu, omezující její použití pouze pro účely daného předpisu,
plyne z toho nutnost odlišení ve vztahu k významu stejného pojmu, obsaženého v jiných předpisech.“
[14] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že při naplňování obsahu §6 zákona o ochraně
spotřebitele, nazvaného zákaz diskriminace spotřebitele, který pouze obecně stanoví, že „[p]rodávající
nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat“, je možné vycházet
z antidiskriminačního zákona, neboť definice v něm obsažené reflektují to, co se pod pojmem
diskriminace obecně rozumí. Připomenout lze například judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva, podle níž diskriminace spočívá v rozdílném zacházení s osobami nacházejícími
se ve srovnatelné situaci, a to bez objektivního a rozumného zdůvodnění. Musí být prokázáno,
že s jinými osobami v analogické nebo v podstatných rysech podobné situaci je zacházeno
výhodněji a že tento rozdíl v zacházení je diskriminační (např. rozsudky ze dne 13. 11. 2007,
věc D. H. a ostatní proti České republice, stížnost č. 57325/00, nebo ze dne 17. 2. 2011, věc Anderle
proti České republice, stížnost č. 6268/08, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int). Obdobně také
Ústavní soud ve stěžovatelkou zmiňovaném nálezu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04,
konstatoval, že k porušení principu rovnosti dochází tehdy, pokud se s různými subjekty,
které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem,
aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro odlišný přístup, tj. pokud odlišnost
v zacházení nesleduje legitimní cíl a pokud nejsou použité prostředky přiměřené sledovanému cíli.
Judikatura Nejvyššího správního soudu z doby před účinností antidiskriminačního zákona
diskriminaci definovala jako „rozlišování sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů
poškozuje, tj. znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem rovných subjektů“.
Za diskriminaci spotřebitele je pak „třeba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích
nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými – cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných smluv
za stejných podmínek“ (viz rozsudek ze dne 11. 4. 2006, č. j. 8 As 35/2005 – 51, dostupný stejně
jako ostatní rozhodnutí zdejšího soudu z www.nssoud.cz).
[15] V situaci, kdy antidiskriminační zákon není jediným zákonem upravujícím právo nebýt
diskriminován, kdy v něm uvedené definice slouží k účelům tohoto zákona a kdy existuje řada
dalších právních předpisů upravujících právo na rovné zacházení a zakazujících diskriminaci,
je však třeba zohlednit regulaci zákazu diskriminace a diskriminační důvody obsažené v jiných
právních předpisech než v antidiskriminačním zákoně, jakož i systematiku celého právního řádu.
To platí také proto, že antidiskriminační zákon jako soukromoprávní předpis dopadá na případy,
kdy byla fyzická osoba v horizontálním vztahu dotčena diskriminačním zásahem jiné osoby,
zatímco zákon o ochraně spotřebitele jako veřejnoprávní předpis (resp. veřejnoprávní předpis
se soukromoprávními prvky - viz např. §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele) reguluje
zejména podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele, povinnosti podnikatelů
a veřejnoprávní následky jejich porušení, což v případě porušení §6 zákona o ochraně
spotřebitele vede ke vzniku vertikálního odpovědnostního vztahu (podnikatel – správní orgán).
Z toho pak plyne, že antidiskriminační zákon a zákon o ochraně spotřebitele nejsou ve vztahu
obecný – speciální, neboť jejich osobní a věcná působnost je v oblasti zákazu diskriminace jiná.
[16] Ze soukromoprávních předpisů upravujících právo na rovné zacházení a zákaz
diskriminace lze kromě antidiskriminačního zákona zmínit zákoník práce. Ten v otázce definice
důležitých pojmů odkazuje v §16 na antidiskriminační zákon. S účinností od 29. 7. 2017
vyjmenovává zákoník práce v §16 odst. 2 vlastní diskriminační důvody, jejichž škála je širší
než v antidiskriminačním zákoně; zákoník práce přidává navíc například zákaz diskriminace
z důvodu státní příslušnosti nebo členství v politických stranách či politických hnutích. Zákaz
diskriminace je obsažen také ve veřejnoprávních předpisech. Jedním z nich je zákon
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který ve svém §4 odst. 2, ve znění účinném do 28. 7. 2017
odkazoval v podrobnostech zcela na antidiskriminační zákon. S účinností od 29. 7. 2017 i tento
zákon přidává vedle odkazu na antidiskriminační zákon vlastní výčet zakázaných diskriminačních
důvodů, přičemž stejně jako zákoník práce pokládá za zakázaný diskriminační důvod státní
příslušnost. Diskriminaci zapovídá také zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním,
středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů,
který mezi zakázané diskriminační důvody řadí rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, víru
a náboženství, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, rod a zdravotní stav nebo jiné
postavení občana, přičemž na antidiskriminační zákon neodkazuje. Zákaz diskriminace z důvodu
státní příslušnosti tento zákon neuvádí, neboť obecně vychází z principu přístupu každého
státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání
[§2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona].
[17] Antidiskriminační zákon přiznává fyzickým osobám právo domáhat se soudní
ochrany v případě diskriminace z „nejsilnějších“ diskriminačních důvodů. To však neznamená,
že k diskriminaci nemůže docházet i z jiných, v antidiskriminačním zákoně neuvedených důvodů.
Důkazem toho jsou diskriminační důvody vyjmenované ve shora citovaných právních předpisech
(na tom nic nemění, že tam v době rozhodné pro souzenou věc nebyly). Lze si dobře představit,
že například ve věcech přístupu k zaměstnání, ke vzdělání či službám nebo zboží (na něž dopadá
za určitých podmínek antidiskriminační zákon) může docházet k diskriminaci z důvodu členství
v konkrétní politické straně, státní příslušnosti či sociálního původu. V těchto případech
sice antidiskriminační zákon nedává dotčeným osobám možnost domoci se podle něj soudní
ochrany, neznamená to však, že by příslušné správní orgány nemohly s původcem diskriminace
zahájit správní řízení a sankcionovat jej (o čemž ostatně svědčí také konstatování
zákonodárce v důvodové zprávě, že cílem antidiskriminačního zákona je doplnit právní řád
tak, aby byl v souladu s unijní úpravou v případech, kdy tomu tak není).
[18] Pokud jde o zákaz diskriminace dle §6 zákona o ochraně spotřebitele,
ten je v současnosti formulován velmi obecně a není blíže specifikován ani demonstrativním
výčtem možných diskriminačních důvodů. Jaké jednání naplní porušení zákazu dle tohoto
ustanovení, je tak otázkou jeho výkladu. S krajským soudem nelze souhlasit v tom, že správní
orgány jsou při výkladu a aplikaci vázány jen diskriminačními důvody dle antidiskriminačního
zákona. Jak plyne ze shora uvedeného, antidiskriminační zákon není obecným zákonem k zákonu
o ochraně spotřebitele (ani na něj zákon o ochraně spotřebitele, resp. některá z jeho novelizací
neodkazuje). Správní orgány by tak měly vycházet jak z obecného chápání zákazu diskriminace,
tak z regulace zákazu diskriminace napříč celým právním řádem (antidiskriminační zákon
nevyjímaje). Návodná v tomto ohledu nadále zůstává judikatura Nejvyššího správního
soudu, která se k zákazu diskriminace dle §6 zákona o ochraně spotřebitele v několika
případech vyjadřovala (viz např. rozsudky ze dne 20. 12. 2006, č. j. 1 As 14/2006 – 68,
publ. pod č. 1162/2007 Sb. NSS, a ze dne 16. 3. 2007, č. j. 4 As 63/2005 – 69,
publ. pod č. 1238/2007 Sb. NSS, týkající se zavedení dvojích cen v závislosti na trvalém
bydlišti spotřebitele, nebo rozsudky ze dne 11. 4. 2006, č. j. 8 As 35/2005 – 51,
publ. pod č. 956/2006 Sb. NSS, a ze dne 8. 11. 2007, č. j. 3 As 49/2007 – 43,
publ. pod č. 1467/2008 Sb. NSS, týkající se rozdílných režimů při platbě v hotovosti
a platební kartou/stravenkami, či rozsudek ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 As 1/2014 – 30,
publ. pod č. 3156/2015 Sb. NSS, ve věci zákazu vstupu dětí do provozovny restaurace).
[19] Vyslovil-li krajský soud v napadeném rozsudku závěr, že správní orgány
byly při posuzování porušení zákazu diskriminace dle zákona o ochraně spotřebitele vázány
jen diskriminačními důvody vyjmenovanými v antidiskriminačním zákoně, a proto nemohlo
rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti vést k porušení §6 zákona o ochraně
spotřebitele, jednalo se o nesprávný právní názor. Proto je dán důvod pro zrušení napadeného
rozsudku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[20] Stížní argumentací směřující do merita věci, tj. zda jednání žalobkyně lze kvalifikovat
jako diskriminaci spotřebitelů na základě státní příslušnosti bez ospravedlnitelného
důvodu, se Nejvyšší správní soud v tomto řízení zabývat nemůže, neboť je nejprve nutné,
aby se touto otázkou zabýval krajský soud. Obecně nicméně lze poznamenat, že české
antidiskriminační právo je poměrně komplikované a jeho přehlednosti nepřidává odlišná úprava
diskriminace v různých právních předpisech. Ustanovení §6 zákona o ochraně spotřebitele
pak pro svou obecnost může svádět k širokému výkladu. Při interpretaci a aplikaci tohoto
ustanovení by však správní orgány i správní soudy měly mít na paměti, jaký smysl zákaz
diskriminace má a jakým nežádoucím situacím se snaží zabránit. Dojdou-li k závěru,
že v konkrétním případě bylo se spotřebitelem zacházeno odlišně, než by tomu bylo v případě
jiného spotřebitele nacházejícího se ve stejné nebo srovnatelné situaci, aniž by pro to existovaly
objektivní a rozumné důvody sledující legitimní cíl a využívající přiměřené prostředky, mohou
konstatovat porušení zákazu diskriminace.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a v souladu
s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu