ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.50.2014:19
sp. zn. 2 As 50/2014 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: A. H., proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31 (dříve Finanční
ředitelství v Ústí nad Labem), proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem
ze dne 16. 5. 2013, č. j. 13516/13/5000-14501-711232, č. j. 13517/13/5000-14501-711232,
č. j. 13518/13/5000-14501-711232 a č. j. 13519/13/5000-14501-711232, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 31 Af 52/2013 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení advokáta, zamítnut byl rovněž její návrh na přiznání odkladného účinku žalobě
a stěžovatelka byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové bylo stěžovatelce doručováno na adresu jejího bydliště, jak byla uvedena
v podané žalobě; poněvadž stěžovatelka nebyla zastižena, byla zásilka uložena a připravena
k vyzvednutí dne 19. 2. 2014. Stěžovatelce byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedla.
Protože si stěžovatelka zásilku nevyzvedla v desetidenní úložní lhůtě, byla zásilka dne 4. 3. 2014
vložena do její domovní schránky.
Podle §42 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně předpisy
platné pro doručování v občanském soudním řízení.
Podle §49 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu
zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě
doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen.
Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu.
Podle §49 odst. 4 o. s. ř., nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne,
kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou,
i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost
do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti
do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední
desce soudu.
Nejvyšší správní soud shledal, že doručující orgán postupoval zcela v souladu
se shora citovanými ustanoveními občanského soudního řádu: Stěžovatelku dne 19. 2. 2014
nezastihl, proto písemnost uložil a zanechal stěžovatelce výzvu. Tuto skutečnost stěžovatelka
nijak nezpochybňuje. Stěžovatelka si ve stanovené lhůtě zásilku nevyzvedla, a proto doručující
orgán vhodil písemnost do její domovní schránky. Jelikož si tedy stěžovatelka písemnost ve lhůtě
deseti dnů nevyzvedla, považuje se podle zákona poslední den této lhůty za den doručení.
S ohledem na znění §49 odst. 4 o. s. ř. není okamžik vložení písemnosti do schránky
relevantní pro určení data doručení písemnosti. Rozhodující je uplynutí lhůty deseti dnů ode dne,
kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí. Takto určený okamžik nastoupení fikce doručení
je zcela jednoznačný a nezávislý na okolnostech, které mohou doručujícímu orgánu zabránit
v bezodkladném vložení písemnosti do schránky (např. pracovní doba pošty).
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že zásilka obsahující napadené usnesení byla
uložena a připravena k vyzvednutí na poště dne 19. 2. 2014, a od tohoto dne počala plynout
desetidenní lhůta podle §49 odst. 4 o. s. ř. Poslední den této lhůty připadl na sobotu 1. 3. 2014;
s ohledem na znění §40 odst. 3 s. ř. s., připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,
je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin.
Posledním dnem lhůty tak bylo pondělí dne 3. 3. 2014. Tímto dnem se napadené usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové považuje za doručené, i kdyby se stěžovatelka o uložení
písemnosti nedozvěděla.
Podle §106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí,
a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Osobě, která tvrdí,
že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné
na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne
doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu obsahuje řádné poučení o lhůtě
k podání kasační stížnosti, ve kterém je v souladu s §106 odst. 2 s. ř. s. správně uvedeno,
že proti tomuto usnesení je možno podat kasační stížnost do dvou týdnů ode dne doručení
k Nejvyššímu správnímu soudu.
Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná
běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách
stanovených podle hodin.
Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne,
který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta
uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
Jak již bylo výše uvedeno, napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno v pondělí dne
3. 3. 2014. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet v úterý dne 4. 3. 2014
(§40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila v pondělí dne 17. 3. 2014 (§40 odst. 2 s. ř. s.).
Podle §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu
nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno
orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
K zachování lhůty pro podání kasační stížnosti bylo třeba, aby nejpozději v pondělí dne
17. 3. 2014 byla kasační stížnost předána soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím držitele
poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předána orgánu, který má povinnost
podání doručit. Z obsahu spisu však vyplývá, že kasační stížnost byla Nejvyššímu správnímu
soudu zaslána faxem v úterý dne 18. 3. 2014 (č. l. 1 spisu) a podána k poštovní přepravě byla
až ve středu dne 19. 3. 2014 (č. l. 6 spisu). Nutno tedy uzavřít, že kasační stížnost byla podána
opožděně; zmeškání lhůty nelze prominout.
Nejvyšší správní soud ještě závěrem poznamenává, že fikce doručení neboli tzv. náhradní
doručení, je institutem, který – jsou-li k tomu dány zákonné předpoklady – zcela nahrazuje
doručení skutečné. Proto s ním zákon také spojuje totožné následky: v případě stěžovatelky
tak v den následující po uplynutí posledního dne desetidenní úložní lhůty začala běžet
dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti, a to bez ohledu na to, že se stěžovatelka o obsahu
doručované písemnosti nedozvěděla. Náhradní doručení je neúčinné pouze tehdy,
pokud účastník soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržoval v den, kdy nebyl
zastižen, a v 10 dnech následujících; žádný takový důkaz však stěžovatelka soudu nepředložila
a nic takového ani netvrdí. Podle údajů v kasační stížnosti stále uvádí jako svou adresu stejnou
adresu, na kterou jí bylo usnesení krajského soudu doručováno.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2014, č. j. 31 Af 52/2013 - 58, odmítl podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona, neboť byla podána opožděně.
Pro úplnost zdejší soud uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti požádala o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Vzhledem ke specifické povaze
napadeného usnesení Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatelky advokátem v řízení o předmětné kasační
stížnosti. „Osvobození od soudních poplatků i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů
konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo
na bezplatné zastoupení (§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí,
jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení
téhož problému, a vedlo by k popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu
řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda účastník měl být od soudních
poplatků osvobozen či nikoliv.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu