ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.431.2018:47
sp. zn. 2 As 431/2018 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Ondřeje Sekvarda a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce:
AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem Široká 36/5, Praha 1, zastoupený Mgr. Jiřinou Chmelovou,
advokátkou se sídlem Nad Dědinou 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti
České republiky, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti
ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-34/2017-ORA-ROZ/3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze z 20. 11. 2018, č. j. 11 A 51/2018 - 78,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze z 20. 11. 2018, č. j. 11 A 51/2018 - 78,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-34/2017-ORA-ROZ/3,
a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 27. 5. 2017,
č. j. MSP-203/2016-OINS-SRIS/5, se zru š u je a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku
23 646,23 Kč a o kasační stížnosti částku 9114 Kč, vše k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřiny
Chmelové do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Městského soudu v Praze označeným v záhlaví (dále jen „krajský soud“) byla
zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, jímž byl zamítnut rozklad
žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného z 27. 5. 2017, č. j. MSP-203/2016-OINS-SRIS/5
(dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), kterým byla žalobci uložena pokuta
ve výši 40 000 Kč za správní delikt podle §36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona č. 312/2006 Sb.,
o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o insolvenčních
správcích“). Toho se měl žalobce dopustit tím, že ačkoli ve své žádosti o zápis provozovny
podle §19 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, doručené ministerstvu dne 30. 6. 2016,
uvedl místo Plzeň, V Rolích 527/18a, s úředními hodinami, ve kterých bude vykonávat činnost,
a to pondělí od 9 do 15 hodin, jako svou provozovnu, tak dne 26. 9. 2016 v úředních hodinách
v době od 9:16 do 9:30 hodin a opakovaně od 12:05 do 12:12 hodin nebyl v této provozovně
přítomen žádný z ohlášených společníků žalobce, v této provozovně nebyla přítomna ani
pověřená osoba, tedy žalobce v rozporu s §19 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích neuvedl
jako svou provozovnu místo, ve kterém skutečně vykonává činnost ve vymezených úředních
hodinách. Ministr se v rozhodnutí ztotožnil s posouzením charakteru zápisu provozovny
do seznamu insolvenčních správců (dále jen „seznam“) ze strany ministerstva (i jejího výmazu)
jako konstitutivního, když žalobce byl povinen po celou dobu evidence provozovny
v ní vykonávat činnost insolvenčního správce v úředních hodinách, stejně jako se závěrem,
že jednání žalobce bylo správním deliktem před i po účinnosti nové právní úpravy k 1. 7. 2017.
Protože ve stanovených úředních hodinách nebyla v zapsané provozovně vykonávána činnost
insolvenčního správce, došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť správní orgány obou stupňů
dospěly ke správným závěrům, které byly podepřeny dokazováním, a tyto poté správně právně
posoudily. Dospěl k závěru, že není podstatný charakter zápisu v seznamu, ale naplnění znaků
skutkové podstaty správního deliktu, k čemuž došlo podle právní úpravy účinné
před i po 30. 6. 2017, kdy byl upřesněný text vtělen do §36b odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích. Insolvenční správce se dopustil správního deliktu jednak tím, že uvedl jako svoji
provozovnu místo, kde činnost insolvenčního správce nevykonával, ale i tím, že nevykonával
řádně činnost insolvenčního správce v úředních hodinách provozovny zapsané do seznamu.
Argumentaci, že v době kontroly šlo již o provozovnu zrušenou, považoval za účelovou, neboť
na uvedené adrese byla vykonávána činnost fakticky i v říjnu 2016. Neurčitost do 30. 6. 2017
účinného ustanovení §36b odst. 1 bod 2 zákona o insolvenčních správcích nebyla důvodem
novelizace. Pokud nebyly provedeny všechny navržené důkazy, odvolací orgán se touto výtkou
k odvolání žalobce zabýval, pročež k dalšímu dokazování neshledal důvody, neboť provozovna
v den prováděné kontroly nebyla dohledatelná a přístupná pro veřejnost.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] V kasační stížnosti proti shora specifikovanému rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“)
uvedl, že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“]. Dle názoru stěžovatele nebylo
možné do 30. 6. 2017 postihnout jako správní delikt podle §36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona
o insolvenčních správcích nevykonávání činnosti insolvenčního správce v provozovně, to bylo
možné až od 1. 7. 2017 na podkladě ustanovení §36b odst. 2 téhož zákona. Do 30. 6. 2017 bylo
možné se dopustit správního deliktu spočívajícího v neuvedení jako provozovny místa, ve kterém
insolvenční správce skutečně vykonává činnost ve vymezených úředních hodinách, pouze tedy
jednáním spočívajícím ve výkonu činnosti v provozovně, kterou neoznámil ministerstvu. Výklad
zvolený soudem umožňuje nepřípustně postihovat jeden delikt podle dvou různých ustanovení
zákona a nepřípustně rozšiřuje skutkovou podstatu správního deliktu na jednání žalobce.
[4] Dále byla nesprávně posouzena povaha zápisu provozovny do seznamu
jako konstitutivního a otázka vlivu tohoto charakteru na naplnění znaků skutkové podstaty
správního deliktu podle §19 odst. 2, §36 a §36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona o insolvenčních
správcích. Soud v napadeném rozhodnutí tuto otázku neřešil s tím, že není podstatná.
Jelikož kontrola proběhla již v době, kdy byla provozovna zrušena, nemohlo dojít podle
stěžovatele k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, neboť zápis provozovny do seznamu
je deklaratorní, což plyne z §19 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích i z dalších ustanovení.
Z téhož ustanovení nelze dovodit povinnost insolvenčního správce v provozovně vykonávat
po celou dobu činnost. Ochrana práv třetích osob je zákonem řešena formou povinnosti
insolvenčního správce oznámit změnu evidovaných údajů podle §14 zákona o insolvenčních
správcích.
[5] Dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
neboť soud se nijak nevyjádřil k námitce neprovedení navrženého výslechu svědka
ani nevypořádal argumentaci, že v době kontroly se jednalo již o zrušenou provozovnu,
o jejíž výmaz ze seznamu bylo požádáno (shodou okolností) ještě v den provedené kontroly
a v níž jinak po celou dobu existence činnost insolvenčního správce řádně vykonávána byla.
[6] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že zápis a výmaz provozovny do seznamu
je konstitutivní, neboť rozhodující je stav dle seznamu. Deklaratorní povaha zápisu
by umožňovala obcházení zákona. Pokud správce nevykonává činnost v zapsané provozovně,
dopouští se správního deliktu podle §36b odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích
porušením §19 odst. 2 téhož zákona. Novelou zákona účinnou od 1. 7. 2017 nedošlo k věcné
změně, neboť do 30. 6. 2017 bylo možné postihnout jak uvedení provozovny, kde činnost
správce fakticky nevykonává, tak i nevykonávání činnosti v zapsané provozovně v úředních
hodinách. Napadený rozsudek je přezkoumatelný, neboť soud se s námitkami neprovedených
důkazů vypořádal, když dospěl k závěru o dostatečném zjištění skutkového stavu správními
orgány.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky
spočívající v posouzení jednání stěžovatele podle ustanovení, podle něhož toto jednání nebylo
možné postihnout [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dospěl k závěru, že je důvodná.
[10] V prvé řadě je třeba poukázat na to, že nebyla spornou otázka, že v době provedené
kontroly ze strany žalovaného nebyl v místě evidované provozovny stěžovatele v jím uvedených
úředních hodinách dle seznamu zastižen nikdo, jehož přítomnost předpokládá řádný výkon
činnosti insolvenčního správce v provozovně. Spornou byla především otázka, zda jinak
nesporný skutkový děj bylo možné podřadit za právní úpravy účinné do 30. 6. 2017
pod ustanovení §36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona o insolvenčních správcích, či nikoli. Jedním
z ustanovení aplikovaných napadeným rozhodnutím je §19 odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích, které novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. s účinností od 1. 7. 2017
nedoznalo změny. Jeho znění je následující (zvýraznění dodáno):
Na základě písemné žádosti insolvenčního správce se do seznamu zapíše adresa provozovny insolvenčního správce
a úřední hodiny, ve kterých bude činnost vykonávat. Ve své žádosti insolvenční správce uvede datum zahájení
výkonu činnosti v provozovně. K žádosti musí být připojen doklad prokazující právní důvod pro užívání místa,
v němž má insolvenční správce provozovnu; k doložení právního důvodu pro užívání místa postačí písemné
prohlášení vlastníka nemovitosti, ve které jsou prostory umístěny, že s umístěním souhlasí.“
[11] V době kontroly prováděné žalovaným se insolvenční správce mohl dopustit správního
deliktu podle §36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona o insolvenčních správcích tím, že
„v rozporu s §19 odst. 2 neuvede jako svou provozovnu místo, ve kterém skutečně vykonává činnost
ve vymezených úředních hodinách“.
[12] Dne 1. 7. 2017 nabyla účinnosti novela zákona č. 64/2017 Sb. (terminologicky dotčená
zákonem č. 183/2017 Sb.), dle níž se materie naposledy citovaná přesunula do §36b odst. 1
písm. g) zákona o insolvenčních správcích, podle něhož se insolvenční správce dopustí přestupku
tím, že
„v rozporu s §19 odst. 2 a §5a odst. 4 neuvede jako svou provozovnu místo, ve kterém skutečně vykonává
činnost v úředních hodinách“. Zároveň došlo ke vložení nového ustanovení §36b odst. 2 zákona
o insolvenčních správcích, jež od 1. 7. 2017 zní:
„Insolvenční správce nebo ohlášený společník insolvenčního správce, je-li insolvenčním správcem veřejná obchodní
společnost, se dopustí přestupku tím, že nevykonává činnost v úředních hodinách sídla nebo provozovny
insolvenčního správce“.
[13] Žalovaný je toho názoru, že již dřívější právní úprava umožnila postihnout takový výkon
činnosti insolvenčního správce, kdy se v provozovně zapsané do seznamu v úředních hodinách
nevyskytoval buď insolvenční správce, nebo jím pověřená osoba. Nejvyšší správní soud je toho
názoru, že takovou intepretaci do 30. 6. 2017 účinná právní úprava neumožňovala.
[14] Mezi znaky tvořící součást skutkové podstaty správního deliktu (po 1. 7. 2017 přestupku)
je vždy objektivní stránka, objekt a subjekt, u přestupku fyzické osoby je pak třeba zkoumat ještě
stránku subjektivní, jež však pro účely nyní posuzovaného správního deliktu není podstatná.
Klíčové je pro posouzení nyní vznesené otázky vymezení objektivní stránky. Ta může být
naplněna buď konáním, nebo opomenutím. To, jaká forma přichází v ten který případ do úvahy,
lze dovodit primárně gramatickým výkladem normy. V nyní aplikované skutkové podstatě
správního deliktu je objektivní stránka vyjádřena pomocí výrazu „neuvede“. Z použitého výrazu
je pak možné případně výkladem dovodit určitý význam, tím však dle soudu nemůže být
pro účely právní úpravy účinné do 30. 6. 2017 význam dovozovaný žalovaným a reprezentovaný
výrazem „nevykonává“.
[15] Především je k tomu třeba vzít v úvahu i normu, na niž ustanovení §36b odst. 1 písm. d)
bod 2 zákona o insolvenčních správcích odkazuje, tedy §19 odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích, na jehož porušení je uplatnění skutkové podstaty vázáno. Uvedené ustanovení definuje
povinnost insolvenčního správce uvést adresu provozovny insolvenčního správce a úřední
hodiny, ve kterých bude činnost vykonávat. V žádosti insolvenční správce rovněž uvede datum
zahájení výkonu činnosti v provozovně. Žádnou jinou povinnost dané ustanovení nestanoví,
porušit lze tedy pouze povinnost „uvést“. Insolvenční správce se pak správního deliktu dopustí
tehdy, kdy neuvede v žádosti místo provozovny, v níž skutečně vykonává činnost ve vymezených
úředních hodinách, nikoli tehdy, kdy jako místo v žádosti uvede takové, v němž činnost skutečně
nevykonává. Jakkoli by možná z pohledu žalovaného bylo logické postihnout i podle právní
úpravy účinné do 30. 6. 2017 jednak neuvedení místa provozovny, v níž je činnost vykonávána,
tak i jednání, kdy je místo nahlášeno, ale nejsou dodržovány úřední hodiny pro ně stanovené,
muselo by to být jasně vyjádřeno, což v tomto případě nebylo. Možná analogie či hledání smyslu
právní normy znamenající rozšíření věcné působnosti nad rámec doslovného výkladu
a v konečném důsledku i rozšíření správně trestní odpovědnosti v neprospěch obviněného
je pak v příkrém rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod a zásadou nullum crimen sine lege (mimo jiné rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014 - 22 (publikovaný jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz). Argumentace krajského soudu v napadeném
rozsudku, že výklad zvolený žalovaným je jediný možný, je pak ve světle právě uvedeného zcela
chybná, naopak žalovaný měl užít takovou formu výkladu, která šetří práva adresátů právní
normy a jejich legitimní očekávání. Skutková podstata nejen trestného činu, ale i správního
deliktu by měla být dostatečně určitá, konkrétní a jednoznačná, aby adresáti právní normy mohli
svoje jednání právní normě přizpůsobit (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 19. 4. 2007,
č. j. 2 Afs 176/2006 - 96, publ. pod č. 1258/2007 Sb. NSS).
[16] To, že výklad zvolený jak krajským soudem tak i žalovaným je zcela chybný a ve snaze
postihnout i jednání, jež podle dříve účinné úpravy postihnout nebylo možné, zcela účelový
a se shora citovanou judikaturou zdejšího soudu rozporný, pak zřetelně vyvstane především
ve srovnání s právní úpravou účinnou od 1. 7. 2017. Lze sice souhlasit s názorem krajského
soudu i žalovaného, že došlo k precizaci znaků skutkové podstaty, avšak nikoli k pouhé precizaci,
ale i k zakotvení do té doby v zákoně neobsažených skutkových podstat správních deliktů.
Skutečnosti, že před 1. 7. 2017 nebylo možné postihnout jednání, jež u stěžovatele postiženo
bylo, nasvědčuje nově zakotvené ustanovení §36b odst. 2 zákona o insolvenčních správcích,
jež zcela explicitně dopadá právě na projednávanou věc. Z toho lze dovodit, že podle dříve
formulované skutkové podstaty užité žalovaným takové jednání postihnutelné nebylo.
Nasvědčuje tomu ale rovněž prakticky z hlediska významu nezměněná skutková podstata
správního deliktu (ve smyslu zákona č. 64/2017 Sb.) podle §36b odst. 1 písm. g) zákona
o insolvenčních správcích pracující opět pouze s objektivní stránkou v podobě výrazu „neuvede“.
Stěží by bylo možné najít smysl nové právní úpravy podle §36b odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích, kdyby stejné jednání již bylo možné postihnout podle dosavadní úpravy §36b odst. 1
písm. d) bod 2 zákona o insolvenčních správcích.
[17] K tomu, že přijetí nové úpravy bylo vedeno mimo jiné účelem zaplnění určitých mezer
v dohledové činnosti žalovaného nad výkonem činnosti insolvenčních správců, se ostatně hrdě
hlásí i důvodová zpráva, jež mimo jiné v obecné části uvádí v bodech 1.5.2 [„Současná kontrolní
a správně-právní pravomoc ministerstva vyplývající z §36 a 36b ZIS se totiž nevztahuje k povinnostem
při výkonu funkce insolvenčního správce, nýbrž toliko k povinnostem, které výkonu funkce insolvenčního správce
nutně předcházejí (např. informační povinnosti insolvenčního správce o změnách v podmínkách pro vstup do profese
insolvenčního správce nebo povinnosti uvést za provozovnu místo, ve kterém insolvenční správce skutečně vykonává
činnost)“ ], nebo v bodu 1.6.2 [„V případě nepřijetí navrhované právní úpravy hrozí pro případ obcházení
a porušování zákona ze strany insolvenčních správců a porušování povinností při výkonu jejich funkce absence
reálné možnosti ministerstva spravedlnosti na tuto závadnou činnost insolvenčních správců dohlížet a sankcionovat
ji“], případně bodu 2.2.2 [„Dohledový orgán (při přijetí navrhovaného řešení, které počítá s rozšířením
jeho pravomocí, resp. s možností dohledu a sankcionování neplnění povinností i tam, kde toto dle stávající úpravy
možné není) tak může bezprostředně, a tedy účinně a efektivně, dohlížet a případně sankcionovat pochybení
jednotlivých insolvenčních správců“] argumenty svědčící stanovisku stěžovatele.
[18] Bylo-li smyslem novely posílení dohledových kompetencí žalovaného nad výkonem
činnosti insolvenčních správců nejen pro dobu při vstupu do systému, ale i poté při běžném
výkonu jejich činnosti, přičemž mělo dojít k postihu dříve nepostižitelných jednání, a výsledkem
je mimo jiné zakotvení nové skutkové podstaty správního deliktu podle §36b odst. 2 zákona
o insolvenčních správcích, jediným možným rozumným výkladem je, že do 30. 6. 2017 jednání
stěžovatele, jež je popsáno ve skutkové větě, postižitelné nebylo, resp. nebylo možné postihnout
nevykonávání činnosti insolvenčního správce v provozovně v úředních hodinách
této provozovny. Jakkoli žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že je lichá námitka
stěžovatele, který se domnívá, že po 1. 7. 2017 je jeho jednání postižitelné podle dvou
ustanovení - §36b odst. 1 písm. g) i podle §36b odst. 2 zákona o insolvenčních správcích,
lze poukázat na rozsudek Městského soudu v Praze z 11. 4. 2019, č. j. 6 A 164/2018 - 53
(dostupný v systému ASPI pod č. JUD421884CZ), podle něhož v prakticky shodném jednání
jako v nyní projednávané věci shledal naplnění skutkové podstaty právě podle §36b odst. 2
zákona o insolvenčních správcích, ve znění účinném od 1. 7. 2017 samotný žalovaný. I z toho
je zřejmé, že jeho argumentace je zcela účelová mající za cíl pokrýt dříve přítomnou mezeru
v zákoně výkladem v neprospěch obviněného.
[19] Vzhledem k závěrům uvedeným v bodech [14] až [18] tohoto rozsudku nebylo třeba
se dále podrobněji zabývat námitkou spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
pro nevyrovnání se s navrženými důkazy. I tak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že tyto nebyly
provedeny s ohledem na interpretaci zápisu (a výmazu) provozovny insolvenčního správce
do seznamu žalovaným jako kroku konstitutivní povahy, pročež logicky z pohledu soudu
i žalovaného nebylo třeba dále zkoumat navržené důkazy, jež z jejich hlediska nebyly podstatné
pro prokázání jinak nesporného průběhu skutkového děje popsaného pod bodem [10] tohoto
rozsudku. Ze stejného důvodu pak je nadbytečné zabývat se námitkou stěžovatele týkající
se povahy zápisu provozovny insolvenčního správce do seznamu a účelovostí argumentace
založené na tvrzení o zrušení provozovny v den kontroly, neboť samotný závěr, že jednání, které
bylo stěžovateli kladeno za vinu, nebylo nožné podle tehdejší právní úpravy (aplikovaného
ustanovení) vůbec postihnout, je dostačující pro zrušení správních rozhodnutí vydaných v obou
stupních pro nezákonnost. V tomto smyslu není zodpovězení předestřených otázek
pro rozhodnutí nezbytné.
V. Závěr
[20] Protože napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky, Nejvyšší
správní soud jej zrušil. Důvody, pro něž tak učinil, zde byly již v průběhu řízení před krajským
soudem, proto současně zrušil i rozhodnutí žalovaného a ministra spravedlnosti a vyslovil,
že se věc vrací žalovanému [§110 odst. 1 a 2 písm. a) s. ř. s.]. Ten je vázán vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[21] Protože je Nejvyšší správní soud posledním soudem, který se věcí zabýval, rozhodl
o náhradě nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti, a to ve shodě s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. podle zásady procesního úspěchu ve věci, který je třeba připsat žalobci
(stěžovateli). Náklady žalobce jsou tvořeny soudním poplatkem za žalobu ve výši 3000 Kč
a za kasační stížnost 5000 Kč; dále odměnou za 4 úkony právní služby v řízení o žalobě v podobě
přípravy a převzetí zastoupení, podání žaloby, účasti u jednání dne 20. 11. 2018 (s ohledem
na délku přes dvě hodiny 2 úkony), a za jeden úkon v podobě podání kasační stížnosti v řízení
o kasační stížnosti, ve výši 3100 Kč za každý z úkonů podle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), (dále jen „advokátní tarif“). Součástí náhrady nákladů je rovněž paušální
odměna za úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu ve výši
300 Kč/úkon podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu v celkové výši 1200 Kč za řízení o žalobě
a 300 Kč za řízení o kasační stížnosti. Žalobce má právo též na náhradu cestovních výdajů
zástupkyně žalobce k jednání krajského soudu ze sídla kanceláře na trase Brno – Praha a zpět
o délce 416 km s paušální náhradou za ujeté kilometry v sazbě 4 Kč/km podle §1 písm. b)
vyhlášky č. 463/2017 Sb. o celkové výši 1 664 Kč a dále náhrada za pohonné hmoty v sazbě
30,50 Kč/l podle §4 písm. a) téže vyhlášky v celkové výši 799 Kč za cestu vozidlem reg. zn. X o
průměrné spotřebě 6,3 l/benzinu/100 km a na náhradu za zmeškaný čas v rozsahu 10 půlhodin á
100 Kč/půlhodina podle §14 odst. 1 advokátního tarifu. S přihlédnutím ke skutečnosti, že
zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k náhradě nákladů též částka
odpovídající této dani, podle §57 odst. 2 s. ř. s., ve výši 3583,23 Kč za řízení o žalobě a ve výši
714 Kč za řízení o kasační stížnosti. Celková výše náhrady, již je žalovaný povinen žalobci
k rukám jeho zástupkyně podle §149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
zaplatit, činí 32 760,23 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku, když částka
23646,23 Kč tvoří náklady řízení o žalobě a částka 9114 Kč náklady řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu