ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.35.2015:68
sp. zn. 2 As 35/2015 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: E. F. P., zastoupené
Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti
žalovanému: Velitel Vojenského útvaru 2280 Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, se sídlem
Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2012,
č. j. 656/2010-2280, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 6. 11. 2014, č. j. 45 A 35/2012 – 48,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, č. j. 45 A 35/2012 – 48,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ve správním řízení byla řešena důvodnost žádosti žalobkyně o vydání potvrzení,
jímž by byl stvrzen její nárok na poskytování komplexní péče podle normativního výnosu
Ministerstva obrany č. 51/1994 ze dne 19. 8. 1994, kterým se stanovují zásady pro zabezpečení
komplexní péče o vojenské veterány – účastníky prvního a druhého odboje, o vojenské důchodce
a důchodce – bývalé občanské zaměstnance vojenské správy (dále jen „normativní výnos
č. 51/1994“), potažmo otázka existence takového nároku.
[2] Obvodní vojenská správa pro Prahu 6 vystavila žalobkyni dne 15. 10. 2001 potvrzení,
že žalobkyně „je oprávněnou osobou pro zabezpečení komplexní péče ve smyslu Věstníku ministra obrany
č. 51/1994 díl A odst. 1 a díl B odstavec 5“. Toto potvrzení bylo žalobkyni odebráno v dubnu roku
2006 a nebylo jí navráceno ani nahrazeno potvrzením novým, neboť bylo zjištěno, že k vydání
potvrzení došlo neoprávněně, jelikož žalobkyně nikdy nesplňovala podmínky pro zařazení
do evidence vojenských důchodců, a nemohla tak čerpat výhody s tím spojené.
[3] V reakci na to žalobkyně požádala o vydání (nového) „Potvrzení pro zabezpečení komplexní
péče“. Krajské vojenské velitelství hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
řízení o žádosti žalobkyně rozhodnutím ze dne 2. 1. 2012, č. j. 137/2011-2130, zastavilo
pro zjevnou právní nepřípustnost. Postupovalo podle závazného právního názoru
Krajského soudu v Praze vysloveného dříve v téže věci v rozsudku ze dne 16. 9. 2011,
č. j. 44 A 52/2010 - 33 (dále jen „krajský soud“ a „rozsudek z roku 2011“), který prohlásil
předchozí rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí žádosti za nicotná, neboť dospěl k závěru,
že správní orgány neměly pravomoc v dané věci rozhodnout. O žádosti žalobkyně podané v roce
2006, kdy ani normativní výnosy Ministerstva obrany, které jsou interní (a nikoli obecně závazné)
povahy, neupravovaly poskytování komplexní péče, nebylo na místě vést správní řízení a vydávat
rozhodnutí (ode dne 6. 3. 1999 bylo upraveno pouze poskytování peněžitých příspěvků výhradně
pro vojenské důchodce rehabilitované Ministerstvem obrany a pro vojenské veterány).
Krajský soud v rozsudku z roku 2011 vyjádřil názor, že věc žalobkyně měla být odložena
[§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů],
ale protože bylo dne 8. 7. 2009 zahájeno řízení z moci úřední, bylo jej třeba ukončit,
což lze prakticky učinit pouze zastavením pro zjevnou právní nepřípustnost podle §45 odst. 3
ve spojení s §66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Takové rozhodnutí také fakticky plní instrukci
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2008, č. j. 10 Ca 315/2007 - 21, ve věci ochrany
žalobkyně proti nečinnosti, neboť v sobě obsahuje meritorní posouzení v podobě vyslovení
nedostatku pravomoci správních orgánů ve věci rozhodovat.
[4] Proti rozhodnutí orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 2. 4. 2012, č. j. 656/2010-2280 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.
Žalovaný stavěl na závěrech rozsudku z roku 2011, parafrázoval jeho odůvodnění a shrnul,
že normativní výnosy Ministerstva obrany nikdy neupravovaly vydávání potvrzení pro účely
poskytování služeb ani rozhodování o poskytnutí komplexní péče nebo o tom, zda je konkrétní
osoba osobou oprávněnou. Dodal, že žalobkyně se vydání potvrzení domáhala bez právního
důvodu, neboť nikdy neměla statut tzv. vojenského důchodce, vojenského veterána ani nebyla
nositelem osvědčení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“).
[5] V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně tvrdila, že požadované potvrzení
má povahu autoritativního správního aktu, je dokladem ve smyslu §151 správního řádu a jeho
vydání se lze domáhat i postupem podle §79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně měla za to, že má její žádost oporu
v právních předpisech, a tudíž ji nelze považovat za zjevně právně nepřípustnou.
[6] Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, č. j. 45 A 35/2012 – 48 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu zamítl. Předně poukázal na to, že žalovaný i správní orgán prvního stupně
byli vázáni právním názorem vysloveným v rozsudku z roku 2011, a proto byli povinni
rozhodnout o zastavení řízení, neboť byla žádost o vydání potvrzení podána zjevně
neoprávněnou osobou ve smyslu §45 odst. 3 ve spojení s §66 odst. 1 písm. b) správního řádu.
Trval na tom, že správní orgány neměly pravomoc rozhodovat o žádosti o vydání potvrzení
o komplexní péči. K žalobní námitce stěžovatelky týkající se aplikace §151 správního řádu
krajský soud uvedl, že toto zákonné ustanovení lze uplatnit pouze ve vztahu ke konstitutivním
rozhodnutím správního orgánu a navíc jen tehdy, pokud právní předpis výslovně zakotvuje
vydání dokladu v případě úspěchu žádosti. V daném případě však bylo potvrzení vydáváno
na základě normativních výnosů Ministerstva obrany, což jsou akty interního charakteru závazné
toliko pro osoby působící v resortu ministerstva. Potvrzení, jehož vydání se žalobkyně
dožadovala, není dle krajského soudu dokladem ve smyslu §151 správního řádu. Krajský soud
nicméně podotkl, že potvrzení může vykazovat materiální znaky správního rozhodnutí
a vyvolávat účinky ve vztahu ke speciálním subjektům - tzv. vojenským důchodcům či vojenským
veteránům. Žalobkyni ovšem nebylo možno potvrzení vydat, neboť tímto speciálním subjektem
není. Mimo to krajský soud nepovažoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezjistil
ani jinou vadu řízení, která by mohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Nad rámec
věcného odůvodnění krajský soud konstatoval, že žalobkyně podala návrh na vyslovení
neúčinnosti doručení písemnosti obsahující mimo jiné výzvu s poučením podle §51 odst. 1 s. ř. s.
(rozhodování bez nařízení jednání). Soud však o návrhu nerozhodoval, neboť byl učiněn
až po vyhlášení rozsudku.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
neboť měla za to, že krajský soud rozhodl v rozporu se zákonem. Napadený rozsudek
považovala za nezákonný i proto, že nebyla seznámena se stanoviskem žalovaného a ve věci
nebylo nařízeno jednání, vznesla i námitku jeho nepřezkoumatelnosti.
[8] Krajský soud dle názoru stěžovatelky nesprávně interpretoval §151 správního řádu,
jelikož jeho aplikaci připustil pouze ve vztahu ke konstitutivním rozhodnutím správního orgánu,
a nikoliv k rozhodnutím deklaratorním. Stěžovatelka měla za to, že požadované potvrzení
je „zákonem stanoveným dokladem“ ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť je vojenským orgánům
dovoleno poskytovat komplexní péči na základě §59 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích
z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Tvrdila,
že je při vydávání potvrzení o komplexní péči nutno postupovat podle §151 správního řádu také
proto, že byl normativní výnos č. 51/1994 vydán před účinností správního řádu, a tudíž se uplatní
§180 odst. 1, popř. odst. 2 správního řádu. Konstatovala, že vojenské orgány poskytovaly
některým osobám plnění i poté, kdy došlo k částečnému zrušení normativního výnosu
č. 51/1994, a proto pokud stát některým osobám plnění poskytoval, nemůže je jiným odpírat.
Poukázala na to, že Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 6. 8. 2008, č. j. 10 Ca 315/07 – 21
(ve věci její žaloby na ochranu proti nečinnosti), vyložil, že potvrzení o komplexní péči
je dokladem ve smyslu §151 správního řádu, který se vydává namísto pozitivního rozhodnutí
ve správním řízení. Stěžovatelka se dále domnívala, že potvrzení o komplexní péči z roku 2001
nemělo být zrušeno, neboť tak mohl učinit pouze ministr obrany v souladu s §156 zákona
o vojácích z povolání a musel přitom šetřit práva nabytá v dobré víře. Zdůraznila, že zásada
ochrany práv nabytých v dobré víře je vlastní civilizovanému právnímu řádu, a proto měla
být zohledněna bez ohledu na to, zda stěžovatelka patřila do okruhu oprávněných osob,
nebo ne. Nárok stěžovatelky na opětovné vydání, resp. vrácení potvrzení o nároku na komplexní
péči, proto plyne i z principů dobré víry a právní jistoty.
[9] Stěžovatelka taktéž nesouhlasila s důvody, pro které bylo řízení o její žádosti zastaveno
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Konstatovala, že žádost lze považovat za zjevně
právně nepřípustnou pouze tehdy, pokud je požadováno plnění, které nelze přiznat podle
žádného právního předpisu. Právní názor krajského soudu vyslovený v rozsudku z roku 2011
(jimž byly správní orgány při rozhodování o zastavení řízení vázány) stěžovatelka považovala
za nepodložený. Podotkla, že proti rozsudku z roku 2011 brojí až nyní, neboť proti důvodům
rozsudku nelze podat opravný prostředek. Jeho výrok přitom napadnout nechtěla, jelikož jím byla
vyslovena nicotnost jí napadených předchozích správních rozhodnutí.
[10] Stěžovatelka dále nesouhlasila s názorem krajského soudu, podle něhož se žalovaný
sice nevyjádřil k jedné ze stěžovatelčiných námitek, avšak tento nedostatek neměl vliv
na věcnou stránku napadeného rozhodnutí. Byla přesvědčena, že se měl žalovaný podle
§68 odst. 3 správního řádu vypořádat se všemi návrhy a námitkami.
[11] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku měla spočívat v tom, že z něj není patrné,
jak krajský soud dospěl k závěru, že potvrzení o komplexní péči může být vydáno pouze
vojenským důchodcům či vojenským veteránům. Stěžovatelka také upozornila na neúplnost údajů
uvedených v záhlaví napadeného rozsudku, kde chybí datum a místo jejího narození i její nejvyšší
dosažená hodnost.
[12] Krajský soud měl pochybit také v tom, že stěžovatelce nedoručoval v souladu
se zákonem. Přípis, v němž byla obsažena mimo jiné i výzva podle §51 s. ř. s. a vyjádření
žalovaného k žalobě, byl vrácen zpět krajskému soudu, aniž by byla stěžovatelce zanechána výzva
k jeho vyzvednutí podle §49 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zásilka rovněž nebyla uložena na poště po dobu
deseti dnů v souladu s §49 odst. 4 o. s. ř. Stěžovatelka dodala, že i kdyby bylo doručováno
podle §50 o. s. ř., nebyl by zákonný postup dodržen. Doručující orgán zásilku nevhodil
do schránky (§50 odst. 1 o. s. ř.) ani stěžovatelce nezanechal oznámení (§50 odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatelka uvedla, že jí lze doručovat v souladu se shora uvedeným i přesto, že má na poště
zřízen tzv. odnos, neboť je možno nechávat písemnosti v tzv. odnosné schránce.
Stěžovatelka tak byla zkrácena na svých právech, jelikož nemohla podat repliku k vyjádření
žalovaného a nemohla navrhnout další důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem
nesprávného doručování je dle stěžovatelky i to, že ve věci neproběhlo ústní jednání
podle §101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §63 s. ř. s.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v souladu s rozsudkem z roku 2011. Tvrdil, že potvrzení o komplexní péči není
zákonem stanoveným dokladem ve smyslu §151 správního řádu a nejde o výkon pravomoci,
která by byla správním orgánům svěřena zákonem nebo na jeho základě. K námitce stěžovatelky
týkající se nesprávného postupu při doručování konstatoval, že vyjádření žalovaného nemuselo
být stěžovatelce doručováno do vlastních rukou, neboť tak nestanoví zákon. Navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
[14] V replice stěžovatelka trvala na tom, že kvůli chybnému doručování nebyly splněny
podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání. Ve zbytku polemizovala s tvrzeními žalovaného
v jeho vyjádření, poukázala na jeho neúplnost (k některým jejím výtkám se nevyjádřil) a odkázala
na svou argumentaci v kasační stížnosti včetně jejího doplnění.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační
stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka taktéž uplatňuje přípustné důvody [podle obsahu kasační
stížnosti se jedná o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., nikoliv i podle písm. c)
zmíněného ustanovení]. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[16] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
III. 1. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[17] Nejprve Nejvyšší správní soud přistoupil posouzení přezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť jen přezkoumatelný rozsudek je způsobilý k posouzení z hlediska
jeho zákonnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014,
č. j. 2 As 27/2013 - 34, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[18] Stěžovatelka spatřovala nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že z něj není zřejmé,
jak krajský soud dospěl k závěru, že oprávněnými subjekty podle normativního výnosu
č. 51/1994 jsou pouze tzv. vojenští důchodci či vojenští veteráni. Této námitce však Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil, neboť bylo vymezení oprávněných osob podle uvedeného
normativního výnosu obsaženo již v odůvodnění rozsudku z roku 2011, na něž krajský soud
odkázal v napadeném rozsudku. V rozsudku z roku 2011 krajský soud objasnil, že normativní
výnos č. 51/1994 „za oprávněné osoby považoval nejen poživatele důchodů vyplácených Vojenským úřadem
sociálního zabezpečení (v terminologii normativního výnosu Ministerstva obrany č. 51/1994 „vojenští důchodci“)
a účastníky odboje („vojenští veteráni“) včetně jejich rodinných příslušníků, ale též důchodce – bývalé občanské
zaměstnance vojenské správy a také poživatele důchodů vyplácených Českou správou sociálního zabezpečení,
kteří jsou bývalými vojáky z povolání, popř. bývalými občanskými zaměstnanci vojenské správy, pokud
jsou nositeli osvědčení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích […]“. Krajský soud dále uvedl,
že normativním výnosem č. 4/1997 ze dne 6. 3. 1997 (dále jen „normativní výnos č. 4/1997“)
byla zrušena mimo jiné celá část A i B normativního výnosu č. 51/1994, která vymezovala
oprávněné osoby, a konstatoval, že normativní výnos č. 4/1997 zavedl namísto věcných dávek
možnost poskytování peněžitých příspěvků, „avšak pouze pro vojenské důchodce s podmínkou,
že byli rehabilitováni resortem Ministerstva obrany podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a pro vojenské
veterány. S kategorií „důchodců“ již tento předpis nepočítal“. V odůvodnění napadeného rozsudku
pak krajský soud shledal, že žalovaný na základě citovaného vymezení oprávněných osob usoudil,
že stěžovatelka touto osobou není. S názorem žalovaného se krajský soud ztotožnil a konstatoval,
že je stěžovatelka poživatelkou důchodu vypláceného Českou správou sociálního zabezpečení
a není účastnicí odboje, a tudíž jí potvrzení o komplexní péči nemělo být nikdy vydáno.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je tedy jasně patrné, jakými úvahami byl krajský soud veden,
než dospěl k závěru o tom, na které subjekty se vztahuje zmíněný normativní výnos.
[19] Důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pak není ani to, že v jeho záhlaví
absentuje datum a místo narození stěžovatelky či její nejvyšší dosažená hodnost.
Podle §54 odst. 2 s. ř. s. musí rozsudek obsahovat označení účastníků. Na označení účastníků
se pak přiměřeně použije ustanovení §37 odst. 3 s. ř. s. (což ostatně krajský soud správně
poznamenal ve svém usnesení ze dne 13. 1. 2015, č. j. 45 A 35/2012 – 59, jímž zamítl návrh
stěžovatelky na opravu záhlaví napadeného rozsudku), podle něhož má podatel uvést o své osobě
osobní údaje jen v nezbytném rozsahu; vždy má uvést své jméno, příjmení a adresu (jiné údaje
uvede jen tehdy, je-li toho potřeba s ohledem na povahu věci, která má být soudem projednána).
Označení účastníka v záhlaví rozsudku má identifikační funkci, přičemž nesprávné uvedení údajů
o účastníkovi může jít na vrub vykonatelnosti takového rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Afs 25/2009 – 92). Stěžovatelka byla v záhlaví
napadeného rozsudku identifikována svým jménem, příjmením a adresou. V nyní posuzovaném
případě zdejší soud neshledal žádné okolnosti, kvůli nimž by bylo nutné uvádět ještě další
údaje o stěžovatelce jdoucí nad rámec zákonných požadavků podle §37 odst. 3 s. ř. s.,
neboť bylo možné spolehlivě učinit závěr o identitě stěžovatelky. Stěžovatelkou namítanou
absenci některých údajů o její osobě v záhlaví napadeného rozsudku přitom nelze považovat
ani za jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[20] Vzhledem k výše uvedenému nepovažoval Nejvyšší správní soud námitky
nepřezkoumatelnosti za důvodné. Zdejší soud taktéž neshledal z úřední povinnosti jakékoli jiné
důvody pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (§109 odst. 4 s. ř. s.).
III. 2. K námitce nesprávného doručování krajským soudem
[21] Před vlastním posouzením důvodnosti stěžovatelčiny další námitky považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné nejprve stručně zrekapitulovat průběh doručování krajským soudem
a související skutková zjištění patrná ze spisu krajského soudu. Stěžovatelce byla doručována
„Výzva a poučení žalobce o právech a povinnostech“ ze dne 17. 6. 2014 založená na č. l. 25 spisu
krajského soudu (dále jen „Výzva“), prostřednictvím které byla stěžovatelka poučena o složení
rozhodujícího senátu a o možnosti uplatnit námitku podjatosti ve lhůtě jednoho týdne
od doručení Výzvy. V příloze Výzvy bylo stěžovatelce taktéž zasláno vyjádření žalovaného
k žalobě a poskytnuta dvoutýdenní lhůta k podání repliky. V neposlední řadě byla stěžovatelka
vyzvána, aby ve lhůtě dvou týdnů sdělila krajskému soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci
bez nařízení jednání dle §51 odst. 1 s. ř. s. Výzva byla stěžovatelce doručována v obálce typu III.
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (Česká pošta, s. p.). Obálka s Výzvou
byla následně vrácena zpět krajskému soudu. Z obálky nebyla oddělena část „Oznámení a poučení“
a na její zadní straně nebyl vyplněn údaj o tom, zda bylo stěžovatelce toto oznámení možno
zanechat v místě doručení. Taktéž zde chybí datum, jméno a příjmení i podpis doručovatele.
Na obálce je nicméně rukou poznamenáno „poste resante“. Krajský soud poté, co se mu obálka
s Výzvou vrátila zpět, vyvěsil na úřední desce oznámení podle §50 odst. 2 o. s. ř., a Výzvu
považoval za doručenou fikcí desátým dnem po jejím vyvěšení. Dne 6. 11. 2014 vyhlásil krajský
soud napadený rozsudek vyvěšením jeho zkráceného znění na úřední desce; ve věci rozhodl
bez nařízení jednání. O návrhu stěžovatelky na vyslovení neúčinnosti doručení krajský soud
nerozhodoval, neboť byl učiněn až po vyhlášení napadeného rozsudku.
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval tvrzení stěžovatelky, že jí nebyla zanechána
výzva k vyzvednutí zásilky dle §49 odst. 2 o. s. ř. a zásilka nebyla ponechána po dobu deseti dnů
na poště dle §49 odst. 4 o. s. ř.
[23] Podle §49 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. se do vlastních rukou doručují
pouze písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud. Podle soudního řádu
správního se přitom do vlastních rukou doručuje pouze rozsudek (§54 odst. 3 s. ř. s.).
Krajský soud tudíž neměl povinnost doručovat stěžovatelce Výzvu podle §49 o. s. ř. do vlastních
rukou, tj. obálkou typu I. Z pokynu asistenta (č. l. 24 spisu krajského soudu) i z obálky samotné
(č. l. 26 spisu krajského soudu) je navíc patrné, že Výzva neměla být stěžovatelce
doručována do vlastních rukou, ale v případě, že nemá datovou schránku, mělo být doručováno
v obálce typu III., která je dle §2 bodu III. ve spojení s §5 instrukce Ministerstva spravedlnosti
ze dne 27. 5. 2009, č. j. 58/2009-OD-Org. (uveřejněné pod č. 10, ročník 2009 Sbírky instrukcí
a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, dostupné z http://portal.justice.cz), určena
pro doručování jiných písemností. Doručování jiných písemností upravuje §50 o. s. ř., podle
něhož může být pro adresáta, který nebyl zastižen, obálka vhozena přímo
do schránky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že je na obálce typu III. poněkud
nelogicky uveden text „doporučeně do vlastních rukou, neukládat“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 As 16/2010 – 69). Nejvyšší správní soud
pro úplnost podotýká, že stávající vzory obálek, jejichž vizuální podobu stanovilo
Ministerstvo spravedlnosti, jsou dostupné na internetových stránkách tohoto ministerstva
(viz http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=5208&d=309637) a zdejší
soud ověřil, že krajským soudem použitá obálka vzoru plně odpovídá. Tvrzení stěžovatelky
o nedodržení postupu při doručování do vlastních rukou podle §49 o. s. ř. jsou tedy
bezpředmětná, neboť jí podle §49 o. s. ř. doručováno nebylo (a nemuselo být).
[24] Nejvyšší správní soud dále posoudil i námitku stěžovatelky, že krajský soud nedodržel
ani postup pro doručování stanovený v §50 o. s. ř., tj. postup při doručování v obálce typu III.
[25] Podle §50 odst. 1 o. s. ř. , nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí
písemnost do domovní nebo jiné adresátem využívané schránky; písemnost se považuje
za doručenou vhozením do schránky. Nelze-li postupovat podle předchozí věty, doručující orgán
vrátí písemnost odesílajícímu soudu a v místě doručení o této skutečnosti zanechá písemné
oznámení. Odesílající soud doručí písemnost vyvěšením na úřední desce soudu; písemnost
se považuje za doručenou desátým dnem po vyvěšení. Stejně se postupuje, nelze-li v místě
doručení zanechat oznámení.
[26] K doručování tzv. fikcí prostřednictvím úřední desky soudu Ústavní soud v nálezu ze dne
11. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 272/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z http://nalus.usoud.cz), uvedl, že „smyslem jakékoliv právní fikce je umožnit, aby se za existující
považovala situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní
důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj výjimečný,
striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního
státu. Aby přitom mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon
spojuje. Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat. Z této charakteristiky nijak nevybočuje
ani fikce doručení podle výše uvedených ustanovení, jejíž účel, aby účastníci řízení nemohli nepřebíráním písemností
bez relevantního důvodu bránit postupu soudního řízení a prodlužovat tak jeho délku, není s principem právní
jistoty v žádné kolizi.“
[27] Otázkou doručování jiné písemnosti podle §50 o. s. ř. se zabýval Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1974/2013 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou dostupná z www.nsoud.cz). V daném případě Nejvyšší soud posuzoval, zda byly naplněny
podmínky pro doručení písemnosti podle §50 odst. 2 věta druhá o. s. ř., tedy vyvěšením
na úřední desce soudu. Obálka, v níž bylo žalobci doručováno a která se vrátila zpět soudu
prvního stupně, přitom neobsahovala jakékoliv obvyklé prohlášení doručujícího orgánu
o tom, jak bylo se zásilkou naloženo a zda a proč ji nebylo možno vložit do schránky. Nejvyšší
soud v této věci uvedl, že „aby bylo možné přistoupit k doručení písemnosti na úřední desce soudu, je nejprve
třeba zjistit, zda se doručující orgán vůbec o doručení vhozením do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky
pokusil, a pakliže ano, z jakého důvodu nebyl tento pokus úspěšný, neboť jinak není možné uzavřít, že písemnost
nebylo možno tímto způsobem doručit“, a uzavřel, že chybou doručujícího orgánu nebyla splněna
podmínka pro přikročení k doručování písemnosti prostřednictvím úřední desky soudu,
a proto písemnost nebyla žalobci řádně doručena.
[28] V nyní posuzované věci má Nejvyšší správní soud za prokázané, že stěžovatelka
nemá, resp. neužívá, domovní schránku, ale využívá tzv. odnos; zásilky si tedy vyzvedává osobně
přímo na poště. Tento předpoklad podporuje kromě tvrzení stěžovatelky uvedeného
v její kasační stížnosti i to, že byl na obálce, která byla vrácena krajskému soudu zpět,
zaznamenán údaj „poste resante“. Kromě toho byla i zásilka, kterou Nejvyšší správní soud během
řízení o kasační stížnosti odeslal stěžovatelce, vrácena zdejšímu soudu s tím, že na ni doručovatel
zaznamenal „adresát nemá domovní schránku“ a „odnos“ (č. l. 9 spisu Nejvyššího správního soudu).
Zdejší soud má dále za nesporné, že obálka s Výzvou nebyla vhozena do domovní nebo jiné
stěžovatelkou užívané schránky ve smyslu §50 odst. 1 o. s. ř. Doručující orgán stěžovatelce taktéž
v místě doručení nezanechal písemné oznámení podle §50 odst. 2 o. s. ř. Tyto skutečnosti
logicky plynou z toho, že se obálka i s neoddělenou částí „Oznámení a poučení“ vrátila zpět
krajskému soudu.
[29] Poznámka „poste resante“ měla být pro krajský soud pokynem k tomu, aby se pokusil
o opakované doručení Výzvy (s uvedením adresy E. F. P., p. r., P. 6) - ideálně obálkou typu I. - a
to tím spíše v situaci, kdy již dříve stěžovatelce obálkou typu I. úspěšně doručoval (viz č. l. 9 spisu
krajského soudu). Absentující podpis, jméno a příjmení doručovatele jakož i chybějící údaj o tom,
zda bylo či nebylo možno v místě doručení zanechat stěžovatelce písemné oznámení dle §50
odst. 2 o. s. ř., pak svědčí o tom, že při doručování Výzvy došlo k pochybení doručujícího
orgánu.
[30] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že v nyní posuzovaném
případě nebyly naplněny podmínky pro doručení Výzvy podle §50 odst. 2 věta druhá o. s. ř.,
tj. vyvěšením na úřední desce krajského soudu, a Výzva nebyla stěžovatelce řádně doručena.
Doručování dle uvedeného ustanovení je totiž podmíněno tím, že se a) nepodařilo písemnost
doručit vhozením do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky a za b) bylo v místě
doručení zanecháno písemné oznámení o zásilce. Druhou z vyžadovaných podmínek je možno
pominout pouze tehdy, pokud oznámení v místě doručení zanechat nelze (§50 odst. 2 in fine
o. s. ř). Krajský soud přitom nemohl dospět k závěru, že podmínka b) byla splněna, ani k závěru,
že oznámení nebylo možno v místě doručení zanechat, neboť neměl k dispozici potřebné
informace. Bylo proto povinností krajského soudu, aby se za situace, kdy nemohl postupovat
podle §50 odst. 2 věta druhá o. s. ř., pokusil stěžovatelce Výzvu opětovně doručit. Protože
však krajský soud uvedeným způsobem nepostupoval, způsobil, že se stěžovatelka nemohla
seznámit s vyjádřením žalovaného a případně k němu podat repliku. Stěžovatelka taktéž nemohla
žádat nařízení jednání o její žalobě, jehož by se mohla osobně účastnit a realizovat svá procesní
oprávnění, která jí soudní řád správní pro tuto fázi řízení přiznává [Nejvyšší správní soud
pro úplnost poznamenává, že právo účastníků na projednání věci samé za jejich účasti plyne
i z §49 s. ř. s., a tudíž není namístě podpůrně aplikovat občanský soudní řád, jak navrhovala
stěžovatelka]. V neposlední řadě nebyla stěžovatelka řádně poučena o složení rozhodujícího
senátu a nemohla včas zvážit vznesení námitky podjatosti.
[31] Účastníku řízení nelze upřít právo na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti
včetně možnosti vyjádřit se k věci, coby vrcholu kontradiktorního řízení [čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod]. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu, rozhodl-li krajský soud o věci
bez nařízení jednání, aniž účastníku řízení řádně doručil výzvu k vyslovení souhlasu s takovým
postupem podle §51 s. ř. s., došlo v řízení k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, a proto je bez dalšího dán důvod pro zrušení takového rozhodnutí
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2004,
č. j. 6 Azs 28/2003 – 59). Obdobně pokud krajský soud v intencích §74 odst. 1 věta třetí s. ř. s.
nedoručil vyjádření žalované k žalobě žalobkyni, zakládá to vadu řízení, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 11. 2014, č. j. 4 As 208/2014 – 39).
[32] Nejvyšší správní soud uzavírá, že bylo-li krajským soudem rozhodnuto ve věci,
aniž by stěžovatelce byla dána možnost seznámit se s vyjádřením žalovaného k žalobě a jednat
před soudem (za situace, kdy nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro rozhodnutí věci
bez nařízení jednání), nelze takový proces shledávat spravedlivým. Zdejší soud proto přisvědčuje
námitce nesprávného doručování Výzvy, v této části shledává kasační stížnost důvodnou
a uzavírá, že tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
III. 3. K ostatním výtkám
[33] Ačkoliv by v nyní posuzovaném případě bylo možno vrátit věc krajskému soudu,
aniž by se Nejvyšší správní soud zabýval ostatními body kasační stížnosti (srov. již citovaný
rozsudek ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 – 59), považuje zdejší soud za vhodné vyjádřit
se nad rámec shora uvedeného odůvodnění stručně také k námitkám stěžovatelky směřujícím
do merita. Nejvyšší správní soud však nemohl vzít v potaz námitky stěžovatelky proti
neoprávněnému odebrání potvrzení z roku 2001 ani k tomu, zda mohlo být potvrzení
stěžovatelce dle tehdy platných předpisů vydáno, neboť tyto otázky nesouvisí s předmětem
tohoto řízení, jehož jádrem je důvodnost stěžovatelčiny žádosti z roku 2006. Námitku
stěžovatelky, podle níž stát nemůže některým osobám poskytovat plnění podle zrušeného
normativního výnosu a jiným jej odpírat, je pak nutno odmítnout, neboť ta nebyla uplatněna
v řízení před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.). Ze stejného důvodu je nepřípustná
i stěžovatelčina námitka opírající se o ochranu práv nabytých v dobré víře. Jelikož k nim krajský
soud neměl možnost zaujmout stanovisko, nemůže tak v rámci přezkumu učinit ani Nejvyšší
správní soud.
[34] Podle §151 správního řádu [p]okud správní orgán zcela vyhoví žádosti o přiznání práva,
jehož existence se osvědčuje zákonem stanoveným dokladem, lze místo písemného vyhotovení rozhodnutí vydat
pouze tento doklad. O vydání dokladu se učiní záznam do spisu a namísto odůvodnění
se v záznamu uvede seznam podkladů rozhodnutí. Rozhodnutí nabývá právní moci a právních
účinků dnem převzetí dokladu.
[35] Typickým dokladem vydaným podle §151 správního řádu je kupříkladu občanský průkaz;
údaje zapisované do občanského průkazu, jakož i podmínky pro jeho vydání a náležitosti žádosti,
upravuje zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedený předpis ve svém §4 odst. 1 upravuje pravomoc i příslušnost správních orgánů
k vydávání občanských průkazů. Dokladem ve smyslu §151 správního řádu je rovněž zbrojní
průkaz. Podmínky pro vydání zbrojního průkazu, náležitosti žádosti a pravomoc i příslušnost
správních orgánů k jeho vydání jsou stanoveny zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních
a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů. Občanský průkaz i zbrojní průkaz
(a dále například řidičský průkaz či rybářský lístek) jsou zákonem stanovenými doklady,
na něž se vztahuje i úprava obsažena v §151 správního řádu.
[36] Nejvyšší správní soud přisvědčuje názoru krajského soudu vyslovenému v rozsudku
z roku 2011, že §151 správního řádu lze uplatnit jen tehdy, pokud právní předpis výslovně
zakotvuje vydání dokladu v případě úspěchu žádosti (jako je tomu u shora uvedených příkladů).
Řízení, jehož výsledkem má být vydání dokladu ve smyslu §151 správního řádu, pak musí
být upraveno v právním předpise, přičemž lze na nedostatky právní úpravy takového řízení využít
subsidiární úpravu obsaženou ve správním řádu. Vedle toho pak musí být také výslovně
regulována pravomoc správního orgánu o dané otázce rozhodovat, neboť státní moc
lze uplatňovat jen v zákonem stanovených případech, v jeho mezích a jím stanoveným způsobem
[čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky]. Závěr krajského soudu
o tom, že není-li zvláštního zmocnění pro vydání určitého správního aktu, nemůže správní orgán
vydat rozhodnutí pro nedostatek pravomoci, resp. věcné příslušnosti, platí beze zbytku.
[37] K tvrzení stěžovatelky, že oprávnění vojenských orgánů k rozhodování o komplexní péči
vyplývá z §59 zákona o vojácích z povolání, Nejvyšší správní soud uvádí, že uvedené ustanovení
obecně stanovuje působnost Ministerstva obrany v oblasti péče o vojáky. Úkolem tohoto
ministerstva je vytvářet vojákům podmínky pro řádný, hospodárný a bezpečný výkon služby.
Mezi povinnosti ministerstva je zařazeno kupříkladu zajišťování zdravotních služeb či ubytování
pro vojáky. Fakultativně může ministerstvo poskytovat péči vymezenou v uvedeném ustanovení
také bývalým vojákům, kteří jsou poživateli důchodového pojištění vypláceného ministerstvem.
Citované ustanovení nicméně nijak nezakotvuje pravomoc či příslušnost žalovaného
nebo správního orgánu prvního stupně, neboť tyto orgány ve svém textu ani nezmiňuje. Taktéž
nereguluje pravomoc ministerstva k vydávání rozhodnutí o nároku na poskytování komplexní
péče a nijak nezmiňuje poživatele důchodů vyplácených Českou správou sociálního zabezpečení,
byť by dříve sloužili v armádě. Dovozovat z tohoto ustanovení oprávnění správních orgánů
(nebo ministerstva) k vydávání potvrzení o nároku na komplexní péči, jež by měla atributy
rozhodnutí, by bylo zjevným překročením mezí stanovených v čl. 2 odst. 2 Listiny i čl. 2
odst. 3 Ústavy.
[38] Poskytování komplexní péče nicméně bylo upraveno normativním výnosem č. 51/1994
(který ovšem nebyl zákonem, nýbrž pouze aktem interní povahy). Ten však nezmiňoval vydávání
jakýchkoliv potvrzení, nestanovil údaje zapisované do takových potvrzení (dokladů) či náležitosti
žádostí o jejich vydání. Normativní výnos č. 51/1994 taktéž neupravoval rozhodování
o tom, zda může být konkrétní osobě komplexní péče poskytována. Lze souhlasit s názorem
krajského soudu, že pokud se v části A bodě 4. tohoto normativního výnosu vyskytl termín
„rozhodování“, nebylo jím myšleno rozhodování směřující k vydání správního aktu. V kontextu
celého normativního výnosu je třeba tímto termínem rozumět spíše posouzení, zda lze dané
osobě umožnit využívání některé z poskytovaných služeb s ohledem na zásluhy a délku
služebního či pracovního poměru jakož i s ohledem na kapacitní a ekonomické možnosti
Ministerstva obrany. Normativní výnos č. 51/1994 nezakotvil pravomoc (či věcnou příslušnost)
žalovaného ani správního orgánu prvního stupně k vydávání rozhodnutí o nároku na poskytování
komplexní péče. Ani by ostatně takovou pravomoc sám bez příslušného zákonného základu
stanovit nemohl. Normativním výnosem č. 4/1997 navíc došlo ke zrušení celého textu jeho částí
A (cíle a význam komplexní péče) a B (vymezení oprávněných osob), a to již ke dni 24. 3. 1997.
[39] Ze shora uvedeného vyplývá, že o žádosti stěžovatelky podané roku 2006 neměla
být vydána správní rozhodnutí, neboť pravomoc (či věcná příslušnost) k jejich vydání nebyla
dána zákonem a nebyla ani regulována interními předpisy Ministerstva obrany. Kromě toho nelze
potvrzení o komplexní péči považovat za zákonem stanovený doklad ve smyslu §151 správního
řádu, jelikož takové potvrzení nebylo upraveno zákonem ani normativními výnosy [nadto
ani rozkaz Ministra obrany č. 60/2010, o péči o důchodce v působnosti Ministerstva obrany
(jímž pozbyl účinnosti normativní výnos č. 51/1994), který stěžovatelka zaslala Nejvyššímu
správnímu soudu na podporu svých tvrzení, neupravuje vydávání potvrzení, náležitosti žádosti,
nebo pravomoc žalovaného či správního orgánu prvního stupně k rozhodování o nároku
na poskytování komplexní péče nebo řízení o něm]. Byla-li rozsudkem z roku 2011 rozhodnutí
správních orgánů o žádosti stěžovatelky prohlášena za nicotná, nelze tomu ničeho vytknout.
[40] Nejvyšší správní soud rovněž má v daném kontextu za logický a správný závěr krajského
soudu vyslovený v rozsudku z roku 2011, podle něhož je v nyní posuzované věci jediným
rozhodnutím nepříslušného správního orgánu, které nebude nicotným, rozhodnutí o zastavení
řízení. Ačkoliv by bylo bývalo na místě, aby správní orgán prvního stupně řízení o žádosti
stěžovatelky vůbec nezahajoval a odložil ji podle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu,
neboť stěžovatelka učinila podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán,
v daném případě, kdy k zahájení řízení přesto došlo (z moci úřední), nelze stěžovatelčinu žádost
vyřídit jinak než postupem podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu, a tedy řízení zastavit
pro zjevnou právní nepřípustnost. Tento závěr je v souladu s judikaturou zdejšího soudu,
neboť ta vyložila, že za zjevně právně nepřípustnou žádost je nutno považovat podání žádající
provedení něčeho, co není právně možné nebo k čemu není žadatel vůbec oprávněn
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 72/2013 – 65).
Stěžovatelka přitom žádala o vydání potvrzení o komplexní péči, což právně možné
není, neboť neexistuje zákonný podklad ani zmocněný orgán, který by takový akt mohl vydat.
Stěžovatelčiny námitky mířící proti zastavení správního řízení a právnímu názoru,
na němž spočívá rozsudek z roku 2011, proto nemají naději na úspěch.
[41] Zmiňoval-li krajský soud ve čtvrtém odstavci na straně 5 napadeného rozsudku, že mělo
být řízení zastaveno pro podání žádosti zjevně neoprávněnou osobou, pohlíží Nejvyšší správní
soud na toto vyjádření jako na poněkud nepřesné. V kontextu celého odůvodnění napadeného
rozsudku však jde o formulaci ojedinělou, doplněnou o správný odkaz na ustanovení správního
řádu o zjevné nepřípustnosti žádosti a i z ostatních částí odůvodnění je bez pochyb zřejmé,
že důvodem nemožnosti pokračovat ve správním řízení je nedostatek pravomoci správního
orgánu. Zmíněná nepřesnost nemůže zamlžit podstatu argumentace krajského soudu
a být na újmu její srozumitelnosti, proto je zcela bez vlivu na zákonnost napadeného rozsudku.
[42] Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o zastavení řízení
i napadené rozhodnutí fakticky naplňují povinnost stanovenou v rozsudku Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 6. 8. 2008, č. j. 10 Ca 315/07 – 21, jehož se stěžovatelka
dovolávala ve své kasační stížnosti, jelikož v sobě obsahují meritorní posouzení věci v podobě
vyslovení nedostatku pravomoci správních orgánů, jak ostatně podotkl krajský soud
již v rozsudku z roku 2011. S tvrzením stěžovatelky, že krajský soud pominul názor městského
soudu o tom, že potvrzení o komplexní péči je dokladem, který se vydává namísto pozitivního
rozhodnutí ve správním řízení, Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Krajský soud
se se související poznámkou městského soudu vyrovnal v rozsudku z roku 2011, kdy vysvětlil,
proč tento jeho dílčí úsudek nemůže obstát, a předestřel vlastní právní posouzení, podložené
pečlivou analýzou a logickou úvahou, na nichž zdejší soud neshledal nic nesprávného.
V napadeném rozsudku pak krajský soud neměl důvod na názor městského soudu opětovně
reagovat a ani sama stěžovatelka se na něj ve své žalobě neodvolávala. Městský soud ve věci
nečinnosti ve svém rozsudku ze dne 6. 8. 2008 navíc výslovně uvedl, že nepředjímá, jakým
způsobem bude o žádosti stěžovatelky rozhodnuto, přičemž zmiňuje i možnost postoupení
či odložení věci.
[43] Jen na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že tvrzení stěžovatelky, že je nutno
postupovat dle §151 správního řádu, neboť byl normativní výnos č. 51/1994 vydán
před účinností správního řádu, a tudíž se uplatní §180 odst. 1, popř. odst. 2 správního řádu,
je mylné. Ustanovení §180 odst. 1 správního řádu se aplikuje pouze v situacích, kdy se podle
dosavadních právních předpisů „postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí“,
což v nyní souzené věci naplněno nebylo, jelikož žádný právní předpis správní řízení
a vydávání správního rozhodnutí o nároku na komplexní péči neupravoval. Ustanovení
§180 odst. 2 správního řádu pak stanovuje, kdy se má postupovat podle části čtvrté správního
řádu, avšak §151 správního řádu je obsažen v části třetí správního řádu, a proto nemá taková
argumentace žádnou relevanci.
[44] Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud pochybil, neboť konstatoval, že nevypořádání
jedné z odvolacích námitek nemělo vliv na věcnou stránku napadeného rozhodnutí. Ačkoliv
obecně platí, že je nutné, aby se správní orgán v souladu s §68 odst. 3 správního řádu vypořádal
s námitkami účastníků řízení, v nyní posuzovaném případě žalovaný zastavoval řízení
pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti; za takové situace lze přisvědčit názoru krajského
soudu, že vypořádání stěžovatelčiny námitky nemohlo nikterak ovlivnit výrok napadeného
rozhodnutí.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[45] Lze tedy shrnout, že ačkoli se Nejvyšší správní soud za daného skutkového a právního
stavu shoduje s náhledem krajského soud na podstatu sporu, nemůže pominout, že krajský soud
významně procesně pochybil, neboť stěžovatelce nedoručoval v souladu s §50 o. s. ř. ve spojení
s §42 odst. 5 s. ř. s. , což vedlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces. Proto byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž bude tento soud plně respektovat procesní práva
stěžovatelky. Krajský soud ji zejména řádně poučí o složení rozhodujícího senátu, zašle
jí k replice vyjádření žalovaného a umožní jí vyjádřit stanovisko k možnému rozhodnutí ve věci
bez nařízení jednání. V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu